Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

2 Ad 12/2016 - 45Rozsudek KSCB ze dne 15.08.2016

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Ads 212/2016

přidejte vlastní popisek

2Ad 12/2016 - 45

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce Mgr. V.B., zastoupeného Mgr. Lenkou Tomkovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Čéčova 11, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 12. 2015 č.j. X,

takto:

Žaloba se zamítá.

Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou dne 22. 10. 2015 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 7. 12. 2015 č.j. X, jímž byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 10. 2015, kterým byl žalobci přiznán ode dne 1. 11. 2014 dílčí starobní důchod (nárok na důchod byl získán na základě dob pojištění získaných na území České republiky) a to ve výši 1.661 Kč měsíčně a od ledna 2015 ve výši 1.691 Kč měsíčně.

Námitky žalobce byly napadeným rozhodnutím jako nedůvodné zamítnuty s odůvodněním, že po provedeném dokazování bylo zjištěno, že zápočet dob pojištění pro výpočet českého starobního důchodu byl proveden v souladu s českými právními předpisy a rovněž se Smlouvou mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení č. 57/2014 Sb. m.s. (dále jen Smlouva). Dle této Smlouvy, získá-li osoba celou dobu pojištění Pokračování
- 2 -
2Ad 12/2016

potřebnou pro vznik nároku na důchod v jednom ze smluvních států, přizná jí tento stát důchod výhradně podle svých právních předpisů. V případě, že doba pojištění získaná podle právních předpisů jednoho smluvního státu nebude dostačující pro vznik nároku na důchod, budou se brát pro nárok v úvahu i doby pojištění, které získala osoba ve druhém smluvním státě, za předpokladu, že se tyto doby časově nepřekrývají. Každý ze smluvních států poté přizná a bude vyplácet důchod ve výši odpovídající době pojištění získané na jeho území. V rozhodnutí bylo dále odkázáno na článek 30 odst. 3 a 4 Smlouvy. Žalobce měl trvalé bydliště k 31. 12. 2008 dle článku 13 Ujednání mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR a Ministerstvem práce a sociální ochrany Ruské federace publikovaném pod č. 58/2014 Sb. m.s. (dále jen Ujednání) na území Ruské federace. Přestože měl v úmyslu se trvale zdržovat na území České republiky, kde měl také pobyt a který osvědčil jak jeho získáním, tak později i získáním českého státního občanství, a to v termínech, které mu umožnily české úřady, a tak nešlo o jeho úmysl se někde trvale zdržovat, ale také o souhlas konkrétního státního orgánu. Přestože měl žalobce v úmyslu se trvale zdržovat na území České republiky před 1. 1. 2009, nebylo možné k tomu přihlédnout jako k rozhodující skutečnosti, neboť k odhlášení z evidence na území Ruské federace došlo až po 31. 12. 2008. K rozhodnému dni 31. 12. 2008 byl tedy žalobce evidován k trvalému pobytu jak na území České republiky, tak na území Ruské federace, a proto se má podle článku 13 Ujednání za to, že státem trvalého pobytu pro účely hodnocení dob pojištění získaných do 31. 12. 2008 je smluvní stát, jehož byl k uvedenému dni žalobce státním příslušníkem.

Žalobce v žalobě namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav, nezhodnotil možnost při výpočtu výše důchodu přihlédnout k dobám pojištění, které při výpočtu před 1. 1. 2014 nebyly hodnoceny ani jedním ze smluvních států. Je nesporné, že doba před 1. 1. 2014 nebyla hodnocena ani Ruskou federací ani Českou republikou. Žalobci byl důchod v Ruské federaci vypočten za období od roku 1966 do roku 1992 dle zákona o účastnících Černobylské katastrofy. Žalovaným nebyla hodnocena skutečnost, kterou reflektuje článek 30 odst. 3 Smlouvy, a to že doby pojištění získané na území jedné ze smluvních stran vezme pro účely důchodového pojištění v úvahu ta smluvní strana, na jejímž území měla osoba k tomuto dni trvalé bydliště za předpokladu, že osoba ve státě trvalého pobytu získala do tohoto data alespoň 1 rok pojištění a za uvedené doby jí nebyl přiznán důchod druhým smluvním státem. Žalobce splnil jak podmínku jednoho roku pojištění, tak podmínku, že za uvedenou dobu mu nebyl přiznán důchod druhým smluvním státem. Dále žalobce namítá, že správní orgán rozhodl pouze na základě smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací a nereflektoval Směrnici Rady 2003/109/S, která upravuje právní postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty. Z uvedené směrnice vyplývá, že přiznání postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta státnímu příslušníkovi třetí země je podmíněno oprávněností jeho pobytu v daném členském státě. Podmínky, které musí státní příslušníci splňovat, však již tato směrnice nestanoví a mají se proto řídit vnitrostátním právem členských států. Podstatná je především délka pobytu na území třetí země, jako nezbytná doba se vyžaduje doba pobytu v trvání pěti let. Přijetí směrnice jako takové žalobce chápe tak, že v oblasti sociální podpory je třeba možnost omezení dávek pro dlouhodobě pobývající rezidenty na dávky základní chápat v tom smyslu, že tento pojem zahrnuje alespoň podporu ve formě životního minima. V článku 11 odst. 1 písm. d) je dlouhodobě pobývajícím rezidentům přiznáno rovné zacházení jako státním příslušníkům členského státu v oblasti sociálního zabezpečení.

Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce měl v České republice trvalý pobyt od 29. 11. 2002, přičemž české občanství získal až dne 26. 9. Pokračování
- 3 -
2Ad 12/2016

2014. Odkázala na článek 30 odst. 3 Smlouvy a na článek 13 odst. 1 Ujednání mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR a Ministerstvem práce a sociální ochrany Ruské federace k provádění Smlouvy. Dle žalované pro zápočet dob pojištění získaných na území České republiky a Ruské federace před 1. 1. 2009 je určujícím kritériem trvalé bydliště pojištěnce. Podle článku 13 Ujednání se má za to, že měl pojištěnec ke dni 31. 12. 2008 trvalé bydliště na území toho smluvního státu, jehož byl k uvedenému dni občanem. Jinými slovy, jestliže nedošlo k odhlášení z evidence na území státu občanství, to je, pojištěnec byl hlášen k trvalému pobytu ke dni 31. 12. 2008 v obou smluvních státech, je třeba vycházet z toho, že trvalé bydliště pojištěnce bylo na území státu, jehož byl ke dni 31. 12. 2008 státním občanem. Žalobce nabyl české občanství až dne 26. 9. 2014, tudíž do dne 25. 9. 2014 měl občanství Ruské federace. Jestliže podle článku 13 Ujednání se má za to, že pojištěnec měl ke dni 31. 12. 2008 trvalé bydliště na území toho smluvního státu, jehož byl k uvedenému dni občanem, pak v daném případě žalobce měl trvalé bydliště na území Ruské federace, neboť, jak uvádí článek 13 odst. 1 Ujednání, žalobce nepředložil doklad o odhlášení z evidence na území smluvní strany své státní příslušnosti, to je z Ruské federace. Proto je námitka žalobce irelevantní. K námitce ohledně aplikace Směrnice rady 2003/109/ES žalovaná uvedla, že smlouva nemá žádné odkazy na podpůrčí použití dalších mezinárodních smluv či dohod. Proto mohl být žalobci přiznán starobní důchod pouze dle podmínek smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení č. 57/2014 Sb. m.s.

Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti.

Žalobce podal dne 27. 11. 2014 žádost o starobní důchod, ve které uvedl, že má trvalý pobyt v České republice od 29. 11. 2002 a české občanství získal od 26. 9. 2014. Žalobce pobírá z Ruské federace předčasný důchod od 30. 11. 1999, který mu byl vypočten od roku 1966 do roku 1992. Žalobce je od roku 1992 v České republice výdělečně činný.

Žalovaná rozhodnutím ze dne 2. 10. 2015 podle § 29 odst. 1 písm. d) zákona o důchodovém pojištění s přihlédnutím k článku 12, článku 16 odst. 1 a článku 30 odst. 3 Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení č. 57/2014 Sb. m.s. od 1. 11. 2014 přiznala žalobci starobní důchod ve výši 1.661 Kč, kdy s odkazem na čl. 30 odst. 3 Smlouvy a na Ujednání mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR a Ministerstvem práce a sociální ochrany Ruské federace publikovaným pod č. 58/2014 Sb. m.s. (článek 13 Smlouvy) učinila závěr, že k udělení povolení k trvalému pobytu na území ČR před 1.1.2009 nebylo možné přihlédnout jako k rozhodující skutečnosti, neboť k odhlášení z evidence na území Ruské federace došlo až po 31. 12. 2008. K rozhodnému dni 31. 12. 2008 byl žalobce evidován k trvalému pobytu jak na území České republiky, tak na území Ruské federace, a proto podle čl. 13 Ujednání se má za to, že státem trvalého pobytu pro účely hodnocení dob pojištění získaných do 31. 12. 2008 je smluvní stát, jehož byl k uvedenému dni státním příslušníkem. Doba pojištění potřebná pro nárok na důchod byla splněna pouze s přihlédnutím k článku 16 odst. 1 Smlouvy, tedy s přihlédnutím k dobám pojištění získaných podle právních předpisů Ruské federace. Ve smyslu čl. 13 odst. 3 Smlouvy se doby pojištění získané před 1. 1. 2009 podle českých právních předpisů považují za ruské doby pojištění.

Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce námitky, ve kterých vyslovil nesouhlas, že nebylo přihlédnuto k době od 24. 8. 1992 do 31. 12. 2008, kdy v ČR od roku 1992 pracoval, odváděl platby na sociální zabezpečení a prokazatelně bydlel v České republice. Od 29. 11. 2002 má žalobce trvalý pobyt na území České republiky, přičemž ke dni 26. 9.

Pokračování
- 4 -
2Ad 12/2016

2014 nabyl i státní občanství České republiky. Žalobce požadoval přiznání starobního důchodu za celou dobu pojištění v ČR.

O námitkách žalobce bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím tak, že prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno a námitky žalobce byly jako nedůvodné zamítnuty. Žalovaná zjistila, že zápočet dob pojištění pro výpočet českého starobního důchodu byl proveden v souladu s českými právními předpisy a rovněž se Smlouvou. S odkazem na Smlouvu i Ujednání žalovaná uzavřela, že žalobce měl trvalé bydliště k 31. 12. 2008 ve smyslu článku 13 Ujednání na území Ruské federace, přestože měl v úmyslu se trvale zdržovat na území ČR, kde také měl takový pobyt a který osvědčil jeho získáním i později získáním českého státního občanství, a to v termínech, které mu umožnily české úřady, tedy nešlo o jeho úmysl se někde trvale zdržovat, ale také o souhlas státního orgánu. K udělení povolení k trvalému pobytu na území České republiky před 1. 1. 2009 nebylo možné přihlédnout jako k rozhodující skutečnosti, neboť k odhlášení z evidence na území Ruské federace došlo až po 31. 12. 2008. K rozhodnému dni 31. 12. 2008 byl tedy žalobce evidován k trvalému pobytu jak na území České republiky, tak na území Ruské federace, a proto se má podle čl. 13 Ujednání za to, že státem trvalého pobytu pro účely hodnocení dob pojištění získaných do 31. 12. 2008 je smluvní stát, jehož byl k uvedenému dni státním příslušníkem.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Napadené rozhodnutí je možno pokládat za řádně odůvodněné, zejména, co se týká skutkových a právních úvah o dobách pojištění. Napadené rozhodnutí obsahuje základní data a odkazy, důkazy o dobách pojištění jsou obsahem správního spisu.

V daném případě soud poukazuje na následující skutečnosti vyplývající z obsahu správního spisu, které nebyly zpochybněny.

Žalobce si podal žádost o starobní důchod dne 27. 11. 2014, přičemž trvalý pobyt v České republice má od 29. 11. 2002 a české občanství nabyl od 26. 9. 2014. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce pobírá z Ruské federace předčasný důchod od 30. 11. 1999, který mu byl vypočten za období od roku 1966 do roku 1992. Žalobce tedy požaduje přiznání starobního důchodu v České republice od vzniku nároku na starobní důchod. Žalobce přesídlil na území České republiky v roce 1992 a od této doby zde řádně pracoval. V daném případě je mezi účastníky na sporu, zda má být žalobci zhodnocena doba pojištění před 31. 12. 2008.

Žalovaná rozhodovala, zejména z rozpisu dob pojištění i z evidenčních listů důchodového pojištění, ze kterých vyplývá, které doby pojištění žalovaná akceptovala. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí soud uzavřel, že zápočet do pojištění pro výpočet českého starobního důchodu byl proveden řádně, a to s odkazem na Smlouvu, uzavřenou mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení č. 57/2014 Sb. m.s. Tato smlouva vstoupila v platnost dne 1. 11. 2014. Ze Smlouvy vyplývá, že získá-li osoba za celou dobu pojištění potřebnou pro vznik na důchod v jednom ze smluvních států, přizná jí tento stát výhradně podle svých právních předpisů. Česká správa sociálního zabezpečení v tomto případě provede srovnávací výpočet tzv. dílčího důchodu, který by pojištěnci náležel podle Smlouvy a přizná mu vyšší z těchto důchodů. V případě, že doba pojištění získaná podle právních předpisů jednoho ze smluvních států nebude dostačující pro vznik nároku na důchod, budou se brát pro nárok i doby pojištění, které osoba získala ve druhém smluvním státě, za předpokladu, že se tyto doby časově nepřekrývají. Každý ze smluvních států poté

Pokračování
- 5 -
2Ad 12/2016

přizná a bude vyplácet důchod ve výši odpovídající době pojištění získané na jeho území. Podle článku 13 odst. 1 Ujednání mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR a Ruské federace pracovníci a jejich rodinní příslušníci, jestliže trvale legálně bydlí nebo přechodně pobývají na území smluvních stran své státní příslušnosti, nepředloží-li doklady potvrzující trvalé bydliště nebo přechodný pobyt na území druhé smluvní strany a odhlášení z evidence na území smluvní strany své státní příslušnosti.

Článek 30 odst. 3 Smlouvy upravuje hodnocení dob pojištění v obou státech získaných do 31. 12. 2008 tak, že doby pojištění získané na území jedné ze smluvních stran vezme pro účely důchodového pojištění v úvahu ta smluvní strana, na jejímž území měla osoba k tomuto datu trvalé bydliště, a to za předpokladu, že osoba ve státě trvalého pobytu získala do tohoto data alespoň 1 rok pojištění a za uvedené doby jí nebyl přiznán důchod druhým smluvním státem.

Z článku 30 odst. 4 smlouvy důchody přiznané před vstupem smlouvy v platnost, tedy před 1. 11. 2014 nebudou přepočítávány.

V daném případě, kdy žalobce uplatnil žádost o starobní důchod dne 27. 11. 2014, přičemž ke dni 31. 12. 2008 měl trvalé bydliště na území Ruské federace a k udělení povolení k trvalému pobytu na území České republiky před 1. 1. 2009 nebylo možné přihlédnout, jestliže k odhlášení z evidence na území Ruské federace došlo až po 31. 12. 2008, neboť k tomuto datu byl žalobce evidován k trvalému pobytu jak na území České republiky, tak na území Ruské federace, a proto dle článku 13 shora uvedeného Ujednání se má za to, že státem trvalého pobytu pro účely hodnocení dob pojištění získaných do 31. 12. 2008 je tedy v případě žalobce Ruská federace.

Žalobce dosáhl důchodového věku v případě, že je narozen 23. 11. 1949, při dosažení věku 62 roků a 4 měsíce, tedy k datu 23. 3. 2012, tedy přede dnem přiznání důchodu. Žalovaný proto správně uzavřel, že žalobce podmínku získání potřebné doby pojištění v rozsahu nejméně 28 let splnil ke dni 1. 11. 2014, proto byl žalobci přiznán dílčí starobní důchod v České republice od 1. 11. 2014 s ohledem na obsah shora uvedené Smlouvy. Výpočet důchodu od uvedeného data ze strany žalobce zpochybněn nebyl, proto se soud „přepočítáním“ výše důchodu nezabýval.

Zcela nedůvodná je námitka žalobce, že měla být aplikována Směrnice Rady 2003/109/ES, jestliže v daném případě byl žalobci přiznán důchod dle podmínek Smlouvy, která byla uzavřena mezi Českou republikou a Ruskou federací a nabyla účinnosti dne 1. 1. 2014. Uvedená Smlouva neodkazuje na použití mezinárodních smluv či dohod. V daném případě byla správně aplikována pouze shora uvedená Smlouva a Ujednání mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR.

Soud uzavřel, že žalovaná postupovala při aplikaci shora uvedené Smlouvy správně, jestliže přiznala žalobci důchod až od 1. 11. 2014.

Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 2 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšné žalované nelze ve věcech důchodového pojištění právo na náhradu nákladů řízení přiznat.

Pokračování
- 6 -
2Ad 12/2016

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích
dne 15. srpna 2016

samosoudkyně:
Mgr. Helena Nutilová v.r.

Za správnost vyhotovení: Zdeňka Soukupová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru