Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Af 98/2010 - 18Rozsudek KSCB ze dne 10.02.2011

Prejudikatura

5 Afs 15/2009 - 122


přidejte vlastní popisek

10Af 98/2010 – 18

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce DRUŽINA, spol.sr.o. se sídlem Dačice I, Masarykova čp. 277, právně zastoupeného JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem, AK Dačice, Komenského ul. 6/V, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.9.2010, č.j. 3446/10-1500, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

(1) Žalobou doručenou dne 6.12.2010 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24.9.2010 č.j. 3446/10-1500, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Dačicích ze dne 27.1.2010 č.j. 2140/10/087970301249, kterým bylo zastaveno řízení zahájené na základě podání žalobce ze dne 28.12.2009 dodatečného přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005.

(2) Žalobce v žalobě namítal, že rozhodnutí nepovažuje za správné a poukázal na to, že v předmětné záležitosti jedná se o posouzení včasnosti podání dodatečného daňového Pokračování
- 2 -
10Af 98/2010

přiznání z hlediska zachování lhůty. Uvedl, že existují dva odlišné právní názory na aplikaci § 47 odst. 1 daňového řádu a ani Nejvyšší správní soud v tomto směru nemá jasno, který z obou názorů je v dané věci třeba aplikovat. K tomu uvedl příklady rozsudků Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 139/2006-108, č.j. 8 Afs 3/2009-101, č.j. 9 Afs 42/2008-84. V takovém případě je zapotřebí, aby správce daně respektoval ten právní názor, který je pro žalobce výhodnější s odkazem na ústavní zásadu in dubio mitius. Jinými slovy řečeno v pochybnostech ve prospěch či v pochybnostech postupovat mírněji, na což odkazuje i Ústavní soud v nálezu I. ÚS 1611/07. Žalobce dovozuje, že s odkazem na citovanou judikaturu podání dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2005 v roce 2009 není v rozporu s ustanovením § 41 odst. 4 daňového řádu, podle kterého je možné podání platně učinit do lhůty podle § 47 odst. 1 téhož zákona. V daném případě je logické, že finanční orgány rozhodují profiskálně, avšak jedná se o neobjektivnost posuzování v rámci zákonného ustanovení, a proto se žalobce dovolává ochrany u nezávislého soudu. Navrhl zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

(3) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Vyjádřil souhlas s projednáním věci bez nařízeného jednání na základě předložených spisů. Námitkám žalobce žalovaný správní orgán nepřisvědčil. Ze spisu je zřejmé, že žalobce doručil 28.12.2009 správci daně dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005. Správce daně řízení zahájené tímto podáním podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o správě daní a poplatků zastavil. Stalo se tak s ohledem na tříletou prekluzivní lhůtu pro doměření daně podle § 47 odst. 1 daňového řádu, neboť předmětná lhůta začala běžet 31.12.2005 a uplynula 31.12.2008. Při počítání počátku běhu prekluzivní lhůty vzal správce daně i žalovaný v rámci odvolacího řízení v úvahu rozhodovací praxi správních soudů. Vzal na zřetel i vydaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07. Žalovaný poukázal na to, že od nálezu Ústavního soudu ze dne 2.12.2008 se rozhodovací praxe daňových orgánů sjednotila, při posuzování dodržení lhůty podle § 47 odst. 1, a proto nemůže žalovaný přisvědčit názoru žalobce. Žalovanému je známa ústavní zásada in dubio mitius, ta však na projednávanou věc nedopadá, neboť žalovaný je v daňovém řízení vázán při svých právních úvahách zákonem stanoveným rámcem při posuzování dodržení lhůty a tento rámec nelze překročit. Ve věci nepředcházel žádný úkon, který by přerušoval běh lhůty. Lhůta pro podání daňového přiznání marně uplynula dne 31.12.2008, a z toho důvodu žalobcem podané podání dne 28.12.2009 bylo podáno po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty.

(4) Žalobce souhlasil s projednáním věci bez nařízeného jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť ve lhůtě soudem stanovené takový postup soudu neodmítl, ač byl na důsledky výslovného nevyjádření nesouhlasu s tímto postupem upozorněn a v tomto smyslu soudem poučen.

III. Obsah správních spisů

(5) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti:

(6) Žalobce podal dodatečné přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 Finančnímu úřadu v Dačicích dne 28.12.2009. Současně připojil písemné stanovisko, které obsahovalo důvody, pro které je podle názoru žalobce přípustné podání dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2005 v roce 2009. Finanční úřad Pokračování
- 3 -
10Af 98/2010

v Dačicích vydal dne 27.1.2010 rozhodnutí o zastavení řízení č.j. 2140/10/087970301249, kterým zastavil řízení zahájené na základě podání žalobce ze dne 28.12.2009 ve věci dodatečného přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005. Proti tomuto rozhodnutí podal dne 9.3.2010 žalobce odvolání. Žalovaný správní orgán rozhodnutím ze dne 24.9.2010 odvolání žalobce pod č.j. 3446/10-1500 zamítl. Stalo se tak s odůvodněním, že žalobcem podané dodatečné přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2005, jehož podání nepředcházel žádný úkon přerušující běh lhůty pro vyměření předmětné daně podle § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků bylo podáno po uplynutí zákonné lhůty pro doměření předmětné daně. Zastavení řízení bylo proto vydáno v souladu s § 27 odst. 1 písm. d) zákona o správě daní a poplatků.

IV. Právní názor soudu

(7) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla.

(8) Jedinou žalobní námitkou je nesprávná aplikace ustanovení § 47 odst. 1 daňového řádu, neboť žalobce dovozuje, že dodatečné daňové přiznání podané za zdaňovací období roku 2005 dne 28.12.2009 bylo podáno včas. Poukazuje přitom na odlišné právní názory Nejvyššího správního soudu na aplikaci § 47 odst. 1 daňového řádu a zdůrazňuje, že ani Nejvyšší správní soud nemá jasno, který způsob aplikace tohoto ustanovení je správný. Zda je třeba aplikovat tzv. „teorii 3+0“, ke které se přiklonil i Ústavní soud v nálezu I. ÚS 1611/07 nebo je správná tzv. „teorie 3+1“ a zdůraznil, že v případě pochybností je potřeba aplikovat ústavní zásadu in dubio mitius a použít výklad, který je pro žalobce příznivější.

(9) V době podání žaloby nebyl žalobci znám výklad Nejvyššího správního soudu, který se předmětnou záležitostí zabýval v rozšířeném senátu a dne 12.1.2011 vydal usnesení č.j. 5 Afs 15/2009-122, ve kterém dospěl k závěru, že výklad § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31.12.2009 učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne 2.12.2008 sp. zn. I. ÚS 1611/07 se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno.

(10) Rozšířený senát vzal v úvahu při výkladu § 47 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění účinném do 31.12.2009 především zájem na stabilitě soudního rozhodování vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 18.4.2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06. Změnu výkladu opětovně ve prospěch právního názoru „terorie 3+1“ Nejvyšší správní soud považoval za této situace za nežádoucí a narušující princip předvídatelnosti rozhodování a princip právní jistoty. Zdejší soud proto vycházel z takto vysloveného právního názoru při posuzování důvodnosti žalobní námitky a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. Při existenci závěru vysloveného rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení č.j. 5 Afs 15/2009-122 je zcela jednoznačné, že již neobstojí argumentace žalobce ohledně dvou odlišných právních názorů na aplikaci § 47 odst. 1 daňového řádu. Nelze proto zohlednit v žádném směru argumentaci žalobce ohledně povinnosti správce daně respektovat ten právní názor, který daňový subjekt použije, a který je pro něho výhodnější. V dané věci nelze aplikovat jiný právní názor než ten, který byl vysloven usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu výše citovaném. V dané záležitosti proto není prostor pro aplikaci ústavní zásady nazvané in dubio mitius, neboli v pochybnostech ve prospěch či v pochybnostech postupovat mírněji.

Pokračování
- 4 -
10Af 98/2010

(11) V souzeném případě se jednalo o přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2005, které bylo Finančnímu úřadu v Dačicích doručeno dne 28.12.2009. Lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání je upravena v ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. V tomto ustanovení je uvedeno, že pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost nebo do tří let od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období. Tříletá prekluzivní lhůta pro doměření daně podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků započala svůj běh od 31.12.2005 a uplynula dne 31.12.2008. Vzhledem k tomu, že žalobce doručil daňové přiznání 28.12.2009, stalo se tak již po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. To vyplývá z nálezu Ústavního soudu č.j. I. ÚS 1611/07 ze dne 2.12.2008 a závěru Nejvyššího správního soudu vysloveného v usnesení rozšířeného senátu ze dne 12.1.2011 č.j. 5 Afs 15/2009-122. Proto byl správný postup správce daně, kterým zastavil řízení zahájené podáním dodatečného daňového přiznání dne 28.12.2009 s odkazem na ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) zákona o správě daní a poplatků, jakož i žalovaného správního orgánu, který odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí správce daně zamítl. V dané věci nebyl učiněn žádný úkon přerušující běh lhůty pro vyměření předmětné daně podle § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a dodatečné přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2005 bylo podáno po uplynutí zákonné lhůty pro doměření předmětné daně.

V. Závěr, náklady řízení

(12) Soud proto uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky neshledal důvodné a rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno v rozporu se zákonem. Vzhledem k těmto důvodům soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl.

(13) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím soudu podepsaného ve dvou stejnopisech, z důvodů stanovených v § 103 odst. 1 s.ř.s. Podání kasační stížnosti nemá odkladný účinek. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem podle § 105 odst. 2 s.ř.s.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 10. února 2011

Předsedkyně senátu:

JUDr. Marie K r y b u s o v á v.r.

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru