Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Af 89/2012 - 50Rozsudek KSCB ze dne 03.10.2012

Prejudikatura

4 Ads 111/2010 - 130

1 Afs 103/2010 - 68

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Afs 83/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

10Af 89/2012-50

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce PANSTVÍ BECHYNĚ SE, Herrschaft Bechyne SE, Landstrasse 33, 9490

Vaduz, Fürstentum Liechtenstein, zastoupeného Rambousek a partner a.s. Praha 3, Křišťanova 4, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.12.2011 č.j. 5719/11-1300,

takto:

Žaloba se zamítá.

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

(1) Žalobou doručenou dne 7.2.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7.12.2011 č.j. 5719/11-1300, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Táboře ze dne 29.4.2011 č.j. 91306/11/110913303942, kterým správce daně vyhověl odvolání žalobce ze dne 1.10.2010 tak, že platební výměr na daň z přidané hodnoty ze dne 27.8.2010 č.j. 98214/10/110913303942, kterým byla vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2009 ve výši 8.273.689,- Kč změnil a částku vyměřené daně snížil o 5.100.097,- Kč na částku 3.173.592,- Kč a rozhodnutí Finančního úřadu v Táboře potvrdil.

Pokračování
- 2 -
10Af 89/2012

(2) Žalobce namítal neplatnost rozhodnutí z důvodu místní nepříslušnosti správce daně, neboť podle § 264 odst. 1 daňového řádu se změnila místní příslušnost a věc měla být postoupena Finančnímu úřadu pro Prahu 1. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Žalovaný důkazy vyhodnotil ve smyslu § 8 daňového řádu (resp. § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Důkazy, které byly předloženy hodnotil jako účelové, avšak neuvedl, jaký odstavec měl přitom na mysli a vzhledem k tomu, že rozhodnutí správního orgánu musí být bezvadné, nelze po žalobci požadovat, aby činil odhad o tom, podle kterého ustanovení právního předpisu správce daně postupoval. Z napadeného rozhodnutí nelze zjistit, zda závěr o účelovosti jednání byl opřen o zneužití práva či o fakt, že nastala určitá právní skutečnost, neboť takový závěr rozhodnutí neobsahuje. Správce daně je povinen uvést skutečnosti vyvracející právní domněnky či fikci, jinými slovy skutečnosti rozhodné pro posouzení skutečného obsahu právního úkonu. To v dané věci splněno nebylo, proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné a soud není schopen úvahu žalovaného přezkoumat. Žalobce navrhoval provedení výslechu svědků konkrétně pana Ch., pana L., paní E. Š., pana JUDr. Š. a pana Š.. Správce daně vyhodnotil chování žalobce jako účelové, avšak na druhé straně jím navržené svědky odmítl vyslechnout. To je vrozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu i s ustanovením § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., který byl nahrazen ustanovením § 8 odst. 3 daňového řádu. Další výtka se týkala změny ustanovení § 94 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb. Žalobce se dovolával použití historického výkladu správcem daně, který podle jeho názoru pochybil již tím, že vycházel pouze z výkladu předpisu jazykového. Tím, že se žalovaný nezabýval historickým výkladem, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a nelze z něho zjistit, proč žalovaný zvolil jazykový výklad. Žalovaný pochybil i procesně. To žalobce dovozuje ze závěru žalovaného, že se v dané věci nejednalo o omezení podnikání nebo usazování, neboť jestliže osoba povinná k dani z Evropského hospodářského prostoru nemá shodné podmínky jako osoba z EU o omezení podmínek se jedná. Žalovaný uvedl, že bylo jen na rozhodnutí žalobce, zda využije ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty a stane se dobrovolně plátcem DPH. Toto tvrzení správce daně je účelové, žalobce neměl možnost dobrovolné registrace k DPH. Rozhodnutí žalovaného bylo v rozporu s hmotněprávními předpisy, konkrétně v souvislosti s ustanovením § 89 zákona č. 235/2004 Sb. Žalovaný uvedl, že žalobce měl použít tohoto ustanovení, a z těchto důvodů mu nevznikla registrační povinnost. Žalobce k tomu uvedl, že implementace § 89 zákona o dani z přidané hodnoty je předmětem žaloby komise na ČR C269/11 u Soudního dvora Evropské unie. Z toho je zřejmé, že nelze ustanovení § 89 zákona o dani z přidané hodnoty vykládat pouze podle českého znění zákona je nutné vzít v úvahu eurokonformní výklad. Potom by místo zdanitelného plnění u ubytování i u poskytnutí dopravy bylo v ČR a žalobci vznikla registrační povinnost. Místo zdanitelného plnění bylo jak v případě ubytování, tak dopravy v ČR. Žalobce se proto stal plátcem ke dni poskytnutí těchto služeb. Správce daně postupoval v rozporu s eurokonformním výkladem směrnice, čímž žalobce zkrátil na jeho právech. Dále žalovaný nevzal v úvahu v případě úpravy odpočtu uplatněné daně zákaz retroaktivity. Před novelou zákona č. 235/2004 Sb. nebylo technické zhodnocení majetkem a od 1.1.2009 je za majetek, u kterého je nutno úpravu nároku na odpočet provádět, považováno. Žalobce prováděl technické zhodnocení s ohledem na to, že technické zhodnocení nespadá do kategorie majetku, u kterého je třeba úpravu nároku na odpočet provádět. Z toho důvodu je žalovaným realizovaný postup žalobcem označen jako nepřípustná retroaktivita a současně je poukazováno na porušení zásady legitimního očekávání, neboť u pořizovaného technického zhodnocení je rozhodující jeho využití v okamžiku pořízení, a nikoliv v budoucnosti. Žalobce dále poukázal na to, že by bylo nutné u technického zhodnocení evidovat uplatněný nárok na odpočet zvlášť a po novele by muselo dojít ke komplexní rekonstrukci účetnictví, aby z něho bylo možné zjistit uplatněný nárok na odpočet. U technického zhodnocení pořízeného před třemi roky k tomu nemusí být Pokračování
- 3 -
10Af 89/2012

k dispozici ani podklady. Takový výklad by byl proto v rozporu s legitimním očekáváním plátce DPH. Rozhodnutí žalovaného je v rozporu s evropským právem. Žalobce se dovolával zásad, které neumožňují diskriminovat podnikatelské subjekty pouze z titulu jejich sídla. Ustanovení § 94 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, které bylo změněno zákonem č. 126/2008 Sb. není v souladu s evropským právem, což vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu. Podle důvodové zprávy je v rozporu s historickým výkladem tak, jak zamýšlel zákonodárce při předkládání návrhu zákona ke schválení v Parlamentu, neboť nebylo jeho úmyslem vyloučit společnosti, které nemají sídlo v Evropské unii. Od přistoupení ČR je nutné přiklonit se při sporných výkladech k tomu, který nejvíce odpovídá evropskému právu a principům, které toto právo zachovává. Žalobce k tomu odkázal na rozsudek Evropského soudního dvora C-153/2008 z 6.10.2009 a poukázal na další judikaturu Evropského soudního dvora. Výkladem správce daně nemohl být sice přímo znemožněn pohyb kapitálu či možnost usadit se, avšak ustanovení § 94 odst. 4 zákona o DPH nebylo vyloženo eurokonformně, čímž nebylo postupováno v souladu s článkem 34 Smlouvy EHP. Přitom správce daně má povinnost vykládat zákon eurokonformně, a to za pomoci výkladu jazykového nebo historického, aby bylo omezeno diskriminační působení na daňový subjekt. Žalovaný zkrátil žalobce na jeho právech, jestliže vyložil ustanovení směrnice diskriminačně a porušil princip neutrality. Zasáhl tím do subjektivních práv žalobce. Žalobce proto navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil. Zároveň žalobce uvedl, že jím uvedené rozsudky Soudního dvora Evropské unie dostatečně řeší prakticky shodný případ, a proto zastává názor, že se zdejší soud nemusí na Soudní dvůr Evropské unie obracet. Pokud však soud nedojde k názoru, že došlo k porušení Evropského práva navrhl žalobce přerušit řízení a požádat o rozhodnutí Soudní dvůr Evropského společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou žalobce v žalobě naformuloval tak, zda je tuzemské ustanovení zákona o DPH, týkající se registrace k dani z přidané hodnoty nabytím majetku omezující pro osoby, kterých se to týká, pouze na osoby se sídlem v členském státě a vylučující tedy osoby z Evropského hospodářského prostoru, v souladu se zásadami zakazujícími diskriminaci a neutralitu.

(3) Při jednání před krajským soudem, které bylo v dané věci nařízeno a probíhalo dne 3.10.2012 žalobce po úvaze a konzultaci s žalovaným vypustil z žaloby bod označený II., ve kterém namítal neplatnost rozhodnutí z důvodu místní nepříslušnosti rozhodujícího správce daně.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

(4) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Podle názoru žalovaného jsou žalobní body shodné s námitkami odvolacími. V této souvislosti proto žalovaný správní orgán odkázal na přezkoumávané rozhodnutí. Meritem věci je aplikace § 74 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění platném do dne 31.12.2009, tedy zda žalobce měl povinnost v daňovém přiznání za poslední zdaňovací období u společnosti PANSTVÍ BECHYNĚ a.s. se sídlem v Bechyni snížit uplatněný nárok na odpočet daně u majetku, který byl ke dni zrušení její registrace k dani z přidané hodnoty jejím obchodním majetkem, a u kterého byl uplatněn nárok na odpočet daně nebo jeho část. K žalobním bodům žalovaný uvedl, že námitku neplatnosti rozhodnutí z důvodu nesprávně určené místní příslušnosti správce daně i žalovaného je nutno odmítnout. Místní přsílušnost byla posouzena správně podle § 240 daňového řádu. Stejně tak namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaný nepovažuje za důvodnou. V rozhodnutí je srozumitelně popsán a zdůvodněn průběh řízení a výsledek zhodnocení předložených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí na straně 3 – 7 je zřejmé, k jakému závěru žalovaný dospěl. Žalobce se snažil předkládanými důkazními prostředky prokázat, že společnost PB – Holding AG poskytla v červenci 2008 a únoru 2009 v ČR Pokračování
- 4 -
10Af 89/2012

zdanitelná plnění (prodej nakoupených ubytovacích služeb a přepravy osob), u kterých byla povinna odvést daň a ze zákona se stala plátcem daně z přidané hodnoty. Jako plátce daně se však tato společnost nechovala, nepodala ani přihlášku k registraci, ani daňové přiznání, ani daň neuhradila. Z toho důvodu má snaha o prokázání postavení plátce DPH u společnosti PB – Holding AG zřejmý účel. Pokud by žalobce prokázal, že tato společnost byla před fúzí plátcem daně, potom by podle § 94 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty mohl i žalobce nabýt postavení plátce DPH. Pokud by byl žalobce plátcem DPH, nevztahovala by se na něho povinnost snížit odpočet DPH dle § 74 odst. 6 zákona o DPH. Žalovaný vysvětlil, že dokazování faktického uskutečnění a účelu ubytování znalce pana D. a přepravy pana Š. není pro posouzení vzniku registrační povinnosti podstatné. Existuje zákonem stanovený důvod, pro který ani uskutečnění prodeje nakoupených ubytovacích služeb a přepravy osob nezakládá povinnost registrace k DPH v ČR. Společnost PB – Holding AG by totiž měla při poskytnutí těchto služeb na území ČR uplatnit zvláštní režim podle § 89 zákona o dani z přidané hodnoty a v takovém případě se za místo plnění považuje sídlo poskytovatele, tedy Lichtenštejnsko. Pokud je místo plnění mimo ČR, nezakládá se tím povinnost registrace v ČR. Ke sdělení žalobce ohledně žaloby proti zmiňovanému § 89 zákona o dani z přidané hodnoty Evropské komise vůči ČR a rozhodnutí Soudního dvora žalovaný uvedl, že sdělení žalobce není přesné. Jedná se o skutkově odlišnou věc a tento argument není pro posuzovanou věc významný.

(5) Žalovaný nepovažoval jako důvodnou ani žalobní námitku ohledně aplikace § 74 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty ve vztahu ke snížení nároku na odpočet daně u technického zhodnocení provedeného na vlastním majetku žalobce a dokončeného před 1.1.2009. Žalobce tvrdil, že technické zhodnocení prováděl právě s ohledem na to, že nespadá do kategorie majetku a nebylo proto třeba úpravu nároku na odpočet provádět. V postupu správce daně žalobce spatřoval porušení ústavního principu zákazu retroaktivity, k čemuž odkázal na zásadu legitimního očekávání i judikaturu Evropského soudního dvora. Žalovaný zastává názor, že aplikoval ustanovení § 74 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty správným způsobem. Snížení nároku na odpočet byl žalobce povinen provést ke dni zrušení registrace k 15.5.2009, a to u majetku vymezeného v odstavci 7 tohoto ustanovení. Žalovaný zdůraznil, že nelze zaměňovat nárok na odpočet daně, který se uplatňuje v době pořizování zdanitelného plnění se snížením nároku na odpočet daně při ukončení registrace k dani z přidané hodnoty. Uplatnění nároku na odpočet zůstává neměnné i po novele zákona. Zákonodárce uložil povinnost snížit nárok na odpočet daně při zrušení registrace z toho důvodu, aby takový plátce nedosáhl neoprávněné výhody oproti osobám, které plátci daně nejsou, a které nakupují svůj majetek včetně daně bez možnosti nárokování odpočtu daně. Kalkuloval-li žalobce s tím, že svůj majetek technicky zhodnotí a poté zruší registraci s tím, že technické zhodnocení nebude do režimu snížení nároku na odpočet daně zahrnuto, avšak před zrušením společnosti bylo přijato zákonodárcem nové pravidlo, podle kterého se i na tento majetek snížení nároku na odpočet vztahuje, pak takovou situaci nelze podřadit pod retroaktivitu právní normy, která je nepřípustná. Nedůvodnou označil žalobce i námitku ohledně nesprávného výkladu § 94 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, kdy nebylo použito eurokonformního výkladu. Aplikace ustanovení § 94 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty není otázkou metody výkladu, neboť jeho obsah a smysl je jasný a nezakládá žádné pochybnosti, které by výkladem měly být odstraněny. Vztahuje se pouze na osoby se sídlem v ČR a jiných členských státech Evropské unie. Žalovaný vyslovil přesvědčení, že ustanovení není v rozporu s články 31, 34, 36 a 40 Dohody o EHP. Žalobci nebylo bráněno usadit se, ani zřídit si pobočku v ČR, nebyl omezován ve volném pohybu služeb a kapitálu. O tom svědčí i skutečnost, že svůj majetek na území ČR pronajímá a provozuje malou vodní elektrárnu bez jakéhokoliv omezení. Zpochybňované ustanovení zákona o DPH není v rozporu s názory, které jsou uvedeny v žalobcem zmiňovaných rozsudcích Evropského soudního dvora. Za Pokračování
- 5 -
10Af 89/2012

diskriminaci či kolizi s evropským právem nelze považovat žalobcem uváděnou skutečnost, že nebyl podle § 94 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty registrován ke dni fúze jako by tomu bylo, pokud by měl sídlo v ČR nebo v jiném členském státě. Registrační postup není ve směrnici Rady 2006/112/ES ze dne 28.11.2006 závazně stanoven, není harmonizován, a proto tato oblast spadá do plné kompetence členských států. Zákon o dani z přidané hodnoty obsahuje ustanovení týkající se tzv. dobrovolné registrace k dani z přidané hodnoty, tato registrace je podmíněna pouze uskutečňováním plnění s místem plnění v tuzemsku a jejím prostřednictvím je dosaženo rovnosti podmínek podnikání pro všechny osoby povinné k dani bez ohledu na jejich sídlo. Bylo pouze na rozhodnutí žalobce, zda v době zamýšlené fúze a vzniku nové evropské společnosti využije ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty a stane plátcem tzv. dobrovolně, aby fúze neměla za následek snížení nároku na odpočet podle § 74 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty. Pokud tak dobrovolně a včas neučinil, nelze takový postup správce daně, který na daný případ aplikoval považovat za diskriminační a kolizní s evropským právem. Žalovaný dále uvedl, že registraci nelze provést zpětně, neboť má konstitutivní účinky, a tudíž nemohla být akceptována přihláška k registraci ze dne 2.11.2009, kterou žalobce hodlal dosáhnout zpětné registrace k datu 15.5.2009. Ohledně položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie nepovažuje žalovaný za vhodné tak učinit, neboť proto nebyly splněny podmínky. Pokud by soud dospěl k opačnému názoru, navrhl žalovaný jiné znění předběžné otázky. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty i se zákonem o správě dani a poplatků a je věcně správné.

III. Obsah správních spisů

(6) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti:

(7) Zaniklá společnost PANSTVÍ BECHYNĚ a.s. doručila Finančnímu úřadu v Táboře dne 26.6.2009 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za květen 2009, ve kterém byl vykázán nadměrný odpočet ve výši 468 793,- Kč. Společnost zanikla dne 15.5.2009 bez likvidace fúzí se společností PB-Holding AG se sídlem ve Vaduzu, Lichtenštejnské knížectví, kdy tato fúze sloučením vyústila v založení evropské společnosti PANSTVÍ BECHYNĚ SE Herrschaft Bechyně SE se sídlem Vaduz, a to ve stejný den. Na tuto společnost přešlo jmění společnosti PANSTVÍ BECHYNĚ a.s. Dne 19.8.2009 se dostavila zástupkyně statutárního orgánu Evropské společnosti S. Š. na Finanční úřad v Táboře a vyjádřila se k vadám podání, které byly správcem daně popsány ve výzvě doručené dne 10.8.2009. Uvedla, že přiznání k DPH za květen 2009 obsahuje údaje za celý měsíc, přestože společnost PANSTVÍ BECHYNĚ a.s. zanikla dne 15.5.2009. Nově vzniklá evropská společnost dle sdělení zástupkyně žalobce na území ČR nevyvíjí žádnou ekonomickou činnost, neměla personální ani materielní zabezpečení a činnost je řízena a zabezpečována ze sídla evropské společnosti Lichtenštejnska.

(8) Správce daně vydal dne 29.9.2009 výzvu podle § 43 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, kde popsal své pochybnosti o správnosti údajů uvedených v daňovém přiznání k DPH za květen 2009 a zdůraznil pochybnosti o správnosti údaje uvedeného na řádce 46, neboť dle § 74 odst. 6 zákona o DPH měl plátce DPH při zrušení registrace povinnost snížit uplatněný nárok na odpočet daně u majetku, který byl k datu zrušení registrace jeho obchodním majetkem a u kterého uplatnil nárok na odpočet nebo jeho část. Správce daně požadoval doložení výše nároku na odpočet. Na výzvu reagoval žalobce dne 12.10.2009, kdy předložil evidenci pro daňové účely za měsíc květen 2009. Dne 30.10.2009 Pokračování
- 6 -
10Af 89/2012

bylo předloženo písemné stanovisko k výzvě a smlouva o nájmu části podniku, kterou byl movitý a nemovitý majetek zrušené společnosti PANSTVÍ BECHYNĚ a.s. ode dne 16.5.2009 pronajat evropskou společností PANSTVÍ BECHYNĚ cz. Správce daně při jednání dne 30.11.2009 seznámil žalobce s vyhodnocením odpovědi na výzvu a odůvodnil svůj závěr, že evropské společnosti nevznikla na území ČR ke dni fúze stálá provozovna ve smyslu § 4 odst. 1 písm. y) zákona o DPH. Evropská společnost má umístěn na území ČR movitý a nemovitý majetek, který využívá k ekonomické činnosti, avšak pro vznik provozovny je zapotřebí naplnění další podmínky, a to stálého materielního a personálního vybavení, což v dané věci splněno nebylo. Správce daně uzavřel, že evropské společnosti nevznikla ke dni fúze stálá provozovna a tedy ani povinnost se k tomuto dni registrovat jako plátce daně. Evropská společnost jako právní nástupce zaniklé společnosti PANSTVÍ BECHYNĚ a.s. měla provést v daňovém přiznání k DPH za květen 2009 snížení daně na vstupu podle § 74 odst. 6 zákon a o DPH. K tomuto závěru žalobce sdělil nesouhlas a podle jeho názoru evropská společnost byla ke dni 15.5.2009 plátcem DPH, což odvozuje od povinnosti registrace společnosti PB - Holding AG se sídlem Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, která dle jeho názoru se plátcem stala ke dni 27.7.2008 dle § 94 odst. 11 zákona o dani z přidané hodnoty. Tato společnost fúzovala se společností PANSTVÍ BECHYNĚ, která zanikla bez likvidace a evropská společnost se jako pokračovatelka nástupnické společnosti PB – Holding AG stala plátcem, přičemž zrušení společnosti PANSTVÍ BECHYNĚ je ve smyslu § 106 odst. 6 zákona o DPH považováno za zrušení plátce bez povinnosti snížit nárok na odpočet. Tento názor byl opřen o skutečnost, že došlo k přeúčtování ubytování zaměstnance společnosti Christie´s Amsterdam B.V., který na své služební cestě využil část pobytu k soukromým účelům a společnost PB – Holding AG mu ubytování pro soukromé účely dne 15.9.2008 přeúčtovala ve smyslu § 15 odst. 5 zákona o DPH, čímž došlo ke dni 27.7.2008 k uskutečnění zdanitelného plnění § 21 odst. 5 zákona o DPH. K tomu byl správci daně zaslán dne 1.2.2010 doklad za ubytování. Správce daně neakceptoval toto vysvětlení a sdělil, že přeúčtování ubytování nelze ve všech případech považovat za poskytnutí služby a nezakládá automaticky povinnost registrace k DPH. Rozhodující je způsob, jaký osoba, která službu přeúčtovává, zvolí, zda postupuje podle § 14 odst. 3 písm. g, nebo § 14 odst. 5 písm. e) zákona o DPH. V případech, kdy není uplatněn odpočet daně při pořízení služeb od jiného plátce a při přeúčtování přijatá úhrada nepřevýší částku, za kterou byly služby pořízeny, není přeúčtování ve smyslu § 14 odst. 5 písm. e) zákona o DPH poskytnutím služby. Poté bylo správci daně předloženo další sdělení, že došlo dále k přeúčtování přepravní služby (taxislužby dne 29.4.2009 Josefu Šťávovi). Přeúčtováním přepravy osob to je služby, u které je místo plnění podle § 10 odst. 2 zákona o DPH tuzemsko, vznikla společnosti PB – Holding AG povinnost přiznat daň v souladu s ustanovením § 15 odst. 5 zákona o DPH. Toto poskytnutí služby zakládalo zákonnou povinnost společnosti, registrovat se ke dni přeúčtování přepravy, tedy ke dni 29.4.2009 plátcem DPH a nenastala povinnost snížit nárok na odpočet podle § 74 zákona o DPH. Ani tuto argumentaci nepovažoval správce daně za podstatnou a uzavřel, že evropské společnosti neznemožnil usadit se, podnikat na území ČR, neomezil její podnikatelské aktivity a snížení uplatněného nároku na odpočet nepovažoval správce daně za diskriminační opatření. Žalobce měl od data svého založení možnost učinit úkon k registraci k DPH, což se nestalo. Teprve poté, kdy byl seznámen s dopady zrušení registrace, byla podána přihláška k registraci k dani z přidané hodnoty dne 2.12.2009, ovšem k datu k 16.5.2009. Registrovat se zpětně z důvodu výroby či prodeje elektřiny zákon neumožňuje, a ani verze předložené správci daně ohledně poskytnutí zdanitelných plnění, které by zakládaly povinnost registrace k DPH správce daně nepovažoval za odůvodněné. Žalobcem předkládané rozdílné verze u správce daně vzbudily pochybnosti o věrohodnosti žalobcem poskytnutých vysvětlení. Doklad, kterým mělo být doloženo poskytnutí ubytovací služby, byl dle správce daně nevěrohodný, neboť byl vystaven dva měsíce po provedeném ubytování, nebyl v něm uveden způsob úhrady, ani bankovní Pokračování
- 7 -
10Af 89/2012

spojení, na které mělo být ubytování hrazeno. U přepravní služby správce daně zjistil, že hodnota přeúčtování neodpovídala ceně žádné jednotlivé přepravy u osoby provozující taxislužbu, která měla přepravu provádět, navíc k dokladům vystavených taxikářem panem Ch. správce daně zjistil, že v době, kdy měl pana Š. přepravovat, byl evidován na Úřadu práce v Táboře jako uchazeč o zaměstnání a povolení k provozování živnosti taxislužby získal až o měsíc později, než měla být služba poskytnuta.

(9) Zpráva o vytýkacím řízení byla projednána a předána dne 13.8.2010. Ve spise je založena přihláška k registraci žalobce k dani z přidané hodnoty podaná na Finančním úřadě v Táboře dne 2.11.2009 s požadavkem na provedení registrace k datu 16.5.2009. Dne 27.8.2010 vydal Finanční úřad v Táboře platební výměr č.j. 98214/10/110913303942, kterým vyměřil daň z přidané hodnoty za květen 2009 v celkové výši 8 273 689,- Kč. Žalobce podal proti dodatečnému platebnímu výměru odvolání. O odvolání rozhodl Finanční úřad v Táboře dne 29.4.2011 tak, že částečně vyhověl odvolání žalobce a platební výměr na daň z přidané hodnoty č.j. 98214/10/110913303942 ze dne 27.8.2010, kterým žalobci byla vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2009 změnil částku vyměřené daně snížil na částku 3 173 592,- Kč. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo zamítnuto žalovaným správním orgánem dne 7.12.2011 č.j. 5719/11-13 a rozhodnutí Finančního úřadu v Táboře ze dne 29.4.2011 č.j. 91306/11/110913303942 bylo potvrzeno. Odvolací orgán uzavřel, že hodnocení důkazních prostředků provedené správcem daně bylo provedeno v souladu s § 8 daňového řádu, respektive § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Žalobcem předložené důkazy byly hodnoceny jako účelové, respektive dodatečně vyhotovené za účelem vzniku povinnosti registrace před datem předmětné fúze. Podle názoru žalovaného se žalobce snažil využít ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty k tomu, aby mu vznikl důvod pro povinnou registraci k dani z přidané hodnoty před datem fúze. To dovodil ze skutečnosti, že žalobce předkládal důkazní prostředky postupně a další alternativy předkládal poté, až mu předchozí důkazní prostředky byly zpochybněny. Žalobce byl povinen snížit nárok na odpočet daně ke dni zrušení registrace podle § 74 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty, a to u majetku vymezeného v odstavci 7. Uplatnění nároku na odpočet je neměnné i po novele zákona. Žalobcem uváděná judikatura Evropského soudního dvora nebyla pro věc využitelná, neboť se netýkala konkrétního ustanovení zákona.

IV. Právní názor soudu

(10) Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal v řízení uvedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění (dále jen s.ř.s.) v souladu se zásadou dispoziční podle § 71 odst. 1 písm. c) a d), odst. 2 věta

druhá a třetí a § 75 odst. 2 věta právní s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí. Z těchto ustanovení vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí podle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce bylo tvrdit, že správní rozhodnutí nebo část rozhodnutí odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek soud může přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je třeba přihlížet bez návrhu, včetně případné prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Tyto nedostatky v projednávané věci zjištěny nebyly.

Pokračování
- 8 -
10Af 89/2012

(11) Předmětem projednávané věci bylo učiněno rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně, kterým podle § 113 odst. 1 písm. b) v návaznosti na § 263 odst. 1 daňového řádu částečně vyhověl odvolání žalobce ze dne 1.10.2010 tak, že platební výměr na daň z přidané hodnoty ze dne 27.8.2010 č.j. 98214/10/110913303942, kterým mu byla vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2009 ve výši 8.273.689,- Kč změnil a částku vyměřené daně snížil na částku 3.173.592,- Kč. Daňové orgány vycházely ze skutečnosti, že společnost PANSTVÍ BECHYNĚ a.s., se sídlem v Bechyni, která byla plátcem daně z přidané hodnoty od 1.9.1999 do 15.5.2009 zanikla dne 15.5.2009 fúzí se společností PB – Holding AG se sídlem Vaduz, Liechtenštejnsko. Společnost PB Holding AG nebyla plátcem daně z přidané hodnoty ani neměla povinnost k dani se registrovat. Fúze sloučením vyústila k založení žalobce jako evropské společnosti PANSTVÍ BECHYNĚ SE, Herrschaft Bechyne SE se sídlem Vaduz, Liechtenštejnsko. Ke dni zániku měla společnost PANSTVÍ BECHYNĚ a.s. v obchodním majetku zahrnut majetek, u kterého byl uplatněn nárok na odpočet daně. Žalobce jako právní nástupce zaniklé akciové společnosti nebyl v době fúze plátcem DPH, ani ke dni fúze neměl povinnost se registrovat jako plátce daně. Žalobce na území ČR provozoval malou vodní elektrárnu, provozovna registrována k 16.5.2009 a k 5.1.2012 byl registrován k dani z přidané hodnoty z důvodu přijetí služby ohledně pronajímaného majetku dle § 94 odst. 16 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění platném k 1.1.2012.

(12) Žalobce jako první žalobní námitku uplatnil neplatnost rozhodnutí z důvodu nedostatku místní příslušnosti daňových orgánu, kdy v dané věci měl rozhodovat Finanční úřad pro Prahu 1, resp. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu. Při jednání před krajským soudem na této námitce netrval a ze své žaloby ji vypustil. Soud se proto touto žalobní námitkou ohledně neplatnosti rozhodnutí nezabýval.

(13) Žalobce namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí, kterou dovozoval ze skutečnosti, že žalovaný vyhodnotil důkazy ve smyslu § 8 daňového řádu, resp. § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů, avšak přestože označil předložené důkazy podle výše citovaných zákonných ustanovení jako účelové, nesdělil podle jakého odstavce daňového řádu postupoval, čímž nesplnil svou povinnost, aby správní rozhodnutí bylo bezvadné, neboť nelze po žalobci požadovat, aby se domníval, podle jakých ustanovení zákona správce daně postupoval. Z rozhodnutí totiž nelze zjistit, co měl správce daně na mysli pod účelovostí postupu žalobce, zda zneužití práva nebo zda nastala jiná právní skutečnost, neboť takové zdůvodnění rozhodnutí neobsahuje. Pokud rozhodnutí neobsahuje argumenty, nelze se proti němu účinně bránit a soud ani není schopen správní úvahu žalovaného přezkoumat, pokud tato správní úvaha absentuje.

(14) Soud názor žalobce na nepřezkoumatelnost rozhodnutí nesdílí. Soud se zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které, není-li z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, jak byly odvolací námitky vypořádány, pak jedná se o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Současně je nepřezkoumatelné rozhodnutí, které postrádá základní zákonné náležitosti nebo rozhodnutí, u nichž je výrok v rozporu s odůvodněním, nebo neobsahuje vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností, které jsou pro danou věc podstatné. Jinými slovy řečeno, z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými, řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle jaké právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, apod. Pokud by odůvodnění Pokračování
- 9 -
10Af 89/2012

rozhodnutí obsahovalo pouze obecné vysvětlení, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a důvody byly shledány jako správné, byla by námitka nepřezkoumatelnosti důvodná. Lze-li z důvodů, jak jsou uvedeny v rozhodnutí, shledat závěry správního orgánu, pak takový závěr vyslovit nelze. K otázce přezkoumatelnosti správních rozhodnutí se vyslovil rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 19.2.2008 č.j. 7 Afs 212/2006, když uvedl, „ ... že je nepřezkoumatelné takové rozhodnutí odvolacího správního orgánu, pokud rozsah prováděného správního přezkoumání nenalezne odraz v písemném odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu . . .“.

(15) Těmto požadavkům rozhodnutí žalovaného vyhovuje. Žalobce postrádá odkaz na konkrétní odstavec žalovaným správním orgánem citovaného ustanovení § 8 daňového řádu, resp. § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Žalovaný skutečně uvedl, že dle těchto ustanovení správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy, posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom přihlíží ke všemu co při správě daní vyšlo najevo. Dále konkrétně uvádí, že žalobcem předložené důkazní prostředky jednotlivě by mohly osvědčit jím deklarovaný stav, avšak ve vzájemné souvislosti, avšak s přihlédnutím k tomu, za jaké situace byly předloženy, dospěl k jinému závěru, a proto je hodnotil jako účelové, dodatečně vyhotovené za účelem vzniku povinnosti registrace před datem předmětné fúze. Dále doplnil toto obecnější hodnocení konkrétním svým postupem při hodnocení žalobcem předložených dokladů ohledně poskytnutí ubytovací cestovní služby a dopravní služby. Nutno doplnit, že řízení v dané věci bylo zahájeno a probíhalo podle zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na jehož ustanovení § 2 odst. 3 žalovaný správní orgán odkázal. Postupu podle tohoto ustanovení pak po 1.1.2011 odpovídá postup podle ustanovení § 8, které se zabývá právě úpravou hodnocení důkazů, kdy je postup správce daně postaven na zásadě volného hodnocení důkazů. V ustanovení § 8 daňového řádu došlo pouze k úpravě terminologie, nikoliv však k podstatě zásady volného hodnocení důkazů. Z kontextu odůvodnění uvedeného žalovaným správním orgánem v žalovaném rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že postupoval podle komplexně zákonodárcem stanoveného ustanovení § 8 ve všech jeho odstavcích, z nichž vyplývá, že správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy, posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo, dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly a vychází ze skutečného obsahu právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní. Z faktu, že správce daně nespecifikoval žádný ze tří odstavců citovaného ustanovení § 8 daňového řádu vyplývá, že správce daně postupoval podle všech odstavců tohoto ustanovení, což je srozumitelné z navazujícího vysvětlení žalovaného ve vztahu k žalobcem předkládaným důkazům. Tato skutečnost nemá za následek žalobcem namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí, naopak soud uzavírá, že ve vztahu k hodnocení žalobcem předložených důkazů správce daně vyjádřil, což vyplývá právě z konkrétního odůvodnění, že posuzoval každý žalobcem předložený důkaz jednotlivě, když uvedl, že jednotlivě by eventuálně některé důkazy obstát při žalobcově tvrzení mohly, avšak všechny důkazy ve vzájemné souvislosti verzi předestřené žalobcem nesvědčí. Daňové orgány přihlížely ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo, což je právě jejich povinností podle odstavce prvého

ustanovení § 8. Současně dbaly na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, stejně jako vycházely ze skutečného obsahu právního úkonu, případně jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní, a nikoliv z postupně doplňovaného a upravovaného tvrzení žalobce, který v případě, že jim předkládaná verze ve vztahu k jeho tvrzení ohledně registrace k dani z přidané hodnoty neobstála, nabízel verzi jinou. Postup správce daně nepředstavoval jeho libovůli. Z odůvodnění rozhodnutí je znatelná snaha o přesné a úplné zjištění skutečného stavu věci. Pokračování
- 10 -
10Af 89/2012

Bylo v pravomoci správce daně posoudit závažnost jednotlivých důkazních prostředků, čehož správce daně beze zbytku využil. Námitka nepřezkoumatelnosti proto důvodná nebyla.

(16) Pod bodem IV. žaloby žalobce uvedl, že navrhoval výslech svědků konkrétně pana Ch., pana L., paní E. Š., pana JUDr. Š. a pana Š.. Dle žalobce správce daně na jednu stranu vyhodnotil chování žalovaného, správně mělo být uvedeno žalobce, jako účelové, ale na druhou stranu odmítl navržené svědky vyslechnout. Jestliže žalovaný odmítl výslech svědků, nemohl zkoumat poměr mezi vůlí a projevem vůle účastníků právního vztahu, čímž zatížil své rozhodnutí vadou, neboť soud nemůže přezkoumat obsah skutečného právního úkonu, pokud se jím žalovaný vůbec nezabýval. Rozhodnutí je rovněž z tohoto důvodu nepřezkoumatelné.

(17) Soud z písemností založených ve spise zjistil, že žalobce navrhl provést výslech výše uvedených svědků, na jejichž provedení správce daně nepřistoupil s vysvětlením, že jsou pro vedené řízení bezpředmětné, protože tvrzení, které jimi žalobce hodlal prokázat, bylo předkládáno až tehdy, kdy původní verze neobsáhly. Argumenty pro zpětnou registraci začal žalobce předkládat až po obdržení výzvy ze dne 30.9.2009, když se dozvěděl, jaké důsledky nastanou po zrušení registrace DPH společnosti PANSTVÍ BECHYNĚ a.s. k datu 15.5.2009. Z rozhodnutí vyplývá, že doklady o přeúčtování částky za dva dny ze služební cesty, které pan D. využil pro soukromé účely nedokládají úmysl zúčastněných stran uzavřít smluvní vztah o poskytnutí služby, ale představují pouhé přeúčtování částky, které správcem daně nemohlo být respektováno. Nejednalo se o zdanitelné plnění (poskytnutí služby), ale pouze o přeúčtování částky ve smyslu ustanovení § 14 odst. 5 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31.12.2008. Podle tohoto ustanovení se totiž nepovažovalo za zdanitelné plnění přeúčtování služeb, které plátce pořídil od jiné osoby, pokud při jejich pořízení neuplatnil nárok na odpočet daně. Žalovaný vysvětlil, že toto ustanovení bylo od 1.1.2009 ze zákona vypuštěno a nahrazeno ustanovením § 36 odst. 11, podle kterého do základu daně se nezahrnuje částka, kterou plátce obdržel od jiné osoby na úhradu částky vynaložené jménem a na účet této jiné osoby. Podmínkou je, že přijatá částka nepřevýší uhrazené částky za jinou osobu a plátce si u plnění uhrazeného za jinou osobu neuplatní nárok na odpočet daně. V dané záležitosti tato situace nastala a popisovaná změna zákona o dani z přidané hodnoty nevyvolává požadavek na aplikaci eurokonformního výkladu zákona. Jednalo se o pouhé přeúčtování částky za ubytování, a nikoliv za poskytnutí standardní služby, tedy nákup a prodej ubytování smluvnímu partnerovi, neboť právě předestření verze uskutečnění přeúčtování částky za ubytování, které nastalo v roce 2008 bylo správci daně dodatečně dokládáno teprve v roce 2009, když žalobci správce daně sdělil povinnost snížení odpočtu daně. V době, kdy měl žalobce zdanitelné plnění uskutečnit (resp. společnost PB – Holding AG) nedošlo k žádným úkonům ze strany tohoto subjektu, které by vedly k registraci či splnění povinnosti v souladu se zákonem, aby mohlo dojít akceptování tvrzení žalobce ohledně poskytnutí služby. Požadovaná úhrada nepřevyšovala zaplacenou částku, žalobce se neregistroval a neuplatnil ani odpočet daně při nákupu dané služby. Totéž se týkalo dalšího tvrzení žalobce, které následně předložil v souvislosti s přeúčtováním přepravy J. Š.. Žalobce předložil doklad o přeúčtování přepravy, jakož i písemné prohlášení provozovatele taxislužby S. Ch., kterým bylo potvrzeno provedení přepravy pana Š. ve dnech 2.2.2009 a 12.2.2009, letenku na přepravu z Prahy do Basileje dne 23.1.2009 a z Basileje do Prahy s příletem 2.2.2009, dále potvrzení JUDr. Š., které osvědčovalo jednání pana Š. s notářem JUDr. K. dne 12.2.2009 v Českých Budějovicích, prohlášení E. Š. o návštěvě pana Š. a prohlášení právního zástupce pana R. z Lichtenštejnska, který uvedl, že pan Š. byl pověřen k zajištění právních kroků fúze na území ČR. Správce daně hodnotil tvrzení a důkazy předložené žalobcem jako nedostatečné k prokázání vzniku registrační povinnosti společnosti PB – Holding AG, neboť Pokračování
- 11 -
10Af 89/2012

doklady o provedené přepravě nelze prokázat účel přepravy. Navíc správce daně zjistil, že pan Ch., který měl taxislužbu provozovat byl v době, kdy měl pana Š. přepravovat ve dnech 2.2. a 12.2.2009, evidován na Úřadu práce v Táboře jako uchazeč o zaměstnání a povolení k provozování živnosti taxislužby získal až dne 6.3.2009. Vozidlo, kterým měla být taxislužba poskytnuta bylo evidováno v České republice až ode dne 27.2.2009. Správce daně vyhodnotil, že doklad na úhradu taxislužby pro pana Š. nemůže prokazovat tvrzenou skutečnost. Údaje v těchto dokladech uvedené nepovažoval za pravdivé a důkazní prostředky vyhodnotil jako účelové a dodatečně vyhotovené. Doklady obsahovaly totiž i identifikační číslo pana Ch., kterému bylo přiděleno živnostenským úřadem až v měsíci březnu 2009, tedy o měsíc později než se měla přeprava uskutečnit. Z toho důvodu také správce daně nevyhověl návrhu žalobce na doplnění důkazního řízení provedením výslechu těchto svědků.

(18) Postup správce daně, kterým neprovedl žalobcem navrhované výpovědi svědků, soud nehodnotí jako chybný. Povinností správce daně je v prvé řadě vymezit správně okruh skutečností, které je daňový subjekt v daňovém řízení povinen prokázat, zvážit provedení důkazů potřebných ke zjištění skutečností rozhodných pro správné stanovení daně a dále je povinen řádně hodnotit provedené důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Podle § 31 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb. v platném znění, od 1.1.2011 ustanovení § 92 odst. 1 a 2 daňového řádu správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Vždy provede navržené důkazní prostředky, pokud jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V případě, že navržené důkazní prostředky neprovede, je povinen odůvodnit, proč provedení navrženého důkazního prostředku nepovažuje za nutné či důvodné. Jestliže daňový orgán vysvětlí, z jakého důvodu daňovým subjektem navržený důkazní prostředek, kupříkladu výpověď svědka neprovede, neboť dle jeho dosavadních výsledků dokazování zjistí, že taková potřeba nevyvstala a výslech svědků by na hodnocení správce daně nemohl ničeho změnit, pak takový důkaz navržený daňovým subjektem být proveden nemusí. Z rozhodnutí musí však být zřejmé, z jakých důvodů důkaz proveden nebyl, z jakých důvodů byl pro věc právně nevýznamný, kupříkladu v souvislosti s tím, že jeho prostřednictvím nepochybně nemohly být rozhodné skutečnosti prokázány. Správce daně není oprávněn předem odmítnout provedení důkazu, pokud by tvrdil, že od něho nelze očekávat prokázání tvrzených skutečností, neboť by správce daně důkaz hodnotil, aniž by jej vůbec provedl, což by bylo v rozporu s ustanovením § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Soud má v dané věci za to, že daňovým subjektem navrhované výslechy svědků správce daně neodmítl v rozporu s ustanovením § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků potažmo § 92 odst. 1 a 2 daňového řádu, neboť vysvětlil, jak je uvedeno na straně 3 až 6 žalobou napadeného rozhodnutí, že žalobce, respektive společnost PB – Holding AG nečinil žádné právní kroky, vedoucí k registraci a splnění své povinnosti, tudíž plnění, které žalobce hodlal výslechem svědků prokazovat, by nebylo možné považovat za zdanitelné plnění a společnosti PB – Holding AG by nevznikla registrační povinnost. Žalobce v době, kdy měl plnění poskytnout, se jako plátce DPH neregistroval, neuplatnil nárok na odpočet daně při nákupu dané služby a ani požadovaná úhrada nepřevýšila zaplacenou částku. Doklady žalobce předkládal dodatečně teprve poté, kdy byl seznámen se skutečností, že je jeho povinností snížit nárok na odpočet daně ke dni zrušení registrace této společnosti. Navíc v případě žalobcem tvrzeného druhého plnění ohledně přeúčtování taxislužby správce daně zjistil, že taxikář pan Ch., který měl taxislužbu uskutečnit dne 2.2. a 12.2.2009 byl v té době evidován Úřadem práce v Táboře jako uchazeč o zaměstnání a povolení k provozování taxislužby získal až dne 6.3.2009. Na dokladu, který byl k dispozici o úhradě taxislužby, byly uvedeny údaje jako identifikační číslo pana Ch., které mu bylo přiděleno až v měsíci březnu 2009, tedy o měsíc později, než se měla přeprava uskutečnit. Z toho bylo dovozeno, že doklad nemohl být Pokračování
- 12 -
10Af 89/2012

vyhotoven v době, kdy mělo k uskutečnění tvrzeného plnění dojít, ale že byl vyhotoven dodatečně a účelově. Nejednalo se o autentický doklad k datu, kdy mělo k přepravě dojít. Žalovaný dále vysvětlil, je-li místo plnění mimo ČR, nezakládá taková skutečnost povinnost registrace v ČR, a tudíž společnost PB – Holding AG se mohla stát pouze dobrovolným plátcem DPH, což neučinila a o takovou skutečnost neprojevila zájem. Soud proto uzavřel, že navrhovanými výslechy svědků nemohly být rozhodné skutečnosti prokázány, a proto odmítnutí provedení těchto výslechů nelze považovat za postup, který je v rozporu se zákonem. Žalovaný svůj postup odůvodnil, uvedl z jakých důvodů výslechy neprovedl. Nejednalo se o situaci, kdy by správce daně odmítl provést důkazy bez uvedení důvodů.

(19) Další žalobní námitku, kterou žalobce vyjádřil v odstavci označeném V, že správce daně měl k výkladu ustanovení § 94 odst. 4 zákona o DPH použít historický výklad, což neučinil, tudíž učinil svoje rozhodnutí nepřezkoumatelné, soud rovněž nepovažuje za důvodnou. Rozhodnutí z tohoto žalobcem uvedeného důvodu soud neshledal nepřezkoumatelné. Postup správce daně podle § 94 odst. 4 je v žalovaném rozhodnutí vysvětlen na straně 9 až 10. Nesdílí-li žalobce názor vyjádřený v tomto rozhodnutí nelze dovozovat, že je v této souvislosti rozhodnutí nepřezkoumatelné, žalovaným je v rozhodnutí vysvětleno, že registrační postup v případech upravovaných citovaným ustanovením není harmonizován, není ve směrnici závazně stanoven a tato oblast spadá do plné kompetence

členských států. Důvodovou zprávou žalovaný rovněž argumentuje, když uvádí, že ztéto zprávy nevyplývá, jak se žalobce mylně domnívá, že ustanovení bylo novelizováno z důvodu neslučitelnosti s evropským právem, ale pouze z důvodu možností přeshraničních fúzí s českým plátcem. Je vysvětleno, že důvod, proč je registrační povinnost při přeshraničních fúzí stanovena pouze na osoby se sídlem v tuzemsku, nebo jiných členských státech ze zákona nevyplývá a odvolací orgán není kompetentní k tomu zaujímat stanovisko. Postup, kterého se žalobce dovolával, správce daně odmítl s tím, že pokud by jej akceptoval, postupoval by v rozporu se zákonem. Soud považuje toto vysvětlení poskytnuté žalovaným za dostatečné a odpovídající platné právní úpravě. Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z tohoto důvodu soudem shledána nebyla.

(20) V žalobním bodu označeném VI. a VII. jako procesní pochybení správce daně žalobce uvedl, že se cítí zkrácen na svých právech tím, že nemá osoba povinná k dani z evropského hospodářského prostoru shodné podmínky jako osoba z EU. Vysvětlení poskytnuté daňovým orgánem, že bylo pouze na vůli a úvaze daňového subjektu, zda se stane dobrovolným plátcem daně žalobce neakceptoval a označil je jako účelové a nepravdivé, neboť tvrdil, že žalobce neměl možnost dobrovolné registrace a odkázal k tomu na výzvu ze dne 19.1.2012, ve které se uvádí, že žalobce není oprávněn podat přihlášku k registraci.

(21) V prvé řadě soud poukazuje na skutečnost, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7.12.2011 a téhož dne bylo vypraveno, tudíž výzva ze dne 19.1.2012 nebyla vydána v řízení ukončeném žalobou napadeným rozhodnutím. Soud žalobcem poukazovanou výzvu nalezl v registračním spise a byla vydána v řízení zahájeném dne 2.1.2012 podáním přihlášky k registraci k dani z přidané hodnoty žalobcem. Správce daně v rámci takto zahájeného řízení vydal výzvu podle § 92 daňového řádu ve spojení s § 95 zákona o dani z přidané hodnoty a žalobce byl vyzván, aby prokázal poskytnutí stavebních nebo montážních prací, případně prokázal jiné důvody opravňující jej podat přihlášku k dani z přidané hodnoty. V odůvodnění této výzvy je uvedeno, že daňový subjekt doposud uskutečňoval pouze plnění osvobozená od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet podle § 95 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty a byl osvobozen od povinnosti registrovat se jako plátce a nebyl oprávněn podat přihlášku k registraci. Toto odůvodnění vyplývá z ustanovení zákona, které Pokračování
- 13 -
10Af 89/2012

ovšem pokračuje dikcí, že pokud tato osoba začne uskutečňovat zdanitelná plnění, nebo plnění osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně, je povinna podat přihlášku k registraci podle odstavce jedna, pokud její celkový obrat přesáhne limit stanovený v § 6 odst. 1 zákona. V komentáři k tomuto ustanovení je vysvětleno, že v souladu s citovaným odstavcem není osoba povinná k dani se sídlem, místem podnikání nebo provozovnou v tuzemsku, jež uskutečňuje pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně, oprávněna podat přihlášku k registraci. Pokud však tato osoba začne uskutečňovat zdanitelná plnění a plnění osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně, je povinna podat přihlášku k registraci podle odstavce jedna, pokud její celkový obrat přesáhne limit 1.000.000,- Kč. Za těchto podmínek může samozřejmě tato osoba podat žádost o dobrovolnou registraci kdykoli. Z toho vyplývá, že závěry, které vyslovil správce daně, mají oporu v platné právní úpravě a lze dovodit, že žalobce měl možnost dobrovolné registrace, jak vyplývá i z komentáře k citovanému ustanovení. Navíc písemnost, které se žalobce dovolával nebyla vydána v konkrétním řízení, byla vydána až po ukončení zpochybňovaného daňového řízení, neboť žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7.12.2011. Nelze proto přisvědčit žalobci, že správce daně argumentoval účelově a nepravdivě.

(22) V žalobním bodu označeném VIII jako rozpor s hmotněprávními předpisy žalobce argumentoval tím, že v dané věci došlo k nesprávnému výkladu ustanovení § 89 zákona o dani z přidané hodnoty pro žalobce nepříznivým a nesprávným závěrem, že mu nevznikla registrační povinnost. Žalobce upozornil na to, že implementace citovaného ustanovení je předmětem žaloby komise na Českou republiku C – 269/11 u Soudního dvora Evropské unie, z čehož vyplývá, že toto ustanovení nelze vykládat pouze českého znění zákona, ale je nutno postupovat eurokonformním výkladem. Tímto postupem pak by musel být vysloven závěr, že místo zdanitelného plnění, jak v případě ubytování, tak dopravy bylo v České republice a žalobce se stal ke dni poskytnutí těchto služeb plátcem DPH. Tím, že správce daně postupoval v rozporu s eurokonformním výkladem směrnice, zkrátil žalobce na jeho právech.

(23) K této žalobní námitce soud považuje za nutné uvést, že ze správního spisu je zřejmé, že žalobce žádné služby ubytovacího či přepravního charakteru neposkytoval. Došlo pouze k přeúčtování části nákladů za ubytování a přepravu, přičemž společnost PB – HOLDING AG nečinila k datu předcházejícímu dni fúze žádné právní kroky, kterými by měla být dosažena registrace plátce DPH. Nebylo shledáno splnění povinností, tedy neregistrace, neuplatnění nároku na odpočet daně při nákupu dané služby, ani požadovaná úhrada nepřevýšila zaplacenou částku. Soud se seznámil s žalobcem poukazovanými případy řešenými Soudním dvorem Evropské unie a v rámci této konkrétní žalobní námitky pak se závěrem týkajícím se aplikace zvláštního režimu pro cestovní kanceláře ve smyslu článku 306 Směrnice Rady 2006/112/ES, kde byl vysloven závěr, že cílem zvláštního režimu DPH zavedeného článkem 26 šesté směrnice je přizpůsobit použitelná pravidla specifické povaze činnosti cestovních kanceláří a organizátorů turistických zájezdů. Služby poskytované těmito podniky se vyznačují tím, že se zpravidla skládají z několika služeb, zejména z oblasti dopravy a ubytování, jež jsou uskutečňovány jak na území členského státu, kde má podnik své sídlo nebo stálou provozovnu, tak mimo něj. Použití obecných právních pravidel týkajících se místa zdanění, základu daně a odpočtu daně na vstupu by dzůvodu četnosti a místa poskytovaných služeb působilo zmíněným podnikům praktické potíže, jež by jim mohly bránit v provádění jejich činnosti. Z rozsudku Van Ginkel nelze vyvodit, že se zvláštní režim stanovený v článku 26 šesté směrnice vztahuje na každou samostatnou službu, kterou poskytuje cestovní kancelář nebo organizátor turistických zájezdů. Soud dále zjistil z rozsudku Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 103/2010, že Soudní dvůr Pokračování
- 14 -
10Af 89/2012

odpověděl na předběžnou otázku ohledně hodnocení přepravy osob přepravní společností, která neposkytuje žádné další služby, jako je ubytování, průvodcovská činnost nebo poskytování rad, že neuskutečňuje plnění, na která se vztahuje zvláštní režim pro cestovní kanceláře podle článku 306 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28.11.2006 o společném systému daně z přidané hodnoty. Z toho důvodu argumentace ustanovením § 89 zákona o dani z přidané hodnoty, která je pouze pro úplnost dodávána žalovaným správním orgánem v napadeném rozhodnutí na straně 6 není na danou věc případná sodkazem na výše citované právní názory Evropského soudního dvora. Nicméně v této souvislosti soud neshledal pochybení žalovaného při řešení základní otázky, zda se s žalobcem v předkládaných případech jednalo o zdanitelná plnění (poskytnutí služby či pouze přeúčtování částky). Toto hodnocení žalobcem předložených důkazních prostředků správcem daně, že neprokazují poskytnutí služby standardním způsobem a nelze je považovat za zdanitelné plnění a společnosti PB – HOLDING AG nevznikla registrační povinnost, považuje soud za správné. Prostor pro aplikaci ustanovení § 89 zákona o dani z přidané hodnoty ve světle judikatury Evropského dvora, tudíž ani pro jeho eurokonformní výklad soud proto neshledal.

(24) V žalobním bodu označeném IX (retroaktivita) žalobce žalovanému vytýká, že nevzal v úvahu v případě úpravy odpočtu uplatněné daně zákaz retroaktivity. Před novelou zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty nebylo technické zhodnocení majetkem a od 1.1.2009 je za majetek, u kterého je nutno úpravu nároku na odpočet provádět, považováno. Žalobce vnímá úpravu odpočtu (de iure) jako vrácení již uplatněného nároku daně (de facto) jako dodatečnou korekci podle nového znění zákona. Žalobce však prováděl technické zhodnocení právě pro skutečnost, že nespadalo do kategorie majetku, u kterého je třeba úpravu nároku na odpočet provádět. Je-li již hotové technické zhodnocení dodatečně novelou zákona zařazeno do kategorie majetku, u kterého je třeba úpravu nároku na odpočet provádět, jedná se dle jeho názoru o nepřípustnou retroaktivitu a porušení zásady legitimního očekávání, že u pořizovaného technického zhodnocení je rozhodující jeho využití v okamžiku pořízení a nikoliv v budoucnosti. Dále poukázal na to, že u technického zhodnocení pořízeného před třemi roky nemusí mít subjekt ani podklady. Plátce pak není schopen provést rekonstrukci účetnictví nebo jen s obtížemi, a proto vnímá ustanovení zákona, které bylo na něho aplikováno tak, že je platné pouze na nově pořízené technické zhodnocení.

(25) Dříve, než se soud vyjádří k hodnocení této žalobní námitky, považuje za účelné stručně vyložit pojem retroaktivity. Retroaktivitu je možné dělit na retroaktivitu pravou a nepravou. Soud vycházel při posouzení této žalobní námitky z judikatury Ústavního soudu, který opakovaně vymezil pojmy pravé a nepravé retroaktivity (zpětné účinnosti) právních norem (srov. zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, na jehož podrobné odůvodnění lze v této souvislosti odkázat). Jak Ústavní soud opakovaně vyložil v nálezu Pl. ÚS 17/11 „.... o pravou retroaktivitu se jedná v případě, že právní norma působí vznik právních vztahů před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila, nebo pokud dochází ke změně právních vztahů vzniklých podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností nového zákona (srov. Tichý, L. k časové působnosti novely občanského zákoníku. Právník, č. 12, 1984, S1104, Procházka, A. základy práva intertemporálního se zřetelem k § 5 obč. zák., Brno, 1928, S. 70, Tylsch, E. občanské právo. obecná část. Praha, 1925, S. 75). V případě nepravé retroaktivity sice nový zákon nezakládá právní následky pro minulost, v minulosti nastalé skutečnosti však právně kvalifikuje jako podmínku budoucího právního následku, nebo pro budoucnost modifikuje právní následky založené podle dřívějších předpisů (srov. Procházka, A. retroaktivita zákonů. in slovník veřejného práva. SV. III, Brno, 1934, S. 800, Tylsch, E. občanské právo. obecná část. Praha, 1925, S. 78)…“. Ústavní soud dále uvedl, že Ústava neobsahuje explicitní zákaz retroaktivity právních norem pro všechny oblasti práva, ten Pokračování
- 15 -
10Af 89/2012

vyplývá ze zásady právního státu podle článku 1 odst. 1 Ústavy, k jehož znakům patří i princip právní jistoty a důvěry občana v právo. Zákaz se zásadně vztahuje pouze na případy pravé retroaktivity, nikoliv retroaktivity nepravé. Nepravá retroaktivita je naopak obecně přípustná. Nepravá retroaktivita s ohledem na princip ochrany důvěry v právo přípustná není, pokud by bylo zasaženo do důvěry ve skutkovou podstatu a význam zákonodárných přání pro veřejnost by převyšovalo a nedosahovalo zájmu jednotlivce na další existenci dosavadního práva. Ústavní soud zmínil v této souvislosti při řešení otázky přípustnosti nepravé retroaktivity i pojem legitimního očekávání, jehož relevantní podstatou je majetkový zájem, který spadá pod ochranu článku 11 odst. 1 Listiny a článku 1 dodatkového protokolu. Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že podle ustálené judikatury Evropského soudu je pojem majetek třeba vykládat tak, že má autonomní rozsah a není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Může zahrnovat jak existující majetek, tak majetkové hodnoty včetně pohledávek a může tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout určitého užívání vlastnického práva. Dále Ústavní soud připomněl své závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl ÚS 21/96, podle něhož je zrušení staré a přijetí nové právní úpravy nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo, k němuž však dochází v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva nebo svobody. Rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré a nové právní úpravy, ale není z ústavního hlediska věcí nahodilou nebo věcí libovůle, nýbrž věcí zvažování v kolizi stojících hodnot. Při posouzení způsobů legislativního řešení pak sehrává roli míra odlišnosti staré a nové právní úpravy, ale i další skutečnosti jako je společenská naléhavost a zavedení posléze uvedené právní úpravy.

(26) Ve světle výše uvedeného, soud nemohl přisvědčit námitce žalobce, že v daném případě se jednalo o pravou retroaktivitu, neboť zákonodárce neurčil pro posuzování právních vztahů po nabytí účinnosti novely žádná přechodná ustanovení, tudíž snížení nároku na odpočet daně je nutné provést bez ohledu na to, kdy bylo technické zhodnocení uvedeno do užívání. Zákonodárce uložil povinnost snížit nárok na odpočet při zrušení registrace z toho důvodu, aby takový plátce nedosáhl neoprávněné výhody proti osobám, které plátci daně nejsou, a které nakupují svůj majetek včetně daně bez možnosti uplatňování nároku na odpočet. Situaci, která v dané záležitosti nastala a je ze strany žalobce označována jako porušení zákazu retroaktivity, nelze za takový stav označit, neboť pokud žalobce kalkuloval tak, že svůj majetek technicky zhodnotil, uplatnil nárok na odpočet daně a poté registraci zrušil a očekával, že technické zhodnocení nebude do režimu snížení nároku na odpočet zahrnuto, avšak žalobce přestal být plátcem DPH, předtím však zákonodárce přijal nové pravidlo, podle kterého se i na tento majetek snížení nároku na odpočet vztahovalo, pak nelze takovou situaci podřadit pod nepřípustnou retroaktivitu právní normy. Žalobce se mohl s novou právní úpravou seznámit, neboť právní norma platila od 1.1.2009 a ke zrušení společnosti fúzí došlo k 15.5.2009. Z důvodové zprávy vyplývá, že předmětné ustanovení zákonodárce upravil z důvodu odstranění neoprávněně zvýhodněného postupu k technickému zhodnocení vlastního majetku oproti technickému zhodnocení majetku najatého, neboť v této souvislosti docházelo k narušení principu neutrality. Takováto situace nemůže být hodnocena jako porušení ústavního principu zákazu retroaktivity a legitimního očekávání, neboť nový zákon pouze právně kvalifikoval minulé skutečnosti, tudíž nejde o zásah nového zákona do předchozích skutečností, neboť byla ovlivněna práva a povinnosti od okamžiku své účinnosti pouze do budoucna, přestože jednalo se o práva a povinnosti, které vznikly již dříve. Přijatá změna pouze modifikovala dosavadní stav. Jestliže při změně právní úpravy došlo k narušení představy žalobce o existenci určitých práv, nelze z této skutečnosti dovozovat závěr o pravé retroaktivitě, neboť v konkrétním případě převážila společenská naléhavost zavedení nové právní úpravy. V dané věci byl zakládán právní následek, byť modifikující minulé právní Pokračování
- 16 -
10Af 89/2012

vztahy pro dobu přítomnou či budoucí, z čehož vyplývá, že se o pravou retroaktivitu jednat nemůže. Ostatně změna právní úpravy obvykle sebou nese změnu dosavadního stavu. V žalobou napadeném rozhodnutí je žalovaným vhodně poukázáno na to, že nelze zaměňovat nárok na odpočet daně, který se uplatňuje při pořizování zdanitelného plnění se snížením nároku na odpočet daně při ukončení registrace k dani z přidané hodnoty. Uplatnění nároku na odpočet daně totiž zůstává neměnné i po novele. Snížení nároku na odpočet daně bylo do zákona zařazeno z důvodu zajištění principu neutrality, neboť plátce rušící registraci by dosáhl neoprávněných výhod oproti osobám, které plátci daně nebyly. Z toho důvodu soud uzavřel, že námitku důvodnou neshledal. Pro vyslovení příznivějšího závěru pro žalobce nelze využít jeho argumentace, že daňový subjekt po určité době nemusí mít k dispozici podklady, neboť v duchu zásady vigilantibus iura (každý ať si střeží svá práva), je věcí pouze daňového subjektu, jak unese své důkazní břemeno ve věci předložení potřebných dokladů.

(27) V žalobním bodu označeném X žalobce namítal rozpor s evropským právem. Tvrdil, že daňové orgány nevykládají ustanovení § 94 odst. 4 eurokonformně, neboť úprava po novele zákonem č. 126/2008 Sb. ustanovení § 94 odst. 4 není v souladu s evropským právem. Žalobce má za to, že ustanovení § 94 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty se vztahuje i na osobu povinnou k dani, která má sídlo ve třetí zemi. Poukázal na judikaturu Evropského soudního dvora, ke které doplnil, že ač se jím poukazované judikáty zabývají jiným typem podnikatelské činnosti, důležité jsou principy zabraňující aplikovat jiný daňový režim pro osoby z EHP, než pro osoby z EU. Má za to, že správce daně měl povinnost vyložit rozpor mezi jazykovým a historickým výkladem ustanovení zákona eurokonformním způsobem tak, že omezení subjektů pouze na subjekty s EU je diskriminační.

(28) Žalovaný správní orgán k této námitce v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že souhlasí s názorem žalobce v tom, že členské státy Evropské unie jsou povinny zajistit aplikaci práva evropského společenství na svém území, avšak nesouhlas žalovaný vyjádřil s tím, že ustanovení § 94 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty je v rozporu s články 31, 34, 36 a 40 Dohody o EHP. Žalovaný vysvětlil, že žalobci nebylo bráněno usadit se, zřídit si pobočku v tuzemsku, ani nebyl omezován ve volném pohybu služeb a kapitálu. O tom svědčí skutečnost, že majetek na území tuzemska pronajímá a provozuje zde malou vodní elektrárnu bez jakéhokoliv omezení. Žalobce ani konkrétně neuvedl, který článek Směrnice by měl být v kolizi se zákonem o dani z přidané hodnoty. Z důvodové zprávy k novele zákona nevyplývá, že konkrétní ustanovení bylo novelizováno z důvodu neslučitelnosti s evropským právem, ale pouze z důvodu možností přeshraničních fúzí s českým plátcem. Žalovaný uzavřel, že v situaci, kdy zákon o dani z přidané hodnoty stanovil registrační povinnost pouze osobám se sídlem v tuzemsku a v jiných členských státech, nelze tuto povinnost vztáhnout i na osoby se sídlem ve třetích zemích, aplikací přímého či nepřímého účinku Směrnice. Jiný postup by znamenal dle názoru žalovaného nezákonnost. Žalovaný poukázal na to, že bylo pouze na rozhodnutí žalobce, zda se stane plátcem DPH dobrovolně, aby předmětná fúze neměla za následek snížení nároku na odpočet daně, a jestliže tak žalobce neučinil, nelze v době, kdy jeho nečinnost zapříčinila pro něho negativní důsledky, označovat postup správce daně za neoprávněný a kolizní s evropským právem. Žalovaný poznamenal, že dobrovolná registrace je založena na písemném rozhodnutí o registraci vydávaném správcem daně, které má konstitutivní účinky a zakládá práva do budoucna, proto ji nelze provést zpětně. Z toho důvodu také nemohl ani správce daně akceptovat přihlášku podanou žalobcem k registraci dne 2.11.2009, kdy se žalobce domáhal registrace zpětně k datu 16.5.2009. Soud toto hodnocení žalovaného správního orgánu považuje za správné. Lze k tomu doplnit, že v obecné rovině nepochybně platí, jak vyplývá z judikatury Evropského soudního dvora, že povinnost eurokonformního výkladu zavazuje všechny orgány členského státu, pokud Pokračování
- 17 -
10Af 89/2012

provádějí výklad národního práva a těch norem, které byly přijaty za účelem transpozice

určité směrnice. To platí v obecné rovině i pro aplikaci zákona o DPH. Výklad ustanovení § 94 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty je však jednoznačný, nezakládá pochybnosti, které by mohly být výkladem odstraněny. Za diskriminační a kolizní s evropským právem tudíž nemůže být považována skutečnost, že žalobce nebyl ve smyslu citovaného ustanovení registrován ke dni fúze jako plátce DPH, jak by tomu bylo, pokud by měl sídlo v České republice či jiném členském státě EU. To vyplývá ze skutečnosti, že registrační postup není ve Směrnici Rady 2006/112/ES ze dne 28.11.2006 o společném systému daně z přidané hodnoty závazně stanoven ani harmonizován, a tudíž tato úprava je v národn koímpetenci členského státu. Pro řešení situace žalobce zákon o dani z přidané hodnoty obsahuje ustanovení ohledně tzv. dobrovolné registrace k dani z přidané hodnoty osob povinných k dani se sídlem v jiném členském státě či ve třetích zemích. V případě žalobce, kdy v důsledku fúze došlo k úpravě, respektive snížení uplatněného nadměrného odpočtu, vnímá žalobce takový postup jako diskriminační, avšak na druhé straně je třeba poukázat na to, že nahlíženo jiným úhlem pohledu zákonná úprava § 94 a 95 zákona o dani z přidané hodnoty je k osobám se sídlem ve třetí zemi tolerantnější, neboť kategoricky nestanoví postavení plátce daně z přidané hodnoty, na které je vázána řada povinností a ponechává tento statut plátce daně jako možnost volby. Žalobce se dobrovolně plátcem daně nestal, ač taková možnost existovala, jeho veškeré aktivity nevykazovaly žádné znaky, které by vyvolávaly potřebu registrace plátce daně z přidané hodnoty. Bylo to teprve vytýkací řízení správce daně, z něhož vyplynul pro žalobce negativní důsledek snížením nároku na odpočet daně, který žalobce označil jako diskriminační a kolizní s evropským právem. Sám však žádnou aktivitu k dobrovolné registraci plátce daně z přidané hodnoty neučinil. Soud proto uzavřel, že v postupu žalovaného neshledal rozpor s evropským právem, jakož porušení zásady daňové neutrality. Z důvodů výše uvedených soud v dané věci nepovažoval za potřebné předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.

V. Závěr, náklady řízení

(29) Soud proto uzavřel, že neshledal žalobcem namítanou nezákonnost postupu správce daně, žalobní námitky nebyly důvodné, a proto soud žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

(30) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s., a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Pokračování
- 18 -
10Af 89/2012

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 3. října 2012

Předsedkyně senátu:

JUDr. Marie Krybusová v.r.

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru