Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Af 79/2010 - 79Rozsudek KSCB ze dne 30.11.2011

Prejudikatura

7 Afs 14/2010 - 91

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Afs 5/2012 (zrušeno + zrušení rozhodnutí spr. orgánu)

přidejte vlastní popisek

10Af 79/2010 – 79

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Českomoravská olejářská komanditní společnost, se sídlem Horní Vltavice 116, zast. Ing. Tomášem Hajduškem, daňovým poradcem v Katovicích, Školní 419, proti žalovanému Finanční úřad ve Vimperku, 1. máje 200, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 20.7.2010, čj. 23116/10/102970305458, takto:

Rozhodnutí Finančního úřadu ve Vimperku ze dne 20.7.2010 č.j. 23116/10/102970305458 se zrušuje v odstavci šestém, o povinnosti doručit záznamy každý kalendářní měsíc místně příslušnému správci daně, pro nezákonnost a v tomto rozsahu se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Žaloba se z a m í t á, směřuje-li proti napadenému rozhodnutí v odstavci jedna, o povinnosti vést zvláštní záznamy, v odstavci dva o formě záznamní povinnosti, v odstavci tři o doporučených formátech, v odstavci čtyři o záznamní povinnosti u každého nákupu vybraných výrobků a prodeje vybraných výrobků mimo čerpací stanice, v odstavci pět o záznamní povinnosti při prodeji vybraných výrobků na čerpací stanici pohonných hmot.

Rozhodnutí Finančního úřadu ve Vimperku ze dne 20.7.2010 č.j. 23116/10/102970305458 se zrušuje v odstavci sedmém, o pozbytí platnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.4.2010 a ze dne 9.10.1998, pro nezákonnost a v tomto rozsahu se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Pokračování
- 2 -
10Af 79/2010

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6 049,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalobce.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 31.08.2010 se žalobce domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí ze dne 20.7.2010, č.j. 23116/10/102970305458, kterým mu žalovaný uložil, aby s účinností od 1.8.2010 vedl kromě evidence stanovené obecně závaznými předpisy zvláštní záznamy potřebné pro správné stanovení daňového základu a daně (dále jen „záznamní povinnost“) pro vybrané výrobky.

V žalobě žalobce uvádí, že předmětné rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti je rozhodnutím dle § 65 odst. 1 s.ř.s., které je samostatně soudně přezkoumatelné. Žalobce namítá porušení ústavně zaručeného práva dle článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož lze státní moc vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, rovněž porušení článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být nucen činit co zákon neukládá a rovněž porušení práva na pokojné vlastnictví majetku dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť nutí žalobce plnit povinnosti, které ji zákon neukládá, a to mimo jiné na úkor snížení hodnoty majetku. Dle žalobce rozhodnutí bylo vydáno, přestože zákonné podmínky pro vydání takového rozhodnutí nebyly splněny. Dle § 39 odst. 1 daňového řádu, správce daně může uložit daňovému subjektu, aby kromě evidence stanovené obecně závaznými právními předpisy vedl zvláštní záznamy potřebné pro správné stanovení daňového základu a daně. Záznamní povinnost tak musí sloužit ke správnému stanovení základu daně a daně, a to pouze v případě, že evidence stanovená obecně závaznými právními předpisy ke správnému stanovení základu daně a daně nestačí. Je tedy nutné, aby rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti obsahovalo důvody, a to konkrétní, pro které obecně závazné evidence nejsou v konkrétních podmínkách žalobce dostatečné pro správné stanovení základu daně a daně. Napadené rozhodnutí však neobsahuje žádné konkrétní důvody, proč považuje správce daně za nezbytné, aby žalobce vedl uloženou záznamní povinnost. Rovněž neobsahuje konkrétní důvody, proč obecně závazné předpisy jsou nedostatečné pro stanovení základu daně a daně. Napadené rozhodnutí rovněž neobsahuje ani druh daně, jejíž základ a výše se za pomoci záznamní povinnosti má stanovit. Žalobce má proto zato, že nebyly naplněny podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí. Správce daně by měl spolehlivě zjistit u každého daňového subjektu skutkový stav a znát konkrétní podmínky podnikání, záznamní povinnost nelze uložit plošně pro všechny daňové subjekty s určitým předmětem podnikání. Žalobci není známa legislativní iniciativa, která by se snažila mezeru v obecně závazných předpisech, která dle správce daně objektivně existuje, překlenout. Výkonná moc v tomto případě převzala na sebe prvky moci zákonodárné, neboť autoritativně stanovuje povinnost nad rámec doposud dodržovaných právních předpisů. Takové rozhodnutí je protiústavní a nulitní. Záznamní povinnost by měla být v souladu se základními zásadami daňového řízení, a to především se zásadou přiměřenosti. Záznamní povinnost nesmí vést ze strany správce daně ke zneužití práva, což se v tomto případě děje. U žalobce proběhla řada daňových kontrol a při žádné kontrole nebylo konstatováno, že stávající evidence vedená podle obecně závazných předpisů neumožňuje správné stanovení základu daně a daně. Plnění uložené záznamní evidence znamená pro žalobce přijetí minimálně jedné pracovní síly, což je v rozporu se zásadou přiměřenosti daňového řízení.

Pokračování
- 3 -
10Af 79/2010

Žalobci byla uložena povinnost doručit výše uvedené záznamy za každý kalendářní měsíc místně příslušnému správci daně do 20. dne následujícího měsíce v elektronické podobě, případně fyzicky, což odporuje § 39 daňového řádu, dle něhož správce daně může uložit vést záznamní povinnost, ale již nemůže uložit povinnost doručit ji správci daně. Správce daně proto nemůže vyžadovat po daňovém subjektu pravidelné doručování záznamní povinnosti, o tom svědčí i znění § 39 odst. 6 daňového řádu, podle kterého záznamy a doklady, k nim se vztahující, je daňový subjekt povinen uchovávat po dobu v níž zanikne právo daň vyměřit či dodatečně stanovit.

Žalobce je mimo jiné povinen vést množství nakoupených vybraných výrobků (v litrech při teplotě 15°) a v množství prodaných vybraných výrobků (množství uvést v litrech při teplotě 15°), z čehož není žalobci zřejmé, zda je povinen takto zaznamenávat nákupy a prodeje jen tehdy, pokud vybrané výrobky mají správnou teplotu, jinak ne. Tento žalobní bod, který se vztahuje k povinnosti evidovat množství nakoupených vybraných výrobků a množství prodaných vybraných výrobků v litrech při stanovené teplotě, vzal žalobce při jednání dne 30. listopadu 2011 zpět. Žalobce ponechal na posouzení soudu, zda se nejedná o rozhodnutí nicotné a nejsou tak naplněny podmínky pro postup dle § 76 odst. 2 s.ř.s.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, neboť správce daně je ze zákona oprávněn ověřovat již v průběhu zdaňovacího řízení řádné plnění uložené záznamní povinnosti. V daném případě správce daně neověřoval pouze její plnění, ale i přebíral data, která má daňový subjekt povinnost vést a zákon mu neukládá povinnost předávat je správci daně. Žalobcem uváděný počet celkem uložených záznamních povinnosti nesvědčí o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, je z toho pouze seznatelné, že je předmětné oblasti věnována větší pozornost.

Žalobce doplnil žalobu dne 13.6.2011, odkázal na článek daňových poradců Ing. Marka Piecha a Ing. Tomáše Hajduška publikovaný v časopise Daňový expert č. 02/2011, který je věnován záznamní povinnosti. V uvedeném podání poukázal na informaci ministerstva financí z tiskové konference ohledně počtu celkem uložených záznamních povinností, z čehož dovozuje, že jde o plošný ministerský pokyn.

V doplnění žaloby ze dne 13.9.2011 žalobce uvedl, že správce daně jej každý měsíc pravidelně kontroluje, zda plní záznamní povinnost, ač neprobíhá žádná kontrola, či vytýkací řízení, proto se žalobce domnívá, že samotná záznamní povinnost slouží pouze ke sběru statistických dat.

Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobci byla uložena povinnost, aby s účinností od 1.8.2010 vedl kromě evidence stanovené obecně závaznými právními předpisy zvláštní záznamy potřebné pro správné stanovení daňového základu a daně u vybraných výrobků, kdy forma záznamní povinnosti byla stanovena jako elektronická. V rámci záznamní povinnosti je daňový subjekt povinen u každého jednotlivého nákupu vybraných výrobků za účelem jejich dalšího prodeje a u každého jednotlivého prodeje mimo čerpací stanice uvést datum nákupu, označení dodavatele vybraných výrobků, množství nakoupených vybraných výrobků, slovní označení a kód kombinované nomenklatury nakoupeného vybraného výrobku, jednotkovou cenu za litr vybraného výrobku bez DPH, jednotkovou cenu za litr nakoupeného vybraného výrobku, jež obsahuje spotřební daň, adresu nakládky nakoupených vybraných výrobků na dopravní prostředek, číslo daňového dokladu vystaveného podle zákona o dani z přidané hodnoty, datum prodeje, množství prodaných vybraných výrobků, adresu vykládky vybraných výrobků z dopravního prostředku, jednotkovou cenu za litr Pokračování
- 4 -
10Af 79/2010

vybraných výrobků bez DPH, číslo daňového dokladu vystaveného dle zákona o dani z přidané hodnoty, označení odběratele vybraných výrobků a identifikaci vozidla a řidiče. V záznamní povinnosti je daňový subjekt povinen při prodeji vybraných výrobků na čerpací stanici pohonných hmot vést údaje o přesné adrese prodeje, o zásobách na počátku období v litrech o nákupu v průběhu období v litrech, o prodeji v průběhu období v litrech, o prodeji v průběhu období v litrech, o zásobách na konci období v litrech, slovní označení a kód kombinované nomenklatury prodaného vybraného výrobku a celkovou měsíční tržbu včetně DPH za vybraný výrobek. Daňovému subjektu byla uložena povinnost doručit výše uvedené záznamy za každý kalendářní měsíc místně příslušnému správci daně do 20. dne následujícího měsíce v elektronické podobě, případně fyzicky. Tímto rozhodnutím pozbyla platnost rozhodnutí č.j. 16736/10/102970303735 ze dne 22.4.2010 a rozhodnutí č.j. 24280/98/102970 ze dne 9.10.1998 vydané správcem daně Finančním úřadem ve Vimperku. Vydání tohoto rozhodnutí je odůvodněno tím, že pro správné stanovení daňového základu a daně považuje správce daně za nezbytné, aby kromě evidence stanovené obecně závaznými právními předpisy daňový subjekt vedl i evidenci ohledně údajů stanovených ve výroku tohoto rozhodnutí, které umožní přezkoumat obchodní transakce s vybranými výrobky, neboť základní evidence stanovená obecně závaznými předpisy neumožňuje dostatečně podchytit všechny aspekty obchodních transakcí s ohledem na specifičnost v oblasti podnikání, nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu s výjimkou výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na jeden kus balení, provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, silniční motorová doprava nákladní.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

Správce daně může stanovit záznamní povinnost daňovým subjektům individuálním rozhodnutím dle § 39 odst. 1, 2 daňového řádu. Dle § 39 odst. 1 správce daně může uložit daňovému subjektu, aby kromě evidence stanovené obecně závaznými právními předpisy vedl zvláštní záznamy potřebné pro správné stanovení daňového základu a daně. Součástí rozhodnutí musí být přesné stanovení zaznamenávaných údajů a jejich členění a uspořádání včetně návaznosti na doklady, z nichž je záznam veden.

Správce daně využívá při své činnosti všech evidencí povinně vedených daňovými subjekty. Pokud má za to, že ani jejich vedení jako podklad pro potřeby správného stanovení daňové povinnosti nepostačuje, může daňovému subjektu stanovit individuálním rozhodnutím povinnost vést evidenci jinou, konkrétně vymezenou podle podmínek podnikání tohoto subjektu. Rozhodnutí o záznamní povinnosti se ukládají zejména poplatníkům podnikajícím v některých vytipovaných činnostech.

Žalobcem je nedůvodně namítáno porušení ústavně zaručeného práva dle článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze státní moc vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, jestliže správce daně může dle § 39 odst. 1, 2 daňového řádu uložit daňovému subjektu, aby kromě evidence stanovené obecně závaznými právními předpisy vedl i zvláštní záznamy potřebné pro správné stanovení daňového základu. Článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle něhož nikdo nesmí být nucen činit co zákon neukládá, nebyl v daném případě porušen, a to rovněž s odkazem na § 39 o záznamní povinnosti, dle něhož může správce daně stanovit záznamní povinnost daňovým subjektům individuálním rozhodnutím.

Pokračování
- 5 -
10Af 79/2010

Námitka ohledně porušení práva na pokojné vlastnictví majetku dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť žalobce aby plnil uvedené povinnosti dle napadeného rozhodnutí, musel přijmout další pracovní sílu, je nedůvodná, v případě, že daňový řád umožňuje vydání rozhodnutí ohledně záznamní povinnosti a je proto zcela nerozhodné, jakým způsobem ze strany daňového subjektu bude záznamní povinnost splněna, tedy zda má dostatek pracovních sil pro plnění uložené záznamní povinnosti, eventuelně, zda je daňový subjekt nucen přijmout další pracovní sílu. Vydáním napadeného rozhodnutí nebylo porušeno právo žalobce pokojně užívat svůj majetek, v jeho užívání nedošlo ke změnám.

V daném případě byly splněny zákonné podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí, neboť dle správce daně pro správné stanovení daňového základu a daně je nezbytné, aby kromě evidence stanovené obecně závaznými právními předpisy žalobce vedl i o údajích evidenci o údajích stanovených ve výroku napadeného rozhodnutí za účelem přezkoumání obchodní transakce, jestliže základní evidence neumožňuje dostatečně podchytit všechny aspekty obchodních transakcí s ohledem na specifičnost v oblasti podnikání, nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, silniční motorová doprava nákladní, nákup a prodej zboží, zprostředkovatelská činnost a hostinská činnost. Z uvedeného je zřejmo, že napadené rozhodnutí obsahuje konkrétní důvody, pro které správce daně považuje za nutné, aby žalobce vedl uloženou záznamní povinnost. Hlavním důvodem je zachycení veškerých transakcí pro účely zamezení daňových úniků.

Nedůvodně je žalobcem namítáno, že napadené rozhodnutí neobsahuje ani druh daně, protože povinné záznamy daňového subjektu jsou důkazním prostředkem dle § 31 odst. 4 daňového řádu a pokud tedy správce daně chce například stanovit daň za použití pomůcek, je povinen nejprve prokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost nejen účetnictví, ale i povinných evidencí či záznamů vedených daňovým subjektem. Je zcela na žalovaném, k jakému účelu při stanovení základu daně a daně bude záznamní povinnost využita.

Rozhodnutí o záznamní povinnosti ukládají poplatníkům podnikajícím v některých vybraných činnostech, proto nic nebrání tomu, aby záznamní povinnost byla ukládána plošně pro všechny daňové subjekty s určitým předmětem podnikání, neboť jenom tímto způsobem je garantována rovnost daňových subjektů před správcem daně. Tak tomu je i v daném případě, kdy dle vyjádření žalovaného bylo zhruba vydáno 2 000 rozhodnutí o uložení záznamních povinností u daňových subjektů se shodným předmětem podnikání jako má žalobce. V daném případě měl správce daně ohledně předmětu podnikání žalobce, jemuž záznamní povinnost ukládal, jasné představy o podmínkách výkonu jeho podnikatelské činnosti, jestliže se jedná řádně o 2 000 daňových subjektů podnikajících v tomto oboru, přičemž byla jím respektována i zásada přiměřenosti, neboť na základě rozsahu záznamní povinnosti nelze učinit závěr, že by záznamní povinnost byla stanovena administrativně náročným způsobem. Správce daně využil tento instrument za situace, kdy posouzení daňové povinnosti si vyžaduje podrobnější a odlišnou evidenci, než která je obecně stanovena. Správce daně v daném případě využívá všech evidencí povinně vedených, ovšem s ohledem na předmět podnikání žalobce dospěl k závěru, že ani jejich vedení jako podklad pro potřeby správného stanovení daňové povinnosti nepostačuje, a proto uložil žalobci povinnost vést evidenci jinou, konkrétně vymezenou podle podmínek podnikání.

Napadené rozhodnutí nelze považovat za protiústavní za situace, že bylo postupováno v souladu s daňovým řádem ve smyslu ustanovení § 39 zákona. V případě, že je postupováno Pokračování
- 6 -
10Af 79/2010

dle uvedeného zákonného ustanovení, nelze učinit závěr, že správce daně převzal na sebe prvky moci zákonodárné.

O plnění záznamní povinnosti je správce daně oprávněn se průběžně přesvědčovat, a to včetně možnosti modifikace uložené povinnosti dalším procesním rozhodnutím, či rozhodnutím o uložení povinnosti k odstranění zjištěných závad. Dle § 39 odst. 5 zákona správce daně je oprávněn přesvědčovat se již v průběhu zdaňovacího období o plnění záznamní povinnosti u daňového subjektu a ukládat mu rozhodnutím povinnosti k odstranění závad. V daném případě správce daně uložil žalobci povinnost doručit výše uvedené záznamy za každý kalendářní měsíc místně příslušnému správci daně do 20. dne následujícího měsíce v elektronické podobě, případně fyzicky. Z uvedeného ustanovení § 39 odst. 5 zákona je zřejmo, že správce daně nemůže uložit daňovému subjektu povinnost doručovat výše uvedené záznamy, ale pouze může uložit povinnost je vést, proto soud výrok rozhodnutí o uložení povinnosti doručit záznamy každý kalendářní měsíc místně příslušnému správci daně pro nezákonnost zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

V napadeném rozhodnutí samostatným výrokem bylo rozhodnuto správcem daně, že pozbývá platnosti rozhodnutí č.j. 16736/10/102970303735 ze dne 22.4.2010 a rozhodnutí č.j. 24280/98/102970 ze dne 9.10.1998 vydané správcem daně Finančním úřadem ve Vimperku. Správce daně má za to, že vydáním napadeného rozhodnutí zanikl předmět sporu, rozhodnutí žalovaného ze dne 22.4.2010 a ze dne 9.10.1998 o záznamní povinnosti, a že zde tedy nejsou dány podmínky řízení. Ustanovení § 39 daňového řádu nezakládá kompetenci správce daně k rozhodování o tom, že jeho předcházející rozhodnutí „pozbývá platnosti“. Rozhodnutím o uložení záznamní povinnosti mohou být daňovým subjektům ukládány toliko povinnosti do budoucna, nikoliv tedy upravovány či dokonce rušeny povinnosti založené jinými dřívějšími rozhodnutími. Důsledkem vydání nového rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti původní rozhodnutí toliko pozbývá účinnosti. Deklaruje rozsah stanovených povinnosti žalobce od jeho vydání do okamžiku, kdy byla záznamní povinnost daňového subjektu upravena jinak – nyní poukazovaným rozhodnutím ze dne 20.7.2010. Nadále zde tedy objektivně existuje. Takto bylo uzavřeno Nejvyšším správním soudem v rozsudku č.j. 7 Afs 67/2010-79, kdy předmětem řízení bylo rozhodnutí o záznamní povinnosti ze dne 22.4.2010 č.j. 16736/10/102970303735. Z uvedeného vyplývá, že i přes nové rozhodnutí správce daně je stále povinností žalobce, aby žalobou uložené záznamy uchovával. Nesplnění této záznamní povinností stanovené žalobou napadeným rozhodnutím do 21.7.2010 je tak způsobilé být podkladem při stanovení daně žalobci. Soud proto za situace, kdy správce daně nemá kompetenci dle § 39 daňového řádu rozhodnout o tom, že jeho předcházející rozhodnutí pozbývá platnosti, zrušil rozhodnutí žalovaného v odstavci sedmém o pozbytí platnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.4.2010 a ze dne 9.10.2010 pro nezákonnost a v tomto rozsahu vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Soud proto z důvodů shora uvedených žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl směřovala-li proti napadenému rozhodnutí v odstavci jedna, o povinnosti vést zvláštní záznamy, v odstavci dva o formě záznamní povinnosti a v odstavci tři o doporučených formátech, v odstavci čtyři o záznamní povinnosti u každého nákupu vybraných výrobků a prodeje vybraných výrobků a prodeje vybraných výrobků mimo čerpací stanice a odstavci pět o záznamní povinnosti při prodeji vybraných výrobků na čerpací stanici pohonných hmot, neboť správce daně uložil napadeným rozhodnutím záznamní povinnost v souladu s § 39 odst. 1, 2 daňového řádu.

Pokračování
- 7 -
10Af 79/2010

Žalobce navrhl provedení místního šetření v kanceláři žalobce za účelem ověření, že žalobce má za stanovené období uloženy stáčecí lístky i nákladní lístky a to až do doby, za kterou lze konkrétní daň doměřit. Tento důkazní návrh na doplnění důkazního řízení místním šetřením byl jako nedůvodný zamítnut, neboť při přezkoumání napadeného rozhodnutí není rozhodné a ani místním šetřením zjistitelné, zda žalobce má uloženy veškeré stáčecí i nákladní lístky. Z kopie stáčecího lístku a nákladního listu, který byl žalovaným při jednání předložen, je zřejmé, jaké údaje jsou v těchto písemnostech evidovány v návaznosti na uloženou záznamní povinnost. Právě z těchto daňových podkladů je povinností žalobce vést odlišnou záznamní evidenci, než která je obecně stanovena, jež byla správcem daně konkrétně vymezena podle podmínek podnikání žalobce.

Žalobce při jednání předložil písemnost ohledně doplnění právní argumentace, kde je jím odkazováno na § 97 daňového řádu o záznamní povinnosti, přestože napadené rozhodnutí bylo vydáno dle § 39 zákona č. 337/1992 Sb. V předmětném podání žalobce vznesl námitku ohledně důkazního břemene správce daně při ukládání záznamní povinnosti s tím, že při ukládání záznamní povinnosti musí správce daně vycházet z individuálních podmínek daňového subjektu, v daňovém řízení nelze používat princip kolektivní viny, záznamní povinnost není určena pro využití v daňovém řízení žalobce. Těmito žalobními body se soud nezabýval, neboť byly uplatněny po lhůtě pro podání žaloby stanovené v § 72 o.s.ř. Dle § 71 odst. 2 rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobce měl v řízení částečný úspěch. Náklady řízení představují celkem 12 098,- Kč, sestávající se z odměny za tři úkony právní pomoci po 2 100,- Kč, 3x 300,- Kč režijní paušál, náhradu za promeškaný čas 400,- Kč a cestovní výlohy ve výši 815,- Kč, na DPH připadá částka 1 683,- Kč, zaplacený soudní poplatek činí 2 000,- Kč. Úspěšnost žalobce činí jednu polovinu, proto představuje náhrada nákladů řízení 6 049,- Kč.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasaní stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně z důvodů uvedených v § 103 s.ř.s, prostřednictvím soudu podepsaného ve dvou stejnopisech. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. Podání kasační stížnosti nemá odkladný účinek.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 30. listopadu 2011

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Balejová v.r.

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru