Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Af 75/2010 - 56Rozsudek KSCB ze dne 31.01.2011

Prejudikatura

1 Afs 77/2005

5 Afs 23/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Afs 28/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

10 Af 75/2010 – 56

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce AUTOMA Car spol. s r.o., se sídlem České Budějovice, Rudolfovská 552, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou AK České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. č. 58/16, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 23.6.2010, č.j. 962/10-1200 a č.j. 967/10-1200, takto:

Rozhodnutí Finančního ředitelství České Budějovice ze dne 23.6.2010, č.j. 967/10-1200 se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Žaloba proti rozhodnutí ze dne 23.6.2010 č.j. 962/10-1200 se zamítá.

Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 880,- Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou došlou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 19.8.2010 domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 9.6.2008, kterým byla žalobci dodatečně snížena daňová ztráta z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003 o 456 252,- Kč a o odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 9.6.2008, kterým byla žalobci dodatečně zrušena daňová ztráta ve výši 1 215 902,- Kč a zároveň dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004 ve výši 1 703 520,- Kč.

Pokračování
- 2 -
10Af 75/2010

Žalobce namítá prekluzi práva daňovou povinnost vyměřit, neboť došlo k uplynutí lhůty ve smyslu § 47 daňového řádu. Žalovaná rozhodnutí byla vydána, kdy již lhůta pro vyměření daně uběhla. Daňová kontrola byla zahájena dne 31.10.2006, od 1.1.2007 počala běžet nová tříletá lhůta pro vyměření daně. Tato lhůta byla s ohledem na § 41 s.ř.s. stavěna, a to v důsledku podání žaloby ze dne 27.1.2009. Dne 20.2.2009 vydal ve věci žaloby krajský soud usnesení o přerušení řízení č.j. 10 Ca 14/2009-40, po jehož právní moci došlo k přerušení soudního řízení dle s.ř.s. Po dobu přerušení soudního řízení řízení neběží, nemohlo tak být po tuto dobu aplikováno ustanovení § 41 s.ř.s. Od data přerušení soudního řízení tak opět začala běžet prekluzivní lhůta, která se stavěla až právní mocí usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.1.2010 č.j 10 Ca 14/2009-49, na základě kterého soud v řízení pokračoval. Po dobu přerušení soudního řízení uběhlo z prekluzivní lhůty 340 dnů, přičemž před podáním žaloby z prekluzivní lhůty zbývalo pouhých 338 dnů. Pokud tak dne 2.3.2010 nabyl zrušující rozsudek tohoto soudu právní moci, stalo se tak v době, kdy již lhůta pro vyměření daně uplynula, tudíž právo na vyměření daně zaniklo. S ohledem na tuto skutečnost rozhodnutí žalovaného bylo vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty. Ustanovení § 41 s.ř.s. se aplikuje pouze po dobu řízení podle s.ř.s., pokud řízení podle s.ř.s. neběží, například z důvodu přerušení jako v daném případě, nemůže být ustanovení § 41 s.ř.s. aplikováno. Správce daně tak nejenom že mohl konat, leč také fakticky konal, byť nakonec žádnou nezákonnost neshledal. Po dobu přerušení soudního řízení prekluzivní lhůta pro vyměření daně běžela dále. Řízení o povolení obnovy nemělo účinky ustanovení § 47 odst. 2 daňového řádu, z toho důvodu prekluzivní lhůta pro vyměření daně uplynula předtím, než žalovaný vydal napadená rozhodnutí.

Žalobce podotýká, že před samotným zahájením daňové kontroly dne 30.10.2006 na daň z příjmů právnických osob za rok 2003 a 2004 probíhala u žalobce daňová kontrola na daň z přidané hodnoty za období duben 2002 až prosinec 2004. Během této kontroly na DPH správce daně měnil skutková zjištění, na jejichž základě dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene ve vztahu k přijatým vykázaným zdanitelným plněním. Tyto právní závěry a hodnocení důkazů správce daně bez dalšího převzal a následně z nich vycházel ve věci daňové kontroly daně z příjmů právnických osob. Takový postup odporuje ustanovení § 40 odst. 14 daňového řádu a § 31 odst. 4 daňového řádu. Správce daně nesprávně převzal za prokázanou skutečnost, že žalobce zboží nenakoupil a fakticky zcela rezignoval na dokazování u daně z příjmů, když dle jeho názoru podstatné okolnosti měl již za prokázané z jiného řízení. Správce daně nezohlednil, že zákon o dani z přidané hodnoty stanovuje zcela odlišné požadavky na prokázání nároku na odpočet daně. Za této situace nebylo pochyb, že ačkoliv nárok na odpočet není možno přiznat, nedošlo-li k nakoupení zboží od plátce, tak účelně vynaloženému nákladu na nákup od jednatele neplátce dojít mohlo. Správce daně tak apriori vzal za dokázané, že k vynaložení účelných nákladů z důvodu neuznání nároku na odpočet DPH nedošlo.

Žalovaný porušil práva žalobce na vyjádření se ke všem provedeným důkazům. Dle žalobce poté co rozsudkem Krajského soudu Českých Budějovicích č.j. 10 Ca 14/2009-52 bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ohledně daně z příjmů právnických osob za rok 2002, 2003 a 2004, žalovaný přistoupil k vydání napadených rozhodnutí, aniž by doplnil dokazování či jinak reflektoval na výtky žaloby. Žalovaný se nevypořádal s námitkou obsaženou v odvolání ohledně oprávněné výše uplatněných odpisů DHIM.

Žalobce má za to, že unesl důkazní břemeno, které v průběhu řízení přešlo na žalovaného. Žalobce předložením účetních dokladů splnil svoji důkazní povinnost, načež bylo povinností správce daně, aby tyto účetní doklady vyvrátil dle § 31 odst. 8 písm. c/ daňového Pokračování
- 3 -
10Af 75/2010

řádu. Celé řízení bylo vedeno s úmyslem daň doměřit s odkazem na provedenou kontrolu na DPH, což odporuje požadavkům na spravedlivý proces a základním zásadám daňového řízení. Správce daně neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c/ daňového řádu, jeho argumentace nemůže obstát s ohledem na průkaznost důkazů. Žalobci nebylo umožněno, aby svá tvrzení jakkoli prokázal.

Žalobci bylo vytýkáno, že neoprávněně snížil základ daně z titulu prodeje zboží F. H., kdy prodal zboží v ceně cca 7 000 000,- Kč za cenu v celkové výši 322 685,- Kč. Uvedené zboží bylo dle žalobce několikrát poškozeno v dešti a povodněmi, což bylo důvodem, proč byla kupní cena v nepoměru k ceně pořizovací. Žalovaný osvědčil správnost postupu zaúčtování účetní operace, ovšem rozporoval prokázání nákupní hodnoty zboží, prokázání poškození zboží a prokázání prodeje zboží F. H. Žalobce namítá, že k nákupu zboží i k jeho poškození došlo v prekludovaných obdobích, kdy navíc tato období byla předmětem daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za roky 1997, 1998, 1999 a 2000 zahájené dne 25.10.2001, přičemž při této kontrole správce daně nenašel pochybení vztahující se k tomuto zboží. Žalovaný tak napadá věrohodnost dokladů, které sám již jednou kontroloval a neshledal pochybení, proto došlo k založení překážky věci pravomocně rozhodnuté. Zcela nesprávně byl žalobce vyzýván k prokázání, že zboží nakoupil a že toto zboží bylo několikrát poškozeno. Na žalobci není důkazní břemeno a správce daně musí vzít za dané skutečnosti vyplývající z účetních dokladů v prekludovaných účetních obdobích. Nepřípadný je rovněž odkaz žalovaného na zásadu stálosti tvrzení, kdy se žalobce pokoušel s odstupem mnoha let prokázat, kdy a jakým způsobem k poškození zboží došlo a uváděl, že k poškození zboží došlo v roce 2002 a následně po výslechu svědka – zaměstnance pojišťovny došel k závěru, že k prvnímu poškození zboží došlo dne 13.9.2000, když tato argumentace nebyla žalovaným s odkazem na novátorskou zásadu stálosti tvrzení uznána. Dle žalobce správce daně nemohl rozporovat otázku nákupu zboží a jeho poškození, jedinou skutečnost, kterou byl správce daně oprávněn prověřovat, bylo to, zda žalobce prodal zboží F. H. Žalovaný se odmítl zabývat protokoly o místním šetření, jakožto i celkovým zjištěním provedeným při daňovém řízení u F. H., při tomto daňovém řízení nebyl obchod rozporován a jeho zaúčtování bylo v souladu se zákonem. Rovněž z odpovědi Finančního úřadu v Týně nad Vltavou vyplývá, že poškozené zboží bylo F. H. skutečně prodáno, což potvrdil i F. H. při svědecké výpovědi. Správce daně tak zcela nesprávně popírá existenci zboží a následně také jeho případný prodej F. H., ale příjmy ve výši 322 685,- Kč z titulu tohoto prodeje ponechal beze změny v příjmech žalobce. Žalovaný zcela nesprávně opřel své rozhodnutí o domněnky, že F. H. nebyl schopen položkově doložit, který šroubek komu prodal či který šroubek nechal zlikvidovat. Samotné uskutečnění prodeje a likvidace nakupeného zboží F. H. však doložil, což bylo odmítnuto s odůvodněním, že nelze zjistit, zda bylo prodáváno a likvidováno opravdu zboží pocházející od žalobce. Správce daně se nevypořádal s důkazním prostředkem, a to s protokolem č.j. 78012/05/077930/4699 a č.j. 56615/05/077930/4699, při kterých byla správcem daně prokazatelně zjištěna existence prodeje předmětného zboží. Správcem daně nebylo zdůvodněno, proč by řízení uvedená shora nemohla být osvědčena jako důkazní prostředek. U F. H. byla provedena kontrola za zdaňovací období roku 2004 a v rámci kontroly bylo provedeno ve společnosti žalobce místní šetření týkající se předmětného prodeje vodou poškozeného zboží a správce daně nákup předmětného zboží následně F. H. uznal za prokázaný. V rámci zachování rovných práv žalobce nepovažuje za zákonné, aby byl jednomu daňovému subjektu uznán nákup zboží za prokázaný a daňovému subjektu, který toto zboží prodal, byl tento prodej zpochybněn.

Žalobce prokázal během daňového řízení, že k poškození zboží došlo již před datem 21.10.2000, přičemž do tohoto data měl pojištěno zboží pouze v rozsahu požár, výbuch, Pokračování
- 4 -
10Af 75/2010

blesk, letadlo a vodovodní nebezpečí, a proto jím nebyla nárokována náhrada škody u zboží poškozeného před datem 21.10.2000. Skutečnosti dokazující poškození zboží jsou doloženy fotodokumentací zboží a prostor. Rovněž bylo doloženo, že předmětné zboží se žalobce pokoušel před prodejem F. H. prodat jiným daňovým subjektům. Zboží, jež bylo prodáno F. H., bylo pořízeno žalobcem před rokem 2000, ceny a množství jsou vykázány ve skladové evidenci, přičemž inventura zásob k 31.12.2000 byla zkoumána správcem daně v jiných daňových řízeních. Jako další důkazní prostředek byl předložen znalecký posudek zpracovaný znalcem Ing. T. R., který prokazuje oprávněnost vykázaných cen zboží v inventuře ke dni 31.12.2000. Objektivní důvod proč nemůže společnost AUTOMA Car spol. s r.o. předložit doklady, kterými nabyla zásoby před 1.1.1999 byl doložen v rámci daňového řízení, daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za rok 1997, 1998, 1999 a 2000. Žalobce doložil skutečnost, že mu doklady o pořízení majetku byly ukradeny, a to potvrzením Policie ČR v rámci kontroly daně z příjmů právnických osob provedené správcem daně v roce 2010 za období roku 1997, 1998, 1999 a 2000. Zcela nesprávně proto správce daně tvrdí, že nedoložením dokladů o pořízení zboží nakoupeného před rokem 1999 a následně prodaného v roce 2004 neprokázal žalobce, že částka uplatněná v roce 2004 byla vynaložena na dosažení, zajištění a udržení příjmů v souladu s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalobce doložil důkazní prostředky, které prokazují správnost jeho účtování v roce 2004. Rovněž byl prokázán prodej zboží v roce 2004 F. H. a skutečnosti svědčící o poškození tohoto zboží. Správce daně se nevypořádal v případě tvrzení neexistence uskutečnění prodeje F. H. v roce 2004, kdy současně nerozporuje skutečnost s tím, že žalobce o prodeji zboží v roce 2004 účtoval ve prospěch výnosů.

Žalovaným byla porušena zásada materiální pravdy definovaná v § 3 daňového řádu, kdy správce daně se nepokusil zjistit skutkový stav za účelem správného a úplného stanovení daně, kdy vedl daňové řízení s cílem doměřit daň z příjmu v souladu s již dříve provedenou kontrolou na DPH.

Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné v případě, že právní závěry byly převzaty z jiného daňového řízení, do daňového řízení vztahujícího se k žalobě, což nakonec vyústilo ve vypuštění procesu dokazování.

Žalobce namítá, že správce daně se nesprávně postavil k rozsahu důkazního břemene žalobce ve vztahu k daňovému subjektu TELSPO Vágner s.r.o. a v důsledku toho došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Žalobce namítá, že správcem daně nebyly provedeny všechny požadované svědecké výpovědi, kdy některé byly zcela zatajeny. Žalobce trval na opětovném výslechu jednatele společnosti TELSPO Vágner s.r.o. Richarda Vágnera. S ohledem na povinnost posuzovat jednotlivá daňová řízení samostatně byl žalobce oprávněn být přítomen u výslechu svědka, který je použit jako důkazní prostředek v této věci, nezávisle na tom, zda toto oprávnění mohl daňový subjekt využít již v jiném daňovém řízení, kde tak neučinil. To však žalobci umožněno nebylo s odkazem na to, že žalobce toto oprávnění ztratil v daňovém řízení předcházejícím. Právo na opakování výslechu vyplývalo mimo jiné z toho, že po uskutečnění prvního výslechu došlo k prohlášení pana Vágnera formou notářského zápisu, které vnášelo do situace nové skutečnosti. Nesprávně bylo správcem daně rezignováno i na výslech následného majitele a jednatele společnosti TELSPO Vágner s.r.o. Petra Fokta. Daňová kontrola u TELSPO Vágner s.r.o. byla zahájena se zplnomocněncem, jemuž byla vypovězena plná moc, přičemž jednatel se kontroly nikdy nezúčastnil navzdory tomu, že si poštu přebíral a byl zcela kontaktní. U společnosti TELSPO Vágner došlo k podivným transakcím, což je nesprávně přičítáno k tíži žalobce. Ve věci nákupu zboží od společnosti TELSPO Vágner s.r.o. žalobce předložil přijaté faktury, že zboží koupil, výdajové Pokračování
- 5 -
10Af 75/2010

doklady, že zboží zaplatil, prokázal, že zboží skladoval a dále ho prodal, což doložil i účetnictvím, které správce daně nezpochybnil. Navrhl výslechy svědků a i dodavatel potvrdil, že zboží žalobci opravdu prodal, přesto správce daně nesprávně uzavřel, že žalobce neprokázal uskutečnění nákupu.

Žalobce proto z důvodů shora uvedených považuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné a nezákonné, je jím uplatňována i námitka prekluze, a proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Zcela odmítá námitku ohledně prekluze práva daňovou povinnost vyměřit, v případě, že po přerušení soudního řízení dle § 48 s.ř.s. prekluzivní lhůta dále neběží až do pokračování v soudním řízení. Přerušením soudního řízení ve smyslu § 48 s.ř.s. nenastaly účinky shodné se zastavením soudního řízení dle § 47 s.ř.s., a tudíž nemůže přisvědčit argumentaci o pokračování běhu lhůty pro zánik práva v období mezi přerušením a pokračováním soudního řízení podle s.ř.s. Žalovaný setrval na názoru, že žalobce v průběhu daňového řízení neprokázal nákupní hodnotu zboží, u něhož nebyl schopen doložit jeho vznik a existenci z důvodu zcizení účetních dokladů za rok 1997 a 1998. Zcizení účetních dokladů nezbavuje žalobce odpovědnosti za správnost, úplnost a pravdivost údajů, které tvrdil v daňovém přiznání. Námitky jako je nedostatečná důslednost správce daně při opakovaném předvolání svědka, procesní postupy správce daně při hodnocení důkazů na základě doplněných skutečností a jejich opakované předložení žalobci k vyjádření či namítané pochybení žalovaného, které je spatřováno v tom, že žalovaný se nezabýval námitkou proti výši odpisů DHIM, která v odvolání sice nebyla uplatněna, ale vzhledem k tomu, že žalobce podal odvolání do celého rozsahu dodatečného platebního výměru, měla být shledána a projednána, shledal žalovaný jako nedůvodné, jelikož z daňového spisu je zřejmá chronologie postupu správce daně, hodnocení nově předkládaných důkazních prostředků i závěry správce daně z nich plynoucí. Žalobce neunesl břemeno tvrzení, stejně tak břemeno důkazní, a to ani na základě předkládaných důkazních prostředků, jakým byl znalecký posudek, který nemůže jako důkazní prostředek obstát k prokázání uskutečnění nákupu zboží za pořizovací cenu, která byla správcem daně zpochybněna nebo prohlášení jednatele společnosti TELSPO Vágner s.r.o. pana Vágnera před notářem o autentičnosti vystavených faktur společností TELSPO Vágner žalobci za nákup zboží. Ani prokázání poškození předmětného zboží vodou a vzdušnou vlhkostí se nepodařilo žalobci prokázat. Nejprve uvedl, že bylo poškozeno při povodních v roce 2002, poté změnil své tvrzení a uvedl, že k poškození došlo dne 3.8.2001, kdy pro případ tohoto poškození nebylo zboží ještě pojištěno. Jako neopodstatněná se jeví žalovanému námitka o nezákonnosti postupu správce daně, kdy neoprávněně použil závěrů z kontroly daně z přidané hodnoty, kterou provedl u žalobce v předchozím období. To není v rozporu se zákonnou úpravou daňového řízení, kdy správce daně má právo využít důkazních prostředků shromážděných v rámci jiných řízení, tedy získaných i v souvislosti s kontrolou daně z přidané hodnoty. Žalobce v daném případě neunesl důkazní břemeno, proto byl postup správce daně i žalovaného v souladu s platnými zákonnými předpisy, žalobce nebyl zkrácen na svých právech.

Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti.

Kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003 a 2004 byla zahájena správcem daně dne 31.10.2006.

Správce daně seznámil žalobce dne 18.5.2007 s výsledkem provedené kontroly, ke kterému se žalobce vyjádřil podáním ze dne 4.6.2007. Ve zprávě o daňové kontrole bylo Pokračování
- 6 -
10Af 75/2010

reagováno správcem daně na uvedené vyjádření a dne 7.11.2007 došlo k seznámení žalobce se zprávou o daňové kontrole, který k rozsahu a novým skutečnostem ve zprávě uvedeným požadoval lhůtu k vyjádření do 14.11.2007. Žalobce se vyjádřil podáním ze dne 15.11.2007. Dne 1.4.2008 byla projednána zpráva o daňové kontrole, dne 22.8.2008 se žalobce opětovně vyjádřil k jednotlivým kontrolním zjištěním ve zprávě o daňové kontrole. Dne 27.5.2009 byla opětovně projednána zpráva o daňové kontrole a následně dne 2.6.2008 byl doložen znalecký posudek.

Na základě výsledků daňové kontroly byla žalobci dodatečně vyměřena daňová povinnost za zdaňovací období roku 2002 na dani z příjmů právnických osob, dodatečně snížena daňová ztráta daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003 o 456.252 Kč a to dodatečným platebním výměrem č.j. 173473/08/077910/2760 ze dne 9.6.2008 a byla zrušena daňová ztráta daně z příjmů právnických osob za rok 2004 ve výši 1 215 906,- Kč a zároveň byla dodatečně vyměřena daňová povinnost za zdaňovací období roku 2004 platebním výměrem ze dne 9.6.2008, a to dodatečným platebním výměrem č.j. 173477/08/077910/2760 ze dne 9.6.2008 ve výši 1 703 520,- Kč.

Žalobce se odvolal proti uvedeným dodatečným platebním výměrům a žalovaný rozhodl o odvolání dne 3.12.2008 tak, že jej zamítl. Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 27.1.2009 a dne 26.1.2009 byla podána žalobcem žádost o obnovu řízení. Krajský soud usnesením ze dne 20.2.2009 č.j. 10 Ca 14/2009-40 řízení přerušil.

Žalovaný rozhodnutím o obnově řízení ze dne 24.4.2009 žádost žalobce o obnovu řízení zamítl. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal a Ministerstvo financí ČR jeho odvolání zamítlo rozhodnutím č.j. 39/5888/2009-391 ze dne 8.12.2009.

Krajský soud usnesením ze dne 27.1.2010 rozhodl o pokračování soudního řízení. Rozsudkem ze dne 12.2.2010 rozhodl tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení spočívající v prekludovaném zdaňovacím období roku 2002 a to v návaznosti na Ústavní nález sp.zn. I.ÚS 1611/07 ze dne 2.12.2008.

Žalovaný napadenými rozhodnutími odvolání žalobkyně zamítl, neboť neunesl důkazní břemeno, v průběhu daňové kontroly neprokázal přes výzvy správce daně oprávněnost a opodstatněnost nákladů zahrnutých v základu daně za zdaňovací období 2004 a rovněž nepředložil žádný důkaz o tom, že došlo k naplnění kupní smlouvy, že přijal zboží od společnosti TELSPO, že právě toto zboží bylo přijato na sklad nebo bylo dále prodáno či použito, kdy neprokázal tvrzené skutečnosti uvedené v daňovém přiznání, že zboží skutečně od předmětné společnosti nakoupil.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

Žalobce namítá prekluzi práva daňovou povinnost vyměřit s odkazem na přerušení soudního řízení na základě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 10Ca 14/2009-40 ze dne 20.2.2009, neboť před podáním žaloby zbývalo správci daně do konce prekluzivní lhůty k vyměření daňové povinnosti 338 dní a poté, co bylo soudem soudní řízení přerušeno, běh lhůty nebyl podroben režimu § 41 s.ř.s., ale opět počala běžet až do právní moci usnesení, kterým soud pokračoval v řízení. Tím nastala situace, že ze zbývající lhůty 338 dnů uběhlo 340 dní, krajský soud tak rozhodl ve věci žalobkyně již po zániku práva na Pokračování
- 7 -
10Af 75/2010

vyměření daně. Daňová povinnost tak za rok 2003 a 2004 byla pravomocně vyměřena dle žalobce až po uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně v případě, že byla daň pravomocně vyměřena až dnem 25.6.2010.

Uplyne-li prekluzivní lhůta uvedená v § 47 daňového řádu, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. K prekluzi subjektivního veřejného práva státu na vyměření či doměření daně podle § 47 daňového řádu dochází tedy marným uplynutím tam uvedené lhůty.

Správce daně zahájil daňovou kontrolu ohledně daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003 a 2004 dne 31.10.2006. Tímto postupem vyhověl požadavku § 47 odst. 2 daňového řádu, neboť učinil úkon směřující k vyměření daně, zahájení daňové kontroly je ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty. Nová lhůta počala svůj běh od konce roku 2006 a skončila dnem 31.12.2009. Po projednání zprávy o daňové kontrole byly vydány dne 9.6.2008 dodatečné platební výměry, které byly doručeny žalobci dne 10.6.2008, proti nim bylo podáno odvolání, o kterém bylo rozhodnuto rozhodnutím žalovaného č.j. 6569/08-1200 ze dne 3.12.2008 tak, že jej zamítl. Uvedené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 4.12.2008. Prekluzivní lhůta v souladu s § 41 s.ř.s. neběžela v době řízení vedeném před krajským soudem, které bylo zahájeno žalobou žalobce dne 27.1.2009 a ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.2.2010 tak, že rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno pro vady řízení spočívající v prekludovaném zdaňovacím období roku 2002 s ohledem na Ústavní nález sp.zn. I. ÚS 1611/07. Řízení vedené u krajského soudu pod č.j. 10Ca 14/2009-40 bylo usnesením ze dne 20.2.2009 přerušeno z důvodu, že žalobce podal návrh na obnovu řízení ke správci daně, která byla rozhodnutím žalovaného o obnově řízení č.j. 1591/09-1200 ze dne 24.4.2009 zamítnuta. Toto rozhodnutí žalovaného žalobce napadl odvoláním a ministerstvo financí odvolání žalobce zamítlo rozhodnutím ze dne 8.12.2009, proto krajský soud dne 27.1.2010 rozhodl o pokračování soudního řízení a následně dne 12.2.2010 o žalobě rozhodl. O tuto dobu, co bylo vedeno řízení před krajským soudem od 27.1.2009 do 12.2.2010 o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.12.2008 č.j. 6569/08-1200 se prodlužuje tříletá prekluzivní lhůta k vyměření daně, která běžela od 31.12.2006 do 31.12.2009, proto pokud v dané záležitosti žalovaný rozhodl ohledně daně z příjmů právnických osob za rok 2003 a 2004 rozhodnutím ze dne 23.6.2010, které byly žalobci doručeny dne 25.6.2010 je zjevné, že daň nebyla vyměřena po uplynutí prekluzivní lhůty. Krajský soud proto ani nezkoumal, zda v průběhu odvolacího řízení žalovaný neučinil jiný úkon, který byl úkonem ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu.

Nedůvodná je námitka žalobce, že po přerušení soudního řízení dle § 48 s.ř.s. prekluzivní lhůta dále běží až do pokračování soudního řízení, neboť přerušení soudního řízení před soudem nemá za následek, že by běžela prekluzivní lhůta až do pokračování v soudním řízení. Přerušením soudního řízení ve smyslu § 48 s.ř.s. nenastávají účinky shodné se zastavením soudního řízení dle § 47 s.ř.s. proto nepokračuje běh lhůty pro zánik práva ve věcech daní v období mezi přerušením a pokračováním soudního řízení dle s.ř.s. Řízení před krajským soudem je nutno posuzovat jako celek, kdy dle § 41 s.ř.s. neběží prekluzivní lhůta, ode dne zahájení řízení vedeného před krajským soudem až po dobu jeho pravomocného ukončení, přičemž nelze z této lhůty vyjmout období, kdy bylo řízení z důvodů uvedených v § 48 s.ř.s. přerušeno v důsledku probíhajícího jiného řízení, které by mělo vliv na výsledek rozhodování soudu. Výklad uvedený žalobcem by byl i snadno zneužitelný, kdy by účastníci Pokračování
- 8 -
10Af 75/2010

řízení účelově využívali mimořádných opravných prostředků, aby lhůta pro vyměření daně uplynula v průběhu soudního řízení, resp. před rozhodnutím soudu o žalobě. Soud proto uzavřel, že námitka žalobce ohledně prekluze práva daňovou povinnost vyměřit je nedůvodná, neboť prekluze práva doměřit daň nenastala.

Žalobce namítá nesprávný postup správce daně, který zcela rezignoval na fázi dokazování u daně z příjmů právnických osob a převzal právní závěry z daňové kontroly na daň z přidané hodnoty, což dle žalobce odporuje § 40 odst. 14 daňového řádu a § 31 odst. 4 daňového řádu. Ze spisu je patrno, že správce daně převzal důkazní prostředky, a to výslechy svědků, listinné důkazy, vzal za prokázané, že žalobce žádné zboží nenakoupil s tím, že vzal za prokázané skutečnosti zjištěné v rámci daňové kontroly ohledně daně z přidané hodnoty, přestože zde bylo vedeno dokazování s ohledem na zcela odlišné požadavky na prokázání rozhodných skutečností ohledně daně z přidané hodnoty. Kontrola daně z přidané hodnoty byla zaměřena na zjištění správného základu daně z přidané hodnoty, tyto důkazní prostředky a závěry z nich bylo možno převzít pro řízení ohledně daně z příjmů právnických osob, neboť uvedenými důkazními prostředky lze ve smyslu § 31 odst. 4 daňového řádu ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti ohledně daně z příjmů právnických osob, kdy je postupováno dle zákona o daních z příjmů. Ze zprávy o kontrole daně z příjmů právnických osob vyplývá, že správce daně odkázal na obsah uvedené zprávy o kontrole daně z přidané hodnoty, uvedl v ní důkazní prostředky získané při kontrole daně z přidané hodnoty a následně žalobce při projednávání výsledků kontroly daně z příjmů s těmito zjištěními ohledně daně z přidané hodnoty a použitými důkazními prostředky seznámil, přičemž provedl při kontrole daně z příjmů důkazní řízení pouze za použití prostředků získaných při kontrole daně z přidané hodnoty. Jiné důkazní prostředky než ty, které žalobce uplatnil v řízení o dani z přidané hodnoty, v řízení o dani z příjmů ohledně plnění žalobce nenavrhl. Tyto důkazy byly v řízení o DPH zhodnoceny.

Žalobce namítá, že se žalovaný nevypořádal s námitkou obsaženou v odvolání a to otázkou odpisů DHIM za roky 2002 – 2004. Dle žalobce správce daně správně vyhodnotil v průběhu dokazování oprávněnou výši odpisů DHIM a neoprávněně uplatněné odpisy základ daně z příjmů právnických osob zvýšil. Žalobce však podal odvolání do celého rozsahu dodatečného platebního výměru, proto bylo povinností žalovaného zabývat se i otázkou oprávněné výše uplatněných odpisů DHIM, i když žalobce v odvolání konkrétně proti zvýšení daně o částku neoprávněně zahrnutých odpisů do základu daně nic nenamítal.

K uvedené námitce soud poznamenává, že žalobce dle obsahu v odvolání nenapadl nesprávné vyhodnocení výše odpisů DHIM, žalovaný se proto oprávněnosti výši odpisů DHIM v napadeném rozhodnutí nezabýval. Uvedenou námitku soud nepovažuje za opodstatněnou, neboť žalovaný se vypořádal se všemi námitkami, které byly v odvolání uplatněny, jestliže žalobcem nebyla v odvolání uplatněna námitka oprávněnosti odpisů DHIM v souladu s požadavkem podle § 50 odst. 7 věta druhá daňového řádu. Žalobce v odvolání nenamítal nesprávnost odpisů DHIM, toto nebylo jím ani namítáno v žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.12.2008 č.j. 6569/08-1200.

Žalovaným nebylo ignorováno ustanovení § 50 odst. 3 věty druhé daňového řádu, neboť ten přezkoumal prvostupňové rozhodnutí správce daně v rozsahu, v jakém bylo napadeno. V odvolání nebyla namítána nesprávnost odpisů, proto nebyl důvod se uvedenou okolností v rámci odvolacího řízení zabývat.

Pokračování
- 9 -
10Af 75/2010

K námitce usnesení důkazního břemene, které v průběhu řízení mělo přejít na žalovaného, soud uvádí, že dle § 31 odst. 9 daňového řádu je povinností žalobce unést důkazní břemeno, což znamená, že daňový subjekt je povinen prokázat soulad účetnictví se skutečností. Předložením účetnictví nepřechází důkazní břemeno na správce daně, jak se žalobce zcela mylně domnívá. V tomto ohledu bylo opakovaně judikováno Nejvyšším správním soudem.

Dle správce daně žalobce neoprávněně snížil základ daně z titulu prodeje zboží F. H., které žalobce měl pořídit v ceně cca 7 mil. Kč a prodal jej za cenu v celkové výši 322 685,- Kč. Dle žalobce bylo zboží poškozeno přívalovými dešti a povodněmi, což bylo důvodem, proč byla kupní cena v nepoměru k ceně pořizovací snížena. Žalovaný osvědčil správnost postupu zaúčtování účetní operace, ovšem rozporoval prokázání nákupní hodnoty zboží, prokázání poškození zboží a prokázání prodeje zboží F. H.

Ze správního spisu vyplývá, že správce daně zpochybnil otázku nákupu uvedeného zboží, jeho poškození i jeho případný prodej F. H. s odkazem na § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalobce zboží, které bylo předmětem prodeje F. H., zakoupil v roce 1998 – 1999, kdy doklad o nákupu uvedeného zboží nebyl schopen doložit s ohledem na jeho odcizení, tato skutečnost je doložena zprávou policie. U žalobce za zdaňovací období roku 1998, 1999 i 2000 probíhala daňová kontrola, jež byla zahájena v roce 2001, přičemž tento náklad žalobce nebyl ze strany správce daně zpochybněn. Proto správce daně nebyl v rámci daňové kontroly za zdaňovací období roku 2004 na základě výzvy v roce 2007 vyzývat žalobce, aby prokázal, že uvedené náklady, které byly jím vynaloženy v roce 1998 na dosažení, zajištění a udržení příjmů v souladu s § 24 odst. 1 zákona, a že došlo k poškození zboží, které bylo vyfakturováno F. H., a aby doložil doklady o pořízení zboží, které bylo následně prodáno F. H. na základě faktur, a aby doložil veškeré doklady související s pojistným plněním týkající se poškození tohoto zboží, pokud bylo poplatníkem uplatněno a pojišťovnou plněno. Postup správce daně byl nesprávný, neboť uvedené zdaňovací období, kdy došlo k pořízení zboží bylo již správcem daně kontrolováno, daň byla sjednána i s ohledem na lhůtu uvedenou v § 47 odst. 1 daňového řádu je doměření daně prekludováno, proto správce daně zcela nesprávně formuloval shora uvedenou výzvu, neboť mohl ohledně zdaňovacího období roku 2004 pouze prověřovat, zda žalobce prodal F. H. za cenu, jež byla uváděna v daňovém dokladu. Jiné okolnosti v rámci této daňové kontroly nemohl správce daně prověřovat. F. H. předložil faktury a zakázkové listy, ze kterých správce daně učinil závěr, že nelze z nich spolehlivě a objektivně usuzovat, zda se jedná o totožné zboží, jež bylo zakoupeno F. H. od žalobce, F. H. nákup předmětného zboží potvrdil při svědecké výpovědi, ke které ovšem správce daně nepřihlédl, neboť nebyl poučen jako svědek, ale jako daňový subjekt a následně byl F. H. vyzván jako třetí osoba dle § 34 odst. 4 daňového řádu za účelem předložení listin. Přitom nákup předmětného zboží byl u F. H. uznán správcem daně za prokázaný. Z těchto podkladů plyne, že F. H. poškozené zboží pořídil od žalobce a okolnost, že správce daně při opatřování svědecké výpovědi postupoval vadně, nemůže být přičítána k tíži žalobce. Zcela nesprávně byl proto učiněn finančními orgány závěr, že za zdaňovací období roku 2004 žalobce neprokázal, že zboží prodané F. H. ve výši 7 289 819,99 Kč nakoupil či prodal, tak jak deklaroval na předložených dokladech a od uvedeného dodavatele, a tudíž neprokázal, že výše uvedené a v základu daně z příjmů zahrnuté náklady na prodané zboží sloužily k dosažení, zajištění a udržení příjmů dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Se zřetelem k tomu, zda bylo uvedeno, nebylo zapotřebí dokládat pořízení zboží opatřeného v již kontrolovaném zdaňovacím období, ohledně kterého byla daň sjednána. Je-li policií potvrzeno odcizení dokladů pak takové doklady předložit nelze.

Pokračování
- 10 -
10Af 75/2010

Správce daně neměl důvod se zabývat tím, zda žalobce poškození zboží hlásil jako pojistnou událost, neboť za situace, kdy nebylo jeho povinností prokazovat uvedený náklad, který byl předmětem kontroly daně z příjmů právnických osob, zahájené dne 25.10.2001 a ukončené se závěrem správce daně, že daň za situace, že předmětné doklady byly žalobci odcizeny, jak vyplývá ze zprávy Policie ČR, nelze stanovit dokazováním (následně byla daň sjednána). S ohledem na závěr této daňové kontroly ohledně zdaňovacího období 1998 a 1999 je zcela irelevantní, zda žalobce nahlásil pojistnou událost či nikoliv ohledně poškození zboží, které bylo nakoupeno ve zdaňovacím období, jež bylo předmětem kontroly správce daně.

Důvodná je námitka žalobce, že místní šetření, které bylo provedeno i u jiného subjektu lze použít jako důkazní prostředek ve smyslu ustanovení § 31 odst. 4 daňového řádu. Obsah místního šetření je však irelevantní s odkazem na shora uvedené okolnosti daňové kontroly za rok 1998 a 1999.

Žalobce namítá nesprávnost postupu v případě dodatečného doměření daně z příjmů právnických osob za rok 2003, kdy žalobci byla dodatečně snížena daňová ztráta z příjmů právnických osob o 456 252,- Kč, neboť žalobce neprokázal, že zboží od společnosti TELSPO Vágner spol. s r.o. za 439 217,80 Kč zakoupil a následně prodal tak jak deklaroval na předložených dokladech od uvedeného dodavatele, a tudíž neprokázal, že výše uvedené a v základu daně z příjmů zahrnuté náklady sloužily žalobci k dosažení, zajištění a udržení příjmů. Žalobce namítá, že nebyly provedeny požadované svědecké výpovědi, kdy žalobce trval na opětovném výslechu jednatele společnosti TELSPO Vágner s.r.o. Richarda Vágnera, neboť s ohledem na povinnost posuzovat jednotlivá daňová řízení samostatně bylo oprávněním žalobce být přítomen u výslechu svědka, který byl použit jako důkazní prostředek.

Tato uvedená výhrada žalobce není důvodná, neboť z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 116/2007-75 vyplývá, že Richard Vágner, jednatel společnosti TELSPO Vágner s.r.o. byl jako svědek vyslechnut v rámci řízení ohledně daně z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2003 a vypověděl, že zboží prodal žalobci, přesto správce daně i žalovaný tuto výpověď vyhodnotily správně jako nevěrohodnou, přestože Richard Vágner uvedl, že se žalobcem obchodoval, dodával mu výrobky, které sám kupoval od společnosti DUNLOP Praha a LIAZ Valašské Meziříčí, ovšem nákup nemohl doložit, neboť prodal společnost společnosti MS MANAGEMENT Pardubice. Richard Vágner byl následně vyzván opětovně ke svědecké výpovědi, neboť správce daně zjistil, že jím uváděné společnosti DUNLOP Praha a LIAZ Valašské Meziříčí nejsou vůbec zapsány v obchodním rejstříku. Richard Vágner zaslal správci daně prohlášení učiněné před notářem, z něhož vyplynulo, že s žalobcem obchodoval. Daňová kontrola proběhla rovněž i u společnosti TELSPO Vágner s.r.o., byla zahájena dne 30.3.2005, přičemž jednatel společnosti byl nekontaktní, následně se dostavil, namísto účetních dokladů předložil kopie notářských zápisů ze dne 6.4.2005 o převodu obchodních podílů na společnost MS MANAGEMENT s.r.o. a Petra Fokta. Při jednání před správcem daně Richard Vágner nevysvětlil, proč nepředložil správce daně požadované doklady a písemnosti. Nový jednatel Petr Fokt byl předvolán k ústnímu jednání a předložení dokladů, ovšem se nedostavil, přičemž správce daně zjistil z výpisu z obchodního rejstříku, že Petr Fokt byl ke dni 30.9.2005 jako jednatel s.r.o. uveden celkem ve třinácti společnostech, přičemž bylo u místně příslušných finančních úřadů zjištěno, že všechny tyto společnosti jsou nekontaktní. V průběhu daňové kontroly provedené u společnosti TELSPO Vágner s.r.o. bylo zajištěno množství faktur, z nichž bylo zjištěno, že společnost prodává mimořádně rozsáhlý sortiment zboží a poskytuje velkou paletu služeb, přestože nemá žádné Pokračování
- 11 -
10Af 75/2010

zaměstnance. Richard Vágner v průběhu kontroly nebyl s to osvětlit uvedené rozpory a paradoxy, přičemž nebyl schopen krom jediného uvést žádného svého dodavatele a uvedl pouze několik málo odběratelů, ač odebíral a prodával zboží ve statisícových a milionových objemech. Jediný dodavatel uvedl, že se společností TELSPO Vágner s.r.o. vůbec neobchodoval a zboží, které dle údajů Richarda Vágnera měl dodat, vůbec neprodává. Rozpory přetrvávaly i v dalších otázkách, např. ve vozovém parku společnosti TELSPO Vágner s.r.o. či v osobách, které měly pro společnost zajišťovat některé služby a proto z kontroly u společnosti TELSPO Vágner vyplynulo, že společnost pouze vystavovala daňové doklady na plnění, které se nikdy neuskutečnilo. Správný je proto závěr žalovaného, že svědecká výpověď Richarda Vágnera byla nevěrohodná, neboť byly zjištěny rozpory jak v samotné výpovědi Richarda Vágnera ohledně obchodních kontaktů s žalobcem, tak existují rozpory ve výpovědích, které poskytl ohledně obchodních kontaktů se žalobcem a ve výpovědích, které poskytl při daňové kontrole u společnosti TELSPO Vágner s.r.o. Za těchto okolností je správný závěr žalovaného, že žalobce neunesl důkazní břemeno ve své věci, neboť za těchto okolností nebylo jím prokázáno, že předmětné zboží bylo jím dodáno žalobci v případě, že uvedená svědecká výpověď svědčí o tom, že předmětné zboží TELSPO Vágner s.r.o. žalobci nedodala. Zcela nadbytečný s ohledem na tento závěr v rozsudku Nejvyššího správního soudu opětovně provést výslech Richarda Vágnera a správně správce daně zcela v souladu se zásadou hospodárnosti převzal uvedené závěry z daňové kontroly ohledně daně z přidané hodnoty a opřel svůj závěr o jeho výsledky v případě, že tyto důkazy byly konstatovány ve zprávě o daňové kontrole ohledně daně z příjmů právnických osob, kdy žalobce byl s těmito závěry řádně seznámen. Výslech svědka Vágnera je za těchto okolností zcela nadbytečný, proto byla správně jeho výpověď neprovedena. To se vztahuje i k důkazu výslechem stávajícího jednatele společnosti TELSPO Vágner.

Zcela nedůvodně je žalobcem poukazováno na procesní pochybení ohledně daňové kontroly, jež byla provedena u daňového subjektu TELSPO Vágner s.r.o. v případě, že předmětem přezkumu je daňová kontrola ohledně daně z příjmů právnických osob provedené u žalobce nikoliv u TELSPO Vágner s.r.o. Proto se soud výhradami žalobce ohledně nesprávného procesního postupu při provedení daňové kontroly u TELSPO Vágner s.r.o. nezabýval.

Soud proto uzavřel, že rozhodnutí žalovaného č.j. 962/10-1200, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně ohledně daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003 je přezkoumatelné v případě, že bylo vycházeno ze závěrů daňové kontroly ohledně daňové kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 2003 i ohledně daňové kontroly, jež probíhala u TELSPO Vágner s.r.o., kdy byl správcem daně učiněn správný závěr, že žalobce neprokázal, že zakoupil od TELSPO Vágner s.r.o. zboží, tak jak je deklarováno na daňových dokladech za situace, že byl Nejvyšším správním soudem učiněn závěr, že společnost TELSPO Vágner vystavovala pouze daňové doklady na plnění, která se nikdy neuskutečnila Nelze než s tímto závěrem souhlasit a při stanovení daňové povinnosti ohledně daně z příjmů právnických osob z tohoto závěru vycházet. Pouze na základě faktury, jež byla vystavena, nelze učinit závěr, že došlo k prodeji předmětného zboží ze strany žalobce. Rozhodné je prokázat, že obchodní případ nastal, což se však v souzené věci nestalo.

Zcela nepřípadný je odkaz žalobce na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.8.2007, č.j. 10Ca 105/2007, ve kterém žalobce nakupoval od společnosti TELSPO Vágner s.r.o. zboží, neboť v daném rozhodnutí se jednalo o situaci, kdy správce daně požadoval po žalobci prokázání jednání třetí osoby, v dané záležitosti se jedná Pokračování
- 12 -
10Af 75/2010

však o zcela odlišnou skutečnost. V souzené věci bylo důvodem zrušení rozhodnutí žalovaného procesní pochybení správce daně, nikoli odlišné posouzení hmotně právního nároku žalobce.

Soud proto uzavřel, že správce daně nepostupoval v rozporu s daňovým řádem využitím důkazních prostředků shromážděných v rámci jiných řízení týkajících se žalobce v případě, kdy ve zprávě o daňové kontrole daně z příjmů právnických osob správce daně vyhodnotil řádně důkazní prostředky, které se staly důkazem v daňové kontrole ohledně daně z příjmů právnických osob a byly získány v souvislosti s kontrolou daně z přidané hodnoty samostatně v tomto řízení a dle právní normy, která dopadá na kontrolovanou daň. Tyto důkazní prostředky byly opětovně řádně zhodnoceny a popsány ve zprávě o daňové kontrole, se kterou byl žalobce řádně seznámen. Soud proto uzavřel, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného č.j. 962/10-1200 důvodná není, a proto žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobce měl v řízení úspěch pouze částečný, k jeho návrhu bylo zrušeno pouze rozhodnutí č.j. 967/10-1200. Proto soud přiznal žalobci náklady řízení ve výši jedné poloviny, jež představuje částku 3 880,- Kč, neboť celé náklady činí zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000,- Kč, dva úkony právní pomoci po 2 100,- Kč a 2x 300,- Kč režijní paušál, včetně 20% DPH z částky 4 800,- Kč - 960,- Kč.

Soud rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť účastníci ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. souhlasili s vydáním rozhodnutí bez jednání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně z důvodů podle § 103 odst. 1 s.ř.s. prostřednictvím soudu podepsaného ve dvou stejnopisech. Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 31. ledna 2011

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Balejová v.r.

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru