Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Af 556/2012 - 28Rozsudek KSCB ze dne 26.02.2013

Prejudikatura

10 Af 279/2011 - 32

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Afs 31/2013 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

10Af 556/2012 - 28

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Pure Power s.r.o. se sídlem Brno, Údolní 420/13, právně zast. Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15/583, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 28.8.2012 č.j. 6018/12-1200,

takto:

Žaloba se zamítá.

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

(1) Žalobou doručenou dne 22.10.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 19.3.2012 č.j. 127802/12/077910302673 a ze dne 15.5.2012 č.j. 312639/12/077910302673, kterými byly zamítnuty stížnosti na postup plátce daně na základě ustanovení § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu a dle § 7e a 7g zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie ve znění pozdějších předpisů a tato rozhodnutí potvrzena.

Pokračování
- 2 -
10Af 556/2012

(2) Žalobce zastává názor, že napadené rozhodnutí porušilo jeho ústavně zaručená práva. Namítl nedodržení zákonných garancí. K tomu poukázal na nález Pl.ÚS 17/11, kde Ústavní soud zároveň zdůraznil, že není vyloučeno, aby v některých konkrétních případech byla aplikace solární daně posouzena jako protiústavní. Podle názoru žalobce v této souvislosti zákonná garance obsažená v § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., v jeho případě dodržena nebude. Vyslovil proto přesvědčení, že jeho případ má následky, o kterých se hovoří v nálezu Pl.ÚS 17/11. Proto by v jeho případě neměla být ustanovení o solárním odvodu v rozsahu, ve kterém zabraňují dodržení zákonných garancí, neměla být aplikována, neboť jejich aplikace by byla protiústavní. K tomu uvedl, že si vzal úvěr ve výši 55.689.000,- Kč a splátky se budou dle splátkového kalendáře neustále zvyšovat až do r. 2024. Přiložil účetní závěrku, z níž vyplývá, že v r. 2011 jeho výsledek hospodaření za běžnou činnost činil mínus 1.438.000,- Kč, neboli z podnikání v oblasti solární energie dosáhl ztrátu. Zavedení odvodu má pro žalobce likvidační efekt. V souvislosti s protiústavností odvodu žalobce dále poukázal na porušení principu právní jistoty, zákazu pravé retroaktivity a legitimního očekávání. Dle názoru žalobce byl porušen i princip proporcionality. Žalobce zastává názor, že byl ze strany státu poškozen neférovým zásahem do své majetkové sféry. Rozhodnutí je neústavní, odporující základním principům právního státu. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

(3) Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na zákonný předpis o zavedení odvodu za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření v období od 1.1.2011 do 31.12.2013. V odvolacím řízení posoudil, zda plátce odvodu ve správné výši srazil a řádně odvedl odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětná období. Hodnotil tedy aplikaci právního předpisu a uzavřel, že plátce nepochybil, odvod byl sražen a odveden ve správné výši a ve správné lhůtě. Namítaná protiústavnost zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů nemohla být v řízení podle daňového řádu hodnocena, neboť tak správci daně nepřísluší, aby hodnotil soulad jednotlivých právních norem s ústavním pořádkem. Z žaloby je zcela zřejmé, že žalobní námitky směřují vůči zákonodárci, a proto žalovaný není oprávněn hodnotit postup zákonodárce při schvalování zákona. Žalovaný i správce daně postupovali v souladu s platnou právní úpravou.

III. Obsah správních spisů

(4) Ze spisů finančních orgánů vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti:

(5) Žalobce uzavřel se společností E.ON Distribuce, a.s. se sídlem České Budějovice smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy. V souladu se smlouvou dodal žalobce elektrickou energii v měsíci listopadu a prosinci 2011 a lednu a únoru 2012. Distributor neuhradil žalobci výkupní cenu v plné výši, ale z výkupní ceny srazil odvod za elektřinu ze slunečního záření podle § 7a a násl. zákona o podpoře.

(6) Žalobce proto podal stížnosti na postup plátce odvodu, jenž provedl příslušnou srážku, které správce daně posoudil výše uvedenými rozhodnutími jako nedůvodné a zamítl Pokračování
- 3 -
10Af 556/2012

je. Plátce odvodu postupoval v souladu se zákonem č. 180/2005 Sb. ve znění zákona č. 402/2010 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2011. Podle tohoto zákona je poplatníkem odvodu výrobce elektřiny, plátcem je provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem formou výkupní ceny za kalendářní měsíc. Sazba odvodu činí 26 % a plátce je povinen odvést ji do 25 dnů po skončení odvodového období a ve stejné lhůtě je povinen podat vyúčtování odvodu. Při správě odvodu se postupuje podle daňového řádu. V dané věci plátce svou zákonnou povinnost splnil, neboť podmínky pro odvod za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření byly splněny. Plátce postupoval v souladu s účinnou právní úpravou, kterou je vázán.

(7) Proti rozhodnutí správce daně se žalobce v zákonné lhůtě odvolal. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, jímž byl změněn zákon o podpoře výroby elektřiny. Nově zavedený odvod z elektřiny ze slunečního záření je jeho plátce povinen srazit nebo vybrat a odvést ve lhůtě 25 dnů po skončení odvodového období. Plátce nemá zákonnou možnost své povinnosti neplnit, aniž by mu nesplněním povinností nevznikla majetková či jiná sankční odpovědnost. Plátce daně postupoval z toho důvodu v souladu se zákonem. Rozhodnutí správce daně bylo vydáno v souladu se zásadami daňového řízení. Byly vzaty v úvahu všechny právní předpisy ve vzájemných souvislostech a zároveň bylo zkoumáno, zda daň byla sražena v zákonem stanovené výši. Další námitky odvolatele ohledně nesouladu zákona č. 402/2010 Sb. s ústavním pořádkem se žalovaný zabývat nemohl, neboť protiústavnost zákona přísluší řešit Ústavnímu soudu ČR.

IV. Právní názor soudu

(8) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. V dané záležitosti došlo ze zákona č. 456/2011 Sb. o Finanční správě České republiky k 1.1.2013 k reorganizaci daňové správy tak, že došlo k zániku stávajících finančních orgánů zřízených podle zákona č. 531/1990 Sb., v územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů a ke vzniku orgánů Finanční správy České republiky podle § 1 odst. 2 a § 19 odst. 1 zákona o Finanční správě. Z toho vyplývá konkrétní změna, že na místo původně žalovaného správního orgánu finančního ředitelství nastupuje Odvolací finanční ředitelství s působností na celé území ČR.

(9) Předmětem přezkumu bylo učiněno rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti zamítnutí stížností správcem daně na postup společnosti E.ON Distribuce při provedení srážky a odvodu z elektřiny ze slunečního záření a toto rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný dospěl k závěru, že plátce odvodu ve správné výši odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětné období řádně srazil a odvedl.

(10) Žalobce především namítl rozpor zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů s ústavním pořádkem ČR a mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána. Zdůraznil porušení principu důvěry v právo a zákazu retroaktivity, principu legitimního očekávání ochrany majetkových práv a svobody podnikání tak, jak zaručuje Listina základních práv a svobod.

Pokračování
- 4 -
10Af 556/2012

(11) K tomu soud především poukazuje na platnou právní úpravu provedenou zákonem č. 402/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Touto novelou došlo k uzákonění odvodu za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v období od 1.1.2011 do 31.12.2013 ze zařízení uvedených do provozu v době od 1.1.2009 do 31.12.2010 (§ 7a/ zákona). Poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny ze slunečního záření, plátcem provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny a sazba činí 26 %. Zákon upravuje způsob výběru odvodu a stanoví povinnost srazit nebo odvod vybrat a odvést jej správci daně do 25 dnů po skončení odvodového období.

(12) Pro posouzení převážné části námitek vyslovených žalobcem v žalobě postupoval soud podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15.5.2012 č.j. Pl. ÚS 17/11, kterým Ústavní soud návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 180/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Neshledal tvrzenou protiústavnost napadených ustanovení zákona, neboť se zabýval ústavností zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření (novelizace zákona č. 180/2005 Sb. zákonem 402/2010 Sb.), přezkoumával ústavnost uvalení daně darovací na bezplatné použití povolenek (novelizace zákona č. 357/1992 Sb.) a ústavnost článku II. bod 2 – přechodných ustanovení zákona č. 346/2010 Sb., kterým se do budoucna ruší osvobození od daně z příjmů podle § 4 odst. 1 písm. e) nebo § 19 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (příjmy z provozu solárních zařízení). Ústavní soud dovodil, že zavedením odvodu za elektřinu ze slunečního záření došlo v podstatě ke změně výše podpory, která je provozovatelům FVE poskytována. Ustanovení § 7a – 7i působí účinky nepravé retroaktivity, neboť v jejich důsledku do budoucna dochází o částku představovanou výší odvodu ke snížení podpory výrobcům, jimž patnáctiletá doba garancí počala plynout před účinností zákona č. 420/2010 Sb. Zdaňovací období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu, účinností právního předpisu teprve počíná, předmětem odvodu není elektřina vyrobená před účinností zákona. Ústavní soud konstatoval obecnou přípustnost nepravé retroaktivity. Uvedl v této souvislosti ke zmiňovanému pojmu legitimního očekávání, jehož podstatou je majetkový zájem, že byl hodnocen v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud posuzoval i hledisko proporcionality a zájem provozovatelů FVE na zachování zákonem stanovené ceny bez dalšího krácení odvodem, který neshledal. Ústavní soud konstatoval, že je prioritní, že i po přijetí legislativních změn zůstala zachována podpora využití obnovitelných zdrojů energie v míře, která zajistí garanci výše příjmů. Neshledal diskriminaci výrobců solární energie, jejichž výrobny byly uvedeny do provozu od 1.1.2009 do 31.12.2010 oproti těm, kteří uvedli výrobny do provozu dříve. Nebyl porušen princip ústavní rovnosti. V citovaném nálezu je vysloven závěr, že přijetím zpochybněné právní úpravy se nejednalo o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu. Zpochybněná zákonná ustanovení nejsou v rozporu s ústavním pořádkem.

(13) Ve světle tohoto nálezu Ústavního soudu s odůvodněním v něm uvedeným dospěl soud k závěru, že odvod nebyl v rozporu s právním řádem České republiky. Zákonné garance poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů nebyly porušeny. Nedošlo k porušení principu nepravé retroaktivity ani legitimního očekávání. O pravou retroaktivitu se nejednalo. Nebylo shledáno porušení principu rovnosti a nediskriminace nebo principu proporcionality. Soud neshledal zásah do majetkových práv ani porušení svobody podnikání. Těmito otázkami se zabýval Ústavní soud a ve výše citovaném nálezu jsou uvedeny argumenty Ústavního soudu, které jsou pro posouzení věci pro zdejší soud závazné. Pokud finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem, který byl Ústavním soudem hodnocen jako souladný Pokračování
- 5 -
10Af 556/2012

s ústavním pořádkem, je rozhodnutí věcně správné. Nejedná se o nesprávné právní posouzení věci.

(14) Dále soud uvádí, že námitky žalobce byly vzneseny (kromě poukazu na nepřiléhavé nálezy Ústavního soudu) v obecné poloze a byly především namířeny proti platné právní úpravě, jejíž soulad s ústavním pořádkem přísluší řešit pouze Ústavnímu soudu. To ostatně v dané věci, jak je výše podrobněji uvedeno, nastalo. Krajskému soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nepřísluší se takto formulovanými žalobními námitkami, stejně jako žalovanému v daňovém řízení, zabývat. Žalovanému příslušelo posoudit správnost a zákonnost postupu plátce daně. Tuto povinnost žalovaný splnil a uzavřel, že plátce nepochybil, neboť odvod byl sražen a odveden ve správné výši a včas. Soud ve světle nálezu Ústavního soudu č.j. Pl. ÚS 17/2011 tento závěr potvrdil. Obecnost žalobních bodů neodstraňuje ani žalobcem uvedený údaj o výši úvěru či výši ztráty v r. 2011. Žalobce soudu v žalobních bodech nepředestřel jaké konkrétní nezákonnosti se v tomto směru žalovaný dopustil.

(15) K žalobcem poukazovanému individuálnímu přístupu v souvislosti s neúnosnou zátěží odvodu považuje soud za potřebné vysvětlit, že i tuto část právního názoru Ústavního soudu je třeba vnímat v celém kontextu nálezu Pl.ÚS 17/11 a právní úpravy nejen příslušného odvodu, ale i celého správního soudnictví. Ve všech těchto souvislostech je třeba nalézt odpověď na úspěšnost žalobních tvrzení, neboť právě tyto konkrétní právní normy stanoví podmínky, které je třeba dodržet. Úkolem soudu je při dodržení zásady subsidiarity a minimalizace zásahů do správních řízení posoudit v mezích žalobních námitek vznesených ve lhůtě 2 měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí, zda bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem. Použil-li správní orgán správní uvážení, pak jen pouze to, zda toto uvážení nevybočilo z mezí a hledisek daných zákonem. Správní soudy jsou soudy přezkumnými a nemohou nahrazovat úvahy správních orgánů. To se týká právě požadavků, které žalobce vyslovil v žalobě. Správnímu soudu dle právního rámce přezkumu vydaných správních rozhodnutí dle soudního řádu správního taková možnost nenáleží. Jiný postup by zpochybňoval samotnou koncepci správního soudnictví založenou na přezkumu správních rozhodnutí. Argumentuje-li žalobce v této souvislosti nálezem Pl.ÚS 17/11 je třeba odkázat na odst. 88 tohoto nálezu, kde Ústavní soud uvedl, že je nutno při individuálním posouzení každého případu vzít v úvahu určitou míru podnikatelského a ekonomického rizika výroby elektřiny ve fotovoltaické elektrárně, která je bezpochyby podnikáním. Ne vždy totiž u poplatníka, který se po zavedení odvodu ocitl ve ztrátě či dočasné neschopnosti dostát závazkům, musí být příčinou právě zavedení odvodu. Z nálezu Ústavního soudu dále plyne, že v každém jednotlivém případě je třeba vzít v úvahu i povinnost podnikatele nastavit své cash flow tak, aby mohl reagovat na změny podmínek trhu, protože nelze spoléhat pouze na výši poskytované podpory nebo výši výkupních cen. Ústavní soud rovněž uvedl, že snížení podpory poskytované provozovatelům fotovoltaických elektráren neznamená porušení zaručených práv těchto subjektů. Neměnnosti státní podpory do budoucna nelze zhlediska ústavního přisvědčit. Rovněž lze odkázat i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který právě k dodržení garancí výše výnosů za jednotku elektřiny po dobu 15 let rovněž odkázal na závěry Ústavního soudu a zdůraznil, že ani tomuto soudu nepřísluší vtéto souvislosti se závěry finálního interpreta Ústavy polemizovat. K otázce nedodržení zákonných garancí se podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud kupř. v rozsudku sp.zn. 1 Afs 80/2012. Vyplývá z něho, že žalobce by musel ke svým tvrzením již ve stížnosti na postup plátce daně poukázat na svou specifickou hospodářskou situaci a likvidační dopady srážení odvodu. Nemohl by ustat u pouhého tvrzení, ale vzhledem k povinnosti důkazní by musel hospodářskou situaci popsat, uvést jaké náklady vynaložil na pořízení fotovoltaické elektrárny, kolik stojí provoz, Pokračování
- 6 -
10Af 556/2012

apod., aby byl konkrétními důkazy podložen likvidační důsledek odvodu. Nic takového žalobce nedoložil. Údaje uvedené žalobcem (úvěrová smlouva či účetní uzávěrka žalobce za r. 2011) nesplňují výše popsané požadavky a nemohou odstranit obecná tvrzení žalobce. Jak uvedl i Nejvyšší správní soud není věcí soudu, aby vyhledával za žalobce důkazní prostředky.

(16) Pokud žalobce hodlal tvrdit, že na něho bylo ustanovení právní úpravy odvodu aplikováno nezákonně, měl již před daňovými orgány příkladmo výše uvedenými důkazy prokázat, že se v jeho konkrétním a specifickém případě jedná o rdousící efekt odvodu a nikoliv tyto námitky uplatnit až v řízení soudním. Soud podle § 75 odst.1 s.ř.s. vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. K tomu je ještě třeba uvést, že pokud žalobce novou argumentaci doplnil po vydání nálezu Ústavního soudu, pak Ústavní soud nezměnil právní úpravu odvodu, naopak jeho ústavnost potvrdil, pouze v odůvodnění připustil jednu z již dříve existujících možných alternativ. Žalobce mohl likvidační efekt namítat od počátku svého nesouhlasu s odvodem. Žalobce uplatňoval zcela jiné výhrady a své důkazní břemeno neunesl. Jak bylo výše uvedeno, lze uzavřít, že daňové orgány v dané věci nepochybily, žalobce neprokázal nezákonnou aplikaci právní úpravy odvodu.

V. Závěr, náklady řízení

(17) Soud proto uzavřel, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto byla žaloba podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodná zamítnuta.

(18) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který byl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení nepožadoval. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání podle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem soudu souhlas.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

Pokračování
- 7 -
10Af 556/2012

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 26. února 2013

Předsedkyně senátu:

JUDr. Marie Krybusová v.r.

Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru