Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Af 503/2012 - 57Rozsudek KSCB ze dne 25.06.2013

Prejudikatura

7 Afs 54/2006 - 155

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Afs 81/2013 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

10Af 503/2012 - 57

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce VIKTORIAPLAY, a.s. se sídlem Liberec, Nitranská 1, zast. Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, Jihlava, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 24.5.2012 č.j. KUJI 18414/2012, OE 44/2012, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 10.7.2012 domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, které považuje za nezákonné, neboť žalovaný se při rozhodování o poplatkové povinnosti dostatečně nezabýval posouzením předmětu poplatkové povinnosti a neprovedl odpovídající šetření. Dále je i namítána nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kdy žalovaný porušil některé ze stěžejních principů ovládajících výkon státní správy.

Žalobce v žalobě uvádí, že meritem sporu je otázka, zda předmětem místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí je funkčně nedělitelné technické herní zařízení – centrální loterijní systém /CLS/ nebo každý jednotlivý na něm závislý koncový videoloterijní terminál /VLT/. Co do věcné argumentace, žalobce odkázal na odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Dle žalobce jsou předmětem poplatkové povinnosti jednotlivé centrální loterijní systémy, Pokračování
- 2 -
10Af 503/2012

nikoliv jednotlivé videoloterijní terminály, neboť pouze kompletní centrální loterijní systém je „jiným technickým herním zařízením povoleným Ministerstvem financí podle jiného zvláštního předpisu“, zatímco videoloterijní terminál je toliko jednou z jeho několika součástí, která není schopna fungovat bez součástí ostatních. Žalovaný se v daném případě nezabýval námitkou žalobce, že toto zařízení je pouze jedno a to je také důvod, proč technické herní zařízení ohlásil a jednou zaplatil správní poplatek. Žalovaný se s touto námitkou nezabýval, pouze argumentoval nepodloženými konkrétními skutkovými zjištěními. Žalobce má za to, že žalovaný chybně interpretoval právní princip výkonu veřejné správy. Základním argumentem žalobce je, že na videoloterijní terminál vůbec předmětná norma nedopadá, přičemž se nejedná ani o notorietu ani se na věc výslovně nevztahuje zákonná definice. Bylo proto nutno nejprve přesně zjistit skutkový stav, posoudit, proč se má poplatková povinnost vztahovat na videoloterijní terminál. Žalovaný se rovněž nezabýval důkazem v podobě vyjádření Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 16.9.2010 sp. zn. 227-210/2010, který odmítl s odůvodněním, že se závěry v něm obsaženými nesouhlasí. Dle žalobce je příslušným technickým zařízením podléhajícím poplatkové povinnosti každý jednotlivý centrální loterijní systém. Na území města provozuje celkem jeden centrální loterijní systém a jednu třímístnou ruletu. Tyto řádně ohlásil a zaplatil za ně místní poplatek. Žalobce se nesnaží poplatkové povinnosti vyhnout, má ovšem odlišný právní názor, vychází z řádného technického posouzení předmětných technických zařízení a jejich komponentů.

Žalovaný prezentuje závěr ohledně výkladu pojmu Jiné technické herní zařízení, který je třeba vykládat s ohledem na informativní poznámku pod čarou odkazující na zákon č. 202/1990 Sb., a to navzdory tomu, že tento zákon definici tohoto pojmu výslovně neuvádí. Žalovaný s tímto závěrem nesouhlasí, neboť má zato, že zákon o místních poplatcích neodkazuje na zákon o loteriích jakožto na zákon, který specifikuje pojmy používané zákonem o místních poplatcích. Pojem VHP používaný zákonem o místních poplatcích nikdy vykládán nebyl. Zákon o místních poplatcích používá jinou terminologii a jiné pojmy odlišné od zákona o loteriích. Ústavní zákon v nálezu Pl. ÚS 29/10 ze dne 14.6.2011 stanoví, že pojem VHP není pojmem jednoznačným a zákon o loteriích používá dokonce dvojí pojetí tohoto pojmu /širší a užší/. Žalobce nesouhlasí s tím, že úmyslem zákonodárce bylo zpoplatnit jednotlivé videoloterijní terminály, neboť toto z normy nevyplývá.

Žalobce spatřuje v napadeném rozhodnutí zásah do svých práv zaručených mu Listinou základních práv a svobod, neboť poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Žalovaný postupoval nesprávně, jestliže upustil od řádného technického posouzení zařízení.

Žalobce proto namítá porušení zásady zákazu nezákonného vyměřování daní a poplatků a nepřípustný formalistický výklad zákona extenzivně v neprospěch poplatníka. Nezákonnost je spatřována v tom, že žalovaný vykládá ustanovení zákona o místních poplatcích, neboť pod pojem jiné technické herní zařízení účelově zařazuje každý koncový interaktivní videoloterijní terminál. K vyměření doposud neexistující poplatkové povinnosti není možno dojít ani extenzivní interpretací, kterou Ústavní soud užil k ochraně práva obcí na samosprávu. Žalobce poukazuje na Nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 650/05, v němž Ústavní soud dovodil, že v případech, kdy právo umožňuje dvojí výklad, mohou státní orgány na poli veřejného práva činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje. Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že před účinností novely nebyly jednotlivé koncové videoloterijní terminály předmětem místního poplatku. Žalobce poukazuje na § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích s tím, že žalobci bylo Ministerstvem financí vydáno povolení k provozu loterie či jiné podobné hry prostřednictvím funkčně nedělitelného technického zařízení. Dále žalobce odkazuje na vyjádření Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 16.9.2010 zn. Pokračování
- 3 -
10Af 503/2012

227-210/2010, kterým posuzoval videoloterijní terminálový systém provozovaný žalobcem z hlediska množství provozovaných technických herních zařízení a došel k závěru, že tento systém je funkčně nedělitelné technické zařízení centrálního loterijního systému a jde o jedno technické herní zařízení. Na jednotlivých videoloterijních terminálech jako takových nelze hrát hazardní hry, neboť tyto hry mohou probíhat pouze na centrálním serveru, který jediný je vybaven příslušným hardwarem a softwarem. Videoloterijní terminál je pouze terminál, tedy vstupní a zobrazovací zařízení. Žalobce dále namítá navýšení místního poplatku na trojnásobek vyměřené částky a má za to, že takováto sankce je nepřiměřená. Žalobce se nevyhýbá poplatkové povinnosti, ovšem má za to, že zaplatil v době splatnosti místní poplatek za veškerá Jiná technická herní zařízení, která provozuje. Povinnost platit poplatek za každý koncový interaktivní videoloterijní terminál je jen otázkou odlišného právního výkladu a není proto důvodem pro ukládání takto nepřiměřené sankce. Žalobce proto navrhuje, aby bylo zrušeno jak napadené rozhodnutí, tak i prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu v Pelhřimově.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Žalobní námitky jsou důsledkem nepochopení systému práva a rozdělení pramenů práva z hlediska jejich právní síly. Správci poplatku nepřísluší posuzovat zákonnost či ústavnost právních předpisů. Zákon o loteriích i zákon o místních poplatcích byl vydán předepsaným způsobem a jsou součástí právního řádu, proto je správce poplatku povinen v souladu s principem legality je dodržovat a aplikovat. Stejně je nutno nahlížet na obecně závaznou vyhlášku Města Pelhřimov č. 10/2010 o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Orgánem, který dohlíží nad zákonností obecně závazných vyhlášek, je Ministerstvo vnitra, pokud ministerstvo tuto vyhlášku nezpochybnilo, je pro poplatníky závazná. Pro vedení daňového řízení je rozhodné, zda bylo jiné technické herní zařízení Ministerstvem financí povoleno. Spor mezi účastníky se týká toho, zda provozované sázkové hry prostřednictvím centrálního loterijního systému interaktivními videoloterijními terminály podléhají místnímu poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Žalovaný se při rozhodování řídil platnými právními předpisy. Novela zákona o loteriích provedená zákonem č. 300/2011 Sb. účinná od 1.1.2012 přinesla legislativní vymezení centrální loterijního systému, prostřednictvím kterého lze provozovat sázkové hry (§ 2 písm. l zákona). Správce poplatku využil možnosti, které mu dává zákon o místních poplatcích v § 11 a nezaplacené poplatky navýšil na trojnásobek. Žalovaný nemá pravomoc obcím určovat, jak vysokou sankci vyměří a zda navýšení je přiměřené či nikoliv. Správce poplatku nepřekročil hranici navýšení stanovenou zákonem. Zákon o místních poplatcích umožňuje nezaplacené poplatky navýšit až na trojnásobek.

Krajský soud usnesením ze dne 7.11.2012 řízení do pravomocného skončení řízení o ústavní stížnosti ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 6/2012 přerušil, poté co bylo rozhodnuto Ústavním soudem, v řízení bylo pokračováno na základě usnesení krajského soudu ze dne 19.3.2013.

Ze spisové dokumentace byly zjištěny s ohledem na žalobní body tyto rozhodné skutečnosti.

Žalobce byl přípisem Městského úřadu Pelhřimov ze dne 25.8.2011 upozorněn na nedoplatek na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj povolený Ministerstvem financí. Nedoplatek byl vyčíslen v částce 56.854 Kč, která byla splatná ke dni 15.1.2011 a 15.4.2011.

Pokračování
- 4 -
10Af 503/2012

Žalobce provozuje na území Města Pelhřimov na základě rozhodnutí Ministerstva financí jiná technická herní zařízení, jež jsou povolená Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu.

Obecně závazná vyhláška Města Pelhřimov zpoplatňuje jiné technické herní zařízení ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo povoleno a poplatková povinnost zaniká dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, kterým bylo příslušné povolení Ministerstva financí zrušeno, tedy bez ohledu na provoz herního zařízení.

Žalobce zaslal dne 18.4.2011 správci poplatku oznámení o provozování jednoho kusu rulety a 20.1.2011 zaplatil 10.000 Kč. Následně byl 6.6.2011 vyzván k doplnění oznamovací povinnosti, neboť ohlášení nebylo úplné. Žalobce reagoval na výzvu a zaslal dne 16.6.2011 tři kusy kopií rozhodnutí Ministerstva financí, kterými bylo povoleno provozování jednoho kusu rulety a celkem 9 kusů IVT provozovaných v rámci územního obvodu Pelhřimov. Na základě těchto rozhodnutí představuje předpis poplatku za první čtvrtletí dle prvostupňového správního orgánu 50.000 Kč. Žalobce následně zaslal rozhodnutí Ministerstva financí, kterým bylo zrušeno povolení provozu IVT výrobního čísla 010237, a to k datu nabytí právní moci předmětného rozhodnutí dne 8.3.2011. Tím došlo ke snížení předpisů místního poplatku. Žalobce následně za druhé čtvrtletí zaplatil dne 18.4.2011 poplatek ve výši 10.000 Kč. Na základě rozhodnutí Ministerstva financí provozoval na území Města Pelhřimov ve druhém čtvrtletí 8 kusů IVT Multivegas a 1 kus rulety. Poplatek byl předepsán ve výši 45.000 Kč. Žalobce zaslal v měsíci červenci 2011 rozhodnutí Ministerstva financí, kterým bylo zrušeno povolení provozu pěti kusů IVT, a to k datu nabytí právní moci rozhodnutí 26.5.2011 a jeden kus rulety ke dni 7.6.2011. Správce poplatku proto vyzval žalobce k předložení přehledu povolených IVT i s datem nabytí právní moci zrušených povolení. Na základě předložených zrušujících rozhodnutí vydaných Ministerstvem financí došlo ke snížení předpisu za druhé čtvrtletí na částku 28.187 Kč. Předpis poplatku tak činil celkem 76.854 Kč, ovšem bylo uhrazeno pouze 20.000 Kč. Proto byl žalobce upozorněn na nedoplatek ve výši 56.854 Kč s tím, že pokud nebude zaplacen, bude mu vyměřen platebním výměrem a včas nezaplacené poplatky mohou být zvýšeny až na trojnásobek. Žalobce nedoplatek nezaplatil.

Městský úřad v Pelhřimově proto dne 20.2.2012 vydal platební výměr č. 2/2012 na místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí za první a druhé čtvrtletí 2011, kterým byl žalobci vyměřen místní poplatek v celkové částce 56.854 Kč. Tento poplatek nebyl ani po upozornění žalobcem uhrazen, proto správce poplatku přistoupil k jeho navýšení. U žalobce se jednalo o opakované nesplnění poplatkové povinnosti, neboť stejný poplatek byl již žalobci pravomocně vyměřen platebním výměrem za čtvrté čtvrtletí 2010, proto byl žalobci vyměřen poplatek ve výši 170.562 Kč.

Žalobce se proti uvedenému rozhodnutí odvolal a jeho odvolání obsahovalo obdobné důvody jako v právě projednávané žalobě. Odvolání bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto a prvostupňové správní rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaný dospěl k závěru, že jiným technickým herním zařízením ve smyslu loterijního zákona je třeba rozumět takové technické zařízení odlišné od výherního hracího přístroje, které je funkčně nedělitelné a slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry, a to celého procesu od samého počátku do jeho konce. Nelze směšovat pojem loterie a jiná podobná hra s pojmem zařízení, na němž je tato hra provozována a bez jehož povolení by takové hry nebylo vůbec možné provozovat. Pokud jde o centrální loterijní systém s neomezeným počtem interaktivních loterijních terminálů, pak Pokračování
- 5 -
10Af 503/2012

je z pohledu funkční nedělitelnosti nutné považovat za technické herní zařízení, které je schopno realizovat celý herní proces podle § 1 odst. 1 zákona, tedy za předmět místního poplatku, centrální jednotku a 1 kus interaktivního videoloterijního terminálu na ni napojeného.

Podle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí ten, kdo tvrdí, že jím byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení. Žaloba tedy byla podána osobou oprávněnou (aktivně legitimovanou) a byla podána včas.

Podstatou žaloby je polemika žalobce o tom, zdali jím provozované loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím centrálního loterijního systému podléhají místnímu poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí stanovenému obecně závaznou vyhláškou č. 10/2010. Spor je ve své podstatě o tom, zda je takové zařízení možno podřadit pod pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ ve smyslu ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích a zda vůbec místní poplatek za provozované „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ vybírat lze, neboť dle žalobce nemůže být naplněno ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích o povolení takového zařízení Ministerstvem financí, které k tomu dle žalobce nemá působnost ani pravomoc.

Ve vztahu k žalobním námitkám je třeba vypořádat se s existencí obecně závazné vyhlášky a oprávněním místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu vybírat.

Soud v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s.ř.s. předestírá, že při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Zákonem č. 300/2011 Sb., byl změněn mj. zákon o loteriích, jakož i zákon o místních poplatcích, bude proto soud vycházet ze znění dotčených předpisů v době, kdy bylo rozhodnutí správcem poplatku vydáno a žalovaným v rámci odvolacího správního řízení přezkoumáváno.

Stanovení poplatků patří do samostatné působnosti obce (§ 14 odst. 1 zákona o místních poplatcích) a obec je zavede obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti, lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků (§ 14 odst. 2 téhož zákona). Poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení a platí jej jeho provozovatel s tím, že sazba poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení na tři měsíce může činit částku od 1.000,- Kč do 5.000,- Kč (§ 10a tamtéž). Soud shledal, že Město Pelhřimov vydalo obecně závaznou vyhlášku v rámci zákonného zmocnění v ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích a v souladu s ním.

Podle uvedené obecně závazné vyhlášky tak poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.

Pokračování
- 6 -
10Af 503/2012

Pokud se týká poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, pak oprávnění takový poplatek vybírat je obcím přiznáno v ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích. V případě „jiného právního předpisu“ uvedeného v tomto ustanovení odkazuje poznámka pod čarou č. 15 na zákon o loteriích. Byť poznámky pod čarou nemají normativní povahu, slouží přinejmenším jako určité interpretační pomůcky při aplikaci konkrétních právních předpisů. Podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích může Ministerstvo financí povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou uvedeny v části první až čtvrté tohoto zákona, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny a použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona.

Jádro sporu tak v této věci představuje pojem „jiné technické herní zařízení povolované Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ v ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích. Podle žalobce za prvé takové zařízení vůbec nepodléhá zpoplatnění místním poplatkem, neboť chybí kompetence Ministerstva financí takové zařízení povolit a není tak naplněn předpoklad povolení tohoto zařízení Ministerstvem financí. Za druhé pak jím provozovaná, resp. jemu povolená loterie nebo jiná podobná hra založená na principu centrálního loterijního systému sestávajícího z centrální řídící jednotky, místních kontrolních jednotek a připojených koncových interaktivních videoloterijních terminálů vůbec není „jiným technickým herním zařízením“ ve smyslu ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích. S tím soud nesouhlasí, neboť za „jiné technické herní zařízení“ je ve smyslu zákona o loteriích třeba rozumět takové technické zařízení odlišné od výherního hracího přístroje podle ustanovení § 17 zákona o loteriích, které je funkčně nedělitelné a slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona.

Není pochyb o tom, že povolení udělené Ministerstvem financí žalobci je povolením podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích, tzn. povolením loterie a jiné podobné hry. V povolení je dokonce uveden také způsob provozování této hry, tj. centrální loterijní systém s centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými terminály. Z hlediska poplatkové povinnosti ve vztahu k zákonu o místních poplatcích je však nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována.

Soud proto souhlasí s názorem žalovaného, že není možné směšovat pojem „loterie a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována. V rámci druhů loterií a jiných podobných her totiž převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo spojeno s technickým zařízením sloužícím k provozu této hry a toto je také v jednotlivých povoleních specifikováno. Jedná se o loterie a jiné podobné hry neupravené v části první až čtvrté zákona o loteriích a povolované Ministerstvem financí na základě zmocnění v ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Do této kategorie her tak jistě patří i hry provozované prostřednictvím centrálního loterijního systému (včetně interaktivních videoloterijních terminálů), které by bez povolení herního zařízení, jež realizaci herního procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra zakomponována, nebylo možno provozovat. Z pohledu funkční nedělitelnosti je nutné považovat za „jiné technické herní zařízení“ které je schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy za předmět místního poplatku centrální jednotku a jeden kus interaktivního videoloterijního terminálu. Lze tak jedině potvrdit, že Ministerstvo financí je oprávněno povolit loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím centrálního loterijního sytému, jak ostatně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14.6.2011 čj. Pl. ÚS 29/10, podle kterého „je přípustné, aby obec, Pokračování
- 7 -
10Af 503/2012

pociťuje-li takovou místní potřebu, regulovala obecně závaznou vyhláškou vydanou podle § 50 odst. 4 loterijního zákona ve spojení s § 2 písm. e) téhož zákona umístění i interaktivního videoloterijního systému, případně dalších přístrojů podobných výherním hracím přístrojům, a to jako součásti širší množiny přístrojů, k jejichž provozu vydává povolení Ministerstvo financí podle § 50 odst. 3 loterijního zákona. Vydáním obecně závazné vyhlášky obec nikterak nezasahuje do vlastní rozhodovací pravomoci ministerstva, které je kompetentní v případě inominátních loterií a jiných obdobných her, tj. zařízení, která nesplňují definici podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, avšak současně jsou těmto zařízením podobná, posoudit splnění všech požadavků vyplývajících z části první až čtvrté zákona, jak mu ostatně ukládá § 50 odst. 3 loterijního zákona.“.

Pokud Ministerstvo financí povoluje loterii nebo jinou podobnou hru neuvedenou v části první až čtvrté zákona o loteriích, pak je jeho povinností vyplývající z ustanovení § 50 odst. 3 tohoto zákona přiměřeně použít ustanovení části první až čtvrté citovaného zákona. To mj. ve vztahu k obsahovým náležitostem takového povolení znamená přiměřenou aplikaci ustanovení týkajících se obsahových náležitostí povolení povolujících loterie nebo jiné hry uvedené v části první až čtvrté zákona o loteriích, včetně např. schválení herního plánu, schválení umístění (jiného technického) herního zařízení apod. Nelze proto souhlasit s žalobcem v tom směru, že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterie nebo jiné podobné hry, ale nikoliv již jiného technického herního zařízení nebo jinak pojmenovaného koncového zařízení. Ministerstvo financí totiž podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích žalobci povolilo provozování loterie a jiné podobné hry, a to prostřednictvím centrálního loterijního systému, jenž je tvořen centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Jestliže tedy Ministerstvo financí povolilo provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím centrálního loterijního systému, argumentací a maior ad minus povolil i jednotlivé koncové interaktivní videoloterijní terminály. Jejich provozování a umístění navíc dle textace druhé části výroku tohoto rozhodnutí dále i schválil. Slovní ekvilibristika právního zástupce žalobce na mnoha místech odpoutává pozornost od věcné problematiky spíše, než aby byla precizní obhajobou postupu žalobce. Soud proto ponechává stranou hlubších úvah námitku žalobce o významovém rozdílu textace žalobou napadeného rozhodnutí v případě distinkce slov „povoluje“ a „schvaluje“, když kontext obou spojení je naprosto zřejmý.

V případě žalobce jsou tak splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby bylo jím provozovanou loterii nebo jinou podobnou hru možno subsumovat pod zákonnou povinnost platit místní poplatek podle ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích: 1/ povolenou loterii nebo jinou podobnou hru žalobce provozuje prostřednictvím „jiného technického herního zařízení“ a 2/ „jiné technické herní zařízení“ je povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu.

Soud proto uzavřel, že žalobce provozuje na území města loterii nebo jinou podobnou hru povolenou Ministerstvem financí podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích, a to prostřednictvím koncových zařízení – interaktivních videoloterijních terminálů jako součástí centrálního loterijního systému. Poplatková povinnost mu proto vznikla v souladu s vyhláškou o místních poplatcích.

Soud také naposledy připomíná nález Ústavního soudu ze dne 14.6.2011, v němž ústavní soud dospěl k závěru, „že charakter interaktivní videoloterijních systémů neumožňuje jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, neboť videoloterijní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí Pokračování
- 8 -
10Af 503/2012

širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v § 17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic nebrání tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu“. To plně odpovídá závěrům nejen správce poplatku a žalovaného, ale rovněž tak argumentaci prezentované v tomto rozsudku.

Soud odkazuje na zákon č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. také zákon o místních poplatcích. Cílem uvedené novely bylo postavit najisto úpravu týkající se provozování loterií a jiných podobných her prostřednictvím centrálního loterijního systému s koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Tím byl ostatně nepřímo potvrzen záměr zákonodárce zpoplatnit takové zařízení systému provozování loterií a jiných podobných her v souvislosti s přijetím zákona č. 183/2010 Sb., kterým byly do zákona o místních poplatcích vloženy pasáže týkající se „jiných technických herních zařízení“. Nepřímo tak jsou přijetím zákona č. 300/2011 Sb. potvrzeny i správné argumentační závěry správce poplatku a žalovaného. V konečné míře pak novela konvaliduje i s rozhodovací činnosti Ústavního soudu, zejména s ohledem na jeho nález ze dne 14.6.2011, č.j. Pl. ÚS 29/10.

Soud rovněž toliko podpůrně míní novelu zákona o loteriích provedenou zákonem č. 300/2011 Sb. a účinnou od 1.1.2012, neboť tato novela přinesla mj. legislativní vymezení centrálního loterijního systému (jak jej výše obdobně vymezil soud podle dosud platné právní úpravy) prostřednictvím kterého lze provozovat sázkové hry. Nově tak bude v ustanovení § 2 písm. l) stanoveno, že funkčně nedělitelným technickým zařízením centrálního loterního systému je „elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních videoloterních terminálů (dále jen „interaktivní videoloterní terminál“). Centrální řídící jednotka řídí veškeré herní procesy, losuje výsledky na základě uplatnění náhody, rozhoduje o všech výhrách a výhry okamžitě zobrazuje na interaktivním videoloterním terminálu, provádí správu vkladů vložených sázejícími a provádí veškerou administraci spojenou s průběhem hry. Centrální řídící jednotka se musí vždy nacházet na státním území České republiky. Interaktivní videoloterní terminál je obsluhován přímo sázejícím a slouží pouze jako zobrazovací jednotka centrálního loterního systému.“. Stejně tak důležitý je postup zákonodárce, kterým v nově vloženém odst. 6 ustanovení § 50 zákona o loteriích definuje provozování sázkových her, loterie nebo jiné podobné hry tak, že se jím rozumí mj. vlastní provoz interaktivních videoloterních terminálů, včetně přijímání vkladů, výplaty výher a dalších úkonů směřujících k uzavírání smluvních vztahů mezi provozovatelem a sázejícím a za provozování naopak nepovažuje řídící provozní činnost provozovatele, provoz centrálních serverů, uzavírání smluvních vztahů provozovatele a jeho smluvních partnerů, vyřizování reklamací a ostatní administrativní činnost související s provozem loterií a jiných podobných her. Je tedy zřejmé, že zákonodárce pouze potvrdil zavedenou praxi provozovatelů centrálních loterních systémů tak, aby do budoucna nevznikaly pochybnosti či neodůvodněné rozdíly ve vztahu mj. k plnění související poplatkové povinnosti.

Žalovaný se s odvolacími námitkami v jednotlivých rozhodnutích o odvoláních věcně vypořádal a ve své podstatě na uplatněné odvolací námitky reagoval. Z právní úpravy konkrétního místního poplatku jsou práva a povinnosti provozovatelů videoloterních terminálů seznatelné a právní předpis nebyl vyložen v rozporu s interpretačními pravidly, na Pokračování
- 9 -
10Af 503/2012

které se v žalobě poukazuje. Z toho důvodu není přiléhavý odkaz žalobce na jím označené rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Povinnost platit místní poplatek je na základě předpisů o loteriích a místních poplatcích předvídatelná. Možnosti různé interpretace se nenabízejí a daná právní úprava nikterak nezasáhla do právní jistoty provozovatelů videoloterních terminálů, předvídá-li placení místního poplatku. Jestliže se vybírání místního poplatku opírá o zákonnou úpravu, která byla provedena obecně závaznou vyhláškou, pak státní moc byla uplatněna v zákonných mezích, a k vybírání místního poplatku nedochází na základě rozšiřujícího výkladu právních norem. Naopak nová právní úprava svědčí pro správnost přijatého výkladu poplatkové povinnosti provozovatelů konkrétních zařízení.

Protiústavnost přijetí ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb., před novelizací provedenou zák. č. 458/2011 Sb. nebyla Ústavním soudem v řízení vedeném pod. sp. zn. Pl. ÚS 6/12 zjištěna. Z tohoto nálezu ze dne 9.1.2013 soud vychází a řídí se výkladem Ústavního soudu o tom, že tu nejsou procedurální vady při přijímání dané právní úpravy.

Podle § 11 odst. 3 zákona o místních poplatcích může obecní úřad zvýšit včas nezaplacené nebo neodvedené poplatky nebo část těchto poplatků až na trojnásobek; toto zvýšení je příslušenstvím poplatku. Z uvedeného je zřejmo, že zákon umožňuje obecnímu úřadu navýšení místního poplatku až na trojnásobek vyměřené částky, přičemž se nejedná o sankci v případě, že bylo ze strany prvostupňového správního orgánu postupováno v souladu se shora uvedeným ustanovením.

Z uvedeného je zřejmé, že zákon o místních poplatcích obecně zakotvuje možnost sankčního navýšení poplatku v případě jeho řádného nezaplacení, kdy byla stanovena zejména horní hranice. Dle ustanovení § 11 tohoto zákona se při navyšování jedná o volné uvážení správce poplatku, které je limitované pouze trojnásobkem základní stanovené hodnoty poplatku. V daném případě tedy prvostupňový správní orgán postupoval v souladu se shora uvedeným ustanovením, navýšení bylo řádně zdůvodněno, že stejný poplatek byl již pravomocně vyměřen žalobci platebním výměrem za čtvrté čtvrtletí 2010, kdy předmětný poplatek nebyl zaplacen ani na výzvu, přičemž splatnost poplatku uplynula dnem 15.1.2011 za první čtvrtletí 2011 a 15.4.2011 za druhé čtvrtletí 2011. Jedná se tedy o opakované nesplnění poplatkové povinnosti. Meze správního uvážení překročeny nebyly.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se řádně zabýval i vyjádřením Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 16.9.2010, kdy na straně 3 napadeného rozhodnutí je reagováno na toto vyjádření a je i žalovaným odůvodněno, z jakého důvodu je nutno předmětné zařízení podřadit pod pojem jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí dle § 10a/ zákona o místních poplatcích a zda lze tedy místní poplatek vybírat. V daném případě je rozhodné, že dle zákona o místních poplatcích a na základě obecně závazné vyhlášky vydané na základě zákonného zmocnění bylo povoleno Ministerstvem financí jiné technické herní zařízení, proto je zcela nedůvodný návrh žalobce, aby žalovaný provedl věcně přezkoumatelné posouzení technické stránky centrálního loterijního systému a v návaznosti na to poté učinit odůvodněný právní závěr, zda jednotlivá terminály představují či nepředstavují předmět poplatkové povinnosti.

Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl.

Pokračování
- 10 -
10Af 503/2012

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnost.

Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 25. června 2013

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra B a l e j o v á , v.r.

Za správnost vyhotovení: Zd.Soukupová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru