Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Af 423/2012 - 31Rozsudek KSCB ze dne 12.02.2013

Prejudikatura

10 Af 279/2011 - 32


přidejte vlastní popisek

10Af 423/2012 - 31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce L-Contact Pop, s.r.o. se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Varšavská 249/30, zast. Mgr. Danielem Tetzeli, advokátem v Praze 4 - Podolí, Vápencová 569/13, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 20.3.2012 č.j. 1207/12-1200, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou dne 21.5.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích, kterými byly zamítnuty stížnosti na postup plátce daně na základě ustanovení § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu a dle § 7e a § 7g zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve

znění pozdějších předpisů.

Pokračování
- 2 -
10Af 423/2012

Žalobce je vlastníkem a provozovatelem fotovoltaické elektrárny, uzavřel se společností E.ON Distribuce, a.s. smlouvu o dodávce elektřiny. Žalobce distributorovi vyúčtoval výkupní cenu za měsíc srpen 2011. Distributor neuhradil žalobci výkupní cenu v plné výši, ale srazil odvod za elektřinu podle § 7a zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie.

Dle žalobce rozhodnutí žalovaného i předcházející rozhodnutí prvoinstančního orgánu je nesprávné. Žalobci je známo rozhodnutí Ústavního soudu, kterým byla zamítnuta stížnost skupiny senátorů proti zavedení tzv. solární daně. Ústavní soud nevyloučil, že by v budoucnu mohly soudy rozhodnout jinak tzn., že by mohly rozhodnout ve prospěch provozovatelů solárních elektráren, kteří výstavbu financovaly za pomocí úvěrů a dostaly se následně do problémů svých závazků. V daném případě dle žalobce se jedná o takový případ , neboť pořídil solární elektrárnu z části z vlastních prostředků , z části z úvěrových peněz. Následně se žalobce dostal do finanční situace, kdy po stržení odvodu musí z jiných zdrojů financovat chod svého podniku, aby mohl splácet své závazky. Žalobce proto spatřuje protiústavnost novely předmětného zákona v tom, že podnikatel činný v oblasti solární energie má legitimní právo očekávat, že ze strany státu nedojde dodatečně k účelovým změnám podmínek. Novelou byl porušen princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo, což odporuje článku 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod a současně i článku 1 odst.1 Ústavy. Žalobce proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na zákonný předpis o zavedení odvodu elektřiny vyrobené ze slunečního záření v období od 1.1.2011 do 31.12.2013. V odvolacím řízení posoudil, zda plátce odvodu ve správné výši srazil a řádně odvedl odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětná období. Hodnotil tedy aplikaci právního předpisu a uzavřel, že plátce nepochybil, odvod byl sražen a odveden ve správné výši a ve správné lhůtě. Namítaná protiústavnost zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů nemohla být v řízení podle daňového řádu hodnocena, neboť tak správci daně nepřísluší, aby hodnotil soulad jednotlivých právních norem s ústavním pořádkem. Žalovanému nepřísluší hodnotit či posuzovat zda u žalobce nastala situace zmiňovaná Ústavním soudem v P.US 17/11 ze dne 20.12. – likvidační účinky solárního odvodu.

Ze spisů finančních orgánů vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti:

Žalobce uzavřel se společností E.ON Distribuce, a.s. se sídlem České Budějovice smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy. V souladu se smlouvou dodal žalobce elektrickou energii v měsíci srpnu 2011. Distributor neuhradil žalobci výkupní cenu v plné výši, ale z výkupní ceny srazil odvod za elektřinu ze slunečního záření podle § 7a a násl. zákona o podpoře.

Žalobce požádal o vysvětlení postupu při provedení srážky solárního odvodu, bylo mu sděleno, že bylo postupováno v souladu se zákonem.

Žalobce proto podal stížnost na postup plátce odvodu, jenž provedl příslušnou srážku, kterou správce daně posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji. Plátce odvodu postupoval v souladu se zákonem č. 180/2005 Sb. ve znění zákona č. 402/2010 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2011. Podle tohoto zákona je poplatníkem odvodu výrobce elektřiny, plátcem je provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem formou výkupní ceny za kalendářní měsíc. Sazba odvodu činí 26 % a plátce je povinen odvést ji do 25 dnů po skončení Pokračování
- 3 -
10Af 423/2012

odvodového období a ve stejné lhůtě je povinen podat vyúčtování odvodu. Při správě odvodu se postupuje podle daňového řádu. V dané věci plátce svou zákonnou povinnost splnil, neboť podmínky pro odvod za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření byly splněny. Plátce postupoval v souladu s účinnou právní úpravou, kterou je vázán.

Proti rozhodnutí správce daně se žalobce v zákonné lhůtě odvolal. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, jímž byl změněn zákon o podpoře výroby elektřiny. Nově zavedený odvod z elektřiny ze slunečního záření je jeho plátce povinen srazit nebo vybrat a odvést ve lhůtě 25 dnů po skončení odvodového období. Plátce nemá zákonnou možnost své povinnosti neplnit, aniž by mu nesplněním povinností nevznikla majetková či jiná sankční odpovědnost. Plátce daně postupoval z toho důvodu v souladu se zákonem. Rozhodnutí správce daně bylo vydáno v souladu se zásadami daňového řízení. Byly vzaty v úvahu všechny právní předpisy ve vzájemných souvislostech a zároveň bylo zkoumáno, zda daň byla sražena v zákonem stanovené výši. Další námitky odvolatele ohledně nesouladu zákona č. 402/2010 s ústavním pořádkem se žalovaný zabývat nemohl, neboť protiústavnost zákona přísluší řešit Ústavnímu soudu ČR.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla.

Předmětem přezkumu bylo učiněno rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta odvolání žalobce proti zamítnutí stížností správcem daně na postup společnosti E.ON Distribuce při provedení srážky a odvodu z elektřiny ze slunečního záření a tato rozhodnutí potvrzena. Žalovaný dospěl k závěru, že plátce odvodu ve správné výši odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětné období řádně srazil a odvedl.

Žalobce především namítl rozpor zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů s Ústavou ČR. Především zdůraznil porušení principu důvěry v právo a zákazu retroaktivity, principu přiměřenosti a rovnosti při zásazích do základních práv, porušení základního práva na ochranu vlastnictví, rozporu odvodu s ústavním pořádkem, protiprávnost výběru odvodu i protiprávnost jednání distributora. Zpochybnil závěr žalovaného, že odůvodnění rozhodnutí orgánu I. stupně je v souladu s ustanovením § 102 odst. 3 daňového řádu. Namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek odůvodnění.

K tomu soud především poukazuje na platnou právní úpravu provedenou zákonem č. 402/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Touto novelou došlo k uzákonění odvodu za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v období od 1.1.2011 do 31.12.2013 ze zařízení uvedených do provozu v době od 1.1.2009 do 31.12.2010 (§ 7a/ zákona). Poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny ze slunečního záření, plátcem provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny a sazba činí 26 %. Zákon upravuje způsob výběru odvodu a stanoví povinnost srazit nebo odvod vybrat a odvést jej správci daně do 25 dnů po skončení odvodového období.

Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 17/11 dospěl k závěru, že návrh důvodný není, pokud jde o tvrzenou protiústavnost obsahu napadených ustanovení. Ústavní soud se v uvedeném nálezu zabýval otázkou ústavnosti zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření novelizací zákona č. 180/2005 Sb. zákonem č. 402/2010 Sb. a přechodných ustanovení Pokračování
- 4 -
10Af 423/2012

zákona č. 402/2010 Sb.. Uvedenou novelou došlo v důsledku vložení nového ustanovení § 7a a násl., kterými se zavádí odvod za elektřinu ze slunečního záření, ke změně výše podpory, která je provozovatelům fotovoltaických elektráren poskytována. K námitce retroaktivity bylo konstatováno Ústavním soudem, že ustanovení § 7a – 7i působí v zásadě účinky nepravé retroaktivity, neboť v jejich důsledku do budoucna dochází právě o částku představovanou výší odvodu ke snížení podpory výrobcům, jímž patnáctiletá doba garancí počala plynout před účinností zákona č. 420/2010 Sb. Zdaňovací období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu, s účinností právního předpisu teprve počíná, tedy předmětem odvodu vůbec není elektřina vyrobená před účinností zákona.

Ústavní soud při posouzení návrhu vzal za východisko situaci, která vedla k přijetí této úpravy. Jednalo se o stav, kdy rychlý rozvoj výroby energie z obnovitelných zdrojů energie, který byl způsoben zejména skokovým pádem cen fotovoltaických panelů, způsobil růst výše nákladů na její financování, což vedlo k přehodnocení dosavadního postoje státu k veřejné podpoře výroby energie. Ústavní soud shledal, že toto opatření mělo charakter tzv. nepravé retroaktivity; o pravou retroaktivitu se nejednalo, neboť je zřejmé, že období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu, s účinností právního předpisu teprve počíná. Předmětem odvodu tedy není elektřina vyrobená před účinností zákona. Dle nálezu Ústavního soudu pravá retroaktivita je přípustná jen výjimečně, zatímco nepravá je obecně přípustná, je v souladu se zásadou ochrany důvěry v právo tehdy, je-li vhodná a potřebná k dosažení zákonem sledovaného cíle a při celkovém poměřování klamavé důvěry a významu a naléhavosti důvodů právní změny bude zachována hranice únosnosti. Ústavní soud neshledal na straně provozovatelů fotovoltaických elektráren ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní stanovené ceny za elektřiny z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad výše zmíněným veřejným zájmem na jejím snížení. Soud rovněž shledal v souvislosti se zachováním návratnosti investice do daného typu elektráren a tím i zachování podstaty a smyslu dotčeného základního práva vlastnit majetek, relevantní ekonomické důvody pro daná opatření a možnost danou zákonodárci přehodnotit výši podpor s ohledem na vývoj situace. Ústavní soud neshledal porušení ústavního principu rovnosti v případě dotčených provozovatelů elektráren, neboť opatření zákonodárce bylo racionální, přiměřené a prosté svévole.

Ústavní soud v nálezu uzavřel, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. Ústavní soud tedy shledal, že shora uvedená úprava není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a návrh byl zamítnut. S ohledem na tento závěr Ústavního soudu je námitka žalobce ohledně nesouladu zákona č. 402/2010 Sb. s ústavním pořádkem a s principem zákazu retroaktivity zcela nedůvodná.

Na základě tohoto nálezu Ústavního soudu dospěl soud k závěru, že odvod nebyl v rozporu s právním řádem České republiky. Zákonné garance poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů nebyly porušeny. Nedošlo k porušení ani dalších principů, a to důvěry v právo, zákazu retroaktivity, porušení principu přiměřenosti a rovnosti při zásazích do základních práv, nebylo porušeno základní právo na ochranu vlastnictví. Soud neshledal ani rozpor odvodu s ústavním pořádkem či protiprávnost výběru odvodu nebo protiprávní jednání distributora. Pokud finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem, který byl Ústavním Pokračování
- 5 -
10Af 423/2012

soudem hodnocen jako souladný s ústavním pořádkem, je rozhodnutí věcně správné. Nejedná se o nesprávné právní posouzení věci.

Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu lze dovodit, že solární odvod se nepříčí zásadám daňového práva. Finanční orgány jsou povinny zákonnými předpisy se řídit, což vyplývá z ustanovení § 5 odst. 1 daňového řádu. Jestliže Ústavním soudem nejsou po přijetí právní úpravy vyloučeny změny, nelze argumentovat porušením zásady daňové spravedlnosti. Ústavní soud se zabýval rentabilitou fotovoltaických elektráren a ani v tomto ohledu neshledal, že právní úprava odvodu ze solární energie by znamenala, se zřetelem ke zjištěním uvedeným v odůvodnění nálezu, porušení zásady únosnosti. Je-li daná právní úprava zavádějící zdanění příjmů dosažených z výroby a prodeje solární energie ústavní, nemohlo dojít k porušení zásady primárně fiskálního účelu zdanění.

Nedůvodná je výhrada žalobce, že napadené rozhodnutí je nezákonné, jestliže žalobce se v současně době dostal do tíživé finanční situace kdy po stržení solárního odvodu je nucen z jiných zdrojů financovat chod podniku, aby mohl dostát svým závazkům vůči bance. Žalobce má za to, že v jeho případě dochází k likvidačním účinkům. Tato skutečnost není žalobcem žádným způsobem dokládána.

Soud v souvislosti s návrhem na doplnění dokazování poukazuje na roli správního soudnictví při přezkumu rozhodnutí správních orgánů [viz § 4 odst. 1 písm. a) s.ř.s.]. Správní soudnictví je ovládáno zásadou subsidiarity a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. Úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Správní soudy jsou soudy přezkumnými, a nemohou proto nahradit neexistující úvahy správních orgánů (srov. Rozsudky NSS ze dne 18.12.2003, 5 A 139/2002; ze dne 12.5.2005, 2 Afs 98/2004; a ze dne 31.3.2011, 9 Afs 81/2010, www.nsssoud.cz).

S uvedenými principy souvisí i neprovedení důkazu soudem ve věci daní s tím, že jej mohl a měl navrhnout daňový subjekt již v daňovém řízení. Koncepce daňového řádu je totiž založena na součinnosti daňového subjektu. Důkazní prostředky může daňový subjekt navrhnout jak v řízení o stížnosti na postup plátce daně, tak i v odvolání [§ 112 odst. 1 písm. e) daňového řádu]a dokonce i poté, tj. až do doby, kdy je o odvolání rozhodnuto (§ 115 odst. 2 daňového řádu). Pokud daňový subjekt tuto svoji povinnost nesplní, nemůže pak již rozhodnutí finančních orgánů z této skutečnosti vycházející následně zpochybnit v řízení před soudem tím, že bude dodatečně navrhovat provedení důkazů, které již mohl uplatnit v daňovém řízení. Jinak řečeno, řízení před soudem nemůže, a ani nemá nahrazovat řízení před správním orgánem a daňový subjekt nemůže svoji liknavost v daňovém řízení zhojit až v řízení soudním. V opačném případě by totiž byla zpochybňována samotná koncepce správního soudnictví, založená na přezkumu správních rozhodnutí (srov. Rozsudek NSS ze dne 22.5.2009, sp.zn. 2 Afs 35/2009, rozsudek NSS ze dne 12.2.2009, sp.zn.5 Afs 44/2008, rozsudek NSS ze dne 28.4.2005, sp.zn. 5 Afs 147/2004, www.nssoud.cz

Z nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 17/11 vyplývá, že v obecné rovině byl po zavedení odbodu zachován poměr nákladů na pořízení fotovoltaické elektrárny a očekávaných výnosů, a to vzhledem k tomu, že došlo nejen ke zvýšení daňové zátěže daňových subjektů zavedením odvodu, mezi které patří i žalobce, ale zároveň se v období od 1. ledna 2009 do Pokračování
- 6 -
10Af 423/2012

31. prosince 2010 snížily pořizovací náklady na fotovoltaickou elektrárnu, v důsledku čehož zůstala zachována podpora využití obnovitelných zdrojů (srov. Odst. 68 nálezu). K úspěchu žaloby tak musí být mimo jiné prokázáno, že v případě žalobce se jedná o takové konkrétní, specifické a výjimečné okolnosti, které vybočují z obecně nastavených garancí a situace většiny poplatníků odvodu, neboť situací většiny poplatníků odvodu, tedy obecným nastavením odvodu, se již Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 17/11 zabýval, přičemž poukázal na možnost, jak omezit bezprostřední dopady odvodu, neboť ty, na rozdíl od restrikcí v budoucnu, daňové subjekty předvídat nemohly (viz odst. 89).

Jak dále vyplývá z uvedeného nálezu Ústavního soudu (odst. 88), je nutno při individuálním posouzení každého případu vzít v úvahu i určitou míru podnikatelského a ekonomického rizika výroby elektřiny ve fotovoltaické elektrárně, která je bezpochyby podnikáním. Ne u každého poplatníka odvodu, který se po zavedení odvodu ocitl ve ztrátě či v dočasné neschopnosti dostát svým závazkům, musí být primární příčinou zavedení odvodu. V každém jednotlivém případě je nutno zohlednit i povinnost každého podnikatele nastavit své cash flow tak, aby se mohl vyrovnat se změnami podmínek na trhu, neboť jak plyne z nálezu Ústavního soudu, nelze spoléhat na to, že výši poskytované podpory zákonodárce v průběhu času nepřehodnotí, stejně jako je nutno počítat se změnami výkupní ceny elektřiny (srov. § 6 zákona o podpoře).

K tomu, aby žalobce mohl před soudem úspěšně uplatnit své námitky spočívající v tom, že bylo některé z ustanovení právní úpravy odvodu na něj aplikováno nezákonně či protiústavně, musí dát správci daně, potažmo odvolacímu orgánu, možnost zabývat se jeho situací a tvrzeními, které je povinen i řádně doložit. Žalobce mohl s ohledem na specifika daňového řízení, neboť odvod je daní ve smyslu daňového řádu [srov.ust. § 7h odst. 2 zákona o podpoře, § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu] již ve stížnosti na postup plátce daně podle §237 odst. 3 daňového řádu, potažmo v řízení o odvolání podle § 109 a násl. daňového řádu [srov. zejm. § 112 odst. 1 písm. e), § 115 odst. 2 daňového řádu], prokázat, že se v jeho konkrétním a specifickém případě jedná o likvidační efekt („rdousící efekt“) odvodu ve smyslu závěrů Ústavního soudu ve věci sp.zn. Pl. ÚS 17/11. Žalobce nemůže v tomto směru ponechávat dokazování těchto skutečností až na řízení před soudem. Z ustanovení § 75 odst. 1 s.ř.s. totiž vyplývá, že soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. S ohledem na výše uvedený zúžený rozsah dokazování v daňových věcech před soudem, je nutno uvést, že i v případě uplatnění nových námitek před soudem spočívajících v likvidačním efektu odvodu, hodnotí soud skutkový a právní stav, jaký byl v řízení před žalovaným, v daném případě Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích. Nemůže tak jít k tíži správního orgánu, jehož postup soud přezkoumává, že v daném případě nebyl seznámen se všemi relevantními skutečnostmi a důkazy ze strany daňového subjektu.

Tyto podmínky se uplatní i na daňová řízení ukončená před vydáním nálezu Pl. ÚS 17/11, neboť Ústavní soud svým výkladem nezměnil právní úpravu odvodu, ale pouze uvedl jednu z již dříve existujících a možných interpretačních variant. Ústavní soud deklaroval ruto interpretaci právní úpravy odvodu ze svého autoritativního postavení jako ústavně konformní, přičemž ani nevyloučil možné interpretační a aplikační odchylky od jím obecně uvedeného postupu. Kdyby bylo možné použít právní závěry Ústavního soudu až od vyhlášení jeho nálezu, nemohla by být konstatována protiústavnost v případech, které vyhlášení nálezu Ústavního soudu předcházely. Z tohoto důvodu mohou daňové subjekty namítat likvidační efekt odvodu i v případech před vyhlášením nálezu Pl. ÚS 17/11.

Pokračování
- 7 -
10Af 423/2012

Ze správního spisu postoupeného žalovaným vyplývá, že žalobce nejprve požádal o vysvětlení plátce daně podle § 237 odst. 1 daňového řádu, v němž odkázal na uzavřenou smlouvu o podpoře výroby elektřiny a na vyfakturované množství dodané energie. Žádal zároveň vysvětlení, proč mu nebyla celá faktura proplacena, přičemž uvedl, že neakceptuje odkaz na postup podle § 7a zákona o podpoře. Žalobce následně ve svých stížnostech na postup plátce daně pouze uvedl, že považuje za neakceptovatelný postup plátce daně podle § 237 odst. 3 daňového řádu, který je ve zjevném rozporu se zásadami daňového práva, je diskriminační, má likvidační dopady a retroaktivně zasahuje do zákonem garantovaných cen. Žalobce ve svých odvoláních proti rozhodnutí správce daně o jeho stížnostech, o nichž rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, napadl protiústavnost odvodu z důvodu porušení principů právní jistoty, zákazu retroaktivity, legitimního očekávání, proporcionality, zásad berního práva.

Daňové řízení je v České republice postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. má i břemeno důkazní. Toto své břemeno daňový subjekt plní v důkazním řízení, které vede správce daně. Při správě daní se však neuplatňuje zásada vyhledávací obvyklá např. v trestním právu, což odpovídá faktu, že důkazní břemeno ohledně výše daně nenese stát, nýbrž daňový subjekt. Primární iniciativa tudíž přísluší daňovému subjektu. Ačkoliv výběrem odvodu je v daném případě pověřen plátce daně (§ 7g zákona o podpoře), nezbavuje to daňový subjekt (poplatníka odvodu) povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti, které považuje za podstatné pro stanovení a výběr odvodu.

Žalobce ani v jednom svém podání vůči správním orgánům neuvedl žádná tvrzení nebo důkazy, které by se vztahovaly k jeho konkrétnímu specifickému případu, z nichž by bylo možno dovodit, že některé z ustanovení právní úpravy odvodu bylo aplikováno takovým způsobem, že to mělo likvidační povahu, a že se v daném případě jedná o situaci natolik odlišnou od většiny poplatníků odvodu, že je nutno interpretovat a aplikovat některá ustanovení daňového práva jinak, než je tomu u ostatních poplatníků. Z tohoto důvodu musí soud konstatovat, že žalobce neunesl před správcem daně a žalovaným své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, proto soud uzavřel, že žalovaný i správce daně ve svém postupu při správě odvodu nepochybili, neboť jim nebylo ani nemohlo být nic známo o případné specifické situaci žalobce.

Jestliže finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem, který byl shledán souladným s ústavním pořádkem, je napadené rozhodnutí věcně správné. Napadené rozhodnutí netrpí vadami, na které se v žalobě odkazuje.

Soud proto žalobu dle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalovaný, který byl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení nepožadoval.

Zúčastněné osobě nebyla náhrada nákladů řízení přiznána dle § 60 odst. 5 s.ř.s., neboť soudem jí nebyla ukládána žádná povinnost.

Soud rozhodl rozsudkem bez jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení:

Pokračování
- 8 -
10Af 423/2012

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve třech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 12. února 2013

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Balejová , v.r.

Za správnost vyhotovení: Jaroslava Prázdná

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru