Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Af 39/2011 - 29Rozsudek KSCB ze dne 18.07.2011

Prejudikatura

8 Afs 15/2007 - 75

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Afs 59/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

10Af 39/2011 – 29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce OXA, s.r.o. se sídlem v Českých Budějovicích, Průmyslová 165/7, zast. Censitio s.r.o., se sídlem v Praze 4, Ratajova 1113/8, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 5.4.2011 č.j. 1292/11-1300, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou dne 1.6.2011 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 5.4.2011 č.j. 1292/11-1300, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně o odvolání v záležitosti vyměření daně z přidané hodnoty za čtvrté čtvrtletí 2008 a toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

V žalobě se uvádí, že při daňovém řízení bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces a při dodatečném vyměření daně nebylo dbáno práv žalobkyně, což se projevilo zásahem do ústavních práv žalobce. Tato porušení subjektivních veřejných práv jsou spatřována v tom, že při daňové kontrole došlo k porušení § 16 odst. 4 písm. e) dříve platného daňového řádu, závěr správce daně nemá oporu ve spise a došlo ke změně způsobu vyměření daně. Porušení práv žalobce při daňové kontrole je spatřováno v nedodržení práva na kladení otázek svědkům, konkrétně svědkyni M. J. V žalobě se dále uvádí, že záměr správce daně Pokračování
- 2 -
10Af 39/2011

nemá oporu ve spise. Poukazuje se na dvě skupiny vyslechnutých svědků a hodnocení svědeckých výpovědí je považováno za účelové. Po soudu je požadováno provedené důkazy ve formě výslechu svědků nově zhodnotit. Poslední závadou je pak změna způsobu vyměření daně, kdy nejprve byla daň stanovena podle pomůcek a následně byla daň doměřena dokazováním. Přitom v některých létech byla daň stanovena podle pomůcek jindy dokazováním, z čehož se dovozuje, že jedná se o zmatečnou situaci ničím neospravedlněnou.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Poukázal na to, že protokol o místním šetření sepsaný s M. J. se týkal daně z příjmů právnických osob za roky 2005, 2006 a 2007. Zákonnost postupu při místním šetření byla přezkoumána soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Af 101/2010. Hodnocení svědeckých výpovědí je správné, svědkové se vyjádřili k rozsahu poskytovaných služeb, byl zjišťován stavební stav objektů žalobce a způsob placení za služby. Povinností správce daně bylo prověřit, zda z plateb za poskytnuté služby byla odvedena daň z přidané hodnoty. S důvody, které vedly ke změně způsobu vyměření daně, byl žalobce seznámen, důkazní prostředky byly popsány a vyhodnoceny. Podklady, na základě kterých byla daň stanovena podle pomůcek, byly posouzeny jako důkazní prostředky, na základě kterých lze daň stanovit dokazováním, přičemž osvědčením těchto podkladů byla odstraněna neúplnost evidencí, v důsledku čehož správce daně nebyl povinen přejít na stanovení daňové povinnosti za pomoci pomůcek. Neúplnost účetnictví při vykázání uskutečněných zdanitelných plnění ve výši tržeb v hotovosti byla odstraněna listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi tak, že byly opatřeny údaje o výši tržeb uhrazených prostřednictvím platebních terminálů umístěných v provozovnách žalobce a provedení svědeckých výpovědí náhodně vybraných návštěvníků provozoven, kteří platili kreditními kartami. Daňová povinnost byla stanovena z podkladů předložených žalobcem a z podkladů opatřených správcem daně, tedy dokazováním. Daň byla přiznána pouze z uskutečněných zdanitelných plnění hrazených hotově, a v průběhu vytýkacího řízení byly zjištěny úplaty přijaté na základě placení platebními kartami. Z těchto úhrad nebyla daň přiznána.

Ze spisů finančních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti.

Žalobce podal dne 26.1.2009 přiznání k dani z přidané hodnoty za čtvrté čtvrtletí roku 2008.

Výzva k odstranění pochybností o údajích v tomto daňovém přiznání podle § 43 daňového řádu byla vydána dne 9.2.2009. Po žalobci bylo požadováno prokázat, že byla přiznána daň ze všech uskutečněných zdanitelných plnění a předloženy daňové doklady za IV. čtvrtletí 2008, konkrétně vydané a přijaté faktury, pokladní doklady, bankovní výpisy, výpisy z kartového centra HVB Bank, evidence k dani z přidané hodnoty, uzavřené smlouvy vztahující se k označenému zdaňovacímu období.

Následovala výzva z 23.3.2009, ve které jsou vyjadřovány pochybnosti správce daně o tom, že uskutečněná zdanitelná plnění za konkrétní zdaňovací období byla vykázána ve správné výši a daň z těchto plnění byla přiznána. Mimo jiné je poukazováno na to, že do uskutečněných zdanitelných plnění nejsou zahrnuty částky přijaté na základě plateb z platebních karet zákazníků žalobce.

Správce daně opatřil u UniCredit Bank Czech Republic a.s. Praha 1 konkrétní fotokopie výpisů z kartového centra, Česká spořitelna identifikovala vlastníky konkrétních platebních karet, kterými bylo placeno žalobci, držitele platebních karet identifikovala ČSOB Praha.

Pokračování
- 3 -
10Af 39/2011

Poslední výzva týkající se konkrétní daně je datována 3.9.2009.

Pro účely rozhodování měly finanční orgány k dispozici daňové doklady, nápojový lístek žalobce, výpisy kartového centra, výpis z běžného účtu žalobce a jeho záznamní povinnost k dani z přidané hodnoty.

Pro vyměření daně byly využity výpovědi svědků, kteří v létech 2005 – 2009 poskytovaly platby žalobci platebními kartami. Například v projednávaném zdaňovacím období platil kartou svědek D. K., ten uvedl, že kartou hradil svou útratu. Svědkové vyjma svědka V. M. potvrdili, že kartou hradili útratu, neobdrželi žádnou hotovost. Svědkové se vesměs vyjadřovali v tom smyslu, že hradili útratu za konzumaci nápojů, někteří svědkové uvedli, že v provozovně žalobce byl k dispozici např. kulečník, hrací automaty.

Svědkyně L. K., E. H., J. H. a M. L. působily jako zaměstnankyně žalobce a všechny tvrdily, že návštěvníkům provozovny vydaly po použití platebního terminálu hotovost odpovídající účtence, přičemž hotovost byla vydávána z obálky, kterou měly pracovnice žalobce k dispozici.

Žalobce byl s výsledkem vytýkacího řízení seznámen dne 12.2.2010 a požádal o doplnění zprávy. Další jednání se uskutečnilo 22.2.2010 a po předběžném seznámení s výsledky žalobce požádal o poskytnutí lhůty k podrobnému seznámení s obsahem písemnosti. Při jednání 12.4.2010 žalobce uplatnil některé námitky a výsledek vytýkacího řízení vzal na vědomí.

Zpráva o výsledku vytýkacího řízení obsahuje přehled provedených důkazů, jejich hodnocení, výpočet marže správcem daně a uzavírá se, že žalobce neunesl své důkazní břemeno a daň bude stanovena podle pomůcek.

Úřední záznam o stanovení základu daně a daně na výstupu je založen ve spise, obsahuje zjištění o platbách uskutečněných platebními kartami a částce ztržené bankou a dále byla stanovena daň na vstupu.

Daň z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí 2008 byla vyměřena platebním výměrem z 8.6.2010.

Dne 17.9.2010 byl žalobce seznámen se změnou způsobu stanovení daně, kdy jako důkaz byl osvědčen doklad o platbách v hotovosti, přijaté platby na konkrétní bankovní účet a údaje o přijatých zdanitelných plnění podle daňového přiznání. Odkazuje se na judikaturu Nejvyššího správního soudu a dovozuje se, že jde toliko o účetnictví neúplné a na základě konkrétních důkazů byla daň stanovena dokazováním. Odvolání žalobce bylo částečně vyhověno.

Rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o vyměření daně z přidané hodnoty vydal správce daně dne 23.9.2010, kdy odvolání částečně vyhověl tak, že daň nebyla stanovena podle pomůcek, ale dokazováním. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že daň na výstupu byla stanovena z částek představujících tržby v hotovosti a částek placených platebními kartami. Při stanovení daně na vstupu bylo vycházeno z údajů žalobce. Poukazuje se na podklady, na základě kterých došlo k vyměření daně a uzavírá se, že daň nebyla stanovena úvahami správce daně, ale vyčíslena podle podkladů, které předložil žalobce a získal správce daně Pokračování
- 4 -
10Af 39/2011

v rámci součinnosti třetích osob. Uskutečněná zdanitelná plnění byla doložena v neúplné výši a byla dopočtena na základě listinných důkazů. Došlo ke změně napadeného rozhodnutí v části týkající se způsobu stanovení daňové povinnosti. Tato změna nikterak neovlivnila výši stanovené daně. Ostatní odvolací námitky shledal správce daně nedůvodnými.

V odvolání proti tomuto rozhodnutí se v podstatě namítá, že přetrvávají pochybnosti o způsobu stanovení daňové povinnosti a zjištění správce daně nemá nezpochybnitelnou oporu ve spise.

Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že žalobce přiznal daň pouze z uskutečněných zdanitelných plnění hrazených hotově a v průběhu vytýkacího řízení bylo zjištěno, že daň nebyla přiznána z úhrad uskutečněných v provozovnách žalobce platebními kartami, čímž došlo k porušení § 21 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Daň byla vyměřena dokazováním, a to na základě podkladů předložených žalobcem a podkladů, které si správce daně opatřil v součinnosti s třetími osobami, ke způsobu platby platebními kartami vyslechl svědky a svědecké výpovědi vyhodnotil. Neuvěřil výpovědi svědka V. M., v jehož výpovědi byly rozpory a nebylo potvrzeno jeho tvrzení o tom, že v zařízení, kde je zaměstnán lze platebním terminálem vybírat hotovost. Svědkyním, zaměstnankyním žalobce nebylo rovněž uvěřeno, jejich tvrzení byla zhodnocena v souvislosti s dalšími opatřenými důkazy např. denními tržbami, nelogická by pak byla i srážka disažia. Změna ve způsobu stanovení daně provedená správcem daně v odvolacím řízení je zákonná, protože žalobce byl s touto změnou seznámen.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s., v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

V souzené záležitosti byla daň vyměřena platebním výměrem ve vyměřovacím řízení. Nestalo se tak v daňové kontrole jak se uvádí v prvním žalobním bodu. Protokol o místním šetření z 3.8.2009 pořízený při daňové kontrole týkající se daně z příjmů právnických osob byl využit ke zhodnocení věrohodnosti svědka V. M.. To je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé. O dodatečném doměření daně z příjmů právnických osob bylo rozhodnuto žalovaným dne 4.11.2010, č.j. 4756/10-1200 a toto rozhodnutí bylo k žalobě žalobce přezkoumáno soudem v řízení vedeném pod 10 Af 101/2010, kdy rozsudkem ze dne 2.2.2011 byla žaloba zamítnuta. V tomto řízení byla uplatněna zcela shodná výhrada k povaze místního šetření a soudem byla odmítnuta jako nedůvodná.

Soud místní šetření provedené u účetní společnosti, která vede účetnictví podnikatele JUDr. L. F., nepovažuje za neprocesně opatřený důkaz. Místní šetření zcela odpovídá požadavkům § 15 daňového řádu účinného v době úkonu a o výslech svědka nejde. Z obsahu protokolu je zřejmé, že zachycuje pouze okolnosti ověřitelné z účetnictví a dalších listin podnikatele JUDr. L. F.. Vztahovalo se výlučně ke způsobu placení platebními kartami při využití terminálu v Horské chatě Kleť, není tu žádná souvislost s podnikatelskou činností žalobce. Protokol obsahuje údaje, které jsou odvoditelné z příloh předložených pracovnicí účetní společnosti MONEKON, nejedná se o výpověď svědka. Účetní nevypovídala o tom, co vnímala svými smysly, ale poskytovala údaje plynoucí z účetních a jiných dokladů, které byly k protokolu o místním šetření připojeny. To lze shledat porovnáním připojených písemností s obsahem protokolu. Podání potřebných vysvětlení při místním šetření umožňuje ustanovení § 15 odst. 5 zákona.

Pokračování
- 5 -
10Af 39/2011

Účelem místního šetření bylo ověřit tvrzení svědka V. M., který je v horské chatě zaměstnán a je mu známo, že je obvyklé vybírat hotovost z terminálů na platební karty. Místním šetřením nebylo tvrzení svědka o výběru hotovosti z platebního terminálu v konkrétním zařízení potvrzeno, což bylo zjištěno z účetnictví podnikatele JUDr. L. F. a ze smlouvy o výpůjčce terminálu ČSOB.

Soud proto uzavřel, že M. J. zastupovala účetní společnost vedoucí účetnictví pro jiný podnikatelský subjekt, předkládala písemnosti požadované správcem daně, případě k nim podala vysvětlení. Jde tudíž o důkaz odpovídající zcela požadavkům kladeným na místní šetření, kdy M. J. nebyla vyslýchána v pozici svědka. V důsledku toho nemohlo dojít k porušení § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu účinného v době provádění důkazu a napadené rozhodnutí není proto z důvodu tvrzeného v žalobě vadné.

Další žalobní bod se týká hodnocení důkazů, kdy žalobce poukazuje na hodnocení svědeckých výpovědí. Svědecké výpovědi byly provedeny za účelem zjištění, zda příjmy žalobce dosažené platbami kreditními kartami byly zahrnuty do žalobcových uskutečněných zdanitelných plnění. Svědkové tvoří dvě skupiny, první představuje namátkově zvolené hosty provozoven žalobce, kteří platili kreditními kartami, druhá pak zaměstnankyně žalobce. Tyto svědecké výpovědi finanční orgány obou stupňů zhodnotily, zhodnotily je jednotlivě i v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, což je zřejmé, jak ze zprávy o výsledcích vyměřovacího řízení, tak z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Převážná většina svědků vyloučila vydání hotovosti po využití platby platebním terminálem, např. svědek D. K. uvedl, že v konkrétním zdaňovacím období platil svou útratu kartou. Pouze jeden ze svědků M. R. uvedl, že je závislý na alkoholu, z výpovědí ostatních svědků nevyplývalo, že by jejich vjemy o způsobu placení útraty v provozovnách žalobce bylo ovlivněno opilostí. Některý ze svědků (např. J. L.) uvedl, že si přesně nepamatuje způsob platby, někdy tak činil kartou, někdy hotově. Možnost získání hotovosti po využití platebního terminálu připustil pouze svědek V. M., jehož výpověď byla vyvrácena jednak výpověďmi dalších svědků, jednak výsledky místního šetření u zaměstnavatele svědka, který podle tvrzení svědka měl zavedenou shodnou praxi, jakou tvrdí žalobce. Kromě toho se ve výpovědi tohoto svědka projevuje rozpor, na který se poukazuje v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Hodnocení důkazů ve formě svědeckých výpovědí hostů provozoven žalobce považuje soud proto za zcela správné a odpovídá požadavkům § 8 daňového řádu účinného v době vydání napadeného rozhodnutí.

Výpověďmi hostů zařízení žalobce je vyvráceno svědectví zaměstnankyň žalobce, které tvrdily, že hostům vydávaly z obálky hotovost po předložení dokladu o úhradě platebním terminálem. Úsudek o nevěrohodnosti tvrzení těchto svědkyň se neopírá pouze o zjištění plynoucí ze svědeckých výpovědí hostů, ale vychází i z důkazů dalších např. ze zjištění, že částky, které měly být hostům vydány, značně převyšují denní tržby, neodpovídá četnost použití platebního terminálu, poukazuje se na nelogičnost možnosti čerpat způsobem tvrzeným svědkyněmi hotovost za dané situace a při zohlednění poplatku za službu spočívající v placení úhrady platební kartou ve výši 3,6 % z uhrazené částky. Hodnocení důkazů, jak bylo učiněno správcem daně, odpovídá zcela požadavkům § 2 odst. 3 tehdy platného daňového řádu, hodnocení důkazů v odvolacím řízení je souladné s § 8 současně platného daňového řádu a z obsahu vyměřovacího spisu i z rozhodnutí finančních orgánů obou stupňů plyne, že důkazní řízení bylo vedeno tak, aby byly zjištěny veškeré rozhodné skutečnosti nezbytné pro správné stanovení rozsahu žalobcem uskutečněných zdanitelných plnění.

Pokračování
- 6 -
10Af 39/2011

Žalobce s odkazem na § 77 odst. 2 s.ř.s. požadoval, aby soud nově zhodnotil důkazy, které v žalobě vyjmenoval a jimiž jsou výslechy svědků provedené správcem daně. Soud především poukazuje na to, že pro účely způsobu úhrady služeb žalobce nepovažuje zopakování označených důkazů za nezbytné. Svědkové se právě ke způsobu platby případně vydávání hotovosti vyjádřili a doplnění jejich výpovědí není třeba. Ostatně ani sám žalobce zopakování svědeckých výpovědí nenavrhoval. Hodnocení důkazů soudem podle právní normy, které se žalobce dovolává, přichází v úvahu tehdy, jestliže soud doplňuje či opakuje důkazy. Tak tomu však v souzené věci není. Soud se zabýval tudíž tím, zda hodnocení důkazů je zákonné, má logiku a odpovídá výsledkům dokazování. V tomto ohledu soud žádné závady neshledal, jak již uvedl v předchozí pasáži rozsudku. Skutkové zjištění finančních orgánů o tom, že platebními kartami byla hrazena útrata hostů v provozovnách žalobce je proto správné, tyto úhrady představují uskutečněná zdanitelná plnění, která se však neprojevila v daňovém přiznání žalobce.

Poslední žalobní bod se vztahuje ke způsobu doměření daně. V souzené záležitosti není sporu o tom, že vyměřovací řízení bylo ukončeno se zjištěním, že daň bude vyměřena podle pomůcek. Ke změně způsobu doměření daně došlo po podání odvolání žalobcem, kdy správce daně částečně odvolání vyhověl a uvedl, že doklady, kterými bylo důkazní řízení doplněno, nepředstavují pomůcky, ale jedná se o důkazní prostředky. Při stanovení rozsahu uskutečněných zdanitelných plnění bylo vycházeno jednak z údaje o tržbách předložených žalobcem a jednak z údaje o přijatých platbách na bankovní účet. Přijaté platby na účet žalobce byly upraveny o poplatek ve výši 3,6 % za platbu provedenou platebním terminálem, o přijatých zdanitelných plnění bylo vycházeno z údaje uvedeného žalobcem. Tyto podklady představují důkazy a nikoli pomůcky, v důsledku čehož ve skutečnosti byla daň vyměřena dokazováním a nikoli při využití pomůcek. S touto změnou náhledu na způsob vyměření daně byl žalobce obeznámen při jednání dne 17.9.2010. Změna úsudku správce daně se projevila tím, že odvolání bylo částečně vyhověno, což samo o sobě má význam pro rozsah obrany daňového subjektu v odvolacím řízení.

Úsudek správce daně i žalovaného o tom, že daň byla vyměřena dokazováním a nikoli pomůckami, má oporu ve spise, protože chybějící údaje o uskutečněných zdanitelných plnění, kdy platby došly na žalobcův účet, jsou doloženy bankovními výpisy, a tudíž důkazními prostředky. Tyto důkazní prostředky doplňují neúplné účetní podklady žalobce o jím uskutečněných zdanitelných plněních. Uskutečněná zdanitelná plnění byla stanovena podle podkladů žalobce a podkladů opatřených u banky, nebyl činěn žádný úsudek či odhad o rozsahu uskutečněných zdanitelných plněních na základě označených písemností. O tom ostatně svědčí okolnost, že v odvolacím řízení nedošlo k žádným změnám v základu daně a daní. Došlo pouze k nápravě nesprávně označeného způsobu vyměření daně, že mělo se tak stát podle pomůcek, když ve skutečnosti bylo tak učiněno dokazováním. Právní zjištění finančních orgánů obou stupňů o tom, že daň za konkrétní zdaňovací období roku 2008 byla vyměřena dokazováním, je proto správné a zcela odpovídá obsahu vyměřovacího spisu.

Předmětem řízení je rozhodnutí o vyměření daně za IV. čtvrtletí roku 2008 a právě zákonností tohoto rozhodnutí se lze v daném řízení zabývat. Úkolem soudu není srovnávat způsob vyměření či doměření daně z přidané hodnoty za jiná zdaňovací období. Pro věc je podstatné, že daň za přezkoumávané období byla stanovena dokazováním, což dokládá obsah vyměřovacího spisu. V projednávané záležitosti byl žalobce obeznámen s tím, že tu nešlo o stanovení daně podle pomůcek, ale dokazováním, a to se projevilo v rozhodnutí finančních orgánů obou stupňů o odvoláních žalobce. Ve vyměřovacím spise žalobce jsou založeny doklady žalobce o jím uskutečněných zdanitelných plněních, jakož i doklady získané Pokračování
- 7 -
10Af 39/2011

správcem daně o uskutečněných zdanitelných plněních přijatých na bankovní účet žalobce. Tyto podklady zcela opodstatňují postup finančního orgánu doměřit daň dokazováním právě na podkladě těchto důkazních prostředků.

Žalobce využil ke své obraně odvolání, jemuž bylo již prvostupňovým orgánem částečně vyhověno, čímž mu byla zaručena možnost širší obrany v odvolacím řízení, které také využil. Jestliže žalobce byl obeznámen se změnou způsobu vyměření daně, v tomto ohledu mu bylo doručeno rozhodnutí správce daně o částečném vyhovění odvolání, pak nelze přisvědčit tomu, že vznikla zmatečná situace, která měla za následek omezení v hájení subjektivních práv žalobce.

Soud proto uzavřel, že daň byla stanovena dokazováním, což je zřejmé ze spisu i z obou rozhodnutí o odvoláních žalobce. Změna vyměření daně není vnitřně rozporná, protože při vydání platebního výměru došlo k nesprávnému označení způsobu vyměření daně podle pomůcek, ač ve skutečnosti stalo se tak dokazováním. To bylo napraveno částečným vyhověním odvolání žalobce správcem daně, který uvedl do souladu skutečný způsob vyměření daně dokazováním a označení vyměření daně vadným způsobem v platebním výměru.

Soud proto uzavřel, že z důvodů v žalobě tvrzených není napadené rozhodnutí vadné, bylo vydáno procesně předepsaným postupem a nezasahuje do ústavních práv žalobce uvedených v úvodu žaloby.

Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti.

Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost, do dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, z důvodů podle § 103 odst. 1 s.ř.s. prostřednictvím soudu podepsaného ve dvou stejnopisech.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 18. července 2011

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Balejová v.r.

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru