Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Af 30/2011 - 56Rozsudek KSCB ze dne 20.07.2011

Prejudikatura

7 Afs 15/2010 - 89

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Afs 62/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

10 Af 30/2011-56

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce M-art kovo, spol. s r.o. se sídlem v Českých Budějovicích, Hraniční 2255, zast. JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praze 2, Sokolská 60, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 4.3.2011, č.j. 511/11-1200, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou dne 5.5.2011 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4.3.2011, č.j. 511/11-1200, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům správce daně na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2002 a 2003 a tato prvostupňová rozhodnutí potvrzena.

Žalobou je namítáno, že došlo k prekluzi daně, doměření daně se stalo při porušení procesních pravidel, doměření daně za rok 2003 je nesprávné i co do výše. Pokračování
- 2 -
10Af 30/2011

Prekluze je spatřována ve formálním zahájení daňové kontroly, ve výzvě a ve zprávě o daňové kontrole není uvedeno, v čem spočívají pochybnosti správce daně, zahájení daňové kontroly nebylo odůvodněno jako úkon směřující k vyměření nebo dodatečnému stanovení daně, neozřejmění důvodu prováděné kontroly poznamenalo průběh daňového řízení.

K procesním výhradám je namítáno vadné dokazování, porušení povinnosti prokázat existenci skutečností vyvracejících správnost účetnictví, vadné hodnocení důkazů. Důkazní řízení považuje žalobce za neúplné, bylo porušeno právo na spravedlivý proces, se závěry o hodnocení důkazů se nesouhlasí, platební výměry byly vydány v rozporu s daňovým řádem. Hodnocení důkazů je považováno za libovůli. Tyto žalobní výhrady se vztahují ke konkrétním v žalobě uvedeným případům, k prodeji hutního materiálu společnosti ELO Morava zaúčtovanému 7.11.2002, prodej hutního materiálu téže společnosti zaúčtovaný do výnosu 3.1.2003, dva prodeje hutního materiálu společnosti TETRAGON CB z 22.9.2003 a 18.11.2003, hutního materiálu společnosti K.O. – ocel zaúčtovaný 31.3.2003. Jednalo se o materiál pořízený v roce 2002 od společnosti LS – kovo. Jako nesprávné je hodnocení úhrady zprostředkovatelské provize podle zprostředkovatelské smlouvy uzavřené se společností C.I.V.

Vedle procesních pochybení nebyly zohledněny výnosy z posuzovaných obchodních případů při doměření daně za rok 2003. Měly být sníženy příjmy a výnosy měly být zohledněny tak jako v roce předchozím.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Námitka prekluze je nedůvodná, daňová kontrola zahájená dne 3.10.2005 začala být shodného data fyzicky prováděna, protože zástupce žalobce předal správci daně daňové doklady v celkovém počtu 32 šanonů. Kontrola byla zahájena v souladu s § 21 tehdy platného daňového řádu. Úkon zahájení daňové kontroly netrpěl nedostatkem, pro který jej žalobce považuje za ryze formální. Zákonným předpokladem daňové kontroly není existence pochybností o správnosti stanovení daně a po správci daně nelze požadovat, aby v protokolu o zahájení daňové kontroly pochybnosti uváděl či tento úkon odůvodňoval jako úkon směřující k vyměření nebo dodatečnému stanovení daně. Účelem kontroly je zjištění a prověření daňového základu nebo jiných okolností rozhodných pro správné stanovení daně.

K procesním žalobním bodům se uvádí, že v odvolání byly uplatněny pouze procesní výhrady, žádné nesměřovaly ke zjištěním obsaženým ve zprávě o daňové kontrole. Proto je logické vyjádření žalovaného, že žalobce souhlasil s kontrolním zjištěním, na základě kterého mu byla daň dodatečně vyměřena. Žalobní výhrada je hodnocena jako nedůvodná, jestliže žalobce v odvolání nebrojil do hmotné stránky přezkoumávané věci a vznášel pouze procesní námitky. Správce daně neměl pochybnosti o tom, že uvedené obchodní případy se staly, ale vzhledem k vytvoření značné ztráty měl pochybnosti o správném stanovení daňové povinnosti. Pochybnosti byly popsány ve výzvě.

Hodnocení nákupu a prodeje hutního materiálu prodaného se značnou ztrátou se neopírá pouze o svědecké výpovědi, ale též o vyjádření žalobce. Ten k výzvě správce daně uvedl, že jednalo se o špatně odhadnutý podnikatelský záměr. Ke kvalitě materiálu byl vyslechnut jednatel společnosti LS – kovo a ELO Morava Karel Svoboda, který uvedl, že jednalo o běžnou kvalitu materiálu, přičemž nejednalo se o stejný hutní materiál, který žalobci společnost LS – kovo prodala. Společnost svědka neprováděla dopravu. Při nákupu společnost žalobce zastupoval Mgr. M. S.. Cena nakoupených věcí odpovídala kvalitě, nic nevěděl o reklamaci. Po zhodnocení těchto důkazů bylo učiněno zjištění, že náklady a výnosy Pokračování
- 3 -
10Af 30/2011

z tohoto obchodního případu nebyly prokázány. Věrohodnost, průkaznost, správnost a úplnost účetnictví žalobce nebyla zpochybňována, jednalo se o to, zda náklady a výnosy byly skutečně realizovány. K tomu předložení účetních dokladů nepostačuje. To je zapotřebí vztáhnout i k obchodním případům mezi LS – kovo a ELO Morava z roku 2003. Výše nákladů a výnosů nebyla prokázána. Jednalo se o materiál nakoupený v roce 2002 od společnosti LS – kovo, o němž bylo zjištěno, že není prokázáno, že žalobce materiál skutečně nakoupil v množství a za cenu prokazovanou předloženými účetními doklady. Jednatel společnosti LS – kovo si nepamatuje, od koho materiál nakoupil. Potvrdil jeho prodej žalobci. Toto tvrzení se nepodařilo v účetnictví prodávajícího ověřit. Žalobce neprokázal, že materiál v uvedeném množství a ceně byl dodán, ve svědeckých výpovědích se projevovaly nesrovnalosti v tvrzení o kvalitě materiálu, o reklamaci, způsobu dopravy a skladování. Ve vztahu k obchodování se společností TETRAGON CB bylo zjištěno, že žalobce neprokázal údaje o nákladech uplatněné k výnosům v daňovém přiznání roku 2003.

Ke zprostředkovatelské provizi je odkazováno na výslech Karla Červinky, prokuristy společnosti MB Sving, která odkoupila od žalobce skleněné zboží. Svědek uvedl, že o zprostředkování nic neví, společnost C.I.V. ani Martina Chlupa nezná. Zaměstnanec žalobce Mgr. M. S. uvedl, že se společností C.I.V. nejednal, smlouvu se zprostředkovatelem uzavřel v momentě, kdy byl sehnán kupec a Martin Chlup vystupoval jako soukromá osoba. Martin Chlup je nekontaktní. Tyto důkazy byly zhodnoceny a bylo uzavřeno, že náklady na vynaloženou provizi jsou náklady daňovými, protože nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vyplacenou provizí a zprostředkovaným kontraktem.

K bodu 3 žaloby se poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích. Příbuzenský vztah mezi Karlem Svobodou a Mgr. M. S.. V průběhu kontroly nebyla prokázána výše nákladů na nákup hutního materiálu od společnosti LS – kovo. Dále nebyly prokázány výnosy z prodeje tohoto materiálu společnosti ELO Morava v roce 2002 a 2003. Tyto náklady a výnosy byly vyloučeny ze základu daně. Nelze se proto dovolávat toho, že mělo být postupováno odlišně v roce 2002 a 2003. Žalobce soudu předložil smlouvu uzavřenou dne 3.2.2003 zemi žalobcem a společností C.I.V., jejímž předmětem bylo vyvíjení činnosti směřující k opatření příležitosti pro žalobce uzavřít smlouvu na prodej skla. Žalobce se zavázal za tuto činnost zaplatit provizi ve výši 40 % z kupní ceny a 22 % daně z přidané hodnoty. Dále je specifikován okamžik vzniku nároku na provizi.

Ze spisů finančních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti.

Žalobce podal přiznání k dani z příjmů právnických osob za roky 2002 a 2003. Byl podroben kontrole této daně, jejíž zahájení je doloženo protokolem ze dne 3.10.2005. Předmět kontroly je v protokolu specifikován a při zahájení kontroly žalobce předložil účetní a daňové doklady žalobce za roky 2001 a 2002 v celkovém počtu 32 šanonů s tím, že doklady za rok 2003 budou předloženy následně, což se také stalo. To je zřejmé z výzvy z 9.1.2006.

Ve výzvě z označeného data se uvádí, že správci daně vznikly pochybnosti o správnosti a oprávněnosti daňových nákladů a správnosti vykázaných příjmů uvedených v daňovém přiznání za kontrolované roky. Ve výzvě se uvádí, na základě jakých skutečností pochybnosti vznikly podle jednotlivých kontrolovaných zdaňovacích období a žalobce se vyzývá k prokázání nákladů a výnosů v konkretizovaných případech.

Pokračování
- 4 -
10Af 30/2011

Žalobce k v žalobě označeným obchodním případům předložil daňové doklady a správce daně vyslechl jednatele žalobce a zaměstnance žalobce Mgr. M. S. a dále svědky Karla Svobodu a Karla Červinku.

Ing. Martin Miloš objasňoval nákup hutního materiálu od společnosti LS – kovo, který žalobce nakoupil v roce 2002. Zboží bylo zakoupeno s úmyslem prodat jej se ziskem. Zástupce žalobce se vyjádřil ke kvalitě plechů, rozměry si nedovedl vybavit, kde bylo zboží uskladněno, si neuvědomil. Nepamatoval si, kdo zajišťoval dopravu. Na způsob úhrady zboží si nevzpomněl, neuvědomil si, že zboží bylo prodáno se ztrátou. To se stalo patrně z důvodu, že podnikatelský záměr se nevydařil. Zástupce žalobce zboží při koupi prohlédl, následně k dohodě o vrácení zboží nedošlo, reklamace nebyla vyřízena. Při prodeji materiálu společnosti ELO Morava si jednatel žalobce neuvědomil, že vzniká ztráta. Jakým způsobem bylo zboží odběrateli dodáno, si jednatel nepamatoval. Zboží zůstalo baleno v původním stavu, jak bylo nakoupeno. O úhradě zboží v hotovosti se smluvní účastníci dohodli. Jednatel se dále vyjádřil k jednání o prodeji zboží společnosti TETRAGON CB a K.O.-ocel, na způsob dopravy prodaného zboží si nepamatoval.

K nákupu a prodeji skleněného zboží uvedl, že pořízení skleněného zboží představovalo kompenzaci za dluhy. Odběratele v době pořízení zboží žalobce neměl. Zboží bylo částečně vadné, bylo vadně zabaleno, přebalení provedla společnost Sving, která sklo koupila.

Ke společnosti C.I.V. jednatel žalobce poukázal na to, že označená společnost se dozvěděla o tom, že žalobce prodává sklo a měli nabídku čtyřech společností, které o sklo měly zájem. Sklo bylo prodáno společnosti MB Sving. Za společnost C.I.V. jednal jednatel a jeho jméno si zástupce žalobce nepamatoval. Smyslem uzavřené smlouvy o zprostředkování bylo zajištění prodeje skleněného zboží za provizi, jejíž cena byla vysoká.

K obchodním případům se vyjadřoval zaměstnanec žalobce Mgr. M. S., který se s Martinem Chlupem, jednatelem společnosti C.I.V. znal. Smlouvu o zprostředkování s ním neuzavíral předem, ale až v momentě, kdy Martin Chlup sehnal kupce. O tom, zda zprostředkovatel sehnal i jiného zájemce vedle společnosti MB Sving, si zaměstnanec žalobce Mgr. S. nevzpomněl. Setkal se pouze se zástupcem společnosti MB Sving. K hutnímu materiálu nakoupenému od společnosti LS – kovo zastoupené Karlem Svobodou uvedl, že jsou bratranci, společnost LS – kovo plechy měla a nepotřebovala je. Nebylo mu známo, zda vznikly náklady s uskladněním hutního materiálu, myslí, že zboží bylo placeno hotově. Kvalita zboží byla promítnuta v ceně. Na kvalitě plech může ztrácet skladováním, protože koroduje. O reklamování zboží mu nebylo nic známo a nevěděl, proč v červnu kupovali další zboží, jestliže o zboží pořízeném v květnu mohli mít pochybnosti o kvalitě. Za kupující společnost ELO Morava jednal opět Karel Svoboda, který přišel s tím, že má peníze a to zboží potřebuje. O způsobu a nákladech na dopravu nic nevěděl.

Jako svědek byl vyslechnut Karel Svoboda, který v kontrolovaných zdaňovacích obdobích působil jako jednatel společností LS – kovo a ELO Morava. Společnost LS – kovo se v létech 2002 a 2003 zabývala kovovýrobou a zámečnictvím, prodala kovové plechy žalobci, od jakých dodavatelů bylo zboží pořízeno, si svědek nevzpomněl. Jednalo se o běžnou konstrukční ocel převážně třídy 10 A 11. Dopravu při nákupu zařizoval dodavatel, a pokud byl materiál prodáván, společnost trvala na vlastním odvozu odběratele. Pro společnost bylo důležité, že žalobce si materiál odkoupil. Kdo jednal za společnost M-art, si svědek nepamatoval. Žalobce v roce 2002 a 2003 prodal zboží společnosti ELO Morava, svědek Pokračování
- 5 -
10Af 30/2011

vyjádřil domněnku, že nejednalo se o identický materiál pořízený od společnosti LS – kovo. Kvalita zboží byla postačující pro konkrétní výrobu, na dopravu zboží si svědek nepamatoval ani na způsob jeho balení. Domníval se, že k platbě došlo v hotovosti.

Svědek Karel Červinka se vyjadřoval k nákupu skla od žalobce, potvrdil, že sklo v konkrétním provedení a za jakou cenu bylo nakoupeno, svědek prohlédl sklo s vlastníkem společnosti MB Sving Ondřejem Svobodou, kontakt od žalobce byl na pana S.. Svědek společnost C.I.V. nezná, nezná ani Martina Chlupa. Svědek vyřizoval obchod se žalobcem, za žalobce jednal Ing. Miloš. Vlastníkem skla se společnost svědka stala v momentě nákupu zboží, u komisního prodeje si nebyl jistý.

Další výpověď svědka se vztahovala výlučně k uzavření komisionářské smlouvy a zprostředkování společností C.I.V., kdy svědek uvedl, že zastupoval společnost MB Sving při nákupu skla uskladněného v Hodoníně v areálu Vzduchotechniky. O společnosti C.I.V. svědek nic nevěděl, neví, kdo ji měl zastupovat.

O jednateli společnosti C.I.V. Martinu Chlupovi bylo u dožádaného správce daně zjištěno, že je evidován mezi osobami dlouhodobě zcela nekontaktními. Adresa Martina Chlupa není známa Policii ČR. Daňová přiznání podávána nejsou, společnosti C.I.V. byla v roce 2003 zrušena registrace k dani z přidané hodnoty. Zjištění Finančního úřadu v Blansku nasvědčují tomu, že společnost C.I.V. byla na Martina Chlupa převedena účelově a jménem společnosti byly vystavovány doklady na plnění, která se neuskutečnila.

Daňová kontrola byla uzavřena zprávou, ve které jsou popisovány procesní postupy a provedené důkazy. Zpráva obsahuje hodnocení důkazů a v podstatě se uzavírá, že není prokázáno, že hutní materiál byl skutečně v tvrzených cenách nakoupen, skladován a posléze prodán. V důsledku toho nebyly prokázány údaje o nákladech a výnosech v konkrétní výši, které byly uplatněny do základu daně. Shodně bylo postupováno při vyhotovení kontrolní zprávy za rok 2003, kdy žalobce prodal část hutního materiálu pořízeného v roce 2003 a do základu daně uplatnil náklady k tomuto výnosu. To se vztahuje k obchodům se společnostmi ELO Morava, TETRAGON a K.O.-ocel. Z daňových výdajů byla dále vyloučena zprostředkovatelská provize pro společnost C.I.V.

Následovalo vydání dodatečných platebních výměrů za zdaňovací období let 2002 a 2003, proti nimž žalobce podal odvolání.

V odvolání byly uplatněny procesní výhrady, které byly projednány odvoláním ze dne 22.2.2008 pod č.j. 7603/07-1200.

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v této věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 74/2008 byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu zrušen pro uplatnění námitky prekluze v kasačním řízení. Protože prekluze se týkala roku 2001, bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 24.1.2011 původní rozhodnutí o odvolání zahrnující přezkoumání dodatečných platebních výměrů za roky 2001, 2002 a 2003 zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Napadené rozhodnutí se proto vztahuje k dodatečně doměřeným daním za roky 2002 a 2003, kdy žalovaný v odvolání projednal procesní výhrady uplatněné žalobcem v odvolacím řízení. Výhrady k aplikaci předpisů hmotného daňového práva obsažené v žalobě nebyly v odvolání uplatněny.

Pokračování
- 6 -
10Af 30/2011

Shodné procesní výhrady proti původnímu rozhodnutí v záležitosti doměření daně z příjmů právnických osob byly obsaženy v odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty. Žaloba v záležitosti dodatečného doměření daně z přidané hodnoty byla projednána v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích 10 Ca 75/2008, kdy žalobní body namítající porušení procesních předpisů byly soudem odmítnuty jako neopodstatněné a tento rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 20.5.2009 byl v kasačním řízení Nejvyšším správním soudem hodnocen jako správný.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Právo doměřit daň za roky 2002 a 2003 prekludováno není. Daňová kontrola nebyla zahájena pouze formálně, o čemž svědčí protokol o zahájení této kontroly z 3.10.2005. Ke kontrole byly převzaty účetní podklady, které byly podrobeny kontrole, o čemž svědčí nejen obsah tohoto protokolu, ale též výzva z 9.1.2006, ve které jsou podrobně popsána zjištění správce daně zakládající pochybnosti o obchodních případech uvedených v žalobě. Touto výzvou je nejpozději doloženo včasné zahájení daňové kontroly za rok 2003, protože prekluzivní lhůta doběhla až v závěru tohoto roku. Účel daňové kontroly je zřejmý z § 16 odst. 1 tehdy platného daňového řádu, podle kterého je účelem daňové kontroly zjistit a prověřit daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Důvod daňové kontroly je proto založen zákonem a není daňovému subjektu nikterak utajen. V průběhu daňového řízení byli vyslýcháni svědkové k jednotlivým obchodním případům, které souvisely se vznikem nákladů či výnosů žalobce. Svědkům byly vždy kladeny otázky k úkonům, kterých se osobně účastnili. Je-li důvodem daňové kontroly prověření správnosti daňového základu a daně podle daňových přiznání podaných daňovým subjektem, není zapotřebí, aby takový důvod byl vyslýchaným svědkům sdělován. Podstatné je, že svědkům byly kladeny zcela jednoznačné a srozumitelné dotazy související s uzavíráním úkonů, které žalobci přinesly výdaje či příjmy.

Soud nesdílí názor žalobce, že ve výzvě z ledna 2009 nejsou uvedeny okolnosti zakládající pochybnosti správce daně. Například ve vztahu k roku 2002 je poukazováno na zaúčtování částky 50 183,- Kč dne 7.11.2002 do výnosů za prodej zboží společnosti ELO Morava, kdy toto zboží bylo odúčtováno ze skladové evidence a proúčtováno do nákladů ve výši 183 444,- Kč. Protože z obchodního případu vznikla žalobci značná ztráta, bylo právě s odkazem na konkrétní zjištění požadováno doložit způsob stanovení prodejní ceny a důvody uskutečnění obchodního případu. Takto formulované pochybnosti jsou ve výzvě obsaženy i k dalším obchodům uvedeným v žalobě. Zpráva o daňové kontrole pak obsahuje zjištění vztahující se k daňovému základu a dani na základě důkazů provedených v průběhu kontroly a hodnocení těchto důkazů. Nejde tu proto o situaci, kdy až z kontrolní zprávy by měly být pochybnosti správce daně o učiněných obchodních případech dány na vědomí kontrolovanému subjektu. Jak již bylo uvedeno, tyto pochybnosti jsou zcela jednoznačným a srozumitelným způsobem uvedeny ve výzvě nejen k obchodním případům namítaným v žalobě, ale též k dalším účetním případům žalobou nenamítaným. Například ohledně faktury z 11.12.2003 vystavené Alenou Kuchtovou na částku 60 000,- Kč za návrh interiéru provozovny vznikly pochybnosti o tom, zda se jednalo o náklady daňové a bylo požadováno předložit návrh interiéru provozovny.

Požadavek žalobce odůvodnit zahájení daňové kontroly, že ta směřuje k vyměření nebo dodatečnému stanovení daně, nemá oporu v zákoně. Jak již bylo uvedeno, účelem Pokračování
- 7 -
10Af 30/2011

daňové kontroly je prověřit správnost daňového základu a daně. Teprve poté, co je daňová kontrola provedena, lze učinit úsudek o tom, je-li důvod k dodatečnému vyměření daně či nikoli. Nebudou-li žádné závady při daňové kontrole zjištěny, pak k dodatečnému vyměření daně nedochází ani docházet nemůže. To je ostatně patrné z § 16 odst. 8 věta šestá zákona, ve které se uvádí, že je-li výsledkem kontrolního zjištění skutečnost odůvodňující dodatečné stanovení daně, může být součástí zprávy o daňové kontrole i dodatečný platební výměr. To pak znamená, že přichází v úvahu i takový výsledek daňové kontroly, který dodatečné stanovení daně neodůvodňuje. Daňová kontrola v souzené věci byla zahájena v souladu s obsahem zprávy daně ve smyslu § 1 odst. 2 tehdy platného daňového řádu, neznamená žádný projev libovůle úřadu a způsob zahájení daňové kontroly odpovídá zákonu. Jde proto o úkon způsobilý přerušit běh prekluzivní lhůty v souladu s § 47 odst. 2 daňového řádu. Daňová kontrola směřovala k prověření základu daně a daně žalobce, což je zákonem umožněno, a protože daňový základ nebyl stanoven správně, byl tu důvod daň doměřit, jestliže ta byla žalobcem vypočtena v rozporu se zákonem. Jestliže daňová kontrola byla zahájena v souladu se zákonem, pak tato okolnost nemá žádný negativní dopad na průběh daňového řízení a provádění důkazů výslechem svědků. Uzavírá se, že daňová kontrola zahájená dne 3.10.2005 založila prekluzi práva daň doměřit, protože byla zahájena v souladu se zákonem a nestalo se tak v rozporu s nálezem Ústavního soudu, na který je v žalobě odkazováno.

Poznamenává se, že prekluzivní lhůta po zahájení daňové kontroly rovněž nedoběhla, protože podáním žaloby proti rozhodnutí žalovaného z 22.2.2008 dne 28.4.2008 byla prekluzivní lhůta přerušena podle § 41 s.ř.s., přičemž toto řízení bylo ukončeno právní mocí rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 24.1.2011, který nabyl právní moci dne 27.1.2011. Bylo-li rozhodnutí žalovaného vydáno 4.3.2011 a následně doručeno, stalo se tak v prekluzivní lhůtě.

Porušení procesních práv je vztahováno k šesti v žalobě konkretizovaným obchodním případům. Uskutečnění obchodních případů žalobce dokládal účetními doklady. V zájmu objasnění, zda zaúčtované doklady odpovídají realitě, bylo prováděno důkazní řízení. Provedené důkazy byly hodnoceny postupem souladným s § 2 odst. 3 daňového řádu a v podstatě se uvádí, pro jaké rozpory v tvrzení jednotlivých svědků a zástupců žalobce nebylo žalobci uvěřeno, že jím tvrzené obchodní případy se uskutečnily tak, jak se projevují v účetních podkladech. Zjištění, že obchodní případy nenastaly, tak jak byly zaúčtovány, má oporu v provedeném dokazování při daňové kontrole a není vystavěno na pochybnostech správce daně o tom, zda k zaúčtovaným obchodním případům došlo. Při provádění daňové kontroly a hodnocení důkazů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu. Svědkové vypovídali ke konkrétním obchodům se žalobcem, a pokud nedokázali dotaz zodpovědět, uvádí se tato skutečnost v protokolu o výslechu svědka. Rozpory mezi výpověďmi svědků, které vedly k tomu, že tvrzení žalobce nebylo uvěřeno, jsou ve zprávě o daňové kontrole uvedeny. Princip spravedlivého procesu proto porušen nebyl a nestalo se tak ani ve vztahu ke stavu účetnictví žalobce.

V souzené věci byla daň doměřena dokazováním, kdy na základě provedených důkazů nebylo prokázáno, že zaúčtované obchodní případy uvedené v žalobě se skutečně staly tak, jak je v těchto dokladech popsáno. Nejde tu proto o to, prokazovat nevěrohodnost, neúplnost, nesprávnost, neprůkaznost účetnictví, ale o to, aby žalobce v rámci svého důkazního břemene prokázal, že skutečně měl daný daňový výdaj a ten je podřaditelný výdaji daňovému. Jestliže žalobce této své povinnosti založené § 31 odst. 9 daňového řádu nedostál, protože nenabídl takové důkazy, které by podpořily údaje žalobce v předloženém účetnictví, nejde o situaci podřaditelnou § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu. Účetnictví žalobce jako celek, případně Pokračování
- 8 -
10Af 30/2011

jeho některá část zpochybňována nebyla, jednalo se o to, v konkrétních případech prokázat, že zaúčtovaný obchodní případ se skutečně stal. Jak již bylo uvedeno, daň byla doměřena dokazováním na základě důkazů provedených při daňové kontrole a hodnocení provedených důkazů má oporu ve spise. Zjištění, že konkrétní případy se neudály tak, jak je dokládáno účetními podklady, má oporu ve výsledcích dokazování.

Odvolací námitky se týkaly výlučně procesního postupu, hmotněprávní výhrady uplatněny nebyly. Nezbývá než zopakovat, že hodnocení důkazů, tak jak bylo provedeno v závěru daňové kontroly a je vyjádřeno ve zprávě odpovídá zcela tomu, co z jednotlivých důkazních prostředků vyplynulo. Hodnocení důkazů proto odpovídá požadavkům § 2 odst. 3 daňového řádu, je logické a má oporu ve spise.

Žalovaný se vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami a svůj názor na tyto námitky odůvodnil. Nejedná se tu o to, že by v podstatě převzal závěry správce daně, ale odůvodňuje, proč závěry správce daně považuje za správné a zákonu odpovídající. Jestliže jsou kontrolní zjištění správná, což bylo v odvolacím řízení shledáno, pak je tu důvod daň doměřit, byla-li žalobcem přiznána a zaplacena v nesprávné výši.

Doměření daně za takové situace v rozporu s právní úpravou není.

Jestliže je ze zprávy o daňové kontrole naprosto zřejmé, že hodnocené důkazy odpovídají tomu, co svědkové a zástupci žalobce uvedli, pak takové hodnocení odpovídá § 2 odst. 3 daňového řádu a není libovůlí ani porušením zákona. Hodnocení důkazů je logické, žádný z provedených důkazů nebyl opomenut, nebyla prováděna žádná selekce důkazů. Ve vztahu ke každému jednotlivému obchodnímu případu byly provedené důkazy hodnoceny ve vzájemném vztahu. Nenastala situace tvrzená v žalobě, že k některým důkazům nebylo přihlédnuto, či některý důkaz nebyl proveden. Výslechy svědků byly vedeny k obchodním případům, kterých se svědkové zúčastnili a byli jim kladeny zcela jednoznačné otázky, jimiž bylo zjišťováno, zda se obchodní případ udál, co bylo jeho předmětem, jak byla stanovena cena zboží, případně služby. Důvodem daňové kontroly bylo prověřit základ daně a daně jak stanoví zákon a není pravdivé žalobní tvrzení o tom, že žalobce se o pochybnostech správce daně o reálnosti konkrétních obchodních případů dozvěděl, až ze zprávy o daňové kontrole. Pochybnosti byly zcela jednoznačným způsobem vyjádřeny ve výzvě z ledna 2006. Z této výzvy žalobce věděl, co je předmětem pochybností správce daně, a tudíž co má prokazovat a jaké důkazní prostředky přicházejí proto v úvahu. Věděl tudíž zcela jednoznačně o tom, co je zapotřebí prokazovat a tudíž nebyl nikterak omezen v uplatňování důkazních návrhů. Daňová kontrola postupovala v souladu s § 16 daňového řádu a ze spisu neplyne, že postup správce daně znamená svévoli při provádění daňové kontroly. Naopak vyvstalé pochybnosti o účetních případech byly daňovému subjektu sděleny a měl vědomost o tom, co má prokazovat a jakým způsobem. Při dokazování, hodnocení důkazů a právním zjištění o daňovém základu odpovídal postup správce daně principům daňového řízení založených daňovým řádem.

Nelze přisvědčit ani žalobnímu tvrzení o tom, z čeho vycházely pochybnosti správce daně, protože již ve výzvě se uvádí, že případ zaúčtovaný určitý den například přinesl žalobci ztrátu, (to ostatně připustil i jednatel žalobce, jestliže vyjádřil, že k nákupu ocelových předmětů došlo v podstatě při vadném vyhodnocení podnikatelského záměru) a tyto pochybnosti jsou ve výzvě obsaženy ke všem v žalobě namítaným obchodním případům.

Jestliže správce daně postupoval v souladu se zákonem, žalobci vyjevil své pochybnosti a ty opřel o okolnosti konkretizované ve výzvě, pak za takové situace odvolací Pokračování
- 9 -
10Af 30/2011

orgán postupoval zcela správně, jestliže zákonný postup správci daně nevytkl ani vytknout nemohl.

Pochybnosti správce daně nenastaly čtyři roky poté, co se zaúčtované obchodní případy udály, ale pramenily ze zjištění učiněných na základě účetnictví žalobce. Z těchto dokladů například vyplynulo, že žalobce pořídil značným nákladem ocelové předměty a ty následně se ztrátou prodal, či odepsal do nákladů. Jde tudíž o pochybnosti zjišťované k datu zaúčtování obchodních případů, nikoli o pochybnosti, které měly nastat dodatečně s časovým odstupem.

Hodnocení daňové uznatelnosti nákladu za hutní materiál pro ELO Morava bylo učiněno zcela v souladu s požadavky § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. K tomuto obchodnímu případu soud především uvádí, že v odvolání nebyla k daňové uznatelnosti tohoto nákladu ani dalších v žalobě uvedených nákladů uplatněna odvolací námitka. Jak již bylo uvedeno, odvolací námitky byly ryze procesní povahy a žalovaný se s nimi vypořádal, jak přikazuje § 116 odst. 2, současně platného daňového řádu. Vady vytýkané žalobou ve vztahu k tomuto obchodnímu případu odvolacím řízení shledány nebyly a stejného názoru, je i přezkumný soud. Dané zboží v hodnotě přesahující 1 000 000,- Kč bylo v roce 2002 nakoupeno od společnosti LS – kovo a část tohoto zboží byla prodána společnosti ELO Morava, přičemž stalo se tak se ztrátou. Do účetnictví nebyl zaúčtován výnos z tohoto obchodu a zbylá částka byla proúčtována do nákladů. V zájmu objasnění toho, jde-li o náklad daňový, byli vyslechnuti zástupci žalobce Ing. Martin Miloš a Mgr. M. S., Karel Svoboda pak jako svědek, který v době prodeje hutního materiálu žalobci působil jako jednatel společnosti LS – kovo a současně zastával postavení jednatele společnosti ELO Morava, která část tohoto materiálu nakoupila. Z obsahu svědeckých výpovědí je zřejmé, že byly zjišťovány skutečnosti související s prodejem materiálu v zájmu zjištění, zda ten byl skutečně nakoupen a za jakou cenu. Otázky správce daně se týkaly kvality hutního materiálu, jeho skladování, dodavatelů prodávající společnosti LS – kovo, dopravy. Tyto dotazy svědčí o tom, že účelem svědeckých výpovědí bylo zjistit, zda obchod reálně nastal tak jak je zaúčtován, právě rozpory mezi těmito výpověďmi, jak jsou uvedeny v kontrolní zprávě, dokládají nevěrohodnost tvrzení zástupců žalobce, např. o kvalitě materiálu či dopravě. Svědek Karel Svoboda, jednatel společnosti ELO Morava, pak uvedl, že zboží, které od žalobce nakoupil, nebylo identické s tím zbožím, které žalobci prodala společnost LS – kovo, ve které svědek působil rovněž jako jednatel. Soud nesdílí názor žalobce, že ve výpovědích smluvních účastníků jsou malé rozpory způsobené časovým odstupem. Je pravděpodobné, že si svědkové pro časový odstup nemohou pamatovat všechny okolnosti svých obchodních případů, avšak v souzené věci byly výslechy zaměřeny na významné okolnosti, kterými by bylo možno prokázat reálnost tvrzeného účetního případu. V účetnictví žalobce není zaúčtován žádný doklad o způsobu dopravy zboží od prodávajícího k žalobci, přitom jednatel společnosti LS – kovo výslovně uvedl, že žádnou dopravu nezajišťuje ať již při odběru či dodávce zboží. Již sama tato skutečnost zpochybňuje reálnost zaúčtovaného výdaje. Bez významu není ani vyjádření jednatele společnosti ELO Morava, že od žalobce nakoupil zboží jiné, než které žalobci prodala společnost LS – kovo, ve které byl rovněž angažován.

Důkazem účetnictvím obchodního partnera lze prokazovat realitu obchodního případu. Požadováním předložení účetnictví proto správce daně projevil snahu tvrzení žalobce prokázat. Jestliže účetnictví obchodního partnera k dispozici není pro jeho ztrátu, pak tento důkaz nebylo možno provést. Přitom je třeba mít na zřeteli, že důkazní břemeno spočívá na daňovém subjektu, tedy na žalobci.

Pokračování
- 10 -
10Af 30/2011

K námitce týkající se přepravy zakoupeného materiálu je zapotřebí uvést, že především se náklady na dopravu těchto věcí nikterak nepromítly do účetnictví žalobce. Dodavatel pak zcela jednoznačně vyloučil, že dopravu zboží zajišťuje a nezajišťoval ji ani u tohoto obchodního případu. Argument o způsobu dopravy svědčící proto, že obchodní případ se nestal tak, jak je žalobcem tvrzeno, proto odpovídá provedeným důkazům, byl využit při hodnocení důkazů v zájmu odůvodnění skutkového zjištění. Skutkové zjištění o tom, že žalobce neprokázal, že daný obchod jak byl zaúčtován, se skutečně stal, považuje soud za správné.

I k žalobní výhradě o změnách ve společnostech prodávajícího a kupujícího je třeba zdůraznit, že důkazní břemeno spočívá na žalobci a se zřetelem k vysoké ztrátě z tohoto obchodu žalobce pochybnosti správce daně neodstranil. Byl to žalobce sám, který daný obchod označil za vadný podnikatelský záměr a již to samo o sobě svědčí o tom, že nejedná se o výdaj daňový podřaditelný požadavkům § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Daňovým výdajem je pouze takový výdaj, který žalobci přinesl zdanitelné příjmy, což se však u výdaje vynaloženého na nákup kovového materiálu od společnosti LS – kovo nestalo. Náklad na základě nesprávného podnikatelského záměru nákladem daňovým není, nelze jej při stanovení daňového základu uznat. Jinak by docházelo k tomu, že vadná rozhodnutí podnikatelských subjektů by ve svém důsledku dopadala při snížení daňového základu na celou společnost. To však není v souladu se základními zásadami daňového řízení.

K odkazu na § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu soud uvádí, že v souzené věci byla daň doměřena dokazováním. Byl zpochybněn konkrétní zaúčtovaný obchodní případ, nešlo tu o to, že účetnictví žalobce je vadné. Na správci daně proto nebylo prokazovat nesprávnost účetnictví, ale naopak na žalobci bylo, aby prokázal, že daný náklad reálně učinil a ten má povahu nákladu daňového. Daňová kontrola je vždy prováděna s časovým odstupem, zpochybnění reálnosti obchodního případu má oporu ve spise, je vyjádřeno ve výzvě a svědeckými výpověďmi nebylo prokázáno tvrzení žalobce o daném výdaji. Hodnocení těchto svědeckých výdajů je správné.

Druhý obchodní případ se vztahuje k prodeji materiálu společnosti ELO Morava z ledna 2003. Předmětem tohoto obchodu měl být materiál, který žalobce nakoupil v roce 2002. I na tento žalobcův výdaj je zapotřebí vztáhnout to, co bylo řečeno o dokazování, hodnocení důkazů a skutkovém a právním zjištění, jako u prve uvedeného tvrzeného obchodu mezi stejnými obchodními partnery. I k tomuto obchodu byly provedeny stejné důkazy, jedná se o účetní podklady, vyjádření jednatele žalobce, výslech jeho zaměstnance a výslech svědka, kdy není prokázáno, že předmětem prodeje měl být materiál pořízený od společnosti LS – kovo. Soud poukazuje na výpověď jednatele společnosti ELO Morava, který současně působil jako jednatel společnosti LS – kovo, který výslovně uvedl, že předmětem převodu nebyl shodný materiál, který žalobce pořídil přibližně půl roku před projednávaným obchodním případem od společnosti LS – kovo. Zjištění správce daně, že společnosti ELO Morava, nebylo prodáno zboží nakoupené od společnosti LS – kovo je správné, z daňových nákladů pak byl vyloučen a částka odpovídající rozdílu mezi příjmem dosaženým při prodeji zboží společnosti ELO Morava a částkou odúčtovanou ze skladové evidence do ztráty.

Nezbývá, než zopakovat, že rozpory mezi výpověďmi smluvních účastníků byly vyhodnoceny zcela správně v souladu s požadavky § 2 odst. 3 daňového řádu. Pro věc je podstatné, že žalobce neprokázal, že dané zboží v tvrzené ceně pořídil od společnosti LS – kovo, přičemž prokázání této skutečnosti je na něm. K tíži žalobce je okolnost, že nebyl schopen nabídnout i takové důkazy, kterými by své tvrzení prokázal, jestliže tak nebyl Pokračování
- 11 -
10Af 30/2011

schopen učinit účetnictvím a nestalo se tak ani svědeckými výpověďmi a účastenským vyjádřením. Na důkazním břemeni žalobce nemůže nic změnit chybějící účetnictví společnosti ELO Morava, o příbuzenském vztahu mezi Mgr. M. S. a Karlem Svobodou se uvádí, že jsou bratranci. Aleš Boháček, jednatelem společnosti v době uskutečnění obchodního případu nebyl, a proto by jako svědek v této věci vystupovat nemohl, z provedeného dokazování vyplývá zjištění, že žalobce neprokázal, že jím tvrzený daňový výdaj se uskutečnil jak je zaúčtován, přičemž shromážděné podklady založené ve spise tomuto skutkovému zjištění odpovídají.

Materiál, o němž žalobce tvrdí, že jej pořídil v roce 2002, měl být dále ve dvou případech prodáván společnosti TETRAGON CB a společnosti K.O.-ocel. I ohledně těchto obchodních případů soud opakuje, že pochybnosti jsou vyjádřeny ve výzvě a jsou též odůvodněny. Ve výzvě jsou obchodní případy popsány, uvádí se, že vznikly pochybnosti o správnosti zaúčtování a požaduje se prokázat, jakým způsobem byly prodejní ceny stanoveny, z jakého důvodu byly obchodní případy uskutečněny, jestliže jimi vznikla žalobci značná ztráta. To je uvedeno i v kontrolní zprávě, ve které je dále popsán další procesní postup a uzavírá se, že hutní materiál nebyl nakoupen za tvrzenou cenu a posléze prodán. Tím údaje o nákladech nebyly prokázány. Účelem důkazního řízení bylo zjistit, zda žalobce pořídil od společnosti LS – kovo hutní materiál v zaúčtované hodnotě, který by pak mohl následně prodávat společnosti TETRAGON CB a společnosti K.O.-ocel. Z provedených důkazů takové zjištění na základě zhodnocení těchto důkazů nevyplynulo a nezbývá než zopakovat, že žalobce neprokázal, že hutní materiál reálně v dané ceně v roce 2002 nakoupil, a tudíž mu vznikl náklad, který by byl daňově uznatelný. Jestliže není prokázáno, že zboží bylo nakoupeno jak je tvrzeno, není prokázáno ani to, že právě zboží, které mělo být pořízeno od společnosti LS – kovo bylo předmětem prodeje společnostem TETRAGON CB a K.O.-ocel. Provedené důkazy byly hodnoceny způsobem zcela odpovídajícím požadavkům § 2 odst. 3 daňového řádu, rozpory mezi výpověďmi svědků se nevztahovaly k detailům, ale k podstatným okolnostem, např. ke způsobu dopravy zboží, jeho kvalitě, případné reklamaci. Na tom nic nezměnil ani časový odstup.

V účetnictví společností TETRAGON CB a společnosti K.O.-ocel, jsou obchody mezi žalobcem a těmito společnostmi zaúčtovány, avšak pro věc je rozhodné, že není prokázáno, že předmětem těchto obchodů bylo právě zboží pořízené žalobcem od společnosti LS – kovo. To je ve zprávě o daňové kontrole uvedeno. Jestliže není prokázáno, že předmětem obchodu bylo právě zboží zaúčtované do nákladů žalobce v roce 2002, pak vyloučení výdaje na pořízení tohoto zboží odpovídající rozsahu obchodu s oběma společnostmi odpovídá výsledkům dokazování a je v souladu s požadavky § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

Z daňově uznatelných nákladů byla dále vyloučena úhrada zprostředkovatelské provize na základě smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi žalobcem a společností C.I.V. jako zprostředkovatelem. Důkazní řízení vedené k tomuto obchodnímu případu považuje soud za úplné, jestliže vedle účetních dokladů a zprostředkovatelské smlouvy byl proveden výslech svědka Karla Červinky, který jakékoli zprostředkování obchodu, na základě kterého společnost MB Sving, ve které byl svědek zaměstnán, pořídila od žalobce sklo. Svědek výslovně uvedl, že o společnosti C.I.V. nemá žádnou vědomost, nezná ji a Martina Chlupa, jednatele této společnosti, který za ní měl jednat, rovněž nezná. Dokazováním byla vyvrácena správnost zaúčtování provize do daňových nákladů, nejde tu o nesprávnost účetnictví žalobce, ale o nesprávné tvrzení o tom, že účetní případ se stal, tak jak je v účetnictví tvrzeno. Proto finanční orgán nestíhala povinnost předpokládaná v § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu. Prokázání skutečnosti, že došlo ke zprostředkování obchodu mezi žalobcem a společností MB Pokračování
- 12 -
10Af 30/2011

Sving bylo proto na žalobci zcela v souladu s požadavky založenými § 31 odst. 9 zákona. Písemnou dokumentací nebylo prokázáno, že zobrazení obchodního případu v účetnictví je správné, protože správnost těchto písemností byla vyvrácena právě výpovědí svědka Červinky. Při daňové kontrole bylo proto prokázáno, že ke zprostředkování nedošlo a učinil tak správce daně.

Nejde tu o nesprávnou interpretaci zprostředkovatelské smlouvy, ale o to, zda došlo ke zprostředkování obchodu mezi žalobcem a společností MB Sving. Společnost MB Sving jistě o zprostředkovatelské smlouvě mezi společnostmi žalobce a C.I.V. vědět nemusela, podstatné je však to, že vylučuje zprostředkování nákupu skla od žalobce tím, že společnost C.I.V. ani jejího jednatele Martina Chlupa, svědek, který jednal jménem odběratele, nezná, což samo o sobě zprostředkování právě označenou společností vylučuje. O nákupu skla za společnost MB Sving nikdo jiný nejednal, což svědek uvedl a současně poukázal na to, že obchod projednával s Ing. Martinem Milošem a Mgr. S.. Ve výpovědi svědka žádné nepřesnosti nejsou a výpovědí tohoto svědka je vylučováno tvrzení žalobce o tom, že obchod, jehož předmětem bylo sklo, byl zprostředkován společností C.I.V. Shromážděné důkazy byly proto hodnoceny správně a zjištění o tom, že prodej skla společnosti MB Sving nebyl zprostředkován, má oporu ve výsledcích dokazování. Jestliže svědek jednající za odběratele skla vyloučil, že daný obchod byl zprostředkován, nemůže na tom změnit nic okolnost, že nebyl jako svědek vyslechnut Martin Chlup, který měl dle tvrzení žalobce zprostředkování prodeje zboží zajistit.

Úsudek finančních orgánů o tom, že ke zprostředkování nedošlo, a tudíž zaúčtovaná provize za zprostředkování daňovým výdajem není, je správné a odpovídající obsahu spisu.

K v žalobě uvedeným obchodním případům žalobce navrhl provést svědecké výpovědi, konkrétně jednatele žalobce Ing. Martina Miloše, zaměstnance žalobce Mgr. M. S. a Karla Svobody. Protože tyto svědecké výpovědi byly provedeny v průběhu daňové kontroly, vztahovaly se k rozhodným skutečnostem daných obchodních případů, nepovažuje soud za nezbytné svědecké výpovědi opakovat. Výslech svědka Martina Chlupa není rovněž zapotřebí provádět, protože je tu výpověď svědka Karla Červinky, který výslovně vyloučil zprostředkování obchodu se sklem se společností MB Sving. Kromě toho bylo při daňové kontrole zjištěno, že Martin Chlup se na adrese uvedené v žalobě nezdržuje. Smlouvou o zprostředkování byl proveden důkaz při daňové kontrole, což je zjevné z kontrolní zprávy a vedle toho tato smlouva byla soudu předložena a její obsah byl při jednání sdělen. Jestliže se tři z navržených svědků vyjádřili k rozhodným skutečnostem vztahujícím se k daným obchodním případům zcela srozumitelně, nemá soud zapotřebí vyslýchat je opakovaně v zájmu ujasnění těchto výpovědí, jak se uvádí v žalobě. Soud poznamenává, že žalobce sám argumentuje tím, že mezi obchodními případy a svědeckými výpověďmi uplynula doba čtyřech let, proto jsou výpovědi podle názoru žalobce neúplné, jestliže si na určitou skutečnost nepamatují, pak je třeba poukázat na to, že od doby provedení důkazů svědeckými výpověďmi uplynula doba dalších pěti let, čili je tu časový odstup devíti roků. To však nemění nic na tom, že soud považuje svědecké výpovědi Ing. Martina Miloše, Mgr. M. S. a Karla Svobody provedené v daňové kontrole za zcela postačující v zájmu zjištění, zda se dané obchodní případy staly. Výslech Martina Chlupa je pak soudem hodnocen jako nadbytečný, je-li tu svědectví zaměstnance společnosti, která od žalobce sklo nakoupila. Soud proto uzavřel, že doplnění dokazování v žalobcem navrženém rozsahu je nadbytečné.

Žalobní bod o vadném výpočtu daňového základu a daně za rok 2003 není opodstatněný. Daňový základ byl zvýšen o 1 591 030,- Kč. Tuto částku představuje 114 644,- Pokračování
- 13 -
10Af 30/2011

Kč na neprokázaných nákladech ve výši 163 847,- Kč na nákup hutního materiálu, která byla snížena o částku 49 203,- Kč uplatněné ve výnosech z obchodního případu se společností ELO Morava. Do vyloučených daňových nákladů a tudíž do nově stanoveného daňového základu byla započtena částka 1 001 230,- Kč, což je hodnota materiálu, o němž žalobce tvrdí, že jej prodal společnosti TETRAGON CB a K.O.-ocel, avšak v řízení bylo zjištěno, že náklad na pořízení hutního materiálu od společnosti LS – kovo ve výši tvrzené žalobcem vynaložen nebyl. Jestliže materiál v takové hodnotě pořízen nebyl, částky uhrazené společnostmi TETRAGON CB a K.O.-ocel, nemohly představovat příjem z obchodu s takovým zbožím. Nebyl proto důvod snižovat částku odepsanou ze skladové evidence do ztráty o příjem dosažený od uvedených společností, jestliže jím nemohl být materiál odepisovaný do ztráty prodán. Konečně třetí položku, o kterou byl daňový základ zvýšen, představuje zaúčtovaná provize za neuskutečněnou službu ve výši 475 156,- Kč. Uvedené tři položky pak představují ve svém souhrnu částku, o kterou byl daňový základ zvýšen (114 644 + 1 001 230 + 475 156 = 1 591 030,- Kč).

Úsudek správce daně o rozsahu snížení daňových nákladů je zcela správný. Zahrnuje náklad na pořízení hutního materiálu od společnosti LS – kovo, kdy nebylo prokázáno, že žalobce skutečně takové zboží v zaúčtované ceně nakoupil. To se muselo projevit i na straně příjmů. Účetní doklady společností TETRAGON CB a K.O.-ocel není prokázáno, že příjem dosažený z obchodu s těmito společnostmi byl získán právě prodejem zboží, o němž žalobce tvrdí, že bylo nakoupeno od společnosti LS – kovo, což však bylo výsledky dokazování vyvráceno. Z tvrzeného obchodu nemohl proto vyplynout žádný příjem a nebyl proto důvod upravit výši příjmů a daňový základ.

V roce 2002 bylo postupováno shodně jako v roce 2003, kdy ze základu daně byly vyloučeny náklady i výnosy. Svědek Karel Svoboda, jednatel společnosti ELO Morava, uvedl, že materiál pořízený od žalobce nebyl shodný s materiálem, který měl být prodán žalobci společností LS – kovo. Právě z toho důvodu byly vyloučeny z daňových nákladů náklady na nákup hutního materiálu a z výnosů příjem z prodeje tohoto materiálu. Stalo se tak v obou zdaňovacích obdobích.

Na stranu příjmů žalobce v roce 2003 byly přiřazeny částky uhrazené společnostmi TETRAGON CB a K.O.-ocel doložené účetními doklady těchto společností. Účetní doklady však neprokazují, že příjem byl získán právě prodejem hutního materiálu, který měl být podle tvrzení žalobce pořízen od společnosti LS – kovo, jestliže takový obchod a hodnota zboží v řízení prokázány nebyly.

Soud proto uzavřel, že pro důvody uvedené v žalobě není napadené rozhodnutí vadné.

Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti.

Žalobce zaplatil na soudním poplatku 3 000,- Kč, ač soudní poplatek za žalobu proti správnímu rozhodnutí činí 2 000,- Kč. Na poplatku tudíž vznikl přeplatek ve výši 1 000,- Kč. Na poplatku bylo tudíž zaplaceno více, než činila poplatková povinnost. Proto soud postupoval podle § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a žalobci vrátil přeplatek na poplatku ve výši 1 000,- Kč.

Pokračování
- 14 -
10Af 30/2011

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů

od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně z důvodů podle § 103 odst. 1 s.ř.s. prostřednictvím soudu podepsaného ve dvou stejnopisech.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 20. července 2011

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Balejová v.r.

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru