Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Af 25/2011 - 35Rozsudek KSCB ze dne 21.07.2011

Prejudikatura

5 Afs 129/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Afs 76/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

10Af 25/2011 – 35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce V. S., bytem České Budějovice, Dlouhá 1030/14, zastoupeného JUDr. Evou Lindauerovou Duchoňovou, LLM, advokátkou, se sídlem Praha 4, Jaurisova 514/6, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.3.2011, č.j. 954/11-1100, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 11.8.2010, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 202.100 Kč, stanoven nárok na daňový bonus ve výši 0 Kč a současně sdělena povinnost platit penále ve výši 40.420 Kč.

Žalobce namítá, že se žalovaný nesprávně vypořádal s odvoláním žalobce ohledně uplatněných výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ohledně pronajatých salónků ve výši 109.200 Kč. Nesouhlasí se závěrem správce daně, že nebyl dán bezprostřední vztah mezi výdaji a jeho příjmy. Správce daně nezná obchodní systém nastavený v pojišťovnictví a bez znalostí těchto okolností došlo k příliš zužujícímu výkladu, co může být výdajem žalobce a jeho příjmem, a to aniž by k tomu byla založena příčina. Správce daně Pokračování
- 2 -
10Af 25/2011

nezjišťoval, zda v důsledku dosažení určitých příjmů panem P. H. automaticky nevzniká žalobci nárok na získání příjmů, a to v důsledku jeho aktivní činnosti. Žalobce má za to, že bezprostřední vztah mezi výdaji a příjmy žalobce je dán, neboť jeho příjmy jsou odvislé od produkce P. H. a jeho podřízených, tedy nejen z vlastního uzavírání pojistných smluv, ale především jako výsledek dobře vedené obchodní sítě z níž mu plynou příjmy. Dle žalobce rovněž správce daně nesprávně postupoval v případě zhodnocení skutečností a důkazů doložených žalobcem týkajících se výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v souvislosti s podniknutými cestami ve zdanitelném roce 2006, a to ve výši 1.510.362 Kč. Nesprávný byl požadavek správce daně, aby žalobce prokázal všechny uskutečněné cesty v roce 2009, neboť tento jeho postup jde proti smyslu článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod v případě, že správce daně požadoval na žalobci po třech letech od konce zdaňovacího období roku 2006 prokázat všechny vykázané cesty. V tomto směru bylo dokazování žalobce velmi nesnadné a je evidentní, že cesty řádně neprokáže a ani v důsledku plynutí času prokázat nemůže. Žalobce je připraven předložit důkazy o provedených cestách, na které správce daně poukáže jako na sporné. Tímto postupem by byl naplněn i účel zákona, neboť by z výčtu vybraných cest správcem daně bylo možné dovodit vypovídací schopnost celého účetnictví žalobce. Dle žalobce prokázat všechny cesty by bylo nad lidské síly. Žalobce navrhl výslech M. K. a Mgr. M. Ž., což bylo ze strany správce daně odmítnuto jako důkaz nadbytečný a nehospodárný, neboť žalobce neuvedl jejich řádnou identifikaci. Zcela nesprávně byl rovněž vyhodnocen důkaz – výpověď svědka F. Š. a to ohledně výměny tachometru, což je zásadní skutečností. Správce daně se zabýval počtem kilometrů na tachometru až ve zprávě o kontrolním zjištění, což měl žalobce od počátku za postup v rozporu s § 2 odst. 2 daňového řádu. Žalobce má za to, že správce daně rovněž porušil § 46 odst. 3 daňového řádu, jestliže vyloučil žalobci z příjmů v roce 2006 částku 899.999,50 Kč za provize, které musel žalobce vrátit a které pocházely z trestné činnosti jiné osoby, aniž by tuto skutečnost mohl žalobce před jejich přijetím zjistit. Tyto příjmy byly poté neoprávněně zahrnuty do příjmů žalobce na základě pomůcek. K této okolnosti žalobce opakovaně navrhoval důkazy, které však správce daně neprovedl. Žalobce nakonec provize musel zahrnout do svých příjmů, ale byl v dobré víře, že se jedná o provize v dobré víře přijaté a že jejich původ nevyplývá z činnosti protiprávní vykonávané třetí osobou. Toto bylo zjištěno až v průběhu daňové kontroly. Dle žalobce správce daně postupoval v rozporu s právními předpisy, když při doměření daně propojil dokazování a současně použil dílčím způsobem pomůcky. Nesprávný byl rovněž postup správce daně při projednání a zaslání zprávy o daňové kontrole, když tuto nemohl žalobce se správcem daně projednat a správce daně mu zprávu o kontrole zaslal poštou. Tímto postupem došlo k porušení § 16 odst. 4 písm. f/ daňového řádu. Tím byl žalobce zbaven procesních práv, když mu nebylo umožněno řádně projednat a případně podepsat kontrolní zprávu ze dne 14.7.2010. Žalobce nikdy neodmítl zprávu převzít a ani se jejímu doručení nevyhýbal. Žalobce proto poukazuje na nesprávný úřední postup v řízení o odvolání. Proto je navrhováno, aby rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. K námitce ohledně výdajů za pronájem salónků odkázal na výpověď svědka P. H., kterým bylo prokázáno, že svědek prováděl školení nových spolupracovníků v pronajatých prostorách. Neprokázalo se, že skutečným nositelem výdajů za pronájem je žalobce, který by je mohl oprávněně uplatnit v daňových výdajích, a nebylo rovněž prokázáno, že k těmto výdajům existují příjmy, které by měly k těmto výdajům vztah. Nositelem těchto výdajů nemohl být žalobce, ale pouze P. H., který si také v některých případech tyto výdaje jako daňové sám uplatnil. Žalobce neprokázal daňové výdaje v souvislosti s pracovními cestami, nepředložil žádný důkazní prostředek, kterým by prokázal uskutečnění veškerých vykázaných pracovních cest, neboť se pouze v obecné rovině omezil Pokračování
- 3 -
10Af 25/2011

na seznam důkazních prostředků, kterými by cesty mohly být prokázány, popřípadě navrhuje podrobnější prokázání pouze dvou až tří cest uskutečněných v průběhu jednoho měsíce. Žalobce měl povinnost prokázat oprávněnost vynaložených nákladů, ovšem neodstranil pochybnosti o výši výdajů na pracovní cesty a na základě předložených důkazů nebylo možno postavit najisto rozsah uskutečněných pracovních cest. K hodnocení svědecké výpovědi F. Š. žalovaný odkázal na zprávu o daňové kontrole. K námitce ohledně snížení příjmů z roku 2006, kdy žalobce vracel provize na účet společnosti INOLYMP spol. s r.o. a v tomto roce si uvedenou částku uplatnil do daňových výdajů, správce daně odkázal na § 5 odst. 6 zákona o daních z příjmů, dle něhož se o tyto vrácené příjmy sníží příjmy, popřípadě zvýší výdaje, a to ve zdaňovacím období, kdy k jejich vrácení došlo. Správce daně tedy postupoval v souladu s tímto ustanovením a nesnížil o tyto příjmy základ daně v roce 2006. Způsob ohledně stanovení daně z příjmů fyzických osob za rok 2006 je popsán v úředním záznamu, se kterým byl žalobce seznámen. Správce daně postupoval v souladu s § 31 odst. 6 daňového řádu, kdy jako pomůcky pro stanovení počtu ujetých kilometrů na pracovních cestách použil opisy písemností, v nichž byly stavy tachometru zaznamenány. Kromě těchto pomůcek, které použil pro stanovení výdajů na pracovní cesty, vyšel z daňové evidence žalobce, na základě které stanovil výši příjmů a výši ostatních výdajů. Tyto údaje převzal ze zpochybněné daňové evidence. Tento postup je v souladu s judikaturou NSS, a to s rozsudkem č.j. 2 Afs 93/2007-85 ze dne 17.1.2008. Správce daně seznámil žalobce s kontrolními zjištěními, a měl možnost se k výsledku uvedenému ve zprávě a ke způsobu jeho zjištění vyjádřit, neboť správce daně k projednání zprávy o daňové kontrole žalobce opakovaně vyzýval a mohl se před podepsání zprávy ke kontrolním zjištěním vyjádřit. Zástupce žalobce se několikrát omluvil, neakceptoval ani nabídku, aby stanovil jiný vhodný termín, aby zpráva o kontrole mohla být projednána. Žalobce i jeho zástupce se v době navrhovaných termínů projednání zprávy o kontrole vždy opakovaně omlouvali nepřítomnost, ať již z důvodu nemoci, kterou věrohodně neprokázali, nebo z důvodů pracovního zaneprázdnění. Tyto skutečnosti vedly k tomu, že správce daně vyhodnotil chování žalobce jako snahu vyhnout se převzetí a projednání zprávy o daňové kontrole. Tím došlo k naplnění zákonné podmínky ustanovení § 16 odst. 7 daňového řádu, v důsledku čehož správce daně zaslal zprávu o daňové kontrole poštou.

Ze spisu žalovaného vyplynuly následující rozhodné skutečnosti.

Správce daně zahájil u žalobce dne 10.9.2009 kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006. V uvedeném zdaňovacím období předmětem podnikání žalobce bylo finanční poradenství. Žalobce v tomto zdaňovacím období vykázal příjmy ve výši 2.169.479 Kč a výdaje související s těmito příjmy ve výši 1.872.973 Kč.

V rámci daňové kontroly u správce daně vznikly pochybnosti ohledně výše vykázaných výdajů na pracovní cesty, neboť kontrolou evidence jízd zjistil, že žalobce vykazuje delší trasy, než jsou vzdálenosti navštívených míst dle internetového vyhledávače. Žalobce k uvedeným nesrovnalostem uvedl, že nejezdil cestou kratší, ale cestou nejkvalitnější. Dle správce daně evidence jízd kromě počtu ujetých kilometrů obsahovala datum pracovní cesty, místo a účel cesty byl však uveden pouze obecným a opakujícím se textem, což správce daně zhodnotil jako nevěrohodný důkazní prostředek, kterým žalobce neprokázal uskutečnění pracovních cest. Správce daně proto žalobce dme 23.11.2009 vyzval k prokázání, že výdaje na pracovní cesty v souhrnné výši 1.510.362 Kč jsou výdaji daňovými. U správce daně rovněž vznikly pochybnosti ohledně oprávněnosti uplatněných výdajů za pronájem salónků. Proto byl žalobce rovněž vyzván k prokázání, že výdaje za pronájmy salónků v souhrnné v souhrnné výši 109.200 Kč jsou výdaji ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Na výzvy správce daně žalobce reagoval a požadoval, aby správce daně Pokračování
- 4 -
10Af 25/2011

označil v každém měsíci jednu až dvě pracovní jízdy, o které má vážné a důvodné pochyby s tím, že žalobce by se soustředil na prokázání pouze těchto označených pracovních cest. K prokázání oprávněnosti uplatnění výdajů za pronájmy navrhl výslech svědka P. H., popřípadě dalších osob z řad spolupracovníků, jejichž jména včetně adresy jejich bydliště neuvedl. Správce daně vyslechl P. H. jako svědka, který byl v kariérovém žebříčku jeho podřízeným. Svědek vypověděl, že v roce 2006 prováděl školení v hotelu Gomel a Budějovický Budvar, kdy účelem školení bylo získání nových spolupracovníků. Se žalobcem se dohodl, že náklady na pronájem salónků ponese žalobce s tím, že mu bude vyplácet provize, které zahrnul do svých zdanitelných příjmů. Většinou školil svědek, přičemž i sám uplatňoval výdaje za pronájem salónků a nebyl schopen určit, v kolika případech tyto výdaje uplatnit. Měl provize z lidí, kteří se vyškolili a zůstali ve firmě a provozovali činnost. Svědek rovněž připustil, že školení probíhala i v restauraci.

Správce daně dne 10.5.2010 předal žalobci kontrolní zjištění a stanovil mu lhůtu 15 dnů k vyjádření, jež byla k jeho žádosti prodloužena do 11.6.2010. Žalobce navrhl výslech svědka M. K. a Mgr. M. Ž. k prokázání uskutečnění pracovních cest.

Správce daně předvolal žalobce k projednání zprávy o daňové kontrole na den 1.7.2010 a opakovaně na den 14.7.2010. V těchto dnech se žalobce k jednání nedostavil, z jednání dne 1.7.2010 se omluvil z důvodu dovolené a z termínu 14.7.2010 se omluvil podáním ze dne 13.7.2010 z důvodu pracovního zaneprázdnění jeho zástupce. Správce daně uvedené jednání vyhodnotil jako vyhýbání se projednání a převzetí zprávy o daňové kontrole, proto zaslal zprávu o daňové kontrole ze dne 15.7.2010 žalobci i jeho zástupci poštou na doručenku.

Správce daně vyhotovil úřední záznam dne 6.8.2010 ohledně výpočtu základu daně a daně za použití pomůcek a následně dne 11.8.2010 vydal dodatečný platební výměr, kterým žalobci dodatečně stanovil základ daně a dodatečně vyměřil daň za zdaňovací období roku 2006 ve výši 202.100 Kč a sdělil mu povinnost platit penále ve výši 40.420 Kč.

Proti uvedenému platebnímu výměru podal žalobce odvolání v zákonné lhůtě, jež doplnil dne 7.10.2010, ve kterém uváděl téměř shodné námitky jako v žalobě proti napadenému rozhodnutí. Žalovaný odvolání žalobce jako nedůvodné zamítl. Učinil závěr, že stanovení základu daně a daně za použití pomůcek je správné, neboť žalobce nesplnil důkazní povinnost, a proto nebylo možno stanovit daň dokazováním.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není.

Žalobce namítá nesprávnost zhodnocování skutečností a důkazů ohledně výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v souvislosti s uplatněnými výdaji na dosažení, zajištění a udržení příjmů o ohledně pronajatých salónků ve výši 109.200 Kč. Ve zdaňovacím období roku 2006 žalobce uplatnil výdaje za pronajaté salónky, a to na základě 26 hotovostních dokladů vystavených společností Hotel Gomel a Budějovický Budvar s tím, že tyto pronájmy sloužily ke školení stávajících spolupracovníků k setkání s novými spolupracovníky a k náboru nových pracovníků, přičemž uvedená školení vedl P. H.. Jmenovaný byl k návrhu žalobce vyslechnut jako svědek a uvedl, že v roce 2006 prováděl školení za účelem získání nových spolupracovníků, přičemž se dohodl se žalobcem, že náklady za pronájem ponese žalobce a v některých případech uplatňoval výdaje za pronájem salónků do daňových výdajů sám, když profit ze školení představoval provize z lidí, které Pokračování
- 5 -
10Af 25/2011

vyškolil. Dle správce daně bylo prokázáno, že P. H. v roce 2006 prováděl školení nových spolupracovníků v nových prostorách, neprokázalo se však, že skutečným nositelem výdajů za pronájem je žalobce, který by si je mohl oprávněně uplatnit do daňových výdajů a nebylo ani prokázáno, že k těmto vynaloženým výdajům existují v daňové evidenci žalobce příjmy, které by měly k těmto výdajům vztah. Za těchto zjištěných skutečností je proto správný závěr správce daně, že nositelem těchto výdajů nemohl být žalobce, ale P. H., který ve svědecké výpovědi připustil, že tyto výdaje jako daňové sám uplatnil, neboť oproti nim přiznal příjem ve formě provizí z činnosti nových spolupracovníků získaných na základě jím prováděných náborů. V rámci daňové kontroly rovněž nebylo prokázáno, že k těmto vynaloženým výdajům za pronájem salónků existují v daňové evidenci žalobce příjmy, které by měly k těmto výdajům vztah. Takovými příjmy nemohou být příjmy z provizních účtů, jestliže svědek P. H. v předmětném zdaňovacím období podnikal jako samostatný podnikatel, který sám uváděl dosažené příjmy z podnikání a rovněž tak i vynaložené výdaje. P. H. byl podřízeným žalobce, ovšem sám prováděl školení za účelem náboru nových spolupracovníků, kteří se následně stali jeho podřízenými a z jejichž činnosti měl P. H. následně příjem ve formě provizí, z čehož vyplývá, že nositelem těchto výdajů mohl být pouze P. H., který rovněž připustil, že tyto výdaje jako daňové uplatnil. Zcela irelevantní je i okolnost, že žalobce měl z činnosti P. H. a jeho podřízených také příjmy. Žalobce tedy neunesl důkazní břemeno. Neprokázal, že výdaje za pronájmy salónků byly výdaji daňovými, jestliže jím nebyl prokázán příjem v souvislosti s uvedeným nákladem. Soud v souvislosti s tím odkazuje na důkazní břemeno, jež stíhá daňový subjekt. Nedůvodně je proto žalobcem argumentováno, že nebylo správcem daně zajišťováno či ověřováno, zda v důsledku dosažených určitých příjmů P. H. automaticky nevzniká nárok na získání příjmů žalobci, a to v důsledku aktivní činnosti P. H., v případě, že byl v nadřazeném postavení vůči němu. Žalobcem nebyly k těmto skutečnostem žádné důkazní návrhy činěny ani jím nebyly předloženy žádné důkazní prostředky. Rovněž je v žalobě namítáno nedostatečné dokazování, ovšem za tím účelem nemá žalobce žádné další důkazní návrhy.

Soud poznamenává, že správce daně v daňové evidenci svědka P. H. při místním šetření zjistil, že v roce 2006 svědek do daňových výdajů uplatnil dvakrát pronájem salónku v Budějovickém Budvaru a patnáctkrát pronájem salónků v hotelu Gomel, přičemž dodací listy byly zcela totožné s doklady žalobce. Ve výpovědi žalobce a ve svědecké výpovědi P. H. došlo k nesrovnalostem ohledně údajů o termínech školení, kdy svědek uváděl, že školení probíhala o víkendech, v sobotu, ovšem správce daně dle dodacích listů zjistil, že pronájmy salónků probíhaly jedou za čtrnáct dnů vždy ve středu. Ohledně místa školení byla rovněž uváděna jak svědkem tak i žalobcem rozporná tvrzení, kdy žalobce uvedl, že se jednalo o pronájem prostor, svědek uváděl, že v Budějovickém Budvaru se jednalo o pronajatý salónek, ovšem správce daně zjistil, že v pivnici Budějovického Budvaru salónek není. K prezentaci účastníků rovněž se neshodovala svědecká výpověď P. H. k tvrzení žalobce, který uváděl, že prezentace účastníků vedena nebyla a svědek tvrdil, že vedena byla. Prezentace však nebyla rovněž daňovým subjektem doložena. P. H. ve svědecké výpovědi uváděl, že za školení získával od žalobce provize. Z daňové evidence bylo ovšem zjištěno, že v roce 2006 žalobce žádnou provizi svědkovi nevyplatil. Správný je proto závěr, že výdaj za pronájem salónků uplatnil neoprávněně.

Žalobce namítá nesprávnost postupu v případě zhodnocení důkazů ohledně výdajů v souvislosti s poskytnutými pracovními cestami, a to v celkové výši 1.510.362 Kč.

Ze správního spisu vyplývá, že žalobce uplatnil výdaje na pracovní cesty v celkové výši 1.510.362 Kč, což prokazoval knihou jízd, dle které ujel v roce 2006 276.118 Kč, Pokračování
- 6 -
10Af 25/2011

měsíčně se jednalo o pracovní jízdy od 12.812 km do 34.112 km s tím, že pracovní cesty údajně vykonával každý všední den po dobu celého roku. Nečerpal dovolenou a pracovní cesty se konaly i o státních svátcích. V evidenci knihy jízd je uvedeno datum, místo a počet ujetých kilometrů na pracovní cestě a jako účel je uváděna opakovaně porada nebo jednání se spolupracovníky, nábor nových spolupracovníků, školení, účast na školení. Správce daně měl pochybnosti ohledně uskutečnění vykázaných cest, proto žalobce vyzval k prokázání, zda veškeré uplatněné výdaje na pracovní cesty jsou výdaji daňovými. Žalobce reagoval na tuto výzvu a navrhoval, aby jako důkazní prostředky byly posouzeny parkovací lístky, výpisy z platebních karet, účetní a daňové doklady, zápisy o jednání se zákazníky nebo jednání s obchodními partnery, obchodní korespondence, fotodokumentace, dokumentace o školení a navrhoval, aby správce daně označil z každého měsíce jednu až dvě pracovní jízdy dle svého uvážení buď namátkovým způsobem a nebo takové jízdy o kterých má vážné a důvodné pochyby za účelem dokazování v rozumném čase a přiměřeným úsilím. Přestože žalobce navrhoval shora uvedené důkazní prostředky, v daňové evidenci nebyly parkovací lístky, účetní doklady apod. zajištěny. Rovněž žalobcem nebyly doloženy ani zápisy z jednání, fotodokumentace ani korespondence, na kterou žalobce v odpovědi na výzvu správce daně poukazoval.

Žalobce označil za důkaz ohledně výdajů na pracovní cesty výpis z platebních karet, z něhož správce daně zjistil nesrovnalosti a následně i pochybnosti ohledně uskutečnění pracovních cest, kdy např. dle výpisu z bankovního účtu byl dne 3.11.2006 proveden výběr z bankomatu v Havířově a uhrazen i nákup v Tesco Havířov, přičemž tento den žalobce vykázal pracovní cestu do Brna a Olomouce a zpět. Dále bylo správcem daně z výpisů z platebních karet zjištěno, že žalobce prováděl bankovní operace v zahraničí v období od 17.5.2006 do 29.5.2006, ovšem v tomto období vykázal v evidenci jízd 9 pracovních cest v rámci ČR v celkové délce 8.456 km a uplatnil na výdajích částku 46.254 Kč. Správce daně se rovněž zabýval správností ujeté trasy dle evidence jízd s délkou trasy zjištěnou dle vyhledávače www.seznam.cz a zjistil rovněž nesrovnalosti, kdy např. při pracovní cestě Prostějov, Košice, Bratislava, České Budějovice žalobce vykázal dne 16.2.2006 pracovní cestu v délce 2.197 km, ovšem tato trasa měří pouze 1.155 km – tedy o 1.042 km méně než bylo žalobcem v evidenci knihy jízd uvedeno. Z uvedeného vyplývá, že správcem daně byl učiněn správný závěr, že údaje uvedené v knize jízd neodpovídají skutečnosti, kniha jízd tedy nesplňuje požadavky na průkaznost, jestliže je uveden jen datum, trasa, délka trasy, která neodpovídá skutečnosti a zcela nekonkrétně je uveden i účel jízdy. Skutečnost, že knihy jízd jsou neprůkazné je i potvrzeno tvrzením žalobce v podání ze dne 6.5., že cesty vykázané v knize jízd ze dne 16.1. a 16.2.2006 měly mít ještě další cíle, které neuvedl. Z uvedeného vyplývá, že žalobce ani na základě výzvy neprokázal a nepředložil žádné důkazní prostředky, kterými by prokázal uskutečnění veškerých vykázaných pracovních cest v knize jízd. Návrh žalobce, aby správcem daně byl vyzván pouze k prokázání dvou až tří pracovních cest uskutečněných v průběhu jednoho měsíce, nemá oporu v daňovém řádu, neboť důkazní břemeno spočívá na daňovém subjektu. Proto bylo na žalobci, aby prokázal, že takové výdaje na všechny pracovní cesty měl a byly vynaloženy za účelem dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a proto představují náklady daňově účinné. Soud proto nesdílí názor žalobce, že výdaje na pracovní cesty byly řádně doloženy, neboť pracovní jízdy neodpovídaly daňovým dokladům, na které žalobce odkazoval. Za takové situace nebylo možno vycházet z evidence jízd předložené žalobcem a bylo nezbytné, aby žalobce, jemuž svědčí důkazní břemeno, prokázal, že jím uplatněné výdaje splňují kritéria § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalobci svědčilo právo, aby byl uvědoměn o tom, jaké pochybnosti u správce daně vyvstaly, a tak se mu dostalo prostoru pro to, aby své tvrzení mohl prokázat. Požadavek Pokračování
- 7 -
10Af 25/2011

správce daně na prokázání, že pracovní cesty byly realizovány, jakož i trvání daňové kontroly neznamená porušení § 2 odst. 2 daňového řádu.

Při hodnocení výdajů žalobce na pracovní cesty měly finanční orgány k dispozici knihu jízd, daňové doklady, kterých se žalobce dovolával a jeho vyjádření. Žalobce vedl evidenci jízd k vozidlům, kde uváděl údaje o datu cesty, trase a délce jakož i účelu cesty. K prokázání daňového výdaje však nepostačuje předložení knihy jízd, jestliže údaje tam obsažené neodpovídají skutečnosti. To bylo zjištěno porovnáním zápisů v knize jízd s daňovými doklady, zejména s výpisy z bankovního účtu, kterých se žalobce dovolával. Jestliže takové rozpory byly zjištěny, nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že prokázal uskutečnění jednotlivých pracovních cest. Z obsahu zprávy o daňové kontrole i napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správce daně nezpochybnil nezbytnost užívání automobilu žalobcem pro podnikatelskou činnost. Žalobce ovšem neprokázal, v jakém rozsahu vozidlo skutečně k podnikatelské činnosti užíval a jaké výdaje na pracovní cesty uskutečněné v zájmu zajištění, dosažení a udržení zdanitelných příjmů vynaložil. Ustanovení § 24 zákona o daních z příjmů umožňuje uznat za daňové výdaje náklady ve výši prokázané poplatníkem. Jestliže žalobce nebyl schopen prokázat, že veškeré jím tvrzené pracovní cesty uskutečnil v zájmu dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, pak zákonný požadavek o prokázání výše nákladů nesplnil, a proto finanční orgány nemohly hodnotit jako daňově účinné výdaje na pracovní cesty podle zápisů v knize jízd. Kniha jízd nesplňuje požadavky na průkaznost, jestliže je uveden jen datum, trasa, délka, jež neodpovídá skutečnosti a zcela nekonkrétní účel jízdy, který nemá souvztažnost na konkrétní příjem.

Zjištění žalovaného, že důkazní prostředky předložené žalobcem neosvědčily, že vykonával veškeré jím tvrzené pracovní cesty, má tedy oporu ve spise, neboť daňový subjekt nenabídl finančním orgánům takové důkazy, kterými by prokázal, že pracovní cesty byly skutečně realizovány. Za tohoto skutkového stavu je tedy správné zjištění správce daně, že žalobce neprokázal, že takové pracovní cesty podnikl a jaká je skutečná výše nákladů na pracovní cesty. Účel jízdy dostatečně nekonkretizoval, v délce tras byly zjištěny rovněž pochybnosti, a proto zcela důvodně vedená kniha jízd vzbuzuje pochybnosti, že se jízdy tam zapsané uskutečnily. Tato pochybnost byla ve výzvě pro žalobce správcem daně vyjádřena a žalobce byl vyzván k předložení důkazních prostředků k jízdám zapsaným v knize jízd. Nejde tu tedy proto o doložení něčeho, co by žalobce nebyl sám schopen prokazovat, neboť to byl právě žalobce, kdo zapsané jízdy provedl. Zcela nepostačující je tvrzení žalobce, že pracovní cesty se uskutečnily, jestliže důkazní břemeno leží na daňovém subjektu. Žalobce však svým tvrzením ani odkazy na shora uvedené důkazní prostředky neprokázal, že k jízdám uvedeným v knize jízd skutečně došlo. Správce daně nezpochybnil, že žalobce v rámci podnikání vykonával pracovní cesty, neprokázal však v jakém rozsahu. Proto stanovil výdaje na pracovní cesty na základě údajů, které měl k dispozici.

Správcem daně bylo z opisů protokolů o státních technických prohlídkách zjištěno, že ke dni 2.1.2006 byl stav tachometru u vozidla Peugeot 406.112.722 km, k 7.2.2008 byl stav tachometru 195.142 km. Dle těchto písemností tedy bylo v průběhu 25 měsíců ujeto 82.420 km, průměrně tak za 1 měsíc 3.297 km. Počet kilometrů ujetých na pracovních cestách v roce 2006 byl stanoven správcem daně 39.564 km. Žalobcem bylo prokázáno, že ke dni 2.2.2008 byl vyměněn tachometr vozidla, výslechem svědka však nebylo prokázáno, že by stav původního tachometru a tachometru vyměněného byl odlišný, neboť F. Š., který výměnu prováděl, uvedl, že stav vyměněného tachometru byl k datu výměny 100 – 150.000 km a stav tachometru původního byl podobný, určitě přes 100.000 km.

Pokračování
- 8 -
10Af 25/2011

Správný byl postup správce daně v případě odmítnutí výslechu svědka M. K. a Mgr. M. Ž., v případě, že žalobce neuvedl jejich řádnou identifikaci za účelem jejich obeslání, neboť v případě návrhu výslechu uvedených osob jako svědka je povinností žalobce uvést jejich jméno, příjmení, adresu za účelem jejich obeslání i uvést okolnosti, ke kterým má být svědek vyslechnut a za účelem jakého zjištění.

Dle žalobce správce daně porušil § 46 odst. 3 daňového řádu, jestliže nevyloučil žalobci z příjmů ve zdanitelném období roku 2006 částku 899.999,50 Kč za provize, které musel žalobce vrátit, neboť pocházely z trestné činnosti jiné osoby, což žalobce před jejich přijetím nezjistil. Žalobce se tedy domáhal snížení příjmů z roku 2006 o uvedenou částku, přestože tato provize byla jím v roce 2007 vrácena. V roce 2006 žalobce uvedenou částku uplatnil, přestože tato provize byla jím v roce 2007 vrácena a v tomto roce si žalobce uvedenou částku uplatnil do daňových výdajů. Správce daně nesnížil o tyto příjmy v roce 2006 základ daně, což je v souladu s § 5 odst. 6 zákona o daních z příjmů, dle něhož se o tyto vrácené příjmy sníží příjmy, popřípadě zvýší výdaje, a to ve zdaňovacím období, kdy k jejich vrácení došlo. Postup správce daně je proto soudem považován za správný, odpovídající shora uvedenému zákonnému ustanovení. Jestliže je v § 5 odst. 6 zákona upraven postup v případě vrácení příjmu, je zcela irelevantní odkaz žalobce na nemožnost podání dodatečného daňového přiznání, neboť ze strany správce daně byl proveden úkon směřující k přezkoumání správnosti daňové povinnosti za zdaňovací období roku 2006.

Ze zákona o správě daní a poplatků plynou daňovému subjektu ve vztahu k dokazování procesní povinnosti. Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tedy břemeno důkazní. Nesplní-li při prokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností tak, že není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem. Základním důkazním prostředkem ověření správnosti základu daně a výše daně jsou účetnictví a účetní doklady.

Žalobci byla za předmětné zdaňovací období stanovena daňová povinnost za použití pomůcek, soud mohl tak pouze přezkoumat, zda byly splněny podmínky pro stanovení daňové povinnosti ve smyslu § 31 odst. 5 daňového řádu. Dle tohoto ustanovení je oprávnění správce daně stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek vázáno na splnění dvou podmínek, a to že daňový subjekt nesplní některou ze svých zákonných povinností a že není možno povinnost stanovit dokazováním podle § 31 odst. 1 až 4. Obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Samotné zjištění nedostatků ve vedení účetnictví není dostatečným naplněním zákonných podmínek pro použití pomůcek, ale musí mít za následek nemožnost stanovení daně dokazováním. V daňovém řízení se střetává důkazní povinnost daňového subjektu s povinností správce daně zjistit co nejúplněji skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Proto skutečnosti tvrzené a dokládané daňovým subjektem byly podrobeny zkoumání správce daně. Hlavním důvodem, pro který správce daně dospěl k závěru, že daňovou povinnost nelze stanovit žalobci dokazováním, byla okolnost, že žalobce nepředložil důkazy ohledně rozsahu uskutečněných pracovních cest v roce 2006. Žalobce tedy neodstranil pochybnosti o výši skutečných nákladů a nepředložil žádné věrohodné důkazní prostředky, z nichž by bylo možné ověřit výdaje na pracovní cesty. Správcem daně nedošlo k porušení § 2 odst. 3 daňového řádu v případě, že jím byly hodnoceny všechny důkazy, a to ve vzájemné souvislosti, žádné důkazy rovněž opomenuty nebyly. Je správný závěr správce daně ohledně Pokračování
- 9 -
10Af 25/2011

nesprávnosti vedení knihy jízd, kdy žalobce neprokázal rozsah uskutečněných pracovních cest a z důvodu neprůkaznosti evidence jízd uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno a je dán důvod pro doměření daně podle pomůcek.

Žalobce nedůvodně namítá, že správce daně postupoval v rozporu se zákonem, neboť při doměření daně propojil dokazování a současně použil dílčím způsobem pomůcky. Soud poznamenává, že lze souhlasit se žalobcem, že nelze částečně stanovit daň dokazováním za předmětné zdaňovací období a současně dle pomůcek. V daném případě ovšem tak tomu není, a to z následujících důvodů. Žalobci byla stanovena daň podle pomůcek, přičemž způsob, jakým byla stanovena, je uveden v úředním záznamu, z něhož vyplývá, že jako pomůcky jako stanovení počtu ujetých kilometrů na pracovních cestách správce daně použil opisy z STK, v nichž byly stavy tachometru zaznamenány a při stanovení ostatních údajů z daňové evidence na základě které stanovil výši příjmů a výši ostatních výdajů. Tyto údaje převzal z daňové evidence vyjma výdajů za pronájem salónků ve výši 109.200 Kč, neboť dle správce daně žalobce neprokázal, že se jedná o daňový výdaj. Takovýto postup je zcela v souladu s ustanovením § 31 odst. 5 daňového řádu, kdy i za situace, že účetnictví žalobce není úplně průkazné, umožňuje použít ho v případě, že není možné stanovit daň dokazováním. Poznatky získané v rámci daňové kontroly jako pomůcky měl správce daně k dispozici, byly to údaje o výši ujetých kilometrů, a to z protokolů o státní technické kontrole, které mimo jiné obsahují údaje o stavu tachometru vozidla k datu provedení STK. Při stanovení výdajů na dopravu vycházel správce daně ze skutečnosti, a to používal k podnikání vlastní vozidlo, z průměrné ceny motorové nafty, z průměrné spotřeby a ze skutečnosti, že v průběhu 25 měsíců ujel žalobce 82.420 km. Správce daně vycházel ze skutečnosti, že měsíčně bylo vozidlem ujeto v průměru 3.297 km, přičemž žalobce s tímto vozidlem vykonával pouze pracovní cesty. Jestliže žalobce za 25 měsíců ujel 82.420 km, průměrně ujel za 1 měsíc 3.297 km, takže v roce 2006 žalobce ujel 39.564 km. Výdaje na cestovné tak představují částku 216.415 Kč. Údaj o stavu tachometru zjištěný z popisu uvedených protokolů lze proto použít jako pomůcky ke stanovení počtu kilometrů i za situace, že došlo k výměně tachometru, neboť svědkem bylo svědecky prokázáno, že stav původního tachometru a tachometru vyměněného byl téměř shodný.

Podle ustanovení § 16 odst. 4 písm. f/ daňového řádu má daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, právo vyjádřit se před ukončením daňová kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění.

Žalobce namítá procesní pochybení, neboť mu nebylo umožněno řádně projednat a podepsat kontrolní zprávu ze dne 14.7.2010 v případě, že mu byla správcem daně zaslána poštou. Uvedená námitka žalobce není důvodná, a to z následujících důvodů. Ze spisu vyplývá, že správce daně seznámil žalobce dne 10.5.2010 s kontrolními zjištěními, ke kterým se žalobce nevyjádřil, proto byl předvolán k projednání zprávy o daňové kontrole na den 1.7.2010 a následně na den 14.7.2010. V těchto termínech se žalobce ani jeho zástupce nedostavili. Na jednání dne 1.7.2010 se žalobce omluvil dne 27.6.2010 z důvodu dovolené, na jednání dne 14.7.2010 se rovněž nedostavil a neúčast omluvil dne 13.7.2010 z důvodu pracovního zaneprázdnění zástupce žalobce s tím, že žalobce trval na zastoupení při jednání, a proto se ani k tomuto jednání nedostavil. Žalobce rovněž neakceptoval návrh na stanovení jiného vhodného termínu, přestože zpráva o daňové kontrole měla být projednána do 30.6.2010. Žalobce byl rovněž správcem daně poučen, že v případě, že se bude projednání a převzetí zprávy o daňové kontrole vyhýbat, bude mu zaslána v souladu s § 16 odst. 8 daňového řádu v poštovní zásilce s doručenkou. Zaslaná zpráva o daňové kontrole byla zástupcem žalobce převzata dne 19.7.2010, přestože bylo správci daně oznámeno, že od Pokračování
- 10 -
10Af 25/2011

1.7.2010 bude na zahraniční dovolené. Skutečnost, že zástupce žalobce se bude zdržovat mimo území ČR, nebyla žádným způsobem doložena. Rovněž tak skutečnost, že je pracovně zaneprázdněn. Správce daně proto správně vyhodnotil jednání žalobce jako účelové, vyhnout se převzetí a projednání zprávy o daňové kontrole a bylo správně přistoupeno k postupu dle § 16 odst. 8 daňového řádu, zaslat zprávu o daňové kontrole daňovému subjektu poštou. Žalobce předložil správci daně písemnosti za účelem prokázání jeho nepřítomnosti na jednání ve dnech 1.7. a 14.7.2010, a to pojistnou smlouvou pro cestovní pojištění v době od 27.6.2010 do 7.7.2010, potvrzení objednávky apartmánu ve dnech 28.6.2010 až 5.7.2010 a výměnný list – poukaz, že byl v době od 12.7.2010 do 22.7.2010 v domácím léčení, což je v rozporu se skutečností, že v případě doručení zprávy o daňové kontrole nebyl žalobce poštovní doručovatelkou zastižen a písemnost si vyzvedl na poště až dne 21.7.2010. Výměnný poukaz nelze brát jako důkaz ohledně prokázání jeho nemoci v případě, že byl vystaven zpětně dne 6.8.2010 a tento poukaz není důkazem o prokázání jeho pracovní neschopnosti.

Soud z důvodů shora uvedených, kdy námitky žalobce byly shledány důvodnými, žalobu dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalovaný který měl v řízení úspěch se práva na náhradu nákladů řízení vzdal, neboť v souvislosti s tímto řízením mu žádné náklady nevznikly.

Soud rozhodl rozsudkem bez jednání podle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, prostřednictvím soudu podepsaného ve dvou stejnopisech, z důvodů stanovených v § 103 odst. 1 s.ř.s. Podání kasační stížnosti nemá odkladný účinek. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen podle § 105 odst. 2 s.ř.s. advokátem.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 21. července 2011

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Balejová v.r.

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru