Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Af 20/2014 - 26Rozsudek KSCB ze dne 22.08.2014

Prejudikatura

9 Afs 30/2007

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 148/2014

přidejte vlastní popisek

10Af 20/2014 - 26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Mgr. F. B., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou AK České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. č. 58/16, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 27.02.2014 čj. 4915/14/5000-14102-701130, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1) Žalobou doručenou dne 14.04.2014 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27.02.2014 čj. 4915/14/5000-14102-701130, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 25.06.2013 čj. 1420657/13/2201-24800-302426, kterým byla žalobci za zdaňovací období 2009 doměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 206.340 Kč, doměřen daňový bonus ve výši -10.680 Kč, sděleno penále ve výši 41.268 Kč a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

Pokračování
- 2 -
10Af 20/2014

2) Žalobce s rozhodnutím nesouhlasil a podal proti němu žalobu. Zrekapituloval průběh daňového řízení a v prvé řadě z důvodu právní opatrnosti namítl prekluzi práva na vyměření daně. K té mělo dojít z důvodu uplynutí lhůty podle § 47 zákona o správě daní a poplatků, aniž by došlo k pravomocnému vyměření daně, neboť od roku 2005 daňový subjekt vykazoval stejné údaje v daňovém přiznání a tento postup nebyl označen jako nesprávný.

3) Žalobce 18.09.2009 pozastavil živnost a od roku 2005 nenakupoval žádné zásoby. V roce 2006 vyřadil neprodejné zásoby, které evidoval jako odpad. Od roku 2006 neeviduje žalobce žádné zásoby. Zásoby, které žalobce nakoupil a evidoval, byly jednak znehodnoceny povodněmi a posléze špatným uskladněním, dlouhým skladováním a nemoderností a byly proto neprodejné. Správce daně neměl žádný důvod zvyšovat základ daně. Nebylo povinností žalobce dokládat žádné doklady ze skládky, spalovny či podobně o likvidaci zásob. Doklady, které žalobce předložil, byly vedeny na firmu VARIACE s.r.o., avšak stalo se tak pouze z toho důvodu, že tato společnost likvidovala své zásoby na konci podnikání a žalobce si neuvědomil, že obsluha skládky může vykazovat tyto doklady na společnost VARIACE s.r.o. Tento doklad navíc nebyl žalobce povinen předkládat. Postačovalo předložení pouze protokolu, což žalobce splnil, navíc dle evidence k 31.12.2008, která obsahovala zásoby určené k likvidaci, neměly v tuto dobu žádnou cenu, jednalo se o odpad. Část těchto zásob žalobce ještě prodal a řádně zdanil. K tomu také žalobce předložil fotodokumentaci. Nad rámec jeho povinností by bylo evidovat podklady od roku 2005 do roku 2011.

4) Žalobce připomněl ustanovení § 24 odst. 2 písm. z) a g) zákona o daních z příjmů, které umožňuje, aby výdaje, které měl při pořízení, nemusel při ukončení řadit tak, aby zvyšovaly základ daně. Tvrzení správce daně, že žalobce měl k 01.01.2009 zásoby ve výši 1.954.101 Kč není ničím podloženo. Neevidované zásoby určené k likvidaci nemohou mít pořizovací hodnotu. Žalobce vyslovil přesvědčení, že v daňových přiznáních evidoval pouze stavy zásob, které jsou určeny k prodeji, nikoliv k likvidaci. Znehodnocené zboží se účtuje do nákladů pouze proti stavu zásob a znehodnocené zásoby se neevidují na účtě 132 a neprovádí se inventury. Žalobce v daňové evidenci vedl pouze náklady, které vznikly při pořízení zboží, nikoliv zásoby v korunách. Žalobce nepostupoval, jak se správce daně domnívá, podle § 24 odst. 2 písm. l) zákona o daních z příjmů. Postupoval podle písm. z) a g), ze kterých vyplývá, že výdaje nejsou výdaji, které jsou za likvidaci zboží, ale jedná se o úpravu, která umožňuje daňovou uznatelnost neprodejných zásob. Žalobce se tudíž domáhá akceptace likvidace zásob, která řádně proběhla v intencích § 24 odst. 2 písm. z) a g) zákona č. 586/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

5) Žalobce zdůraznil, že zboží bylo z evidence vyvedeno v roce 2006 a od té doby žalobce žádné zboží nevlastnil, a proto ani neevidoval. Pokud chtěl správce daně tyto skutečnosti zpochybnit, mohl tak učinit od daňového přiznání v roce 2006 a v následujících létech 2007, 2008 a 2009. Jestliže správce daně tímto způsobem nepostupoval, nelze tak činit po více jak 8 létech a žalobce zatěžovat důkazním břemenem. Daňová kontrola trvá již třetí rok a okamžik zahájení není pro žalobce zcela zřejmý.

6) Žalobce zdůraznil, že důkazní břemeno přešlo na žalovaného. K tomu odkázal i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž podrobně citoval. Správce daně je povinen prokázat, že o účetním případu jsou v účetnictví záznamy v rozporu se skutečností a existují o tom vážné a důvodné pochyby, které činí účetnictví nevěrohodné, neprůkazné, neúplné či nesprávné. Identifikovat takové skutečnosti je povinností správce daně. Podle žalobce jím předložené účetnictví jako stěžejní důkazní prostředek bylo vedeno v souladu se zákonem a Pokračování
- 3 -
10Af 20/2014

správce daně neprokázal existenci skutečností, které by přiložené účetnictví a účetní doklady vyvracely. Žalobce připustil, že byl oprávněn předkládat a navrhovat důkazní prostředky, ale je třeba přihlédnout k odstupu času. Celé daňové řízení bylo dle názoru žalobce vedeno s úmyslem žalobci v každém případě daň doměřit, proto je patrná i snaha vyhledávat rozpory a nejasnosti, které však plynou z časového odstupu, nikoliv z porušení zákonné povinnosti žalobcem. Rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, a proto bylo navrženo jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

7) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Zrekapituloval průběh daňového řízení a podotkl, že žalobní námitky jsou totožné s námitkami uplatněnými v odvolacím řízení, a proto odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

8) V podrobnostech žalovaný správní orgán k jednotlivým žalobním námitkám doplnil, že důvodné nejsou. Ohledně námitky týkající se stanovení daně správcem daně po uplynutí lhůty pro stanovení daně připomněl platnou právní úpravu. V dané věci se jednalo o daňovou povinnost za rok 2009. Od data 31.12.2009 začala běžet tříletá lhůta pro vyměření daně, která uplynula 31.12.2012. Daňová kontrola byla zahájena u žalobce 10.11.2011, proto byla tříletá lhůta prolomena a započal její nový běh od konce roku, v němž byl žalobce o zahájení daňové kontroly informován. Prekluzivní lhůta proto běží až do konce roku 2014.

9) Žalovaný správní orgán dále vysvětlil své zjištění ohledně stavu zásob žalobce ke konci roku, kdy vykázal stav ve výši 418.367 Kč. K 31.12.2005 dle tvrzení žalobce k datu, kdy přestal zásoby zboží pro údajné znehodnocení evidovat, vykázal žalobce zásoby ve výši 1.954.101 Kč. Zásoby byly pořízeny převážně v roce 2003 a 2004, a proto nemohly být znehodnoceny povodněmi z roku 2002. Rovněž nebylo pravdivé tvrzení žalobce ohledně postupné likvidace znehodnocených zásob a jejich vyvezení na skládku, k čemuž žalobce předkládal likvidační protokoly a vážní lístky z roku 2009, na nichž jako předávající dodavatel odpadu byla uvedena společnost VARIACE spol. s.r.o., jíž jediný jednatel byl právě žalobce. Správce daně i žalovaný uzavřeli, že žalobce neprokázal svá tvrzení a uzavřeli, že celková pořizovací cena nespotřebovaných zásob, které měl žalobce k 01.01.2009 evidovat činila 1.954.101 Kč. Tato částka se snížila po prodeji jejich části odběrateli K. H.-DAKR o částku pořizovací ceny prodaných zásob ve výši 404.328 Kč. Správce daně ve zprávě o daňové kontrole uvedl, že nespotřebované zásoby, které měly být předmětem evidence zásob žalobce ke dni přerušení, respektive ukončení jeho podnikatelské činnosti v roce 2009, byly ve výši 1.549.773 Kč. O tuto částku byl žalobce dle názoru žalovaného povinen dle ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) bod 2 zákona o daních z příjmu zvýšit základ daň za rok 2009. Tvrzení žalobce, že podle vnitropodnikové směrnice ze dne 20.12.2005 vyřadil zásoby ke dni 01.01.2006, neuznal správce daně ani žalovaný jako relevantní. Nejednalo se o vyřazení zásob z obchodního majetku žalobce ve smyslu § 4 odst. 4 zákona o daních z příjmů, ale dokládalo to chybné vykazování stavu zásob zboží v daňové evidenci a v daňových přiznáních za zdaňovací období roku 2006, 2007, 2008 a 2009. Povinností daňového subjektu ve smyslu § 7b odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů je vést daňovou evidenci, přičemž zásoby zboží jsou složkou majetku podle § 7b odst. 2 téhož zákona v návaznosti na ustanovení § 25 zákona o účetnictví. Zásoby, pokud byly pořízeny úplatně, se oceňují pořizovací cenou. Žalobce byl povinen k poslednímu dni příslušného zdaňovacího období zjistit skutečný stav zásob a případně zjištěné rozdíly měl podle § 24 a § 25 zákona o daních z příjmů promítnout do základu daně. Žalobce neprokázal, že se jednalo o znehodnocené zásoby v důsledku živelní pohromy, ani neprokázal důvod tvrzeného znehodnocení zásob či Pokračování
- 4 -
10Af 20/2014

jeho fyzickou likvidaci nebo prodej, a proto byl povinen evidovat v majetku ve své daňové evidenci zásoby až do roku 2009.

10) K tvrzení žalobce dokládanému 3 fakturami vydanými společností Růžov a.s., Borovany, která měla provádět likvidaci dodaného textilního odpadu, byl dodavatel tohoto odpadu, jak již bylo výše uvedeno, společnost VARIACE spol. s.r.o. v likvidaci a nikoliv žalobce. Faktury evidovala v účetnictví společnost Růžov a.s., Borovany a rovněž bylo ověřeno, že jednatel společnosti VARIACE spol. s.r.o. je žalobce. Za likvidaci textilního odpadu mělo být zaplaceno 5.624 Kč včetně DPH, avšak tato částka nebyla zahrnuta jako výdaj za likvidaci odpadu do účetnictví žalobce. Žalobce současně neprokázal, že v objektu, kde sídlil, měla kromě uvedené právnické osoby skladovány zásoby zboží také fyzická osoba, a proto tomuto tvrzení daňové orgány neuvěřily. Rovněž pro ně bylo nevěrohodné tvrzení, že skladoval nově nakoupené zboží (metrový textil) v hodnotě více jak 1 mil. korun ve vlhkých prostorách a připustil jejich znehodnocení za situace, kdy zkušenosti ve vlhkých, nevysušených domech byly známy z Moravy, která byla zasažena povodní v roce 1997. Žalobce si musel být vědom, že skladováním zbožím v nedostatečně nevysušených prostorách, by se vystavil značné škodě na majetku, která by z daňového hlediska rovněž nebyla daňovým výdajem ve smyslu § 25 odst. 1 písm. n) a odst. 2 zákona o daních z příjmů.

11) Žalobce v průběhu daňové kontroly uváděl a dokládal, že se jednalo o zásoby znehodnocené v důsledku povodní z roku 2002. V takovém případě lze uplatnit pořizovací cenu znehodnocených zásob podle § 24 odst. 2 písm. l) zákona o daních z příjmů, podle kterého jsou výdaje na dosažení zajištění a udržení zdanitelných příjmů i škody vzniklé v důsledku živelních událostí nebo škody způsobené podle potvrzení policie neznámých pachatelem. Jako živelní pohroma ve smyslu § 24 odst. 10 zákona o daních z příjmů je považován nezaviněný požár, výbuch, blesk, vichřice z rychlostí větru nad 75 km/h, povodeň, záplava, krupobití, sesouvání půdy, sesuvy půdy a skalní zřícení, pokud k nim nedošlo v souvislosti s průmyslovým nebo stavebním provozem, sesouvání nebo zřícení lavin, zemětřesení dosahující 4. stupně mezinárodní stupnice. Výše škody musí být doložena posudkem pojišťovny a pokud není daňový subjekt pojištěn, posudkem soudního znalce. Žádný z těchto dokumentů žalobce správci dani nepředložil. Ze zprávy daňové kontroly vyplývá, že žalobce předložil potvrzení Statutárního města České Budějovice, kde je uvedeno, že dům v ulici Tylova 23, České Budějovice je v oblasti, která byla zasažena zátopovou vodou při povodních v srpnu 2002. Žalovaný z údajů veřejné části živnostenského rejstříku zjistil, že na stejné adrese měla sídlo právnická osoba společnost VARIACE spol. s.r.o. v likvidaci. Žalobce jako podnikající fyzická osoba měl sídlo od 23.09.1992 do 30.12.2004 na adrese České Budějovice, kpt. Jaroše 27. Žalobce tudíž nikterak neprokázal tvrzení, že na adrese provozovny právnické osoby v době povodní v srpnu 2002 byly uskladněny i zásoby zboží fyzické osoby.

12) Pokud žalobce namítá, že v případě tvrzené likvidace zásob postupoval v souladu se zákonným ustanovením § 24 odst. 2 písm. zg) zákona o daních z příjmů, pak žalovaný jeho názor nesdílí. Žalobce neprokázal tvrzené důvody likvidace a neprokázal, že zásoby evidované k 21.12.2005 byly neprodejné znehodnocením z důvodu povodně a následného čištění, jak tvrdil. Mezi daňově uznatelné výdaje je zařazena hodnota likvidovaných zásob, pouze za předpokladu, že likvidace byla prokazatelně doložena, to žalobce nesplnil. Žalovaný odmítl postup, kterým pouhým protokolem, bez dalšího, žalobce své tvrzení prokazuje. Protokol žalobce totiž sám sepsal i podepsal. Žalobce neprokázal své tvrzení, že k datu přerušení podnikatelské činnosti, byly zásoby zboží v nulové výši.

Pokračování
- 5 -
10Af 20/2014

13) Žalovaný připomněl, že za správnost údajů v daňovém přiznání vždy odpovídá daňový subjekt a správce daně není povinen prověřovat správnost skutečností rozhodných pro stanovení daně u daňových subjektů každý rok. To dopadá na daňové přiznání za zdaňovací období roku 2006. Z toho důvodu nelze na správce daně přenášet důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) a d) daňového řádu. Pokud správce daně neprověřil správnost skutečností uvedených v daňových přiznáních žalobcem za konkrétní zdaňovací období, nezbavuje se žalobce povinnosti prokázat ve smyslu § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu správnost vykázaného nulového stavu majetku ke dni přerušení, respektive ukončení podnikatelské činnosti za kontrolované zdaňovací období roku 2009. Důkazní břemeno, které stíhalo žalobce ve smyslu § 86 odst. 3 písm. c) a ustanovení § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu nelze proto přenášet na správce daně s odkazem na ustanovení § 92 odst. 5 písm. c) a d) téhož zákona. Pokud daňový subjekt neprokáže jím tvrzené skutečnosti, nelze dovozovat, že je to naopak správce daně, který tyto skutečnosti za zdaňovací subjekt bude dokazovat. Žalovaný vyslovil názor, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a doměřená daň za zdaňovací období roku 2009 byla doměřena oprávněně.

III. Obsah správních spisů

14) Ze správních spisů, které si soud v dané věci vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti:

15) Daňová kontrola za zdaňovací období roku 2009 na daň z příjmů fyzických osob byla u žalobce zahájena dne 10.11.2011, a to protokolem o ústním jednání čj. 404408/11/077930304737. Žalobce podnikal v oblasti nákupu a prodeje textilní metráže a vedl daňovou evidenci podle § 7b zákona o daních z příjmů. Ve zdaňovacím období roku 2009 vykázal zdanitelné příjmy z podnikatelské činnosti ve výši 62.715 Kč a výdaje s nimi související ve výši nula. Zároveň vykázal ke konci zdaňovacího období roku 2009, respektive k datu přerušení podnikatelské činnosti nulový stav zásob, pohledávek i závazků. Žalobce tvrdil, že v roce 2009 až do přerušení podnikatelské činnosti dne 18.09.2009 doprodával staré zásoby a zboží v tomto roce nenakupoval. Ke zjištění správce daně k datu 31.12.2005 ohledně stavu zásob ve výši 1.954.101 Kč žalobce uvedl, že jej opomněl uvést do daňového přiznání. Současně sdělil, že zásoby byly znehodnoceny, vyvezl je do Růžova a.s., Borovan na skládku. Dle předložených inventurních seznamů zásob (textilní metráž) žalobce vykázal k 31.12.2008 stav zásob zboží ve výši 404.334 Kč. K 31.12.2009 činil dle žalobce stav zásob nula. Žalobce fakturou č. 1/2009 z 08.01.2009 na částku 16.495 Kč a fakturou č. 2/2009 ze dne 26.03.2009 na částku 46.220 Kč prodal odběrateli K. H.-DAKR zásoby, které evidoval k 31.12.2008 v pořizovací ceně 404.334 Kč.

16) Utrženou částku za prodej těchto zásob žalobce zahrnul v roce 2009 do zdanitelných příjmů z podnikatelské činnosti. Správci daně vznikly pochybnosti ohledně správnosti nulového stavu nespotřebovaných zásob k datu přerušení podnikatelské činnosti žalobce, a proto jej výzvou ze dne 07.02.2012 vyzval, aby specifikoval důvody tohoto stavu vyvrátil pochybnosti správce daně. Žalobce dne 23.02.2012 odpověděl správci daně a sdělil, že v roce 2008 a 2009 veškeré zásoby dle vnitropodnikové směrnice vyřadil, jako poškozené a neprodejné. Vysvětlil, že skladové prostory zůstaly po povodních vlhké, což zapříčinilo znehodnocení zásob zboží.

17) Správce daně dne 18.09.2012 seznámil žalobce se zjištěnými skutečnostmi a s výsledkem kontrolního zjištění, o čemž svědčí protokol čj. 429864/12/077930304737. Žalobce se dne 31.10.2012 vyjádřil k výsledku kontrolního zjištění. Správce daně vysvětlení Pokračování
- 6 -
10Af 20/2014

žalobce prověřoval konkrétně výzvou společnosti Růžov a.s., Borovany, kdy správci daně byly poskytnuty 3 kusy vážních lístků a 3 kusy průvodek odpadů a 3 kusy souvisejících faktur, které byly vystaveny na společnost VARIACE spol. s.r.o. v likvidaci. Vážní lístky byly shodné s těmi, které správci daně předložil žalobce.

18) Dne 17.01.2013 zaslal správce daně žalobci výsledek kontrolního zjištění, na který žalobce reagoval vyjádřením ke kontrolnímu zjištění a namítl procesní vadu a to, že nebyla nikdy zahájena daňová kontrola. Podle názoru žalobce bylo dne 10.11.2011 zahájeno pouze doměřovací řízení. Na základě těchto zjištění a závěrů správce daně vydal dne 25.06.2013 dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009, proti kterému podal žalobce dne 26.07.2013 odvolání. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím, které je specifikováno pod bodem 1 tohoto rozsudku. Rozhodnutí bylo podrobně odůvodněno popisem průběhu daňového řízení, odkazem na platnou právní úpravu a hodnocením důkazů, které provedl správce daně i které předložil žalobce. Byl vysloven závěr ve vztahu k odvolacím námitkám žalobce, že nebyly důvodné, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno, neprokázal prokazatelným způsobem likvidaci zásob. Daňový subjekt byl povinen k datu 01.01.2009 evidovat nespotřebované zásoby ve výši 1.654.101 Kč a po odpočtu prodaných zásob v pořizovacích cenách ve výši 404.328 Kč měl o hodnotu nespotřebovaných zásob ve výši 1.549.773 Kč k datu ukončení podnikatelské činnosti zvýšit základ daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009, a to ve smyslu § 23 odst. 8 písm. b) bod 2 zákona o daních z příjmů.

IV. Právní názor soudu

19) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla.

20) Žalobce v prvé řadě namítl prekluzi práva na vyměření daně, neboť k té došlo z důvodu uplynutí lhůty ve smyslu § 47 zákona o správě daní a poplatků, aniž by došlo k pravomocnému vyměření daně, neboť od roku 2005 daňový subjekt vykazoval stejné údaje v daňovém přiznání, aniž by tento postup byl označen jako nesprávný. Tato námitka žalobce je vznesena v obecné poloze, není uvedeno, kdy podle žalobce měla lhůta marně uplynout. Soud po posouzení takto vznesené žalobní námitky dospěl k závěru, že námitka není opodstatněná.

21) Podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků dojde k prekluzi práva doměřit daň či vyměřit daň po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost. To ke konkrétnímu případu znamená, že od 31.12.2009 začala běžet tříletá lhůta pro vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009, která by uplynula dne 31.12.2012. Podle ustanovení § 264 odst. 4 daňového řádu je upravován běh a délka lhůt pro vyměření daně za situace, že lhůty započaly svůj běh podle zákona o správě daní a poplatků a neskončily tento běh do dne nabytí účinnosti daňového řádu. Od účinnosti daňového řádu jsou lhůty posuzovány podle tohoto ustanovení. Podle ustanovení § 148 odst. 1 daňového řádu nelze daň stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí tři roky. Lhůta pro stanovení daně započíná svůj běh v roce, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení. Podle odstavce třetího téhož ustanovení, pokud před uplynutím lhůty pro stanovení daně byla zahájena daňová kontrola a podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení běží lhůta pro Pokračování
- 7 -
10Af 20/2014

stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn (§ 148 odst. 1 daňového řádu). Daňová kontrola byla u žalobce zahájena za zdaňovací období roku 2009 dne 10.11.2011. Jednalo se o úkon ve smyslu § 148 odst. 1 daňového řádu, který měl za následek započetí nového běhu tříleté lhůty. Lhůta z toho důvodu skončí uplynutím roku 2014. K oznámení žalobou napadeného rozhodnutí došlo 01.07.2013, tedy před uplynutím této prekluzivní lhůty.

22) Žalobce v další části žaloby popsal způsob získání zboží, jeho znehodnocení, poukázal na to, že se stalo neprodejné a zásoby od roku 2006 přestal evidovat, evidoval je pouze jako odpad, a proto je neuváděl do daňového přiznání. Poukázal na to, že předložil doklady ze skládky, přičemž připustil, že byly vedeny na firmu VARIACE s.r.o., avšak stalo se tak proto, že tato firma rovněž v téže době likvidovala své zásoby, a když bylo odváženo zboží na skládku, neuvědomil si, že doklady mohou být chybně vykazovány na tuto společnost. V období likvidace byla společnost VARIACE s.r.o. již v likvidaci. Žalobce zdůraznil, že se domáhá akceptace likvidace zásob, neboť proběhla v intencích § 24 odst. 2 písm. zg) zákona č. 586/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a nikoliv jak uvádí správce daně podle § 24 odst. 2 písm. l) téhož zákona. Ani tato námitka není soudem hodnocena jako důvodná.

23) Soud na základě písemností založených ve spise ověřil, že žalobce k 31.12.2005 evidoval zásoby v pořizovacích cenách ve výši 1.954.101 Kč. Daňovou evidenci vedl formou jednoduchého účetnictví a výdaje spojené s pořízením zásob uplatnil v příslušných zdaňovacích obdobích jako výdaje daňové, čímž snížil o jejich hodnotu základ daně v § 7 zákona o daních z příjmů. Od 01.01.2006 žalobce evidoval zásoby v nulové výši. Z toho vyplývá, že jednorázově snížil stav svého majetku o hodnou 1.954.101 Kč a v dalších zdaňovacích období až do roku 2009 evidoval stav zásob v nulové výši, kdy dne 18.09.2009 přerušil podnikatelskou činnost. Správce daně po předložení dokladů žalobcem v rámci prováděné daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 měl pochybnosti o tom, že stav zásob činil skutečně nula. Proto žalobce vyzval dne 07.02.2012 k prokázání stavu zásob a ve výzvě podrobně specifikoval, na základě jakých skutečností mu vznikly pochybnosti o tomto údaji. Vysvětlení poskytnuté žalobcem správce daně neakceptoval a ve zprávě o daňové kontrole na straně 9 až 11 podrobně vysvětlil, z jakých důvodů. Soud považuje toto hodnocení správce daně, které bylo žalobci poskytnuto i v žalobou napadeném rozhodnutí na straně 6 až 11 za správné, výstižné a k věci dostačující.

24) Soud považuje závěr daňových orgánů, že žalobce neprokázal likvidaci zásob, která měla proběhnout v intencích § 24 odst. 2 písm. zg) zákona č. 586/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů za správné a odpovídající zákonu. V této souvislosti lze poukázat na zjištění správce daně, na základě kterého neuvěřil tvrzení žalobce, že šlo o poškozenou metráž textilu během povodní, a proto přistoupil k likvidaci hlavně z hygienických důvodů, neboť k 31.12.2002 žalobce evidoval stav zásob pouze ve výši 418.367 Kč a další zásoby byly pořízeny převážně až v roce 2003 a 2004, tudíž nemohly být zhodnoceny povodněmi z roku 2002. Žalovaný neuvěřil ani tvrzení žalobce, že likvidace zboží proběhla až v roce 2009, což dokládal likvidačními protokoly ze dne 02.03. a 11.03.2009, třemi vážními lístky z 02.03., 11.03.2009, neboť na nich byl jako předávající dodavatel odpadu uvedena společnost VARIACE spol. s.r.o. Navíc pokud žalobce neprokázal, že v období od 01.01.2006 do 01.01.2009 provedl postupnou likvidaci zásob, které měly být znehodnoceny k 31.12.2005 byl povinen zásoby ve výši 1.954.101 Kč ve smyslu § 7b odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona o daních z příjmů evidovat i v roce 2009. To žalobce nesplnil. Správce daně dále zjistil, že žalobce prodal část zboží K. H. DAKR a správně snížil cenu zásob o částku pořizovací ceny prodaných zásob ve výši 404.328 Kč. Tento postup správce daně vysvětlil, jak ve zprávě o Pokračování
- 8 -
10Af 20/2014

daňové kontrole, tak i v žalobou napadeném rozhodnutí. Soud považuje závěr správce daně i žalovaného, že žalobcem nespotřebované zásoby ve výši 1.549.773 Kč měly být žalobcem evidovány a ve smyslu § 23 odst. 8 písm. b) bod 2 zákona o daních z příjmů měl žalobce povinnost zvýšit základ daně o tuto částku za rok 2009, za správný.

25) Rovněž jako správný považuje soud závěr daňových orgánů, které neakceptovaly žalobcem popisovaný postup podle vnitropodnikové směrnice ze dne 20.12.2005, na základě které měl vyřadit ke dni 01.01.2006 zásoby ve výši 1.954.101 Kč ze skladu s tím, že nepodléhaly řádné inventarizaci zásob, ale prováděly se pomocí soupisů pomocného charakteru až do úplné likvidace této textilní metráže. Nejednalo se totiž o vyřazení předmětných zásob z obchodního majetku ve smyslu § 4 odst. 4 zákona o daních z příjmů. Tento postup žalobce při vykazování stavu zásob zboží v daňové evidenci za roky 2006 až 2009 byl chybný. Daňový subjekt měl naopak povinnost v souladu s § 7b) odst. 1, písm. b) zákona o daních z příjmů vést daňovou evidenci, která umožňuje zjištění základu daně z příjmů a obsahuje údaje o majetku a závazcích. Zásoby zboží jsou složkou majetku ve smyslu § 7b) odst. 2 zákona o daních z příjmů a v návaznosti na ustanovení § 25 zákona o účetnictví se zásoby, pokud byly pořízeny úplatně, oceňují pořizovací cenou. Žalobce v průběhu daňové kontroly neprokázal, že se v případě zásob zboží evidovaných k 31.12.2005 jednalo o znehodnocené zásoby zboží následkem živelní pohromy a neprokázal ani důvod tvrzeného znehodnocení zásob zboží, ani jeho fyzickou likvidaci nebo prodej, a proto byl povinen evidovat je v majetku ve své daňové evidenci až do roku 2009.

26) Pokud se žalobce dovolával aplikace ustanovení § 24 odst. 2 písm. zg) zákona o daních z příjmů, pak ani v tomto směru nepředložil daňovým orgánům potřebné důkazy. Podle přesvědčení žalobce postačoval pouhý protokol, který k věci žalobce předložil. V této souvislosti je třeba vycházet z ustanovení § 24 odst. 2 písm. zg) zákona o daních z příjmů ve znění platném pro konkrétní zdaňovací období, podle kterého jsou též daňově uznatelné výdaje (náklady) vzniklé v důsledku prokazatelně provedené likvidace zásob materiálu, zboží, nedokončené výroby, polotovarů a hotových výrobků; u léků, léčiv či potravinářských výrobků, pouze pokud je nelze dle zvláštních právních předpisů uvádět dále do oběhu. K prokázání likvidace je poplatník povinen vypracovat protokol, kde uvede důvody likvidace, způsob, čas a místo provedení likvidace, specifikaci předmětů likvidace a způsob naložení se zlikvidovanými předměty a dále uvede pracovníky zodpovědné za provedení likvidace. Tento požadavek žalobce nenaplnil. Daňové orgány totiž zjistily, že doklady, které žalobce předkládal ke svým protokolům, byly vystaveny společností Růžov a.s. Borovany, která prováděla likvidaci dodaného textilního odpadu pro společnost VARIACE spol. s.r.o. v likvidaci, přičemž jediným jednatelem této společnosti byl rovněž žalobce. Daňové orgány proto takové tvrzení nepovažovaly za věrohodné, navíc při tvrzení žalobce, že nakoupené zboží, metrový textil v hodnotě více jak 1.000.000 Kč, měl skladovat ve vlhkých skladovacích prostorách, kde mohl předpokládat negativní důsledky plísní, pokud takové zboží skladoval ve vlhkých prostorách. Soud proto považuje závěr daňových orgánů, že žalobce jednak neprokázal důvody tvrzené likvidace, ani neprokázal, že zboží evidované k 31.12.2005, se kterým obchodoval, bylo neprodejné znehodnocením z důvodu povodně a následného čistění, jak tvrdil v protokolech o likvidaci ze dne 02.03.2009 a 11.03.2009 za správný a odpovídající provedenému dokazování. Daňově uznatelné výdaje by takové zásoby představovaly pouze za předpokladu, že likvidace by byla jednoznačně a nezpochybnitelně doložena. Žalobce však provedení likvidace těchto zásob žádným jednoznačným a prokazatelným důkazním prostředkem neprokázal. Soud sdílí závěr žalovaného, že likvidaci neprodejných zásob zboží nelze prokázat bez dalšího pouze likvidačními protokoly, které si sám žalobce napsal a podepsal. Stěžejním důkazním prostředkem pro daňovou uznatelnost Pokračování
- 9 -
10Af 20/2014

neprodejných zásob byly v konkrétním případě vážní lístky a správcem daně získané faktury od společnosti Růžov a.s. Borovany, včetně průvodek odpadu, avšak dodavatelem zlikvidovaného zboží nebyl žalobce, ale jak bylo již opakovaně výše uvedeno, společnost VARIACE spol. s.r.o., která sama v roce 2009 byla v likvidaci a likvidovala rovněž své zásoby. Daňové orgány neopomněly žalobci vytknout, že jeho tvrzení rovněž neuvěřily pro skutečnost, že žalobce ani nezahrnul do daňových výdajů náklady související s likvidací dodaného textilu. Soud proto uzavřel, že žalobce neprokázal své tvrzení, že k datu přerušení podnikatelské činnosti jeho zásoby zboží byly v nulové výši.

27) Soud se neztotožnil ani s názorem žalobce, že pokud chtěl správce daně tyto skutečnosti zpochybnit, mohl tak učinit od daňového přiznání v roce 2006 v následujících létech a nikoliv až v roce 2009. Správce daně totiž zahájil daňovou kontrolu v roce 2009 za toto zdaňovací období, což je postup souladný se zákonem, a tudíž mohl kontrolovat údaje vykázané v daňovém přiznání žalobcem za toto zdaňovací období. Jestliže žalobce v tomto zdaňovacím období vykázal stav zásob ve výši nula, bylo zcela na místě, že správce daně požadoval, aby žalobce doložil jakým způsobem k tomuto stavu dospěl. Zcela opodstatněný je proto požadavek správce daně, aby žalobce prokázal nulový stav zásob. V této souvislosti žalobce zpochybnil zahájení daňové kontroly, k čemuž pouze uvedl, že není jisté, kdy byla zahájena a dále i zpochybnil důkazní břemeno žalobce, kdy naopak zastává názor, že důkazní břemeno přešlo na žalovaného, k čemuž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu.

28) Žalobcem odkazovaná judikatura není pro věc případná. Nelze z ní totiž dovodit úvahu, na základě které žalobce zastává názor, že důkazní břemeno přešlo na žalovaného. Soud zastává názor opačný. Jestliže správci daně vznikly pochybnosti o nulovém stavu zásob žalobce a tyto pochybnosti vyjádřil srozumitelnou a zákonu odpovídající výzvou, pak takový postup odpovídá zákonu. Žalobce byl totiž ve smyslu § 135 odst. 2 daňového řádu povinen v řádném daňovém tvrzení vyčíslit daň a uvést předepsané údaje. Správce daně naopak za období, ve kterých neprováděl daňovou kontrolu, nebyl povinen správnost údajů vykazovaných žalobcem prověřovat. Z toho důvodu na něho nemohlo přejít důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) a d) daňového řádu. Jestliže daňová kontrola byla zahájena a prováděna za zdaňovací období roku 2009, měl žalobce povinnost prokázat ve smyslu § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu správnost vykázaného nulového stavu majetku zásob ke dni přerušení jeho podnikatelské činnosti. Současně byl povinen ve smyslu § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu prokázat veškeré skutečnosti, které uváděl ve svém daňovém přiznání, tzn. i správnost údaje o nulovém stavu zásob k počátku a konci zdaňovacího období roku 2009. Tak jak stanoví ustanovení § 86 odst. 3 písm. c) a e) daňového řádu, mohl žalobce zvolit způsob i důkazní prostředky, kterými by prokázal pravdivost svých tvrzení. Z toho důvodu je správný závěr daňových orgánů, že důkazní břemeno ve smyslu citovaných ustanovení stíhalo žalobce. Pokud žalobce neprokázal jím tvrzené skutečnosti, nemá to automaticky za následek povinnost prokazovat tyto skutečnosti správcem daně. Povinností správce daně je pouze prokázat, jak ostatně správně žalobce v žalobě poznamenal, že má pochyby o skutečnostech, které jsou uvedeny v účetnictví žalobce nebo o tvrzeních, které žalobce předkládá. Pokud věcnými argumenty tyto pochyby správce daně popíše a nejsou rovněž věcnými argumenty daňovým subjektem odstraněny, pak opět spočine důkazní břemeno na daňovém subjektu a je správný závěr o tom, že důkazní břemeno žalobce neunesl. Není povinností správce daně za daňový subjekt vyhledávat důkazy. Daňové řízení není ovládáno zásadou vyšetřovací.

29) Poznamenal-li žalobce v žalobě, že není jisté, kdy byla daňová kontrola zahájena, pak k tomu lze odkázat na obsah správního spisu. Daňová kontrola byla prokazatelně zahájena v protokole o ústním jednání ze dne 10.11.2011 čj. 4408/11/077930304737, v němž Pokračování
- 10 -
10Af 20/2014

je specifikován předmět jednání jako zahájení daňové kontroly a v průběhu jednání bylo dále uvedeno, že jedná se o zahájení doměřovacího řízení podle § 91 daňového řádu, mimo jiné i k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009. Z této citace a obsahu protokolu o zahájení daňové kontroly nelze mít pochybnosti o tom, že došlo k zahájení daňové kontroly k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 a postup byl souladný s daňovým řádem. Z protokolu o ústním jednání dále vyplývá, že správce daně kladl daňovému subjektu otázky ve vztahu k jeho činnosti, převzal písemnosti od daňového subjektu a udělil daňovému subjektu i patřičná poučení. Lze proto uzavřít, že daňová kontrola u žalobce byla řádně zahájena za zdaňovací období roku 2009 protokolem ze dne 10.11.2011.

30) Z toho, co bylo řečeno, lze uzavřít, že závěr daňových orgánů, že účetnictví vykazovalo vady ve vztahu k evidenci stavu zásob, je správný. Odmítnout je třeba námitku žalobce, že je třeba přihlédnout k odstupu času ve vztahu k navrhování a předkládání jiných důkazních prostředků. Pokud by totiž evidence žalobce byly vedeny v souladu se zákonem o účetnictví, nemohl by časový odstup na těchto evidencích ničeho změnit a žalobce mohl takovou evidencí jednoznačně prokázat svá tvrzení. Pokud však evidence nebyly vedeny v souladu se zákonem o účetnictví a bylo třeba tvrzení žalobce dokládat jinými důkazními prostředky, pak nelze zohlednit tvrzení žalobce právě s ohledem na časový odstup. Je vždy věcí daňového subjektu, zda uchová takové důkazy, které posléze mohou posloužit k potvrzení pravdivosti jeho tvrzení. Je vždy věcí daňového subjektu, aby jednal v tomto směru s patřičnou obezřetností, neboť daňový řád neposkytuje prostor pro zohlednění tvrzení v souvislosti s větším časovým odstupem, za situace, že daňová kontrola byla provedena ve lhůtě stanovené daňovým řádem. Soud neshledal opodstatněnost tvrzení žalobce, že daňové řízení bylo vedeno s úmyslem v každém případě žalobci doměřit daň. Žalobce měl možnost předkládat důkazy a svá tvrzení doložit. Navíc soud ověřil z obsahu správního spisu, že správní orgán přesunul jednání, které bylo nařízeno na konkrétní datum, neboť činil šetření, které vyústilo ve prospěch žalobce a činil tak z úřední povinnosti. Z tohoto postupu je proto naopak patrná snaha daňových orgánů zjistit správnou výši daňové povinnosti daňového subjektu, tak jak mu ukládá daňový řád.

V. Závěr, náklady řízení

31) Soud proto uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky neshledal důvodné a rozhodnutí žalované považuje za přezkoumatelné a vydané v souladu s právními předpisy Žaloba byla proto podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnuta.

32) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání podle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem soudu souhlas.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Pokračování
- 11 -
10Af 20/2014

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 22. srpna 2014

Předsedkyně senátu:

JUDr. Marie K r y b u s o v á v.r.

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru