Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Af 1/2011 - 56Rozsudek KSCB ze dne 09.03.2011

Prejudikatura

1 Ans 1/2007


přidejte vlastní popisek

10Af 1/2011 – 56

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce AGROSERVIS DVA a.s., se sídlem v Lišově, Lazna 839, zast. JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 16.12.2010, č.j. 6259/10-1300, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou dne 10.1.2011 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 16.12.2010, č.j. 6259/10-1300, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí 2007.

V žalobě se poukazuje na předpisy daňového řádu o zjišťování skutkového stavu, právní moc rozhodnutí a důvody pro doměření daně, která znamenají, že správce daně nemůže porušit zásadu rei iudicatae. Poukazuje se na vyřízení stížnosti žalobce ředitelem správce daně, ve kterém se konstatuje, že došlo k vyměření nadměrného odpočtu a ten byl vrácen, protože o tom nevznikly ve vytýkacím řízení žádné pochybnosti. Na základě stejných Pokračování
- 2 -
10Af 1/2011

důkazů správce daně nebyl oprávněn dodatečně vyměřit daň, jestliže vše bylo možno vyčíst ze záznamní povinnosti předložené žalobcem za konkrétní zdaňovací období. Jedná se o vadný postup, jestliže nebyla shledána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Nebyla provedena kontrola zaúčtování u druhého účastníka dohody o narovnání a tato společnost nebyla vyzvána k předložení daňových přiznání za související zdaňovací období. Konstatuje se, že žalobce se společností RENALIS společně pronajímali svůj majetek třetím osobám. Společnost RENALIS požadovala vrácení neoprávněně přijatého nájemného včetně daně z přidané hodnoty, označená společnost požadovala po jednotlivých nájemcích opětovné zaplacení nájemného uhrazeného již žalobci, což nasvědčovalo postupu podle § 42 zákona o dani z přidané hodnoty. Proto se žalobce zachoval konsekventně ve IV. čtvrtletí roku 2007.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Dojde-li k vyměření daně podle § 46 odst. 5 daňového řádu účinného v době rozhodování, nemusí se vyhotovovat a doručovat platební výměr a daň lze vyměřit konkludentně. Správce daně poznamená potřebné údaje a datum vyměření na daňovém přiznání a vyměření musí svým podpisem potvrdit oprávněný pracovník správce daně. Při takovém vyměření daně nastávají tytéž důsledky, jako kdyby došlo k formalizovanému vyměření doručeným platebním výměrem. Zjistí-li správce daně, že daň byla stanovena v nesprávné výši, je správce daně oprávněn a povinen vydat dodatečný platební výměr a daň změnit. V daňovém řízení obecně platí překážka věci pravomocně rozhodnuté, ale není tomu tak, jde-li o ustanovení § 46 odst. 7 daňového řádu, protože právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není dodatečnému stanovení na překážku. V dané věci žalobce podal daňové přiznání 23.1.2008 a nadměrný odpočet byl 25.1.2008 vyměřen. Následovalo vrácení nadměrného odpočtu v únoru 2008. Dne 6.2.2009 byla zahájena kontrola daně za dané zdaňovací období, která byla ukončena projednáním zprávy dne 26.7.2010. Dodatečný platební výměr byl žalobci doručen 17.8.2010, proti němu bylo podáno odvolání, které žalovaný dne 16.12.2010 zamítl. Z toho je zřejmé, že v době od podání daňového přiznání do rozhodnutí o odvolání nebylo rozhodováno o daňové povinnosti žalobce za IV. čtvrtletí 2007, což by činilo překážku věci rozhodnuté. V souvislosti s vyměřeným nadměrným odpočtem nebylo u žalobce zahájeno žádné vytýkací řízení podle § 43 daňového řádu. To není uvedeno ani v písemnosti, na kterou je v žalobě odkazováno. Postup správce daně vůči společnosti RENALIS není předmětem dané daňové věci.

Žalobce v replice setrval na tom, že vydání dodatečného platebního výměru bránila překážka věci rozhodnuté, přičemž učinil tak s odkazem na § 41 odst. 4 zákona. Narovnání uzavřené mezi žalobcem a společností RENALIS je podstatnou skutečností, protože na toto narovnání by žalobce doplatil rozdílem hodnot daně z přidané hodnoty.

Ze spisů finančních orgánů vyplynuly se zřetelem k uplatněným žalobním bodům následující podstatné skutečnosti.

Žalobce podal dne 23.1.2008 přiznání k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí roku 2007. Na formuláři je vyznačeno, že daň byla vyměřena dne 25.1.2008.

Protokolem ze 6.2.2009 je doloženo, že u žalobce byla zahájena kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 2007. Pokračování
- 3 -
10Af 1/2011

Žalobce předložil správci daně opravný souhrnný daňový doklad z důvodu rozhodnutí soudu s datem vystavení 4.10.2007 a stejného dne se uvádí zdanitelné plnění. Písemnost je podepsaná předsedou představenstva žalobce.

Dne 6.9.2007 byla uzavřena dohoda o narovnání mezi AGROSERVIS J.Z.D. s.r.o. a žalobcem, kterou byla stanovena hodnota sporných nároků a došlo k jejich započtení, čímž smluvní účastníci vůči sobě nemají žádné další pohledávky.

Ve výzvě ze dne 20.5.2009 jsou uvedeny operace obsažené v opravném souhrnném daňovém dokladu z důvodu rozhodnutí soudu, na základě kterého vznikly pochybnosti o oprávněnosti uplatněného odpočtu daně, protože ten nebyl prokázán daňovým dokladem. Proto byl žalobce vyzván, aby prokázal, že základ daně a daň byly opraveny v souladu s § 42 zákona o dani z přidané hodnoty a předložili vystavené dobropisy a prokázali jejich doručení.

Žalobce se k uplatnění nároku na daňový odpočet písemně vyjadřoval a správci daně doložil nájemní smlouvy a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo určeno, že vlastníkem pronajímané budovy je společnost RENALIS.

K vydání další výzvy došlo dne 27.4.2010, protože uplatněný daňový odpočet nebyl doložen daňovým dokladem a žalobce byl vyzván k tomu, aby předložil daňový doklad vystavený plátcem a zaúčtován žalobcem. I na tuto výzvu bylo reagováno písemným sdělením.

Daňová kontrola byla uzavřena zprávou, která byla se žalobcem projednána dne 26.7.2010. Ve zprávě se uvádí, že žalobce zahrnul do uskutečněných zdanitelných plnění částky vynaložené na nákup nemovitosti a její zhodnocení a nájemné za pronájem nebytových prostor. Nájemné bylo zahrnuto do přijatých zdanitelných plnění. Zdanitelná plnění se uskutečnila a nebyla dobropisována. Uzavírá se, že vrácením nemovitosti vlastníkovi na základě rozhodnutí soudu vycházejícího ze zjištění o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, nebylo uskutečněno zdanitelné plnění ve smyslu § 2 zákona o dani z přidané hodnoty. Proto nevznikla povinnost přiznat daň na výstupu. Plátci nevznikla ani povinnost snížit uplatněný nadměrný odpočet, protože společnost RENALIS nevystavila ve prospěch plátce daňový dobropis, což po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo původní zdanitelné plnění, nelze. Při vrácení nemovitosti společnosti RENALIS nevznikla povinnost přiznat daň na výstupu. Nárok na odpočet daně nebyl plátcem prokázán daňovým dokladem.

Rozhodnutím z 5.8.2010 byla projednána námitka žalobce proti postupu pracovníka správce daně tak, že námitce nebylo vyhověno. V odůvodnění se uvádí, že při zjišťování oprávněnosti nároku na nadměrný odpočet nebyly závěry mechanicky přijaté, ale bylo tak činěno na základě dostatečného množství důkazních prostředků, které byly hodnoceny. Ze závěrů nelze dospět k tomu, že zdanitelné plnění spočívající v poskytnutí nájmu nebytových prostor mělo být dobropisováno jednotlivým nájemcům a současně měla být společnost RENALIS vyzvána k vrácení částky, kterou jí žalobce zaplatil. Žalobce poskytl zdanitelné plnění spočívající v tom, že podle uzavřených nájemních smluv byly pronajímány nebytové prostory. Zdanitelné plnění bylo fakticky poskytnuto v době, kdy žalobce byl jako vlastník nemovitosti evidován. Následné vzájemné finanční vypořádání se stávajícím vlastníkem není zdanitelným plněním. Vzájemné finanční vypořádání nelze považovat za důvod pro opravu základu daně, protože nenastaly skutečnosti uvedené v § 42 zákona o dani z přidané hodnoty. Pokračování
- 4 -
10Af 1/2011

Povinností správce daně při zjištění, že zdanitelné plnění nebylo fakticky uskutečněno nebo se tak stalo v jiném rozsahu, je povinen k této okolnosti přihlédnout a daň stanovit podle výsledků provedeného dokazování. Nárok na daňový odpočet nebyl uplatněn v souladu s § 72 zákona o dani z přidané hodnoty. Proto nebylo v postupu pracovníka správce daně zjištěno pochybení.

Dne 17.8.2010 byl vydán dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí 2007, který je odůvodněn tím, že uplatněný daňový odpočet nebyl prokázán daňovým dokladem a nárok na odpočet byl uplatněn v rozporu s § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

Žalobce v odvolání namítal rozpor rozhodnutí s právními předpisy a skutkovým stavem, kdy poukázal na nedobré vztahy mezi žalobcem a společností RENALIS, kdy byl daňovou záležitost nucen řešit vypracováním souhrnného interního dokladu. Poukázal na dohodu o narovnání a dovodil, že jednal správně, jestliže při vrácení nemovitosti uplatnil daň na výstupu a u vráceného nájemného na vstupu. Postupem správce daně bylo porušeno ustanovení § 73 odst. 1, případně § 42 zákona o dani z přidané hodnoty.

Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že opravu základu daně a výše daně nelze provést po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo původní zdanitelné plnění. Kupní smlouva na prodej předmětné nemovitosti byla uzavřena v prosinci 2001, k uskutečnění zdanitelného plnění došlo ve zdaňovacím období I. čtvrtletí 2002. Se zřetelem k tříleté lhůtě bylo možno opravu základu daně a daně provést nejpozději ve IV. čtvrtletí 2004. K rozhodnutí soudu o vlastnictví dané nemovitosti nelze proto přihlédnout, jestliže opravu provést nelze. Ve vztahu k vrácení nájemného za pronájem nemovitosti je odkazováno na okamžik uskutečnění zdanitelného plnění a skutečnost, že služba spočívající v nájmu nemovitosti byla žalobcem poskytnuta, nájemcem přijata a spotřebována. Oprava výše daně přichází v úvahu za podmínek § 42 odst. 1 písm. a) zákona, které však nebyly splněny.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení zásady rei iudicatae. Ze spisu finančních orgánů vyplývá, že k vyměření daně za konkrétní zdaňovací období došlo postupem podle § 46 odst. 5 daňového řádu účinného v době rozhodování. Pro takový postup byly dodrženy podmínky, protože vyměřená daň se neodchylovala od daně uvedené v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí 2007. O tom, že daň byla vyměřena právě takovým postupem svědčí poznámka obsažená v daňovém přiznání o tom, že daň byla vyměřena a předepsána, je připojeno datum 25.1.2008 a podpis oprávněného pracovníka správce daně. Protože žalobce nepožádal o sdělení výsledku vyměření, nebyl o vyměření daně postupem podle § 46 odst. 5 věta první daňového řádu vyrozumíván. Rozhodnutí vydané postupem podle § 46 odst. 5 daňového řádu je pravomocné. Právní moc takového rozhodnutí není na překážku dodatečnému doměření daně, jestliže po vyměření daně bude zjištěno, že daňová povinnost je nesprávně nižší. To vyplývá z ustanovení § 46 odst. 7 daňového řádu, které správce daně opravňuje kdykoli před uplynutím prekluzivní lhůty uložit dodatečně daň, která byla nesprávně stanovena nižší. Označená právní norma ve své větě druhé výslovně stanoví, že právní moc původního vyměření daně není dodatečnému stanovení na překážku. Jestliže je zákonem výslovně stanoveno, že dodatečně doměřit daň lze bez zřetele k okolnosti, že původní rozhodnutí nabylo právní moci, pak při dodatečném Pokračování
- 5 -
10Af 1/2011

vyměření daně se nemůže jednat o porušení zásady rei iudicatae. Je-li spisem finančních orgánů prokázáno, že daň byla stanovena nesprávně nižší, pak důvody pro doměření daně postupem podle § 46 odst. 7 daňového řádu byly dodrženy.

Dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty za konkrétní zdaňovací období byl vydán po ukončení daňové kontroly, kterou bylo ve smyslu § 16 odst. 1 daňového řádu sledováno zjištění a prověření daňového základu rozhodného pro stanovení daně ve správné výši. Zjištění plynoucí z daňové kontroly bylo pak využito jako důkazní prostředek pro doměření daně.

Z obsahu spisu je zřejmé, že mezi okamžikem vyměření daně konkludentně podle § 46 odst. 5 daňového řádu a vydáním dodatečného platebního výměru po ukončení daňové kontroly neprobíhalo žádné vyměřovací řízení. Taková skutečnost vůbec nevyplývá z písemnosti ze 7.1.2009, na kterou se v žalobě odkazuje. Označená písemnost představuje vyrozumění o odložení stížnosti žalobce na chování pracovníků Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze 7.1.2009, tedy z doby před zahájením daňové kontroly. K zahájení daňové kontroly došlo až v měsíci následujícím, což dokládá protokol ze 6.2.2009. Stížnost na postup správce daně byla podána 10.12.2008 a vztahovala se k místnímu šetření z 2.12.2008. Ve vztahu k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí 2007 není ve vyrozumění o odložení stížnosti odkazováno na § 43 daňového řádu, ale výslovně se uvádí, že daň byla vyměřena postupem

podle § 46 odst. 5 zákona. Bylo tak učiněno proto, že nevznikly žádné pochybnosti o správnosti uplatněného odpočtu. Tento úsudek vycházel ze skutečnosti, že při vyměřování odpočtu neměl finanční úřad k dispozici záznamní povinnost, a tudíž nevěděl, na základě jakých přijatých zdanitelných plnění byl nárok na odpočet uplatněn. Tato úvaha byla učiněna se zřetelem k hodnocení vyjádření pracovnice správce daně, pro což svědčí argument o tom, že souhrnný daňový doklad byl předložen žalobcem při dalším místním šetření k dani z přidané hodnoty dne 18.12.2008. Tvrzení žalobce o tom, že se uskutečnilo vytýkací řízení podle § 43 daňového řádu, nemá tudíž oporu v žalobcem označené písemnosti ani ve spise.

Při konkludentním vyměření daně podle § 46 odst. 5 zákona, nebyly k dispozici žádné důkazy, byla pouze přezkoumána správnost údajů obsažených v daňovém přiznání. Daňové přiznání bylo v souladu s § 40 odst. 2 daňového řádu podáno na předepsaném tiskopise, jehož součástí nejsou žádné povinné přílohy. Připojení příloh není v přiznání k dani ani vyznačeno. Nejsou-li povinné přílohy v tiskopise předepsány, pak na žalobci nebylo záznamní povinnost spolu s daňovým přiznáním předkládat a ani tak neučinil. Záznamní povinnost a další důkazní prostředky byly správci daně k dispozici až v průběhu daňové kontroly. V průběhu daňové kontroly byl k dispozici interní doklad žalobce označený jako opravný souhrnný daňový doklad z důvodu rozhodnutí soudu, který byl podkladem pro žalobce pro podání daňového přiznání za IV. čtvrtletí roku 2007. Proto nelze žalobci přisvědčit v jeho tvrzení o tom, že k vyměření daně postupem podle § 46 odst. 5 zákona a podle § 46 odst. 7 zákona došlo za použití stejných důkazních prostředků. Jestliže je zákonem založeno pro správce daně oprávnění doměřit daň dodatečně, je-li zjištěna její nesprávně nižší výše, pak tu není žádná zákonná překážka pro vydání dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty za konkrétní zdaňovací období. Jestliže je správce daně nadán oprávněním prověřit daňový základ pro správné stanovení daně při daňové kontrole, bylo takové oprávnění správcem daně využito a za situace, kdy bylo zjištěno, že daň byla stanovena nesprávně, bylo povinností správce daně daň doměřit, což se také stalo.

Pokračování
- 6 -
10Af 1/2011

Ustanovení § 46 odst. 5 daňového řádu nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté, naopak umožňuje právní moc rozhodnutí narušit a následně daň doměřit v rozsahu odchylky od původního vyměření daně.

U společnosti RENALIS bylo v průběhu daňové kontroly provedeno místní šetření, při kterém bylo zjištěno, že označený subjekt eviduje nemovitost, o které bylo soudem určeno, že je jejím výlučným vlastníkem, v obchodním majetku. Provádění dalších žalobcem navrhovaných důkazů nebylo zapotřebí se zřetelem k právní úpravě opravy základu daně a výše daně u zdanitelných plnění. Žalobce uplatnil nárok na odpočet jednak v souvislosti s určením, že společnost RENALIS je výlučným vlastníkem konkrétní haly, jednak v důsledku povinnosti vrátit podíl na nájemném. Jestliže k převodu vlastnického práva došlo v prosinci 2001, pak po právní moci rozsudku, jímž byla výlučným vlastníkem označena společnost RENALIS v roce 2006, nebylo možno opravu základu a výše daně provést, protože uplynuly tři roky od konce zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo původní zdanitelné plnění. Tři roky od převodu nemovitosti uplynuly v závěru roku 2004, proto ve IV. čtvrtletí roku 2007 nebylo možno vzhledem k právní úpravě obsažené v § 42 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty opravu provést.

Pronájem nemovitostí je pak službou, kdy oprava přichází podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona v úvahu pouze tehdy, dojde-li ke zrušení nebo vrácení celého nebo části zdanitelného plnění. Jestliže se služba ve formě nájmu uskutečnila a byla přijata, pak k vrácení plnění nájemcem nedošlo. Za takové situace nebylo zapotřebí činit jakákoli zjištění u společnosti RENALIS. Nutno poznamenat, že oprava základu a daně a výše daně je podle § 42 odst. 4 zákona samostatným zdanitelným plněním, které se za uskutečněné považuje v tom zdaňovacím období, ve kterém byl daňový dobropis doručen plátci, pro kterého se zdanitelné plnění uskutečnilo. V souzené věci však žádný dobropis pro žalobce vystaven nebyl a nebyl mu ani doručen a chybí proto podklad pro provedení opravy. Mezi podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně podle § 73 odst. 1 zákona náleží prokázání nároku na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem. Dochází-li k opravě odpočtu daně, je zapotřebí postupovat podle § 77 zákona, který předepisuje opravu provést na základě daňového dobropisu, či jiného dokladu souvisejícího s opravou základu daně. Takový dobropis však pro žalobce vydán nebyl a dobropisem ani jiným dokladem není interní doklad žalobce samého označený jako opravný souhrnný daňový doklad z důvodu rozhodnutí soudu. Zákonem předepsané podmínky pro provedení opravy podle § 42 a 77 zákona o dani z přidané hodnoty nebyly tudíž dodrženy. Podklady pro vydání dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí 2007 byly zjištěny v souladu s požadavkem § 31 odst. 2 daňového řádu, jestliže ustanovení § 46 odst. 7 věta druhá umožňuje daň doměřit, nejedná se o porušení § 32 odst. 12 zákona.

Argumentace § 41 odst. 4 zákona obsažená v replice není přiléhavá, protože daná právní norma upravuje dodatečné daňové přiznání, avšak o takovou věc se v projednávané záležitosti nejedná, protože k doměření daně nedochází na základě dodatečného či opravného daňového přiznání žalobce, ale je tak činěno z úřední moci v řízení zahájeném daňovou kontrolou.

Okolnost, že účastníci uzavřeli dohodu o vzájemném vypořádání svých nároků, soud nezpochybňuje, avšak nezbývá než odkázat na to, co bylo uvedeno o právní úpravě opravy základu daně a daně v předchozí pasáži rozsudku. Oprava základu daně a daně v souvislosti s vrácením podílu na nemovitosti nepřichází v úvahu pro uplynutí lhůty k takové opravě, služba ve formě nájmu byla přijata a již vrátit nelze.

Pokračování
- 7 -
10Af 1/2011

Daňová kontrola byla prováděna u žalobce, přičemž byly zkoumány zákonné podmínky provedení opravy základu daně a daně u žalobce. Protože zákonné požadavky kladené na opravu odpočtu daně dodrženy nebyly, není zapotřebí řízení doplnit daňovými přiznáními společnosti RENALIS, účetními závěrkami a záznamními povinnostmi za roky 2006 a 2007.

Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s předpisy, kterých se žalobce dovolává.

Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně z důvodů podle § 103 odst. 1 s.ř.s. prostřednictvím soudu podepsaného ve dvou stejnopisech.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 9. března 2011

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Balejová v.r.

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru