Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 94/2013 - 59Rozsudek KSCB ze dne 22.01.2014

Prejudikatura

8 Afs 12/2012 - 46

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 As 44/2014

přidejte vlastní popisek

10A 94/2013 - 59

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce HPK-Productions s.r.o., se sídlem Ve Střešovičkách 1090/43a, Praha 6 – Střešovice, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem, se sídlem tř. 9. května 640/22, Tábor proti žalovanému Ministerstvo zdravotnictví České republiky, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.4.2013, č.j. 3745/2013-NH-30.1. - 28.1.13, takto :

Žaloba se za mítá .

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje se sídlem v Českých Budějovicích ze dne 18.12.2012, č.j. KHSJC 29810/2012/HOK.VED, sp. zn. S-KHSJC 13479/2012 o uložení pokuty ve výši 360.000,-Kč za správní delikt podle § 92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. tak, že ve výroku I. pokuta ve výši 360.000,-Kč byla snížena na pokutu ve výši 210.000,-Kč, ve zbytku bylo napadené rozhodnutí potvrzeno a odvolání zamítnuto.

Pokračování
- 2 -
10A 94/2013

V žalobě žalobce nezpochybňuje skutečnost, že se dopustil jako pořadatel veřejné produkce hudby na hudebním festivalu „Mighty Sounds 2012“, pořádané ve dnech 13. až 15.7.2012 správního deliktu, jestliže došlo k prokročení limitu hluku o 25,9 dB, respektive o 3,9 dB. Žalobce nesouhlasí s výší uložené pokuty v souvislosti s naměřenými hodnotami hluku z jím provozované veřejné produkce hudby, neboť pokutu ve výši 210.000,-Kč považuje za zcela nepřiměřenou okolnostem, závažnosti, způsobu, době trvání a následkům svého jednání. Festival se pořádá jednou za rok v měsíci červenci, a to za součinnosti města Tábor a místních složek státní správy. V daném případě není dána vysoká závažnost naplnění skutkové podstaty správního deliktu, jestliže nadlimitní působení hluku z veřejné produkce bylo krátkodobé. Žádná studie dosud neprokázala, že by krátkodobé působení hluku působilo negativně na lidské zdraví, což ani žalovaný neprokázal. Zdraví člověka poškozuje až dlouhodobé působení hluku, které je vyšší než 70 dB. V případě důsledného uplatňování přísných hygienických limitů je vyloučeno konání jakýchkoliv akcí pod širým nebem. Žalobce má za to, že správní orgány nerespektují zásadu rovnosti před zákonem, za porušování hlukových hygienických norem je sankcionován téměř výlučně sám.

Žalobce nezpochybňuje výsledky měření hluku, ani že v důsledku toho došlo k porušení zákonné povinnosti, která je mu uložena v § 32 zákona č. 258/2000 Sb. Žalobce rozporuje výši uložené pokuty v souvislosti s naměřenými hodnotami hluku z jím provozované veřejné produkce.

Při stanovení výše pokuty by měl žalovaný zohlednit výši pokut ve skutkově obdobných případech, v nichž se bere v úvahu především hodnocení ryze objektivních parametrů, tj. zjištěná stejná nebo obdobná míra překročení limitů hluku. Dle žalobce nelze, aby rozhodovací praxe byla v jednotlivých krajích odlišná. Žalobce obdržel informace od 13 hygienických stanic, z nichž zjistil, že průměrná výše pokut za překročení hlukových limitů udělených pořadatelům z řad fyzických i právnických osob činila 28.979,- Kč a průměrná výše pokut za překročení hlukových limitů udělených pořadatelům z řad právnických osob činila 35.760,-Kč. Nejvyšší pokuta v celkové výši 700.000,-Kč byla udělena Krajskou hygienickou stanicí Jihomoravského kraje a druhá nejvyšší pokuta ve výši 150.000,-Kč byla udělena Krajskou hygienickou stanicí Královohradeckého kraje. Žalobce má proto za to, že v daném případě došlo k prolomení principu rovnosti před zákonem, neboť správní orgán by měl rozhodovat ve stejných nebo obdobných případech vždy stejně nebo obdobně. Není spravedlivé, aby za stejný nebo obdobný správní delikt byla v jednom kraji uložena sankce v řádech tisíců korun a v sousedním kraji byla tato sankce mnohonásobně vyšší.

Žalobce v souvislosti s výší pokuty argumentuje připravovanou legislativní změnou. Ministr zdravotnictví na tiskové konferenci konané dne 17.4.2012 přednesl návrh věcného záměru zákona o ochraně veřejného zdraví před hlukem a řízení hluku v komunálním prostředí, kdy něhož jsou hygienické limity z principu nepoužitelné pro regulaci náhodných zdrojů hluku, ojedinělých nebo krátkodobých expozic. V důvodové zprávě k připravovanému zákonu o hluku se uvádí k nevhodnému používání hygienických limitů v případě ojedinělých nebo krátkodobých expozic hluku, že za odborně neoprávněné lze považovat i vztažení hygienických limitů na krátkodobé nebo ojedinělé expozice hluku, které ze zdravotního hlediska nepředstavují riziko ohrožení zdraví včetně koncertů na veřejných prostranstvích. V souvislosti s tím žalobce poukazuje na to, že žádná studie zatím neprokázala, že by krátkodobé působení hluku působilo negativně na lidské zdraví, když v souvislosti s tím poukazuje na zpravodajství TV NOVA a článek MF DNES. Žalobce má za to, že i ve světle Pokračování
- 3 -
10A 94/2013

připravovaných legislativních změn zákonodárce neměl v úmyslu sankcionovat a v podstatě likvidovat jakékoli kulturní aktivity pod širým nebem.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Závažnost spáchaného správního deliktu byla dána do souvislosti prokázanou mírou překročení hygienických limitů hluku, přičemž byly rozlišeny obě zjištěné míry překročení. Hygienický limit je stanoven v platné právní úpravě pro noční dobu toliko pro jednu nejhlučnější hodinu a není proto důvod měřit a prokazovat jeho překročení v delším časovém úseku, neboť stanovená délka měření a její výsledky jsou pro posouzení konkrétní hlukové zátěže zcela průkazné. Žalovaný setrval na závěru, že možnost zdravotního rizika je spojena již se samotným faktem překročení zákonem stanovených limitů hluku, což krajská hygienická stanice vyjádřila kvalifikací správního deliktu jako ohrožující, ovšem se závažnou mírou intenzity porušení těchto limitů v jednom měřícím místě. Žalobce není vinen za poškozování zdraví lidí, ale za jeho ohrožení. K námitce žalobce ohledně výkladu zásady legitimního očekávání vyjádřené v § 2 odst. 4 správního řádu žalovaný uvedl, že toto ustanovení neznamená, že správní orgán nemůže rozhodnout jinak, než jak rozhodl v obdobné věci jiný správní orgán. Žalovaný se odmítl vyjádřit k jednotlivým žalobcem jmenovaným případům krajských hygienických stanic, neboť většinu z nich v odvolacím řízení ani neposuzoval. V souvislosti s touto výhradou odkázal na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21.7.2009, č.j. 6Ads 88/2006 – 132. Žalovaný zcela odmítl argumentaci žalobce ohledně nejednotnosti postupů správních orgánů, v daném případě jednotlivých krajských hygienických stanic při ukládání pokut pořadatelům veřejných produkcí hudby. Rozdílná praxe nevznikla u žalovaného. Sankce uložená orgánem I. stupně byla žalovaným podstatně snížená, když důvodem snížení bylo zjištění žalovaného, že krajská hygienická stanice nedostatečně zohlednila otázku likvidačního účinku pokuty, a proto byla pokuta snížena na 210.000,-Kč, přičemž výše pokuty byla zároveň výsledkem správního uvážení orgánu I. i II. stupně na základě zákonných kritérií s rozlišením okolností polehčujících i přitěžujících, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí. Za přitěžující okolnost byla zohledněna skutečnost překročení hygienických limitů hluku v době noční, navíc s rušivou tónovou složkou a dále, že se žalobce správního deliktu dopustil opakovaně, kdy předchozí sankce ve výši 90.000,- Kč a 180.000,-Kč nesplnily svou preventivní, účinnou a odrazující funkci. K námitce žalobce ohledně připravovaných legislativních změn žalovaný uvedl, že je vázán platnými právními předpisy, a proto není oprávněn přihlížet k jejich budoucí možné změně v podobě předběžných úvah či záměrů, a to i když jsou veřejně prezentovány. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s požadavky aplikovaných hmotněprávních a procesněprávních norem, a proto je dle žalovaného zákonné a věcně správné.

Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti:

Zdravotní ústav se sídlem v Ústí nad Labem provedl dne 13.7.2012 v rámci státního zdravotního dozoru měření hluku z veřejné produkce na hudebním festivalu „Mighty Sounds 2012“ pořádané žalobcem na letišti Tábor – Čápův dvůr Aeroklubu Tábor. Měření bylo uskutečněno v chráněném venkovním prostoru stavby na dvou různých místech, a to u rodinného domu čp. 536 a probíhalo v noční době od 22:25 hod. do 23:25 hodin. Vzhledem k tomu nebylo možné vypnout měřený zdroj hluku a hluk pozadí měřit na stejném místě, proto byl hluk pozadí měřen téhož dne na místě s obdobnou hlukovou situací, a to před domem v Minské ulici, kde již nebyl patrný hluk z veřejné produkce hudby v době od 23.51 hod. do 23:53 hodin. Měření se dále uskutečnilo ve venkovním prostoru stavby rodinného domu čp. 1161 a probíhalo v noční době od 22:15 hod. do 23:15 hodin. Vzhledem k tomu, že i v tomto případě nebylo možno vypnout měřený zdroj hluku a hluk pozadí měřit na stejném Pokračování
- 4 -
10A 94/2013

místě, byl hluk pozadí měřen dne 14.7.2012 na místě s obdobnou hlukovou situací, a to před domem v Táborské ulici čp. 163/21, kde již nebyl patrný hluk z veřejné produkce hudby v době od 00:00 hod. do 00:03 hod. O měření hluku byl vypracován protokol č. 18135/2012 dne 26.7.2012. O výkonu státního zdravotního dozoru, jehož součástí bylo uvedené měření hluku, byl vypracován protokol o kontrolním zjištění, z něhož plyne, že bylo zjištěno překročení nejvyšší přípustné ekvivalitní hladiny akustického tlaku. Z protokolu vyplývá, že při inspekčním měření hluku z veřejné produkce hudby pořádáné žalobcem bylo dne 13.7.2012 v noční době zjištěno, že v chráněném venkovním prostoru stavby rodinného domu došlo k prokazatelnému překročení nejvyšší přípustné ekvivaletní hladiny akustického tlaku, čímž došlo k porušení povinnosti vyplývající z § 32 zákona o ochraně zdraví ve spojení s § 12 odst. 1 a 3 a přílohou č. 3 část A nařízení vlády.

Přípisem ze dne 8.8.2012 bylo žalobci oznámeno vykonání státního zdravotního dozoru a žalobce byl seznámen s jeho výsledky, byl mu zaslán protokol o kontrolním zjištění a protokol z inspekčního měření hluku. Žalobce neměl námitky proti protokolu o kontrolním zjištění. Žalobci bylo oznámeno dne 28.11.2012 zahájení řízení ve věci správního deliktu, neboť podle výsledků předmětného státního zdravotního dozoru žalobce jako pořadatel veřejné produkce hudby při hudebním festivalu nezajistil, aby hluk z veřejné produkce nepřekračoval dne 13.7.2012 v noční době od 22:25 hod. do 23:25 hodin v chráněném venkovním prostoru stavby rodinného domu čp. 536 v k.ú. Měšice u Tábora a v noční době od 22:15 hod. do 23:15 hodin v chráněném venkovním prostoru stavby rodinného domu čp. 1161 hygienický limit stanovený nařízením vlády. Naměřená ekvivalentní hladina akustického tlaku A z veřejné produkce hudby překročila hygienický limit hluku stanovený pro chráněný venkovní prostor staveb bytových a rodinných domů pro noční dobu, pro nejhlučnější jednu hodinu, pro hluk s tónovými složkami podle § 12 odst. 1 a 3 a přílohy č. 3 část A nařízení vlády o 25,9 dB v místě měření č. 1 a v místě měření č. 2 o 3,9 dB.

Rozhodnutím ze dne 18.12.2012 byla uložena žalobci pokuta ve výši 360.000,-Kč, neboť se dopustil správního deliktu podle § 92 odst. 1 zákona tím, že porušil povinnost stanovenou v § 32 zákona ve spojení s § 12 odst. 1 a 3 a přílohou č. 3 část A nařízení vlády, neboť jako pořadatel nezajistil, aby hluk z veřejné produkce hudby nepřekračoval daný hygienický limit hluku.

Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Nezpochybňoval výsledky měření hluku z veřejné produkce hudby a nenamítal, že by nedošlo k porušení zákonné povinnosti, rozporoval jen výši pokuty. Sankci považoval za nepřiměřenou s ohledem na závažnost, dobu trvání a následky jednání, když výše pokuty je pro žalobce likvidační.

Napadeným rozhodnutím bylo prvostupňové rozhodnutí změněno. Pokuta byla snížena z 360.000,-Kč na 210.000,-Kč s odůvodněním, že žalobce se dopustil správního deliktu, neboť došlo k překročení hygienických limitů hluku. Dle žalovaného bylo nutno se zabývat likvidačním charakterem pokuty, a proto na základě posouzení předložených výkazů zisku a ztrát a rozvahy za rok 2010, 2011 a 2012 byla pokuta snížena. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že překročení hlukových limitů představuje zdravotní riziko, proto je předmětné překročení limitu hluku vysoce závažné a není podstatné, zda došlo skutečně k poškození zdraví či nikoliv, postačí pouze možnost vzniku poruchy. Je věcí žalobce, jak se vypořádá s eliminací hluku, nebylo povinností krajské hygienické stanice výši pokuty porovnávat s pokutami uloženými v obdobných případech.

Pokračování
- 5 -
10A 94/2013

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

V daném případě žalobce nepopírá, že se předmětného správního deliktu dopustil, ovšem rozporuje výši pokuty, která mu byla uložena, neboť ji považuje za nepřiměřenou okolnostem, a to závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Nezpochybňuje výsledky měření hluku z jím provozované produkce hudby.

Uložení pokuty v mezích zákonných podmínek je součástí posouzení zákonnosti přezkoumaváného správního rozhodnutí. Soudní řád správní ovšem i za situace, kdy správní orgán zákonné meze nepřekročil a výši pokuty řádně zdůvodnil, dává soudu zvláštní oprávnění moderovat výši pokuty. To vyplývá z § 78 odst. 2 s.ř.s. dle něhož, rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odst. 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.

Z toho vyplývá, že moderační právo má místo pouze tam, kde je postih za správní delikt zjevně nepřiměřený. Uložení trestu je založeno na dvou základních principech, a to principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Soud v rámci moderačního práva zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu, zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená.

Mezi hlediska individualizace trestu patří závažnost správního deliktu, význam chráného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Při posuzování konkrétní závažnosti správního deliktu není hlavním kritériem skutková postata deliktu, nýbrž intenzita skutkových okolností s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě (srovn. rozsudek NSS ze dne 30.6.2008, č.j 4As 37/2007 – 119).

V daném případě se soud ztotožňuje se závěrem žalovaného, že uložená pokuta odpovídá závažnosti správního deliktu, a to z následujících důvodů.

Soud poznamenává, že ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení správního orgánu, tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se musí soud při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li znich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil namísto správního uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena. To by mohl soud učinit jen v případě, že by dospěl k závěru, že pokuta byla správním orgánem uložena ve zjevně nepřiměřené výši.

V rámci moderačního práva soud zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy, zda bylo a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda Pokračování
- 6 -
10A 94/2013

byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená. Mezi hlediska individualizace trestu patří závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán.

Soud má za to, že prostor pro zohlednění přiměřenosti ukládané sankce při hodnocení zákonnosti uložené pokuty, je dán pouze tehdy, pokud by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu nezákonosti, tj. v případě, že by správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logiku. Správní orgán by nevzal do úvahy všechna zákonná kritéria, uložená pokuta by byla likvidační.

Soud se proto zabýval posouzením výše uložené sankce z hlediska zákonnosti ve shora naznačených mantinelech, přičemž se nejprve musel vypořádat s otázkou zda uložená sankce je zjevně nepřiměřená, kdy zejména bylo nutno zohlednit i dosavadní judikaturu NSS podle níž „za zjevně nepřiměřenou nejspíše nebude možno považovat pokutu uloženou ve 4 % zákonného rozpětí za situace, kdy sám fakt správního deliktu není mezi stranami sporný“ (viz. rozsudek NSS č.j. 6A 96/2000 – 62).

K tvrzení žalobce, že nebylo zohledněno, že předmětný festival se koná jednou za rok, a to za součinnosti města Tábor, přičemž se jedná o povolenou hudební produkci, soud uvádí, že uvedené skutečnosti jsou irelevantní, neboť při výši pokuty je nutno vycházet ze zjištění o překročení limitu v místě měření, kdy bylo zjištěno, že žalobce překročil limit v místě měření č. 1 o 25,9 dB, což je překročení velmi významné, neboť takto vysoká imisní zátěž negativně působí na zdraví fyzických osob. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v daném případě byla zohledněna okolnost zmírňující závažnost protiprávního jednání, a to že žalobce proti předchozímu festivalu v roce 2011 zajistil snížení nadlimitní hlukové zátěže na místě měření č. 2 kdy byl překročen limit jen o 3,9 dB. Správní orgán správně uzavřel, že žalobce opatřením dílčím způsobem elimiloval dopady hluku na okolí v místě měření č. 2 a tato skutečnost byla jím i zohledněná. Skutečnost, že se jedná o povolenou akci, je samozřejmá a nelze na základě této skutečnosti zohlednit výši pokuty. Žalovaný správně v souvislosti s touto námitkou odkázal na rozsudek NSS č.j. 4Ads 21/2008 – 125, dle něhož ochrana zdraví má zcela jednoznačně přednost před kulturním životem v obci, který byl uloženým opatřením pouze částečně omezen. Napadené rozhodnutí totiž žalobci ani jiným subjektům nebrání k pořádání veřejných produkcí hudby mimo noční dobu při doržení příslušných hlukových limitů.

Žalobce namítá, že v daném případě není dána „vysoká závažnost naplnění skutkové podstaty správního deliktu“, když v souvislosti s tím poukazuje na nadlimitní působení hluku, které v daném případě bylo krátkodobé, přičemž žádná studie neprokázala, že by toto krátkodobé působení hluku působilo negativně na lidské zdraví. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný dal vysokou závažnost protiprávního jednání do souvislosti s mírou překročení stanovených hygienických limitů hluku, nebyla tedy dána vysoká závažnost spáchaného správního deliktu do souvislosti s dobou trvání protiprávního jednání, ale pouze do souvislosti se zjištěnou mírou překročení hygienických limitů hluku, přičemž se správní orgán zabýval zjištěním míry překročení při jednotlivých měřeních. Z odůvodnění napadeného rozhdodnutí je patrno, že prvostupňový správní orgán posoudil krátkodobost zjištěného nadlimitního hluku z jednorázové veřejné produkce hudby a tato skutečnost byla hodnocena v jeho prospěch. Z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že hygienický limit byl stanoven dle platné právní úpravy pro noční dobu toliko pro jednu nejhlučnější hodinu a nebyl tedy důvod měřit a prokazovat jeho překročení v delším časovém úseku.

Pokračování
- 7 -
10A 94/2013

Z § 92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, vyplývá, že za nesplnění nebo porušení povinností stanovených tímto zákonem, zvláštními právními předpisy nebo na jejich základě vydanými rozhodnutími či opatřeními orgánu ochrany veřejného zdraví a za nesplnění nebo porušení povinností stanovených zvláštními právními předpisy k ochraně zdraví při práci a k zajištění a výkonu pracovnělékařské služby, uloží orgán ochrany veřejného zdraví oprávněný vykonávat státní zdravotní dozor fyzické osobě při její podnikatelské činnosti nebo právnické osobě pokutu do výše 2.000.000,-Kč. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, došlo-li však nesplněním nebo porušením povinnosti podle odst. 1 k poškození zdraví fyzických osob, může být uložena pokuta až do výše 3.000.000,-Kč. Dle § 32 uvedeného zákona hluk z veřejné produkce nesmí překročit hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro chráněné prostory uváděné v § 30. Splnění této povinnosti zajistí osoba provozující službu a jde-li o veřejnou produkci hudby pořadatel a nelze-li pořadatele zjistit, pak osoba, která k tomu účelu stavbu, jiné zařízení nebo pozemek poskytla. Z uvedeného vyplývá, že k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 92 odst. 1 ve spojení s § 32 uvedeného zákona není nezbytné, aby k poškození veřejného zdraví došlo, ale je postačující takové jednání, které jej ohrožuje. Možnost zdravotního rizika je vždy spojena jen s překročením zákonem stanovených limitů hluku, což vyplývá z právní kvalifikace správního deliktu ohrožujícího, ovšem se závažnou mírou intenzity porušení těchto limitů v jednom měřícím místě (srov. rozsudek NSS č.j. 6Ads 40/2012-29). V tomto rozsudku bylo judikováno, že již samotné překročení limitů znamená ohrožení zájmů na ochraně veřejného zdraví před nepříznivými účinky hluku, nikoliv však přímo poškození zdraví fyzických osob, k jehož ochraně jsou dotčené limity stanovovány. Správně proto žalovaný uzavřel, že pořádanou hudební produkcí došlo k porušení zájmu chráněného zákonem. Zcela nedůvodně je proto žalobcem odkazováno na studii světové zdravotnické organizace, ve které je uvedeno, že až dlouhodobé vystavování hluku, které je vyšší než 70 db „poškozuje člověka“, nikoliv ohrožuje. V souvislosti s tím soud poukazuje na to, že žalobce se dopustil správního deliktu, v jehož souvislosti došlo k ohrožení zdraví lidí, nikoliv jeho poškozování. Žalobce byl postižen za správní delikt dle § 92 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví.

Zcela nepřípadně je žalobcem argumentováno, že lidé v okolí hlavních silnic a železnic jsou vystaveni hlukové zátěži, která není výrazně nižší než hodnoty naměřené v dané věci, neboť tato skutečnost nesouvisí se správním deliktem, jehož se žalobce dopustil. V daném případě je žalobce postižen za to, že překročil hygienické limity v souvislosti s hlukem z veřejné produkce – koncertu. Žalovaný v souvislosti s tím poukázal na skutečnost, že se jedná o zcela jiný charakter akustikého signálu, který je vnímán „příznivěji než hluk z hudebních produkcí“. Hudební produkce však obecně jsou zdrojem hluku s rušivou tónovou složkou kombinovanou s nízkofrekvenčním hlukem, působí rušivěji, proto jsou hygienické limity stanoveny rozlišně.

Správními orgány nebyla porušena zásada rovnosti před zákonem, jak je namítáno v žalobě. Žalobce má za to, že je na rozdíl od jiných pořadatelů „open air“ akcí pravidelně sankcionován jen on. Toto tvrzení nebylo nijak doloženo. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce byl již za předmětný správní delikt postižen, a to dne 16.6.2011 rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje se sídlem v Českých Budějovicích č.j. 3772/10/HOK.TA, kdy se dopustil rovněž správního deliktu podle § 92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. tím, že porušil povinnost uloženou mu v § 32 uvedeného zákona. Byla mu za to uložena pokuta ve výši 125.000,-Kč. Rovněž rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje se sídlem v Českých Budějovicích ze dne 26.8.2012 byl žalobce postižen Pokračování
- 8 -
10A 94/2013

za shodný správní delikt, kdy mu byla uložena pokuta ve výši 180.000,-Kč. Žalobce tedy mohl předpokládat, že opětovně bude podroben kontrole v případě pořádání hudebního festivalu. Předmětem řízení je rozhodnutí, kterým byl žalobce postižen za správní delikt a je zcela nerozhodné, zda jsou i jiní pořadatelé obdobných akcí sankcionováni či nikoliv. Jestliže žalobce pořádá veřejné produkce hudby, je jeho povinností hudební produkci zajistit takovým způsobem, aby nedošlo k překročení hygienických limitů hluku. Je pouze na žalobci jakým způsobem dosáhne splnění svých zákonných povinností jako pořadatel veřejné produkce hudby, za které nese dle § 32 uvedeného zákona odpovědnost.

Žalobce namítá, že nebyla v daném případě uplatněna zásada legitimního očekávání dle § 2 odst. 4 správního řádu.

Dle § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Z uvedené však nevyplývá, že správní orgán nemůže rozhodnout jinak než rozhodl v obdobné věci jiný správní orgán. Princip právní jistoty a zásada předvídatelnosti a legitimního očekávání správních rozhodnutí v sobě nezahrnují jako atribut právo účastníka řízení, aby nebyl za své protiprávní jednání postižen, jestliže v minulosti jeho jednání či jednání jiného subjektu nebylo postiženo, případně bylo postiženo jinak. Lze tedy přisvědčit žalobci, že správní orgány jsou povinny dbát ustálené správní praxe a v obdobných věcech rozhodovat obdobně. Na zásadu předvídatelnosti je tedy nutno nahlížet jako na princip vázanosti konkrétního správního orgánu vlastní správní praxí. Žalobce předložil soudu informace od Krajských hygienických stanic v České republice, a to z kraje Vysočina, Pardubického kraje, Olomouckého kraje, Plzeňského kraje, Karlovarského kraje, Středočeského kraje, Královehradeckého kraje, Moravskoslezského kraje, Zlínského kraje, Libereckého kraje, Jihomoravského kraje, Ústeckého kraje, Jihočeského kraje ohledně správních řízení proti subjektům, jež pořádaly jednorázové veřejné hudební produkce a dopustily se porušení povinností ve smyslu § 32 zákona č. 258/2000 Sb. Z těchto informací bylo soudem zjištěno, že žalovaným nebyla v odvolacím řízení předmětná řízení ohledně správních deliktů posuzována, proto je zcela nedůvodný odkaz žalobce na jednotnost postupů ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu. V daném případě rozdílná praxe nevznikla v rámci žalovaného, ale u jiného správního orgánu mimo jeho územní působnost Na základě těchto informací nelze učinit závěr, že by se jednalo o nejednotnost postupů správních orgánů – jednotlivých krajských hygienických stanic při ukládání pokut pořadatelům veřejných produkcí hudby. V daném případě se soud zabýval pokutami, které byly ukládány Krajskou hygienickou stanicí v Českých Budějovicích, a bylo zjištěno, že v předmětném období byla uložena pokuta, a to Úřadem práce Písek, Úřadem práce Jindřichův Hradec, Úřadem práce Tábor a Úřadem práce České Budějovice, Úřadem práce Strakonice a Úřadem práce Prachatice, přičemž pouze u žalobce se jednalo o opětovné překročení hygienického limitu hluku. Z přehledu soud zjistil, že např. při PLANET festivalu, kdy měření proběhlo dne 5.6.2009 byl hygienický limit překročen o 16,3 dB, a byla mu uložena pokuta 100.000,-Kč, což je adekvátní k postihu žalobce, který překročil limit o 25,9 dB a jedná se již o třetí správní delikt tohoto druhu na straně žalobce, jestliže v roce 2010 mu byla uložena pokuta 90.000,-Kč, v roce 2011 ve výši 180.000,-Kč a předmětným rozhodnutím pokuta ve výši 210.000,-Kč. V souvislosti s tím soud poukazuje na zákonná kritéria, která jsou stanovená v § 93 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb.. Dle § 93 odst. 1 je nutno přihlížet zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Z § 93 odst. 3 vyplývá, že při opakovaném zjištění, že kontrolovaná osoba nesplnila nebo porušila tutéž povinnost do 3 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o uložení předchozí pokuty, může orgán veřejného zdraví uložit Pokračování
- 9 -
10A 94/2013

pokutu až do výše desetinásobku stanovených částek. V daném případě se tedy jedná o opakované zjištění deliktu, jestliže žalobce byl již v předchozím období dvakrát pro stejný správní delikt postižen pravomocně. Z přehledu pokut uložených Krajskou hygienickou stanicí v Českých Budějovicích nevyplývá, že by některý ze subjektů byl opakovaně postižen jako žalobce. Opakované porušení povinnosti v ochraně před hlukem představuje závažnou přitěžující okolnost, která v daném případě měla vliv na výši pokuty, proto se žalobce nemůže dovolávat zprůměrování uložených sankcí, což by odporovalo zásadě individualizace sankce.

Soud poznamenává, že byla žalovaným sankce uložená prvostupňovým správním orgánem podstatně snížena, když z odůvodnění vyplývá, že důvodem pro snížení byla skutečnost, že nebyla zohledněna otázka likvidačního účinku pokuty. Žalovaný při stanovení pokuty ve výši 210.000,- Kč vzal v úvahu za polehčující okolnost dobu trvání protiprávního jednání, skutečnost, že žalovaný učinil opatření k odstranění nadměrného hluku a v neposlední míře i míru překročení hygienického limitu hluku na měřícím místě č. 2, přičemž za přitěžující okolnost považoval překročení hygienických limitů hluku v době noční, navíc s rušivou tónovou složkou, což má závažnější následek na lidské zdraví a dále ve vysoké míře překročení hygienických limitů hluku v měřícím místě č. 1. Zejména bylo poukázáno na skutečnost, že žalobce se správního deliktu dopustil opakovaně, z čehož učinil závěr, že předchozí sankce 90.000,-Kč a 180.000,-Kč nespnily svou preventivní, účinnou a odrazující funkci.

Z vyjádření žalovaného vyplývá, že Ministerstvo zdravotnictví řešilo v minulosti případ, kdy se jednalo o uložení pokuty Hygienickou stanicí Hlavního města Prahy ve výši 250.000,-Kč za porušení § 32 zákona č. 258/2000 Sb., kdy hluk z konané veřejné produkce překračoval o 19,1 dB a o 22 dB, kdy Ministerstvo zdravotnictví změnilo výši uložené pokuty z 1.000.000,-Kč na 250.000,-Kč, z čehož vyplývá, že pokuta uložená žalobci ve výši 210.000,-Kč je tedy odpovídající obdobnému případu, na který je žalovaným odkazováno. Soud proto uzavřel, že pokuta je zcela přiměřená § 93 odst. 1, byla uložena ve srovnatelné výši s těmi, které byly ukládány v obdobných případech. Z uvedeného rozhodnutí je patrno, že případ žalobce lze v podstatných rysech posoudit ve vztahu k případu jinému jako obdobný, proto se nejedná o zjevné vybočení z přiměřenosti sankce. Sankce odpovídá zcela zásadě individualizace, jestliže se u žalobce jedná o opakované porušení limitu hluku.

Soud nemohl k moderaci přistoupit, neboť z porovnání případů vyplývá, že žalobci uložená pokuta je zcela přiměřená. Smyslem a účelem moderace totiž není hledání ideální výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, by zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. V případě, kdy byla pokuta ukládána při samé spodní hranici sazby, moderace sankce v úvahu nepřichází. Soud proto dospěl k závěru, že pokuta uložená žalobci nebyla s ohledem na výše uvedené zjevně nepřiměřená, a proto soud k moderaci nepřistoupil.

Nedůvodná je námitka žalobce z hlediska připravovaných legislativních změn, kdy žalobcem je odkazováno na tiskovou konferenci ze dne 17.4.2012 Ministra zdravotnictví, na které byl uveden návrh věcného záměru zákona o ochraně veřejného zdraví před hlukem a důvodová zpráva k tomuto věcnému záměru zákona, jestliže je nutno při rozhodování se řídit platnými právními předpisy. Nelze proto přihlížet při rozhodování k budoucí legislativě či k předběžným úvahám či záměrům. Jak správní orgány, tak i soud je vázán platnými právními předpisy a je nucen je při rozhodování aplikovat.

Pokračování
- 10 -
10A 94/2013

Se zřetelem k § 75 odst. 1 s.ř.s. nebylo zapotřebí řízení doplňovat výslechem účastníka.

Soud proto ze shora uvedených důvodů žalobu dle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalovaný, který měl v řízení úspěch se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 22.ledna 2014

JUDr. Věra Balejová, v.r.

Předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Prázdná Jaroslava

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru