Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 7/2011 - 52Rozsudek KSCB ze dne 28.02.2011

Prejudikatura

7 Afs 212/2006 - 74


přidejte vlastní popisek

10A 7/2011 – 52

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Krybusovou v právní věci žalobkyně A. B., právně zastoupené Prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem AK Kříž a Bělina s.r.o., Praha 1, Dlouhá 13, proti žalovanému Krajskému úřadu – Jihočeského kraje České Budějovice, odboru legislativy a vnitřních věcí, oddělení správní, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11.11.2010, č.j. KUJCK/35509/2010/OLVV-2, takto:

Rozhodnutí Krajského úřadu - Jihočeského kraje České Budějovice, odboru legislativy a vnitřních věcí, oddělení správní, ze dne 11.11.2010, č.j. KUJCK/35509/2010/OLVV-2 se z rušuje pro vady řízení a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6.800,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci.

/1/ Žalobou doručenou dne 13.1.2011 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru legislativy a vnitřních věcí, oddělení správní č.j. KUJCK/35509/2010/OLVV-2 ze dne 11.11.2010, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 24.9.2010 č.j. P 712/2010-Kup, kterým byla žalobkyně uznána vinnou z přestupku, kterého se měla dopustit tím, že měla dne 16.5.2010 v době kolem 12.30 hod. v katastru obce Dobřejice na hranici Pokračování
- 2 -
10A 7/2011

pozemku parc. č. 343/37 a 343/38 najíždět osobním vozidlem NISSAN NOTE RZ 3C 66600 barvy modré na J. H. a M. A., čímž je měla chtít donutit, aby jí uhnuly z cesty, tedy měla úmyslně narušit občanské soužití jiným hrubým jednáním. Za to jí byla uložena pokuta ve výši 1.000 Kč.

/2/ Žalobkyně v žalobě v prvé řadě namítala, že se žalovaný měl zaměřit na posouzení jednání žalobkyně a tento závěr náležitě odůvodnit. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých skutečností žalovaný potvrdil kvalifikaci jednání žalobkyně jako přestupek. Správní orgán posoudil jednání žalobkyně jako najíždění a neodůvodnil, proč projíždění pozemkem charakterizoval jako protiprávní jednání. Přitom ustanovení § 3 správního řádu stanoví, že je povinností správního orgánu postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Žalobkyně byla uznána vinnou z přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c/ přestupkového zákona na základě výpovědí tří svědků, v nichž jsou zjevné rozdíly, které dokazují, že skutkový stav nemohl být takový, jak vypovídají svědci. Z toho důvodu žalobkyně navrhla důkaz místním šetřením. Napadené rozhodnutí nevzalo na zřetel výpověď žalobkyně ani jejího manžela, které byly označeny s ohledem na nesrovnalosti jako nevěrohodné, avšak přehlíží skutečnost napjatých vztahů mezi sousedy, které mohou mít vliv na věrohodnost jejich výpovědí. Žalobkyně z toho důvodu odmítla tento důkaz s ohledem na stávající sousedské vztahy, jehož hodnotu nelze považovat za vyšší, než věrohodnost svědecké výpovědi manžela žalobkyně. Rozhodnutí trpí těžkou vadou, neboť se žalovaný nevypořádal se všemi skutečnostmi a nebyly odstraněny pochybnosti o vině žalobkyně. Účelem přestupkového řízení je zjistit, zda skutek, který se stal, je přestupkem a kdo je jeho pachatelem. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že v dané věci rozhodnutí tomuto požadavku nevyhovělo. Rozhodnutí žalovaného trpí procesními pochybeními, odporuje zásadě zákonnosti a je namítáno nesprávné skutkové zjištění i nesprávné právní posouzení. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu.

/3/ Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Současně souhlasil s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání. Námitkám žalobkyně žalovaný nepřisvědčil. Povinností prvostupňového orgánu je přesně a úplně zjistit stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti a opatřit pro tento účel podklady. V konkrétním případě došlo k tvrzení proti tvrzení, kdy na jedné straně je svědectví manžela žalobkyně a na druhé straně svědectví čtyř sousedů. Pokud žalobkyně upozorňuje na rozpory ve svědeckých výpovědích, žalovaný uvedl, že si odporovaly pouze v nepodstatných detailech, což je přirozenou záležitostí, která s přihlédnutím k časovému odstupu nemůže snížit přesvědčivost výpovědí svědků. Nepřesnost výpovědí je vnímána i s ohledem na rychlost průběhu děje, který každý svědek vnímá odlišně. Žalobkyně byla postižena za jiné hrubé jednání, kterým bylo ohrožení svědkyň, neboť na ně najížděla, přestože věděla, že jí stojí v cestě, zastavila těsně u nich a vylekala je svým jednáním. Povinností žalovaného nebylo provádět místní šetření, to provádí zpravidla správní orgán dle svého uvážení za účelem zjištění skutkového stavu. Žalovaný odmítl tvrzení žalobkyně, že řízení trpí řadou procesních chyb, neboť procesní pochybení neshledal a žalobkyně žádné konkrétní pochybení neuvedla. Odvolací orgán uzavřel, že důkazy byly prvostupňovým orgánem hodnoceny objektivně a ve vzájemné souvislosti, jsou dostatečné k závěru o vině žalobkyně.

III. Obsah správních spisů.

Pokračování
- 3 -
10A 7/2011

/4/ Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti:

/5/ Dne 31.5.2010 bylo Městskému úřadu Tábor postoupeno Policií ČR Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje, obvodním oddělením Bechyně oznámení ohledně podezření z přestupku žalobkyně, kterého se měla dopustit tím, že dne 16.5.2010 v době kolem 12.30 hod. najížděla osobním vozidlem NISSAN NOTE RZ 3C6 6600 v chatové oblasti obce Dobřejice na J. H. a M. A. a měla chtít donutit je, aby jí uhnuly z cesty v průjezdu k její chatě. Žalobkyni byla dne 29.6.2010 v příkazním řízení uložena pokuta ve výši 1.000 Kč. Proti příkazu podala žalobkyně odpor. Podáním odporu došlo ke zrušení příkazu a správní orgán pokračoval ve správním řízení. Ve věci bylo nařízeno ústní jednání na den 8.9.2010. Správní orgán vyslechl svědky M. A., J. H., J. M. a V. F., kteří shodně vypověděli, že žalobkyně se rozjela proti M. A. a J. H. se slovy „uhni, jedu“ a prudce zastavila u paní H., takže se dotkla vozidlem jejích nohou. Byla ženami upozorněna, že nemůže jet přes soukromé pozemky, což nerespektovala, vozidlo zastavila teprve poté, co na ni manžel zavolal „A., neblbni, stůj“. Správní orgán současně k věci vyslechl žalobkyni, která uvedla, že jela s manželem na chatu, před cestou M. byla přes cestu natažena páska, kterou jí manžel nadzvedl, aby mohla projet. S ohledem na terén jela pomalu a po patnácti metrech jí do cesty skočily paní A. a paní H. Zastoupily jí cestu, a tudíž musela vozidlo zastavit. Odmítla tvrzení svědků, že na ně najížděla a nikomu nevyhrožovala. Dne 24.9.2010 ve věci rozhodl Městský úřad Tábor, kancelář starosty – oddělení přestupků pod č.j. T 712/2010-Kup tak, že žalobkyni uznal vinnou z přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c/. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala. O odvolání rozhodl žalovaný správní orgán dne 11.11.2010 rozhodnutím č.j. KUJCK/35509/2010/OLVV-2 tak, že odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Stalo se tak s odůvodněním, že neshledal rozpor v rozdílných výpovědích svědků, prioritou bylo prokázat, zda se žalobkyně dopustila přestupku, což bylo podle názoru žalovaného prokázáno výpověďmi čtyř svědků, kteří vypovídali proti výpovědi žalobkyně i jejího manžela. Odvolací orgán uzavřel, že správní orgán prvého stupně nepochybil, rozhodnutí řádně odůvodnil, rozhodl na základě hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti a logické provázanosti.

IV. Právní názor soudu.

/6/ Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále jen s.ř.s./, v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba byla důvodná, rozhodnutí žalovaného správního orgánu soud zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

/7/ Žalobkyně v prvé řadě namítala rozdíly ve výpovědích svědků, které nebyly odstraněny, nesprávnost vypořádání se s vyjádřením žalobkyně, kterým byla popsána geneze sousedského sporu, nevypořádání se se všemi relevantními skutečnostmi a neodstranění pochybností o vině žalobkyně. Namítala nerespektování zásady „in dubio pro reo“ v případě pochybností o vině, což má význam pro souzenou věc, kdy nebyl jednoznačně prokázán fakt spáchání předmětného přestupku, neboť ze srovnatelně věrohodných skupin svědků správní orgán přisvědčil tvrzení jedné skupiny, aniž k tomu měl zákonný důvod a odmítl svědectví druhé skupiny. V tomto směru došlo k vydání nezákonného rozhodnutí.

/8/ Tyto námitky považuje soud za důvodné. V oblasti správního trestání je totiž zapotřebí přesně zjistit a uvést, v čem spočívalo naplnění znaků skutkové podstaty přestupku. Žalovaný správní orgán v dané záležitosti shledal, že prvostupňové rozhodnutí těmto Pokračování
- 4 -
10A 7/2011

zákonným požadavkům odpovídá, avšak neuvedl, v čem konkrétně naplnění podstatných znaků skutkové podstaty přestupku, za který je žalobkyně postihována, spočívá. Podle platné právní úpravy v § 49 odst. 1 písm. c/ přestupkového zákona se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním, újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravděpodobným obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. Zákon č. 200/1990 Sb. v platném znění v ustanovení § 2 vymezuje pojem přestupku jeho materiálním znakem a formálními znaky. Tyto znaky musí být naplněny současně. Formální znaky jsou obecné znaky (věk a příčetnost) a typové znaky, kterými jsou odlišovány jednotlivé skutkové podstaty přestupků. Materiální znak představuje jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti. Povinností správního orgánu je prokázat jak naplnění formální stránky přestupku tak i stránky materiální, neboť nelze obecně uzavřít, že naplnění materiální stránky přestupku je vždy zahrnuto v naplnění stránky formální. Materiální znak přestupku se musí vždy prokazovat. To vyplývá z rozsudku NSS č.j. 5 As 104/2008-45. Přestupkem je vždy zaviněné jednání /spočívající na principu subjektivní odpovědnosti/, přičemž zavinění je obecným a obligatorním znakem přestupku a je tudíž nezbytnou podmínkou pro naplnění jakékoliv skutkové podstaty přestupku. S ohledem na tuto konstrukci je proto podstatné, aby správní orgán vždy posoudil konkrétní jednání, které má formální znaky přestupku, zda jde o jednání porušující nebo ohrožující zájem společnosti. Míra porušení pak představuje hledisko pro posouzení závažnosti přestupku. Přestupkem je vždy jednání, které je zákonem za přestupek výslovně označeno. Povinností správního orgánu je proto v rozhodnutí, kterým je konkrétní osoba uznána vinnou z přestupku srozumitelně a konkrétně uvést, v čem spočívají jak formální tak materiální znaky konkrétního přestupkového jednání. Pokud není správním orgánem tato povinnost splněna, nevyplývá-li tedy z odůvodnění rozhodnutí ve vztahu ke konkrétnímu jednání, v čem spočívá naplnění formálních a materiálních znaků přestupku, jedná se o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobkyně námitky tohoto typu jinými slovy v žalobě vznesla. Uvedla, že se žalovaný nevypořádal s relevantními skutečnostmi, neuvedl, zda jednání žalobkyně bylo skutečně přestupkem a v čem spočívala vina žalobkyně, když je třeba chránit nejen veřejný zájem, ale též práva a svobody jednotlivce. Rovněž byla zmíněna zásada „in dubio pro reo“ - /v pochybnostech ve prospěch/ a je současně namítáno, že nebylo prokázáno spáchání předmětného přestupku s ohledem na neodstranění rozporů ve výpovědích svědků ani neuvedení důvodů, pro které správní orgán z některých výpovědí vycházel a jiné výpovědi odmítl. Jinými slovy řečeno, byla namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Právě tuto námitku soud shledal s ohledem na závěr správních orgánů, že se žalobkyně dopustila přestupku proti občanskému soužití, za důvodnou.

/9/ Podle ustanovení § 49 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. ve znění platném k datu projednávaného skutku, který je označován za přestupkové jednání, se podle písm. c/ tohoto ustanovení přestupku dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním, újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. Za hrubé jednání zákon výslovně označuje vyhrožování újmou na zdraví, drobné ublížení na zdraví, nepravdivé obvinění z přestupku nebo schválnosti. Schválnostmi je třeba rozumět skutky spočívající v hrubých, zřejmých nebo neoprávněných zásazích do pokojného života jiného, v úmyslu tento stav narušit. Schválnost musí mít povahu hrubého jednání narušujícího občanské soužití. Zákon tento pojem nedefinuje .Obsah tohoto pojmu vyplývá z obecného pojmu občanského soužití, které je třeba chápat jako souhrn pravidel chování, jejichž zachování je podle obecného názoru a přesvědčení nutnou podmínkou klidného a spořádaného soužití občanů v daném místě, čase a situaci. Zároveň musí jít o jednání hrubé, které překračuje rámec pouhé nevhodnosti nebo nesprávnosti, a proto je třeba i rozlišit jednání hrubé a jednání nevhodné. To je právě kritériem pro posouzení, Pokračování
- 5 -
10A 7/2011

zda se jedná o jednání hrubé, které má být postiženo jako přestupek. V dané záležitosti žalobou napadená rozhodnutí těmto požadavkům nevyhověla. V prvostupňovém rozhodnutí je popsáno, jaké důkazy správní orgán provedl. Těmito důkazy jsou svědecké výpovědi J. H., J. M., R. B., T. B., V. F. a je uzavíráno, že správní orgán dospěl k závěru, že má dostatek důkazů, které prokazují vinu žalobkyně z přestupku. Je odkazováno na výpovědi svědků, které tvoří ucelený řetězec /jedná se o výpovědi M. A., J. H., J. M. a V. F./. K tomu je uváděno, že výpovědi R. B. a žalobkyně se liší a skutkový stav je přehledně a srozumitelně zjištěn. Není konkrétně uvedeno, z jakého důvodu správní orgán neuvěřil výpovědi žalobkyně a svědka R. B., v čem se jejich výpovědi liší, takže jsou nevěrohodné a není uvedeno, včem správní orgán shledává naplnění materiálního znaku přestupku, tak jak je výše naznačeno. Z rozhodnutí není srozumitelné, v čem správní orgán shledal naplnění znaků přestupku, jak tyto znaky hodnotil, údaje uváděné v rozhodnutí jsou obecné a nekonkrétní. Správní orgán nevysvětlil, z jakých důvodů jsou pro vyslovený závěr věrohodné výpovědi svědků a nevěrohodná výpověď žalobkyně a jejího manžela. Nelze totiž bez konkrétního vysvětlení a bez přihlédnutí k trvajícím sousedským sporům takový závěr vyslovit. Tyto vady neodstranilo ani žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, ve kterém stejně jako v rozhodnutí prvostupňovém není přezkoumatelným způsobem řešeno naplnění zákonných formálních a materielních znaků přestupku ve vztahu ke konkrétnímu jednání, za které je žalobkyně postihována. Z toho důvodu soud uzavřel, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Přitom v oblasti správního trestání platí zásada, že musí být postaveno najisto, zda skutek, který je posuzován jako přestupek vykazuje znaky stanovené v § 2 přestupkového zákona. Tuto povinnost zákon ukládá správnímu orgánu, který musí, veden zásadami správního řízení, zjistit, jednak skutečný stav věci a na jeho základě pak postavit na jisto, zda došlo k porušení právem chráněného zájmu, a proto je třeba popsat i jednání, v důsledku kterého k porušení právem chráněného zájmu došlo. Rovněž je třeba zjistit a odůvodnit, zda v důsledku jednání přestupce vznikl škodlivý následek a zda ke škodlivému následku došlo v příčinné souvislosti s jednáním přestupce. Dále je zapotřebí klasifikovat, zda jednání přestupce představovalo úmysl či nedbalost. Pokud jsou shledány pochybnosti o některém ze zákonných znaků přestupkového jednání, nelze přehlédnout zásadu „in dubio pro reo“, která platí v trestním právu a je analogicky využitelná i v řízení o správním trestání a znamená, že v pochybnostech je zapotřebí rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud je správním orgánem uzavíráno, že tvrzení přestupce se jeví jako nevěrohodné, je třeba vysvětlit, v čem tato nevěrohodnost spočívá a především je třeba uvést, v čem správní orgán shledal naplnění zákonných znaků přestupkového jednání. Není-li těmto požadavkům vyhověno, pak jedná se o rozhodnutí nepřezkoumatelné. To dopadá na souzený případ.

/10/ Soud proto na základě žalobkyní vznesených námitek dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nedostatečné je odůvodnění rozhodnutí ve smyslu jeho přesvědčivosti, neboť nerespektovalo základní zásady správního řízení, tak jak jsou stanoveny v § 2 – 8 zákona č. 500/2004 Sb., v platném znění. Přitom je zcela nepochybné, že základní zásady činnosti správních orgánů musí být uplatňovány při veškerém výkonu veřejné správy. Důvody, které správní orgán pro odůvodnění svého rozhodnutí použije, musí být jasné, srozumitelné, přesvědčivé a musí vycházet z provedeného dokazování. Právě přesvědčivost rozhodnutí má vést účastníky řízení k dobrovolnému plnění jejich povinností. V dané záležitosti rozhodnutí těmto požadavkům nevyhovělo. Z rozhodnutí není srozumitelné, jakým způsobem správní orgán jednotlivé důkazy hodnotil a v čem konkrétně shledal naplnění materiálních a skutkových znaků přestupku ve vztahu k provedenému dokazování, kterým zjišťoval skutkový stav věci. S ohledem na tento závěr, soud neprováděl žalobkyní navržený důkaz místním šetřením. V dalším řízení bude proto zapotřebí odstranit vytýkané vady tak, jak je výše uvedeno.

Pokračování
- 6 -
10A 7/2011

/11/ Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné a soud proto postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a/ s.ř.s. a bez nařízeného jednání rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

/12/ Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl v daném případě úspěšný, a proto mu soud na náhradě nákladů řízení přiznal částku 6.800 Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč, náklady zastoupení advokátem po 2.100 Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ § 7 bod b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 4.200 Kč, dvakrát režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), tedy 600 Kč.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím soudu podepsaného ve dvou stejnopisech, z důvodů stanovených v § 103 odst. 1 s.ř.s. Podání kasační stížnosti nemá odkladný účinek. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen podle § 105 odst. 2 s.ř.s. advokátem.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 28. února 2011

Samosoudkyně:

JUDr. Marie Krybusová v.r.

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru