Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 67/2012 - 40Rozsudek KSCB ze dne 10.10.2012

Prejudikatura

2 Afs 17/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Aps 8/2012 (zrušeno)

přidejte vlastní popisek

10A 67/2012 - 40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce M. V., proti žalované Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, se sídlem 1. Máje 260, Vimperk. o žalobě proti nezákonnému zásahu správního orgánu, takto:

Žaloba se zamítá.

Návrh na vydání předběžného opatření se zamítá.

Řízení o návrhu žalobce na zrušení opatření obecné povahy se zastavuje.

Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

(1) Žalobce se žalobou adresovanou Nejvyššímu správnímu soudu v Brně a zdejšímu soudu postoupenou dne 8.8.2012 domáhal vydání rozhodnutí, ve kterém by soud žalované zakázal asanaci a kácení stromů (nahodilé těžby) napadených kůrovcem v I. a II. zóně Národního parku Šumava, a to až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o udělení výjimky ze zákazů stanovených § 16 odst. 1 písm. a) a § 50 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a současně do ukončení postupu podle ustanovení § 45 i zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Žalobce rovněž navrhoval vydání předběžného opatření, ve kterém by soud až do doby vydání rozsudku v uvedené věci zakázal asanaci a Pokračování
- 2 -
10A 67/2012

kácení stromů napadených kůrovcem v I. a II. zóně Národního parku Šumava. Dle žalobce se žalovaná ve svých závazcích opírá o plán péče o Národní park Šumava, jehož platnost skončila a byla prodloužena nezákonně. Proto je dle žalobce potřeba, aby byl Nejvyšším správním soudem zrušen.

(2) V žalobě se dále uvádí, že žalovaná provádí zásahy na území Národního parku Šumava, které jsou nezákonné, a proto má žalobce za to, že je vhodnost aplikace postupu dle § 82 a násl. s.ř.s., a to s odkazem na nález III. ÚS 2469/07 ze dne 17.10.2007 Ústavního soudu, který se týká procesu posuzování vlivů na životní prostředí. Žalobce tvrdí, že je přímo krácen na svém právu na příznivé životní prostředí a na právech vyplývajících ze směrnice č. 85/337/EHS a Úmluvy o přístupu k informacím, na účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva) nezákonným zásahem Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava spočívajícím v kácení a asanaci stromů (nahodilé těžbě) napadených kůrovcem v I. a v II. zóně Národního parku Šumava. Zásah je zaměřen přímo proti němu a tento zásah trvá, respektive hrozí jeho opakování.

(3) Žalobce má za to, že zásah je prováděn v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1, § 43 odst. 3, § 45i, § 50 a § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Zaměření zásahu vůči žalobci vyplývá z uvedených ustanovení národních právních předpisů a zejména evropských směrnic. Podle ustanovení článku 10a Směrnice o EIA musí mít příslušníci dotčené veřejnosti možnost dosáhnout soudního přezkoumání hmotněprávní a procesní zákonnosti jakéhokoliv rozhodnutí, aktu nebo nečinnosti. Žalobce dále odkazuje na závěrečné stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 01.03.2012, které uvádí, že žalovaná nedisponovala v době kácení kůrovcem napadených stromů souhlasem k zásahu proti škůdcům. Ke kácení stromů v této oblasti je nutné získat písemné stanovisko orgánu ochrany přírody, zda plánované činnosti mohou samostatně či ve spojení s jinými záměry či koncepty mít vliv na předmět ochrany NATURA 2000 (soustava tzv. Evropsky významných lokalit). Žalovaná své zásahy opírá o Plán péče o Národní park Šumava, jehož platnost již skončila a následně byla prodloužena nezákonně a je potřeba, aby byla Nejvyšším správním soudem zrušena.

(4) Dle žalobce je žaloba proti nezákonnému zásahu jedinou právní možností jak vyložit ustanovení článku 10a Směrnice o EIA a článku 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy tak, aby s nimi byl národní právní řád v souladu. Pokud by soud vyložil podmínky žalobní legitimace tak, že žalobce není k podání žaloby oprávněn, jednalo by se o výklad, který by nebyl eurokonformní. V takovém případě je soud povinen v souladu se zásadou přímého účinku evropských směrnic použít přímo ustanovení čl. 10a Směrnice o EIA a přiznat žalobci žalobní legitimaci s odvoláním na toto ustanovení. Pokud by soudem nebyla přiznána žalobní legitimace, jednalo by se současně o výklad ústavně nekonformní, který by odporoval článku 1 odst. 2 Ústavy a soud by v takovém případě měl postupovat v souladu s čl. 10 Ústavy a přímo použít mezinárodní smlouvu. Žalobce nemá jinou možnost, jak se domáhat ochrany proti nezákonnému zásahu, který stále trvá. Ve věci nebylo vedeno žádné správní řízení, ve kterém by mohl uplatňovat svá práva a které bylo možné podrobit soudnímu přezkumu.

(5) Zásah považuje žalobce za nezákonný, poněvadž je zasahováno do soustavy NATURA 2000 bez příslušného posouzení. Jedná o evropsky významnou lokalitu Šumava. Jde také o ptačí oblast Šumava, kdy předmětem ochrany jsou populace tetřívka obecného, tetřeva hlušce, čápa černého a dalších a jejich biotopy. Proto je nutné provádět zásah až po vydání stanoviska příslušného správního orgánu. Žalovaná uvedený zásah provádí bez stanoviska příslušného správního orgánu dle ustanovení § 45i zákona o ochraně přírody a Pokračování
- 3 -
10A 67/2012

krajiny, a proto postupuje v rozporu s tímto zákonem. Rovněž porušuje i článek 6 odst. 3 Směrnice o stanovištích. Uvedený zásah je nezákonný i z toho důvodu, že se jedná o zásah do ochranných podmínek zvláště chráněných druhů bez výjimky ze zákona. Nutnost udělených výjimek vyplývá z usnesení Ministerstva životního prostředí ze dne 13.4.2011 č.j. 25240/ENV/11, kdy tímto usnesením reagovalo ministerstvo na žádost žalované o vydání souhlasu k použití ustanovení o zásazích proti škůdcům a o případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod, ministerstvo tuto žádost vyhodnotilo jako žádost o povolení výjimky dle § 43 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny ze zákazu uvedeného v ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny a o povolení výjimky ze zákazu zásahu do zvláště chráněných druhů živočichů dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, kdy usnesením ze dne 13.4.2011 č.j. 25240/ENV/11 postoupilo tuto žádost příslušnému orgánu k vyřízení. Postupem žalované se jedná i o zásah do procesních práv žalobce, jestliže žalovaná jedná bez jakéhokoliv povolení vydaného ve správním řízení, jehož by byl žalobce účastníkem.

(6) Věcnou nesprávnost jednání žalované prokazují stanoviska odborníků na danou problematiku, např. stínová vědecká rada Národního parku Šumava, která je platformou sdružující vědce, vydala stanovisko, dle něhož je boj s kůrovcem v uvedených místech zbytečný. Stínová vědecká rada Národního parku Šumava proto vyzvala žalovanou k ukončení lesnických zásahů proti kůrovci v oblasti Ptačího potoka.

(7) Žaloba žalobce byla doručena Nejvyššímu správnímu soudu v Brně dne 27.6.2012. Tento soud vyslovil usnesením ze dne 28.6.2012, které nabylo právní moci dne 17.7.2012 svou nepříslušnost a věc zaslal dne 6.8.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Soudu byla žaloba doručena dne 8.8.2012. Vzhledem k vadám žaloby vydal soud dne 9.8.2012 usnesení a uložil žalobci odstranit vady žaloby. Žalobce dne 21.8.2012 doručil soudu sdělení, ve kterém vzal návrh na zrušení Plánu péče o Národní park (opatření obecné povahy) zpět.

II. Vyjádření žalované

(8) Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby. Žalovaná má především námitky z hlediska věcné příslušnosti správního soudu a tuto svou námitku odůvodňuje s odkazem na nedostatek aktivní legitimace žalobce a zároveň i nedostatek pasivní legitimace žalované. Žalovaná uvádí, že žalobce nekonstatuje žádné přímé krácení svých práv, pokud by však přesto v důsledku zásahů prováděných žalovanou vznikla žalobci přímá újma, jednalo by se o zásah soukromoprávní povahy. Žalovaná v tomto případě naopak konala tak, aby nedošlo ke zkrácení práv jiných subjektů, kteří by byli kůrovcovou kalamitou dotčeni. Zásahy popsané v žalobě nebyly a ani nemohly být zaměřeny proti žalobci. Žalovaná dále poukazuje na skutečnost, že v žalobě uvedené bydliště žalobce a tedy pravděpodobné místo, kde byl přímo zasažen na svých právech v důsledku asanačního zásahu, je Brno. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje žalobu odmítnout pro nedostatek aktivní legitimace žalobce.

(9) Ke své pasivní legitimaci uvádí, že je v žalobě označena jako příslušný orgán státní správy, přičemž ona sama má za to, že při zásazích, které jsou předmětem žaloby, postupovala jménem vlastníka lesa, tedy jako Česká republika. Nejedná se tedy o zásah správního orgánu, nýbrž o zásah vlastníka lesa, kterým je Česká republika. Žalovaná tak v předmětném řízení nevystupuje jako správní orgán a nemůže tak být ve smyslu ust. § 83 s.ř.s. označena jako strana žalovaná. K tomuto dále uvádí, že pokud žalobce zamýšlel ty správní orgány, které dle zákona o ochraně přírody a krajiny udělují výjimky, pak bylo nutno za stranu žalovanou vedle žalované označit též vládu nebo Ministerstvo životního prostředí, Pokračování
- 4 -
10A 67/2012

která uděluje výjimky ze zákazů dle ust. § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny, příslušné krajské úřady, které rozhodují podle ust. § 45i zmiňovaného zákona. V souvislosti s posuzovaným případem nelze hovořit o odpovědnosti žalované za nesprávný či nezákonný úřední postup. Vztahy odpovědnosti za škody, které vznikají z porušení povinností sice stanovených veřejným právem, nicméně vztahujících se vůči všem soukromým subjektům, jsou již považovány za vztahy soukromoprávní.

(10) Žalovaná mimo jiné poukazuje i na opožděnost žaloby, a to z toho důvodu, že objektivní dvouletá lhůta se v tomto případě neuplatní, neboť je nepochybné, že v důsledku obecné znalosti o provedení zásahů proti kůrovci, musel žalobce o těchto zásazích vědět dříve, než v dubnu roku 2012, tedy dva měsíce před podáním žaloby. S ohledem na tuto skutečnost žalovaná navrhuje žalobu pro opožděnost odmítnout.

(11) K právním a věcným důvodům v žalobě uvedeným žalovaná uvádí, že v rámci nedovoleného zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů je vždy nutné posoudit dopady takového rušení, neboť dle ust. § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je zakázáno jen škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje. Žalobce však tuto škodlivost v žalobě žádným způsobem neprokázal, když neuvedl, jaké konkrétní asanační zásahy dopadají na populaci tetřeva v daných lokalitách. K tomuto navíc žalovaná odkazuje na ust. § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, kde je stanoveno, že přípustná míra zasahování do přirozeného vývoje tetřeva výjimku nevyžaduje. Žalovaná neprovádí žádné zásahy, které by bylo možné realizovat jen po povolení výjimky. Dle žalované právní názory vyslovené v odůvodnění usnesení ministerstva životního prostředí z 13.4.2011 nejsou pro věcně a místně příslušný správní orgán závazné. K souladnosti s veřejným zájmem obecně žalovaná poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které v případě zásahů proti kůrovcům jde o zabezpečení hospodaření v souladu s posláním Národního parku a není tady dán žádný jiný veřejný zájem, opatření proti škůdcům jsou zájmem ochrany přírody. Pokud by žalovaná navíc asanační zásahy neprovedla, vystavila by se sankčnímu postihu ze strany České inspekce životního prostředí, což dokládá rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 27.02.2006, kterým byla žalované uložena pokuta za zaviněné vytvoření podmínek pro působení kůrovce v důsledku neprovedených asanačních zásahů.

III. Písemnosti podstatné pro rozhodování

(12) Z písemností předložených žalovanou byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti:

(13) Žalovaná dne 13.7.1998 vydala rozhodnutí, kterým dle § 22 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., udělila souhlas k použití ustanovení zákona č. 289/1995 Sb., k zásahům proti škůdcům v lesních porostech zařazených do druhé zóny ochrany přírody Národního parku Šumava, v nichž vykonává právo hospodaření, dále v lesních porostech v soukromém vlastnictví, kde vykonává funkci odborného lesního hospodáře. Uvedené rozhodnutí bylo rozhodnutím ministerstva životního prostředí ze dne 5.3.2007 změněno tak, že se podle § 22 odst. 1 uděluje souhlas k použití ustanovení § 32 odst. 6, 9 a 10 zákona o lesích v rozsahu vyhlášky č. 101/1996 Sb. s výjimkou § 4 této vyhlášky pro část území druhé zóny ochrany přírody Národního parku Šumava, vymezené porostními skupinami uvedenými v příloze č. 1, tvořící nedílnou součást rozhodnutí orientačně graficky vyznačené v příloze č. 3 tohoto rozhodnutí a přesně vymezené na obrysové porostní mapě, která je součástí spisu a je uložena na správě, k zásahům proti hmyzím škůdcům a k zásahům v případech vzniku mimořádných okolností a nepředvídaných škod.

Pokračování
- 5 -
10A 67/2012

(14) O rozkladech proti uvedenému rozhodnutí bylo ministerstvem životního prostředí dne 8.4.2008 rozhodnuto tak, že rozklady byly zamítnuty a rozhodnutí ministerstva ze dne 5.3.2007 bylo potvrzeno.

(15) Ministerstvo životního prostředí – odbor zvláště chráněných částí přírody dne 25.05.2005 vydalo rozhodnutí, kterým dle § 22 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., udělilo souhlas k použití ustanovení zákona č. 289/1995 Sb., k zásahům proti hmyzím škůdcům – kůrovcům a v případech vzniku mimořádných okolností a nepředvídatelných škod (větrné a sněhové kalamity, přemnožení škůdců) v lesních porostech ve vybraných I.zónách ochrany přírody Národního parku Šumava. Rozsah zásahů je stanoven podmínkami dle bodu B) tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí stanovuje rovněž způsoby a podmínky zásahů, způsoby ochrany půdního povrchu a nenapadených stromů, evidenci a monitoring asanované dřevní hmoty, monitoračních feromonových lapačů a kůrovcové souše.

(16) Obsahem spisu předloženého žalovanou bylo rovněž rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 27.02.2006, kterým tato udělila žalované pokutu ve výši 630.000,- Kč. Důvodem uložení této pokuty byl způsob hospodaření žalované, která tímto způsobila poškození životního prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. K poškození životního prostředí došlo v důsledku nezasahování proti hmyzím škůdcům (kůrovcům) na pozemcích v rozhodnutí specifikovaných.

IV. Právní názor soudu

(17) V dané záležitosti se soud nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky řízení. Teorie procesního práva i soudní praxe řadí mezi podmínky řízení na straně soudu především pravomoc a příslušnost, na straně účastníků řízení způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, popřípadě též plnou moc zmocněnce v případě zastoupení. Dalšími okolnostmi, které obvykle brání věcnému projednání žaloby ve správním soudnictví jsou opožděnost, podání zjevně neoprávněnou osobou a nepřípustnost. K posouzení důvodnosti žaloby soud může přistoupit v případě, byla-li včas podána přípustná žaloba osobou k tomu oprávněnou.

(18) Ustanovení § 82 s.ř.s. pod nadpisem „žalobní legitimace“ stanoví, že každý kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku, bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky, a nebo hrozí-li jeho opakování.

(19) Postavení žalobce jako účastníka řízení o žalobě podle § 82 s.ř.s. je dáno jeho tvrzením. Ustanovení § 82 s.ř.s. vymezuje okruh tvrzení, která musí žalobce podat, aby jeho procesní úkon měl zamýšlené účinky, tj. dal vzniku příslušnému procesně právnímu vztahu a vedl soud k rozhodnutí ohledně ochrany veřejného subjektivního práva. V průběhu řízení je proto nutno zkoumat, zda žalobce tvrzenou žalobní legitimaci k podání žaloby má, respektive, zda se žalovaný tvrzeného zásahu do veřejných subjektivních práv skutečně dopustil (zda je věcně pasivně legitimován). Žalobní legitimaci je tedy třeba chápat jako oprávnění vyplývající z hmotného práva; má ji jen ten z účastníků, komu svědčí subjektivní právo nebo povinnost, o kterých se v řízení jedná.

Pokračování
- 6 -
10A 67/2012

(20) Určující skutečností pro vyslovení závěru o existenci žalobní legitimace na straně žalobce je fakt tvrzení přímého zkrácení na právech zásahem správního orgánu, nikoliv skutečnost, zda k přímému zásahu do práv žalobce skutečně došlo. Zda se jedná o nezákonný zásah, je závěrem hmotněprávním, dle něhož je posouzena důvodnost žaloby.

(21) Stěžejní v projednávané věci je posouzení toho, zda asanace a kácení stromů napadených kůrovcem v I. a II. zóně Národního parku Šumava může být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 a násl. s.ř.s. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3.6.2004 č.j. 2 Afs 17/2003-54 uvedl, že definici zásahu zákon neobsahuje a zásah vymezuje velmi obecně a široce. Přesná definice ani není možná, protože pod pojem zásahu spadá velké množství faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony neformální, pro které mohou a nemusí být stanovena pravidla, např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy (při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony, atd; tedy obecně úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují a ty jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického pokynu či příkazu.

(22) Žalobce jako žalovanou označil Správu Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, přičemž trvání nezákonného zásahu spatřuje v tom, že žalovaná se dopouští nezákonného zásahu tím, že jednáními prováděnými v rozporu se zákonem a právními předpisy Evropské unie zasahuje do ochrany podmínek Národního parku Šumava do ochranných podmínek zvláště chráněných druhů a do předmětu ochrany evropsky významné lokality a ptačí oblasti Šumava, kdy dochází k asanaci a kácení stromů napadených kůrovcem v okolí I. a II. zóny Národního parku Šumava. Činnost žalované (kácení stromů napadených kůrovcem), je dle žalobce chápat jako tvrzený nezákonný zásah. Uvedený úkon však není nezákonným zásahem ve smyslu, jak byl popsán ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť na základě postupu žalované nemusí žalobce nic konat, ničeho se zdržet, ani něco strpět. Soud poznamenává, že smyslem správního soudnictví je ochrana subjektivních veřejných práv a účastník je legitimován k podání žaloby teprve tehdy, pokud úkony správních orgánů může dojít k zásahu do právní sféry fyzických a právnických osob. Činností žalované nejde však o žádný úkon, který by mohl být pod pojem nezákonného zásahu podřazen, neboť nemá důsledky předpokládané právní úpravou poskytující před nezákonnými zásahy ochranu. Nebyl-li učiněn vůči žalobci žádný úkon, který by jej zavázal něco konat, nějaké činnosti se zdržet, nebo nějaké jednání strpět, nelze faktické jednání žalované hodnotit jako nezákonný zásah.

(23) Jestliže se rozumí pod pojmem zásahu velké množství faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny, musí se jednat o úkony, pro které mohou a nemusí být stanovena pravidla, např. faktické pokyny, bezprostřední zásahy. Jedná se tedy obecně o úkony, které nemusí být činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují. Tyto osoby jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet, nebo nějaké jednání strpět. Při nedodržení zákona nebo překročení jeho rámce by se mohlo jednat o nezákonný zásah. Nemůže se však o něj jednat, plní-li správní orgán své úkoly v rámci svých pravomocí a kompetencí způsobem, který zákon umožňuje, respektive přímo stanoví. V daném případě je povinností žalované i jejím právem rozhodnout o tom, jaké stromy budou odstraněny, v případě, kdy dochází k bezprostřednímu ohrožení lesů kůrovcem, proto nelze činnost žalované považovat za nezákonný zásah, nejedná se zde o žádný úkon, který by mohl být pod pojem nezákonného zásahu podřazen. Činnost žalované nemá důsledky předpokládané právní úpravou vyžadující před nezákonnými zásahy Pokračování
- 7 -
10A 67/2012

ochranu. Žalovaná svojí činností ve formě kácení a odkorňování lýkožroutem napadených stromů se nezaměřuje vůči žádné osobě, naopak plní svou zákonnou povinnost v lesích v majetku státu, z čehož vyplývá, že činností žalované není žalobce přímo krácen na svých právech, a to ani na právu na příznivé životní prostředí a na právu na spravedlivý proces. Žalobce nebyl nositelem práv, jejichž ochrany se v rámci správního soudnictví domáhal, když činnost žalované není nezákonným zásahem.

(24) Soud proto uzavřel, že žaloba důvodná nebyla, neboť nebyly naplněny podmínky § 82 s.ř.s. Soud poznamenává, že znění čl. 10 a Směrnice Rady o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (85/337 EHS téměř doslovně odpovídá znění článku 9 odst. 2 a 4 Aarhuské úmluvy až na dovětek, že „členské státy stanoví, v jaké fázi mohla být rozhodnutí …. nebo nečinností napadeny“. Z toho plyne, že postačuje jejich přezkoumání až ve fázi, kdy dochází k zásahu do právní sféry fyzických a právnických osob. K zásahu do subjektivních práv žalobce však v daném případě nedochází, proto odkaz žalobce na shora uvedenou „směrnici“ je nedůvodný.

V. Závěr, náklady řízení

(25) Krajský soud proto z důvodů shora uvedených žalobu dle § 87 odst. 3 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

(26) Návrh na vydání předběžného opatření soud zamítl, neboť není potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, za situace, kdy žaloba žalobce důvodná nebyla. O návrhu žalobce na zrušení opatření obecné povahy (Plánu péče o Národní park Šumava) soud rozhodl tak, že řízení zastavil, neboť v této části žaloby vzal žalobce svůj návrh zpět. Tento postup vychází z ustanovení § 47 písm. a) s.ř.s.

(27) Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala a nebylo ani zjištěno, že by jí náklady řízení vznikly. Soud podle § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

Pokračování
- 8 -
10A 67/2012

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 10. října 2012

Předsedkyně senátu:

JUDr. Marie Krybusová v.r.

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru