Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 6/2016 - 20Rozsudek KSCB ze dne 15.01.2016

Prejudikatura

9 As 23/2009 - 65


přidejte vlastní popisek

10A 6/2016 - 20

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce A. M., státní příslušnost Afghánistán, t.č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice u Lubence č. p. 41, zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, sídlem v Praze 9, Kovářská 4, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská 558, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 2. 12. 2015 č.j. KRPC-112882-59/ČJ-2015-020023,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

(1) Včasnou žalobou doručenou Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje dne 4. 1. 2016 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 12. 2015 č.j. KRPC-112882-59/ČJ-2015-020023, kterým došlo na základě ust. § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů

Pokračování
- 2 -
10A 6/2016

(dále jen „zákon o pobytu cizinců“) k prodloužení jeho zajištění, které bylo stanovené rozhodnutím žalované ze dne 2. 10. 2015 č.j. KRPC-112882-48/ČJ-2015-020023, a to o 60 dnů.

(2) Žalobce předně namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterým nemůže být naplněn účel zajištění, a to pro důvodné obavy žalobce ze svého návratu do Afghánistánu. Žalobce se obává ohrožení svého života a rovněž nebezpečí mučení či nelidského zacházení, k němuž může v případě jeho návratu do země jeho původu dojít. Žalobce je na životě ohrožován místní organizací Talibán, a to pro své politické přesvědčení, s postupy této organizace nesouhlasí. Žalobcovo možné vycestování je rovněž v rozporu s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu ust. § 179 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců a čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, který zakazuje jednotlivým státům

vyhostit uprchlíka do země, kde by mohl být ohrožen jeho život či svoboda.

(3) Rozhodnutí žalované je nezákonné rovněž z toho důvodu, že rozhodnutí o zajištění neplní účel ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná před vydáním rozhodnutí o prodloužení jeho zajištění neposoudila překážky jeho možného vyhoštění a samotnou realizovatelnost tohoto vyhoštění, kterou se vůbec nezabývala, ačkoliv k tomuto byla povinna, a to i na základě judikatury Nejvyššího správního soudu. Žalovaná se nevypořádala s individuálními okolnostmi daného případu a dostatečně neobjasnila skutkový stav věci. Faktická nerealizovatelnost žalobcova vyhoštění vyplývá i z údajů cizineckého informačního systému, ze kterého se podává, že v období od ledna do září roku 2015 se z celkem 47 rozhodnutí o správním vyhoštění cizinců nepodařilo realizovat žádné z nich.

(4) Ze všech výše uvedených důvodů navrhl žalobce napadené rozhodnutí zrušit a věc žalované vrátit k dalšímu řízení.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalované

(5) Žalovaná ve svém vyjádření navrhla žalobu zamítnout. K obsahu žaloby bylo žalovanou uvedeno, že žalobce byl dne 7. 8. 2015 zajištěn pro účely ukončení jeho pobytu na území ČR, kam přicestoval neoprávněně bez víza či jiného platného oprávnění k pobytu a rovněž bez cestovního dokladu. Žalobce překročil státní hranici v nákladním prostoru vozidla, tedy v úkrytu. Z jednání žalobce, který sám uvedl, že jeho cílovou destinací je Německo, přičemž do domovského státu se vrátit nehodlá, je zřejmé, že realizace správního vyhoštění žalobce je v tomto případě ohrožena. K zajištění žalobce tudíž došlo ze strany žalované oprávněně, na základě zákonných důvodů. Jedinou překážkou, bránící realizaci žalobcova vyhoštění je v současné době obstarání příslušných cestovních dokladů žalobce, čemuž předchází ověřování žalobcovy totožnosti, na kterém orgány Policie ČR intenzivně pracují. Důkazem toho je komunikace žalované se Zastupitelským úřadem Afghánistánu v Praze, který pro účely ověření totožnosti zadržených cizinců provádí s těmito konzultace a údaje z těchto konzultací následně zasílá příslušným úřadům do Afghánistánu. Žalovaná tak po celou dobu zajištění žalobce prověřuje, zda-li je toto stále účelné, pravidelně kontaktuje příslušný zastupitelský úřad a afghánského konzula, který žalované pravidelně podává informace o probíhajícím ověřování totožnosti žalobce, které s ohledem na tamější situaci vyžaduje delší lhůty. Žalovaná tak s náležitou pečlivostí činí veškeré úkony směřující k vyhoštění žalobce. V řízení bylo postupováno v souladu s ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Při posuzování důvodů žalobcova zajištění shledala v jeho jednání rozpor se zájmy společnosti na dodržování podmínek stanovených pro pobyt Pokračování
- 3 -
10A 6/2016

cizinců v ČR. Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR navíc vyplývá, že vycestování žalobce je možné, žalobce navíc nevyužil možnosti požádat o mezinárodní ochranu, ačkoliv tuto možnost měl v kterémkoli členském státu EU, přes který do České republiky cestoval. Tvrzení žalobce o možném nebezpečí ohrožení jeho života či nebezpečí mučení a pronásledování se s ohledem na jediný zájem žalobce dostat se do Německa, kde požádá o azyl, jeví jako účelové. Doba, po kterou bylo zajištění žalobce prodlouženo, byla stanovena s přihlédnutím ke složitosti přípravy realizace správního vyhoštění žalobce a v souladu se zákonem.

III. Obsah správních spisů

(6) Z úředního záznamu žalované ze dne 7. 8. 2015 vyplývá, že k zajištění žalobce došlo dne 7. 8. 2015 z důvodu jeho neoprávněného vstupu a pobytu na území ČR.

(7) Z protokolu o podání vysvětlení sepsaného se žalobcem dne 8. 8. 2015 vyplývá, že žalobce do ČR přicestoval v nákladovém prostoru kamionu spolu s dalšími cizinci. Žalobce je původem z Afghánistánu, odkud před rokem a půl odešel do Pákistánu, kde pobýval asi osm měsíců. Z Pákistánu se žalobce společně se svým bratrancem pomocí placených převaděčů dostal do Iránu, Turecka, Bulharska, Srbska a Maďarska, odkud se měl nákladním vozidlem dostat do Německa, kde žalobce chtěl požádat o azyl. O mezinárodní ochranu žalobce v žádném jiném členském státu EU nepožádal. Důvodem této žádosti o mezinárodní ochranu měla být obava o život žalobce z důvodu války v domovském státu. Rodina žalobce bydlí v Pákistánu. V Německu chtěl žalobce studovat a pracovat. Z Afghánistánu do Německa žalobce cestoval bez příslušných cestovních dokladů. Na doplňující dotazy žalobce sdělil, že v ČR zůstat nechce, chce pokračovat v cestě do Německa, kde v současné době bydlí jeho bratr, který zde chce získat azyl.

(8) Oznámením vydaným žalovanou dne 8. 8. 2015 bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění žalobce, který svým jednáním porušil ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců.

(9) Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 8. 8. 2015 dále vyplynulo, že žalobce si je svého protiprávního jednání v souvislosti s jeho neoprávněným vstupem na území ČR vědom, nevěděl však, že projíždí přes ČR, jeho cílovým státem bylo Německo. Žalobce nedisponuje potřebnými finančními prostředky pro další pobyt v ČR či pro vycestování z tohoto území. V ČR žalobce nemá žádné rodinné ani jiné vazby, v Německu má žalobce pouze bratra, který zde požádal o azyl. Žalobce z území schengenského prostoru vycestovat nechce, chce pokračovat do Německa a požádat tam o azyl, v žádné jiné zemi o mezinárodní ochranu žalobce nepožádal. V ČR žalobce nedisponuje žádnou doručovací adresou, kam by bylo možné mu zasílat písemnosti.

(10) Rozhodnutím žalované ze dne 8. 8. 2015 č.j. KRPC-112882-18/ČJ-2015-020023 byl žalobce na základě ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajištěn, přičemž doba trvání zajištění byla stanovena v délce 60 dnů.

(11) Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR ze dne 9. 8. 2015 vyplývá, že vycestování žalobce bylo tímto správním orgánem shledáno možným. Ministerstvo konstatovalo, že v Afghánistánu v roce 2014 eskalovaly pozemní střety v oblastech obývaných civilisty, přičemž jejich dopady na ně jsou devastující. Žalobce však v řízení Pokračování
- 4 -
10A 6/2016

neprokázal, že by mu v této zemi hrozilo uložení či výkon trestu smrti. Žalobce v řízení stejně tak neprokázal, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo mučení nebo nelidské či ponižující zacházení. Žalobce na území ČR z důvodu obavy o svůj život nevyužil ani svého práva podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, této možnosti nevyužil ani v jiném členském státě, když jeho jediným cílem je dostat se do Německa, kde dle svých slov hodlá požádat o azyl. Žalobce se tak vědomě nelegálně nacházel na území ČR s cílem dostat se do jiného členského státu EU.

(12) Rozhodnutím žalované ze dne 19. 8. 2015 č.j. KRPC-112882-33/ČJ-2015-020023 bylo žalobci uloženo dle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou mu bylo znemožněno vstoupit na území členských států EU, byla stanovena v délce jednoho roku.

(13) Ze záznamu žalované ze dne 18. 9. 2015 o přezkumu důvodů zajištění žalobce vyplývá, že důvody tohoto zajištění i nadále trvají. Totožnost žalobce se dosud nepodařilo ověřit a správní vyhoštění tak nemohlo být realizováno. Telefonicky kontaktováno bylo Ředitelství cizinecké policie v Praze, dle jehož sdělení v současné době probíhají konzulární pohovory se žalobcem a přes velvyslanectví Afghánistánu v Praze bude ověřování žalobcovy totožnosti i nadále pokračovat.

(14) Z úředního záznamu žalované ze dne 29. 9. 2015 vyplývá, že konzultační pohovory s afghánským konzulem v Praze i nadále trvají a do současné doby nebyly ukončeny.

(15) Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2015 č.j. KRPC-112882-48/ČJ-2015-020023 bylo prodlouženo zajištění žalobce na základě ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a to za účelem realizace jeho správního vyhoštění, přičemž doba zajištění žalobce byla prodloužena o 60 dnů.

(16) Ze záznamu žalované ze dne 30. 10. 2015 vyplývá, že po přezkumu důvodů zajištění žalobce bylo konstatováno, že důvody pro toto zajištění stále trvají s tím, že se dosud nepodařilo žalobcovu totožnost ověřit a doklady k jeho vycestování tak dosud nebyly vydány. Telefonickou konzultací ohledně průběhu ověřování žalobcovy totožnosti bylo žalovanou zjištěno, že v současné době probíhají konzulární pohovory se žalobcem, přičemž k ověření jeho totožnosti dosud nedošlo. Spisový materiál a informace z konzulárního pohovoru byly odeslány do Afghánistánu s tím, že se čeká na odpověď.

(17) Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 2. 12. 2015 č.j. KRPC-112882-59/ČJ-2015-020023 bylo rozhodnuto o prodloužení zajištění žalobce za účelem zajištění jeho správního vyhoštění dle ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců s tím, že doba zajištění byla prodloužena o 60 dnů. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí uvedla, že v době, po kterou byl žalobce dosud zajištěn, se nepodařilo ověřit jeho totožnost. Z informace žalované ze dne 3. 10. 2015 vyplývá, že ověřování totožnosti žalobce dosud probíhá, a to prostřednictvím konzulárních pohovorů. Z informace ze dne 19. 11. 2015 pak dále vyplývá, že k ověření totožnosti žalobce dosud nedošlo, přičemž konzul afghánského velvyslanectví požádal o trpělivost, neboť ověřování vyžaduje delší čas. Žalovaná na základě svých zkušeností dospěla k závěru, že ověřování totožnosti představuje proces trvající v řádech několika měsíců. Doba stanovená v rozhodnutí o prodloužení zajištění by však k dokončení realizace správního vyhoštění žalobce měla být dostatečná. Tuto realizaci lze dle žalované dokončit v rámci doby zajištění žalobce, neboť obstarání příslušných dokladů je Pokračování
- 5 -
10A 6/2016

v této době možné. Mírnější donucovací opatření neshledala žalovaná v případě žalobce účelné, neboť jednání žalobce nedává záruku, že z území schengenského prostoru vycestuje, žalobce na území ČR nemá žádné rodinné ani jiné vazby, nedisponuje příslušnými cestovními doklady ani dostatečnou finanční hotovostí, která by mu umožňovala schengenský prostor opustit. Doba trvání zajištění byla stanovena s ohledem na účel, kterým je ukončení neoprávněného pobytu žalobce na území členských států. Žalovaná rozhodla o prodloužení zajištění žalobce z důvodu nebezpečí, že by žalobce mohl mařit či ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

(18) Ze sdělení ředitelství cizinecké policie Praha ze dne 7. 1. 2016 se k průběhu ověřování totožnosti žalobce podává, že se v současné době čeká na reakci příslušného úřadu v Afghánistánu k podkladům, které mu byly zaslány v souvislosti se žádostí o ověření totožnosti žalobce. V souvislosti s realizací správního vyhoštění cizinců do Afghánistánu pak bylo ředitelstvím uvedeno, že v roce 2015 byli ověřeni dva občané tohoto státu, přičemž v prvém případě uplynula zákonná lhůta pro zajištění cizince, který musel být propuštěn a vystavení náhradního cestovního dokladu tak požadováno nebylo. Ve druhém případě pak v současné době probíhá proces vydání náhradního cestovního dokladu s tím, že následně bude správní vyhoštění tohoto cizince realizováno.

IV. Právní názor soudu

(19) Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Soud ve věci rozhodl bez nařízeného jednání, neboť byly splněny podmínky stanovené v ust. § 51 s. ř. s. Žalobce již v rámci podané žaloby souhlasil s projednáním věci bez nařízení jednání a stejně tak žalovaná s tímto postupem vyjádřila souhlas prostřednictvím vyjádření k žalobě.

(20) Rozhodnutím žalované došlo k prodloužení zajištění žalobce, a to za účelem realizace jeho správního vyhoštění. Žalovaná dospěla k závěru, že jednání žalobce neskýtá záruky, že tento dobrovolně opustí území členských států EU, což lze dovodit z jeho výpovědí učiněných v průběhu správního řízení. Žalobce opakovaně sdělil, že se do domovského státu vracet nehodlá a naopak chce pokračovat v cestě do Německa, kde požádá o azyl. Žalobce nemá na území ČR žádné rodinné ani jiné vazby a nedisponuje požadovanými cestovními doklady ani finanční hotovostí, které by mu umožňovaly schengenský prostor opustit. K prodloužení zajištění žalobce pak žalovaná přistoupila s ohledem na probíhající proces ověřování žalobcovy totožnosti, který je svým charakterem procesem časově náročným. Přes to však žalovaná dospěla k závěru, že se vydání cestovních dokladů žalobce ve lhůtě stanovené zákonem k zajištění cizinců podaří, neboť je v permanentním kontaktu s policejním ředitelstvím v Praze a rovněž má průběžné informace od afghánského konzula, který se žalobcem za účelem ověření jeho totožnosti jedná.

(21) Rozhodnutí o prvotním zajištění žalobce bylo dne 8. 8. 2015 vydáno na základě ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Dle tohoto ustanovení je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem Pokračování
- 6 -
10A 6/2016

vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

(22) Z dikce ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se podává, že doba trvání zajištění se stanoví s přihlédnutím k předpokládané složišti přípravy výkonu správního vyhoštění. Policie je oprávněna dobu zajištění prodloužit, pokud je to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění.

(23) Podle ust. § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců je policie po celou dobu povinna zkoumat, zda podmínky zajištění i nadále trvají.

(24) Žalobce nejprve rozporuje naplnění účelu zajištění, k němuž nemůže dojít pro důvodné obavy žalobce z návratu do Afghánistánu, kde bude ohrožen jeho život a je zde i reálná hrozba nebezpečí mučení či nelidského zacházení pro jeho nesouhlasný postoj k jednání organizace Talibán. Vycestování žalobce je tak v rozporu s mezinárodními závazky ČR, konkrétně potom s čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

(25) Dle ust. § 179 zákona o pobytu cizinců není vycestování cizince možné pro důvodnou obavu z nebezpečí vážné újmy v případě jeho návratu do státu, jehož je občanem. Za vážnou újmu se pak považuje případ, kdy by vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR.

(26) Dle čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.

(27) Žalobce v průběhu správního řízení do protokolů uvedl, že Afghánistán opustil z důvodu obavy o svůj život, neboť je zde válka. Ke svým osobním poměrům pak sdělil, že jeho rodina (matka a otec) žijí v Pákistánu. Až prostřednictvím správní žaloby pak tyto své obavy specifikoval v tom smyslu, že mu po návratu hrozí mučení či nelidské zacházení ze strany hnutí Talibán, a to pro jeho nesouhlasný postoj s jejich politikou. Z tohoto důvodu se žalobce obává o svůj život.

(28) Vzhledem k tomu, že výše uvedené námitky byly žalobcem uplatněny až prostřednictvím projednávané žaloby, nelze přičítat žalované k tíži, že se těmito obavami žalobce, díky nimž nemůže být účel zajištění naplněn, nezabývala. Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná reflektovala tvrzení žalobce učiněné během jeho výpovědí ve správním řízení, dle kterého se obává o svůj život, neboť v Afghánistánu je válka. Žalovaná v rozhodnutí vycházela ze závazného stanoviska ministerstva vnitra ze dne 9. 8. 2015, dle kterého je vycestování žalobce možné.

(29) Z obsahu tohoto závazného stanoviska pak vyplývá, že zlepšení bezpečnostní situace v Afghánistánu nelze do budoucna předvídat, v roce 2014 se pozemní střety přesunuly do oblastí obývaných civilisty, kde mají devastující dopady. Žalobce však v průběhu správního řízení netvrdil ani neprokázal, že by mu v Afghánistánu hrozilo nebezpečí pronásledování, smrti či mučení nebo nelidského zacházení, když vyjádřil toliko obavu z probíhajícího válečného konfliktu. Toto tvrzení se však jeví spíše jako účelové s ohledem na skutečnost, že žalobce v žádném členském státu, jímž při své cestě do Německa projížděl, nepožádal o udělení mezinárodní ochrany, přestože mu v tom žádné objektivní překážky Pokračování
- 7 -
10A 6/2016

nebránily. Naopak se vědomě nelegálně po schengenském prostoru pohyboval a jeho jediným cílem bylo Německo, tedy finální destinace dle žalobce vhodná pro podání žádosti o azyl.

(30) Krajský soud se se závěry žalované a potažmo se závěry uvedeného závazného stanoviska ztotožňuje. Pokud se žalobce obává v případě návratu do domovského státu o svůj život, pak měl hned v první zemi, kam z Afghánistánu odcestoval, požádat o udělení mezinárodní ochrany. Od subjektu, který se cítí být ohrožen na životě lze důvodně očekávat, že při první příležitosti se bude snažit získat ochranu proti tomuto ohrožení, v daném případě tedy mezinárodní ochranu. Žalobcova obava o život však zjevně nebyla natolik intenzivní, když s žádostí o mezinárodní ochranu cíleně vyčkává až do Německa, kde dle svých tvrzení hodlá studovat a pracovat. Z tohoto jednání pak nelze než konstatovat, že žalobce vedou k cestě do Německa spíše důvody ekonomické. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že rodina žalobce žije v Pákistánu, jak sám uvedl, lze tedy předpokládat, že žalobce na afghánském území po svém návratu bude následovat svou rodinu do Pákistánu.

(31) Dle ust. § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu.

(32) Ze závěrů výše popsaného závazného stanoviska vyplývá, že vycestování žalobce do země jeho původu je možné. Žalobce měl možnost rozporovat závěry tohoto stanoviska již v průběhu správního řízení o svém vyhoštění, a to prostřednictvím odvolání proti rozhodnutí žalované, jako správního orgánu prvního stupně, o vyhoštění žalobce. Žalovaná by v takovém případě měla ve smyslu ust. § 149 odst. 4 správního řádu povinnost předložit věc k přezkumu správnímu orgánu nadřízenému správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tento postup však žalobce nevyužil, když odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění nepodal. Z tohoto důvodu nelze než konstatovat, že správní orgány z vlastní iniciativy obsah a závěry závazného stanoviska nepřezkoumávají, když jsou naopak povinny se jím bezezbytku řídit. Tak je tomu i v nyní projednávané věci, kdy se žalovaná řídila závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ČR o možnosti žalobcova vycestování do svého domovského státu.

(33) Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009 č.j. 7As 43/2009 – 52 vyplývá, že obsah závazného stanoviska, a to zejména pokud je negativní, by měl alespoň v základní rovině odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí. Závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 9. 8. 2015, kterým bylo vycestování žalobce do Afghánistánu shledáno možným, odpovídá požadavkům uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Závazné stanovisko obsahuje veškeré skutečnosti a úvahy, vedoucí k závěru o žalobcově možném vycestování do Afghánistánu a je v tomto ohledu přezkoumatelné. Vzhledem k tomu, že žalovaná, vázána výrokovou částí tohoto stanoviska (ust. § 149 odst. 1 správního řádu), z tohoto stanoviska beze zbytku vycházela, je v tomto směru přezkoumatelné i napadené rozhodnutí.

(34) Krajský soud k tomuto dále uvádí, že žalobce svá tvrzení o možném pronásledování či hrozbě smrti ze strany hnutí Talibán nijak neprokázal. Vzhledem k tomu, že žalobce v průběhu své cesty do Evropy ani na území ČR nepodal žádost o udělení mezinárodní ochrany z důvodu svého pronásledování či hrozící vážné újmy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jeví se soudu jeho tvrzení o možném pronásledování či hrozbě smrti organizací Talibán, které uplatnil až v rámci řízení o jeho zajištění, jako účelové. Námitka žalobce nebyla shledána důvodnou.

Pokračování
- 8 -
10A 6/2016

(35) Žalobním návrhem je dále rozporována faktická možnost realizace správního vyhoštění, kterou dle žalobce v daném případě předpokládat nelze. K otázce možnosti výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 23. 11. 2011 č.j. 7As 79/2010 – 150 (veškerá uvedená rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), který konstatoval: „Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“ Z dalšího odůvodnění citovaného rozhodnutí se podává, že taková úvaha správního orgánu bude namístě zejména v případech, kdy je zajišťovaný cizinec rodinným příslušníkem občana Evropské unie či pokud by z okolností případu bylo zřejmé, že by realizace vyhoštění cizince mohla představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života podle čl. 8 Evropské úmluvy. Pokud tedy správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, které by mohly realizaci správního vyhoštění vylučovat, zjistí, že vyhoštění cizince je alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o jeho zajištění.

(36) Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že povinnost správního orgánu zabývat se samotnou potencialitou realizace správního vyhoštění cizince, nastává pouze tehdy, pokud jsou správnímu orgánu v době rozhodování známy skutečnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že realizace správního vyhoštění cizince nebude možná. Správní orgán tak nemá bez dalšího povinnost zabývat se tím, zda je správní vyhoštění vůbec uskutečnitelné, tuto povinnost má až tehdy, pokud je mu známa či vyvstane okolnost, ze které bude patrné, že realizaci vyhoštění nebude možno pravděpodobně provést.

(37) V nyní projednávané věci je zřejmé, že žalované v průběhu správního řízení o vyhoštění žalobce nebyla známa žádná skutečnost, na základě které by k realizaci vyhoštění žalobce nemělo dojít. Žalobce žádnou takovou skutečnost neuvedl ani v řízení před žalovanou a neuvedl ji ani v žalobě samotné. Toto vyplývá i z žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaná nutnost prodloužit zajištění žalobce dovodila ze stále probíhajícího řízení o vydání cestovního dokladu. Toto řízení se žalované nejevilo bezvýsledné, neboť z aktuálních informací Ředitelství služby cizinecké policie v Praze bylo patrné, že stále probíhají pohovory žalobce s afghánským konzulem, a to právě za účelem vyhotovení příslušného cestovního dokladu.

(38) V obecné rovině lze konstatovat, že součinnost se zeměmi třetího světa, mezi které Afghánistán patří, není pružná a rychlá, když se pohybuje v řádech několika týdnů. V této souvislosti soud podotýká, že jen pouhé obstarání letenky či vyjednání průvozu cizince přes státy Evropské unie, kdy je zajištěna bezproblémová komunikace s domovským státem cizince při jeho repatriaci, samo o sobě obvykle trvá 30 dnů. V případě žalobce však ještě bylo zapotřebí ověřovat jeho totožnost v zemi původu a vystavovat mu náhradní cestovní doklad. Tento postup zcela odůvodňuje jak stanovenou šedesáti denní lhůtu zajištění, tak její prodloužení o dalších šedesát dnů.

(39) Skutečnost, že v případě žalobce bylo zapotřebí obstarat příslušné doklady pro jeho vycestování, nemůže automaticky vést k závěru, že realizace správního vyhoštění žalobce nebude možná. Žalovaná v napadeném rozhodnutí zcela konkrétně popsala aktuální Pokračování
- 9 -
10A 6/2016

stav vyřizování těchto dokladů, který je průkazný i z obsahu správního spisu (viz úřední záznamy žalované ze dne 18. 9. 2015, 29. 9. 2015 a 30. 10. 2015 a dále sdělení ředitelství cizinecké policie ze dne 7. 1. 2016), neboť se o něm průběžně informovala díky komunikaci s Ředitelstvím služby cizinecké policie Praha. Žalobce v době vydání rozhodnutí o prodloužení jeho zajištění absolvoval pohovory s afghánským konzulem, které jsou součástí procesu opatřování příslušných dokladů. Přestože během doby zajištění žalobce k ukončení těchto pohovorů a k vydání cestovních dokladů nedošlo, neshledal krajský soud důvod, který by žalovanou od počátku měl vést k závěru, že k realizaci správního vyhoštění žalobce nedojde. Z obsahu napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že žalovaná vydání těchto dokladů během doby, po kterou byl žalobce zajištěn, předpokládala a z tohoto důvodu ji také prodloužila.

(40) Překážka, kterou by žalovaná byla povinna od počátku řízení zvažovat, a která by mohla vést ke zmaření realizace správního vyhoštění, by dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu i judikatury správních soudů měla být objektivního charakteru, přičemž se zejména jedná o případy, kdy by bylo v řízení zjištěno, že cizinec je příslušníkem občana Evropské unie (viz rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2012 č.j. 10A 37/2012-23, dostupné na www.nssoud.cz). Taková okolnost však v průběhu správního řízení zjištěna nebyla a netvrdil ji ani samotný žalobce. O existenci rodinného a soukromého života žalobce na území ČR také nebylo možné ani uvažovat, neboť žalobce od počátku tvrdil, že ČR je pouze zemí tranzitní a že cílovou zemí je Německo. Rovněž skutečnost, že žalobce dosud afghánskému konzulovi o své totožnosti zjevně nesdělil ničeho, nemůže automaticky vést k úvaze o nemožnosti realizace jeho správního vyhoštění. V této souvislosti lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009 č.j. 9As 23/2009 – 65 (dostupného na www.nssoud.cz), podle nichž: „[…] objektivní překážky bránící vycestování cizince z území České republiky zpravidla bez dalšího nebudou důvodem k jeho zajištění za účelem vyhoštění dle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zajištění cizince, jemuž bylo sděleno zahájení řízení o správním vyhoštění, pokud po předchozím pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění nebo po ukončení poskytování dočasné ochrany ve stanovené lhůtě z území nevycestoval), naopak nedostatečná spolupráce ze strany vyhošťované osoby k odstranění překážek může pro toto zajištění svědčit.“ Tyto závěry lze bezesporu vztáhnout i na řízení o prodloužení zajištění cizince.

(41) V obecné rovině lze říct, že faktické vyhoštění cizince musí být reálné, potenciálně možné a nesmí být málo pravděpodobné. V nyní projednávané věci nevyvstala žádná okolnost, která by žalovanou měla vést k závěru o nereálnosti, potenciální nemožnosti či nepravděpodobnosti správního vyhoštění žalobce. Byť tedy žalovaná neshledala žádnou objektivní překážku vyhoštění žalobce, realizovatelností tohoto vyhoštění se zabývala, a to na straně 3 a 4 napadeného rozhodnutí, kde obsáhle popsala proces ověřování totožnosti žalobce, který by měl vést k vydání potřebných cestovních dokladů. Na základě těchto úvah pak dopěla k závěru, že z hlediska opatřování dokladů nezbytných k jeho vycestování, je vyhoštění žalobce reálné.

(42) Zmínit lze rovněž sdělení Ředitelství cizinecké policie Praha ze dne 7. 1. 2016, dle kterého se již u několika občanů Afghánistánu podařilo ve spolupráci s příslušnými afghánskými úřady totožnost ověřit. I tato skutečnost pak přispívá k závěru, že realizace správního vyhoštění žalobce je možná. V případě žalobce pak byly údaje získané v rámci jeho pohovorů s afghánským konzulem zaslány do Afghánistánu za účelem ověření žalobcovy totožnosti. Jedná se tedy o finální fázi ověřování totožnosti žalobce, kdy je třeba vyčkat na Pokračování
- 10 -
10A 6/2016

reakci příslušných úřadů. Tento postup pak v žádném případě nečiní žalobcovo vyhoštění nereálným.

(43) Ze všech výše uvedených důvodů nebylo rozhodnutí žalované co do odůvodnění realizovatelnosti správního vyhoštění žalobce shledáno nezákonným. Námitka žalobce není důvodná.

(44) K charakteru rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince za účelem správního vyhoštění lze obecně konstatovat, že správní orgán musí vždy dbát na to, aby zajištění trvalo co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění. Pokud tedy správní orgán přistoupí k prodloužení doby zajištění, musí především zdůvodnit, jaké kroky dosud učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění realizovat. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011 č.j. 7As 126/2011-43, dostupné na www.nssoud.cz)

(45) K obsahu odůvodnění rozhodnutí o zajištění cizince se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2014 č.j. 4Azs 122/2014 - 43 (dostupném na www.nssoud.cz), v němž uvedl: „[…] o zajištění cizince je rozhodováno bez provádění plnohodnotného správního řízení (§ 168 zákona o pobytu cizinců, srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 – 79, body 13-15), přičemž časový prostor pro řízení o zajištění cizince je velmi omezený, když celkově může zajištění podle § 27 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, „trvat nejdéle 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody.“ Tohoto aspektu si byl vědom rovněž rozšířený senát (srov. výše citované usnesení č. j. 7 As 79/2010 – 150, bod 26). Na odůvodnění rozhodnutí o zajištění tak nelze klást totožné nároky jako na (případné) následně vydané rozhodnutí o správním vyhoštění, které lze rovněž podrobit přezkumu odvolacím správním orgánem, popř. správními soudy. V rozhodnutí o zajištění postačí odpovídající vymezení důvodů pro omezení osobní svobody dotčeného cizince, což žalovaný učinil.” Uvedené závěry lze vztáhnout i na rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince.

(46) V nyní projednávané věci žalovaná v rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce konstatovala, že důvody zajištění i nadále trvají, důvod k jeho ukončení tudíž není dán. Dále bylo žalovanou uvedeno, z jakého důvodu nepovažuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování dle ust. § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců za dostačující a rovněž zdůvodnila délku doby, po kterou bylo zajištění žalobce prodlouženo. Žalovaná shledala prodloužení doby zajištění žalobce nezbytným, a to vzhledem k probíhajícímu procesu opatřování jeho cestovních dokladů. Konkrétně byly popsány úkony směřující k tomuto vydání, kdy Ředitelství služby cizinecké policie v Praze zprostředkovávalo pohovory žalobce s afghánským konzulem za účelem ověření jeho totožnosti a vydání dokladů.

V. Závěr, náklady řízení

(47) Rozhodnutí žalované o prodloužení zajištění žalobce bylo krajským soudem shledáno souladným se zákonem, žalovaná přezkoumatelným způsobem vypořádala veškeré důvody, vedoucí k závěru o nutnosti prodloužení zajištění žalobce a krajský soud se s těmito závěry ztotožňuje.

(48) Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem a s rozhodovací praxí, rozhodnutí o prodloužení Pokračování
- 11 -
10A 6/2016

zajištění žalobce obsahuje veškeré zákonem i judikaturou požadované náležitosti. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalované nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu ve výroku ad I. v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

(49) Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadovala.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 15. ledna 2016

JUDr. Marie Trnková v. r.

Samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru