Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 52/2014 - 26Rozsudek KSCB ze dne 13.10.2014

Prejudikatura

7 Afs 212/2006 - 74

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 As 207/2014

přidejte vlastní popisek

10A 52/2014 - 26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce V.L. , bytem X, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 31. 3. 2014 č.j. KUJCK 18434/2014/ODSH/Ol,

takto:

Žaloba se zamítá.

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) byla dne 17. 4. 2014 doručena žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 31. 3. 2014 č.j. KUJCK 18434/2014/ODSH/Ol, kterým bylo k odvolání žalobce potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Prachatice ze dne 9. 12. 2013 č.j. VV-20040/2013, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále

též zákon o silničním provozu), jehož se dopustil dne 12. 5. 2013 porušením ust. § 3 odst. 3 písm. a) a ust. § 4 písm. b) zákona o silničním provozu, když řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění podle ust. § 81 zákona o silničním provozu. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo současně zastaveno řízení ve věci podezření z přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu a přestupku Pokračování
- 2 -
10A 52/2014

dle ust. § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále též zákon o odpovědnosti za škodu), kterého se žalobce měl dopustit porušením ust. § 4 písm. c) a ust. § 6 odst. 12 zákona o silničním provozu tím, že dne 12. 5. 2013, nerespektoval dopravní značku B1 (zákaz vjezdu všech vozidel) a dále nepředložil doklady potřebné pro řízení motorového vozidla. Toto řízení bylo zastaveno dle ust. § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále též zákon o přestupcích), neboť spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo žalobci prokázáno. Odvolání žalobce bylo napadeným rozhodnutím současně zamítnuto.

Žalobce předně namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, které se žalovaný dopustil natolik extenzivního výkladu právních norem, že nejen porušil principy správního uvážení, nýbrž i deklasoval český právní systém. Žalovaný porušil základní zásady činnosti správních orgánů, čímž znehodnotil samotné rozhodnutí ve věci. Postup žalovaného současně degradoval základní a ústavní práva žalobce. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zaměřil na prokázání neopodstatněnosti odvolání žalobce, přičemž v důsledku tohoto postupu opomněl některé odvolací námitky žalobce. Opomenuta byla námitka žalobce týkající se výkladu ust. § 100 odst. 3 zákona o silničním provozu, které nařizuje ověření odborné způsobilosti při

odnětí řidičského oprávnění pro ztrátu zdravotní způsobilosti až v případě, kdy od právní moci takového rozhodnutí uplynuly více než tři roky. Takové ustanovení se žalobci jeví jako diskriminační, kdy na jednu část občanů jsou kladeny přísnější měřítka, než na jinou část. Přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu nebyl zákonodárcem předjímán na případy obdobné žalobcovu, nýbrž na případy, kdy vozidlo řídí osoba, která nikdy odborný výcvik v řízení vozidel neabsolvovala.

Žalobce dále namítá nesprávnost postupu žalovaného, který porušil principy odvolacího řízení, když neposoudil soulad řízení prvoinstančního s právními předpisy. Žalovaný namísto tohoto zákonného postupu pouze zkopíroval závěry prvostupňového správního orgánu. Uvedený postup žalovaného vyvolává pochybnost o oprávněnosti a celistvosti správního uvážení žalovaného, které žalobce současně označil za vnitřně rozporné, když žalovaný ohrožení zájmu společnosti žalobcovým přestupkem sám vyloučil, když uvedl, že „zájem společnosti chráněný skutkovou podstatou daného přestupku na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu nebyl v daném případě ohrožen“.

Žalobce dále namítá nesprávnost a účelovost závěrů žalovaného, který v napadeném rozhodnutí poukázal na princip zákazu „sebeobvinění“, který žalobce porušil, když své námitky směřoval proti výroku prvostupňového rozhodnutí, kterým byla část správního řízení ohledně dalších přestupků žalobce zastavena. Žalobcova námitka byla v tomto ohledu shledána účelovou, neboť je z ní patrná žalobcova snaha o dosažení prekluze přestupku, který je mu kladen za vinu. Žalobce k tomuto konstatoval, že na prodlevách ve správním řízení se nikterak nepodílel a nemůže mu být tudíž kladeno za vinu, že se domáhá právně bezchybného procesního postupu, aniž by měl v úmyslu dosáhnout prekluze svého přestupku.

Shora uvedená námitka byla žalobcem dále rozvedena, když tento nesouhlasí s postupem správních orgánů, které zčásti řízení o dalších přestupcích žalobce zastavily, neboť tyto přestupky nebyly žalobci prokázány. Žalobce se v této souvislosti domnívá, že správní orgány bagatelizovaly jeho přestupkové jednání a z důvodu ekonomické nevýhodnosti řízení o jeho přestupcích zčásti zastavily. Takovéto závěry správních orgánů byly žalobcem označeny za skandální, nepřípustné a zcela odporující právním normám. Žalovaný měl možnost promítnout veškeré žalobcem spáchané přestupky do výše uloženého trestu ve Pokračování
- 3 -
10A 52/2014

smyslu ust. § 12 zákona o přestupcích, avšak i tuto možnost opomenul. Žalobou napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nezákonné.

Pochybení správních orgánů lze shledat i z průběhu správního řízení, kdy byla popřena žalobcova práva vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, uplatňovat návrhy, podávat návrhy či klást svědkům otázky. Žalovaný se zaměřil toliko na potrestání žalobce, a to i za cenu porušení právních norem. Spáchání skutku nebylo žalobci ze strany správního orgánu prvního stupně prokazováno a právě tato skutečnost byla „zastřešena“ tvrzením o ekonomičnosti a bagatelnosti.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí obsáhle zdůvodnil výrok o uložené sankci, avšak pochybení správního orgánu prvního stupně ohledně druhu a výše uložené sankce není žalovaný oprávněn napravovat v řízení odvolacím. Správní orgán prvního stupně pochybil, když ve svém rozhodnutí uloženou sankci dostatečně nezdůvodnil. Této povinnosti jej skutečnost, že byla ukládána sankce v minimální výši, nezbavuje. Žalovaný opakovaně upravil znění právních norem tak, aby vyhovovaly jeho zamýšlenému účelu.

Závěrem žalobce navrhl žalobou napadené rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti a pro podstatné porušení ustanovení o řízení zrušit.

Dne 10. 6. 2014 obdržel krajský soud písemnost označenou jako „Vyjádření soudu – doplnění žaloby“, kterým žalobce toliko reaguje na vyjádření žalovaného k žalobě, přičemž z obsahu této písemnosti se nepodávají žádné nové skutečnosti či námitky, které žalobce neuplatnil již v podání doručeném krajskému soudu dne 17. 4. 2014.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. K žalobcem namítané nepochopitelnosti ust. § 100 odst. 3 zákona o silničním provozu uvedl, že mu nepřísluší zkoumat úmysl a důvody zákonodárce, pro které byly stanoveny odlišné lhůty pro prokazování odborné způsobilosti v případě pozbytí řidičského oprávnění z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel a v případě vyslovení zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel soudem či správním orgánem.

K námitce důkazní a argumentační nouze a k nedostatku správního uvážení bylo žalovaným konstatováno, že v případě souhlasu s právními závěry prvostupňového správního orgánu, nebylo důvodu přistupovat k formální reformulaci již řečeného. Není pochybením, pokud žalovaný ve svém rozhodnutí užil doslovné citace na projednávanou věc se vztahující.

Jako absurdní byla shledána námitka žalobce týkající se nesprávného postupu správních orgánů, které zčásti zastavily řízení o dalších přestupcích žalobce. Žalovaný v této části odkázal na obsah odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Stěžejním účelem přestupkového řízení je posuzování viny obviněného z přestupku a případné uložení sankce. Posuzování viny je tak svěřeno výlučně interakci státu, který z moci úřední vede přestupkové řízení, a obviněného z přestupku.

K námitce týkající se výroku, kterým byla žalobci uložena sankce, žalovaný uvedl, že s ohledem na opakovanou nepřítomnost žalobce u ústního jednání před správním orgánem, neměl správní orgán při stanovení sankce možnost zabývat se pohnutkami žalobce. Na řízení před správním orgánem prvního stupně a na řízení odvolací je nutno nahlížet jako na celek, z tohoto důvodu žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovysvětlil důvody uložení Pokračování
- 4 -
10A 52/2014

sankcí i důvod, pro který považuje uložené sankce za odpovídající a řádně zdůvodněné, aniž by tím jakkoliv měnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Žalovaný v závěru konstatoval nepřípustnost žalobních námitek směřujících proti odůvodnění napadeného rozhodnutí. K žalobním námitkám týkajícím se částečného zastavení řízení o přestupku žalovaný uvedl, že žalobci chybí aktivní legitimace, neboť v této části nedošlo k založení, změně, zrušení nebo závaznému určení žalobcových práv.

Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující podstatné skutečnosti.

Z úředního záznamu ze dne 12. 5. 2013 bylo zjištěno, že žalobce byl tohoto dne kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž v rámci této kontroly bylo zjištěno, že žalobce je neřidič, kdy má platnou blokaci řidičského oprávnění pro všechny skupiny.

Z protokolu o ústním jednání o přestupku žalobce pořízeném Městským úřadem Prachatice dne 6. 11. 2013 vyplývá, že zasahující policista J.J. dne 12. 5. 2013 vykonával dohled nad provozem na komunikaci, kde byl vjezd zakázán dopravní značkou. V tomto místě byl kontrolován žalobce společně se spolujezdcem. Žalobce po výzvě policisty k předložení příslušných dokladů tyto nepředložil, sdělil, že je zapomněl doma. Žalobce policistovi následně sdělil údaje o své osobě, na jejichž základě byl žalobce vylustrován v příslušné databázi, přičemž bylo současně zjištěno, že žalobce je neřidič s blokací řidičského oprávnění. Touto informací byl žalobce překvapen, když sdělil, že o této skutečnosti neví. Dopravní značení „Zákaz vjezdu“ bylo značkou přenosnou, policista si nebyl jistý, zda tam byla též dodatková tabulka „Dopravní obsluze vjezd povolen“.

Z výpisu z evidenční karty řidiče ze dne 21. 10. 2013 bylo zjištěno, že žalobce měl dva záznamy o přestupcích. Rozhodnutím Městského úřadu Vimperk ze dne 23. 10. 2008 č.j. OD 67/3-3687/4157/08-15, které nabylo právní moci dne 30. 12. 2008, byla žalobci

uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a dále byl žalobci uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na území České republiky v délce osm měsíců.

Rozhodnutím Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 10T 166/2008 - 103 byl žalobci uložen trest spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a to v období od 7. 1. 2009 do 12. 4. 2010. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 1. 2009.

Rozhodnutím Okresního soudu v Českém Krumlově č.j. 10T 166/2008-144 bylo podmíněně upuštěno od zbytku trestu zákazu řízení motorových vozidel, přičemž žalobci byla současně uložena podmínka do 12. 4. 2011. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 4. 2010.

Rozhodnutím Městského úřadu Prachatice ze dne 9. 12. 2013 č.j. VV-20040/2013 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu, jehož se dopustil dne 12. 5. 2013 porušením ust. § 3 odst. 3 písm. a) a ust. § 4 písm. b) zákona o silničním provozu, když řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění podle ust. § 81 zákona o silničním provozu. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo současně zastaveno řízení ve věci podezření z přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o odpovědnosti za škodu, kterého se žalobce měl dopustit porušením ust. § 4 písm. c) a ust. § 6 odst. 12 zákona o silničním provozu tím, že dne 12. 5. 2013, když nerespektoval dopravní značku B1 (zákaz vjezdu všech vozidel) a dále nepředložil doklady potřebné pro řízení motorového vozidla. Pokračování
- 5 -
10A 52/2014

Toto řízení bylo zastaveno dle ust. § 76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, neboť spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo žalobci prokázáno.

Z obsahu odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyplývá, že žalobce pozbyl řidičské oprávnění ke dni 30. 12. 2008. Dle ust. § 102 odst. 1 zákona o silničním provozu rozhodne po výkonu sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel o vrácení řidičského oprávnění příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která řidičské oprávnění pozbyla. Podle odst. 5, pokud ode dne právní moci rozhodnutí, jímž došlo k uložení sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, uplynul více než jeden rok, musí žadatel prokázat zdravotní a odbornou způsobilost. Žalobce o vrácení řidičského oprávnění nepožádal. Pokud by tak učinil, musel by současně prokázat zdravotní a odbornou způsobilost. V době spáchání přestupku tudíž žalobce nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, neboť tímto držitelem se žadatel stává teprve okamžikem vyhovění žádosti o vrácení řidičského oprávnění.

K naplnění subjektivní stránky projednávaného deliktu postačuje dle ust. § 3 zákona o přestupcích i zavinění z nedbalosti. Žalobce věděl, že mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Jako držitel řidičského oprávnění nemohl nevědět, za jakých podmínek se může po výkonu sankce zákazu činnosti opětovně stát držitelem řidičského oprávnění.

Přestupek žalobce nepochybně naplňuje též materiální znak přestupku, kdy protiprávní jednání spočívající v řízení motorového vozidla, aniž by jeho řidič byl držitelem řidičského oprávnění, představuje ohrožení bezpečnosti silničního provozu.

V případě dalších dvou protizákonných jednání (vjezd do úseku, kde byl vjezd dopravním značením zakázán a nepředložení osvědčení o registraci vozidla a zelené karty) dospěl správní orgán prvního stupně k závěru, že tato jednání nelze bez pochybností prokázat, jestliže žalobce ve vyjádření uvedl, že požadované doklady předložil policistům spolujezdec, který je majitelem vozidla a v případě vjezdu do úseku, kam byl vjezd zakázán, žalobce uvedl, že nebyl policistou dotázán, kam jede. Toto je v přímém rozporu s vyjádřením zasahujícího policisty. V tomto směru byla provedena nedostatečná dokumentace přestupku. Zasahující policista ve svědecké výpovědi uvedl, že žalobce požadované doklady nepředložil, ale současně si nevzpomínal, zda byly předloženy později. S ohledem na tyto skutečnosti a rovněž s ohledem na důkazní stav dospěl správní orgán k závěru, že spáchání těchto dvou přestupků nelze prokázat. Žalobce současně nebylo možné postihnout za nepředložení řidičského průkazu, neboť jej žalobce v důsledku výkonu trestu zákazu řízení neměl mít u sebe. Toto jednání lze považovat za bagatelní ve vztahu ke společenské nebezpečnosti řízení bez řidičského oprávnění a z tohoto důvodu se jej správní orgán rozhodl neklást žalobci za vinu.

Žalobcem navrhované důkazy nebyly provedeny, neboť z těch důkazů, které provedeny byly, lze učinit odpovídající skutková zjištění. Provádění žalobcem navrhovaných důkazů bylo správním orgánem shledáno jako nadbytečné.

Při stanovení druhu a výše sankce vycházel správní orgán ze závažnosti přestupku a rovněž bylo přihlédnuto k tomu, že jednání žalobce, které bylo v rozporu s pravidly silničního provozu, není jednáním ojedinělým, neboť má již dva záznamy v kartě řidiče. Pozitivně byla hodnocena skutečnost, že žalobce od roku 1995 do roku 2008 nespáchal přestupek žádný. Pokračování
- 6 -
10A 52/2014

Z okolností spáchání přestupku je navíc zřejmé, že se jedná o zavinění v nejlehčí formě, ve formě nevědomé nedbalosti.

Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo žalobcem dne 6. 1. 2013 podáno odvolání, o němž bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne
31. 3. 2014 č.j. KUJCK 18434/2014/ODSH/Ol tak, že rozhodnutí Městského úřadu

Prachatice ze dne 9. 12. 2013 č.j. VV-20040/2013 bylo potvrzeno a odvolání žalobce bylo napadeným rozhodnutím současně zamítnuto.

Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný konstatoval nesprávný závěr žalobce, dle něhož pouhým uplynutím sankce či trestu zákazu činnosti se opětovně stává držitelem řidičského oprávnění. Žalobce tímto uplynutím již nemá zakázáno řídit motorová vozidla, avšak nemá vráceno řidičské oprávnění a není oprávněn motorová vozidla řídit. Běh jednoroční lhůty, po jejímž uplynutí je žalobce oprávněn žádat o vrácení řidičského oprávnění, se vztahuje k právní moci rozhodnutí o uložení této sankce. Žalobce o vrácení řidičského oprávnění nepožádal, přičemž i kdyby k této žádosti došlo, byl povinen dále prokázat odbornou a zdravotní způsobilost. Žalobce v době spáchání přestupků nebyl držitelem řidičského oprávnění, kterým se stává až okamžikem vyhovění žádosti o vrácení řidičského oprávnění. Žalovaný rovněž nesouhlasil ani s tvrzením žalobce, podle kterého nebyl poučen o povinnosti řidičský průkaz odevzdat. O této skutečnosti byl poučen v rozhodnutí, kterým mu byla sankce zákazu činnosti uložena. Žalobce jako držitel řidičského oprávnění nemohl nevědět, za jakých podmínek se může po výkonu sankce zákazu činnosti opětovně stát držitelem řidičského oprávnění, a to bez ohledu na to, zda byl správním orgánem o tomto poučen či nikoliv.

Žalovaný dále konstatoval úmysl zákonodárce trvat na opětovném prokázání odborné a zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel po uplynutí jednoho roku od pozbytí řidičského oprávnění. Uplynutím jednoho roku od pozbytí řidičského oprávnění je konstruována domněnka, že osoba po uplynutí této doby neovládá v potřebném rozsahu předpisy tvořící náplň odborné způsobilosti a musí je tudíž opětovně spolu se zdravotní způsobilostí prokázat. Žalobce vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům musel o této skutečnosti vědět.

K uloženým sankcím žalovaný uvedl, že tyto byly uloženy jako nejnižší možné a z tohoto důvodu nebylo nezbytné hodnotit veškerá kritéria, která zákon stanovuje, neboť v daném případě již nelze uložit sankce nižší. Pro uložení takovéto sankce postačuje pouhé prokázání naplnění skutkové podstaty přestupku a odpovědnosti za něj. Požadavek na detailní hodnocení veškerých kritérií v projednávané věci by bylo přehnaným formalismem.

V případě přestupků žalobce, které byly prvostupňovým správním orgánem zastaveny, dospěl žalovaný k závěru, že stát ve veřejném zájmu stíhá jednání naplňující znaky skutkových podstat přestupků. Rozsah řízení o těchto přestupcích spadá výlučně do procesní aktivity státu. Odvoláním napadené rozhodnutí obsahuje důvody, pro které nebyl skutkový stav ohledně dalších dvou přestupků žalobce shledán prokázaným. Požadavek žalobce, aby byl sankcionován za jednání, o němž bylo správní řízení zastaveno, se žalovanému jeví jako absurdní a ryze účelový veden snahou o jakékoliv nové projednání věci, v jejímž důsledku by došlo k prekluzi přestupku.

Pokračování
- 7 -
10A 52/2014

S ohledem na dostatečně zjištěný skutkový stav nepovažoval žalovaný za účelné vyhovět důkazním návrhům žalobce. Skutkový stav projednávané věci lze mít za prokázaný na základě listinných důkazů s tím, že další dokazování by bylo nadbytečné.

Závěrem žalovaný shledal, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není nepřezkoumatelný ani zmatečný, neboť je z něj zřejmý popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, který brání jeho záměně s jiným skutkem.

Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Žalobce předně namítá nesprávný postup žalovaného, který v napadeném rozhodnutí zcela opominul námitku žalobce týkající se diskriminačního charakteru ust. § 100 odst. 3 zákona o silničním provozu, který nařizuje ověření odborné způsobilosti při odnětí řidičského oprávnění pro ztrátu zdravotní způsobilosti až v případě, kdy od právní moci rozhodnutí uplynuly tři roky.

Podle ust. § 100 odst. 3 zákona o silničním provozu „Pokud od právní moci rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění pro ztrátu zdravotní způsobilosti uplynuly více než tři roky, musí žadatel podle odstavce 2 prokázat odbornou způsobilost.“

Podle ust. § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu „Pokud ode dne právní moci rozsudku nebo rozhodnutí, jímž došlo k uložení trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, trestu, v jehož rámci bylo žadateli uloženo přiměřené omezení spočívající ve zdržení se řízení motorových vozidel, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání s dohledem, v jehož rámci bylo uloženo přiměřené omezení spočívající ve zdržení se řízení motorových vozidel, nebo rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněném zastavení trestního stíhání, v průběhu jehož zkušební doby se zavázal zdržet se řízení motorových vozidel, uplynul více než jeden rok, musí žadatel prokázat zdravotní a odbornou způsobilost.“

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí shledal žalobcovu neznalost příslušných právních předpisů, když tento poté, co mu bylo odňato řidičské oprávnění za současného uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel, neodevzdal řidičské oprávnění, ačkoliv o této skutečnosti byl správními orgány v rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění poučen. Žalobce po uplynutí doby, po kterou mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, vozidlo opětovně řídil, aniž by prokázal svou zdravotní a odbornou způsobilost, ačkoliv mu tuto povinnost ukládá ust. § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu. Žalobce tímto prokázal neznalost předpisů týkající se silničního provozu.

Žalobcem namítané opomenutí námitky diskriminačního charakteru ust. § 100 odst. 3 zákona o silničním provozu ve vztahu k dikci ust. § 102 odst. 5 téhož zákona, neshledal krajský soud důvodnou. Žalovaný není oprávněn žádným způsobem hodnotit právní úpravu dob, po jejichž uplynutí je řidič povinen opětovně žádat o přezkum své odborné a zdravotní způsobilosti. Žalobce je povinen respektovat záměr zákonodárce a řídit se příslušným zákonným ustanovením ukládajícím mu povinnost požádat o přezkum odborné a zdravotní způsobilosti. Nelze než konstatovat, že žalobce není oprávněn jakýmkoliv způsobem polemizovat s délkou dob stanovenou zákonem pro přezkum způsobilosti řidiče k účasti na silničním provozu. Žalovaný v této souvislosti nebyl povinen k odvolací námitce žalobce Pokračování
- 8 -
10A 52/2014

hodnotit platnou právní úpravu. Je pouze věcí žalobce, do jaké míry je seznámen s právními pravidly, které ukládají povinnosti v případě pozbytí řidičského oprávnění. Neznalost těchto předpisů a pravidel žalobce žádným způsobem neomlouvá a tento nemůže svou neznalost svalovat na namítaný diskriminační charakter těchto pravidel.

Žalobce nesplnil zákonnou povinnost požádat po výkonu sankce zákazu činnosti o vrácení řidičského oprávnění, jak mu to ukládá ust. § 102 odst. 1 zákona o silničním provozu. Nepříznivých důsledků se žalobce mohl vyvarovat, pokud by dbal zásady vigilantibus iura scripta sunt (zákony jsou psány pro ty, kteří dbají o svá práva) a pokud by i on sám dodržoval stanovená právní pravidla. Za těchto okolností nemůže žalobce očekávat, že před správními orgány uspěje se svou obhajobou, že při páchání trestného činu jednal v právním omylu, tohoto omylu se nepochybně mohl vyvarovat, neboť měl zákonnou povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou, resp. mohl protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.

Souhlasit nelze ani s námitkou žalobce, dle které zákonodárce v případě přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu, nepředjímal případ obdobný žalobcovu, nýbrž pouze případy, kdy vozidlo řídí osoba, která nikdy odborný výcvik k řízení vozidel neabsolvovala.

Podle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu se „Fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle § 81.“

Odborná způsobilost k řízení motorových vozidel a nabytí, resp. pozbytí řidičského oprávnění, které je výrazem existence či absence takové způsobilosti, spolu sice na jednu stranu úzce souvisí, na stranu druhou však z hlediska svého právního významu nesplývají. Podle § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu může řídit motorové vozidlo pouze osoba, která je držitelem příslušného řidičského oprávnění. Podle § 80 a násl. téhož zákona řidičské oprávnění opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla zařazeného do příslušné skupiny nebo podskupiny řidičského oprávnění. Řidičské oprávnění je žadateli udělováno na jeho žádost, a to při kumulativním splnění zákonem předepsaných podmínek. Jednou z podmínek pro udělení a držení řidičského oprávnění je odborná způsobilost řidiče k řízení motorových vozidel; tato podmínka musí být naplněna po celou dobu držení řidičského oprávnění (§ 82 odst. 1 písm. c) a odst. 2 citovaného zákona). Podrobnější podmínky pro získání odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel upravuje též zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Řidičský průkaz je pak veřejnou (úřední) listinou, která „pouze" osvědčuje udělení a existenci řidičského oprávnění k řízení motorových vozidel (§ 103 odst. 1 a § 109 odst. 1 zákona o silničním provozu).

Z výpisu z evidenční karty žalobce ze dne 21. 10. 2013 bylo zjištěno, že žalobce měl dva záznamy o přestupcích. Rozhodnutím Městského úřadu Vimperk ze dne 23. 10. 2008 č.j. OD 67/3-3687/4157/08-15, které nabylo právní moci dne 30. 12. 2008, byla žalobci uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a dále byl žalobci uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na území České republiky v délce osm měsíců. Rozhodnutím Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 10T 166/2008 - 103 byl žalobci uložen trest spočívající v zákazu řízení motavých vozidel, a to v období od 7. 1. 2009 do 12. 4. 2010. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 1. 2009. Rozhodnutím Okresního soudu v Českém Krumlově č.j. 10T 166/2008-144 bylo podmíněně upuštěno od zbytku trestu zákazu Pokračování
- 9 -
10A 52/2014

řízení motorových vozidel, přičemž žalobci byla současně uložena podmínka do 12. 4. 2011. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 4. 2010.

Z uvedeného je zřejmé, že žalobce pozbyl řidičské oprávnění, když mu byl současně uložen trest zákazu řízení morových vozidel, a to v období od 7. 1. 2009 do 12. 4. 2010. Žalobce tudíž nesměl řídit motorová vozidla po dobu delší než jeden rok a z tohoto důvodu byl k opětovnému nabytí řidičského oprávnění povinen prokázat svou zdravotní a odbornou způsobilost.

Pokud žalobce tvrdí, že se na jeho případ nevztahuje shora citované ust. § 125c odst. 1 písm . e) bod 1 zákona o silničním provozu, pak nelze toto tvrzení považovat za správné.

Podle ust. § 102 odst. 1 zákona o silničním provozu „Po výkonu trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel nebo po upuštění nebo podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel podle zvláštních právních předpisů 31b), po výkonu trestu nebo po uplynutí zkušební doby podmíněného upuštění od potrestání s dohledem, v jehož rámci bylo uloženo přiměřené omezení spočívající ve zdržení se řízení motorových vozidel, nebo po rozhodnutí o upuštění od tohoto přiměřeného omezení, nebo po rozhodnutí o osvědčení nebo neosvědčení ve zkušební době podmíněného odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněného zastavení trestního stíhání, nebo poté, kdy se má za to, že v této době došlo k osvědčení, rozhodne o vrácení řidičského oprávnění příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která pozbyla řidičské oprávnění podle § 94a.“

Žalobce právní mocí rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově
sp. zn. 10T 166/2008, kterým mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, pozbyl řidičské oprávnění. K tomuto pozbytí došlo bez ohledu na skutečnost, že řidičský průkaz neodevzdal, ačkoliv k tomu byl povinen. Po uplynutí doby, po kterou žalobci byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, byl žalobce ve smyslu ust. § 102 odst. 1 zákona o silničním provozu povinen požádat o vrácení řidičského oprávnění a rovněž byl povinen ve smyslu ust. § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu povinen požádat o přezkum své odborné a

zdravotní způsobilosti.

K uváděné námitce lze shrnout, že právě ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu se na případ jednoznačně vztahuje, neboť žalobce řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem řidičského oprávnění. Žalobce ačkoliv již vykonal trest zákazu řízení motorových vozidel, nebyl držitelem řidičského oprávnění, neboť nesplnil zákonem stanovené povinnosti k jeho navrácení.

Krajský soud neshledal důvodnou ani další námitku žalobce týkající se porušení principů odvolacího řízení, když žalovaný neposoudil soulad odvoláním napadeného rozhodnutí s právními předpisy a do odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze přejal závěry správního orgánu prvního stupně.

Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně, když konstatoval žalobcovo pochybení, který nepožádal o vrácení řidičského oprávnění a o přezkum své odborné a zdravotní způsobilosti. Důvod uložených sankcí byl žalovaným dále rozveden, a to především s ohledem na skutečnost, že se jedná o sankce nejnižší možné, k jejichž uložení lze přistoupit pouze na základě naplnění Pokračování
- 10 -
10A 52/2014

skutkové podstaty přestupku a odpovědnosti za něj. Žalovaný se rovněž ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně v případě částečného zastavení řízení o dvou přestupcích žalobce, které nebyly prokázány. Závěrem žalovaný shledal výrok prvoinstančního rozhodnutí bezvadným, když z něj je zřejmý popis skutku, jakož i místa a času jeho spáchání.

Skutečnost, že některé závěry správního orgánu prvního stupně byly žalovaným převzaty do odůvodnění napadeného rozhodnutí, nezakládá jeho nesprávnost či rozpor s pravidly odvolacího řízení.

K otázce přezkoumatelnosti správního rozhodnutí se opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud. Krajský soud v této souvislosti odkazuje na jeho rozhodnutí ze dne 17. 1. 2013 č.j. 1Afs 92/2012 – 45, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „..nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění.“

Žalobou napadené rozhodnutí nebylo krajským soudem shledáno nepřezkoumatelným, když jím byly bezezbytku vypořádány veškeré odvolací námitky žalobce a z jeho obsahu je zřejmé, že se žalovaný ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně. Doplněno bylo napadené rozhodnutí toliko o důvody, pro které bylo prvostupňové řízení v případě zbylých dvou přestupků žalobce zastaveno a dále bylo rozvedeno odůvodnění výroku o uložení sankce.

V této souvislosti je přitom třeba zdůraznit, že z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, publikováno pod č. 534/2005 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007-80).

K této otázce se vyjádřil rovněž Krajský soud v Brně, který v rozsudku ze dne 17. 6. 2010, č. j. 29 Ca 221/2008-48, vyslovil, že „Správní řízení tvoří v zásadě jeden celek od zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí. V zásadě tedy není vyloučeno, aby odvolací správní orgán napravil drobné vady řízení před správním orgánem 1. stupně, stejně jako drobné vady rozhodnutí v něm vydaného (zde upřesnění výroku o vině žalobce). Došlo-li k takovéto drobné změně za naprosto stejného důkazního a právního stavu věci, přičemž s touto změnou se odvolací správní orgán argumentačně řádně vypořádal v odůvodnění rozhodnutí, k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení nedošlo, a ani dojít nemohlo.“

Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 30. 10. 2012, č. j. 9 Ca 144/2009-102, pak vyslovil, že „Pokud odvolací orgán nesouhlasí s určitými závěry správního orgánu I. stupně obsaženými v odůvodnění jeho rozhodnutí, avšak i přes tento nesouhlas se ztotožní s výrokem přezkoumávaného rozhodnutí a shledá, že tento výrok i přes zjištěná pochybení správního orgánu I. stupně v odvolacím řízení obstojí, je na místě, aby odvolání (jako celek) zamítl, Pokračování
- 11 -
10A 52/2014

napadené rozhodnutí potvrdil a své korigující závěry uvedl toliko v odůvodnění odvolacího rozhodnutí.“

S ohledem na shora citovanou judikaturu správních soudů je zřejmé, že ani další námitka žalobce týkající se pochybení žalovaného, který není oprávněn složitě odůvodňovat druh a výši uložených sankcí, není důvodná. Správní orgán prvního stupně dostatečně zdůvodnil, proč ukládal předmětnou sankci a rovněž zdůvodnil její výši. Žalovaný se k ukládané sankci vyjádřil na straně 5 napadeného rozhodnutí, kdy k tomuto blíže uvedl, z jakého důvodu se správní orgán prvního stupně nezabýval všemi aspekty, jež by mohly ovlivnit výši uložené sankce.

Skutečnost, že žalovaný blíže specifikoval důvod uložené sankce, nelze považovat za pochybení žalovaného, který je ke korekci drobných vad či k doplnění prvostupňového rozhodnutí v případě stejného důkazního a právního stavu věci oprávněn.

Žalobce dále nesouhlasí s postupem správních orgánů, které zčásti řízení o dalších přestupcích žalobce zastavily, neboť tyto přestupky nebyly žalobci prokázány. Žalobce se v této souvislosti domnívá, že správní orgány bagatelizovaly jeho přestupkové jednání a z důvodu ekonomické nevýhodnosti řízení o jeho přestupcích zčásti zastavily. Takovéto závěry správních orgánů byly žalobcem označeny za skandální, nepřípustné a zcela odporující právním normám. Žalovaný měl možnost promítnout veškeré žalobcem spáchané přestupky do výše uloženého trestu ve smyslu ust. § 12 zákona o přestupcích, avšak i tuto možnost opomenul. Žalobou napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nezákonné.

Shora uvedenou námitkou žalobce brojí proti té části rozhodnutí správních orgánů, v rámci níž byla správní řízení týkající se dvou přestupků žalobce zastavena. Žalobce se naopak domáhá, aby tato jeho jednání nebyla bagatelizována a sankce za tyto přestupky byly zohledněny v uloženém trestu.

Uvedená námitka se krajskému soudu jeví jako zcela absurdní, a to za situace kdy žalobce žádá, aby byl potrestán za přestupky, pro něž bylo správní řízení zastaveno z důvodu jejich neprokázání.

Podle ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.“

Námitka žalobce nebyla krajským soudem shledána důvodnou, neboť žalobce žádným způsobem neuvedl, z jakého důvodu byl v řízení před správními orgány, v té části řízení týkající se zastavení řízení ve věci podezření z přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu a přestupku dle ust. § 16 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za škodu, zkrácen na svých právech. Jestliže řízení o přestupku bylo zastaveno, žalobce tímto postupem nemohl být ztracen na svých právech.

Nad rámec krajský soud k této námitce uvádí, že k zastavení řízení ve věci shora uvedených přestupků došlo z důvodu jejich neprokázání. Žalobce ve správním řízení uvedl, že požadované doklady předložil policistům spolujezdec, který je majitelem vozidla a v případě vjezdu do úseku, kam byl vjezd zakázán, žalobce uvedl, že nebyl policistou dotázán, kam Pokračování
- 12 -
10A 52/2014

jede, což je v přímém rozporu s vyjádřením zasahujícího policisty. V tomto směru byla provedena nedostatečná dokumentace přestupku. Zasahující policista ve svědecké výpovědi uvedl, že žalobce požadované doklady nepředložil, ale současně si nevzpomínal, zda byly předloženy později. S ohledem na tyto skutečnosti a rovněž s ohledem na důkazní stav dospěl správní orgán k závěru, že spáchání těchto dvou přestupků nelze prokázat. Žalobce současně nebylo možné postihnout za nepředložení řidičského průkazu, neboť jej žalobce v důsledku výkonu trestu zákazu řízení neměl mít u sebe.

Žalobcem navrhované důkazy nebyly správními orgány provedeny, neboť správní orgán prvního stupně a rovněž žalovaný považovaly skutkový stav věci za dostatečně zjištěný, a to na základě listinných důkazů, jež jsou součástí správního spisu. S uvedenými závěry se ztotožňuje též krajský soud, a to především s ohledem na rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 10T 166/2008, který je součástí správního spisu, a z něhož je patrné, že žalobci byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu delší než jeden rok. Z dikce zákona o silničním provozu vyplývá, že s uložením této sankce je spojen zánik řidičského oprávnění a rovněž povinnost k odevzdání řidičského průkazu. Po vykonání trestu zákazu řízení motorových vozidel byl žalobce povinen zažádat o navrácení řidičského oprávnění a spolu s tímto byl dále povinen k prokázání své odborné a zdravotní způsobilosti, což neučinil. Skutkový stav v této věci je na základě listinných důkazů obsažených ve správním spisu dostatečně prokázán a po zhodnocení právní stránky věci je zřejmé, že žalobce řídil motorové vozidlo, aniž by v inkriminované době byl držitelem řidičského oprávnění. Žalobce byl povinen po uplynutí uložené sankce požádat o navrácení řidičského oprávnění a je pouze jeho věcí, pokud nebyl s právními předpisy upravujícími tuto povinnost seznámen.

K námitce žalobce, dle které byla popřena jeho práva vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, uplatňovat a podávat návrhy, krajský soud uvádí, že z průběhu správního řízení je zřejmé, že žalobce tyto možnosti měl. Uvedený závěr lze dovodit z protokolu o ústním jednání v řízení o přestupku ze dne 9. 10. 2013, kde byl přítomen zmocněnec žalobce, dále bylo žalobcem prostřednictvím jeho zmocněnce dne 14. 10. 2013 poskytnuto písemné vyjádření k celé věci, zmocněnec žalobci byl přítomen

rovněž u ústního jednání konaného dne 6. 11. 2013 a své právo k podání vyjádření žalobce využil též prostřednictvím konečného vyjádření k věci před vydáním rozhodnutí ze dne 1. 12. 2013, které učinil rovněž prostřednictvím zmocněnce.

Skutečnost, že se ústních jednání před správními orgány žalobce neúčastnil osobně, zakládá toliko pasivitu žalobce, který se v průběhu celého správního řízení z ústních jednání omlouval. Žalobce navíc měl možnost uplatnit své právo vyjádřit se u ústních jednáních prostřednictvím svého zmocněnce, který se těchto jednání účastnil.

Krajský soud k tomuto poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 78A 8/2011 – 38, v němž byl vyjádřen právní názor, dle kterého „Smyslem realizace práva obviněného z přestupku na projednání věci v jeho přítomnosti nemůže být vytvoření obstrukčního nástroje, kterým by mohl obviněný z přestupku efektivně bránit projednání přestupku, z něhož je obviněn, v rámci zákonné prekluzivní lhůty k projednání tohoto přestupku. Postup správního orgánu, který provedl ústní jednání v nepřítomnosti obviněného z přestupku, jenž byl řádně a včas předvolán k projednání přestupku, ovšem ten se k jednání opakovaně nedostavil bez důležitého důvodu, nepředstavuje nezákonný postup, neboť správní orgán má povinnost akceptovat omluvu obviněného z přestupku jedině tehdy, pokud je omluva náležitá z hlediska bezodkladnosti i relevance důvodů, o něž se opírá”.

Pokračování
- 13 -
10A 52/2014

Citované rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo následně potvrzeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č.j. 9As 90/2012 – 31, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že “Uplatnění práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného z přestupku předpokládá jistou součinnost jak ze strany správního orgánu, tak ze strany samotného obviněného z přestupku. Správní orgán má povinnost postupovat tak, aby obviněnému z přestupku vytvořil podmínky pro to, aby mohl realizovat své právo na projednání přestupku v jeho přítomnosti. Jde především o nutnost obviněného řádně předvolat k jednání. Již samotná povaha práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného pro svou realizaci v praxi vyžaduje též jistý stupeň součinnosti také ze strany obviněného z přestupku, kterou lze spatřovat např. v tom, že se fyzicky dostaví, případně se náležitě omluví, pokud se nemůže dostavit, byť se jednání zúčastnit chce. Právo obviněného z přestupku na projednání věci v jeho přítomnosti zcela jistě může napomoci tomu, aby byl řádně zjištěn skutkový stav, a již při jednání lze realizovat právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se obviněnému z přestupku kladou za vinu, a k důkazům o nich. Realizace tohoto práva tak směřuje k řádnému projednání přestupku, jeho smyslem však není a ani nemůže být vytvoření obstrukčního nástroje, kterým by mohl obviněný efektivně bránit projednání přestupku, z něhož je obviněn (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 10/2013 - 32). Na obviněného z přestupku tak lze v souvislosti s výkonem práva na projednání přestupku v jeho přítomnosti klást jisté požadavky zaručující, že ústní jednání o přestupku bude možné efektivně realizovat”.

Namítá-li žalobce porušení ust. § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, tedy porušení práva vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky, nemůže s ním krajský soud souhlasit. Jak již bylo uvedeno, žalobce mohl tohoto práva využít po celou dobu, kdy bylo vedeno řízení před správním orgánem, svou vlastní pasivitou se připravil o možnost uplatnit toto právo při ústním jednání.

Správní orgán prvního stupně tudíž nepochybil, pokud věc projednal bez přítomnosti žalobce a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise, které považoval za dostatečné pro zjištění skutečného stavu. V projednávané věci žalobci nebylo upřeno právo na spravedlivý proces.

Na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že žalovaný a rovněž správní orgán prvního stupně postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Krajský soud tedy neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost ani nezákonnost, proto žalobu v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.

Podle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas. Pokračování
- 14 -
10A 52/2014

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 13. září 2014

Samosoudkyně:

Mgr. Helena Nutilová v. r.

Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru