Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 52/2011 - 47Rozsudek KSCB ze dne 19.10.2011

Prejudikatura

4 As 33/2003


přidejte vlastní popisek

10A 52/2011 – 47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Ing. B. N., zast. JUDr. Josefem Tuškem, advokátem Mezinárodní advokátní kanceláře s.r.o. se sídlem Tábor, tř. 9. Května 1282, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 15.4.2011, čj. OREG 12169/2011/lusi, za účasti F. M., M. K., a J. K., takto:

Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 15.4.2011, čj. OREG 12169/2011/lusi a rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 26.11.2010, čj. METAB 56991/2010/SÚ/Drh sezrušují pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7 760,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Osobám na řízení zúčastněným se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 29.6.2011, domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, které považuje za nesprávné z důvodu opakované benevolence správních orgánů při legalizování černé stavby na pozemku parc. č. 1400/3, která ve svém důsledku F. M., Ž. X (dále jen „stavebník“) umožňuje obcházení zákona prostřednictvím udělování výjimek (odstupové vzdálenosti, velikost zastavěné plochy), bez nichž by mohl stavebník těžko prokázat, že jím zamýšlená stavba není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu.

Dle žalobce vybudoval stavebník betonové základy a na ty má v úmyslu postavit objekt o rozměrech 15,3 x 5,5 m o celkové zastavěné ploše 84,15 m, který nazývá „sklad dřeva“ a který vydává za doplňkovou stavbu ke stavbě hlavní – rodinnému domu. S tím nelze souhlasit. Celková výměra „doplňkových staveb“ (včetně staveb již realizovaných) nakonec přesáhne výměru zastavěné plochy budovy hlavní. Stavebník by bez spolupůsobení správního orgánu nemohl prokázat splnění podmínek uvedených v ustanovení § 129 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Povolení výjimky neznamená nic jiného, než že zamýšlená stavba fakticky je v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu, a to jak svými rozměry, tak svým umístěním u hranic se sousedními pozemky. Stavebník má navíc možnost postavit stavbu takových rozměrů na vlastním pozemku a směřovat ji v ose sever – jih a nikoliv východ – západ, čímž by se však stavba přiblížila jeho domu, což zřejmě není v jeho zájmu.

Žalobce navrhuje žalobou napadeného rozhodnutí pro nezákonnost zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 22.7.2011 uvedl, že správní orgán udělil výjimku pro navrhovanou stavbu „Sklad dřeva“ a není rozhodující, zda se nepovolená stavba zpevněné betonové plochy může stát součástí navrhované stavby, která je předmětem řízení o udělení výjimky. Sklad dřeva je při absenci legální definice „stavby související a podmiňující bydlení“ třeba za takovou stavbu považovat. Povolení výjimky z ustanovení § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je podle ustanovení § 26 této vyhlášky možné. Navržený záměr nebude ohrožovat bezpečnost, ochranu zdraví či život osob ani sousední pozemky nebo stavby. V zástavbě obce Želeč není takové umístění stavby neobvyklé a koresponduje s běžným charakterem zástavby obce. Navrhovaná stavba nebude zasahovat na sousední pozemky, likvidace dešťových vod bude na pozemku stavebníka. Vlastnická práva vlastníků sousedních nemovitostí nemohou být ohrožena. Žalobci nebude nic bránit v tom, aby svůj pozemek zastavěl, byť dosud stavebnímu úřadu žádný záměr budoucí zástavby nepředložil.

Žalovaný nepovažuje žalobu za důvodnou a navrhuje, aby ji krajský soud zamítl.

V replice ze dne 1.8.2011 žalobce doplnil, že se závěry žalovaného, které pouze opakují obsah napadeného rozhodnutí, nesouhlasí. Stavebníkovi se umožňují výjimky za účelem legalizace porušení zákona, a to přesto, že žalobce již jednu stavbu užívanou ke stejnému účelu na svém pozemku má a případnou novou stavbu si může postavit tak, aby mu nebylo nutno udělovat výjimky z obecných a základních zásad výstavby.

Ze spisové dokumentace byly zjištěny, s ohledem na žalobní body, tyto rozhodné skutečnosti:

V žádosti ze dne 2.9.2010 požádal stavebník o udělení výjimky z ustanovení § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. pro stavbu nazvanou „Novostavba skladu dřeva“ (základní rozměr 16,2 x 5,5 m) na pozemku parc. č. 1400/3 v k.ú. Želeč z důvodu navázání stavby na stávající objekt v jižní části parcely. V rámci zahájeného správního řízení se dne 8.10.2010 vyjádřil J. K., Ž. X jako vlastník sousedního pozemku parc. č. 1400/1 tak, že trval na zachování odstupových vzdáleností dle platné právní úpravy. Shodně se ve vztahu ke svému pozemku (parc. č. 1400/3) vyjádřil téhož dne žalobce. Obdobně se žalobce a M. K., Ž. č.p. X vyjádřili též v rámci protokolu o kontrolní prohlídce na místě samém svolané správním orgánem prvního stupně na den 3.11.2010.

V návaznosti na to vydal Městký úřad Tábor dne 26.11.2010 pod čj. METAB 56991/2010/SÚ/Drh rozhodnutí, kterým stavebníkovi výjimku z ustanovení § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. povolil, a to tak, že odstup obvodové zdi od sousedního pozemku parc. č. 1400/1 bude 0,5 m a odstup od sousedního pozemku parc. č. 1386/1 bude 1 m. Římsa pultové střechy bude zakončena 0,2 m od hranice sousedního pozemku parc. č. 1400/1 a 0,9 m od hranice se sousedním pozemkem parc. č. 1386/1. Městský úřad v rozhodnutí uvedl, že změna účelu užívání stavby by v budoucnu podléhala písemnému souhlasu stavebního úřadu. Dle souhrnné technické zprávy nebude mít užívání stavby negativní vliv na okolní pozemky a stavby, ani je neohrozí. Požárně bezpečnostní prostor nebude rovněž na sousední pozemky zasahovat. Práva vlastníků sousedních nemovitostí nebudou omezena, ani nebude znemožněna zástavba sousedního pozemku parc. č. 1386/1. Projednávaný sklad dřeva je třeba považovat za stavbu související a podmiňující bydlení. Odstup na jižní straně parcely (0,5 m) je odůvodněn napojením na stávající objekt (byť „sklad dřeva nebude provozně propojen se stávajícím objektem“, jak je v rozhodnutí uvedeno), odstup na východní straně (1 m) je navržen z důvodu efektivního využití pozemku parc. č. 1400/3 a z důvodu snadné údržby. Záměr není v rozporu s územním plánem obce Želeč.

K odvolání podanému žalobcem, J. K. a M. K. se věcí zabýval žalovaný, který odvolání žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Tábor čj. METAB 56991/2010/SÚ/Drh potvrdil vycházeje přitom z toho, že napadené prvoinstanční rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy, není nesprávné a žalovaný nezjistil ani skutečnosti pro zastavení řízení. Argumentační podpora rozhodnutí částečně odpovídala odůvodnění rozhodnutí městského úřadu. Žalovaný také dospěl k závěru, že v souvislé zástavbě obce Želeč jsou stavby umisťovány u mezujících hranic pozemků nebo přímo na hranice pozemků. Skutkový stav v době rozhodování nenasvědčoval aktivitě žalobce ve věci namítané budoucí výstavby na jeho pozemku, která se jeví spíše jako neodůvodněná obrana. Nadto vzdálenost navrhované stavby od společné hranice činí 1 m, resp. 0,9 m od římsy její pultové střechy. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno fikcí (§ 24 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 40 odst. 1 správního řádu) dne 2.5.2011.

Podle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí ten, kdo tvrdí, že jím byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení. Žaloba tedy byla podána osobou oprávněnou (aktivně legitimovanou) a byla podána včas.

Kromě splnění základních podmínek soudního řízení (zejména vyčerpání řádných opravných prostředků, včasnost žaloby apod.), které se ověřují vždy v prvé řadě, a to dříve než soud zahájí samotný (věcný) přezkum napadeného rozhodnutí, je třeba rovněž v souladu se stávající judikaturou, jakož i s ustanovením § 76 s.ř.s. ověřit, zda rozhodnutí netrpí vadami takového významu, jež by způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, a tedy i jeho zrušení, a to bez jednání. K tak zásadním vadám řízení soud přihlíží ex officio, ačkoli jinak v zásadě platí vázanost soudu mezemi žalobních bodů (srov. § 75 odst. 2 s.ř.s.).

Krajský soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí neobsahuje dostatek důvodů, z nichž by bylo zřejmé, proč odvolací správní orgán odvolání žalobce zamítl, a že je proto v konečném důsledku nepřezkoumatelné ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.

Podle ustanovení § 169 odst. 2 stavebního zákona lze v jednotlivých odůvodněných případech povolit výjimku z obecných požadavků na výstavbu, pouze však z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Výjimku z obecných požadavků na výstavbu tak lze udělit při splnění následujících podmínek: 1) předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, 2) neohrozí se tím bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby a 3) bude dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu.

Problematiku vzájemného odstupu staveb upravuje ustanovení § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., resp. ve vztahu k projednávané věci a posouzení stavby žalovaným i správním orgánem prvního stupně konkrétně odst. 5, kde je stanoveno, že vzdálenost stavby garáže a dalších staveb souvisejících a podmiňujících bydlení umístěných na pozemku rodinného domu nesmí být od společných hranic pozemků menší než 2 m. Z ustanovení § 26 citované vyhlášky plyne, že za podmínek stanovených v ustanovení § 169 stavebního zákona je možná mimo jiné výjimka právě i z ustanovení § 25 odst. 2 až 7 této vyhlášky.

Potud nelze postupu správních orgánů nic vytknout. Platná právní úprava s takovým postupem počítá a umožňuje jej. Jistě je ovšem třeba rovněž připustit, že praktické využití tohoto institutu by mělo přicházet v úvahu pouze v odůvodněných případech, tj. za situace, kdy stanovené technické požadavky na výstavbu mohou být např. v řadě případů dle místních okolností příliš přísné. Smyslem uvedeného postupu pak v případě rozhodování o udělení výjimky je posoudit konkrétní okolnosti případu, zohlednit místní podmínky a vhodnost stavby v dané lokalitě a typu zástavby.

Nestačí proto pouze konstatovat zákonné podmínky a následně se k nim v rámci rozhodnutí přihlásit, aniž by byl postup v každé jednotlivé věci přezkoumatelným způsobem odůvodněn. Soud postrádá náležitě zdůvodněnou garanci dosažení účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu, kterými je třeba v souladu s ustanovením § 2 odst. 2 písm. e) stavebního zákona především rozumět jednak obecné požadavky na využívání území, jednak také technické požadavky na stavby stanovené prováděcími právními předpisy.

Po správním orgánu není možné požadovat věrohodnou predikci event. budoucích možných scénářů užívání realizované stavby. Stejně neopodstatněný je však ze strany zejména správního orgánu prvního stupně opakovaný poukaz na momentálně deklarovaný (a z hlediska správního orgánu jediný relevantní) účel zamýšlené stavby jako skladu dřeva, popř. zahradního nábytku. Je totiž faktem, že za splnění zákonných podmínek nemusí být aktuálně prezentovaný záměr užívání navržené stavby definitivní a jednou provždy daný. Soud považuje v této části rozhodnutí o námitkách účastníků řízení za ryze formalistické, využité jím pouze k formálnímu odmítnutí účastníky řízení předestřených pochybností o splnění předpokladů pro udělení výjimky.

Obecná urbanisticko – architektonická úvaha správního orgánu prvního stupně o vhodnosti umísťování staveb plnících doplňkovou funkci ke stavbám rodinných domů poblíž hranic pozemků, aby tak nedošlo k narušení zastavěnosti pozemku jejich umisťováním uprostřed, je jistě zajímavá a z teoretického hlediska hodnotná, ale soud nikoliv pouze okrajově podotýká, že kromě určitých idejí a principů je zde ještě také platné právo a pouhá etymologie slova „výjimka“ navozuje dojem méně častých řešení pro odůvodněné, popř. jiným způsobem neřešitelné situace, což ale zřejmě nemusí být tento případ, resp. alespoň tomu nic v přezkoumávaném rozhodnutí nenasvědčuje. Úvaha správního orgánu v tomto duchu zde chybí.

Soud rovněž nemůže aprobovat správními orgány pojaté rozhodování o udělení požadované výjimky na vzájemný odstup staveb jako nevyhnutelnou volbu nejméně nepříznivého řešení poukazem na škálu dalších, z hlediska vlastníků sousedních pozemků méně vhodných řešení. Správní orgán v takovém případě nevolí nejlepší z nejhorších v úvahu připadajicích řešení, ale aplikuje v zákonných mantinelech, jejichž integrální součástí je samozřejmě také volné, přesto přezkoumatelné správní uvážení, platné právo.

Soud rovněž nemůže jednoznačně přezkoumat již vůbec úvodní úvahu správního orgánu prvního stupně o podřazení skutkového stavu právní úpravě v ustanovení § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., aniž by na druhé straně soud jakkoliv předjímal charakter zamýšlené stavby. Přesto odůvodnění jejího pojetí v intencích hypotézy tohoto ustanovení o stavbách „souvisejících a podmiňujících bydlení“ soud v rozhodnutí postrádá, neboť určitá „doplňkovost“ takové stavby ke stavbě hlavní se v citovaném ustanovení přímo nabízí. Je tak zřejmé, že i z čistě sémantického významu by měla být stavbou (znatelně) menších rozměrů než stavba hlavní. Vliv samozřejmě může mít i celková rozloha pozemku, na kterém se staví. Je totiž evidentní, že správní uvážení by v těchto případech nemělo být bezbřehé a mělo by poskytnout dostatečnou argumentaci nejen z hlediska event. soudního přezkumu, ale rovněž by mělo být srozumitelné pro své adresáty.

V právě projednávaném případě je na místě také připomenout, že výjimka ze vzájemných odstupů staveb byla vydána v řízení o odstranění stavby, respektive v řízení o jejím dodatečném povolení.

Řízení o výjimce je konečným rozhodnutím ohledně odstupu realizované stavby, proto je na stavebním úřadu, aby v souladu se zásadou subsidiarity v tomto řízení stanovil takové podmínky pro stavebníka, které by přispěly k ochraně práv dotčených vlastníků. Bude proto na dotčených vlastnících, aby v součinnosti se stavebním úřadem a se stavebníkem formulovali své požadavky, a správní orgány je mají zohlednit, resp. se s nimi odpovídajícím způsobem vypořádat. Nelze připustit, aby vlastník sousední nemovitosti byl krácen na vlastnických právech postupem stavebníka, který postaví stavbu bez stavebního povolení. Správní orgány mají náležitě zvažovat a odůvodnit, zda povolení výjimky z obecných technických požadavků na výstavbu a dodatečné povolení stavby postavené v rozporu se stavebním povolením v přímém sousedství žalobců nezsahují do práv žalobců nad přípustnou míru (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.2.2005 č.j. 4 As 33/2003 - 106).

Požádá-li v rámci řízení o dodatečném povolení stavby stavebník o udělení výjimky z obecných požadavků na výstavbu je povinností stavebního úřadu zohlednit především charakter vedeného řízení a pokusit se o dohodu mezi účastníky. Nebude-li taková dohoda uzavřena, stavební úřad respektuje vlastnické právo a právo na ochranu soukromí dotčených osob zváží jejich požadavky na provedení stavebně technických úprav. Zejména pokud budou požadavky konstruktivně vyjádřeny, např. stanovením podmínek pro udělení výjimky, včlení je jako podmínky do rozhodnutí o udělení výjimky, případně přezkoumatelným způsobem odůvodní, proč takovému požadavku vlastníka sousední nemovitosti nebylo možné vyhovět.

Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že v daném případě stavební úřad nerespektoval povahu řízení o výjimce jako samostatného řízení, v němž s konečnou platností určí právní poměry účastníků řízení ve vztahu k odstupovým vzdálenostem stavby. Nevzal rovněž v úvahu do jisté míry sankční charakter řízení o dodatečném povolení stavby, v němž mají být chráněna především práva a oprávněné zájmy dotčených osob. Proto soud uzavřel, že rozhodnutí o výjimce bylo vydáno v rozporu se zákonem a námitka nesprávného posouzení podmínek pro udělení výjimky je tedy důvodná.

S ohledem na výše uvedené shledal krajský soud rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, proto napadené rozhodnutí pro vady řízení podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. bez jednání zrušil a věc podle ustanovení § 78 odst. 4 s.ř.s. žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Uvedená pochybení ve smyslu ustanovení § 76 s.ř.s. soud shledal i v postupu správního orgánu prvního stupně, a proto stejným způsobem rozhodl i ve vztahu k němu, když využil možnosti dané mu v ustanovení § 78 odst. 3 s.ř.s.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobce byl v řízení úspěšný. Soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení za řízení před krajským soudem, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000,-Kč, odměnu za právní zastoupení stanovenou paušální částkou 2 x 2 100,- Kč podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 advokátního tarifu a 2 x 300,- Kč režijní paušál a 960,- Kč na dani z přidané hodnoty, které je zástupce žalobce plátcem, takže celkem náklady činí částku 7 760,- Kč.

Podle ustanovení § 60 odst. 5 s.ř.s. má osoba na řízení zúčastněná právo na náhradu pouze těch nákladů řízení, které vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou ji soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných jí soud může na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Z titulu uložení jakékoliv povinnosti osobám na řízení zúčastněným žádné náklady řízení nevznikly. Soud rovněž neshledává důvody zřetele hodné, pro něž by bylo na místě právo na náhradu nákladů řízení osobám na řízení zúčastněných přiznat. Osobám na řízení zúčastněným se proto právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 5 s.ř.s. nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, z důvodů podle § 103 odst. 1 s.ř.s. prostřednictvím soudu podepsaného v pěti stejnopisech. Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti musí být zastoupen advokátem.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 19. října 2011

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Balejová v.r.

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru