Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 43/2011 - 23Rozsudek KSCB ze dne 21.07.2011

Prejudikatura

5 Afs 31/2003

2 Ads 58/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Afs 75/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

10 A 43/2011 – 23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Paradise Casino Admiral, a.s., se sídlem Komořany 146, Rousínov, proti žalovanému Krajskému úřadu - Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2011, č.j. KUJCK/14226/2011/OEKO, takto:

Rozhodnutí Krajského úřadu - Jihočeského kraje České Budějovice ze dne 5.5.2011 č.j. KUJCK/14226/2011/OEKO a rozhodnutí Městského úřadu v Táboře ze dne 19.1.2011 č.j. METAB 3464/2011/OF/Kr se zrušují pro vady řízení a věc se

vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 000,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou došlou dne 7.6.2011 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2011, č.j. KUJCK/14226/2011/OEKO ve věci vyměření místního poplatku za provozované technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle zvláštního předpisu, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti sdělení vydaném Městským úřadem Tábor dne 19.1.2011 ohledně konkludentního vyměření místního poplatku za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí za zdaňovací období od 1.8.2010 do 30.9.2010 a od 1.10.2010 do 31.12.2010 dle obecně závazné vyhlášky Města Tábor č. 04/2010 o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.

Žalobce v žalobě uvádí, že sdělil Městskému úřadu v Táboře, kde na území Města Tábor provozuje loterie a jiné podobné hry. Současně uvedl, že zařízení podle místní Pokračování
- 2 -
10A 43/2011

vyhlášky poplatku nepodléhají a požádal o sdělení výsledku vyměření místního poplatku. V případě, že dle správce poplatku zařízení podléhá poplatku, nechť sdělí výsledek vyměření místního poplatku v souladu s § 46 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně uvedl, že nemá jak povinnost tak oprávnění k vydání platebního výměru při dobrovolné úhradě místního poplatku. Dne 11.3.2011 žalobce podal proti sdělení Městského úřadu Tábor odvolání, které žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí /sdělení/ potvrdil. S tímto postupem žalobce nesouhlasí a má za to, že se lze proti sdělení správce poplatku odvolat s odkazem na § 109 odst. 1 daňového řádu, z něhož vyplývá, že příjemce rozhodnutí se může odvolat proti rozhodnutí správce daně, pokud zákon nestanoví jinak. Daňový řád jinak nestanoví, žalobce se tak mohl proti konkludentnímu vyměření místního poplatku odvolat. V souvislosti s tím je žalobcem odkazováno na § 11 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb. o místních poplatcích a na ustanovení § 140 odst. 1 daňového řádu. Dle žalobce vyměření daně podle § 46 odst. 5 daňového řádu je tzv. konkludentním vyměřením daně a v souvislosti s tím žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.5.2007 č.j. 2 Afs 175/2006-89, dle něhož je namístě a jako jediné správné, aby správce poplatku rozpornost projevené vůle daňového subjektu odstranil jen rozhodnutím o dani. Rozpornost projevené vůle žalobce uvedl, splnil ohlašovací povinnost a rovněž uvedl, že předmětná herní zařízení nepodléhají poplatku. Vzhledem k tomu, že správce poplatku platební výměr na místní poplatek ani žádné jiné takové platebnímu výměru podobné rozhodnutí nevydal, nemá žalobce jinou možnost než se proti svým hlášením v zákonné lhůtě odvolat. Důvodem pro zamítnutí odvolání pro nepřípustnost nemůže být ani okolnost, že žalobce poplatek zaplatil, neboť nezaplacením poplatku by se žalobce vystavil nebezpečí postihu ze strany správce poplatku dle § 11 věta druhá zákona o místních poplatcích. Splněním povinností není založen důvod pro zamítnutí odvolání pro nepřípustnost jeho podání. Rozhodnutí správce poplatku o zamítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost je nezákonné i mimo jiné proto, že postupovat dle ustanovení § 49 odst. 2 písm. a/ daňového řádu lze jen a pouze tehdy, když podání daňového subjektu je ze zákona nepřípustné a takové podání nelze vůbec učinit. Správce daně nepostupuje v souladu se zákonem, jestliže podání označené jako odvolání proti konkludentnímu vyměření místního poplatku zamítne dle § 49 odst. 2 písm. a/ s odůvodněním, že jde o nepřípustné podání. Žalobce proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. K odkazu žalobce na ustanovení § 46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků poukázal na zvláštní zákon o místních poplatcích, který je vůči zákona o správě daní a poplatků ve vztahu speciality. Rovněž odkázal na ustanovení § 11 zákona o místních poplatcích, které stanoví, že nebudou-li poplatky zaplaceny poplatníkem včas nebo ve správné výši, vyměří mu obecní úřad poplatek platebním výměrem. Žalovaný proto uzavřel, že správce poplatku nemá povinnost vydat na základě žádosti poplatníka platební výměr při dobrovolném zaplacení poplatku ve lhůtě splatnosti. Správce daně ani nedisponuje pravomocí k vydání platebního výměru. Rovněž ustanovení § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nelze na poplatkové řízení použít, jelikož platí § 11 zákona o místních poplatcích.

Ze správního spisu vyplývá, že žalobce oznámil Městskému úřadu v Táboře, jaká hrací zařízení na území města na základě povolení Ministerstva financí provozuje. Ve sdělení žalobce ohlásil, že jím provozované jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí nepodléhá místnímu poplatku a současně požádal o vyměření místního poplatku platebním výměřem.

Pokračování
- 3 -
10A 43/2011

Dne 28.12.2010 žalobce doručil Městskému úřadu v Táboře odvolání proti konkludentnímu vyměření místního poplatku za jiné technické herní zařízení, neboť konkludentní vyměření místního poplatku je nezákonné a protiústavní.

Na toto odvolání žalobce Městský úřad v Táboře reagoval neformálním sdělením, ve kterém bylo žalobci oznámeno, že správce poplatku nemá povinnost vydat na základě žádosti poplatníka platební výměr při dobrovolné úhradě místního poplatku ve lhůtě splatnosti, ale nemá ani oprávnění k vydání takového rozhodnutí. Proto není odvolání žalobce proti konkludentnímu vyměření místního poplatku za jiná technická herní zařízení přípustné. Proti tomuto sdělení podal žalobce odvolání, ve kterém namítal, že je povinností správce poplatku vydat rozhodnutí i při dobrovolné úhradě místního poplatku, ostatní argumentace v odvolání je shodná s žalobními body.

Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a sdělení vydané Městským úřadem v Táboře ze dne 19.1.2011 potvrdil s tím, že odvolání není přípustné a konstatoval, že odvolání lze podat pouze proti stanovení daňového základu a daně správcem daně. V případě zaplacení místního poplatku však nedochází ani k jedné z těchto možností, jelikož správce místní poplatek nevyměřuje a rovněž nedochází ani k vydání platebního výměru. Jelikož správcem poplatku nebylo vydáno žádné rozhodnutí prvního stupně poplatkové povinnosti, je nutno dojít k závěru, že proti zaplacení místního poplatku není možné podat odvolání dle § 48 daňového řádu, resp. podle § 109 daňového řádu.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Mezi účastníky je na sporu, zda podané odvolání proti konkludentnímu vyměření místního poplatku je podáním přípustným a zda zamítnutí odvolání pro nepřípustnost bylo provedeno v souladu se zákonem.

Správce poplatku a následně i žalovaný při úvaze o tom, je-li odvolání přípustné, vyšel z názoru, že zákon o místních poplatcích ve svém ustanovení § 11 obsahuje speciální právní úpravu pro vydání platebního výměru, a proto se zřetelem k zásadě o vztahu speciálního a obecného právního předpisu nelze daňový řád uplatnit. Tato úvaha je sice správná, avšak speciální právní úprava obsažená v zákoně o místních poplatcích postihuje pouze dva vadné postupy poplatníků zakládající důvod pro vydání platebního výměru, a sice včasné nezaplacení poplatku a úhradu poplatku v nesprávné výši. Na jiné možné případy související se správou poplatku nedopadá.

Z hlediska možného využití daňového řádu je především zapotřebí poukázat na § 1 odst. 1 dříve platného daňového řádu, ze kterého je zřejmé, že daný zákon upravuje rovněž správu poplatků. Žalobce podal ohlášení ve smyslu vyhlášky Města Tábor a takové ohlášení je zcela podřaditelné hlášení podle § 46 odst. 5 daňového řádu účinného v době ohlášení poplatkové povinnosti. V ohlášení sdělil, jaká technická herní zařízení provozuje a současně vyjádřil názor, že tato zařízení poplatkové povinnosti nepodléhají, podal žádost o vyměření poplatku, na kterou nebylo reagováno a ve lhůtě splatnosti poplatek zaplatil. Vznikne-li poplatková povinnost, je její nesplnění sankcionovatelné a bez významu není ani okolnost, že uplatnění řádného opravného prostředku nemá podle § 48 odst. 12 odkladný účinek. Povinností poplatníka by proto bylo poplatek zaplatit i za situace, kdy poplatek by byl vyměřen a poplatníkem byl odvoláním napaden. Proto je třeba rozlišit případy, na které dopadá ustanovení § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích o vydání platebního výměru od Pokračování
- 4 -
10A 43/2011

případů, kdy poplatník ohlašovací platební povinnost splní, avšak má za to, že na něj poplatková povinnost nedopadá. Tato posledně uvedená varianta zákonem o místních poplatcích upravena není, a proto je zapotřebí na ni vztáhnout obecnou úpravu pro správu místního poplatku upravenou daňovým řádem.

Správce poplatku vyměřil poplatek konkludentně podle § 46 odst. 5 zákona, ač pro takový postup nebyly dodrženy podmínky, jestliže žalobce podal žádost o sdělení výsledku vyměření poplatku a i takové vyměření má povahu rozhodnutí podle § 48 odst. 1 zákona. Vztahuje-li se daňový řád i na poplatky, pak stanovení daňového základu a daně je nutno chápat jako legislativní zkratku a je zapotřebí rozumět jí i základ místního poplatku a poplatek. Výklad zaujatý správními orgány by pak ve své podstatě znamenal, že v poplatkové věci odvolání přípustné není. Poznamenává se, že ve smyslu současně platného daňového řádu se daní rozumí i poplatek (§ 2 odst. 3 písm. a) zákona). Soud proto uzavřel, že důvody, pro které správní orgány shledaly odvolání jako nepřípustné, dodrženy nejsou. Proto nebyl opodstatněný postup žalovaného podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu odvolání zamítnout a prvostupňové rozhodnutí potvrdit.

V souzené záležitosti se jedná o to, zda žalobce zaplatil v zákonné výši poplatek za provozované jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Žalobce si poplatkovou povinnost splnil a poplatek zaplatil vzdor tomu, že v ohlášení rozsah své poplatkové povinnost zpochybnil. K úhradě místního poplatku přistoupil na základě svého rozhodnutí. Správce poplatku pro splnění povinností žalobcem učinil úsudek, že ohledně místních poplatků nedošlo ke sporu. Proto bylo uzavřeno, že místní poplatek byl tudíž vyměřen konkludentně. Tento právní názor žalovaného nemá oporu v předložených podkladech a není správný.

Podle § 140 odst. 1 část věty před středníkem daňového řádu neodchyluje-li se vyměřovaná daň od daně tvrzené daňovým subjektem, správce daně nemusí daňovému subjektu výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem. To odpovídá též právní úpravě obsažené v zákoně o místních poplatcích.

Z toho vyplývá, že ke konkludentnímu vyměření dochází na základě rozhodnutí poplatníka, přičemž takové rozhodnutí považuje správce poplatku za správné. Pro konkludentní vyměření poplatku nepostačuje pouze předcházející úvaha správce poplatku o tom, zda se uhrazený poplatek neodchyluje od poplatku podle vyhlášky, ale musí tu být i projev vůle poplatníka. Souladné stanovisko nelze spatřovat výlučně v úhradě poplatku, jestliže poplatník tvrdí, že poplatková povinnost podle vyhlášky jej nestíhá, protože úhradou poplatku může být sledováno předejít například sankcionování pro opožděné či nesprávné zaplacení poplatku. Podstatné je, že žalobce vyjádřil, že jím provozovaná zařízení poplatkové povinnosti nepodléhají, což má za následek, že vyměřený poplatek se odlišuje od tvrzení poplatníka. Jestliže se vyměřená daň od tvrzení poplatníka liší, není tu zákonný předpoklad pro postup žalovaného výsledek vyměření neoznámit platebním výměrem. Podmínky pro konkludentní vyměření poplatku proto dodrženy nebyly.

V projednávané věci žalovaný vychází z názoru, že konkludentní rozhodnutí o místním poplatku bylo vydáno a pro úsudek o tom, je-li dané rozhodnutí způsobilé přezkoumání soudem je rozhodné, je-li konkludentní rozhodnutí v právní moci a existují-li proti němu řádné opravné prostředky využitelné poplatníkem. Soudní přezkum správních rozhodnutí představuje následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, a proto Pokračování
- 5 -
10A 43/2011

musí poplatník k ochraně svých práv vyčerpat všechny prostředky zákonem stanovené k jeho ochraně.

Odvolání není podle § 140 odst. 4 daňového řádu přípustné tehdy, neodchyluje-li se vyměřená daň od daně tvrzené daňovým subjektem.

V projednávané věci žalobce tvrdí, že poplatkovou povinnost nemá.

Proto je tu rozpor mezi tvrzením poplatníka a vyměřeným poplatkem. Na daný platební výměr nelze aplikovat § 140 odst. 4 daňového řádu. Platební výměr konkludentně vydaný o místním poplatku je proto odvoláním napadnutelný.

Platební výměr nebyl vydán v písemné formě, a tudíž nemá náležitosti předpokládané § 102 daňového řádu. V důsledku toho chybí poučení o řádném opravném prostředku. Okolnost, že platební výměr není formalizovaný, nemění nic na možnosti podat odvolání. Výklad zaujatý správními orgány by pak ve své podstatě znamenal, že v poplatkové věci odvolání přípustné není. Ve smyslu současně platného daňového řádu se daní rozumí i poplatek (§ 2 odst. 3 písm. a) zákona). Soud proto uzavřel, že důvody, pro které správní orgány shledaly odvolání jako nepřípustné, dodrženy nejsou. Proto nebyl opodstatněný postup žalovaného podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu odvolání zamítnout a prvostupňové rozhodnutí potvrdit.

Jestliže nepřípustnost odvolání nelze spatřovat v okolnostech uvedených v odůvodnění sdělení správce poplatku o odvolání, nebylo možno usuzovat na vyloučení opravného prostředku. Rozhodnutí o odvolání jak správce poplatku tak odvolací instance jsou proto vadná.

Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení a současně s odkazem na § 78 odst. 3 s.ř.s. zrušil rozhodnutí správce poplatku, protože to je stiženo stejnými vadami jako rozhodnutí odvolací instance.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 2 000,- Kč představující zaplacený soudní poplatek.

Podle § 51 odst. 1 s.ř.s., nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně z důvodů podle § 103 odst. 1 s.ř.s. prostřednictvím soudu podepsaného ve dvou stejnopisech. Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 21. července 2011

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Balejová v.r.

Pokračování
- 6 -
10A 43/2011

Za správnost vyhotovení:

Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru