Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 16/2014 - 62Rozsudek KSCB ze dne 31.03.2015

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 125/2015

přidejte vlastní popisek

10A 16/2014 - 62

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Zdeňka Strnada, Ph.D., v právní věci žalobce ENVIVOS s.r.o., se sídlem České Budějovice, Hlinská 456/2, zast. Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, odboru výkonu státní správy II, se sídlem České Budějovice, Mánesova 3a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2013, čj. 1077/510/2013,64418/ENV/13,

takto:

Žaloba se zamítá.

Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou dne 11. 2. 2014 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 6. 4. Pokračování
- 2 -
10A 16/2014

2012 č.j. KUJCK 6714/2009 OZZL/25/Ji/R, kterým bylo rozhodnuto o neudělení souhlasu podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech ve věci žádosti žalobce ze dne 11.3.2009 o prodloužení platnosti rozhodnutí č.j. KUJCK 1043/2007 OZZL/2/So/R ze dne 23 . 4.2007 pro zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů umístěného v areálu firmy TRIO INVEST a.s., Hlinská 456/2 v k.ú. České Budějovice.

Žalobce namítá, že žalovaný se vypořádal se skutečnostmi uvedenými v odvolání pouze v obecné rovině bez provedeného dokazování a s některými námitkami se nevypořádal vůbec. Z odůvodnění rozhodnutí není seznatelné, proč žalovaný považuje námitky žalobce za liché, mylné nebo vyvrácené a které nové skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí. Žalovaný svůj závěr opírá o dokumentaci pasportu stavby bez popisu technologických procesů jednotlivých částí zpracované dne 22. 7. 2005 Ing. M.H., která byla zhotovena pro zaměření a zápis této budovy a dalších objektů nacházejících se v provozním areálu do katastru nemovitostí. Část těchto objektů byla odstraněna. Dle žalobce nelze považovat za prokázané bez zachované projektové dokumentace původního souboru budov a technologií, že rozhodnutí ze dne 15. 3. 1984 bylo určeno pro všechny původní objekty, jejichž součástí byla i zachovaná podzemní betonová jímka, vyčleněná následně ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů nebo pouze objekt DEM – ČOV s technologií na čištění odpadních vod, kdy se dá předpokládat, že se jednotlivé objekty budovaly postupně a některé z nich možná i bez stavebního povolení. Cílem vodoprávního orgánu bylo ověřit a legalizovat stavby a zařízení, které se zachovaly z původního systému objektů a zařízení. Magistrát města provedl na základě uvedené dokumentace ověření existence stavby vodního díla se závěrem, že stavba deemulgační čistírny odpadních vod je užívána k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Tímto ověřením se nahradily chybějící nedochované doklady ověřované stavby. Žalobce má za prokázané, že v roce 2005 zde společnost ECO – F a.s. (právní předchůdce žalobce) provozovala dvě vodoprávním orgánem ověřená zařízení, a to vodní dílo - deemulgační čistírnu odpadních vod a zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů provozované dle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech, což umožnilo předchozímu provozovateli přijímat do tohoto zařízení i kapalné odpady charakteru odpadních vod a dále je předčistit jako závadné látky v odpadních vodách v dikci zákona č. 254/2001 Sb., o vodách. DEM – ČOV žalobce převzal od společnosti ECO – F a.s. a dále pokračoval v provozování dvou na sobě nezávislých ověřených zařízeních, aniž je po stránce stavební změnil. Tedy a) zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů provozované dle zákona č. 185/2001 Sb., a rovněž tak i zařízení na předčištění průmyslových odpadních vod – vodní dílo DEM – ČOV provozované dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, to je nakládání s vodami – činnost výhradně čistírenského charakteru. Nikoli tedy na základě § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech – nakládání s odpady – činnost odstraňování nebezpečných odpadů D9. Zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů je pro provoz vodního díla DEM – ČOV nepotřebné. Žalobce provozoval zařízení na základě souhlasu žalovaného ze dne 23. 4. 2007 s platností na dva roky. V souhlasu bylo stanoveno, aby nebezpečné odpady byly zabezpečeny jako závadné látky dle zákona č. 274/2001 Sb., a rovněž v režimu tohoto zákona odstraňovány. Žalobci nebylo uloženo odstraňovat nebezpečné kapalné odpady v režimu zákona č. 185/2001 Sb. Žalobce odkázal na závazné stanovisko vydané Krajskou hygienickou stanicí v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2007 s tím, že i v provozně havarijním řádu je pro toto zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů na straně 5 jednoznačně určen způsob nakládání s nebezpečnými odpady a závadnými látkami, a to kódem D15- skladování odpadů před jejich odstraněním. Není tedy stanoven způsob odstranění D9, jak žalovaný dovodil. Vodní dílo DEM – ČOV bylo vodoprávním orgánem zkolaudováno jako čistírna průmyslových odpadních vod, probíhají Pokračování
- 3 -
10A 16/2014

tam činnosti převážně čistírenského charakteru dle zákona o vodách, vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu. Toto zařízení je tedy provozováno v režimu zákona o vodách, nikoli jako zařízení k odstraňování odpadů dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. V provozně havarijním řádu je jednoznačně určen způsob skladování odpadů = závadných látek zařízení, nikoli způsob odstraňování odpadů, a to v bodě b), kde je uvedeno, že odpadní vody a kapalné odpady budou soustřeďovány v podzemní železobetonové jímce opatřené indikačním systémem. Jímka navazuje na technologické zařízení DEM – ČOV. Toto zařízení pro „sběr a výkup“ není pro provoz vodního díla DEM – ČOV nutná. Reaktory jsou plněny přímo pomocí ocelového potrubí ze zabezpečené manipulační plochy pro stáčení cisternových vozů. Kalová pole byla v průběhu nové výstavby hal odstraněna, jímka přestala sloužit původnímu účelu a stala se nepotřebnou. Žalobce proto využil stejně jako předchozí provozovatel tuto podzemní jímku jako zařízení ke sběru odpadních vod a především kapalných odpadů charakteru odpadních vod. Proto nesouhlasí se žalovaným, že krajský úřad nerespektoval rozsah zařízení, schválený příslušnými vodoprávními úřady a neakceptoval kolaudační souhlas, to je ověření existence stavby ze dne 21. 9. 2005, které provedl speciální stavební úřad, Magistrát města České Budějovice, odbor ochrany životního prostředí. Stavební úřad potvrdil, že stavba DEM – ČOV je užívána k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Speciální stavební úřad ověřoval dvě zařízení, a to zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů a vodní dílo DEM – ČOV. Krajský úřad však nehodnotil podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech všechny venkovní podzemní jímky, jak chybně žalovaný uvádí, ale pouze jednu nepotřebnou podzemní jímku po kalových polích. Ostatní dvě venkovní jímky byly a jsou součástí technologie vodního díla DEM – ČOV, kdy jedna slouží k akumulaci vyčištěných odpadních vod před jejich vypouštěním do areálové kanalizace a následně do veřejné kanalizace zakončené městskou čistírnou odpadních vod a druhá slouží k akumulaci postupně a uměle vznikajících technologických kalů z procesu čištění odpadních vod.

Žalobce nesouhlasí se žalovaným, že po ověření vodního díla DEM – ČOV Magistrátem města České Budějovice pro nakládání s odpadními vodami v režimu vodoprávní legislativy není vyloučeno, aby zde bylo nakládáno i s jinými komoditami právně zařazenými jako tekuté odpady, ale pouze za podmínky, že zařízení respektuje příslušnou právní úpravu v oblasti nakládání s odpady, zde úpravu provozu zařízení pro nakládání s odpady. Žalobce má za to, že není zcela jasné, jakou právní úpravu provozu zařízení pro nakládání s odpady měl žalovaný na mysli. Na vodním díle DEM – ČOV k žádné právní úpravě pro zařízení pro nakládání s odpady nemůže dojít. Probíhá zde činnost výhradně čistírenského charakteru.

Předmětné zařízení nikdy nebylo provozováno jako zařízení k odstraňování odpadů podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. To je zásadní důvod, pro který nemůže se na zařízení – vodní dílo DEM – ČOV vztahovat ustanovení § 82 odst. 2 zákona o odpadech. Souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu odpadních vod a kapalných odpadů a zařízení vodního díla DEM – ČOV byl udělen již v roce 2003 právnímu předchůdci žalobce, tak v roce 2007 žalobci, tedy v době, kdy již platil zákon o integrované prevenci, a to bez omezení k tomuto zákonu. Dle žalobce pro fungování zařízení není důležité, zda objekty byly zkolaudovány jako jeden celek nebo samostatně. Důležité je, jaké činnosti byly v těchto objektech povoleny v příslušných správních řízeních, a zda tyto objekty vyhovují po stránce technické, tak po stránce stavební. Podle žalobce není správný závěr žalovaného o dvojjediném charakteru DEM – ČOV. Odmítá závěr, že zkolaudované vodní dílo se může řídit zákonem o odpadech. V dané věci byl speciálním stavebním úřadem vodoprávní úřad. Vyslovil domněnku, že nemůže jiný správní úřad provést změnu v užívání stavby a bez Pokračování
- 4 -
10A 16/2014

vědomí žalobce změnit vodní dílo na zařízení k odstraňování nebezpečných odpadů. K tomu žalobce dále uvedl příklady složení průmyslových odpadních vod. Uvedl i příkladné metody čištění a zdůraznil, že s nástupem zákona o odpadech nehledal zařízení k odstraňování odpadů, ale hledal kapalné odpady, které by byly na jeho stávajícím vodním díle předčištěny jako závadné látky bez nutných úprav na stávající DEM – ČOV. Na vodním díle DEM – ČOV probíhají činnosti výhradně čistírenského charakteru, tj. snižování obsahu závadných látek na úroveň přípustného stupně znečištění pro vypouštění do veřejné kanalizace. Z toho žalobce dovozuje, že na vodním díle DEM – ČOV nemůže probíhat činnost k odstraňování kapalných odpadů. S ohledem na použití fyzikálně chemické metody, kdy konečným produktem nejsou sloučeniny nebo směsi, které se odstraňují postupem pod D1 – D12 je jednoznačné, že na DEM – ČOV způsob odstraňování nebezpečných odpadů pod kódem D9 neprobíhá. Na vodním díle DEM – ČOV se jedná o činnost výhradně čistírenského charakteru. Žalobce odmítl hodnocení žalovaného při posuzování kapacity zařízení. Podle žalobce je třeba rozlišit kapacitu technologickou od kapacity objemové. Vzhledem k tomu, že na DEM – ČOV se nakládá s odpadními vodami, není důležitá objemová kapacita reaktorů, ale technologická kapacita celého zařízení. K technologické kapacitě odkázal žalobce na rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 5. 1. 2006. Dle žalobce je dále důležité, že krajský úřad žalobci udělil souhlas k provozování zařízení ke sběru a výkupu odpadů pouze pro jednu jímku, což dle žalobce odpovídá i provoznímu a havarijnímu řádu schválenému krajským úřadem. Z původní technologické soustavy se zachovala pouze podzemní betonová jímka, která navazuje na vodní dílo DEM – ČOV. K provozu tohoto díla však není nutná. Podle žalobce je nepodstatné, zda došlo či nedošlo k právnímu rozdělení objektů. Důležitá je činnost, která je provozována. K provozování zařízení ke sběru a výkupu odpadů a jeho provozním řádem žalovaný vydal souhlasy dvěma rozhodnutími, a to právnímu předchůdci žalobce v roce 2003 na dobu neurčitou a žalobci v roce 2007 na dobu dvou let. V tomto rozhodnutí bylo uvedeno, že pokud nedojde k zásadním změnám, požádá žadatel pouze o prodloužení platnosti tohoto souhlasu. Žalobce opakovaně poukázal na to, že v této době již platil zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci. Žalobce v souladu s rozhodnutím žalovaného požádal o prodloužení vydaného souhlasu, a to dne 11. 3. 2009. Tento souhlas neobdržel, přestože v této době k legislativním změnám, které by mohly být překážkou pro prodloužení souhlasu, nedošlo.

U žalobce na zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů a na zařízení vodním díle DEM – ČOV způsob odstraňování nebezpečných odpadů pod kódem D9 nikdy neprobíhal, proto nemůže se vztahovat na tato zařízení § 42 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci. Žalobce vyslovil domněnku, že zařízení lze provozovat po prodloužení platnosti souhlasu nebo udělení nového souhlasu bez nutnosti vydávat integrované povolení. Žalobce v odvolání popsal a vysvětlil rozdíl mezi čištěním odpadních vod a způsobem odstranění odpadů. Podle názoru žalobce se žalovaný k této problematice nevyjádřil. Z toho důvodu žalobce v žalobě znovu připomněl zásadní rozdíl mezi těmito činnostmi, z něhož vyplývá, že na vodním díle DEM – ČOV nemůže probíhat žádný ze způsobů odstraňování odpadů uvedených v příloze č. 4 k zákonu o odpadech, a ani v minulosti nikdy probíhat nemohl. Není tedy důvod, aby žalobce mohl požádat o změnu v užívání stavby vodoprávní orgán jako příslušný stavební úřad. Vodní dílo – DEM – ČOV nikdy v minulosti nebylo dle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech provozováno, nemohl tudíž probíhat ani způsob odstraňování nebezpečného odpadu dle kódu D9 přílohy č. 4 k zákonu o odpadech. Probíhala pouze činnost čistírenského charakteru v dikci zákona o vodách. Žalobce dále odkázal na odborné stanovisko JVS a.s. k možnosti rekolaudace vodního díla DEM – ČOV na zařízení k odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu. Připomněl, že komodita právně určená jako odpad vstupuje do zařízení ke sběru a výkupu Pokračování
- 5 -
10A 16/2014

odpadních vod a kapalných odpadů za podmínek uvedených v rozhodnutí krajského úřadu ze dne 23. 4. 2007 a následně vstupuje do zařízení vodního díla DEM – ČOV jako komodita závadné látky charakteru odpadních vod, která je následně předčištěna a vypuštěna přes veřejnou kanalizaci do vodního toku. V provozním a havarijním řádu je mimo jiné označen i způsob nakládání s kapalným odpadem D15 – Skladování odpadů před jejich odstraněním v režimu zákona o vodách. Ani v jednom provozním řádu není uveden způsob odstraňování kapalných odpadů pod D9 dle přílohy č. 4 k zákonu č. 185/2001 Sb., o odpadech. Žalobce dále popsal proces, který probíhá v reaktorech, avšak zdůraznil, že jedná se o čištění a tento způsob není totožný se způsobem odstraňování odpadů. Žalobce vyslovil domněnku, že žalovaný na základě nepřesného popisu činností dospěl k nesprávnému zařazení uvedených zařízení. Žalobce vyslovil nesouhlas se závěrem žalovaného, že DEM – ČOV dosahuje limitních hodnot uvedených v příloze č. 1 zákona o integrované prevenci bod 5.1., neboť se nejedná o zařízení k odstraňování nebezpečného odpadu, ale o vodní dílo, které nespadá pod režim zákona o integrované prevenci, proto má pouze povinnost ohlašování do integrovaného registru znečištění. Žalobce současně poukázal na to, že prvoinstanční orgán neprovedl důkladné hodnocení získaných důkazů, nezjistil stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti. Vycházel především z odborného stanoviska odboru integrované prevence a IRZ MŽP, aniž si vyžádal odborná stanoviska dalších odborů. Prvoinstanční orgán neprověřil vydaná rozhodnutí a stanoviska, především rozhodnutí vodoprávního orgánu jako příslušného stavebního úřadu. Žalovaný se nevypořádal s odborným vyjádřením 1. JVS a.s. provozovatele veřejné kanalizace a komunální ČOV, který je dle žalobce nejdůležitějším účastníkem projednávané kauzy. Přitom bez souhlasu této společnosti nemůže být do kanalizace cokoliv vypuštěno. Podle názoru žalobce nebyl akceptován rozsudek správního soudu, žalovaný se nevypořádal a nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce považuje za prokázané, že zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů a zařízení vodní dílo DEM – ČOV nepodléhají režimu zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, proto na jejich provozování není potřeba integrovaného povolení. Z těchto důvodů bylo navrženo, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 6. 4. 2012 č.j. KUJCK 6714/2009/25/Ji/R.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Poukázal na skutečnost, že žalobní námitky v žalobě ze dne 6. 2. 2014 jsou ve velké míře totožné s námitkami žaloby ze dne 4. 10. 2012, proto žalovaný odkázal na vyjádření k této žalobě. K námitce ohledně obsahu rozhodnutí žalovaného z roku 2007 co do legislativních změn, žalovaný uvedl, že rozhodnutí z roku 2007 bylo nezákonné. Rozhodnutí trpělo vadami, které způsobily jeho nezákonnost. Žalobce na jeho základě zařízení provozoval v dobré víře. Žalovaný má za to, že dostatečně odůvodnil, že není nezákonné, pokud v DEM – ČOV se nakládá s tekutými odpadními vodami, neboť takový odpad je díky svým vlastnostem a charakterem zpracovatelný. Předmětem sporu je právní zařazení DEM – ČOV, kde se nakládá s odpady. Žalobce opakovaně namítá, že změna v užívání stavby vodního díla na zařízení k odstraňování odpadů je právně nepodloženým krokem. Jedná se o názor, neboť žalobce nepodal žádnou žádost, na základě které by vodoprávní úřad autoritativně rozhodl, že nelze provést změnu stavby ve smyslu oddělení jímek, které by se tak staly samostatným zařízením.

Nesprávná je námitka žalobce, podle které nebylo prokázáno, proč vodní dílo ČOV může být současně zařízením k nakládání s odpady. Pokud jde o určení charakteru zařízení při nakládání s odpady je příslušná právní úprava uvedena v zákoně o odpadech popřípadě v zákoně o integrované prevenci. Na základě těchto zákonů vyslovil žalovaný závěr, že přes novelizaci těchto označených předpisů nedošlo ke změně názoru odvolacího orgánu. Pokračování
- 6 -
10A 16/2014

Novelizace zákona o vodách se rozhodované věci nedotýká, byla by pravděpodobně posuzována právě v řízení o udělení integrovaného povolení. Žalovaný řádně nezjistil stav věci, nepovažoval za potřebné hodnotit vyjádření odboru ochrany vod či Ministerstva zemědělství, neboť předmětem rozhodování je komodita, která vstupuje do zařízení v režimu zákona o odpadech, nemění nic na technologii či vypouštění vod do kanalizace. Žalovaný poukázal na to, že předmětem sporu je situace, kdy žalobce v roce 2009 žádal o prodloužení platnosti souhlasu uděleného podle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., v platném znění k provozování zařízení, ke sběru nebo výkupu odpadů, respektive odpadních vod a kapalných odpadů, a to z důvodu uplynutí doby jeho platnosti. Žalovaný rozhodl, že DEM – ČOV je jedno zařízení a není v kompetenci odboru životního prostředí označit část tohoto zařízení, deklarovaného rozhodnutím vodoprávního úřadu, to je jímky jako samostatné zařízení. Pokud tedy tvoří zařízení celek a dochází v něm k nakládání s odpady, musí se tak dít pouze se souhlasem odboru životního prostředí. Ten pak podle platné legislativy konstatoval, že zařízení jako takové podléhá režimu integrované prevence. Námitky žalobce považuje žalovaný za neoprávněné a v souvislosti s tím odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde jasně vyslovil svůj názor na danou věc ve smyslu úpravy nakládání s odpady.

Pokud žalobce má za to, že zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů a zařízení vodní dílo DEM – ČOV nepodléhá režimu zákona o integrované prevenci a k jejich provozování není potřeba integrovaného povolení, je tento závěr pravdivý a žalovaný jej nerozporuje, když režimu zákona o integrované prevenci nepodléhá „zařízení vodní dílo DEM – ČOV“, jestliže je v něm nakládáno s vodou odpadní podle vodního zákona. Pokud však žalobce do svého zařízení hodlá přijmout odpad zařazený jako odpadní voda, musí být osobou oprávněnou podle zákona o odpadech, byť technologie čištění je naprosto stejná. Vzhledem k tomu, že jímky nejsou právně určené jako samostatné zařízení, posuzuje se nakládání s odpady v celém provozovaném zařízení, což je právě vodní dílo ČOV. Pak s ohledem na kapacitu se DEM – ČOV dostává do režimu zákona o integrované prevenci. Pokud však žalobce bude do svého zařízení přijímat pouze odpadní vody jakkoli znečištěné, nicméně nezařazené jako odpad podle zákona o odpadech, žádný souhlas k provozu zařízení dle tohoto zákona nepotřebuje. K námitce žalobce, že betonová podzemní jímka není pro provoz zařízení nutná, žalovaný odkázal na odůvodnění o právním statusu zařízení. Pokud vodoprávní úřad deklaroval i tuto jímku jako součást zařízení, skutečnost, že jí žalobce fakticky nepoužívá, nečiní příslušnou část povolení neplatnou. Proces vydávání povolení vodoprávním úřadem není pro vedené řízení relevantní, neboť předmětem řízení je nakládání s odpady. Nejde tedy o vztah provozovatel ČOV a provozovatel kanalizace, ale o vztah původce odpadních vod a provozovatel ČOV.

Žalovaný zdůraznil, že pro výklad věcné stránky je nezbytné rozlišovat a nezaměňovat nakládání s odpadními vodami podle zákona o vodách a nakládání s tekutými odpady podle zákona o odpadech. V prvním případě je příslušným povolovacím orgánem vodohospodářský úřad vydávající příslušné kolaudační rozhodnutí, ve druhém případě se jedná o zařízení podle zákona o odpadech či podle zákona o integrované prevenci. Po datu 30. 10. 2007 je nutné odlišovat zařízení, které spadá do působnosti tohoto zákona na základě činností, které v zařízení probíhají, nikoli účelem, pro který byly zkolaudovány. Žalovaný nemá pochyb o tom, že žalobce by mohl nakládat, respektive přejímat od původců tekuté odpady, i když tyto komodity lze charakterizovat jako odpadní vody. O zařazení komodity rozhoduje původce a ten zvolí, zda s komoditou bude nakládáno jako s odpadní vodou v režimu zákona o vodách či zda komoditu podřadí režimu zákona o odpadech, když ji označí za tekutý odpad. Žádnou závaznou normou není stanovena hranice mezi odpadní vodou a tekutým odpadem, a proto zařazení pod příslušný právní režim provádí původce sám. Každá další osoba, které je Pokračování
- 7 -
10A 16/2014

komodita předána, nemůže měnit její právní status, není tak správný názor žalobce v žalobě, že kapalné odpady jsou před vstupem do vodního díla následně právně zařazeny podle zákona o vodách jako závadné látky. Jímka je stavební součástí DEM – ČOV, když jako součást byla zkolaudována spolu s DEM. Pokud by tedy žalobce měl v úmyslu provozovat jímku samostatně, musel by provést její oddělení například zmiňovanou formou rekolaudace vodního díla DEM – ČOV. Žalovaný nemá pochybnost o tom, že proces probíhající v jímce po navezení odpadní vody lze podle zákona o vodách definovat jako předtištění odpadních vod, pokud jsou naváženy od původců tekuté odpady, probíhá v jímce fyzikálně chemická úprava pod kódem D9. Každé zařízení, kde dochází k nakládání s odpady nebo odstraňování tekutých odpadů, je nutný souhlas podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Podle § 82 odst. 2 citovaného zákona nelze v souvislosti s platností zákona o integrované prevenci přistoupit k vydání rozhodnutí podle zákona o odpadech. Zařízení provozované na základě integrovaného povolení nepřestává být zařízením, kde lze nakládat s odpadními vodami ve smyslu zákona o vodách, nicméně v případě, že se nakládá také s odpady, respektive probíhá činnost podle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci, podléhá s nástupem integrované prevence v ochraně životního prostředí od 1. 1. 2003 s přechodným obdobím do 30. 10. 2007 provoz zařízení režimu tohoto zákona o integrované prevenci. Pokud by tedy žalobce přijímal od subjektů pouze odpadní vody podle zákona o vodách a nenakládal by s tekutými odpady v režimu zákona o odpadech, pro zařízení by pak postačoval souhlas vodohospodářského orgánu.

Ze spisu byly zjištěny tyto skutečnosti.

Dne 11. 3. 2009 požádal žalobce Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví České Budějovice o prodloužení platnosti rozhodnutí ze dne 23.4.2007 č.j. KUJCK 10413/2007 OZZl/2/SoR, kterým byl žalobci udělen souhlas podle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., k provozování zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů, resp. odpadních vod a kapalných odpadů, umístěného v areálu společnosti TRIO invest a.s. Důvodem žádosti bylo uplynutí doby platnosti uvedeného souhlasu. Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví České Budějovice usnesením ze dne 18.3.2009 č.j. KUJCK 6714/2009 OZZL/2/SoU žádost jako zjevně právně nepřípustnou podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb. zastavil. Toto usnesení bylo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 27.4.2009 č.j. 510/489/09 Dv zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí s ohledem na nedostatečné odůvodnění.

Ve spise je založeno stanovisko odboru integrované prevence a IRZ Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 4. 2009, z jehož závěru vyplývá, že bude-li jímka určená pro sběr odpadních vod provozována jako součást zařízení, které bude spadat pod zákon o integrované prevenci, bude tato jímka zahrnuta pod působnost tohoto zákona jako přímo spojená činnost podle § 2 písm. a) tohoto zákona. Dále spis obsahuje stanovisko provozovatele veřejné kanalizace 1. JVS a.s. ze dne 28. 4. 2009 vypracované k žádosti žalobce o odborné stanovisko k možnosti rekolaudace vodního díla deemulgační a neutralizační ČOV na zařízení na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu a zařízení k nakládání s odpadními oleji, vždy o kapacitě větší 10 t denně. Ze stanoviska vyplývá, že žádost je irelevantní, neboť deemulgační a neutralizační ČOV je zařízením, které svým technologickým vybavením a účelem je určeno k předčištění odpadních vod znečištěných nebezpečnými nebo zvláště nebezpečnými látkami na koncentrace, které jsou v souladu s nejvyššími přípustnými limity stanovenými rozhodnutím odboru ochrany životního prostředí České Budějovice vydaný dne 5. 1. 2006, případně s limity kanalizačního Pokračování
- 8 -
10A 16/2014

řádu. Deemulgační a neutralizační ČOV není zařízením na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu, ani zařízením k nakládání s odpadními oleji vždy o kapacitě větší než 10 t denně. Uvedené zařízení nemá kapacitu na zpracování 10 t odpadních vod znečištěných oleji denně, natož pak na zpracování 10 t odpadních olejů denně. Dále je založeno stanovisko odboru integrované prevence a IRZ Ministerstva životního prostředí ze dne 19. 5. 2009 vypracovaného k žádosti žalobce, z něhož vyplývá, že je jímka součástí celé deemulgační stanice, nebyla provedena rekolaudace stavby, nejedná se tedy o zkolaudované separátní zařízení. Provozovatel nemůže jímku v tomto případě svévolně vyčlenit, protože je součástí zkolaudovaného vodního díla. Zařízení DEM-ČOV je považováno za zařízení kategorie 5.1. podle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci a provozovatel musí mít k jeho provozu integrované povolení. Další odborné stanovisko, které je ve spise založeno, vypracovala na žádost žalobce Asociace pro vodu – CzWA k problematice legislativního zařazení deemulgačních a neutralizačních čistíren odpadních vod v říjnu 2009. V tomto stanovisku je vysloven závěr, že z hlediska zákona o vodách a zákona o vodovodech a kanalizacích, pokud budou z posuzovaného zařízení vypouštěny odpadní vody do kanalizace na základě povolení vodoprávního úřadu, pak se jedná o vodní dílo v působnosti zákona o vodách. Bude-li posuzované zařízení určeno výhradně k odstraňování odpadů některým ze způsobů uvedených v příloze č. 4 k zákonu č. 185/2001 Sb., bez účasti vod, není možné s žádným z výstupů nakládat v režimu zákona o vodách nebo zákona o vodovodech a kanalizacích, tj. žádný z výstupů není možné vypouštět do kanalizace, která je vodním dílem pro zajištění konečného odstranění odpadů. Zásadní otázkou zůstává, zda a v jaké fázi se při společném zpracování odpadních vod a odpadů mohou odpady změnit na odpadní vody. Tuto otázku neřeší ani zákon o odpadech ani zákon o vodách. Dle stanoviska v momentě smíchání závadných látek (odpadů) s odpadními vodami, kdy dochází ke vzniku odpadních vod s obsahem závadných látek, jejichž nakládání probíhá striktně v režimu zákona o vodách, případně zákona o vodovodech a kanalizacích, není možné nahlížet na zařízení jako na zařízení k odstraňování odpadů. Jedná-li se však o čistírnu odpadních vod, tj. o zařízení projektované a zkolaudované jako vodní dílo příslušným vodoprávním úřadem, byť z důvodu technologických možností spolu s odpadními vodami čistí také kapalné odpady jako směs odpadní vody se závadnými látkami, povinnost disponovat integrovaným povolením se pak na takové zařízení nevztahuje.

Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví usnesením ze dne 7.5.2009 č.j. KUJCK 6714/2009 OZZL/8/Ku řízení o žádosti žalobce podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zastavil, neboť žádost se stala zjevně bezpředmětnou. O odvolání žalobce proti tomuto usnesení rozhodl žalovaný správní orgán dne 16.7.2009 č.j. 5171/510/09, 44213/ENV/09 sp. zn. 6 O 9/09 Dv tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalobce podal k ministrovi životního prostředí podnět k přezkoumání rozhodnutí Ministerstva životního prostředí OVSS II ze dne 16.7.2009 č.j. 5171/510/09, 44213/ENV/09, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno napadené usnesení. Ministr životního prostředí neshledal, že by v konkrétní věci byly naplněny podmínky pro zahájení přezkumného řízení, neboť napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí správní žalobu. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 10.1.2012 sp. zn. 6 Ca 330/2009 tak, že rozhodnutí MŽP OVSS II ze dne 16.7.2009 č.j. 5171/510/09, 44213/ENV/09 zrušil pro vady řízení, a to pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný rozhodl dne 2.3.2012 pod č.j. MŽP OVSS II č.j. 207/510/2012, 12527/ENV/12 tak, že rozhodnutí krajského úřadu ze dne 7.5.2009 č.j. KUJCK 6714/2009 OZZL/8/Ku zrušil a věc vrátil krajskému úřadu k novému projednání. Žalovaný vyslovil závazný právní názor pro prvostupňový orgán tak, že je zapotřebí se při meritorním rozhodnutí vypořádat zejména s tím, že v případě, kdy by se jednalo o zařízení stejného Pokračování
- 9 -
10A 16/2014

charakteru, by rozhodovala projektovaná kapacita, pak by nutně do režimu integrované prevence musela být zařazena většina lapolů, odlučovačů olejů apod., u kterých by projektovaná kapacita přesahovala limitní hodnotu 10 t denně. U těchto zařízení je povoleno vypouštět znečištění do toku okolo 0,8 kg NEL, což je zanedbatelné znečištění a režim IP je tak „přepychem“. V případě, že by se jednalo o průmyslovou čistírnu odpadních vod s odvoláním na tvrzení provozovatele veřejné kanalizace – 1. JVS a.s., že zařízení žadatele je „zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů, umístěné v areálu firmy TRIO invest a.s. Hlinská 456/2 v k.ú. České Budějovice nemá kapacitu 10 t denně. Dále měl prvostupňový orgán konkretizovat své tvrzení o kapacitě příjmové jímky.

Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví rozhodl dne 6.4.2009 pod č.j. KUJCK 6714/2009 OZZL/25/Ji/R tak, že se žalobci neuděluje souhlas dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech ve věci žádosti ze dne 11.3.2009 o prodloužení platnosti rozhodnutí č.j. KUJCK 10413/2007 OZZL/2/SoR ze dne 23.4.2007 pro zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů, umístěné v areálu firmy TRIO invest a.s., Hlinská 456/2, v k.ú. České Budějovice. V odůvodnění žalovaný uvedl důvody zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, zároveň uvedl, že vycházel ze stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 29.4.2009 a 19.5.2009. Specifikoval podklady, které byly pro vydání rozhodnutí podstatné. Vyslovil závěr, že v případě, že provozovatel bude na zařízení DEM – ČOV přijímat pouze odpadní vody, může zařízení provozovat bez integrovaného povolení na základě povolení příslušného vodoprávního úřadu. V případě, že na svém zařízení hodlá přijímat i kapalné nebezpečné odpady, musí mít k provozu souhlas k provozování zařízení podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Tento souhlas však krajský úřad vydat nemůže, neboť DEM – ČOV je větší než 10 t průmyslových odpadních vod a tekutých nebezpečných odpadů denně, a tudíž spadá zařízení do kategorie 5.1. podle přílohy č. 1 k zákonu o integrované prevenci, a lze jej vydat pouze v řízení o vydání integrovaného povolení ve smyslu zákona o integrované prevenci v souladu s § 82 odst. 2 zákona o odpadech. S odkazem na výše uvedené bylo uzavřeno, že provozovatel nemůže své zařízení DEM – ČOV provozovat bez platného integrovaného povolení.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce obsáhlé odvolání. O odvolání rozhodl žalovaný správní orgán dne 8.8.2012 pod č.j. 644/510/2012, 46683/ENV/12 tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí č.j. KUJCK 6714/2009 OZZL/25/Ji/R ze dne 6.4.2012 potvrzeno. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný nejprve zrekapituloval předchozí průběh správního řízení. Dále zestručnil odvolací námitky, které shrnul v části označené I. žalobou napadeného rozhodnutí. V části II. konstatoval žalovaný právní stav zařízení. Za bezchybnou označil skutečnost, že zařízení jako celek je tvořeno kalovými jímkami a technologickou místností, a uvádí-li správní orgán ve svém rozhodnutí DEM – ČOV je tento termín nutné chápat jako celé zařízení. Jako spornou označil skutečnost, zda předmětné zařízení podléhá při nakládání s kapalnými odpady také právnímu režimu zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, potažmo režimu zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, nebo zda se jedná výhradně o vodní dílo. K tomu žalovaný uvedl, že skutečnost, že zařízení DEM – ČOV, včetně jímek, je vodním dílem podléhajícím vodohospodářské legislativě, nevylučuje, aby v zařízení bylo nakládáno s komoditou odpadu, tedy tekutými odpady a odpadními vodami, tedy aby se vodní dílo stalo zařízením k nakládání s odpady podle legislativy odpadové. DEM – ČOV má dle žalovaného dvojjediný charakter. Podle žalovaného nelze zpochybnit, že DEM – ČOV je vodní dílo, které představuje stacionární technologickou jednotku (reaktory), ve které probíhá minimálně činnost označená jako D9. Dovodil, že pokud se jedná o nakládání s odpady, pak činnost se musí posuzovat podle přílohy č. 4 zákona o odpadech, kde je pod kódem D9 uvedena fyzikálně chemická úprava. Pro posouzení probíhajícího procesu není rozhodující Pokračování
- 10 -
10A 16/2014

jeho název nebo výstup, ale probíhající činnost a reakce. DEM – ČOV může být provozována jako zařízení na odstraňování nebezpečného odpadu o kapacitě větší než 10 t denně, přičemž zůstává vodním dílem. Stejný princip se aplikuje i na posouzení kapacity zařízení. Ta je hodnocena jako prahová hodnota udávaná ve vztahu k projektovaným výrobním kapacitám. Proto argumentace žalobce je irelevantní. Současně žalovaný poukázal na to, že krajský úřad v roce 2007 udělil žalobci souhlas ke sběru a výkupu odpadů pro kalové jímky. Tyto jímky hodnotil jako zařízení podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o odpadech. Rozhodnutí nebylo nikým zpochybněno a žalobce byl v dobré víře, že je oprávněn provozovat sběrné jímky jako zařízení. Žalovaný poukázal na skutečnost, že správní úřad však tento souhlas vydal podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, což však neznamená, že došlo k právnímu rozdělení zařízení a jímky jsou samostatným zařízením. Od 1. 1. 2003 platí v oblasti nakládání s odpady zákon o integrované prevenci. Pokud v zařízení probíhá činnost D9, pak podle § 42 zákona o integrované prevenci se na toto zařízení vztahuje po 30. 10. 2007 tento zákon a zařízení je možné provozovat jen na základě integrovaného povolení. Dále žalovaný k odbornému stanovisku Asociace pro vodu CzWA uvedl, že je správní orgán neměl dříve k dispozici a mohl je vzít v úvahu teprve po zrušení rozhodnutí městským soudem. Žalovaný zrekapituloval obsah stanoviska, uzavřel, že je hodnotí jako seriozní rozbor, se kterým lze téměř ve všem souhlasit. Podle stanoviska není vyloučeno, že předmětná DEM – ČOV je i zařízením, které vyžaduje integrované povolení. K stanovisku 1. JVS a.s. žalovaný uvedl, že lze přisvědčit názoru prvoinstančního orgánu, že rychlost, se kterou bylo toto stanovisko k žádosti žalobce vydáno, by mohlo být na úkor jeho kvality. Znovu zopakoval, že souhlasí s hodnocením prvostupňového orgánu, že DEM – ČOV je zařízením, které vybavením a účelem je určeno k předčištění odpadních vod a není zařízením na odstraňování nebo využívání odpadů. To platí za podmínky, že do zařízení nevstupuje komodita určená jako odpad, kterou je ovšem zařízení schopné po technologické stránce zpracovat (viz provozní řád zařízení). Deemulgační ČOV, včetně příjmové jímky, je zařízením kolaudovaným pouze jako vodní dílo. Příjmová jímka má kapacitu 12,5 ma po smíchání s odpadní vodou je směs homogenizována a stabilizována, k procesu dochází ve dvou reaktorech o kapacitě 2 x 6,5 m. Proces je z hlediska vodního zákona čištěním (předčištěním), z hlediska zákona o odpadech se jedná o způsob odstraňování odpadů uvedených v příloze č. 4 tohoto zákona pod kódem D9. Z hlediska zařazení pod kód D9 je důležité, že přijaté tekuté odpady jsou po průchodu technologickým zařízením zpracovány na odseparovanou ropnou fázi, kal a technologické odpadní vody, kdy vzniká nový odpad s jinými vlastnostmi v podstatně menším množství. Žalovaný uzavřel, že na deemulgační ČOV probíhá i odstraňování nebezpečného odpadu. Do kanalizace jsou po provedení procesu vypouštěny pouze technologické odpadní vody, nikoliv odpady. Vody jsou dočišťovány na komunální ČOV. Žalovaný uzavřel, že není pochyb o tom, že pro zařazení daného zařízení je podstatná projektovaná kapacita reaktorů, která je 13 m, nikoliv technologická, se kterou pracuje 1. JVS. Za směrodatnou nemůže být brána kapacita závadných látek v tekutých odpadech. Podle zákona o integrované prevenci platí, že na zařízení dochází ke zpracování 10 t nebezpečných odpadů, aniž by byla specifikována závadnost těchto odpadů. K odvolacím námitkám, ve kterých žalobce zpochybnil odborná stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 4. 2009 a 19. 5. 2009, odvolací orgán uvedl, že se s nimi vypořádal v předchozím textu odůvodnění rozhodnutí. Odvolací orgán po důkladném zhodnocení získaných důkazů neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 8.8.2012 žalobou, které bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 10 A 97/2012 – 99 vyhověno. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, odboru výkonu státní správy II. České Budějovice ze dne 8. 8. 2012, č.j. 644/510/2012, 466/3/ENV/12 bylo zrušeno pro vady řízení a věc vrácena Pokračování
- 11 -
10A 16/2014

žalovanému k dalšímu řízení, neboť žalobou napadené rozhodnutí považoval soud za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Konkrétně se nevypořádal s námitkami vznesenými žalobcem v jeho odvolání. Žalovaný se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a s některými námitkami se vypořádal nedostatečně. Odůvodnění rozhodnutí považoval soud za kusé, nepřehledné a obtížně srozumitelné. Žalovanému bylo uloženo, aby se vypořádal jednotlivě s odvolacími námitkami takovým způsobem, aby rozhodnutí bylo možno přezkoumat.

Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 6. 4. 2012 bylo potvrzeno. Žalovaný dospěl k závěru, že bylo prokázáno, proč je zařízení DEM – ČOV deklarované jako vodní dílo, současně zařízením pro nakládání s odpady. Žalobci nemohl být udělen souhlas dle § 14 odst. 1 zákona, neboť jímky jsou součástí DEM – ČOV, která s ohledem na probíhající činnost je zařízením spadajícím pod režim integrované prevence. Žalovaný uzavřel, že na DEM – ČOV se kapalné odpady odstraňují, nikoliv předčišťují a není rozhodující, že ropná fáze a kal se odstraňují mimo DEM – ČOV.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

V prvé řadě je zapotřebí poukázat na to, že prvostupňový správní orgán v rozhodnutí ze dne 6. 4. 2012 označil jako překážku pro kladné vyřízení žádosti žalobce o prodloužení souhlasu podle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon o integrované prevenci, neboť dle tohoto zákona je třeba vydání integrovaného povolení. Při rozhodování o tom, zda zařízení žadatele DEM – ČOV spadá do působnosti zákona o integrované prevenci, vycházel ze stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 4. 2009 a 19. 5. 2009, kde je konstatováno, že zařízení žalobce spadá do působnosti tohoto zákona. S tímto názorem se krajský úřad ztotožnil, přičemž zdůraznil, že jímka nemůže být svévolně vyčleněna, neboť je součástí zkolaudovaného vodního díla. Vyslovil názor, že pro případ, že žalobce bude na DEM – ČOV kromě odpadních vod přijímat také kapalné odpady, stane se z DEM – ČOV zařízení k využívání, odstraňování sběru nebo výkupu odpadů podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech a potažmo dovodil, že v takovém případě musí být souhlas k provozování zařízení podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení podle zákona o integrované prevenci. S odkazem na výše označené stanovisko Ministerstva životního prostředí je v rozhodnutí uvedeno, že kapacita DEM – ČOV je 10 t denně, z čehož je dovozováno, že na zařízení dochází k fyzikálně chemické úpravě odpadů, deemulagaci, přičemž vznikají technologické odpadní vody, které jsou dočišťovány na komunální ČOV. Jedná se o způsob odstraňování odpadů, který je označen pod kódem D9. Odpady jsou po průchodu technologickým procesem na DEM – ČOV zpracovány na odseparovanou ropnou fázi, kal a technologické odpadní vody, mění se jejich charakter a vzniká nový odpad. Má jiné vlastnosti a je v podstatně menším množství.

Soud zjistil, že na základě rozhodnutí o zahájení provozu dle § 9 zákona č. 138/73 Sb., o vodách, bylo rozhodnutím ze dne 15. 3. 1984 povoleno provozování deemulgační čistírny odpadních vod. Z pasportu stavby zpracovaném dne 20. 7. 2005 vyplývá, že objekt je rozdělen na jižní technologickou část a severní část zázemí, kdy v jižní části se nacházejí venkovní kalové jímky a technologická místnost, venkovní kalové jímky jsou zakryty dřevěnými fošnami, na části jímky je postavena plechová garáž. Existence stavby vodního díla a účel jeho užívání byl ověřen Magistrátem města České Budějovice dne 21.9.2005 pod č.j. OŽP 8758/05/SN. Žalovaný má za to, že zařízení tvoří jeden celek sestávající z kalových Pokračování
- 12 -
10A 16/2014

jímek a technologické místnosti. Proto, je-li uvedeno v rozhodnutí „DEM ČOV“, jedná se o označení celého zařízení.

Žalobci byl dne 23.4.2007 rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje pod č.j. 14413/2007 OZZL/2/SOR udělen souhlas k provozování zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů umístěného v areálu firmy Trio Invest a.s. Krajský úřad udělil souhlas ke sběru a výkupu odpadů pro kalové jímky, když tyto jímky hodnotil jako zařízení dle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o odpadech. Žalobce měl za to, že je na základě tohoto rozhodnutí oprávněn provozovat sběrné jímky jako samostatné zařízení. Žalovaný má za to, že v případě, že byl vydán tento souhlas dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, neznamená, že došlo k právnímu rozdělení zařízení a že jímky jsou samostatným zařízením odděleným od zbývající technologie. Dle žalovaného bylo toto posouzení krajského úřadu v rozporu s § 14 odst. 1 zákona o odpadech, neboť krajský úřad nerespektoval rozsah zařízení schválený příslušnými vodoprávními úřady. Žalovaný vycházel z právního stavu, že zařízení ve stavebním rozsahu stanoveném na základě rozhodnutí ze dne 15. 3. 1984 a z ověření Magistrátu města České Budějovice ze dne 21. 9. 2005, je zařízením pro nakládání s odpadními vodami v režimu vodoprávní legislativy. Tento právní stav však nevylučuje, aby zde bylo nakládáno i s jinými komoditami než odpadními vodami, tedy tekutými odpady, ale pouze za podmínky, že zařízení respektuje příslušnou právní úpravu v oblasti nakládání s odpady, zde úpravu provozu zařízení pro nakládání s odpady.

Mezi účastníky je tedy na sporu, zda předmětné zařízení při nakládání s kapalnými odpady podléhá také právnímu režimu zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, v platném znění potažmo režimu zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, neboť se jedná výhradně o vodní dílo.

Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že po ověření vodního díla DEM - ČOV Magistrátem města České Budějovice pro nakládání s odpadními vodami v režimu vodoprávní legislativy není vyloučeno, aby zde bylo nakládáno i s jinými komoditami právně zařazenými jako tekuté odpady, ale pouze za podmínky, že zařízení respektuje příslušnou právní úpravu v oblasti nakládání s odpady, zde úpravu provozu zařízení pro nakládání s odpady. Žalobce má za to, že není jasné, jakou právní úpravu provozu zařízení pro nakládání s odpady má žalovaný na mysli. Na vodním díle DEM - ČOV k žádné právní úpravě provozu zařízení pro nakládání s odpady nemůže dojít vzhledem k tomu, že zde probíhá činnost výhradně čistírenského charakteru spojená s vypouštěním finálního produktu do vodoteče. K uvedené výhradě soud uvádí, že žalovaný správně vycházel z rozhodnutí správních orgánů, dle nichž se jedná o jednu stavbu, která je rozdělena na 2 zařízení tj. na jižní technologickou část a severní část tvořící pouze zázemí s tím, že v jižní části se nachází jak venkovní kalové jímky, tak technologická místnost. Soud má za to, že nebylo prokázáno, že zařízení byť je vodním dílem, může být současně zařízením k nakládáním s odpady pro odstraňování odpadů způsobem vymezeným pod kódem D9 přílohy č. 4 zákona o odpadech. S odvoláním na kapacitu je pak odůvodněno posouzení zařízení podle zákona o integrované prevenci, neboť se nemusí zároveň jednat o zařízení k nakládání s odpadními oleji, což vyplývá z identifikace zařízení podle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci. Kapacita stanovená touto přílohou je dána projektovanou kapacitou zařízení, ve kterém probíhá vlastní odstraňování odpadů, tedy reaktory, která činí celkem 13 m. Ke vztahu kapacity (metrů krychlových) a váhového množství (tun) správně žalovaný konstatoval, že základní matricí přijímaných kapalných odpadů je voda, jejíž měrná hustota je 1000 kg na m, proto je zřejmé, že přijímací kapacita reaktorů je stejně jako kapacita přijímací jímky větší než 10 tun kapalného odpadu. K chemickému rozboru uváděného žalobcem soud uvádí, že k tomuto Pokračování
- 13 -
10A 16/2014

rozboru přihlížet nelze, jestliže v předmětném řízení není řešeno, zda jímky mohou být samostatným zařízením či nikoliv.

Námitka žalobce ohledně nesouhlasu, že není vyloučeno, aby bylo nakládáno i s jinými komoditami za podmínky, že zařízení respektuje příslušnou právní úpravu v oblasti nakládání s odpady, je zcela nedůvodná, neboť není povinností žalovaného právní úpravu konkretizovat, jestliže je toto na žalobci, který je provozovatelem uvedeného zařízení. Poučovací povinnost v tomto případě žalovaný nemá. Správný byl požadavek správních orgánů, aby žalobce v případě, že hodlá v části zařízení schváleného jako zařízení pro nakládání s vodami nakládat s odpady, předložil dle § 14 odst. 1 a § 1 odst. 1 písm. m) vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, souhlas stavebního úřadu se změnou v užívání stavby.

Nedůvodně je žalobcem namítáno, že změna v užívání stavby vodního díla na zařízení k odstraňování odpadů je právně nepodloženým krokem, jestliže ze strany žalobce nebyla podána žádost u vodoprávního úřadu, který by rozhodl, že nelze provést změnu stavby ve smyslu oddělení jímek, které by se tak staly samostatným zařízením.

Zcela nedůvodná je argumentace žalobce, že se jedná o dvě na sobě nezávislá zařízení, a to zařízení ke sběru a výkupu a zařízení na předčištění odpadních vod s odkazem, že krajský úřad vyčlenil podzemní betonové jímky ve svém povolovacím rozhodnutí. Soud se ztotožnil se žalovaným, že DEM - ČOV má dvojjediný charakter, a to s odkazem na § 12 dost. 2 zákona o odpadech, dle něhož lze s odpady nakládat pouze v zařízení, která jsou k nakládání určena, tedy pokud je osoba provozovatelem zařízení dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech.

Z ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., vyplývá, že zařízení využívané k odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení s jeho provozním řádem. V řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí musí úřad posoudit všechna zařízení, která s těmito činnostmi souvisejí. Souhlas k provozování skládek nebezpečných odpadů se uděluje vždy na dobu určitou, nejvýše na 4 roky. Dobu platnosti souhlasu krajský úřad prodlouží na základě žádosti provozovatele skládky nebezpečných odpadů vždy nejvýše na 4 roky, pokud jsou splněny podmínky a povinnosti při provozování skládky stanovené tímto zákonem a prováděcím předpisem.

Podle § 82 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., souhlas k provozování zařízení podle § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a 3, § 12 odst. 5, souhlas podle § 51 odst. 1, stanovení doby trvání a podmínky péče podle § 52 a vyjádření podle § 79 odst. 4 písm. a) – d) se nevydávají podle tohoto zákona, pokud je jejich vydání nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení podle zákona o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci).

Podle přílohy č. zákona č. 76/2002 Sb., spadají pod kategorii 5/1 zařízení na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu a zařízení k nakládání s odpadními oleji, vždy o kapacitě větší než 10 tun denně.

V daném případě žalovaný dospěl k závěru na základě stanovisek odboru integrované prevence a IRZ Ministerstva životního prostředí, schváleného provozního řádu zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů a provozního a havarijního řádu DEM – ČOV k závěru, že uvedené zařízení provozované žalobcem (DEM – ČOV a příjmová jímka, Pokračování
- 14 -
10A 16/2014

která je nedílnou součástí) spadá do působnosti zákona č. 76/2002 Sb., neboť zde probíhá činnost uvedená v příloze č. k uvedenému zákonu v kategorii 5.1 odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu a zařízení svou kapacitou dosahuje limitní hodnoty 10 tun kapalných odpadů, které mohou být denně v zařízení fyzikálně – chemicky upraveny za účelem snížení jejich množství a následného odstranění v jiném zařízení. K provozování takového zařízení pak žalobce musí mít integrované povolení dle zákona č. 76/2002 Sb., v platném znění. Žalovaný uzavřel, že není pochyb o tom, že jímka je stavební součást DEM – ČOV, když jako součást byla kolaudována. Je zřejmé, že žalobce nakládá, respektive přijímá od původců či subjektů tekuté odpady, když tyto komodity lze charakterizovat jako odpadní vody. O zařazení komodity rozhoduje původce. Pokud jsou od původců naváženy tekuté odpady, probíhá v jímce fyzikálně chemická úprava pod kódem D9 a dochází zde k odstraňování tekutých odpadů. V souvislosti s tím je nutné rozlišovat zařízení, které spadá do působnosti zákona č. 76/2002 Sb., na základě činností, které v zařízení probíhají, nikoli účelem, pro který byly kolaudovány.

Při posouzení splnění podmínky uvedené v kategorii 5.1. přílohy č. 1 uvedeného zákona ohledně kapacity zařízení, to je dosažení limitní hodnoty více než 10 tun denně, vycházel žalovaný z projektované kapacity uvedeného zařízení stanovené v provozním řádu příjmové jímky a v provozním havarijním řádu DEM – ČOV.

K výhradě žalobce uvedené v žalobě pod bodem ad 1a) soud uvádí, že námitka důvodná není, neboť v tomto případě, kdy dle ověření existence stavby vodního díla ze dne 21. 9. 2005 vydaného Magistrátem města České Budějovice, došlo k ověření jednoduché dokumentace – pasport stavby „deemulgační čistírna odpadních vod“, žalobce skutečně může nakládat i s jinými komoditami právně zařazenými jako tekuté odpady, ovšem za situace, že dojde ke změně v užívání stavby, kdy v rámci nového správního řízení by žalobce v případě, že by hodlal zařízení schválené jako zařízení pro nakládání s vodami, nakládat s odpady, předložil v souladu s § 14 odst. 1 zákon o odpadech a § 1 odst. 1 písm. m) vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, rovněž souhlas stavebního úřadu se změnou užívání stavby. Následně by ve smyslu § 126 stavebního zákona došlo ke změně činnosti nakládání s odpady v samostatné jímce.

Zcela irelevantní je odkaz žalobce na rozhodnutí krajského úřadu ze dne 23. 4. 2007, jímž byl žalobci udělen souhlas k provozování zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů a s jeho provozním řádem, tedy zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů za předpokladu, že nebezpečné odpady budou zabezpečeny jako závadné látky dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a rovněž v režimu téhož zákona budou odstraňovány tak, aby nedošlo k ohrožení nebo znečištění podzemních a povrchových vod, jestliže tento souhlas byl vydán na dobu dvou let od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí s tím, že nenahrazuje povolení jiných orgánů státní správy podle zvláštních předpisů. Doba souhlasu k provozování tedy uplynula, proto je odkaz žalobce na toto rozhodnutí nepřípadný. Není důležité, jak se žalobce mylně domnívá, jaké činnosti byly ve stávajících objektech orgány státní správy povoleny v přecházejících správních řízeních.

V daném případě soud zjistil, že žalobce hodlal v zařízení nakládat s tekutými odpady a za tím účelem si podal žádost o dočasné prodloužení platnosti rozhodnutí ze dne 23. 4. 2007, kterým mu byl udělen souhlas k provozování zařízení ke sběru a výkupu odpadů a s jeho provozním řádem. V žádosti konstatoval mimo jiné, že další provozování zařízení je podmíněno získáním integrovaného povolení, kdy jeho zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů bude následně spadat pod působnost zákona o integrované prevenci. Pokračování
- 15 -
10A 16/2014

Z toho plyne, že žalobce tím mínil, že podává žádost pro integrované povolení. Krajský úřad si vyžádal stanovisko od MŽP ohledně toho, zda zařízení žalobce DEM – ČOV spadá do působnosti zákona o integrované prevenci. MŽP ve stanovisku konstatovalo, že zařízení žadatele spadá do působnosti zákona o integrované prevenci, a to s odkazem na shora uvedené stanovisko MŽP č.j. 26490/ENV/09 ze dne 19. 5. 2009, které bylo vydáno k žádosti žalobce na základě jeho dopisu ze 6.4.2009. V žádosti žalobce uvedl, že zařízení DEM-ČOV a jímka o objemu 12,5 m spadají do působnosti zákona o integrované prevenci s tím, že uvedené zařízení sestává z předřazené příjmové jímky o kapacitě 12,5 ma dvou reaktorů o kapacitě 2x 6,5 m. Z uvedeného stanoviska vyplývá, že v případě zařízení DEM-ČOV je příjmová jímka součástí celé deemulgační stanice a vzhledem k tomu, že nebyla provedena rekolaudace stavby, nejedná se o zkolaudované separátní zařízení. Žalobce tedy nemůže jímku svévolně vyčlenit. V případě, že žalobce bude na DEM ČOV přijímat mimo odpadních vod také kapalné odpady v režimu zákona o odpadech, stává se z DEM ČOV zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů, a proto dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech může toto zařízení provozovat pouze na základě souhlasu krajského úřadu. Souhlas k provozování zařízení dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech se však nevydává, pokud je jeho vydání nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení dle zákona o integrované prevenci.

V daném případě přijímá žalobce na DEM ČOV průmyslové odpadní vody a tekuté nebezpečné odpady. Žalobce má za to, že dvojjediný charakter DEM ČOV nevyplývá z komodit, se kterými se v zařízení nakládá, neboť není možné, aby se zkolaudované vodní dílo vodoprávním orgánem řídilo zákonem o odpadech, neboť se dle § 2 odst. 1 písm. a) nevztahuje na odpadní vody, když jsou hlavním předmětem činnosti prováděné na vodním díle DEM ČOV, to je čištění průmyslových odpadních vod a závadných látek, jestliže dle kolaudačního rozhodnutí musí být jednoznačně stanoveno, zda se jedná o vodní dílo zkolaudované vodoprávním orgánem, které je podřazeno zákonu o vodách a zákonu o veřejných vodovodech a kanalizacích. Tento názor žalobce soud nepovažuje za správný, neboť pro určení právního režimu zařízení je rozhodující právní komodita se kterou se v zařízení nakládá s odkazem na § 12 odst. 2 zákona o odpadech, dle něhož lze s odpady nakládat pouze v zařízení, která jsou k nakládání s odpady podle zákona určená, tedy pokud je osoba provozovatelem zařízení dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech a dále s odkazem na § 2 odst. 1 písm. a) zákona o integrované prevenci. V souvislosti s tím soud poznamenává, že s odkazem na § 16 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech jen původce sám rozhoduje o tom, zda odpadní produkt bude zařazen dle režimu zákona o vodách jako odpadní voda, nebo zda jej zařadí jako kapalný odpad podle zákona o odpadech. Výběr právního režimu nakládání s odpadním produktem je tedy pouze věcí původce, pokud tedy s odpadním produktem bude nakládáno v režimu zákona o odpadech, pak musí být dodržena i povinnost podle § 12 odst. 2 a 3 zákona o odpadech, kdy je oprávněn odpady předat pouze provozovateli zařízení k nakládání s odpady podle § 14 odst. 1 zákona. Z toho vyplývá, že jestliže jeden odpadní produkt může být ošetřen dvěma legislativními způsoby, pak je provozovatel zařízení, tedy i žalobce, v jehož zařízení může být s tímto produktem nakládáno, povinen zajistit, aby toto zařízení bylo uzpůsobeno přijímat tekutý odpad v režimu zákona o odpadech, když zároveň mohou být přijímány tekuté produkty v režimu zákona o vodách. Žalobce se zcela nesprávně dovolává v tomto případě zákona o vodách, jestliže charakter DEM ČOV je dvojjediný, správná je proto i úvaha žalovaného z oblasti odpadové.

Soud proto shodně se žalovaným uzavřel, že DEM ČOV vodní dílo představuje stacionární technologickou jednotku, ve které probíhá činnost označená D9. Pokud jde o nakládání s odpady, činnost podléhá příloze č. 4 zákona o odpadech, kde je pod kódem D9 Pokračování
- 16 -
10A 16/2014

uvedena fyzikálně chemická úprava, která je svým charakterem průmyslovou činností uvedenou v příloze č. 1 zákona o integrované prevenci jako 5.1. b). Pro posouzení procesu probíhajícího na zařízení není rozhodující jeho název nebo výstup ze zařízení, je tím jednoznačně probíhající činnost a reakce. Z toho plyne, že DEM ČOV může být provozována jako zařízení na odstraňování nebezpečného odpadu o kapacitě větší než 10 tun denně a současně zůstává i vodním dílem. Žalobce poukazuje na celou řadu druhů kapalných odpadů, které je schopen předčistit na DEM ČOV bez nutnosti provedení změny stavby za předpokladu, že tyto kapalné odpady budou zařazeny dle zákona o vodách jako závadné látky, jejichž nosnou matricí je voda. Tato výhrada žalobce ovšem není důvodná, neboť legislativa odpadového hospodářství definuje katalogové číslo pro druh odpadu, aniž by stanovila složení kapalného odpadu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zcela nesprávné tvrzení žalobce, že vzhledem k účinnosti zákona o odpadech „nehledal zařízení k odstraňování odpadů“, ale „hledal kapalné odpady charakteru odpadních vod, které by bylo možné na stávajícím zařízení DEM ČOV přečistit, a to bez úprav na stávajícím zařízení“.

Žalobce tvrdí, že na zařízení DEM ČOV probíhají výhradně činnosti čistírenského charakteru, tedy snižování obsahu závadných látek v čištěné matrici na úroveň přípustného stupně znečištění pro vypouštění do veřejné kanalizace. Proto na vodním díle nemůže probíhat činnost odstraňování kapalných odpadů pod kódem D9. Toto tvrzení však správné není vzhledem k tomu, že v předmětném zařízení vznikají mimo jiné odpady – odseparovaná ropná fáze, která je předávána dále osobám oprávněným, což představuje proces D9. Tato činnost je patrná i z evidenčního systému hlášení o odpadech a nakládání s nimi.

Na základě jednoduché dokumentace – pasportu stavby, provedl Magistrát města České Budějovice jako příslušný stavební úřad „ověření existence stavby vodního díla“ se závěrem, že stavba deemulgační čistírny odpadních vod je užívána k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Tím byly nahrazeny chybějící doklady ohledně předmětné stavby. Součástí pasportu stavby byl situační plán technologických zařízení, který byl rovněž ověřen vodoprávním orgánem. S ohledem na tyto dokumenty žalobce mylně považuje za prokázané, že v roce 2005 společnost EKO – F, právní předchůdce žalobce, zde provozovala dvě vodoprávním orgánem ověřená zařízení (deemulgační čistírna odpadních vod a zařízení k výkupu odpadních vod a kapalných odpadů). Z ověření existence stavby vodního díla ze dne 21. 9. 2005, jehož součástí je pasport stavby (jednoduchá dokumentace), vyplývá, že právní předchůdce žalobce neprovozoval dvě zařízení, nýbrž jedno – deemulgační čistírnu odpadních vod.

Že tvrzení žalobce je nesprávné, potvrzuje skutečnost, že z ověření existence stavby a vodního díla ze dne 21. 9. 2005 nevyplývá, že by došlo k ověření pasportu dvou nezávislých staveb, ale došlo k ověření pouze pasportu jediné stavby, a to DEM ČOV. Na přiloženém výkresu jsou zobrazeny a popsány odděleně dvě zařízení, vodní dílo DEM ČOV a zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů. Tyto popisy dvou dílčích zařízení jedné stavby nelze chápat jako popis dvou samostatných staveb.

Žalobce namítá, že pro posouzení kapacity zařízení je rozhodující probíhající činnost, kdy při plnění ohlašovacích povinností do integrovaného registru znečištění, (IRZ) není možné spojovat dvě činnosti, protože se jedná o zařízení, které označuje do IRZ, je kapacita zařízení dána kapacitou technologickou, nikoli objemovou. Žalobce rovněž nesouhlasí s tvrzením, že vodní dílo DEM ČOV dosahuje limitních hodnot uvedených v příloze č. 1 zákona o integrované prevenci bod 5.1., protože se nejedná o zařízení k odstraňování Pokračování
- 17 -
10A 16/2014

nebezpečného odpadu, ale o vodní dílo, které nespadá pod režim zákona o integrované prevenci, má pouze povinnost ohlašování do integrovaného registru znečištění.

K této námitce se poznamenává, že režim ohlašování do integrovaného registru znečištění není totožný a nelze jej zaměňovat s ohlašováním o způsobech a nakládání s odpady. Tato hlášení se liší předmětem ohlašování.

Žalobce namítá, že pro posouzení kapacity zařízení a tedy i prahové hodnoty je opět rozhodující činnost, která probíhá na zařízení. Dle žalobce je nutné rozlišit, zda se jedná o nakládání s vodami v souladu se zákonem o vodách nebo o nakládání s odpady v souladu se zákonem o odpadech. Soud má za to, že žalobce nesprávně rozlišuje, zda se jedná o nakládání s vodami dle zákona o vodách nebo o nakládání s odpady dle zákona o odpadech s ohledem na důvody uvedené v předchozí pasáži rozsudku, že DEM ČOV spolu se zařízením ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů tvoří jednu nedílnou stavbu, ve které dochází k nakládání s odpady. Soud se proto ztotožňuje se žalovaným, že DEM ČOV může být provozována jako zařízení na odstraňování nebezpečného odpadu o kapacitě větší než 10 tun denně a zůstává i nadále vodním dílem. To lze v tomto případě posuzovat jako nakládání s odpady a činnost je nutno podřadit zákonu o odpadech (§ 4 odst. 1 písm. u), příloha č. 4 – viz D9).

Žalobce se snaží prokázat, že kalové jímky nejsou součástí technologického procesu probíhajícího na DEM ČOV. Žalobce konstatuje, že jímka byla rozhodnutím žalovaného ze dne 19.3.2003 č.j. OZZL 955/03 povolená jako samostatné technologické zařízení. Toto tvrzení žalobce je však v přímém rozporu s textem tohoto rozhodnutí, jestliže v předmětném souhlasu k provozování zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů se uvádí, že se jedná o příjmovou jímku deemulgační čistírny odpadních vod umístěnou na adrese České Budějovice, Hlinská 2. Je tedy nutno učinit závěr, že výše uvedený dokument nepodporuje tvrzení žalobce, ale naopak potvrzuje, že již v roce 2003 žalovaný vnímal jímku jako součást deemulgační čistírny odpadních vod.

Žalobce tvrdí, že na DEM ČOV způsob odstranění nebezpečných odpadů pod kódem D9 nikdy neprobíhal. Žalobce má za to, že není naplněna definice způsobu odstraňování odpadů pod kódem D9. Toto tvrzení podporuje argumentem, že na DEM ČOV probíhá chemicko fyzikální metoda čištění, jejímž cílem je předčistit odpadní vody na úroveň přípustného stupně znečištění pro vypuštění do veřejné kanalizace a následně do povrchových vod, tedy vrátit vodu zpět do přírodního prostředí. Žalobce rovněž konstatuje, že produktem čistícího procesu jsou ropné látky a uměle vytvořené kaly. Tento výše uvedený proces však označuje mylně a účelově za zcela odlišný od procesu D9 podle přílohy č. 4 zákona č. 185/2001 Sb. Podle tohoto zákona se za odstraňováním nebezpečných odpadů pod kódem D9 rozumí „fyzikálně – chemická úprava jinde v této příloze nespecifikovaná, jejímž konečným produktem jsou sloučeniny nebo směsi, které se odstraňují některým z postupů uvedených pod označením D1 – D12 (například odpařování, sušení a kalcinace). Postupy podle D1 – D12 se rozumí například vypouštění sloučenin nebo směsí podle kódu D6 do vodních těles, kromě moří a oceánů a nebo podle D7 vypouštění do moří a oceánů včetně ukládání na mořské dno. Soud má za to, že po věcné stránce nejsou výše uvedené postupy diametrálně odlišné. Odlišnost spočívá pouze v odlišném stupni zbytkového znečištění látek vystupujících z čistícího procesu, který je nepochybně závislý vždy na konkrétním typu čištěné komodity. Soud se proto ztotožňuje s tvrzením žalovaného, že činnost čistírenského charakteru sama o sobě nevylučuje, že může být zároveň činností představující fyzikálně chemickou úpravu D9 dle zákona o odpadech. Soud poznamenává, že v zařízení žalobce Pokračování
- 18 -
10A 16/2014

vznikají z přijatých tekutých odpadů po průchodu technologickým procesem mimo jiné odpady – odseparovaná ropná fáze a kaly, které byly v režimu zákona o odpadech předávány dále osobám oprávněným, což představuje proces D9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud uzavřel, že námitka žalobce je nedůvodná.

Žalobce cituje z odborného stanoviska Asociace pro vodu - CzWa obecná stanoviska a komentáře k dílčím částem platných ustanovení zákona o odpadech a zákona o vodách. Žalobce zcela účelově na základě těchto citací činí závěr, že na vodním díle DEM - ČOV žádný ze způsobů odstraňování odpadů dle přílohy č. 4 zákona č. 185/2001 Sb., nemohl probíhat. Tato dedukce je však zavádějící a účelová vzhledem k tomu, že předmětem výše uvedeného stanoviska není hodnocení činnosti na DEM-ČOV žalobce. Výše uvedené citace proto soud hodnotí jako zcela obecné, ke konkrétní činnosti DEM – ČOV žalobce se nevztahují.

Žalobce opětovně tvrdí, že vodní dílo DEM – ČOV nikdy v minulosti nebylo provozováno dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, že zde nikdy neprobíhal způsob odstraňování nebezpečného odpadu – kód D9, ale činnost pouze čistírenského charakteru dle zákona o vodách. Má za to, že na vodní dílo byly přijímány kapalné odpady charakteru odpadních vod dle zákona o vodách jako závadné látky v odpadních vodách ze „zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů“, které byly na DEM – ČOV předčištěny a vypuštěny do veřejné kanalizace. Toto hodnocení žalobce je nesprávné vzhledem k tomu, že DEM – ČOV spolu se „zařízením ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů“ jsou dvě společná zařízení jedné stavby na základě „ověření existence stavby vodního díla“, vydaného Magistrátem města České Budějovice dne 21. 9. 2005. Není proto možné probíhající technologické procesy na těchto zařízeních hodnotit dle platných právních předpisů zvlášť pro jednotlivé části této stavby, ale stavbu je nutno chápat jako jeden celek. Z této skutečnosti vyplývá, že jedno, „zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů“ přijímá tekutý odpad, který není přijímán do samostatného zařízení, nýbrž do dílčí části společného zařízení – stavby DEM – ČOV. Pokud je na DEM – ČOV předáván tekutý odpad musí být k jejímu provozu udělen souhlas dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. O tom, že v minulosti byly na DEM – ČOV přijímány tekuté odpady svědčí skutečnost, že v zařízení DEM – ČOV vznikaly z přijatých tekutých odpadů po průchodu technologickým, fyzikálně chemickým procesem mimo jiné odpady – odseparovaná ropná fáze a kaly, které byly v režimu zákona o odpadech předávány dále osobám oprávněným, což představuje nepochybně proces pod kódem D9. Skutečnost, že žalobce v zařízeních nakládal s tekutými odpady v režimu zákona o odpadech, je patrná i z evidenčního systému hlášení o odpadech. Žalobce nesprávně považuje za nelogický požadavek žalovaného na rekolaudaci – změnu užívání DEM – ČOV vzhledem k tomu, že DEM – ČOV neslouží pouze k čištění odpadních vod, ale slouží i jako zařízení, do kterého jsou přijímány tekuté odpady. Soud se zcela ztotožňuje s požadavkem žalovaného na rekolaudaci, neboť má za to, že nelze provozovat stavbu k jiným účelům, než byla původně zkolaudována.

Žalobce zcela účelově poukazuje na stanovisko JVS a.s. České Budějovice ze dne 28. 4. 2009, dle něhož rekolaudace vodního díla DEM – ČOV není nutná. Soud má za to, že hodnotit požadavky a podmínky na rekolaudaci DEM – ČOV náleží pouze příslušným správním orgánům.

Žalobce opětovně vyjadřuje nesouhlas s tvrzením žalovaného, že proces, který probíhá v DEM – ČOV je totožný se způsobem odstraňování odpadu uvedeného v příloze č. 1 zákona o odpadech pod kódem D9. Tvrdí, že v DEM – ČOV probíhají činnosti výhradně Pokračování
- 19 -
10A 16/2014

čistírenského charakteru podle zákona o vodách, které sledují zcela odlišný cíl (tj. vrátit předčištěnou odpadovou vodu zpět do přírodního prostředí) oproti způsobu odstraňování nebezpečného odpadu dle přílohy č. 4 zákona o odpadech, především činnost označovanou kódem D9, tj. chemicko-fyzikální úpravou izolovat škodlivé látky od všech složek přírodního prostředí, a to v celém objemu přivezených nebezpečných odpadů.

Výše uvedené stanovisko žalobce je nesprávné a účelové z těchto důvodů. Pokud dojde na DEM – ČOV k příjmu tekutých odpadů, jsou v příjmové jímce smíchány s odpadní vodou. Následně dochází ve dvou reaktorech DEM – ČOV k procesu, který je z hlediska vodního zákona předčištěním a z hlediska zákona o odpadech se jedná o způsob odstraňování odpadu uvedeného v příloze č. 4 zákona pod kódem D9. Na DEM – ČOV vzniká z původně dovezených tekutých odpadů ropná fáze, která může být následně spalována a kaly, které jsou dále upravovány solidifikací a ukládány na skládce. Jedná se o následné odstraňování pod kódy D1 a D10 podle přílohy č. 4 zákona o odpadech. Z hlediska zařazení pod kódem odstraňování odpadu D9 je důležité, že přijaté tekuté odpady jsou po průchodu technologickým procesem na DEM – ČOV zpracovány na odseparovanou ropnou fázi, kal a technologické odpadní vody, mění se jejich charakter, vzniká nový odpad s jinými vlastnostmi a v menším množství. Z výše uvedeného vyplývá, že na DEM – ČOV probíhá i odstraňování nebezpečného odpadu. Do kanalizace jsou po provedení procesu odstraňování odpadu vypouštěny pouze technologické odpadní vody, které jsou odpadními vodami ve smyslu vodního zákona, nikoli odpady. Zcela neopodstatněné je tedy tvrzení žalobce, že pokud by bylo připuštěno, že na DEM – ČOV dochází k odstraňování nebezpečného odpadu, znamená to, že nebezpečný odpad je vypouštěn z DEM – ČOV do kanalizace. Žalobce dosud obcházel při provozování DEM – ČOV zákon o odpadech tím, že směs odpadních vod a kapalných odpadů shromážděnou v příjmové jímce před vstupem do vodního díla DEM – ČOV právně zařadil jako závadné látky v souladu s § 39 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., v platném znění o vodách, a tím následný proces se směsí odpadních vod a kapalných odpadů převedl do režimu vodoprávního prostředí. Touto operací docílil toho, že s výše uvedenou směsí mohl dokončit čistící proces, bez nutnosti postupovat dle zákona o odpadech. Skutečnost, že při čistícím procesu shora uvedené směsi vzniká odseparovaná ropná fáze a kal, tedy že vzniká nový odpad, účelově zcela zanedbal. Při likvidaci tohoto nově vzniklého odpadu je právě nutno postupovat podle přílohy č. 4 zákona o odpadech podle kódu D9, tedy je nutno jednoznačně postupovat dle režimu zákona o odpadech.

Toto obcházení zákona o odpadech při likvidaci tekutých odpadů typu odseparované ropné fáze je v přímém rozporu s primárním smyslem tohoto zákona, a to s ohledem na životní prostředí. Soud proto učinil závěr, že nelze akceptovat, aby provozovatel DEM – ČOV při likvidaci tekutých odpadů „unikal“ z působnosti zákona o odpadech účelovým přejmenováním komodity vstupující do DEM – ČOV. Tento postup je nezákonný, jestliže z § 16 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech vyplývá, že pouze a jenom původce rozhodne, zda svůj odpadní produkt zařadí pod režim zákona o vodách, jako odpadní vodu nebo jako kapalný odpad dle zákona o odpadech. Tento postup, kdy žalobce - provozovatel DEM – ČOV sám překvalifikovává tekuté odpady před vstupem do DEM – ČOV na odpadní vody s obsahem závadných látek podle zákona o vodách, s tím že „napravuje chybu původce“, jak uvádí v žalobě na straně 29 (odst. 4), je naprosto nepřípustné.

Žalobce nesouhlasí se žalovaným, že DEM – ČOV dosahuje limitních hodnot uvedených v příloze č. 1 k zákonu o integrované prevenci v kategorii 5.1, tj., které pro zařízení na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu činí 10 t denně. Tvrdí, že DEM – ČOV je provozována jako vodní dílo podle zákona o vodách, které patří do zařízení Pokračování
- 20 -
10A 16/2014

dle směrnice Evropské Unie o zřízení integrovaného registru, zařazených jako průmyslová čistírna odpadních vod, kde je prahová hodnota pro zápis do IRZ o kapacitě 10.000 t denně. Toto tvrzení žalobce vychází z chybného předpokladu, že DEM – ČOV je provozována pouze jako vodní dílo podle zákona o vodách. Tento nesprávný a účelový předpoklad žalobce byl soudem vyvrácen a objasněn v předchozí pasáži rozsudku. Námitka žalobce je proto zcela nedůvodná.

Zcela nedůvodně se žalobce dovolává ústní dohody, ke které mělo údajně dojít při jednání na krajském úřadu. Správný je názor žalovaného, že jakákoliv dohoda není důvodem pro udělení souhlasu, respektive prodloužení platnosti smlouvy, neboť předmětem tohoto řízení není přezkoumání dohody, ale rozhodnutí kterým nebyl žalobci udělen souhlas dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Rozhodné je tedy rozhodnutí, které bylo vydáno na základě jeho žádosti o prodloužení platnosti rozhodnutí ze dne 23. 4. 2007, nikoliv ústní dohoda, která měla být údajně dle žalobce uzavřena při jednání na krajském úřadu. Argumentace ústní dohodou je v tomto případě zcela nepřípadná.

Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že bylo jednoznačně prokázáno a odůvodněno, proč je DEM – ČOV deklarovaná jako vodní dílo současně zařízením pro nakládání s odpady. Soud k uvedené výhradě nejprve poukazuje na skutečnosti, které byly již uvedeny v předchozí pasáži rozsudku. Soud má za prokázané, že DEM – ČOV jako vodní dílo je současně zařízením pro nakládání s odpady. Krajský úřad chybně vydal na základě žádosti žalobce souhlas podle § 14 odst. 1 k provozu sběrných jímek, které nebyly rekolaudovány jako samostatné zařízení pro nakládání s odpady. V souvislosti s účinností zákona o integrované prevenci nemohl být udělen souhlas podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, neboť jímky jsou součástí DEM – ČOV, která je zařízením spadajícím pod režim zákona o integrované prevenci. Bylo prokázáno, že na DEM – ČOV se kapalné odpady odstraňují, nikoliv předčišťují a není rozhodující, že ropná fáze a kal se odstraňují mimo DEM – ČOV. Soud má rovněž za prokázané, že pro účely zákona o odpadech i zákona o integrované prevenci v případě posuzování kapacity zařízení není rozhodující množství závadných látek obsažených v odpadech, ale samotné množství odpadů.

Žalobce namítá, že DEM – ČOV není zařízení na odstraňování odpadů nebo na využívání nebezpečného odpadu, ani se nejedná o zařízení k nakládání s odpadními oleji, vždy o kapacitě větší než 10 t denně. Dle žalobce se jedná o vodní dílo, které patří do zařízení dle směrnice EU o zřízení integrovaného registru označených jako „průmyslová čistírna odpadních vod mimo (dále jen P ČOV – mimo)“, kde prahová hodnota pro zápis do registru integrované prevence je nátok 10 m denně. Tento názor žalobce je nesprávný vzhledem k tomu, že projektovaná kapacita reaktorů, ve kterých dochází k fyzikálně chemické úpravě odpadů – deemulgaci, je celkem 13 m. Kapacita příjmové jímky překračuje kapacitu zařízení limitní hodnotu pro kategorii 5.1 podle přílohy č. 1 k zákonu o integrované prevenci, která činí 10 t denně. Žalobce chybně označuje kapalné odpady přijímané na DEM – ČOV jako závadné látky v odpadních vodách. Pokud je odpadní voda znečištěná některým z nebezpečných odpadů, platí v souladu s § 6 zákona, že odpadem, který vstupuje do zařízení, je voda znečištěná závadnými látkami. Kapacita zařízení je stanovená pro tuto komoditu. Předmětem posouzení je projektovaná kapacita zařízení, nikoliv kapacita technologická. Za směrodatnou nemůže být brána kapacita závadných látek v tekutých odpadech. Podle zákona o integrované prevenci platí, že na zařízení dojde ke zpracování 10 t nebezpečných odpadů, aniž by byla dále specifikována závadnost těchto odpadů.

Pokračování
- 21 -
10A 16/2014

Cílem zákonodárce přijetím zákona o odpadech a zákona o integrované prevenci bylo nepochybně vytvořit podmínky pro stanovení přísnějších podmínek při likvidaci tekutých odpadů oproti podmínkám, které byly stanoveny pouze zákonem o vodách při likvidaci čištění závadných látek obsažených v odpadních vodách. Smyslem zákona jistě nebylo vytvořit takové podmínky pro likvidaci tekutých odpadů, podle kterých by bylo možno libovolně přecházet do režimu zákona o vodách a nebezpečné odpady likvidovat v tomto režimu a tím závaznost zákona o odpadech a integrované prevenci účelově obcházet.

Soud proto neshledal námitky žalobce opodstatněné, a proto žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Žalovanému nebyla náhrada nákladů zařízení dle § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznána, neboť mu v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nevznikly.

Soud rozhodl rozsudkem bez jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí).

Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 31. března 2015

JUDr. Věra Balejová v. r.

Pokračování
- 22 -
10A 16/2014

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru