Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 144/2015 - 82Rozsudek KSCB ze dne 22.02.2017

Prejudikatura

2 As 49/2007 - 191


přidejte vlastní popisek

10 A 144/2015 - 82

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobkyně I.J., bytem X, zastoupené JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem Tábor, Převrátilská 330, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti osob zúčastněných na řízení I) Ing. J.L., bytem X, a II) FITT cz, s. r. o., se sídlem Praha 10, Petrohradská 1477/39, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2015, č. j. KUJCK 53609/2015/OREG,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) dne 13. 8. 2015 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2015, č. j. KUJCK 53609/2015/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Tábor (dále jen „stavební úřad“) ze dne 30. 1. 2015, č. j. METAB 11840/2014/SÚ/Nav. Tímto rozhodnutím byla ve společném územním řízení o umístění stavby a stavebním řízení podle § 79 a § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění k 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon“), umístěna stavba „nástavba objektu č. p. 1946 na pozemku parc. č. 1965/2 v k. ú. Tábor“ a povolena stavba „nástavba objektu č. p. 1946 na pozemku parc. č. 1965/2 v k. ú. Tábor a stavební úpravy objektu na pozemku parc. č. 1965/1 v k. ú. Tábor za účelem vzniku kosmetiky, odpočívací místnosti Pokračování
- 2 -
10A 144/2015

a chodby na pozemcích parc. č. 1965/1 a 1965/2 v k. ú. Tábor“. Toto rozhodnutí bylo vydáno na žádost osoby zúčastněné na řízení II (dále jen „stavebník“).

Žalobkyně v podané žalobě napadá rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu a žádá jeho zrušení. Žalobkyně měla být postupem žalovaného zkrácena na svých právech a právem chráněných zájmech, zejména na vlastnickém právu a právu na spravedlivý proces způsobem, který mohl mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Žalobkyně namítá nezákonnou interpretaci vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“). Žalovaný se podle slov žalobkyně odchýlil od názoru Nejvyššího správního soudu podaného v rozsudku ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 69/2011 – 176, publ. pod č. 2418/2011 Sb. NSS (citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), když neaplikoval na uvedenou vyhlášku teleologický výklad, konkrétně pro § 25 vyhlášky č. 501/2006 neučinil výklad smyslu odstupových vzdáleností, neboť se nezabýval účelem dané právní úpravy. Stavební úřad měl posoudit faktickou situaci na místě. Žalobkyně předložila k důkazu Schéma odstupů bytového domu č. p. 1241 a plánované nástavby budovy č. p. 1946, dále předložila fotodokumentaci a Stanovisko k dostavbě z roku 1993. Žalobkyně uvedla, že společná hranice mezi pozemky se stavebně-technicky doposud řešila ve třech časových odstupech. Stavba garáží z roku 1938 nebránila dobrému sousedskému soužití, neboť byla skryta za cca 2,3 m vysokou zdí tvořící společnou hranici pozemků. V tomto duchu pak bylo postupováno při stanovení výšky nástavby v roce 1993. Stavební úřad podle žalobkyně rozhodl formálně bez ohledu na účel stavebního zákona a smysl uplatňování odstupových vzdáleností.

Žalobkyně dále rozporuje nevypořádání se s namítaným zásahem do jednotlivých složek kvality prostředí (dříve užíván termín „pohoda bydlení“). Konkrétně žalobkyně uvádí zásah do práv uživatelů okolních budov na soukromí, na oblohovou složku, na výhled z oken, na přísun přirozeného světla do užívaných místností apod. Správní orgány byly povinny zkoumat intenzitu narušení a z toho plynoucí důsledky a posoudit zásah do kvality prostředí. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 116, publ. pod č. 850/2006 Sb. NSS. Stavební úřad se podle tvrzení žalobkyně nezabýval jejím návrhem na provedení komplexního posouzení zásahu navrhované stavby do kvality prostředí.

Správní orgány se podle žalobkyně taktéž nezabývaly snížením ceny její nemovitosti v důsledku předmětné nástavby. Toto své tvrzení žalobkyně rozvedla v podání ze dne 3. 9. 2015, kterým primárně doplňovala svůj návrh na přiznání odkladného účinku žaloby. Žalobkyně v tomto směru doplnila znalecký posudek Ing. Z.K. ze dne 2. 9. 2015 č. 1921-71/2015, ve kterém se znalec vyjadřoval k ovlivnění výnosu z pronájmu bytů. Žalobkyně cituje závěry znalce, podle kterého se po realizaci předmětné stavby sníží roční výnos z nájemného bytů v bytovém domě žalobkyně o 18 600 Kč a dále se sníží obvyklá tržní hodnota nemovitosti o 265 000 Kč.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. Žalovaný nesouhlasí s námitkou chybné interpretace vyhlášky č. 501/2006 Sb., kterou žalobkyně podává v žalobě. Odkazuje na § 25 odst. 4 vyhlášky a uvádí, že se v předmětné věci jedná o nástavbu, jejíž umístění je limitováno umístěním stávající stavby, na které má být nástavba realizována. Pokud není u stávajících staveb vzájemný odstup stanovený § 25 odst. 4 citované vyhlášky splněn, pak nástavbou nedojde ke zhoršení situace vzhledem k tomu, že návrh nástavby Pokračování
- 3 -
10A 144/2015

kopíruje hranu obvodové zdi stávající budovy a odstupová vzdálenost se její realizací nezmění.

Žalovaný rovněž nesouhlasí s namítaným nevypořádáním zásahu do kvality prostředí. Odkazuje na prvostupňové rozhodnutí, ve kterém se stavební úřad velmi podrobně zabýval jednotlivými namítanými zásahy a namítaný zásah do kvality prostředí rovněž posoudil v celém komplexu. Stavební úřad posoudil také namítané snížení ceny nemovitosti žalobkyně z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací, obecnými požadavky na výstavbu a zájmy chráněnými zvláštními právními předpisy.

Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: Dne 5. 4. 2012 obdržel stavební úřad žádost stavebníka o vydání rozhodnutí o změně stavby „nástavba 7,55 m x 8,4 m, výška (od stávající atiky) 2,22 m – 3,84 m za účelem vzniku kosmetického salonu s pracovní a odpočívací částí na pozemku p. č. 1965/2 k. ú. Tábor“ a žádost o stavební povolení na stavbu „nástavba na části stávajícího objektu s plochou střechou (výška od stávající atiky 2,22 m – 3, 84 m), výška od stávající střechy 2,59 m – 4,13 m, kosmetický salon, (část pracovní a část odpočívací) na pozemku p. č. 1965/2 v k. ú. Tábor, provozní propojení s relaxačním centrem v sousedním objektu na pozemku p. č. 1965/1 v k. ú. Tábor“. K žádostem byla přiložena projektová dokumentace vypracovaná autorizovanou architektkou Ing. arch. B.N. Obě žádosti byly usnesením ze dne 13. 4. 2012 spojeny do společného řízení.

Oznámením ze dne 13. 4. 2012 bylo oznámeno zahájení společného územního a stavebního řízní a byl stanoven den ústního jednání.

Dne 17. 5. 2012 obdržel stavební úřad námitky žalobkyně a zúčastněné osoby I, v nichž tito účastníci namítali rozpor záměru s Územním plánem města Tábor, s Územním plánem centrální zóny, rozpor s vyhláškou č. 501/2006 Sb. spatřovaný v narušování urbanistických hodnot území, v porušování odstupových vzdáleností a v narušování kvality prostředí. Závěrem namítali rozpor se zásadou šetrnosti k sousedství a s povinností neobtěžovat sousedy nad míru přiměřenou poměrům.

Dne 18. 5. 2012 proběhlo ústní jednání. Výzvou ze dne 25. 6. 2012 byl stavebník vyzván, aby doplnil ke své žádosti vyjmenované podklady. K opakovaným žádostem stavebníka byla lhůta k doplnění žádosti několikrát prodlužována až do 30. 9. 2013. Po uvedenou dobu bylo řízení přerušeno. Dne 30. 9. 2013 stavebník doplnil svou žádost. Oznámením ze dne 11. 11. 2013 bylo pokračováno v řízení a byl stanoven den ústního jednání.

Dne 16. 12. 2013 proběhlo ústní jednání. Téhož dne stavební úřad obdržel písemné námitky a stanovisko k podkladům rozhodnutí od žalobkyně a zúčastněné osoby I. Přílohou bylo „Odborné stanovisko z hlediska denního osvětlení a ostatních vlivů“ z prosince 2013, zpracované Ing. arch. M.M., které obsahuje závěr, že realizace nástavby bude mít vliv na úbytek denního osvětlení, což se projeví na zvýšené spotřebě elektrické energie v obytných i neobytných místnostech. Další přílohou bylo „Stanovisko k záměru nástavby a zástavby ve dvorní části parcel 1965/1 a 1965/2 ve vnitrobloku ulic Tomkova – Vančurova v Táboře“ z prosince 2013, zpracované Ing. arch. M.M. a Ing. arch. V.M. obsahující závěr, že začlenění navrhované nástavby do bloku domů a vnitrobloku je v rozporu s cíli územního plánování a povede ke zhoršení stávajícího stavu.

Pokračování
- 4 -
10A 144/2015

Dne 10. 2. 2014 proběhlo další ústní jednání. Z protokolu z ústního jednání se podává, že žadatel doložil doplnění posudku o zastínění ve vztahu k oknu v suterénu č. p. 1241, ul. Tomkova a byla předložena fotodokumentace skutečného stavu zastínění oken majitelů bytů. Dne 11. 3. 2014 dodala žalobkyně a zúčastněná osoba I „Doplnění odborného stanoviska z hlediska denního osvětlení a ostatních vlivů ze dne 11. 12. 2013“ z února 2014, zpracované Ing. arch. M.M., v němž je namítáno porušení § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb.

Výzvou ze dne 31. 3. 2014 byl stavebník vyzván k doložení vyjmenovaných podkladů. Vyjádření stavebníka bylo podáno dne 16. 4. 2014. Výzvou ze dne 7. 5. 2014 byl stavebník vyzván, aby odůvodnil umístění stavby na hranici pozemků. Stavebník se vyjádřil dne 15. 5. 2014 a 19. 5. 2014.

Dne 3. 6. 2014 oznámil stavební úřad pokračování v řízení a vyzval účastníky k seznámení se s podklady řízení.

Dne 13. 6. 2014 se do řízení přihlásilo občanské sdružení Společnost pro trvale udržitelný život, jihočeská regionální pobočka a namítlo možné dotčení krajinného rázu v urbanisticky cenné lokalitě, která je v blízkosti rondo-kubistických domů a botanické zahrady. Dne 17. 6. 2014 podala vyjádření žalobkyně a zúčastněná osoba I.

Dne 19. 8. 2014 bylo stavebním úřadem oznámeno ukončení shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí a dána možnost seznámit se s těmito podklady a vyjádřit se k nim podle § 36 odst. 3 správního řádu.

Dne 30. 1. 2015 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým stavební úřad rozhodl ve výroku A. o umístění předmětné stavby a ve výroku B. vydal stavební povolení na předmětnou stavbu, jak je vymezeno shora. Stavební úřad v rozhodnutí stanovil podmínky pro umístění stavby, pro zpracování projektové dokumentace, pro provedení a užívání stavby. V odůvodnění vypořádal námitky účastníků řízení. K popisu stavby bylo uvedeno, že nástavba bude provedena na části stávajícího objektu využívaného v úrovni 1. NP pro garáže, a to v místě stávající terasy. Nástavba bude zastřešena pultovou střechou. Obvodové nosné zdi budou na jižní a východní straně kopírovat spodní stavbu. Stavba nebude přesahovat na cizí pozemky. Nové prostory budou využity jako chodba, kosmetika a odpočinková místnost. Jedná se o rozšíření již povoleného relaxačního centra ve 2. NP budovy bez navýšení kapacity zákazníků. Povolení na relaxační centrum bylo vydáno dne 30. 11. 2011.

Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně a zúčastněná osoba I dne 2. 3. 2015 odvolání. V něm bylo uvedeno, že v prvostupňovém rozhodnutí nebyla řešena podstata a účel právní úpravy odstupových vzdáleností v kontextu zachování práv uživatelů okolních budov na soukromí, na oblohovou složku, na výhled z oken, na přísun přirozeného světla do jimi užívaných místností apod. Odvolatelé dále rozporovali nevypořádání jejích námitek, týkajících se zásahu do kvality prostředí a nerespektování urbanistického a architektonického ztvárnění stávající stavby. Stavební úřad nevyhověl návrhu na komplexní posouzení zásahu do kvality prostředí. Odvolatelé dále namítali nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí, když se stavební úřad nevypořádal s odbornými vyjádřeními, které v průběhu řízení odvolatelé stavebnímu úřadu dodali. Závěrem odvolatelé namítali rozpor projektu s Územním plánem města Tábor a nevypořádání souvisejících námitek ze strany stavebního úřadu.

Pokračování
- 5 -
10A 144/2015

Žalovaný správní orgán o odvolání žalobkyně a zúčastněné osoby I rozhodl dne 21. 7. 2015 napadeným rozhodnutím, kterým bylo odvolání zamítnuto a rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno. Žalovaný uvedl, že při přezkoumání prvostupňového rozhodnutí neshledal žádné porušení právních předpisů stavebním úřadem a rozhodnutí o umístění a povolení stavby je z věcného hlediska správné. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí plyne, že stavební úřad podrobně přezkoumal žádost ze všech hledisek uvedených ve stavebním zákoně, uvedl, s jakou dokumentací byl záměr posuzován a uzavřel, že záměr je s vydanou územně plánovací dokumentací v souladu. Stavební úřad vypořádal námitky dostačujícím způsobem a namítanou nepřezkoumatelnost shledal žalovaný jako nedůvodnou.

K procesnímu postupu soudu v řízení se konstatuje, že návrhu na přiznání odkladného účinku bylo po jeho doplnění ze strany žalobkyně vyhověno, a to usnesením ze dne 6. 10. 2015, č. j. 10 A 144/2015 – 35.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 22. 2. 2017. Krajský soud provedl k důkazu žalobkyní předložené Schéma odstupů bytového domu č. p. 1241 a plánované nástavby budovy č. p. 1946, dále předloženou fotodokumentaci, Stanovisko k dostavbě z roku 1993 a znalecký posudek Ing. Z.K. ze dne 2. 9. 2015, č. 1921-71/2015. Dále byly k důkazu provedeny listiny předložené osobou zúčastněnou I, a sice územní rozhodnutí ze dne 16. 9. 1993 a stavební povolení ze dne 12. 11. 1993

Žaloba není důvodná.

Žalobkyně v žalobě předně namítá nezákonnou interpretaci vyhlášky č. 501/2006 Sb. v ustanoveních týkajících se aplikace pravidel pro minimální odstupové vzdálenosti stavby. Uvedené nezákonnosti se měl žalovaný dopustit tím, že se odchýlil od názoru Nejvyššího správního soudu, který je uveden v rozsudku ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 69/2011 – 176, publ. pod č. 2418/2011 Sb. NSS. Podle žalobkyně nebyl žalovaným a stavebním úřadem učiněn výklad smyslu odstupových vzdáleností ve světle shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tuto námitku neshledal krajský soud opodstatněnou.

Základní hlediska dodržení odstupových vzdáleností byly stavebním úřadem dostatečným způsobem vymezeny a pro danou věc konkretizovány, a to nejen za užití gramatické výkladové metody. Nejvyšší správní soud ve výše uvedeném rozsudku se zabýval výkladem termínu „okna z obytných místností v protilehlých stěnách“ nacházejícího se v § 25 odst. 2 a 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., přičemž vyslovil, že je pod uvedeným termínem potřeba chápat jakákoliv okna obytných místností v protilehlých stěnách bez ohledu na odlišnou délku protilehlých stěn. V tehdy řešené věci bylo třeba zabývat se podrobně nejen gramatickým výkladem tohoto termínu, ale bylo rovněž nutné použít výklad systematický, teleologický a historický. Citovaný judikát se však týkal odstupových vzdáleností u rodinných domů a šlo o novostavbu rodinného domu. V nyní posuzovaném případě jde o dům bytový a nástavbu ve dvorním traktu, která kopíruje základy již existující stavby užívané jako garáž. Dále nelze odhlédnout od toho, že navrhovaná nástavba svojí výškou nepřevýší přilehlou stavbu ani předmětný bytový dům a taktéž se v této nástavbě na straně přilehlé k bytovému domu Pokračování
- 6 -
10A 144/2015

(na straně jižní) nebudou podle projektové dokumentace nacházet žádná okna, kterými by mohlo docházet k zásahu do soukromí žalobkyně jakožto vlastníka bytového domu či jejích nájemníků. V nyní posuzované věci byly správní orgány limitovány co do použití ustanovení o odstupových vzdálenostech, jak bude pojednáno níže, vzhledem ke skutečnosti, že se v případě nástavby nejedná o novou stavbu, ale o nástavbu umístěnou na již existujících základech postavené garáže.

Lze souhlasit se žalobkyní v tom, že nebylo správné tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí o tom, že § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. se týká toliko stanovení konkrétní odstupové vzdálenosti mezi budovami, neboť jak se podává z již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, je nutno z hlediska teleologického hledat i smysl a účel daného ustanovení, kterým je nepochybně ochrana soukromí tak, aby se předcházelo obtěžování vlastníků pohledem a hlukem z oken protilehlých stěn nemovitostí, které by byly umístěny v rozporu s úpravou obsaženou v citované vyhlášce.

Vzájemné odstupy staveb upravuje § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., který v odstavci prvém uvádí, že vzájemné odstupy staveb musí splňovat požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, státní památkové péče, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných havárií, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, například technickou infrastrukturu. Ustanovení odstavce čtvrtého pak uvádí, že jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle odstavce 2. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro jednotlivé stavby umisťované v prolukách. Obdobně se určují odstupy od staveb nebytových.

Podle § 1 odst. 2, věty druhé vyhlášky č. 501/2006 Sb. platí, že ustanovení částí třetí a čtvrté této vyhlášky se použije při vymezování pozemků a umisťování staveb na nich; při rozhodování o nástavbách, stavebních úpravách, změně vlivu stavby na využití území, při vymezování pozemků veřejných prostranství a u zastavěných stavebních pozemků stavbami, které jsou kulturními památkami nebo jsou v památkových rezervacích nebo památkových zónách, se podle vyhlášky postupuje, pokud to závažné územně technické nebo stavebně technické důvody nevylučují.

Stavební úřad na str. 13 a 14 rozhodnutí po vyhodnocení stavebního záměru nástavby k citovaným ustanovením konstatoval, že shledal důvody pro neaplikování § 25 odst. 4 citované vyhlášky a svůj postup opřený o § 1 odst. 2 téže vyhlášky podrobně popsal. Podle stavebního úřadu nelze pravidla pro odstupové vzdálenosti podle § 25 odst. 4 vyhlášky na navrhovanou nástavbu aplikovat z několika důvodů.

Stavební úřad relevantním způsobem odůvodnil specifické podmínky dané lokality a nástavby. Celý areál stavebníka tvoří budovy postavené po obvodu hranic pozemků, ve středu je volný dvůr, který slouží k parkování. Uvedené plochy jsou stávajícím způsobem zastavěny již od 40. let minulého století. Stavební úřad zdůraznil, že přilehlé bytové domy pocházejí z první poloviny minulého století a jsou tří až čtyřpodlažní. Stavebníkem navrhovaná stavba je nástavbou na již existující stavbě, a proto podle stavebního úřadu nelze uplatňovat pravidla pro odstupové vzdálenosti podle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Stavební úřad při svých závěrech vycházel z Technické zprávy, která popisuje stavební záměr Pokračování
- 7 -
10A 144/2015

stavebníka. Vycházel z toho, že zastavěná plocha byla navržena tak, aby byla minimální ve vztahu k potřebám stavebníka. Zastavěná plocha byla navržena jako co nejmenší a stavba je navržena jako jednoduchá s pultovou střechou. Stavební úřad popsal, že byla zvolena nejjednodušší varianta výstavby, která kopíruje základy stávající stavby garáže. Provedení jižní stěny ve větším odstupu od sousedního domu a protažení stavby před sousední obytný dům by znamenalo složité statické podchycení této jižní stěny, což by vyvolalo i neúměrný nárůst nákladů. Stavební úřad zhodnotil i to, že stavebník nejprve přehodnotil veškeré využitelné prostory a vzhledem k maximální obsazenosti všech prostor ve vazbě se sledovanými stavebnětechnickými nároky na daný podnikatelský záměr přistoupil k navrhovanému řešení nástavby ve dvorním traktu. Stavební úřad zohlednil i to, že budovy ve vlastnictví stavebníka jsou komplexem vícepatrových budov s vazbou na přízemní garáže. Předmětné území je urbanisticky saturované bez možnosti expanze na nové pozemky. Jediným využitelným prostorem pro další podnikatelské aktivity stavebníka je nástavba nad částí garáží, čímž dojde k propojení se stávajícím podnikatelským komplexem. Stavební úřad zdůraznil, že umístění jednotlivých staveb v dané lokalitě je již dané a nezměnitelné. Stavba garáží z roku 1938 na jižní a východní straně kopíruje hranice pozemku. Podle stavebního úřadu tak byly prokázány závažné územně technické a stavebně technické důvody, které umožňují neaplikování pravidla pro odstupové vzdálenosti budov podle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb.

Krajský soud považuje za prokázané, že navrhovaná nástavba má být realizována na již stávající zástavbě a má ze dvou stran kopírovat vertikální linii obvodového zdiva garáže, na níž má být nástavba umístěna. Stávající stěna garáže je od obvodové stěny domu č. p. 1241 vzdálená v rozmezí 7,33 m – 9,97 metrů a realizací nástavby nedojde ke snížení této vzdálenosti, neboť nástavba není stavbou novou, ale pouze nástavbou na již postavených základech a půdorysná stavba nebude nijak změněna; nebude též docházet k žádnému přesahu na sousední pozemky. Odstupy mezi dotčenými stavbami jsou tak předurčeny stávajícím stavem v dané lokalitě. Nebude docházet ani k žádným dopadům na celkovou výškovou hladinu stávající zástavby, neboť nástavba svou navrženou výškou nedosahuje výškové úrovně navazující stavby, ve které se má nacházet technické zázemí pro provoz podnikatelské činnosti v zamýšlené nástavbě. Objekt se sice nachází v ochranném pásmu městské památkové rezervace, ale vnitroblok a související objekt budov není památkově chráněn a má industriální charakter bez významné architektonické hodnoty. Jak plyne z prvostupňového rozhodnutí, i při neaplikování požadavku na odstupy budov podle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. navrhovaná nástavba splňuje základní požadavky na odstupy podle § 25 odst. 1 citované vyhlášky z hlediska urbanistického, architektonického a památkové péče, stejně tak jako z hlediska požární ochrany. Jak plyne z předběžné informace vyhotovené podle § 139 správního řádu dne 11. 4. 2014, proti záměru realizace předmětné nástavby nebyly žádné námitky ani připomínky ze strany orgánu ochrany přírody a krajiny, orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, orgánu v oblasti odpadové hospodářství, orgánu ochrany ovzduší, orgánu státní správy lesů ani od vodoprávního úřadu. Podle závazného stanoviska odboru územního rozvoje Městského úřadu Tábor ze dne 1. 8. 2011, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 14. 10. 2013, který vycházel z žádosti stavebníka, z písemného vyjádření územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích a z předložené projektové dokumentace, byla předmětná nástavba z hlediska zájmů památkové péče přípustná bez podmínek. Podle tohoto stanoviska nemají navrhované práce z památkového hlediska žádný dopad na chráněné území a objekt je bez architektonické hodnoty. K navrhované stavbě se kladně vyjádřil i orgán ochrany veřejného zdraví, tj. krajská hygienická stanice v závazném stanovisku ze dne 15. 8. 2011 a v jeho aktualizaci ze dne Pokračování
- 8 -
10A 144/2015

21. 10. 2013. K projektové dokumentaci vydal souhlasné stanovisko dne 4. 8. 2011 taktéž orgán na úseku požární ochrany.

Krajský soud tak má za to, že v posuzovaném případě byly dány důvody pro neaplikování § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. z hlediska odstupových vzdáleností budov, neboť existovaly závažné důvody, které tuto aplikaci vylučují. Žalobkyní předložené Schéma odstupových vzdáleností a osobou zúčastněnou I předložené nákresy a fotodokumentace tak nejsou důkazy, které by mohly zvrátit tento závěr. Podle tohoto schématu a podle obdobného nákresu předloženého osobou zúčastněnou I je výška bytového domu 15,2 m (bez výšky sedlové střechy). V popsané lokalitě a v daných specifických podmínkách je však vyloučeno trvat na požadavku patnáctimetrové vzdálenosti mezi budovami, neboť to podmínky jednak neumožňují a jednak je zde existující stavba garáží, která již desítky let tyto odstupové limity nesplňuje a v posuzovaném případě se jedná o nástavbu této stavby, která navíc svou výškou ovlivní stavební poměry ve vnitrobloku pouze minimálně a v žádném případě nezvýší celkovou výšku staveb v posuzovaném dvoře stavebníka. Krajský soud doplňuje, že podle jeho názoru umístění nástavby v předmětném místě nebrání ani § 23 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb.

Je nutno si uvědomit, že posuzovaná správní rozhodnutí se týkají konkrétního stavebního záměru, který je specifikován a vymezen v projektové dokumentaci. Uvedená správní rozhodnutí neznamenají, že by stavebník v místě mohl v budoucnu dostavět nástavbu až do výšky bytového domu žalobkyně. Takové úvahy a obavy, které zazněly na jednání u soudu, jsou nedůvodné. Žalobkyně a osoba zúčastněná I nemají subjektivní veřejné právo na to, aby stavební poměry v daném území zůstaly navždy zakonzervovány ve stavu, který byl nastolen v 90. letech, a nemohly se nikterak změnit. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2007 – 191, publ. pod č. 2479/2012 Sb. NSS, ze kterého vyplývá, že změny ve využití území v průběhu času včetně nejrůznějších stavebních aktivit jsou přirozenou součástí vývoje společnosti, a to především v urbanizovaných oblastech. Proto ani nemohly být v soudním řízení jakkoliv zhodnoceny listiny předložené osobou zúčastněnou I, které se týkají povolované stavební činnosti v roce 1993. Předkládaná rozhodnutí z roku 1993 se týkala konkrétního stavebního záměru v té době realizovaného a skutečnost, že tehdy bylo vyhověno požadavku vlastníků bytových domů, však neznamená, že z těchto rozhodnutí lze dovozovat nějaké veřejné subjektivní právo na to, aby v té době zřízený stav zůstal navždy nezměněn, resp. aby do stavby garáže nikdy nebylo jakkoliv zasaženo ve smyslu její nástavby.

Co se týče výkladu právní normy, týkající se odstupových vzdáleností, jehož způsob je žalobkyní rozporován, krajský soud se neztotožňuje s názorem žalobkyně v tom, že by stavební úřad rozhodl formálně a bez ohledu na smysl a účel stavebního zákona a smysl uplatňování odstupových vzdáleností. Prvostupňové rozhodnutí se velmi podrobně vypořádává se všemi argumenty účastníků řízení a s námitkami, které se týkají rozporu s § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Smysl a význam zachování odstupových vzdáleností byl tak podle názoru krajského soudu v návaznosti na namítané zachování práv uživatelů okolních budov na soukromí, oblohovou složku, výhled z oken a na přísun přirozeného světla podrobně rozebrán jak v rozhodnutí stavebního úřadu, tak v napadeném rozhodnutí, a to z hlediska nejen gramatického výkladu, ale rovněž za použití metody logického, historického a teleologického výkladu. Namítané požadavky na respektování odstupových vzdáleností jsou v prvostupňovém rozhodnutí i v rozhodnutí žalobou napadeném podrobně vypořádány zejména v kontextu na požadavek zachování kvality prostředí, s čímž souvisí druhá v žalobě Pokračování
- 9 -
10A 144/2015

uplatněná námitka, spočívající v tvrzení žalobkyně, že správní orgány neposoudily dostatečným způsobem intenzitu zásahu do kvality prostředí.

Krajský soud považuje za vhodné zmínit objektivní hlediska pojmu „kvalita prostředí“ (potažmo i „pohoda bydlení“) ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu. Tyto pojmy jsou zásadní pro vytyčení povinností stavebního úřadu ve vztahu k rozsahu veřejnoprávní ochrany poskytované dotčeným osobám při umisťování staveb. Smyslem požadavku na zachování kvality prostředí je především vytvoření zdravého a vhodného prostředí pro život všech kategorií uživatelů, a pro vytvoření atmosféry klidného bydlení bez ohledu na případné stavební či jiné aktivity.

Pohodou bydlení lze rozumět ze subjektivního pohledu takový stav, kdy člověk bydlí v klidu, spokojeně, příjemně a šťastně. Takovou definici citoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 2 As 44/2005 – 116 ze dne 2. 2. 2006, publ. pod č. 850/2006 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud definoval pohodu bydlení z objektivistického úhlu pohledu jako souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů. Právě k objektivistické definici se obecně Nejvyšší správní soud přiklání častěji, ovšem zdůrazňuje, že vždy je i zapotřebí přihlédnout k subjektivním hlediskům.

Krajský soud konstatuje, že napadenému rozhodnutí předcházelo důkladné posouzení všech nároků účastníků správního řízení o umístění nástavby a navazujícího stavebního povolení. Stavební úřad přihlédl jak k objektivně existujícím vlivům, tak k subjektivním hlediskům a zájmům účastníků. Posouzení míry narušení kvality prostředí bylo ze strany správních orgánů provedeno a nebylo shledáno ohrožení chráněných zájmů plynoucích ze stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů. Při vymezování pojmu kvalita prostředí v konkrétním případě se správní orgány zabývaly všemi okolnostmi případu a dospěly k závěru, že charakter umístěné a povolené nástavby na stávající garáži svou funkcí kosmetického salonu a přilehlé odpočinkové místnosti eliminuje možnost obtěžovat okolí nad přípustnou míru. Posouzení samotného charakteru a provozu zamýšlené stavby je jedno z hledisek, které se při hodnocení zachování kvality prostředí uplatňuje. Tento názor vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2011, č. j. 2 As 34/2010 – 99, kde uvedl, že „je (…) zcela na místě posuzovat (…), zda je zachována pohoda bydlení (tedy jeden z chráněných veřejných zájmů) či nikoliv. To ostatně vyplývá z ustanovení § 4 odst. 1, in fine vyhlášky 137/1998 Sb., které stanoví, že umístěním stavby a jejím následným provozem nesmí být nad přípustnou míru obtěžováno okolí, zejména v obytném prostředí a ohrožována bezpečnost a plynulost provozu na přilehlých pozemních komunikacích.“ Citovaná právní úprava již sice není v účinnosti, nicméně způsob provozu zamýšlené stavby je jedním z aspektů, který je třeba při umisťování a povolování staveb reflektovat z hlediska toho, zda stavba svým následným provozem negativně neovlivní kvalitu prostředí.

Nejvyšší správní soud následně upřesnil pojem pohoda bydlení v rozsudku ze dne 1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012 – 113, publ. pod č. 2776/2013 Sb., v němž předestřel, že mezi činitele ovlivňující pohodu bydlení (kvalitu prostředí) patří také podstatné snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, úbytek oblohové složky, omezení výhledu, míra osvětlení a oslunění bytu a narušení soukromí. Při hodnocení a posuzování zásahu do kvality prostředí je dále nutno přihlížet ke konkrétním zvláštnostem dané lokality.

Krajský soud konstatuje, že určitou míru zatížení okolí způsobuje každá stavba. Je však spravedlivé po vlastnících okolních staveb požadovat snášení takového zatížení, pokud nevybočuje ze zákonných mezí a je přiměřené konkrétním poměrům. Je třeba přitom Pokračování
- 10 -
10A 144/2015

zohlednit charakter území, kde se má stavba realizovat a také způsob, jakým se realizace stavby promítne do právní sféry dotčených osob.

Krajský soud s ohledem na zjištěný skutkový stav shledal, že předmětná nástavba představuje únosné dotčení kvality prostředí (pohody bydlení), neboť oproti původnímu stavu představuje změnu nepříliš významnou. Krajský soud se seznámil s projektovou dokumentací a s povahou a rozsahem povolované nástavby a zhodnotil, že tato nástavba jako taková není způsobilá změnit urbanistický a architektonický charakter prostředí ani podstatným způsobem narušit pohodu bydlení a zdravé životní prostředí sousedů. Rozměry nástavby i její umístění žádným zásadním způsobem neovlivní dotčenou lokalitu. Z projektové dokumentace vyplývá, že navrhovaná stavba je do vnitrobloku začleněna poměrně citlivě tak, aby navazovala na již existující stavbu, svojí výškou tuto stavbu nepřesahuje a zároveň je nástavba umístěna pouze na části již existujících garáží, jejichž jižní a východní stranu nástavba bude kopírovat. Uvedená nástavba sice bude viditelná z přilehlých bytových domů, ovšem jak je patrno z jižního pohledu (viz projektová dokumentace) je nástavba k již existující budově navrhována tak, aby ji nikterak nepřesahovala, jak ze stran, tak z hlediska výškové. Navrhovaná nástavba kopíruje východní a část jižních základů existujících garáží a k navazující stavbě je navržena tak, aby ji svými rozměry nepřesahovala. U jižní hranice není navrhován žádný otvor ve zdi, čímž je zajištěna ochrana soukromí obyvatel bytových domů. U jižní strany pozemku se stávající stavba (betonová stěna jako jižní zeď do povrchu částečně zapuštěné garáže, která plní současně funkci „plotu“ mezi oběma pozemky) nástavbou navýší cca o 2,2 m (z výšky 5,15 m na 7,39 m; viz pohled západní v projektové dokumentaci). Od tohoto místa (z výšky 7,39 m) bude mírně stoupající střecha, která v místě již existující stavby, na kterou nástavba naváže, dosáhne výšky 9,03 m. Stávající stavba, na kterou nástavba naváže, dosahuje výšky 10,41 m. Krajský soud má z uvedeného za prokázané, že nástavba je v předmětném místě začleněna tak, aby svým provedením v co nejmenším rozsahu měnila stávající podmínky ve vnitrobloku, je navržena tak, aby pohledem z jižní strany nikterak neměnila pohledovou výšku již existujících staveb. Z toho je pak i evidentní, že nemůže dojít k podstatnému úbytku oblohové složky při pohledu z oken přilehlého bytového domu ve vlastnictví žalobkyně.

Co se týče požadavků na denní osvětlení, jsou tyto řešeny v projektové dokumentaci společnosti DEKPROJEKT s. r. o., která je součástí spisového materiálu. Podle doložené studie ovlivní předmětná nástavba světelné podmínky v dané lokalitě jen minimálně a nedojde ke snížení pod míru požadovanou prováděcími předpisy, což dokládají provedené výpočty. Požadavek na míru denního osvětlení na pozemku p. č. 1968, na němž se nachází bytový dům žalobkyně, bude po realizaci nástavby vyhovující požadavkům stanovených v právních předpisech a bude odpovídat normových hodnotám. Nedojde ke snížení hodnoty míry denního osvětlení pod normou požadovaných 32 %.

Stejně tak oslunění bylo řešeno v projektové dokumentaci, kde je konstatováno, že vzhledem k vzájemné orientaci projektované nástavby a bytových domů, orientaci ke světovým stranám a pohybu Slunce dne 1. 3. realizace nástavby dobu oslunění v bytových domech nesníží.

Taktéž je třeba upozornit na to, že stavebník z důvodu uplatněných námitek ve správním řízení nechal zpracovat doplnění studie. V tomto doplnění ze dne 6. 2. 2014 byly kontrolní body pro výpočet denního osvětlení umístěny ve výšce 2 m nad terénem a i po tomto snížení kontrolních bodů pro výpočet je patrné, že zjištěné hodnoty stále naplňují požadavek míry denního osvětlení v běžných prostorech s trvalým pobytem lidí, který Pokračování
- 11 -
10A 144/2015

je stanoven 32 %. Stavební úřad toto dostatečně vypořádal na str. 11 svého rozhodnutí. Stavební úřad z provedených studií zhodnotil, že dojde ke snížení činitele denního osvětlení na fasádě bytových domů, navrhované hodnoty však ani po realizaci nástavby nebudou nižší než normou požadovaných 32 %. Stavební úřad tak uzavřel, že z hlediska tohoto kritéria je navrhovaná nástavba zcela v souladu s § 11 až 13 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby.

V souvislosti s výše uvedeným je třeba uvést, že samotné posouzení zásahu do pohody bydlení je správní úvahou, kterou krajský soud není oprávněn nahrazovat úvahou vlastní. Úkolem krajského soudu v předmětné věci bylo posoudit, zda nebyly překročeny zákonné meze správního uvážení a zda nedošlo k jeho zneužití. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že správní orgány reflektovaly všechny okolnosti, které by mohly mít vliv na zachování kvality prostředí a jejich závěry jsou zcela konzistentní a přezkoumatelné. Námitka žalobkyně je tak shledána jako nedůvodná. Sluší se též podotknout, že žalobkyně v žalobě narušení uvedených kritérií kvality prostředí napadla toliko obecně a nevznesla podrobné argumenty, kterými by zpochybnila závěry správních orgánů. Vzhledem k tomu, že žalobní řízení je ovládáno dispoziční zásadou, nemohl krajský soud k jejím námitkám přistupovat jinak než taktéž obecně.

Pokud jde o námitku žalobkyně, že se správní orgány nevypořádaly s jejím návrhem na provedení komplexního posouzení zásahu do kvality prostředí, tak lze uvést toliko to, že stavební úřad se posouzením zásahu do kvality prostředí zabýval z mnoha různých aspektů a taktéž z hlediska vznesených námitek. Jak již bylo uvedeno, zásah do kvality prostředí je otázkou, kterou je kompetentní si posoudit sám stavební úřad, příp. za pomoci odborných stanovisek dotčených orgánů státní správy. Z uvedeného pak plyne, že zde není žádný zákonný požadavek na opatřování nějaké komplexní studie zásahu do kvality prostředí. V tomto ohledu je námitka žalobkyně zcela nedůvodná.

Žalobkyně ve správním řízení předkládala odborná stanoviska a vyjádření, která byla zpracována autorizovaným architektem. Z hlediska námitek do nedostatku denního osvětlení a proslunění bytových prostor v jejím bytovém domě však žalobkyně nepředložila žádnou konkurenční studii, která by obsahovala relevantní závěry o měření těchto kritérií. Žalobkyní předložená odborná stanoviska a vyjádření reprezentovala spíše odborné názory jejich autora. Autorizovaný architekt se např. vyjadřoval k tomu, že navrhovaná nástavba není v souladu s územním plánem a že nejsou splněna odstupová kritéria podle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. To jsou však právní otázky, které může hodnotit pouze stavební úřad. Autorizovaný architekt oslovený žalobkyní se v řízení mohl vyjadřovat pouze k otázkám skutkovým, nikoliv však k otázkám právním.

Žalobkyně konečně ve vztahu k zásahu do svých práv a k narušení kvality prostředí v žalobě obecně uvedla, že dojde k zásahu do výhledu z oken. Výhled z oken je subjektivní kategorie, která se jistě s kvalitou prostředí nezbytně pojí. Jak již však krajský soud shrnul shora, nástavba je v místě umístěna tak, aby žádnou svojí částí nepřesahovala již stávající výšku zástavby, a z jižní strany nedojde ke změně výškového profilu existující zástavby. Stavební úřad se námitkou omezení výhledu z oken zabýval na str. 12 svého rozhodnutí, přičemž zhodnotil, že i po realizaci nástavby zůstane přímý pohled z oken nezměněný. Z oken bude i nadále vidět to, co bylo vidět doposud, tj. komplex budov industriálního charakteru. Stejně tak výhled na botanickou zahradu zůstane nezměněn. Změní se pouze to, že se zvýší dosavadní jižní a východní zeď stávajících garáží, což bude evidentně vizuálně patrné. Pokračování
- 12 -
10A 144/2015

Obecně lze však konstatovat, že nelze ani očekávat v městské zástavbě v blízkosti industriálního komplexu, že výhled z oken zůstane absolutně neměnný.

Konečně žalobkyně namítala, že zůstala nevypořádána její odvolací námitka ve věci zásahu do kvality prostředí, a proto je napadené rozhodnuté nepřezkoumatelné. Tuto námitku zhodnotil krajský soud jako nedůvodnou. Žalobkyně v odvolání namítla, že stavební úřad nevypořádal její námitky týkající se zásahu do kvality prostředí. Na uvedenou odvolací námitku reagoval žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí tím, že shledal, že k zásahu do kvality prostředí se stavební úřad vyjadřuje na str. 9, 10 a 11 prvostupňového rozhodnutí a dále zdůraznil, že posouzení těchto otázek je zcela v kompetenci stavebního úřadu. Uvedené odůvodnění je sice stručné, ovšem nelze konstatovat, že by žalovaný uvedenou odvolací námitku zcela přešel a nezabýval se jí. Žalovaný ji vypořádal odkazem na konkrétní pasáže rozhodnutí stavebního úřadu, ve kterých se vypořádání daných otázek nachází, se kterým se tím fakticky ztotožnil. To je zcela legitimní a přípustný postup při vypořádání odvolací námitky.

Závěrem žalobkyně namítla snížení ceny její nemovitosti a snížení výnosu z nájemného v důsledku realizace nástavby, se kterým se správní orgány podle jejího tvrzení nevypořádaly. Stavební úřad se možným snížením hodnoty okolních nemovitostí zabýval na str. 13 svého rozhodnutí, přičemž uvedl, že bylo v dispozici žalobkyně střežit svá práva a oprávněné zájmy již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace, kdy měla žalobkyně možnost navrhnout takovou formu zástavby a doplňkových staveb, která by pro ni bylo přijatelná. Navrhovaná nástavba je v souladu s územním plánem a je realizací vlastnického práva stavebníka v mezích přípustných podle vydané územně plánovací dokumentace. K tomu lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 56/2011 – 133, ve kterém bylo konstatováno, že „v rámci územního řízení – a stejně tak i v rámci stavebního řízení či řízení o dodatečném povolení stavby – je sice stavební úřad oprávněn a povinen posoudit námitku snížení tržní ceny sousedních nemovitostí, avšak činí tak jen z pozice nástrojů stavebního zákona, tedy zejména z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací, s obecnými požadavky na výstavbu a se zájmy chráněnými dalšími předpisy.“ Soudu předložený znalecký posudek dokládající, že dojde ke snížení hodnoty nemovitosti a výtěžnosti z nájemného, není důkazem, který by mohl jakkoliv zvrátit závěry krajského soudu o tom, že správní rozhodnutí byla vydána v souladu se stavebním zákonem a jeho prováděcími předpisy.

Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení Pokračování
- 13 -
10A 144/2015

ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 22. února 2017

předsedkyně senátu:

JUDr. Marie Trnková v. r.

Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru