Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 142/2014 - 41Rozsudek KSCB ze dne 11.06.2015

Prejudikatura

4 Azs 55/2003


přidejte vlastní popisek

10A 142/2014 - 41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Z.R. , bytem X, zast. Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem v Písku, Přátelství 1960, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 26, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 15. 8. 2014 č.j. ŘKŘ-4468/2014,

takto:

I. Rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 15. 8. 2014 č.j. ŘKŘ-4468/2014 se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.800 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění:

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 20. 10. 2014 doručena žaloba směřující proti rozhodnutí Policie ČR, Krajskému ředitelství Policie Jihočeského kraje ze dne 15. 8. 2014 č.j. ŘKŘ-4468/2014, kterým bylo změněno Pokračování
- 2 -
10A 142/2014

rozhodnutí ředitele ředitelství pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 27. 1. 2011 č. KRPC-81516-2/ČJ-2010-0200OP (výrok I.), a kterým bylo změněno rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro vnější službu ve věcech služebního poměru ze dne 13. 6. 2013 č. NŘVS-88/2013 (výrok II.). Výrokem I. tohoto rozhodnutí bylo vyhověno žádosti žalobce o doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce za roky 2007, 2008 a 2009, o který požádal dne 27. 12. 2010. Žalobci byla přiznána částka 32.600 Kč za rok 2008 za celkem 150 hodin služby přesčas do limitu 150 hodin a částka 34.043 Kč za rok 2009 za celkem 150 hodin služby přesčas do limitu 150 hodin. Za nařízenou službu přesčas konanou v období od 1. 1. 2007 do 29. 12. 2007 bylo žalovanou namítnuto promlčení, neboť lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního nároku marně uplynula dnem 29. 12. 2010. Výrokem II. bylo vyhověno žádosti žalobce o doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas v rozsahu 94 hodin odsloužených v kalendářním roce 2010, o který požádal dne 9. 5. 2013. Žalobci byla přiznána částka 4.326 Kč za rok 2010 za celkem 18 hodin služby přesčas do limitu 150 hodin odsloužených

v měsíci květnu. Za nařízenou službu přesčas konanou v období od 1. 1. 2010 do 9. 5. 2010 bylo žalovanou namítnuto promlčení, neboť lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního nároku marně uplynula dnem 9. 5. 2013. Výrokem III. byla zamítnuta žádost žalobce o úrok z prodlení z částek specifikovaných v předchozích částech rozhodnutí.

Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když žalovaná neuvedla, jaký okamžik je rozhodný pro běh promlčecí lhůty. Z žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých skutečností žalovaná hodnotila období od 30. 12. 2007 do 30. 12. 2010 a nikoliv od 1. 1. 2007, jak požadoval žalobce. Stejně tak není zřejmé, na

základě jakých skutečností žalovaná hodnotila období od 10. 5. 2010 do 31. 5. 2010 a nikoliv od 1. 1. 2010, jak požadoval žalobce.

Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí byla žalobcem namítnuta i vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí dle názoru žalobce nemá oporu ve spisovém materiálu k dané věci, když ve spisu chybí písemné vyjádření vedoucího operačního odboru Mgr. V. a rovněž zde chybí stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 26. 5. 2014. Žalovaná z těchto podkladů při vydání rozhodnutí vycházela, ačkoliv tyto podklady nejsou součástí správního spisu a žalobce s nimi nebyl seznámen.

Žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné i z důvodu vnitřní rozpornosti v otázce žalobcem požadovaných úroků z prodlení, kdy žalovaná zpočátku uvedla, že úprava úroků z prodlení nepřipouští analogii a z příslušného právního předpisu ji tudíž nelze dovodit, když vzápětí poukazuje na právní úpravu zmiňující tyto úroky. Napadené rozhodnutí v části zabývající se úroky z prodlení je zmatečné, žalovaná se nejprve měla vypořádat s aplikací příslušné úpravy ohledně úroků z prodlení a až následně se vznikem tohoto prodlení zabývat.

Žalobcem byla dále namítnuta nezákonnost napadeného rozhodnutí, a to co do výroku o částečném promlčení nároků žalobce na doplacení nezákonně vyměřených přesčasových služeb. Z žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé, jaký okamžik žalovaná považuje za počátek běhu promlčecí lhůty. V daném případě nejsou splněny podmínky pro promlčení nároku žalobce. Z obsahu spisového materiálu vztahujícímu se k rokům 2007 a 2008 je zřejmé, že v případě přesčasových hodin žalobce došlo k hrnutí přesčasových hodin, a to v rámci kalendářního roku. Z tohoto důvodu nelze počátek promlčecí doby vztahovat k okamžiku, kdy tato služba byla jako přesčasová označena. Pokud by se tak stalo, pak je Pokračování
- 3 -
10A 142/2014

zřejmé, že žalovaná by těžila ze svého protiprávního jednání, kdy by přesčasové hodiny žalobce stanovila tak, aby alespoň zčásti došlo k jejich promlčení.

Poslední žalobní námitka směřuje k nezákonnosti rozhodnutí o úrocích z prodlení. Žalobce považuje názor žalované, dle něhož je vznik úroků zprodlení odvislý od rozhodnutí služebního funkcionáře, za nesprávný. Nárok na příjem za nezákonně nařízenou službu přesčas žalobci vznikl již výkonem této služby, rozhodnutí služebního funkcionáře, kterým žalobci byl tento nárok dodatečně přiznán, je pouze rozhodnutím deklaratorním. Odměna za tuto službu není od tohoto rozhodnutí odvislá, ale závisí na množství vykonané práce. V daném případě je na úroky z prodlení nutno aplikovat úpravu soukromoprávní, když zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“) v ust. § 208 odst. 4 úroky připouští, ale jako takové je neupravuje. Právo na úroky z prodlení v případě služebního příjmu žalobce mimo jiné dovozuje z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013 č.j. 3Ans 4/2013 – 37. Jelikož je příjem za službu přesčas součástí služebního příjmu, má

žalobce i s ohledem na zmiňované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na úroky z prodlení nárok.

Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci nevyplatila odměny za nezákonně nařízenou práci přesčas, musel se obrátit s žádostí o doplacení těchto příjmů na soud, načež žalovaná až v důsledku soudních rozhodnutí žalobci přiznala právo na odměny za jím vykonanou přesčasovou práci. Pokud by tedy žalovaná proplatila žalobci příjem za takto vykonanou práci včas, tedy vykonáním této práce, nedostala by se do prodlení. Žalovaná nemůže vznik nároku na příjem z přesčasových prací žalobce odvozovat od rozhodnutí služebního funkcionáře, ke vzniku tohoto žalobcova nároku došlo již výkonem této práce. K tomuto žalobce poukázal na rozhodnutí Policie ČR, náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 9. 7. 2010 č. 1101/2010, jímž byl kromě doplatku služebního příjmu (odměny za služební pohotovost), přiznán i úrok z prodlení. Tento postup lze analogicky vztáhnout i na doplatek služebního příjmu za službu přesčas nařizovanou v rozporu se zákonem.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. K žalobcem uplatněné námitce týkající se úroků z prodlení bylo žalovanou uvedeno, že soukromoprávní úpravu nároku upravenou v zákoníku práce na danou problematiku užít nelze, neboť současná právní úprava služebního vztahu neobsahuje odkaz na zákoník práce upravující vznik práva na zákonné úroky z prodlení. Vzhledem ke specifičnosti právní úpravy služebního poměru je zcela eliminován smluvní charakter pracovněprávního vztahu. Služební zákon vznik nároku na úrok z prodlení žádným způsobem neupravuje. S ohledem na veřejnoprávní charakter nároku, nelze připustit analogii akcesority úroku z prodlení jako zákonného příslušenství služebního příjmu vyplaceného po splatnosti. Poskytnutí služebního příjmu za službu přesčas je nárokem vyplývajícím ze služebního poměru, jenž je upraven služebním zákonem, který institut úroku z prodlení na rozdíl od občanského zákoníku neupravuje. Žalovaná se nemohla dostat do prodlení s doplácením služebního příjmu, neboť v předmětném období nebylo o nároku žalobce na výplatu tohoto služebního příjmu pravomocně rozhodnuto, a tudíž mezi stranami neexistoval hlavní závazek, od něhož je nárok na úrok z prodlení odvozen. Rozhodnutí soudu o nároku na proplacení služby přesčas nebylo možné předpokládat.

K námitce vztahující se k výroku žalované o promlčení části nároků žalobce za přesčasové hodiny bylo žalovanou poukázáno na znění ust. § 610 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a rovněž na ust. § 206 služebního Pokračování
- 4 -
10A 142/2014

zákona. Promlčení práva žalobce se žalovaná dovolala až prostřednictvím žalobou napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tříleté propadné lhůtě bylo uvedeno, že žalobce prvotní žádost o doplacení služebního příjmu a nároků z něj plynoucích podal dne 27. 12. 2010, přičemž součástí této žádosti nebyla žádost o přiznání úroků z prodlení. O tyto požádal až dne 24. 6. 2014. Námitka promlčení navíc není nemravná, neboť k ní dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů dlužníka. Žalovaná nemá touto námitkou v úmyslu znevýhodnit či poškodit žalobce, když jejím hlavním cílem je hospodárnost, nikoliv šikanózní výkon práva ve vztahu k žalobci.

K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu odepření práva žalobce seznámit se s podklady rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobce byl po celou dobu informován o všech procesních úkonech žalované v souladu s ust. § 174 služebního zákona a rovněž mu bylo dle ust. § 174 odst. 1 písm. b) téhož zákona umožněno vyjádřit se k celé věci. Poučovací povinnost se nevztahuje na poučování o otázkách hmotného práva. K namítnuté nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu absence podkladů pro rozhodnutí žalovaná uvedla, že stanovisko Ministerstva vnitra bylo užito toliko pro podporu argumentace žalované, když se žalobci rozhodla úroky z prodlení nepřiznat. Pokud žalobce tvrdí, že předmětné stanovisko není součástí spisového materiálu a on neměl možnost se s ním v průběhu správního řízení seznámit, pak žalovaná k tomuto sděluje, že žalobce byl v daném správním řízení zastoupen zmocněncem, který se s obsahem tohoto stanoviska prokazatelně seznámil v jiném, skutkově obdobném řízení. K vyjádření Mgr. V. žalovaná sdělila, že tento byl vyslechnut v řízení jiných odvolatelů, jichž byl zmocněnec žalobce účasten. V obou případech se jednalo o skutkově obdobnou věc. Zmocněnec žalobce měl možnost se s těmito podklady seznámit, neboť ve skutkově obdobných věcech, kde žalobce zastupoval, mu tato možnost byla poskytnuta. Z tohoto důvodu považuje žalovaná tuto žalobní námitku za účelovou.

Věcí se krajský soud zabýval v rozsudku č.j. 10A 14/2012-65, kde konstatoval, že výklad důležitého zájmu služby ve smyslu ust. § 54 odst. 1 a § 201 odst. 1 zákona z mezí ust. § 54 odst. 1 zákona vybočil, jestliže nerespektuje výjimečnost služby přesčas a důležitý

zájem služby spatřuje v nezbytném trvalém a dlouhodobém požadavku na zajištění nepřetržité činnost operačního střediska. Na okolnosti, že je tu předpoklad výjimečnosti služby přesčas nemění nic skutečnost, že policisté byli včas s rozsahem služebního zařazení i práce přesčas informováni. Soud dále žalované uložil povinnost v dalším řízení rozlišit přesčasovou práci žalobce naplánovanou v zájmu zajištění nepřetržitého provozu daného pracoviště při stanovené systemizaci a práci přesčas vyvolanou výjimečnou situací spočívající v

nepřítomnosti policisty pro pracovní neschopnost, neboť v řízení vyplynulo, že v takovém případě mohl být žalobce zařazen i na službu mimo operační středisko. Prvně uvedený případ pak nelze hodnotit jako práci přesčas v důležitém zájmu služby. V druhém případě se jedná o situaci předpokládanou v § 54 odst. 1 služebního zákona. Teprve po tomto rozlišení práce přesčas vykonané žalobcem bude zřejmé, v jakém rozsahu mu přísluší náhrada za práci přesčas a jak se promítne i do jeho žádosti ohledně doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu za službu přesčas.

Shora uvedené rozhodnutí krajského soudu bylo potvrzeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu vydaným pod č.j. 6Ads 23/2013-39, v němž Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem uzavřel, že odůvodnění rozhodnutí služebního funkcionáře postrádá rozhodný důvod pro v něm učiněný závěr o splnění podmínek pro nařizování služby přesčas žalobci v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce. Z rozhodnutí není zjistitelné, kdy konkrétně došlo ke vzniku neočekávané situace způsobené např. momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků a že následně na tuto neočekávaně vzniklou situaci byla Pokračování
- 5 -
10A 142/2014

žalobci nařízena práce přesčas. Z toho důvodu nelze postavit na jisto, zda ve vztahu k žalobci docházelo ze strany žalované nařizování služby přesčas v souladu s § 54 odst. 1 služebního zákona a nelze argumentačně vyvrátit tvrzení žalobce, že k nařizování služby přesčas docházelo v rozporu se zákonem, neboť byly dlouhodobě plánovány na IOS v Písku přesčasy, čímž byla řešena neuspokojivá personální situace u policie.

Daná problematika byla krajským soudem řešena rovněž v rozsudku č.j. 10A 145/2013 – 55, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalované ze dne 25.9.2013 č.j. ŘKŘ-3225/2013, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele

lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje č. KRPC-81516-2/ČJ-2010-0200OP ze dne 27. 1. 2011, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu, tedy o zpětné doplacení výkonu služby přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce 2007, 2008 a 2009. Napadeným rozhodnutím bylo dále zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství Jihočeského kraje pro vnější službu č. NŘVS-88/2013 ze dne 13. 6. 2013, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas v rozsahu 94 hodin odsloužených v kalendářním roce 2010, vč. zákonem stanovených úroků z prodlení a doplatek mzdy (platu) za řádnou dovolenou roku 2010, o které požádal dne 9. 5. 2013. V tomto rozhodnutí bylo krajským soudem konstatováno, že žalovaná opětovně nevymezila konkrétní důvody jednotlivých služeb přesčas, neprokázala výjimečnost takto nařizovaných přesčasových služeb. Dodatečně vytvořené přehledy nelze považovat za nová skutková zjištění, když tyto nemají absolutně žádnou vypovídací hodnotu a byly žalovanou vytvořeny zjevně účelově.

Z obsahu správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti.

Žalobce ukončil služební poměr k 31. 5. 2010. Po ukončení služebního poměru žalobce dne 27. 12. 2010 požádal o uhrazení 150 nařízených přesčasových hodin za rok 2007, 2008 a 2009, které mu nebyly proplaceny, a spolu s tímto i doplacení rozdílu nároků souvisejících s tímto služebním příjmem, např. doplacení náhrady na mzdy za čerpanou dovolenou. V roce 2007 žalobce odsloužil 325 přesčasových hodin, v roce 2008 žalobce odsloužil 169,5 přesčasových hodin a v roce 2009 odsloužil žalobce 389 přesčasových hodin. Proplacení nařízených a nezaplacených přesčasových hodin za roky 2007, 2008 a 2009 žalobce vyčíslil v celkové částce 126.225 Kč, která po odečtení všech odvodů činí částku 89.030 Kč.

Rozhodnutím ředitelství pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 27. 1. 2011 č.j. KRPC-81516-2/ČJ-2010-0200 OP nebylo vyhověno žádosti žalobce o doplacení služebního příjmu a rozdílu souvisejících nároků odvozených od služebních příjmů proplacením 150 hodin přesčasů za období posledních tří let. Žalobce byl tímto rozhodnutím současně vyrozuměn o tom, že celá věc bude dále řešena rvámci přezkumného řízení.

Proti rozhodnutí ze dne 27. 1. 2011 bylo žalobcem dne 13. 4. 2011 podáno odvolání, kterým byl žalobcem namítán nesprávný procesní postup žalovaného, a na nějž žalovaná reagovala sdělením ze dne 28. 4. 2011, v němž opětovně poukázala na přezkumné řízení v dané věci.

Proti tomuto postupu žalované byla žalobcem dne 6. 6.2011 podána stížnost, na kterou žalovaná reagovala dne 14. 6. 2011 pod č.j. KRPC-81516-7/ČJ 2010-0200 OP, když sdělila, Pokračování
- 6 -
10A 142/2014

že v dané věci mělo být zahájeno řízení a vydáno rozhodnutí, avšak i sdělení ze dne 27. 1. 2011 je rozhodnutím v materiálním slova smyslu. Žalobci bylo dále sděleno, že jeho

odvolání se nevyhovuje a věc je předkládána odvolacímu orgánu.

O odvolání žalobce proti rozhodnutí ze dne 27. 1. 2011 bylo rozhodnuto dne 24. 11. 2011 pod č.j. ŘKŘ-2359/2011 tak, že bylo zamítnuto a rozhodnutí ze dne 27. 1. 2011 bylo potvrzeno. Toto rozhodnutí bylo Krajským soudem v Českých Budějovicích ze dne 25. 1.2013 č.j. 10A 14/2012 – 65 zrušeno a věc byla žalované vrácena k dalšímu řízení.

Dne 9. 5. 2013 byla žalobcem vyhotovena žádost o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu, jejímž prostřednictvím žalobce požádal o proplacení přesčasových hodin za rok 2010 v rozsahu 94 hodin (leden 2010 – 47 hodin, únor 2010 – 6,5 hodin, březen 2010 – 21,5 hodin, duben 2010 – 0,5 hodiny, květen 2010 – 18,5 hodin). Celkem byl nárok za tyto neproplacené přesčasové hodiny za rok 2010 vyčíslen v částce 22.303 Kč.

Rozhodnutím ze dne 13. 6. 2013 č. NŘVS-88/2013 byla zamítnuta žádost žalobce o doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas v rozsahu 94 hodin odsloužených v kalendářním roce 2010, včetně zákonem stanovených úroků z prodlení a doplatek mzdy (platu) za řádnou dovolenou za rok 2010, o které požádal dne 9. 5. 2013, neboť nárok na doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas a řádnou dovolenou za rok 2010 nevznikl.

Žalovaná v dané věci opětovně rozhodla dne 25. 9. 2013 pod č.j. ŘKŘ-3225/2013, když žádost žalobce o proplacení služby přesčas nařízené v rozporu se zákonem opětovně zamítla. I toto rozhodnutí žalované však bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 15. 4. 2014 č.j. 10A 145/2013 – 55 zrušeno a věc byla žalované vrácena k dalšímu řízení.

Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 15. 8. 2014 č. ŘKŘ-4468/2014 bylo změněno rozhodnutí ředitelství pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 27. 1. 2011 č.j. KRPC-81516-2/ČJ-2010-0200 OP tak, že žalobci byla přiznána částka 32.600 Kč za rok 2008 za celkem 150 hodin služby přesčas do limitu 150 hodin a částka 34.043 Kč za rok 2009 za celkem 150 hodin služby přesčas do limitu 150 hodin. Za nařízenou službu přesčas konanou v období od 1. 1. 2007 do 29. 12. 2007 bylo žalovanou namítnuto promlčení, neboť lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního nároku marně uplynula dnem 29. 12. 2010. Výrokem II. bylo vyhověno žádosti žalobce o doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas v rozsahu 94 hodin odsloužených v kalendářním roce 2010, o který požádal dne 9. 5. 2013. Žalobci byla přiznána částka 4.326 Kč za rok 2010 za celkem 18 hodin služby přesčas do limitu 150 hodin odsloužených v měsíci květnu. Za nařízenou službu přesčas konanou v období od 1. 1. 2010 do 9. 5. 2010 bylo žalovanou namítnuto promlčení, neboť lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního nároku marně uplynula dnem 9. 5. 2013. Výrokem III. byla zamítnuta žádost žalobce o úrok z prodlení z částek specifikovaných v předchozích částech rozhodnutí.

Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná rozšířila podkladové materiály pro rozhodnutí o písemný přehled ze systému EKIS WEB II s doložením vykázání jednotlivých hodin odsloužených do limitu 150 hodin, vyčíslení doplatků služebního příjmu a odchodného, sdělení Ministerstva vnitra k ověření správnosti výpočtu doplatku služebního příjmu a odchodného a stanovisko JUDr. P.T. k námitce promlčení. Dne 13. 6. 2014 se zmocněnec žalobce v rámci jednání poradní komise seznámil s obsahem spisového materiálu. Pokračování
- 7 -
10A 142/2014

Dne 15. 7. 2014 byl zmocněnec žalobce opětovně seznámen s podkladovými spisovými materiály a rovněž s tím, že žalovaná se chystá uplatnit námitku promlčení k některým žalobcovým nárokům. K podkladovým materiálům se žalobce vyjádřil dne 25. 7.

2014.

K namítnutému promlčení bylo žalovanou v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeno, že žalobce požádal o poskytnutí služebního příjmu za službu přesčas dne 27. 12. 2013. Ve smyslu ust. § 207 odst. 1 a ust. § 211 odst. 2 služebního zákona jsou

promlčeny všechny nároky, které vznikly do 27. 12. 2010. Do tohoto data vznikl pouze nárok na služební příjem za službu přesčas konanou do konce srpna 2010. Tvrzení žalobce, že službu přesčas lze kompenzovat do konce kalendářního roku, nemá oporu v právních předpisech. Vykompenzovat lze pouze nestejnou spotřebu základní doby služby v rámci přepočítacího období. Jestliže žalobci nelze vyplatit služební příjem za službu přesčas za období od 1. 1. 2007 do 27. 12. 2010, není možno jej zohlednit ve vztahu k nárokům, jež jsou závislé na poskytnutém služebním příjmu.

Důvodnou nebyla shledána ani odvolací námitka, dle níž je námitka promlčení ze strany žalované nepatřičná a nemá oporu v provedeném dokazování a byla by tedy v rozporu se zákonem, jakož i v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná k tomuto uvedla, že k promlčení žalobcova nároku došlo na základě objektivních skutečností a není tak rozhodné, kdy a jakým způsobem byla námitka ze strany žalované uplatněna. Žalovaná rovněž nesouhlasí stím, že by uplatněná promlčecí námitka byla v rozporu s dobrými mravy. K tomuto se v jiné skutkově obdobné věci vyjádřil vedoucí operačního odboru Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje Mgr. V. i vedoucí odboru personálního. Z písemného vyjádření vyplývají statistky podaných žádostí o doplacení nařízených přesčasových prací v rozsahu 150 hodin ročně podle ust. § 54 odst. 1 služebního zákona. Ze zjištěných skutkových okolností nikdy nevyplynulo, že by docházelo k vědomým nezákonnostem, či že by příslušníkům žalované bylo bráněno v uplatňování jejich práv a nároků, či že by jim v této souvislosti bylo jakkoliv vyhrožováno.

K námitce žalobce ohledně nově zapracovaného stanoviska bylo žalovanou sděleno, že toto bylo podkladem v jiné skutkově obdobné věci a z tohoto důvodu byla argumentace obsažená v tomto stanovisku použita i v nyní projednávané věci. K tomuto žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 3Ads 22/2009, v němž bylo tímto soudem konstatováno, že řízení ve věcech

služebního poměru tvoří jeden celek až do pravomocného rozhodnutí.

Obsahem napadeného rozhodnutí je dále přehled žalobcem odpracovaných přesčasových hodin evidovaných v systému EKIS WEB II. Z tohoto přehledu vyplývá, že za období od 30. 12. 2007 do 31. 12. 2007 přesčasové hodiny do limitu 150 hodin nebyly vykázány, vykázány byly pouze hodiny nad limit 150 hodin, které již proplaceny byly. Za rok 2008 (měsíce červenec, září, říjen a listopad) činil doplatek za přesčasové hodiny částku ve výši 32.600 Kč (150 hodin přesčasů), za rok 2009 (měsíce leden, duben, květen, červen, červenec a srpen) činil doplatek za přesčasové hodiny částku ve výši 34.043 (150 hodin přesčasů) a za rok 2010 činil doplatek za měsíc květen částku 4.326 Kč (18 hodin).

K přiznanému odchodnému bylo žalovanou uvedeno, že žalobce splnil podmínky pro jeho přiznání. Žalobci byla rozhodnutím ze dne 1. 6. 2010 č. ŘLZ-869/2010 na odchodném přiznána částka ve výši 247.872 Kč. Proti tomuto rozhodnutí nebylo žalobcem podáno odvolání a z toho důvodu se stalo pravomocným.

Pokračování
- 8 -
10A 142/2014

K žalobcem požadovaným úrokům z prodlení bylo v napadeném rozhodnutí uvedeno, že poskytnutí služebního příjmu za službu přesčas je nárokem vyplývajícím ze služebního poměru, který je regulován veřejnoprávními předpisy – služebním zákonem. Tento zákon však institut úroku z prodlení žádným způsobem neupravuje. Není v něm na žádném místě stanoveno, že úrok z prodlení vzniká společně s nárokem na náhradu služebního příjmu. Žalovaná se nemohla dostat do prodlení, neboť v předmětném období nebylo vydáno rozhodnutí o nároku žalobce na doplatek příjmu za přesčasové hodiny, z tohoto důvodu neexistoval mezi stranami hlavní závazek, ze kterého by případně vyplývala sankce úroků z prodlení. Služební zákon upravuje úrok z prodlení toliko ve vztahu ke splatnosti služebního příjmu, kdy v případě, že bezpečnostní sbor nevyplatí služební příjem ve výplatním termínu, dochází k prodlení. Úroky z prodlení přiznané pravomocným rozhodnutím se promlčují po třech letech ode dne jejich splatnosti. Úroky z prodlení nelze v daném případě přiznat ani na základě analogie iuris, neboť služební poměr příslušníka je právním poměrem veřejnoprávním, soukromoprávní úpravu tudíž na daný vztah užít nelze.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost co do výroku a odůvodnění vtahujících se k žádosti žalobce o přiznání nároku na úroky z prodlení ze služebního příjmu z nařízených přesčasových služeb do rozsahu 150 hodin.

Tato žalobní námitka byla shledána důvodnou pro vnitřní nesrozumitelnost odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

Postup správních soudů v případě nepřezkoumatelného rozhodnutí správního orgánu řeší ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., dle něhož soud napadené rozhodnutí zruší pro vady řízení bez jednání, pokud je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu jeho nesrozumitelnosti či pro nedostatek důvodů tohoto rozhodnutí. Komentář k tomuto zákonnému ustanovení k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu uvádí dva důvody, pro něž je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, a to nesrozumitelnost rozhodnutí správního orgánu a nedostatek důvodů tohoto rozhodnutí. Nesrozumitelnost rozhodnutí správního orgánu se může týkat výroku, odůvodnění či vzájemného vztahu mezi těmito dvěma částmi. Nesrozumitelnost výroku rozhodnutí správního orgánu spočívá v tom, že z něj není vůbec patrné, jak správní orgán rozhodl, případně v tom, že jednotlivé výroky rozhodnutí jsou vzájemně rozporné. Nesrozumitelnost odůvodnění rozhodnutí potom spočívá v tom, že odůvodnění neobsahuje požadované náležitosti, tedy důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s námitkami účastníků a s jejich vyjádřeními k podkladům rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů spočívá v tom, že správní orgán v odůvodnění neuvede, jak se vypořádal s námitkami účastníků řízení, proč je považuje za mylné, liché či vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, z jakého důvodu považuje skutečnosti uváděné účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo vyvrácené jinými důkazy, podle které právní normy rozhodoval či jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.

Pokračování
- 9 -
10A 142/2014

K nesrozumitelnosti odůvodnění rozhodnutí správního orgánu se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 9. 2003 č.j. 7A 547/2002 – 24, v němž uvedl, že pokud odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, jež správní orgán pohnuly k vydání rozhodnutí, je nesrozumitelné.

Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná zprvu konstatovala, že žalobce nemá nárok na přiznání úroků z prodlení z dodatečně přiznaného služebního příjmu představujícího přesčasové služby do rozsahu 150 hodin, neboť služební zákon vznik takových úroků neupravuje. V následující části odůvodnění však žalovaná naopak poukazuje na znění ust. § 112 odst. 2 služebního zákona a dovozuje, že žalobce nemá na úroky z prodlení za přesčasové služby do rozsahu 150 hodin nárok, neboť o tomto nároku na služební příjem za služby přesčas do rozsahu 150 hodin nebylo žalovanou rozhodnuto a rozhodnutí správních soudů nebylo možno předpokládat.

Žalovaná tak zprvu konstatuje, že nárok na úroky z prodlení ze služebního příjmu v podobě přesčasových služeb do rozsahu 150 hodin není stanoven zákonem a z tohoto důvodu jej žalobci nelze přiznat, když na druhé straně říká, že na úroky z prodlení nemá žalobce nárok, protože o příjmu z přesčasových služeb nebylo žalovanou rozhodnuto, a tudíž není dán hlavní závazkový vztah, z něhož by úroky plynuly. Závěrem potom žalovaná podává výklad o nepřípustnosti analogie iuris, kdy soukromoprávní úpravu úroků z prodlení nelze použít na služební poměr žalobce.

Ze shora uvedeného je zřetelná rozpornost odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ve vztahu k úrokům z prodlení, které žalobce nárokuje s ohledem na dodatečně doplacený služební příjem za přesčasové hodiny do rozsahu 150 hodin. Žalobou napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost odůvodnění tohoto rozhodnutí, z něhož nejsou patrné právní důvody, proto které žalovaná žalobci nepřiznala právo na úroky z prodlení.

Žalovaná by se měla nejprve vypořádat s tím, zda úrok z prodlení v případě služebního příjmu či jeho složky přiznat lze a pokud ano, pak by se měla zabývat prodlením, od něhož lze nárok na úroky z prodlení odvodit. Z rozhodnutí žalované není zřejmé, zda nárok na úroky z prodlení ze služebního příjmu žalobci nepřiznala proto, že zákon přiznání těchto úroků vůbec neumožňuje, či proto, že úroky z prodlení přiznat obecně lze, ale v daném případě k tomu nebyly splněny zákonné podmínky.

Rozhodnutí žalované je dle žalobce dále nepřezkoumatelné rovněž z toho důvodu, že žalovaná v tomto rozhodnutí neuvedla, na základě jakých skutečností hodnotila období od 30. 12. 2007 do 30. 12. 2010 a nikoliv od 1. 1. 2007, jak navrhoval žalobce a dále období od

10. 5. 2010 do 31. 5. 2010 a nikoliv od 1. 1. 2010, jak navrhoval žalobce.

Tato námitka nepřezkoumatelnosti nebyla krajským soudem shledána důvodnou.

Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná již ve výroku I. uvedla, že žalobci přiznává nárok za přesčasové služby nařízené do rozsahu 150 hodin za rok 2008 a 2009, přičemž v případě žalobcem požadovaných přesčasových hodin za rok 2007 uvedla, že tyto jsou v období od 1. 1. 2007 do 29. 12. 2007 promlčené, neboť lhůta k uplatnění těchto nároků uplynula dnem 29. 12. 2010. Výrokem II. byl dále žalobci přiznán nárok za přesčasovou službu nařízenou do limitu 150 hodin za měsíc květen roku 2010. Co do Pokračování
- 10 -
10A 142/2014

žalobcem nárokovaného období od 1. 1. 2010 do 9. 5. 2010 bylo žalovanou konstatováno promlčení tohoto nároku, když lhůta k uplatnění tohoto nároku uplynula dnem 9. 5. 2013.

Již z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná vymezila období, za něž žalobci nárok na služební příjem za služby přesčas do rozsahu 150 hodin v kalendářním roce přiznala a rovněž dále vymezila období, za něž tento nárok žalobci přiznán nebyl, a to z důvodu promlčení tohoto nároku. Důvody, pro které žalovaná shledala část nároků žalobce promlčenými, lze nalézt v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde na straně čtyři je uveden odkaz na stanovisko JUDr. P.T. a citace tohoto stanovisko a dále odkaz na zákonná ust. § 207 odst. 1 a § 211 odst. 2 služebního zákona vztahující se k promlčení nároku žalobce. Z těchto ustanovení pak bylo žalovanou dovozeno, že pokud žalobce svou žádostí ze dne 27. 12. 2010, doručenou žalované dne 30. 12. 2010, žádal o proplacení přesčasových hodin do

limitu 150 hodin za roky 2007, 2008 a 2009, jsou nároky žalobce vzniklé do 29. 12. 2007 promlčené. Stejným způsobem bylo žalovanou postupováno i ve vztahu k přesčasovým hodinám nařízeným do limitu 150 hodin v roce 2010, byť tato skutečnost byla uvedena pouze ve výroku II. napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že promlčení nároku tak, jak je uvedeno a specifikováno v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k roku 2007, se analogicky vztahuje i na rok 2010, přestože období roku 2010, na něž se promlčení vztahuje, není v odůvodnění obsaženo.

Rozhodnutí žalované není co do stanovení jednotlivých období přesčasových služeb žalobce a částečného promlčení nároků na služební příjem z těchto přesčasů nepřezkoumatelné, neboť je z něj patrné, od kdy žalovaná jednotlivá období stanovila jako promlčená, když tento závěr navázala na datum doručení žádosti žalobce o doplacení služebního příjmu za přesčasové služby. Takové odůvodnění není nepřezkoumatelné, byť nemusí být souladné se zákonem, jak bude soudem pojednáno níže.

Žalobce dále namítá procesní pochybení žalované z důvodu, že rozhodnutí nemá oporu ve spisovém materiálu, když v něm není obsaženo písemné vyjádření Mgr. R.V. a stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 26. 5. 2014. Žalobce s těmito podklady rozhodnutí nebyl seznámen.

Tato námitka byla soudem shledána částečně důvodnou, a to ve vztahu ke stanovisku Ministerstva vnitra ČR, z něhož žalovaná vycházela.

K otázce podkladů rozhodnutí správních orgánů se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 22. 1. 2004 č.j. 4Azs 55/2003 – 51, v němž tento soud uvedl, že rozhodnutí správního orgánu musí obstát samo o sobě a pokud v něm nejsou uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovozuje svoje závěry, pak je nutno takové rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí uvede, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě jakých rozhodl. Pokud důkazy nejsou obsaženy ve správním spise, pak skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisech.

Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě k tomuto poukázala na výslech svědka Mgr. V., jehož znění je obsaženo v protokolu, který je součástí správního spisu. Pokud jde o písemná vyjádření svědka V., pak tato nejsou součástí spisové dokumentace k dané věci, když byla opatřena v jiném skutkově obdobném řízení jako protiargument k tvrzení bývalého příslušníka. K absenci stanoviska Ministerstva vnitra ČR žalovaná uvedla, že toto vyjádření Pokračování
- 11 -
10A 142/2014

rovněž není součástí spisové dokumentace a bylo žalovanou vnapadeném rozhodnutí uvedeno pouze na podporu její argumentace, když se žalobci rozhodla nepřiznat požadované úroky z prodlení.

Z obsahu odůvodnění rozhodnutí žalované vyplývá, že vyjádření Mgr. V. žalovaná zmínila v souvislosti s vypořádáním námitky žalobce ohledně žalovanou uplatněné námitky promlčení. Žalovaná na straně čtyři rozhodnutí uvedla, že k otázce souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy se vyjádřil ve skutkově obdobné věci Mgr. V. a vedoucí odboru personálního oddělení. K obsahu písemného vyjádření pak byly uvedeny statistiky podaných žádostí příslušníků policie o proplacení přesčasů nařízených do limitu 150 hodin s tím, že nikdy nebylo zjištěno, že by těmto příslušníkům ze strany služebních funkcionářů bylo jakkoliv vyhrožováno či byli zastrašováni.

Pokud jde o stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 26. 5. 2014, toto bylo v rozhodnutí zmíněno na straně devět, a to v souvislosti s otázkou oprávněnosti nároku žalobce na úroky z prodlení. Obsahem tohoto stanoviska je nejprve obecné konstatování ohledně charakteru úroků z prodlení a následně aplikace nároků na úroky z prodlení na daný případ, kdy ze stanoviska vyplývá, že vzhledem ke speciální úpravě úroků z prodlení ve služebním zákoně, na ně žalobce nárok nemá, neboť je tento zákon ve vztahu k služebnímu příjmu vůbec neupravuje. Stanovisko ministerstva vnitra dále uvádí, že nárok na úroky z prodlení z tohoto služebního příjmu není dán, neboť o tomto služebním příjmu nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto.

Žalovaná dále uvedla, že se s uvedeným stanoviskem Ministerstva vnitra plně ztotožňuje. Služební zákon úroky z prodlení ze služebního příjmu upravuje v ust. § 128 služebního zákona, ust. § 208 odst. 4 služebního zákona úroky z prodlení váže na pravomocné rozhodnutí o plnění. Úrok z prodlení v daném případě nevznikl, neboť ze strany žalované nedošlo k prodlení z důvodu neexistence nároku, z něhož by bylo možné dovodit vznik sankce v podobě úroků z prodlení.

Dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.

Dle ust. § 50 odst. 1 správního řádu mohou být podklady pro vydání rozhodnutí zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé.

Pokud jde o vyjádření svědka V., má krajský soud za to, že skutečnosti uvedené v tomto vyjádření pouze dokreslují úvahy žalované v dané věci. Z obsahu napadeného rozhodnutí nevyplývá, že právě z vyjádření svědka V. žalovaná učinila jakékoliv závěry, když pouze poukázala na statistiky policejních příslušníků ve vztahu k jejich žádostem o proplacení přesčasových hodin.

K poukazovanému stanovisku Ministerstva vnitra lze konstatovat, že z něj žalovaná co do nároků žalobce na úroky z prodlení vycházela beze zbytku, když sama v odůvodnění rozhodnutí citovala obsah tohoto stanoviska a dokonce uvedla, že se s ním plně ztotožňuje. Stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 26. 5. 2014 není obsahem správního spisu. Žalovaná Pokračování
- 12 -
10A 142/2014

zmiňované stanovisko neuvedla jako podklad rozhodnutí, ačkoliv z něj v napadeném rozhodnutí zjevně vycházela.

Žalobci tak byla odepřena možnost seznámit se s tímto podkladem rozhodnutí, které není součástí správního spisu, a současně neměl možnost se ktomuto podkladu žádným způsobem vyjádřit, jak mu umožňuje ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Řízení před žalovanou tak bylo zatíženo vadou, neboť došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem.

Předmětné stanovisko ministerstva vnitra představuje důkazní prostředek, který není obsahem správního spisu. Skutkový stav, který žalovaná i na základě tohoto důkazního prostředku učinila, tak nemá oporu ve spisovém materiálu.

Pokud žalovaná namítá, že zmocněnec žalobce byl s tímto stanoviskem seznámen v jiné skutkově obdobné věci, pak tento argument nemůže ve světle citované judikatury obstát, neboť správní orgán je povinen v každém jednotlivém rozhodnutí uvést podklad, z něhož vycházel a stejně tak je povinen účastníka řízení (žalobce) v každém jednotlivém případě s podkladem rozhodnutí seznámit a dát mu možnost se k tomuto podkladu vyjádřit.

Krajský soud se dále zabýval námitkou nezákonnosti napadeného rozhodnutí co do výroku o zamítnutí návrhu žalobce na přiznání úroků z prodlení ze služebního příjmu za přesčasové hodiny nařízené do rozsahu 150 hodin.

Tato námitka nezákonnosti rozhodnutí žalované co do nepřiznání nároku na úroky z prodlení byla krajským soudem shledána důvodnou.

Žalovaná jako důvod pro nepřiznání práva žalobce na úrok z prodlení uvedla absenci zákonné úpravy tohoto institutu ve služebním zákoně, přičemž v daném případě nelze analogicky použít předpisy soukromého práva, a to pro charakter služebního vztahu mezi žalobcem a žalovanou, který je vztahem veřejnoprávním. Jako další důvod žalovaná uvedla neexistenci hlavního závazkového vztahu, od něhož by byl nárok na úrok z prodlení odvozen, kdy tento hlavní závazkový vztah mohl vzniknout až pravomocným rozhodnutím, nikoli již samotným výkonem práce přesčas.

Jak již bylo krajským soudem uvedeno shora, závěry žalované ohledně nároku žalobce na úroky z prodlení jsou vnitřně rozporné. Žalovaná na jednu stranu tvrdí, že nárok žalobci na tyto úroky nevzniká, neboť není upraven zákonem, přičemž na stranu druhou žalovaná uvádí, že ke vzniku nároku na úroky z prodlení nedošlo, když se žalovaná nikdy do prodlení nedostala, neboť neexistovalo rozhodnutí o hlavním závazkovém vztahu, v důsledku něhož by prodlení vzniklo.

Nárokem na úroky z prodlení ze služebního příjmu v podobě přesčasových služeb do rozsahu 150 hodin se krajský soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 16. 3. 2015 č.j. 10A 91/2014 – 33.

Nároky plynoucími ze služebního poměru policistů se krajský soud zabývá dlouhodobě a opakovaně. V předchozích rozhodnutích se krajský soud zabýval žalobami policistů týkajících se neproplacených nezákonně nařízených služeb přesčas, u nichž žalovanou nebyla prokázána jejich výjimečnost ve smyslu ust. § 54 služebního zákona. Charakter služeb přesčas byl již mnohokrát vymezen s odkazem na její primární zakotvení Pokračování
- 13 -
10A 142/2014

v ustanovení § 54 služebního zákona jako služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn (srov. § 52 služebního zákona, podle kterého činí základní doba služby příslušníka 37,5 hodiny týdně). Podle odst. 1 tohoto ustanovení ji lze nařídit pouze v důležitém zájmu služby a nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (a contrario z jiného důvodu a ve větším rozsahu – vyjma ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona - službu přesčas nařídit nelze). S tím služební zákon počítá i v souvislosti s úpravou výše služebního příjmu, jenž je podle ustanovení § 112 odst. 2 služebního zákona stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Co je důležitý zájem služby upravuje služební zákon v ustanovení § 201 odst. 1 jako zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Nad rozsah výše uvedených 150 přesčasových hodin v kalendářním roce lze podle ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona výkon služby přesčas nařídit pouze v případě vyhlášení krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, a to po dobu krizového stavu, resp. po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu. Výkon služby přesčas vsouladu s výše uvedenými pravidly je v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce presumován ve výši stanoveného služebního příjmu a příslušník tak za něj další (extra) příjem nárokovat nemůže. (viz rozhodnutí krajského soudu ze dne 20. 8. 2010 č.j. 10A 34/2010 – 28, ze dne 5. 10. 2011 č.j. 10A 42/2011 – 34, ze dne 4. 12. 2012 č.j. 10A 60/2012 – 52, ze dne 31. 3. 2014

č.j. 10A 71/2013-66 a ze dne 10. 4. 2014 č.j. 10A 96/2013 – 72).

Uvedenými rozhodnutími byla žalované opakovaně ukládána povinnost řádného zdůvodnění výjimečnosti služeb nařizovaných příslušníkům policie přesčas. Žalovaná takto stanovené zákonné podmínce nedostála, a tudíž musela policistům nezákonně nařízené služby přesčas proplatit, což učinila právě žalobou napadeným rozhodnutím. Tímto rozhodnutím však žalobci nepřiznala úroky z prodlení k částkám přestavujícím doplatek přesčasových služeb. Důvodem nepřiznání dlužného úroku z prodlení byla jednak absence hlavního závazkového vztahu, který do této doby nebyl založen pravomocným rozhodnutím a jednak nemožností analogické aplikace soukromoprávní úpravy úroků z prodlení. Žalovaná tuto argumentaci podpořila odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č.j. 7A 164/2010 – 34.

Krajský soud se s uvedenými závěry žalované neztotožnil. Pokud je žalovanou odkazováno na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č.j. 7A 164/2010 – 34, pak je nutno konstatovat, že toto rozhodnutí je vzhledem k nyní posuzované věci nepřípadné. Poukazovaným rozhodnutím je správním soudem řešena výsluha a úroky z ní, na něž si žalobce v této věci činil nárok. Výsluhový příspěvek je však i Nejvyšším správním soudem charakterizován jako sociální dávka, z níž jejímu příjemci nemůže vzniknout nárok na úrok z prodlení v případě její pozdní výplaty. V nyní projednávané věci se jedná o nárok na úrok z prodlení plynoucí z opožděně proplaceného nároku na odměnu za vykonanou neoprávněně nařízenou službu přesčas. Z tohoto důvodu nelze žalovanou odkazované rozhodnutí na danou věc užít, neboť doplatek služebního příjmu v podobě odměny za nezákonně nařízenou službu přesčas představuje zcela jinou formu příjmu, než je výsluhový příspěvek. Ke stejnému závěru dospěl též Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 3. 10. 2013 č.j. 3 Ans 4/2013 - 43, v němž výslovně uvedl, že „Ke stěžovatelově argumentaci odbornou literaturou Nejvyšší správní soud uvádí, že citovaná pasáž z komentáře k zákonu o služebním poměru se týkala prodlení s výplatou služebního příjmu, což je plnění zcela jiné povahy než výsluhový příspěvek, jehož povaha byla charakterizována výše.“ Z celkového kontextu tohoto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že soukromoprávní úpravu úroků z prodlení nelze užít na výsluhový příspěvek Pokračování
- 14 -
10A 142/2014

z důvodu jeho charakteru sociální dávky, avšak v případě prodlení s výplatou služebního příjmu tuto analogii užít lze.

Žalobci byl napadeným rozhodnutím mimo jiné přiznán nárok na doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, za období tří let od roku 2007. Dle ust. § 112 odst. 1 služebního zákona má příslušník nárok na služební příjem za výkon služby. Nárok na služební příjem má také v dalších případech, kdy to stanovuje zákon. Za služební příjem se považují peněžitá plnění poskytovaná příslušníkovi bezpečnostním sborem ve výši a za podmínek stanovených tímto zákonem. Příslušník s kratší dobou služby má nárok na služební příjem odpovídající této kratší době služby. Dle odst. 2 tohoto ustanovení je příslušníkovi stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Ve služebním příjmu ředitele bezpečnostního sboru a jeho zástupce je přihlédnuto k veškeré službě přesčas.

Žalobou napadeným rozhodnutím byl žalobci přiznán doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, za období roku 2007, 2008 a 2009. Rovněž z takto formulovaného výroku rozhodnutí žalované je zřejmé, že v projednávané věci se jedná o žalobcem uplatňovaný nárok na úroky z prodlení z částky, která představuje součást služebního příjmu. Z citovaného ust. § 112 odst. 1 služebního zákona se podává, že nárok na služební příjem vzniká již výkonem služby. Nelze tudíž souhlasit se závěry žalované, která tvrdí, že „hlavní závazkový vztah“, tedy nárok na výplatu služebního příjmu, vzniká až pravomocným rozhodnutím, které v nyní projednávané věci dříve neexistovalo. Nárok na výplatu služebního příjmu včetně doplatku za službu přesčas, který je jeho součástí, vznikl žalobci již výkonem této služby přesčas, nikoliv až rozhodnutím žalované. Žalobce měl nárok na služební příjem za výkon služby přesčas již jejím vykonáním. Rozhodnutí žalované je toliko deklaratorním rozhodnutím, jímž žalovaná reflektuje skutečnost, že došlo k neoprávněnému nařízení služby přesčas, a proto je tímto rozhodnutím žalované právo na úhradu příjmu z takto odvedené práce přiznáno.

Ztotožnit se nelze ani se závěry žalované, dle nichž nelze žalobci přiznat nárok na úroky z prodlení z opožděně vyplaceného služebního příjmu za výkon služby přesčas, neboť zde nelze analogicky použít soukromoprávní úpravu úroků z prodlení, když tyto úroky nejsou v zákoně o služebním poměru obsaženy a užití zákoníku práce tato nová právní úprava vylučuje. Zákon o služebním poměru zakotvuje celou řadu peněžitých plnění, na které vzniká nárok v souvislosti s výkonem služby. Taková úprava ovšem nevylučuje, aby jednotlivá plnění podléhala různému právnímu režimu, například v oblasti úroků z prodlení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6As 102/2014). Lze souhlasit s názorem žalované, že současná úprava služebního poměru užití zákoníku práce neuvádí, jak tomu bylo za předchozí právní úpravy. Tato skutečnost však nevylučuje užití ustanovení o nároku na úrok z prodlení, jak je upravuje občanský zákoník, a to ve smyslu zásady analogie iuris.

Analogii iuris lze využít, pokud není možné postupovat podle analogie zákona (analogie legis), v takovém případě lze použít obecné právní principy, které jsou v právním systému vyjádřeny, či na kterých tento systém spočívá. S ohledem na skutečnost, že služební zákon účinný ke dni vydání napadeného rozhodnutí neobsahuje výslovnou úpravu následků prodlení s výplatou služebního příjmu, je třeba v souladu se zásadou analogie iuris užít úpravu soukromoprávní. Dle ust. § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může Pokračování
- 15 -
10A 142/2014

věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

Žalovaná byla povinna žalobci uhradit služební příjem za výkon služby přesčas, který mu byl nezákonně nařizován v letech od roku 2007. Nárok na tento příjem žalobci vznikl v souladu s ust. § 112 odst. 1 služebního zákona výkonem této nezákonně nařízené práce přesčas. Žalovaná mu však tento příjem v zákonem stanovené lhůtě neproplatila, čímž se dostala do prodlení s výplatou této části služebního příjmu. V důsledku tohoto postupu tak žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení s úhradou této částky, který je žalovaná povinna žalobci vyplatit, přičemž na úhradu těchto úroků je žalovaná povinna analogicky užít obecné zásady soukromého práva vztahující se k prodlení dlužníka.

Krajský soud v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 6. 3. 2006 č. 3081/2006, kterým byl žadateli přiznán doplatek služebního příjmu za službu konanou nad základní dobu služby v celkové výši 81.140 Kč a úroky z dlužné částky ve výši 155.886 Kč. (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2013 č.j. 7Ca 16/2009 – 68) Z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že jiný orgán Policie ČR v dané věci

přiznal žadateli nárok na úroky z prodlení z doplatku služebního příjmu bez dalšího.

Závěry zdejšího krajského soudu nejsou v rozporu ani se stávající judikaturou správních soudů (viz žalovanou poukazované rozhodnutí Městského soudu vPraze č.j. 10Ca 329/2008 – 35). Ve věci vedené u Městského soudu v Praze se jednalo o spor o úroky z prodlení vztahující se k příspěvku za službu. Městský soud v tomto případě shledal, že žalobce nemá na tyto úroky nárok, neboť hlavní závazkový vztah v podobě příspěvku za službu vzniká na základě rozhodnutí příslušného služebního orgánu a teprve od tohoto rozhodnutí, které zakládá splatnost tohoto nároku, lze odvodit eventuelní vznik nároku na úroky z prodlení. V nyní projednávané věci se však jedná o služební příjem za přesčasy žalobce, které mu byly nařízeny do rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Tento nárok není založen rozhodnutím služebního orgánu, nýbrž vzniká již výkonem této služby. Skutečnost, že žalovaná o tomto nároku rozhodla až dodatečně, nemá vliv na jeho vznik okamžikem výkonu této přesčasové služby. Žalobci nemůže jít k újmě, pokud žalovaná takto vykonanou práci žalobce řádně nevedla jako službu přesčasovou a takto ji označila až dodatečně na základě soudního projednání celé problematiky.

Krajský soud se konečně zabýval námitkou promlčení nároku žalobce na služební příjem za přesčasové služby do rozsahu 150 hodin a příslušenství tohoto nároku za období od 1. 1. 2007 do 29. 12. 2007 a dále za období od 1. 1. 2010 do 9. 5. 2010.

Žalovaná dovozuje promlčení části nároku žalobce na doplacení služebního příjmu za přesčasové služby do rozsahu 150 hodin z jeho žádosti o doplacení těchto přesčasových služeb ze dne 27. 12. 2010, která byla žalované doručena dne 30. 12. 2010. Nárok na výplatu přesčasových služeb za období od 1. 1. 2007 do 29. 12. 2007 je s ohledem na tříletou propadnou lhůtu promlčen. Obdobně je tomu dle žalované v případě nároku za rok 2010, kdy žádost žalobce o doplacení přesčasových hodin za tento rok byla žalované doručena dne 10. 5. 2013. Nárok žalobce je tudíž za období od 1. 1. 2010 do 9. 5. 2010 promlčen.

Pokračování
- 16 -
10A 142/2014

Žalobce k žalovanou uplatněné námitce promlčení uvedl, že tato byla učiněna v rozporu se zákonem, neboť žalovaná neuvedla, odkdy tříletá promlčecí lhůta běží. Počátek běhu této lhůty nelze stanovit k okamžiku, kdy tato služba byla jako přesčasová označena. Počátek lhůty je naopak třeba stanovit k okamžiku stanovení vyrovnávacího období, které činilo jeden kalendářní rok. Z tohoto důvodu nelze promlčení odvíjet od data doručení žádosti žalobce. Námitka promlčení ze strany žalované navíc byla žalobcem označena za nemravnou, kdy žalovaná dle žalobce zjevně těží z vlastního protiprávního jednání vědoma si svého nezákonného postupu v souvislosti se službou přesčas.

Rovněž tato žalobní námitka, týkající se nezákonnosti rozhodnutí ve vztahu k promlčeným částem nároku žalobce, byla krajským soudem shledána důvodnou.

Dle ust. § 206 odst. 1 služebního zákona se právo promlčí, jestliže nebylo uplatněno ve stanovené lhůtě. K promlčení práva se přihlédne jen v případě, že bezpečnostní sbor nebo účastník, vůči němuž se právo uplatňuje, se práva promlčení dovolá. Promlčené právo nelze v takovém případě přiznat.

Dle ust. § 207 odst. 1 služebního zákona lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru činí 3 roky, není-li stanoveno jinak. Dle odst. 2 tohoto ustanovení činí lhůta pro uplatnění nároku na jednotlivá opětující se plnění 3 roky ode dne jejich splatnosti.

Z obsahu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná k promlčení shora uvedeného nároku žalobce odkázala na stanovisko JUDr. T., který vyslovil názor, dle něhož jsou veškeré nároky žalobce, které vznikly do 27. 12. 2010 promlčené, a to s ohledem na dikci ust. § 207 odst. 1 služebního zákona. Dle tohoto stanoviska žalobci do tohoto data vznikl nárok pouze za službu přesčas konanou do konce srpna roku 2010.

Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé, od jaké doby žalovaná stanovila počátek běhu tříleté promlčecí lhůty za jednotlivé dílčí nároky na služební příjem za službu přesčas. Žalovaná ve vztahu k běhu této lhůty jako rozhodné stanovila datum žádosti žalobce s tím, že tři roky nazpět od data doručení žalobcovy žádosti jsou veškeré jeho nároky promlčené. Počátek běhu promlčecí lhůty za dílčí nároky žalobce žalovanou uvedeny nebyly. Z napadeného rozhodnutí stejně tak není zřejmé, z jakého důvodu žalovaná konstatovala, že žalobce má do 27. 12. 2010 nárok na službu přesčas konanou do konce srpna 2010, když služební poměr ukončil k 31. 5. 2010.

Žalovaná v napadeném rozhodnutí žádným způsobem neuvedla skutečnost rozhodnou pro počátek běhu tříleté promlčecí lhůty.

Dle ust. § 112 odst. 2 služebního zákona je příslušníkovi stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Ve služebním příjmu ředitele bezpečnostního sboru a jeho zástupce je přihlédnuto k veškeré službě přesčas.

Dle ust. § 128 odst. 1 služebního zákona je služební příjem splatný zpětně za měsíční období, a to ve výplatním termínu, který stanoví vedoucí bezpečnostního sboru, nejpozději však do konce kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém příslušníkovi nárok na služební příjem nebo na některou jeho složku vznikl. Připadne-li výplatní termín na sobotu, neděli nebo svátek, je služební příjem splatný v den výkonu služby, který předchází výplatnímu termínu.

Pokračování
- 17 -
10A 142/2014

Dle ust. § 132 služebního zákona při poskytování služebního příjmu za službu přesčas a odměny za služební pohotovost sčítá bezpečnostní sbor celkovou dobu výkonu služby a dobu služební pohotovosti, kterou příslušník konal v kalendářním měsíci, a po sečtení poskytne služební příjem nebo odměnu pouze za celé hodiny.

Z citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že přesčasové služby jsou policejním příslušníkům vypláceny zpětně za měsíční období, a to ve stanoveném výplatním termínu, nejpozději však do konce kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém příslušníkovi nárok na služební příjem nebo jeho složku vznikl.

V nyní projednávané věci však žalovaná v průběhu let 2007 až 2010 předmětné odpracované služby žalobce a ostatních policejních příslušníků jako přesčasové nevedla, když tyto označila pouze jako službu konanou v důležitém zájmu spočívajícím v nezbytném trvalém a dlouhodobém požadavku na zajištění nepřetržité činnosti operačního střediska. Z tohoto důvodu žalobci ani dalším příslušníkům takto odpracovanou službu jako přesčasovou nevyplácela.

Z obsahu svědeckých výpovědí, jež jsou součástí správního spisu žalované, vyplývá, že svědek V.S. dne 8. 4. 2013 uvedl, že elektronický systém EKIS WEB nedovoloval zadat služby přesčas, z tohoto důvodu docházelo k rozdílům mezi plánovacími plachtami a údaji v tomto systému. Služby tudíž předem nebyly jako přesčasové plánovány, to se dělo až následně jejich dodatečným zadáním do systému EKIS WEB. Služba vykonávaná nad základní plánovanou službu nebyla v systému EKIS WEB označena jako přesčas v době, kdy vznikla, ale až s určitým časovým odstupem. Skutečné přesčasové hodiny vykazovány nebyly, neboť bylo nutné pokrýt reálnou potřebu operačního střediska a tímto způsobem byl vyrovnáván fond pracovní doby. Svědek sám nikdy přesčasy nenařizoval, neboť se dle plánu jednalo o práci vykonávanou za účeelm zajištění služby na operačním středisku. Přesčasy nikdo neplatil. Základní plánovaná služba a služba přesčasová byly vyrovnávány v rámci vyrovnávacího období v rozsahu jednoho roku. Toto vyrovnávací období sloužilo k vyrovnání fondu pracovní doby.

Z výpovědi svědka M.K. ze dne 8. 4. 2013 bylo zjištěno, že služby na operačním středisku nikdy nebyly plánovány jako služby přesčas.

Z výpovědi svědka R.V. ze dne 9. 3. 2012 bylo k vyrovnávacímu období služeb zjištěno, že na dorovnání odsloužených hodin je roční lhůta, z čehož vyplývá, že může dojít k situaci, kdy některý policista může mít v daném měsíci odslouženo méně nebo více hodin než je fond pracovní doby.

Z uvedených výpovědí je zřejmé, že služba vykonaná žalobcem i jinými příslušníky nebyla v letech 2007 až 2010 jako přesčasová vedena, ačkoliv jako přesčasová služba vykonaná do rozsahu 150 hodin být vedena měla. Jako přesčasová tudíž tato služba ani nebyla proplácena, ačkoliv pokud by tomuto tak bylo, mělo by k jejímu vyplacení dojít vždy do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž byla vykonána. Žalovaná tak fakticky nemůže stanovit běh promlčecí lhůty od každého měsíce, v němž měla být přesčasová služba žalobci vyplacena. K označení těchto služeb jako přesčasových vykonaných v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce došlo až dodatečně na základě judikatury správních soudů. Do této doby byla tato služba žalobce označena za základní službu, která byla v rámci jednotlivých měsíců v kalendářním roce dorovnávána tak, aby byl naplněn fond pracovní doby. K tomuto Pokračování
- 18 -
10A 142/2014

dorovnávání docházelo vždy do konce kalendářního roku. I pokud by tedy žalovaná službu žalobce označila za přesčasovou do rozsahu 150 hodin, stalo by se tak až na základě výsledků tohoto dorovnání, k němuž docházelo vždy na konci roku. K výplatě takto stanovené přesčasové služby by tudíž došlo až na konci roku. Ani takto však přesčasová služba žalobce

ze strany žalované připuštěna nebyla, neboť žalovaná ji jako přesčasovou uznala až na základě rozhodnutí správních soudů.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že nárok žalobce na služební příjem za přesčasovou službu vykonanou do rozsahu 150 hodin v kalendářním roce žalobci vznikl výkonem této služby. Fakticky však jako přesčasová byla tato služba žalobce označena až na základě rozhodnutí žalované vydaných v průběhu roku 2014 a 2015, neboť až tehdy žalovaná uznala, že se jednalo o nezákonně nařízené služby přesčas. Výplatní termín takto vykonaných přesčasových služeb za jednotlivé měsíce v roce 2007 až 2010 stanoven nebyl a žalovaná tak nemůže počátek běhu promlčecí lhůty stanovit dodatečně vždy k měsíci následujícímu po vykonání této přesčasové služby. Z praxe policejních příslušníků vyplývá, že služby těchto příslušníků by fakticky mohly být jako přesčasové označeny až na základě vyrovnávacího období, kterým byly základní plánovaná služba a služba přesčasová vyrovnávány, a to v rozsahu jednoho roku. Promlčecí lhůta by tak fakticky počala běžet až na konci tohoto vyrovnávacího období, tedy vždy na konci příslušného kalendářního roku. Z tohoto vyplývá, že nárok žalobce na služební příjem za službu přesčas do rozsahu 150 hodin uplatněný dne 30. 12. 2010, nemohl být za období roku 2007 promlčen, když k jeho promlčení by došlo až koncem roku 2010, pokud by žalobce žádost do této doby neuplatnil. Obdobně lze postupovat i v případě žalovanou tvrzeného promlčení nároku za přesčasovou službu vykonanou žalobcem v roce 2010.

Žalovaná se s počátkem běhu promlčecí lhůty žádným způsobem nevypořádala, z obsahu odůvodnění jejího rozhodnutí lze toliko konstatovat, že počátek běhu této lhůty zřejmě stanovila k jednotlivým měsícům následujícím po měsících, kdy k přesčasové službě mělo docházet. Tento postup však není v souladu se skutkovým stavem věci zjištěným z výpovědí jednotlivých svědků, neboť k eventuelnímu stanovení přesčasových služeb fakticky mohlo dojít až na konci roku, kdy docházelo k dorovnání jednotlivých základních plánovaných služeb a služeb přesčas.

Naproti tomu námitka promlčení ze strany žalované nebyla krajským soudem shledána nemravnou. Soud v rámci této úvahy vycházel z konstantní judikatury civilních soudů. Nejvyšší soud k námitce uplatněné v rozporu s dobrými mravy ve svém rozhodnutí ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 23Cdo 123/2011 uvedl, že „ .. dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.”

Z citovaného rozhodnutí je zřejmé, že námitku promlčení lze označit za rozpornou s dobrými mravy, pokud je jejím hlavním cílem poškodit či znevýhodnit povinnou osobu. V Pokračování
- 19 -
10A 142/2014

nyní projednávané věci nelze dospět k závěru, že by jediným účelem uplatněné promlčecí námitky bylo poškození žalobce. Žalovaná je v případě všech projednávaných nároků policejních příslušníků na služební příjem zjevně vedena snahou o dosažení cíle hospodářského. Z obsahu správního spisu jakož i z přístupu žalované není zřejmé, že by se žalobce snažila úmyslně poškodit či znevýhodnit. Rozpor s dobrými mravy v případě námitky promlčení lze konstatovat pouze v případech výjimečných a za okolností, kdy by rozpor s dobrými mravy byl ve výjimečné intenzitě. Toto v dané věci konstatovat nelze. Žalovanou uplatněná námitka promlčení nebyla soudem shledána nemravnou.

Žaloba tudíž byla shledána důvodnou co do námitky nepřezkoumatelnosti z důvodu rozpornosti odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k úrokům z prodlení, dále byla důvodnou shledána s ohledem na vady řízení spočívající vporušení práva žalobce na seznámení se s podklady rozhodnutí, práva vyjádřit se k nim a v této souvislosti rovněž s ohledem na skutečnost, že skutkový stav nemá oporu ve správním spisu. Důvodnou byla žaloba shledána rovněž s ohledem na nezákonnost rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti žalobce na přiznání úroků z prodlení ze služebního příjmu za přesčasové služby nařízené do rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Konečně krajský soud shledal žalobu důvodnou i co do žalobcem tvrzené nezákonnosti námitky promlčení vznesené žalovanou za období od 1. 1. 2007 do 29. 12. 2007 a od 1. 1. 2010 do 9. 5. 2010, a to z důvodů shora uvedených.

S ohledem na výše uvedené zrušil krajský soud rozhodnutí žalované dle
ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. a věc žalované v souladu s ust. § 78 odst. 4 vrátil k dalšímu řízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 9.800 Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, náklady zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 6.200 Kč a 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) 600 Kč, náklady celkem 9.800 Kč.

Krajský soud v dané věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu
ust. § 76 odst. 1 písm. a), b) s.ř.s., protože rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a je v rozporu s obsahem spisů.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Pokračování
- 20 -
10A 142/2014

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat
. na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz

Krajský soud v Českých Buděojvicích

dne 11. června 2015

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Balejová v. r.

Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru