Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

62 Ca 12/2008 - 61Rozsudek KSBR ze dne 29.08.2008

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 111/2008 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

62 Ca 12/2008-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Tesáka, Ph.D. a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D. a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce THERMAL – F, a.s., se sídlem Karlovy Vary, I. P. Pavlova 11, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Polská 4, proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 7, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č.j. R 129/2007/02-22149/2007/310-Hr ze dne 3.12.2007,

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .

Odůvodnění:

Žalobce brojí žalobou proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č.j. R 129/2007/02-22149/2007/310-Hr ze dne 3.12.2007, kterým bylo potvrzeno předchozí rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vydané v prvním stupni správního řízení č.j. S 108/2007-09052/2007/540-Šm ze dne 15.6.2007 a zamítnut proti němu podaný rozklad.

I. Podstata věci

Žalovaný rozhodl tak, že žalobce nedodržel postup stanovený v § 25 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „předchozí ZVZ“), a sice tím, že veřejnou zakázku na poskytování halových služeb, poskytování technických činností v dopravě a poskytování bezpečnostních služeb nezadal v některém ze zadávacích řízení uvedených v § 25 odst. 2 předchozího ZVZ, přitom tento postup mohl podstatně ovlivnit hodnocení nabídek. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 100 000,- Kč.

Svůj závěr o porušení předchozího ZVZ odůvodnil žalovaný tak, že žalobce kromě kopií sedmi nabídek, zápisu z porady konané u žalobce, na níž byly nabídky projednávány, a kopií smluv na plnění, nepředložil jiný doklad, z něhož by vyplývalo, že postupoval podle předchozího ZVZ. Žalobce byl podle žalovaného veřejným zadavatelem podle § 2 odst. 1 písm. a) bodu 4 předchozího ZVZ a jednalo se o veřejnou zakázku na služby podle § 6 odst. 1 a § 8 odst. 1 předchozího ZVZ. Pokud jde o otázku ovlivnění pořadí úspěšnosti nabídek, tu žalovaný dovodil, že v případě postupu podle ZVZ nelze vyloučit, že by žalobce obdržel nabídky dalších dodavatelů, kteří by mu mohli nabídnout výhodnější podmínky než ten dodavatel, s nímž byla příslušná smlouva uzavřena. Sankce (peněžitá pokuta) ve výši 100.000,- Kč byla odůvodněna i její preventivní funkcí.

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou.

II. Procesní stanoviska účastníků

Žalobce nepopírá, že podle předchozího ZVZ účinného v době kontraktace předmětných smluv byl zadavatelem a měl podle předchozího ZVZ postupovat. To uznal i v průběhu správního řízení před žalovaným. Uloženou pokutu však považuje za neúměrně vysokou z toho důvodu, že v době kontraktace předmětných smluv, tj. v období dubna a května 2006, byl již platný (nikoli ještě účinný) zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „nový ZVZ“), podle kterého již žalobce zadavatelem nebyl. Od 1.7.2006, kdy je nový ZVZ účinným, tedy žalobce již neměl (a v současné době tedy nemá) povinnost kontrahovat obdobné smlouvy postupem předepsaným pro zadávání veřejných zakázek, čímž je oslabena či dokonce vyloučena preventivní funkce uložené pokuty. Proto měla být pokuta uložena v nižší částce, případně mělo být od jejího uložení upuštěno.

Podrobnou argumentací pak žalobce dovozuje, že od 1.7.2006 již není veřejným zadavatelem podle § 2 odst. 2 písm. d) nového ZVZ. Jednak žalobce namítá a v žalobě podrobně zdůvodňuje, že není právnickou osobou, jež by byla zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu; jeho činnost je činností podnikatelskou. V době založení žalobce nebyla mezi činnostmi žalobce uvedena činnost „provozování nestátního zdravotnického zařízení“, tu začal žalobce vykonávat až později (činnost byla do obchodního rejstříku zapsána až dne 2.7.1999). Kromě toho tato jeho činnost po 2.7.1999 má obchodní povahu a není financována státem ani jiným veřejným zadavatelem. Příjmy ze zdrojů veřejného zdravotního pojištění jsou příjmy bagatelními k celkovým výnosům ze žalobcovy činnosti, kromě toho žalobcův vztah ke zdravotním pojišťovnám je v celém rozsahu vztahem obchodního charakteru, založeným na základě smluv s těmito zdravotními pojišťovnami. Žalobcova činnost je zaměřena na dosažení zisku, nikoli na uspokojování potřeb veřejného zájmu.

Žalobce tedy navrhuje, aby zdejší soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrvává na závěrech, které prezentoval již v napadeném rozhodnutí. V průběhu správního řízení žalobce podle žalovaného nijak konkrétně ve prospěch svého názoru v tom směru, že podle nového ZVZ již není veřejným zadavatelem, neargumentoval. Nadto podle žalovaného v definici veřejného zadavatele podle předchozího ZVZ a nového ZVZ nelze shledávat žádnou změnu, která by znamenala žalobcem dovozovanou změnu jeho statutu coby „veřejného zadavatele“. Žalovaný konstantně poukazuje zejména na fakt, že jediným akcionářem žalobce je Fond národního majetku ČR (jeho nástupce Česká republika – Ministerstvo financí), předmětem jeho činnosti je mimo jiné (a to podle žalovaného postačuje) poskytování zdravotnické služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění, což lze považovat za potřebu veřejného zájmu – a ta nemá obchodní nebo průmyslovou povahu. I podle nového ZVZ je tedy žalobce veřejným zadavatelem a sankce uložená žalobci za porušení předchozího ZVZ i po účinnosti nového ZVZ působí preventivně. Žalobcova tvrzení obsažená v žalobě tedy nejsou důvodná.

Žalovaný navrhuje žalobu v celém rozsahu zamítnout.

Žalobce i žalovaný na svých procesních stanoviscích setrvali po celou dobu řízení před zdejším soudem.

III. Podstatné skutečnosti

Z obsahu správního spisu soud zejména zjistil, že žalobce je akciovou společností založenou Fondem národního majetku České republiky; založen byl 30.4.1999 a od 2.7.1999 má zapsánu jako předmět podnikání mimo jiné činnost „provoz nestátního zdravotnického zařízení s druhem a rozsahem péče: FBLR – poskytování komplexní ústavní a ambulantní lázeňské péče – preventivní, kurativní a rehabilitační“.

Žalobce dne 28.4.2006 uzavřel Smlouvu o poskytování halových služeb, Smlouvu o poskytování technických činností v dopravě a Smlouvu o poskytování bezpečnostních služeb a dne 28.5.2006 pak Smlouvu o poskytování bezpečnostních služeb. Tyto smlouvy se týkaly provozu hotelu žalobce (Hotel THERMAL, Karlovy Vary). Žalovaný zahájil správní řízení, ve kterém žalobce uznal, že při kontraktaci těchto smluv měl postupovat podle předchozího ZVZ, neboť podle předchozího ZVZ se jednalo o plnění, které mělo být zadáváno procedurou podle § 25 odst. 2 předchozího ZVZ, a žalobce byl podle předchozího ZVZ veřejným zadavatelem, nicméně popíral, že by se na něj vztahoval nový ZVZ účinný od 1.7.2006, neboť podle tohoto nového ZVZ již žalobce veřejným zadavatelem není.

Žalovaný (ve druhém stupni správního řízení) se k tomuto žalobcovu tvrzení vyjádřil tak, že žalobce k němu nic konkrétního neuvádí, přesto se statutem žalobce podle nového ZVZ zabýval a dovodil, že i podle § 2 odst. 2 písm. d) nového ZVZ je žalobce veřejným zadavatelem, a tedy i kdyby zadával uvedené veřejné zakázky v období bezprostředně navazujícím na období, v němž je skutečně zadával (tedy po 1.7.2006), musel by postupovat podle pravidel platných pro zadávání veřejných zakázek. Tím je naplněna i preventivní funkce uložené pokuty za porušení předchozího ZVZ.

IV. Posouzení věci

Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), přitom jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s.ř.s.).

O žalobě soud rozhodl za podmínek vyplývajících z § 51 odst. 1 s.ř.s. bez jednání.

Žaloba není důvodná.

Mezi žalobcem a žalovaným není sporu o to, zda žalobcem kontrahovaná plnění, jichž se týkalo správní řízení před žalovaným, byla veřejnými zakázkami podle předchozího ZVZ, které měly být zadávány v příslušném zadávacím řízení podle § 25 odst. 2 předchozího ZVZ. Touto otázkou se tedy soud nezabýval.

Žalobce zpochybňuje výši uložené pokuty za porušení předchozího ZVZ, resp. její samotné uložení, a sice výlučně z toho důvodu, že v krátkém časovém období poté, co jednotlivé smlouvy kontrahoval, nabyl účinnosti nový ZVZ, podle něhož již nemá povinnost kontrahovat obdobné smlouvy postupem předepsaným pro zadávání veřejných zakázek, neboť již není veřejným zadavatelem, čímž je oslabena či dokonce vyloučena preventivní funkce uložené pokuty, a tedy (výlučně) z tohoto důvodu byla podle žalobce pokuta uložena v nesprávné výši. Nezpochybňuje-li tedy žalobce jiné skutečnosti, o které žalovaný opřel konkrétní výši uložené pokuty, pak by dle zdejšího soudu bylo nadbytečné obsáhle pojednávat o charakteru a mezích správního uvážení, na základě kterého žalovaný stanovil konkrétní výši pokuty, a zabývat se v mezích soudního přezkumu takového správního uvážení jednotlivými dalšími kritérii, která žalovaný vzal v úvahu.

Zdejší soud se tedy s respektováním § 75 odst. 2 s.ř.s. omezil na posouzení jediné sporné otázky mezi žalobcem a žalovaným, tj. zda žalobce je i podle nového ZVZ zadavatelem či nikoli, a na důsledky z toho vyplývající.

Veřejná zakázka byla sice skutečně zadávána před 1.7.2006, kdy nabyl účinnosti nový ZVZ, nicméně pokud by žalobce nebyl podle nového ZVZ zadavatelem, a tedy pokud by neměl povinnost při kontraktaci plnění, jež je veřejnou zakázkou, podle nového ZVZ postupovat, pak by tato skutečnost měla být v napadeném rozhodnutí zohledněna a hodnocena pro něj příznivě, a to jistě v otázce správního trestu (tu výše pokuty), a nadto i v otázce samotné trestnosti žalobcova jednání. Listina základních práv a svobod totiž ve svém čl. 40 odst. 6 stanoví, že

trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Z tohoto ústavního pravidla časové působnosti trestních norem vyplývá obecný zákaz retroaktivity s jedinou výjimkou, kterou je případ, kdy pozdější právní úprava je pro pachatele příznivější. Ust. čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, byť hovoří toliko o soudním trestání, ovšem dopadá i do sféry správního trestání. Samotný Ústavní soud tak judikoval např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 611/01 či II. ÚS 192/05, kde mimo jiné s odkazemnanález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 dovodil, že ačkoli je zákaz

retroaktivity právních norem v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod výslovně upraven jen pro oblast trestního práva, je nutno z čl. 1 Ústavy České republiky dovodit působení tohoto zákazu i pro další odvětví práva. Ostatně shodně pro oblast správního trestání konstantně judikuje i Nejvyšší správní soud. To tedy znamená, že rozhodnutí (tu rozhodnutí žalovaného), které za účinnosti nového práva (tu nového ZVZ) ukládá trest podle práva starého (tu předchozího ZVZ za porušení předchozího ZVZ), se musí ve svých důvodech vypořádat s otázkou, zda nové právo vůbec převzalo původní pravidla, a pokud ano, zda tato pravidla dopadají na pachatele (tu na žalobce) ve stejné míře, a pokud i to je splněno, zda tresty za takové delikty ukládané jsou podle nového práva mírnější nebo přísnější než podle práva starého .Odpovědi na tyto otázky se nutně musí projevit jak vzáv ěrech ohledně protiprávnosti posuzovaného jednání, tak v závěrech ohledně sankce za takové protiprávní jednání. Je-li pozdější úpravou nový ZVZ a dřívější úpravou předchozí ZVZ, pak zodpovězení otázky, zda žalobce je zadavatelem i podle nového ZVZ, a sice veřejným zadavatelem podle jeho § 2 odst. 2 písm. d), je tak pro posouzení této právní věci skutečně klíčové.

Pro konstatování závěru, že žalobce veřejným zadavatelem podle nového ZVZ je, musí být splněno kumulativně několik podmínek. Podle § 2 odst. 2 písm. d) nového ZVZ je první podmínkou skutečnost, že jde o osobu právnickou. Druhou podmínkou je skutečnost, že tato právnická osoba byla zřízena zákonem nebo na základě zákona. Třetí podmínkou pak je, že účelem jejího zřízení je uspokojování potřeb veřejného zájmu. Čtvrtou podmínkou je skutečnost, že tyto potřeby nemají průmyslovou nebo obchodní povahu. Pátou podmínkou pak je, že tato právnická osoba je financována převážně státem či jiným veřejným zadavatelem, nebo alternativně že tato právnická osoba je státem či jiným veřejným zadavatelem ovládána nebo pokud stát či jiný veřejný zadavatel jmenuje více než polovinu členů v jejím statutárním, správním, dozorčím nebo kontrolním orgánu.

Žalobce je osobou právnickou; první podmínka je tedy splněna.

Pokud jde o podmínky zřízení na základě zákona za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, i tyto podmínky jsou splněny. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobce zdejší soud zjistil, že žalobce byl zřízen podle obchodního zákoníku rozhodnutím Fondu národního majetku České republiky. Přestože při zápisu do obchodního rejstříku nebyl coby předmět podnikání uveden provoz nestátního zdravotnického zařízení (s druhem a rozsahem zdravotní péče: FBLR – poskytování komplexní ústavní a ambulantní lázeňské péče – preventivní, kurativní a rehabilitační), od 2.7.1999, tedy v době kontraktace předmětných smluv žalobcem, již tomu tak bylo. Přestože nový ZVZ používá dikce, podle níž posouzení účelu uspokojování potřeb veřejného zájmu má být vztahováno k okamžiku zřízení příslušného subjektu, stěží lze za udržitelný považovat výklad, podle něhož by z dosahu statutu veřejného zadavatele měl příslušný subjekt uniknout v případě, pokud by uspokojování veřejného zájmu nebylo samotným účelem (důvodem) jeho zřízení, nicméně bezprostředně po takovém zřízení by činnost ve veřejném zájmu začal takový subjekt vykonávat. Z pohledu účelu celé právní úpravy zadávání veřejných zakázek nemůže být legitimní dovozování rozdílu mezi subjektem, který, zjednodušeně řečeno, vykonává činnost za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu „…od prvního dne své činnosti…“ (neboť k takové činnosti byl zřízen a od počátku své existence ji vykonává), a subjektem, který takovou činnost začal vykonávat „…druhý den své činnosti…“ (po následném rozšíření předmětu činnosti o činnost za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu). Takový výklad nového ZVZ, přestože by mu snad mohla nasvědčovat důsledná a výlučná jazyková interpretace § 2 odst. 2 písm. d) nového ZVZ, zdejší soud odmítá a oporou mu je k tomu rozhodovací praxe Evropského soudního dvora. Podle něj „účel zřízení ve veřejném zájmu“ je třeba celkově vykládat extenzivně; podmínka zřízení za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, je splněna nejen v případě, kdy je tento účel již v okamžiku zřízení jasně deklarován, popř. pokud z povahy věci již při zřízení takové právnické osoby je nepochybné, že je zřizována za takovým účelem, ale i tehdy, pokud fakticky tyto potřeby uspokojovat začne, a to kdykoli později po svém zřízení (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ve věci „Universale-Bau“, C-470/99, 2002, ECR I – 11617).

Zdejší soud ke své shora uvedené úvaze dodává, že použití eurokonformního výkladu nového ZVZ (nutně s využitím komunitární judikatury) je tu legitimní s ohledem na návětí § 1 nového ZVZ, které samotné již upozorňuje na to, že na komunitární úrovni existují zadávací směrnice, které sice nemají na vnitrostátní úrovni přímý účinek (jako je tomu obecně u nařízení coby pramene komunitárního práva, z nichž však žádné na oblast zadávání veřejných zakázek bezprostředně nedopadá), ale jednotlivé členské státy Evropské unie mají povinnost zásadám a principům, které jsou ve směrnicích popsány, přizpůsobit svoji vnitrostátní legislativu, a prostřednictvím ní a její aplikace dosáhnout cílů ve směrnicích vyjádřených. Praktický význam dikce návětí § 1 nového ZVZ tak musí spočívat v tom, že jednotlivá ustanovení nového ZVZ je třeba ve sporných situacích vykládat vždy tak, aby byly respektovány základní principy a zásady, které jsou podávány právě z jednotlivých komunitárních směrnic, jež jsou obsaženy v poznámce pod čarou k § 1 nového ZVZ. Jde o takové principy, na základě nichž lze dospět k účinnému, ekonomicky odůvodněnému, transparentnímu a nediskriminačnímu zadání každé veřejné zakázky. Zásady efektivity celého zadávacího procesu, účinné kontroly nakládání s veřejnými prostředky, ekonomicky odůvodněného výběru vítězů jednotlivých veřejných zakázek, transparentnosti, stejného zacházení a nediskriminace jsou tedy zásadami, vyplývajícími z komunitárního práva, jimiž lze argumentovat a jimiž si lze „prakticky vypomáhat“ při výkladu jednotlivých ustanovení nového ZVZ, tu tedy nutně s využitím judikatury soudů rozhodujících na komunitární úrovni vztahující se k interpretaci pravidel podávaných ze zadávacích směrnic. Jedině tak lze dle zdejšího soudu důsledně naplnit tzv. princip nepřímého účinku směrnic do právních vztahů upravených právem vnitrostátním.

Jediným akcionářem žalobce od jeho zřízení zůstal Fond národního majetku České republiky. Podle § 1 a § 2 zákona č. 178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku České republiky a o působnosti Ministerstva financí při privatizaci majetku České republiky (zákon o zrušení Fondu národního majetku) veškerý majetek tohoo tfondu přešel dnem jeho zrušení na stát, dnem zrušení tohoto fondu vstupuje stát do všech práv a povinností fondu z právních vztahů, působnost fondu přitom přešla na Ministerstvo financí, jemuž přísluší hospodaření s majetkem. To je společně se shora popsanými okolnostmi zřízení žalobce a následným rozšířením jeho činnosti prvním indikátorem činnosti ve veřejném zájmu. Druhý indikátor pak souvisí se samotným charakterem činnosti žalobce; sám žalobce v rámci správního řízení uvedl, že jeho činnost je částečně (byť podle žalobního tvrzení v bagatelním rozsahu) hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Vychází-li tedy soud z faktického charakteru činnosti vykonávané žalobcem a z okolností, důvodů a účelu jeho vzniku a následného působení na trhu, pak má za to, že činností nikoli zanedbatelnou, na níž další činnosti z podstatné míry navazují a s touto činností souvisejí (tj. služby ubytovací, gastronomické apod.), je poskytování lázeňské péče. Tu lze poskytovat provozováním zdravotnického zařízení. Výkon této činnosti je pro posouzení věci klíčový a nic na tom nemění skutečnost, že žalobce vykonává též jiné činnosti. K takovému závěru má zdejší soud rovněž oporu v judikatuře soudů rozhodujících na komunitární úrovni; Evropský soudní dvůr se podobnou otázkou zabýval v právní věci „Mannesmann Austria v. Strohal“, C-44/96, 1998, ECR I-00073, a dovodil, že není důvodné brát primárně ohled na relativní podíl činnosti, jež podmínku „činnosti ve veřejném zájmu“ splňuje, na celkových aktivitách příslušného subjektu.

Zdejší soud má tedy za prokázané i splnění podmínky, že činnost žalobce směřuje k zajištění odpovídající zdravotnické péče (lázeňské péče), a tím naplňuje veřejný zájem státu; sám stát k jeho naplnění směřuje tím, že se sám coby jediný akcionář podílí na žalobcově činnosti. Právě uvedený závěr ve vztahu k žalobci přitom podle zdejšího soudu snese i test nejširšího doktrinálního vymezení naplňování úkolů veřejného zájmu, byť na takovou činnost nelze nahlížet stricto sensu jako na plnění nezbytných úkolů veřejné správy (souhrnně např. in: Hendrych, D. a kol.: Správní právo, obecná část, 6. rozšířené vydání, C. H. Beck, 2006, str. 13). Činnost žalobce, přestože jde o soustavnou činnost prováděnou žalobcem samostatně jeho vlastním jménem, na jeho vlastní odpovědnost a za účelem dosažení zisku, a tedy činnost naplňující znaky podnikání (§ 2 odst. 1 obchodního zákoníku), lze s ohledem na její charakter klasifikovat coby zvláštní formu obstarávání věcí veřejných v zájmu, ohledně něhož stát tím, že se rozhodl podílet na žalobcově podnikání jeho zřízením a následným výkonem práv jediného akcionáře, též zřetelně deklaroval, že jej považuje za dostatečně veřejný.

Právě uvedené je nadto i v souladu s širokým konceptem „veřejnoprávního subjektu“, jak se jej ve vztahu k zadávacím směrnicím pokusil vyložit Evropský soudní dvůr ve věci Gebroeders Beentjes C.V. v. Nizozemí (C-31/87, ECR – 04635); tento koncept zdejší soud s využitím právě uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora interpretuje tak, že jej zakládá na výkladu pojmu „stát“ z funkčního hlediska, kdy státem (který je v pojetí Evropského soudního dvora nepochybně veřejnoprávním subjektem, jehož stíhají povinnosti zadavatele) se rozumí i taková entita, která sice netvoří imanentní součást veřejné správy a není za ni ani obvykle považována, nicméně je faktickým „nástrojem státu“, jehož činnost na státu závisí a prostřednictvím kterého stát v oblasti, do níž má zájem ingerovat jinak než vrchnostensky, fakticky jedná. Netřeba tu přitom podle zdejšího soudu podrobně spekulovat o důvodech, pro které se stát rozhodl podílet se na žalobcově činnosti; je však vysoce pravděpodobné, že to není výlučně či dokonce ani primárně důvod materiální, kde by cílem bylo dosažení zisku, nýbrž důvod strategický – například snaha zabezpečit výkon a mít kontrolu nad činností, jež pro stát či pro některý z jeho regionů může být považována za příznačnou (pro soud není prima facie pochyb o tom, že pro město Karlovy Vary, kde žalobce vykonává svoji činnost, je oblast lázeňství oblastí příznačnou, přitom Karlovy Vary lze řadit k těm městům, která pro stát naplňují v mezinárodním měřítku funkci reprezentativní).

Shora uvedené lze dále rozvést i ve vztahu ke splnění podmínky absence průmyslové nebo obchodní povahy uvedené „potřeby ve veřejném zájmu“; i ta je dle soudu splněna. Předpoklad jejího nesplnění se sice může zvyšovat tehdy, pokud příslušný subjekt provozuje činnost za jinak běžných tržních podmínek, jeho činnost primárně směřuje k dosažení zisku a tento subjekt nese veškerá obvyklá obchodní rizika, která jsou s výkonem jeho činnosti spojená, nicméně charakter obecné potřeby, kterou žalobce svojí primární činností uspokojuje (provoz zdravotnického zařízení), v kombinaci se zřetelnou závislostí na státu (stát žalobce založil a vykonává práva jediného akcionáře, k založení žalobce bylo použito prostředků státu a výsledky podnikání žalobce se zprostředkovaně projevují v materiální sféře státu coby akcionáře, nadto činnost žalobce je též hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění, tj. z prostředků, o jejichž určení rozhoduje stát, bez ohledu na potřebu smluvních vztahů žalobce s jednotlivými zdravotními pojišťovnami) a se skutečností, že je to právě stát, na němž jinak leží břemeno zajištění zdravotnické péče, ze žalobce činí „kvazistátního“ provozovatele zdravotnického zařízení, jenž nenese veškerá obvyklá podnikatelská rizika a jehož činnost nevykazuje znaky jinak běžné obchodní povahy. Bez ohledu na konkrétní formu žalobce (tu akciová společnost) je důvodné na žalobce nahlížet jako na „státního podnikatele“. Přestože nejde o výraz normativní, zdejší soud považuje za důvodné se jej pro odůvodnění povahy žalobce z pohledu nového ZVZ (tu především pro zdůvodnění absence průmyslové nebo obchodní povahy žalobcovy činnosti) v tomto rozhodnutí přidržet. O znacích státního podnikání „státními podnikateli“ lze sice disputovat v několika rovinách, zpravidla je však za státní podnikání považována taková aktivita státu, jež se neprojevuje vydáváním vrchnostenských aktů a jež se tedy uskutečňuje jinak, než prostředky typickými pro veřejnoprávní činnost státu (souhrnně včetně odborných zdrojů in: Slovník veřejného práva československého, reprint původního vydání, EUROLEX BOHEMIA, Praha, 2000, str. 116 a násl.). Stát si formou zřízení „svých“ podnikajících subjektů („státních podnikatelů“ - tu není rozhodné, zda zřízených ve formě „státního podniku“ či ve formě příznačné pro „typického podnikatele“, tj. ve formě obchodní společnosti, jako je tomu v tomto případě) opatřuje své potřeby, avšak nikoli akty povahy vrchnostenské, nýbrž obdobnými formami, jako činí jiné osoby práva soukromého, v tomto případě podnikatelé („typičtí podnikatelé“). Odlišně od svého vrchnostenského postavení při správě věcí veřejných stát prostřednictvím „státních podnikatelů“ vstupuje na trh, na němž mohou působit i jiné subjekty práva soukromého, s nimiž se tak může dostat plně do vztahu konkurenčního, aniž by v takovém vztahu mohl jakkoli využít svých s konkrétním státním podnikáním nesouvisejících vrchnostenských oprávnění. Na straně druhé však k působení na trhu využívá prostředků původně pocházejících od státu (v tomto případě jde jak o prostředky, s nimiž žalobce již začal podnikat, tak o prostředky, z nichž je též hrazena žalobcova činnost, tj. prostředky veřejného zdravotního pojištění) a stát si vyhradil nad činností žalobce kontrolu (jak ve vztahu ke konkrétní činnosti žalobce výkonem práv jediného akcionáře, tak ve vztahu k trhu, na němž žalobce působí, jenž je trhem s výraznými státními ingerencemi). Z podobné úvahy, jak byla právě předestřena, ostatně vycházel i Evropský soudní dvůr, podle něhož subjekt, jenž je jinak osobou soukromého práva, splní podmínku veřejného zadavatele tehdy, pokud vykonává činnost, nad níž si stát vyhradil kontrolu (pokud si výkon činnosti neponechal sám) – a i tím deklaroval, že potřeba řádného výkonu takové činnosti je potřebou ve veřejném zájmu. Evropský soudní dvůr tak na základě této úvahy např. ve věci „Gemeente Arnhem and Gemeente Rheden and BFI Holding BV“, C-360/96, 1998, ECR I-06821, dovodil, že potřebou veřejného zájmu nikoli průmyslové nebo obchodní povahy může být nakládání s odpadem. Z věcně podobných důvodů dovozuje zdejší soud, že žalobcovo podnikání je činností naplňující mimo jiné veřejný zájem, jež má natolik specifický charakter, pro který nejde o činnost, jež by sledovala a naplňovala potřebu „typicky podnikatelskou“ bez majetkové a kontrolní ingerence státu.

Dovozuje-li judikatura Evropského soudního dvora vztahující se k interpretaci zadávacích směrnic právní a skutkové okolnosti, jež v případě rozhodování o statutu subjektu coby veřejného zadavatele mají být brány v úvahu, a upřesňuje-li je jako okolnosti jeho zřízení, reálné podmínky samotného výkonu činnosti zahrnující případné omezení hospodářské soutěže na trhu, primární cíl činnosti (zda je jím vytváření zisku) či míru rizika činnosti spočívající na subjektu samotném (kromě shora uvedených rozsudků též např. rozsudky ve věci Messe Mailand, C-223/99, C-260/99, 2001, ECR I-03605 či Korhonen, C-18/2001, v ECR publikaci zdejší soud nedohledal), pak tedy těmi okolnostmi, jejichž zohlednění je pro posouzení této právní věci klíčové, zdejší soud rozumí způsob zřízení žalobce (státem), výkon kontroly nad jeho činností (státem), použití prostředků z veřejného zdravotního pojištění na úhradu části jeho činnosti a nikoli primárně ekonomický cíl žalobcovy činnosti (shora soud dovodil cíl reprezentativní v kombinaci se zájmem státu o zajištění kontroly nad činností, jež pro stát či pro některý z jeho regionů může být považována za příznačnou).

Lze tak uzavřít, že nejde o činnost směřující k uspokojení potřeby obchodní nebo průmyslové povahy ve smyslu § 2 odst. 2 písm. d) nového ZVZ.

Již ze shora uvedeného též vyplývá, že žalobce je osobou, která je ovládána státem, jenž v žalobci vykonává práva jediného akcionáře; splněna je tedy i poslední ze shora uvedených podmínek.

Z právě uvedených důvodů tedy zdejší soud uzavírá, že žalobce naplňuje znaky veřejného zadavatele podle § 2 odst. 2 písm. d) nového ZVZ .Opačné tvrzení žalobce obsažené v žalobě tedy není důvodné; v úvahách ohledně konkrétní výše sankce tedy pro žalovaného nebylo místa, v němž by měl zohlednit žalobcovo nedůvodné tvrzení, že žalobce podle nového ZVZ již veřejným zadavatelem není.

Soud s respektováním mezí soudního přezkumu, jež jsou podle § 75 odst. 2 s.ř.s. dány uplatněnými žalobními body, uzavírá, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí není zatíženou žádnou vadou, jež by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, napadené rozhodnutí je přezkoumatelným a nadto zákonným.

Ze shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

V. Náklady řízení

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 a 7 s.ř.s. Žalobce ve věci úspěšný nebyl, proto mu náhrada nákladů řízení nepřísluší. Ta by příslušela žalovanému, neboť ten měl ve věci plný úspěch. Soud však neshledal, že by žalovanému vznikly náklady, jež by převyšovaly náklady jeho jinak běžné administrativní činnosti, nadto přiznání náhrady žádných nákladů žalovaný nepožadoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, je přípustná kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s.ř.s., kterou lze podat do dvou

týdnů po jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne

JUDr. Jaroslav Tesák, Ph.D.
předseda senátu

Kancelář:

1. Proveď konečnou žurnalizaci soudního spisu 2. Vyvěs zkrácené znění rozsudku na úřední desce 3. Rozsudek zašli žalobci prostřednictvím zástupce (advokáta) a žalovanému 4. Vyznač skončení věci zamítnutím žaloby

5. Po návratu ZPL předlož k vyznačení PM 6. Předej ELJ

7. Správní spis zašli žalovanému 8. Založ

Děkuji.

David Raus

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru