Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

62 Af 68/2010 - 142Rozsudek KSBR ze dne 03.02.2011

Prejudikatura

2 Ans 3/2006 - 49


přidejte vlastní popisek

62 Af 68/2010-142

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Jarmily Ďáskové a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: Telefónica O2 Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 7, zastoupenému JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu,

takto:

I. Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže je povinen vydat

rozhodnutí o rozkladu podaném společností Vodafone Czech Republic, a. s.

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 21. 7. 2010,

č. j. ÚOHS-S20/2002-9703/2010/820/Jko, do patnácti dnů od právní moci

rozsudku.

II. Žalovaný j e povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku

ve výši 9 640,- Kč k rukám JUDr. Pavla Dejla, LL.M., Ph.D., advokáta se

sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou dne 8. 11. 2010 domáhal u Krajského soudu v Brně ochrany před nečinností předsedy žalovaného ve správním řízení sp. zn. S 20/02.

Správní řízení sp. zn. S 20/02 bylo původně ukončeno rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 7. 8. 2003, č. j. R 18/2002, kterým bylo změněno rozhodnutí žalovaného vydané dne 29. 3. 2002, č. j. S 20/02-859/02-VO I. Předseda žalovaného dospěl k závěru, že dohody obsažené ve smlouvě o propojení uzavřené dne 22. 3. 2001 mezi společnostmi Český Mobil a. s. (nyní Vodafone Czech Republic, a. s.) a Eurotel Praha, spol. s r. o. podléhají zákazu dohod narušujících hospodářskou soutěž podle § 3 až 6 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále též „ZOHS“).

Rozhodnutí žalovaného i jeho předsedy však byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2009, č. j. 62 Ca 35/2007-153, zrušena. Krajský soud totiž shledal, že žalovaný porušil zásadu ne bis in idem, neboť před vydáním rozhodnutí žalovaného shledal platnost a účinnost posuzované smlouvy Český telekomunikační úřad, který nařídil plnění dohod v ní obsažených. Podle soudu tak již žalovaný nebyl oprávněn tato ujednání opakovaně přezkoumávat, navíc v rozporu se závěry sektorového regulátora určit jejich rozpornost se zákonem a zakazovat plnění vni ch upravených práv a povinností. Krajský soud zdůraznil, „že jednou nařízené jednání pravomocným rozhodnutím správního orgánu vydaného v rámci jeho zákonné kompetence, nemůže být následně duplicitně posuzováno jiným správním orgánem s výsledkem pro účastníka správního řízení protichůdným, neboť adresáti těchto časově následných správních rozhodnutí byli de facto dezorientováni, jakým způsobem se mají chovat, tj. jaké jejich chování je přikázané a jaké naopak zakázané, a to na základě posouzení platnosti či neplatnosti téhož právního úkonu, resp. jeho části“. Krajský soud tedy uzavřel s tím, že „žalovaný z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) správní řízení zastaví“.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, o níž však nebylo dosud rozhodnuto.

Žalobce se ochrany proti nečinnosti žalovaného v řízení sp. zn. S 20/02 u zdejšího soudu již domáhal, a to žalobou ze dne 5. 2. 2010. Zdejší soud o této žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 62 Af 9/2010, v němž žalovanému uložil povinnost vydat rozhodnutí v prvním stupni ve věci sp. zn. S 20/02 do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Proti tomu podal žalovaný kasační stížnost.

Žalovaný následně vydal dne 21. 7. 2010 rozhodnutí č.j. ÚOHS-S20/2002-9703/2010/820/Jko, kterým správní řízení sp.zn. S 20/02 zastavil. Proti tomu podal účastník správního řízení společnost Vodafone Czech Republic a. s. (dále též Vodafone) rozklad.

Rozsudkem ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 5 Ans 10/2010, zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalovaného proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 62 Af 9/2010.

Žalobce v žalobě nejprve rekapituluje stav řízení a zdůrazňuje, že v rozkladu podaném společností Vodafone dne 6. 8. 2010 ani v jeho doplnění ze dne 19. 8. 2010 nebyla uvedena jediná skutečnost, pro kterou by Vodafone považoval rozhodnutí žalovaného či jemu předcházející řízení za rozporné se zákonem. Jedinou námitkou rozkladu byla údajná nesprávnost zrušovacího rozsudku zdejšího soudu. Podle žalobce je taková argumentace namístě v kasační stížnosti nikoli v rozkladu. Rozklad tak považuje za zjevně bezdůvodný. Předseda žalovaného o tomto rozkladu nerozhodl ani do poloviny října 2010, a proto mu žalobce zaslal žádost o vydání rozhodnutí ve věci samé. Předseda žalovaného žalobci odpověděl, že teprve na konci roku 2010 se má sejít rozkladová komise. Žalobce se domnívá, že neschopnost žalovaného zorganizovat jednání rozkladové komise tak, aby bylo ve věci rozhodnuto bez průtahů, nemůže být důvodem pro opětovnou nečinnost žalovaného. Tuto skutečnost sdělil na začátku listopadu žalovanému a současně mu oznámil, že se obrátí na soud se žalobou na

ochranu proti nečinnosti.

Žalobce má dále za to, že jsou splněny podmínky pro podání žaloby, neboť i v řízení podle ZOHS, v němž je vyloučena aplikace ustanovení správního řádu o lhůtách k rozhodnutí, je třeba dodržovat mj. zásadu povinnosti vyřizovat věci bez zbytečných průtahů a tedy v přiměřené lhůtě. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 1 Ans 2/2009, a Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 296/2004. V kontextu těchto rozhodnutí nemůže být důvodem ospravedlňujícím nečinnost žalovaného skutečnost, že si žalovaný nebyl schopen zorganizovat jednání rozkladové komise. Podle žalobce se nejedná ani o případ, který by byl složitý po věcné stránce, není třeba činit žádné dokazování ani rozsáhlé úvahy, neboť je dán jednoznačný a závazný právní názor krajského soudu. Podle žalobce je tak lhůta téměř 3 měsíců, po kterou předseda žalovaného nerozhodl, která bude zjevně prodloužena o další 2 měsíce, po něž předseda žalovaného podle svého sdělení ani rozhodnout nehodlá, výrazem záměrného protahování řízení ze strany žalovaného a tedy příkladem bezprecedentní libovůle a obcházení zákona.

Žalobce závěrem dodává, že nemá k dispozici žádný jiný právní prostředek ochrany proti nečinnosti. Žalobu považuje za včasnou, neboť byla podána v jednoleté lhůtě od vydání prvostupňového rozhodnutí žalovaného. Navrhuje proto, aby soud uložil předsedovi žalovaného povinnost vydat rozhodnutí o rozkladu podaném společností Vodafone proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2010, č.j. ÚOHS-S20/2002-9703/2010/820/Jko, ve lhůtě patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že popis skutkového stavu je obsažen v žalobě, tudíž se k němu vyjadřovat již nebude. Dále odmítl, že by byl po podání rozkladu společností Vodafone nečinný, neboť teprve 9. 9. 2010 mu bylo doručeno vyjádření žalobce k podanému rozkladu. Podle žalovaného přitom vyžadují tvrzení obsažená v rozkladu „podrobné zkoumání ve všech souvislostech a podrobnostech“ a nebylo tak možné o rozkladu rozhodnout bezprostředně. Z důvodu vysokého nápadu věcí bylo možné zařadit věc na jednání rozkladové komise nejdříve na konec roku 2010, o čemž byl žalobce informován. Lhůta 3 měsíců pro vydání rozhodnutí v takto složitém případě podle žalovaného není nepřiměřená. Zdůraznil, že usiluje o co nejrychlejší vydání rozhodnutí, avšak je limitován množstvím nápadu a možnostmi rozkladové komise. Poukázal též na § 25a ZOHS a ohradil se proti žalobcovu tvrzení o obcházení zákona. Závěrem uvádí, že v době rozhodování soudu o žalobě již bude nepochybně předmětné rozhodnutí vydáno a navrhuje žalobu zamítnout. Na svém závěru setrval po celou dobu řízení před soudem.

Žalovaný předložil též fotokopie listin ze správního spisu, mj. rozkladu podaného společností Vodafone i jeho doplnění. Rozklad ze dne 5. 8. 2010 obsahuje toliko nesouhlas s vydaným prvostupňovým rozhodnutím, neboť podle společnosti Vodafone není naplněn žádný důvod pro zastavení řízení, které správní řád taxativně vymezuje. Zároveň zde bylo obsaženo sdělení, že důkladnější rozvedení argumentace bude doplněno do 14 dnů. Doplnění rozkladu ze dne 19. 8. 2010 obsahuje necelé dvě stránky textu a je zde pouze uvedeno, že rozsudky Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 62 Af 9/2010 i sp.zn. 62 Ca 35/2007 jsou nezákonné a budou jistě Nejvyšším správním soudem zrušeny. Vzhledem k tomu, že o kasačních stížnostech podaných proti těmto rozsudkům dosud nebylo rozhodnuto „zdá se předčasné, aby ÚOHS řízení“ zastavoval a prvostupňové rozhodnutí by tak mělo být zrušeno. Vedle toho rozklad obsahuje návrh na přerušení správního řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti rozsudku sp. zn. 62 Ca 35/2007.

Žalobce k vyjádření žalovaného podal repliku, v níž setrval na závěrech uplatněných v žalobě. Ani jeden z důvodů uvedených žalovaným ve vyjádření totiž není důvodem dostatečným pro to, aby předseda žalovaného o rozkladu nerozhodl po dobu více než 4 měsíců.

Žalobce i žalovaný setrvali na svých procesních postojích po celou dobu řízení před soudem.

Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání za podmínek obsažených v § 51 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).

Soud se nejprve zabýval tím, zda byl žalobce oprávněn žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného podat.

Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, se může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.

V daném případě žalobce sice nevyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení (tj. správní řád) stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu (konkrétně postup podle § 80 správního řádu), nicméně jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2009, č. j. 1 Ans 2/2009-79, dostupném na www.nssoud.cz, „[v] případě Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (či jiného ústředního orgánu státní správy) není (…) na místě trvat na využití formalizovaného návrhu na odstranění nečinnosti k předsedovi Úřadu a až na tento postup vázat soudní ochranu. Striktní trvání na takovémto postupu by bylo přílišným formalismem; (…). Je-li ústřední orgán státní správy liknavý, účastník má bezesporu právo kontaktovat oprávněnou úřední osobu a dotázat se na stav vyřizované věci, případně upozornit na nečinnost daného orgánu a pokusit se situaci vyřešit smírně před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti ke správnímu soudu“. Je-li tedy nečinný ústřední orgán státní správy, nemusí účastník správního řízení podat žádost o opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu, nýbrž k tomu, aby byl oprávněn podat žalobu podle § 79 odst. 1 s. ř. s. zcela postačí, upozorní-li na nečinnost správního orgánu např. běžným přípisem. Tím spíše tomu pak je tehdy, je-li nečinný předseda tohoto ústředního orgánu státní správy, tak jako tomu je podle žalobního tvrzení v daném případě. Žalobce přitom doložil, že předsedu žalovaného k odstranění nečinnosti vyzval a rovněž doložil jeho odpověď. Podmínky pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti tak byly splněny.

Smyslem řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 s. ř. s. je posoudit, zda je správní orgán nečinný, a pro tento případ mu nařídit vydání rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení v tomto případě končí vydáním rozsudku, jímž se správnímu orgánu nařizuje vydat rozhodnutí či osvědčení ve stanovené lhůtě. Smysl řízení je však dosažen až po jeho ukončení, tj. samotným faktickým vydáním rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení má samozřejmě svůj význam pouze tehdy, pokud nečinnost správního orgánu trvá. Pomine-li nečinnost v průběhu soudního řízení, soud žalobu zamítne podle § 81 odst. 3 s. ř. s., neboť vychází ze skutkového stavu, který zde je v den rozhodnutí soudu (§ 81 odst. 1 s. ř. s.).

Zdejší soud se do dne vydání rozsudku nedozvěděl o tom, že by předseda žalovaného vydal v předmětném správním řízení rozhodnutí či učinil jakýkoli jiný úkon. Rovněž si ověřil, že o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2009, č. j. 62 Ca 35/2007-153, dosud nebylo Nejvyšším správním soudem rozhodnuto.

Při posuzování důvodnosti žaloby soud vycházel zejména z judikatury Nejvyššího správního soudu.

V rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 7 Ans 3/2010, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že jedním z logických atributů požadavků na rozhodování orgánů veřejné moci v právním státě je rozhodování v přiměřeném čase, respektive rozhodování bez zbytečných průtahů. Kodifikaci tohoto obecného principu právního státu ostatně obsahuje nejenom současně platný správní řád (§ 6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), ale též správní řád předchozí (srov. např. § 3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení); uvedené ostatně

plyne ze samotného ústavně zakotveného principu právního státu.

Podle § 6 odst. 1 správního řádu vyřizuje správní orgán věci bez zbytečných průtahů. Ustanovení § 71 správního řádu pak stanoví lhůty pro vydání rozhodnutí. Z § 25a ZOHS však mj. plyne, že není-li tímto zákonem stanoveno jinak, postupuje se v řízení u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže podle správního řádu, s výjimkou ustanovení o lhůtách pro vydání rozhodnutí.

Smyslem § 25a ZOHS tedy je neaplikovat v řízení před žalovaným lhůty, které se aplikují obecně na správní řízení (§ 71 správního řádu), z důvodu složitějšího věcného posuzování, rozsahu prováděných důkazů nebo náročnějších ekonomických a právních rozborů. Tato skutečnost však neznamená, že by se žalovaný nemohl dostat do prodlení s vydáním rozhodnutí ve věci samé, neboť také v řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže se uplatní zásada rychlosti a hospodárnosti řízení zakotvená v § 6 odst. 1 správního řádu. Nelze totiž opomenout fakt, že výkon veřejné správy musí být v souladu s principy dobré správy, kam mj. patří i rychlé a efektivní rozhodování správních orgánů. Není-li tak žalovanému zákonem stanovena maximální lhůta pro rozhodování, musí rozhodovat ve lhůtě přiměřené a bez zbytečných průtahů.

Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud ve shora zmíněném rozsudku, „posuzování délky řízení a její nepřiměřenosti je otázkou relativní, při níž je třeba zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj. Závěr o tom, zda doba, po niž trvalo konkrétní řízení, je ještě přiměřená či nikoliv, lze formulovat vždy s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno. Přiměřenost lhůty musí být v řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže posuzována individuálně případ od případu tak, aby byla zohledněna náročnost a složitost každého případu, zejména jeho věcná stránka a rozsah úvah, které musí tento Úřad učinit před vydáním rozhodnutí. Naopak nelze přihlížet k materiální stránce a podmínkám fungování posuzujícího orgánu, jako jsou např. lidské zdroje, vnitřní organizace či pracovní vytíženost (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04)“.

Ve svém usnesení ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006-49, publikovaném ve Sb. NSS pod č.1255/2007, dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k závěru, že jestliže zruší krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost. I správní orgán totiž může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§ 73 odst. 2 a 4, § 107 s. ř. s.). Samotné podání kasační stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv. Nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně v řízení, může se dle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby dle § 79 a násl. s. ř. s. Rozšířený senát v citovaném unesení výslovně uvedl, že „zamezit důsledkům zrušujícího rozhodnutí krajského soudu po dobu kasačního řízení lze podle soudního řádu správního pouze cestou přiznání odkladného účinku. Předpokladem však je podání návrhu na jeho přiznání stěžovatelem, a to návrhu odůvodněného negativními důsledky výkonu rozhodnutí krajského soudu, které Nejvyšší správní soud v každém konkrétním případě uváží ve vztahu k zákonným podmínkám.“

Aplikuje-li zdejší soud shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu na danou situaci, nemůže dospět k jinému závěru, než že žalobcova žaloba je důvodná. Pravomocným rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 7. 2009 totiž byla rozhodnutí žalovaného v obou stupních zrušena a žalovanému bylo uloženo správní řízení ve věci sp. zn. S 20/02 zastavit. Žalovaný sice podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, té však nebyl přiznán odkladný účinek (jak je soudu známo z úřední činnosti, žalovaný s podáním kasační stížnosti návrh na přiznání odkladného účinku ani nespojil) a v souladu se zmíněným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu tedy měl „pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí“.

Žalovaný sice po vydání rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 62 Af 9/2010 správní řízení zastavil, nicméně po té, co byl podán proti jeho rozhodnut írozklad, nečinil předseda žalovaného podle názoru zdejšího soudu kroky k rozhodnutí o rozkladu tak, aby postupoval bez zbytečných průtahů, jak mu ukládá § 6 odst. 1 správního řádu.

Vzhledem k tomu, že krajský soud uložil žalovanému správní řízení zastavit z důvodu překážky věci rozhodnuté, nebylo podle názoru zdejšího soudu třeba, aby předseda žalovaného prováděl v rámci řízení o rozkladu jakékoli další dokazování či šetření. Rovněž podle názoru zdejšího soudu za tohoto stavu nelze považovat danou věc za složitý případ, jak uvádí žalovaný ve svém vyjádření, neboť zdejší soud ve svém rozsudku, který je pro žalovaného závazný, jednoznačně uvedl, jak má dané správní řízení skončit. Pokud pak předmětný rozklad neobsahuje ani dvě strany textu (de facto se jedná o stránku jedinou), navíc se omezuje na prostý nesouhlas s rozsudky krajského soudu, aniž by obsahoval jakoukoli věcnou argumentaci, nelze než uzavřít s tím, že o takovém rozkladu měl žalovaný rozhodnout neprodleně; tedy v řádu několika málo týdnů po obdržení vyjádření k rozkladu od druhého účastníka správního řízení (žalobce). Lhůta více než 4 měsíců, která v daném případě uplynula, podle názoru zdejšího soudu není lhůtou pro vydání rozhodnutí přiměřenou.

Nic na tom nemění poukaz žalovaného na velký nápad věcí a na vytížení rozkladové komise. Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 7 Ans 3/2010, www.nssoud.cz), „při posuzování přiměřenosti lhůty k rozhodnutí nelze přihlížet k materiální stránce a podmínkám fungování posuzujícího orgánu, jako jsou např. lidské zdroje, vnitřní organizace či pracovní vytíženost“. Žalovaným zmíněné okolnosti pak spadají právě pod jmenované „podmínky fungování orgánu“, k nimž přihlížet nelze.

Zdejší soud tedy uzavírá, že jestliže žalovaný do dnešního dne nerozhodl o rozkladu podaném společností Vodafone proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2010, č.j. ÚOHS-S20/2002-9703/2010/820/Jko, jedná se o příklad nečinnosti správního orgánu. Vzhledem k tomu soud podle § 81 odst. 2 s. ř. s. uložil předsedovi

žalovaného vydat rozhodnutí o tomto rozkladu a k tomu mu stanovil lhůtu patnácti dnů, jak navrhoval žalobce. Soud považuje tuto lhůtu za přiměřenou, s ohledem na jednoznačný závazný pokyn obsažený ve zrušovacím rozsudku krajského soudu sp. zn. 62 Ca 35/2007, a dále na to, že v daném řízení není třeba provádět žádné dokazování ani hlubší úvahy a rovněž na stručnost a obsah podaného rozkladu.

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s .ř. s. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto mu přísluší náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady řízení tvoří částka za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 1 000,- Kč, dále odměna zástupce za tři úkony právní služby po 2 100,- Kč společně se třemi režijními paušály po 300,- Kč – převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika s navýšením o částku odpovídající DPH, to vše podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), a § 57 odst. 2 s. ř. s.; celkem tedy 9 640,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, je přípustná kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s. ř. s., kterou lze podat do dvou týdnů po jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něho jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s .ř. s.).

V Brně dne 3.2.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Gazdová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru