Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

62 Af 65/2010 - 168Rozsudek KSBR ze dne 17.02.2011

Prejudikatura

3 Ans 1/2009 - 58


přidejte vlastní popisek

62 Af 65/2010-168

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců JUDr. Jarmily Ďáskové a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: Litvínovská uhelná a. s., se sídlem Most, V. Řezáče 315, zastoupeného Mgr. Augustinem Kohoutkem, advokátem se sídlem PELIKÁN KROFTA KOHOUTEK advokátní kancelář s. r. o., Praha 1 – Malá Strana, Újezd 450/40, Tyršův Dům, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 7, zastoupenému JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem Brno, Pellicova 8a, o žalobě na ochranu před nečinností Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému s e nepřiznává náhrada nákladů řízení o žalobě.

III. Žalobci se vrací z účtu Krajského soudu v Brně přeplatek soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč.

Odůvodnění:

Žalobou včas podanou u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému zahájit řízení a vydat rozhodnutí ve věci samé.

I. Podstata věci

Žalobce svým podáním informoval žalovaného o tom, že podle jeho názoru bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2009, č. j. S 189/2009/KS-14222/2009/840, vydáno na základě nepravdivých informací. Tímto rozhodnutím bylo podle § 16 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 8. 2009 (dále jen „ZOHS“), povoleno spojení soutěžitelů LIBUTE INVESTMENT Ltd, se sídlem Kyperská republika, Nicosia, Akropoleos, 59-61, a International Power Opatovice, a. s., se sídlem Opatovice nad Labem, Pardubice 2, k němuž došlo podle § 12 odst. 3 písm. a) ZOHS, na základě smlouvy o koupi akcií uzavřené dne 1. 7. 2009 mezi International Power Holdings B.V., se sídlem Nizozemské království, Amsterdam, De Lairessestraat 111-115, jako prodávajícím, a International Power plc, se sídlem Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Londýn, Senator House, 85 Queen Vicotria Street, na straně jedné, a LIBUTE INVESTMENT Ltd, jako kupujícím, a J&T FINANCE GROUP, a. s., se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Lamačská cesta 3, jako ručitelem kupujícího, na straně druhé, v jejímž důsledku získala LIBUTE INVESTMENT Ltd akcie představující 100 % podíl na základním kapitálu International Power Opatovice, a. s., a tím i možnost tuto společnost kontrolovat.

Žalobce ve svém podání uváděl, že je podle jeho názoru třeba zahájit řízení o zrušení rozhodnutí o povolení spojení soutěžitelů ve smyslu § 19 odst. 1 ZOHS. Žalovaný však uvedl, že správní řízení nezahájí, neboť „neshledal, že by informace poskytnuté společností LIBUTE neodpovídaly skutečnosti“.

II. Shrnutí procesních stanovisek účastníků

Žalobce se domnívá, že žalovaný pochybil, pokud správní řízení k jeho podnětu nezahájil. Podle žalobce měl žalovaný zahájit správní řízení a v něm zjistit, zda došlo k poskytnutí nepravdivých informací či nikoli. V daném případě tak žalovaný neučinil a obsáhle a složitě „prověřoval žalobcův podnět“ více než 90 dní. Žalovaný tedy v žalobcově podnětu shledal existenci důvodného podezření, které prověřoval. Měl tak ale činit ve správním řízení a nikoli mimo jeho rámec. Pokud tedy žalovaný nezahájil řízení z moci úřední do 30 dnů po obdržení podnětu, dopouští se nezákonné nečinnosti.

Žalobce dále poukazuje na to, že se žalovaný s informacemi obsaženými v podnětu vypořádal nesprávně. Nedostatečně se zabýval tím, zda povolením spojení nedojde k posílení dominantního postavení a nevysvětlil rozpor mezi skutkovými zjištěními v řízení o povolení spojení. Rovněž se nesprávně vypořádal se žalobcovými námitkami týkajícími se personálního propojení mezi jednotlivými společnostmi skupin J&T, EPH a Mibrag. Podle žalobce žalovaný rovněž nesprávně zodpověděl otázku, kdo je „soutěžitelem J&T“. Není jím totiž společnost J&T FINANCE GROUP, a. s., nýbrž „nad ní stojící faktická společnost složená z pánů J. a P. T., J., K., P. a dalších partnerů J&T“. Žalobce na podporu svých tvrzení předkládá řadu důkazních návrhů (jedná se zejména o tiskové zprávy, články a výpisy z obchodních rejstříků). Tytéž důkazy předložil i žalovanému, který je však v převážné míře přehlížel. Žalobce upozorňuje na to, že sama skupina J&T se ve svých tiskových zprávách a smlouvách, které uzavírá, označuje za entitu kontrolující jak EPH tak Mibrag.

Žalobce uzavírá s tím, že díky jeho podnětu se žalovaný dozvěděl o skutečnostech, které zakládají důvodné podezření, že rozhodnutí žalovaného o povolení spojení soutěžitelů bylo vydáno na základě nepravdivých informací poskytnutých spojujícími se soutěžiteli. Pokud žalovaný na základě těchto informací nezahájil správní řízení podle § 19 ZOHS do 30 dnů od obdržení podnětu, dopouští se nezákonné nečinnosti. Žalobce se proto obrátil na předsedu žalovaného, aby učinil některé opatření proti nečinnosti. Ten však na žalobcovo podání nikterak nereagoval. Žalobce proto navrhuje, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Na svém procesním stanovisku setrval žalobce po celou dobu řízení před soudem, a to i v podané replice a při ústním jednání konaném dne 17. 2. 2011. Při tomto jednání navrhl dále provedení důkazu návrhu na zahájení řízení ze dne 28. 12. 2009, tiskové zprávy J&T ze dne 15. 10. 2009, společné tiskové zprávy J&T, ČEZ a SD ze dne 25. 2. 2009, tiskové zprávy Mibrag ze dne 19. 6. 2009 a smlouvy o spolupráci mezi J&T Finance Group, EnBW a ČEZ ze dne 24. 6. 2009 (tedy příloh č. 2, 6, 8, 9 a 10 žaloby). Žalobce rovněž upravil žalobní petit, neboť uvedl, že požaduje, aby soud uložil žalovanému vydat rozhodnutí podle § 19 ZOHS, tj. rozhodnutí o zrušení rozhodnutí o povolení spojení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukázal na to, že petit žaloby nekoresponduje s jejím obsahem. Dále zdůraznil, že nebylo zahájeno správní řízení a žalovaný tak nemá povinnost vydat žádné rozhodnutí. Pokud se snad žalobce domáhá zahájení řízení, tak to soud žalovanému uložit nemůže. Žalobu tedy navrhuje zamítnout a domáhá se přiznání nákladů řízení. I on setrval na svém závěru po celou dobu řízení před soudem, včetně nařízeného jednání.

III. Posouzení věci

Žalobce se tedy domáhá soudní ochrany proti nečinnosti žalovaného, a to žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu druhého zákona č. 150/2002 Sb. ,soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“).

Podle § 79 odst. 1 s.ř.s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, se může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.

Podle § 80 odst. 1 s.ř.s. lze žalobu podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobce vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon.

Lhůta k podání žaloby tak byla v daném případě splněna. Podnět k zahájení řízení podal žalobce 28. 12. 2009 a žalovaný mu na něj odpověděl přípisem z 31. 3. 2010. Žalobu podal žalobce 11. 10. 2010 - tedy ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy vůči němu učinil žalovaný v dané věci poslední úkon. Žaloba byla podána včas.

Žalobce rovněž uvádí, že vyzýval předsedu žalovaného k ochraně proti nečinnosti podle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, čímž vyčerpal prostředky k ochraně proti nečinnosti. Zdejší soud, aniž by zkoumal, zda tomu tak skutečně bylo, k tomu uvádí, že v daném případě takový postup žalobce nebyl nutný. Jak totiž zdůraznil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 16. 9. 2009, č. j. 1 Ans 2/2009-79, dostupném na www.nssoud.cz, „[v] případě Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (či jiného ústředního orgánu státní správy) není (…) na místě trvat na využití formalizovaného návrhu na odstranění nečinnosti k předsedovi Úřadu a až na tento postup vázat soudní ochranu. Striktní trvání na takovémto postupu by bylo přílišným formalismem; (…). Je-li ústřední orgán státní správy liknavý, účastník má bezesporu právo kontaktovat oprávněnou úřední osobu a dotázat se na stav vyřizované věci, případně upozornit na nečinnost daného orgánu a pokusit se situaci vyřešit smírně před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti ke správnímu soudu“. Je-li tedy nečinný ústřední orgán státní správy, nemusí účastník podat žádost o opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Podmínky pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti tak byly u žalobce splněny a žalobce tedy byl aktivně legitimován k podání žaloby.

Soud se dále zabýval tím, zda v daném případě existovala zákonem stanovená povinnost žalovaného vydat ve věci rozhodnutí (a to rozhodnutí meritorní povahy).

Podle názoru soudu je taková povinnost stanovena zásadně tehdy, kdy je správnímu orgánu procesní normou uloženo rozhodnout ve věci, tedy ukončit probíhající správní řízení rozhodnutím meritorní povahy, avšak správní orgán na takovou povinnost nereflektuje. Základní podmínka existence povinnosti vydat rozhodnutí ve věci, jímž se končí řízení před správním orgánem, je nutně spojena s existencí takového správního řízení, tj. se stavem, kdy takové správní řízení bylo zahájeno, nikoli však ještě skončeno. Okamžik zahájení správního řízení je v případě návrhových řízení spojen s doručením žádosti účastníka řízení věcně a místně příslušnému správnímu orgánu (§ 44 odst. 1 správního řádu), není-li tato otázka pro jednotlivé typy správních řízení upravena odlišně, aniž by byl dán správnímu orgánu prostor k jakékoli odborné úvaze ohledně zahájení řízení. Nejde-li naopak o správní řízení návrhové, pak je otázka zahájení správního řízení (§ 46 odst. 1 správního řádu) odvislá od výsledku předchozí odborné úvahy správního orgánu zaměřené na to, zda jsou důvody k zahájení správního řízení či nikoli. V posléze uvedeném případě je to tedy toliko správní orgán příslušný ve věci rozhodnout, kterému na základě jeho hodnocení výsledku sledovaného stavu věci přísluší učinit závěr, zda vůbec bude správní řízení zahajovat. Uložit správnímu orgánu (žalovanému) zahájit správní řízení soudem v řízení podle § 79 a násl. s.ř.s. přitom nelze. Takovému pojetí odpovídá i konstrukce samotného § 79 odst. 1 s.ř.s., neboť povinnost zahájit správní řízení, jíž by bylo možno správnímu orgánu ze strany soudu uložit, v tomto ustanovení uvedena není.

K témuž závěru (tedy, že v řízení podle § 79 a násl. s.ř.s. nemůže soud uložit správnímu orgánu povinnost zahájit správní řízení zahajované z moci úřední) dospěl i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2007, č. j. 5 Ans 8/2006 – 161, dostupném na www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že „… vzhledem k právní úpravě ochrany proti nečinnosti správního orgánu provedené zákonem č. 150/2002 Sb. – s.ř.s. soud nemůže žalovanému uložit, aby takové řízení (pozn. zdejšího soudu: řízení zahajované z moci úřední) zahájil, protože soud může správnímu orgánu uložit, aby vydal rozhodnutí ve věci samé, což skutečně předpokládá, že řízení již bylo zahájeno avšak v důsledku nečinnosti správního orgánu nepokračuje k vydání rozhodnutí“. Shodný závěr, konkrétně, že žalobou na ochranu proti nečinnosti podle § 79 odst. 1 s. ř. s. se nelze úspěšně domáhat vydání rozhodnutí v případech, kdy je možno správní řízení zahájit jen z moci úřední a správní orgán při vyřízení podnětu k jeho zahájení postupoval podle § 42 správního řádu, zaujal Nejvyšší správní soud i ve svém rozsudku ze dne 8. 7. 2009, č. j. 3 Ans 1/2009-58, dostupném rovněž na www.nssoud.cz.

V daném případě sice žalobce v petitu žaloby požaduje v souladu s § 79 s.ř.s., aby soud uložil žalovanému vydat rozhodnutí ve věci samé, toto rozhodnutí má však být vydáno ve správním řízení, které žalovaný dosud nezahájil (soud zde konstatuje, že se v řízení na ochranu před nečinností nelze domáhat vydání rozhodnutí o určitém obsahu, jak učinil žalobce při ústním jednání, nýbrž toliko rozhodnutí ve věci). Z obsahu celé žaloby je přitom nepochybné, že se žalobce domáhá primárně zahájení správního řízení a následně v tomto řízení vydání správního rozhodnutí. Řízení, o jehož zahájení žalobce žalobou proti nečinnosti usiluje, je řízením podle § 19 ZOHS, tedy řízením o zrušení rozhodnutí o povolení spojení. Podle § 19 odst. 1 ZOHS může žalovaný zrušit rozhodnutí o povolení spojení, jestliže zjistí, že spojení povolil na základě podkladů, údajů a informací, za jejichž úplnost, správnost a pravdivost odpovídají účastníci řízení a které se ukázaly zcela nebo zčásti nepravdivé nebo neúplné, nebo povolení bylo dosaženo tím, že účastníci řízení uvedli žalovaného v omyl, nebo pokud neplní podmínky, omezení nebo závazky, kterými Úřad podmínil povolení. Odst. 2 pak umožňuje žalovanému řízení o zrušení rozhodnutí o povolení spojení zahájit do 1 roku od zjištění skutečností uvedených v odstavci 1, nejpozděj ivšak do 5 let, kdy k těmto skutečnostem došlo.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zrušení rozhodnutí o povolení spojení je formulováno jako fakultativní oprávnění žalovaného, které je v jeho diskreční pravomoci. Žalovaný přitom řízení podle § 19 ZOHS zahajuje jen z moci úřední. I v případě, že je žalovaný na porušení povinnosti účastníky řízení upozorněn jinými subjekty působícími na trhu, není řízení zahajováno na jejich návrh, ale takové upozornění je považováno za podnět k zahájení správního řízení. Žalobcovo podání zaslané žalovanému tak bylo právě takovým podnětem k zahájení řízení podle § 19 ZOHS. Doručením podnětu, který obsahuje skutečnosti nasvědčující tomu, že spojení mohlo být povoleno na základě nepravdivých informací, za jejichž správnost odpovídají účastníci řízení o povolení spojení, tedy zahajováno správní řízení není a ohledně způsobu vyřízení takového podnětu není vydáváno rozhodnutí. Poté, kdy je podnět žalovanému doručen, zahájí žalovaný kroky k jeho prověření. Je tedy nepochybné, že podnět žalobce nemůže bez dalšího vyvolat zahájení správního řízení. Dojde-li žalovaný na základě provedeného šetření k závěru, že pro zahájení správního řízení nejsou důvody, tuto skutečnost podavateli (žalobci) sdělí. V daném případě se také tak stalo.

Ze shora uvedeného vyplývá, že v případech, kdy je pouze věcí odborné úvahy správního orgánu (žalovaného), zda určité řízení bude zahájeno či nikoli, jak soud již shora vyložil, je pojmově vyloučeno hovořit o nečinnosti správního orgánu ve vztahu k vydání jakéhokoli rozhodnutí v tomto řízení; rovněž nelze dovodit nečinnost ve vztahu k samotnému zahájení řízení, v němž má být rozhodnutí vydáno. Dikce § 79 odst. 1 s.ř.s. umožňující se žalobou domáhat toliko stanovení povinnosti vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení je tak dle soudu logickým výrazem skutečnosti, že soudu v tomto druhu řízení náleží pouze hodnotit existenci procesních podmínek pro vydání individuálního správního aktu, nikoli však jeho obsah, a tedy nikoli hmotněprávní podmínky a jejich vyhodnocení, jak je ve stádiu úvodního šetření před zahájením správního řízení žalovaný uskutečnil. Pokud by totiž soudu bylo umožněno ukládat správním orgánům (žalovanému) povinnost zahájit správní řízení, případně ukládat vydání meritorní rozhodnutí v jím dosud nezahájeném řízení, fakticky by tím správní orgán zavazoval v tom, jak má být věc posuzována z pohledu hmotného práva. Jinými slovy by soud buď potvrdil hypotézu podavatele (žalobce), že je důvodné podezření z porušení ZOHS, nebo by se ztotožnil s hodnocením, jak jej mimo správní řízení ve stádiu prošetřování podnětu provedl správní orgán ,tj. že nejsou důvody pro zahajování správního řízení. Takový postup je ovšem nepřípustný z hlediska platné právní úpravy (§ 79 odst. 1 s.ř.s.) i jejího smyslu, neboť soud by tímto způsobem nahrazoval či negoval hodnocení skutkového stavu, jak jej mimo správní řízení provedl správní orgán. K tomu soud není oprávněn.

S ohledem na shora uvedené soud nepovažoval za nutné provádět žalobcem navržené důkazy, neboť by jejich provedení nepřineslo do daného řízení nic nového a tyto důkazy tak byly shledány nadbytečnými. Veškeré žalobcem navržené listiny (tj. návrh na zahájení řízení ze dne 28. 12. 2009, tisková zpráva J&T ze dne 15. 10. 2009, společná tisková zpráva J&T, ČEZ a SD ze dne 25. 2. 2009, tisková zpráva Mibrag ze dne 19. 6. 2009 a smlouva o spolupráci mezi J&T Finance Group, EnBW a ČEZ ze dne 24. 6. 2009) totiž měly prokazovat, že spojení soutěžitelů bylo povoleno na základě nepravdivých údajů. Tato otázka však předmětem řízení u zdejšího soudu nebyla.

Soud tedy uzavírá, že v právě projednávané věci nemá žalovaný povinnost vydat meritorní rozhodnutí, neboť nebylo zahájeno správní řízení, které by měl vydáním takového rozhodnutí ukončit, a zákonná povinnost zahájit takové řízení neexistuje. Vzhledem k tomu soud žalobu jako nedůvodnou podle § 81 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

K uvedenému závěru soud dospěl i po posouzení případného zkrácení žalobcova práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces při jejím poskytování .Takové porušení žalobcových práv totiž soud neshledal. Není-li smyslem ZOHS ochrana individuálních soutěžitelů, resp. jejich subjektivních práv, ale dodržování pravidel hospodářské soutěže, tedy ochrana trhu jako fenoménu (§ 1 odst. 1 ZOHS), pak nelze dospět k závěru jinému, než že ZOHS neposkytuje individuální ochranu jednotlivým soutěžitelům, a tedy ani žalobci, a nemohlo tak dojít ani k zásahu do žádného žalobcova veřejného subjektivního práva (§ 2 s.ř.s.).

V. Náklady řízení

O nákladech řízení o žalobě soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšným, proto mu právo na náhradu nákladů řzíení nevzniklo. To by příslušelo žalovanému, neboť ten měl ve věci plný úspěch. Soud však neshledal, že by žalovanému vznikly náklady důvodně vynaložené, jejichž náhradu by mu mohl přiznat. Pokud jde o náklady na právní zastoupení, tak ty soud důvodně vynaloženými neshledal, neboť žalovaný jako ústřední orgán státní správy je jistě schopen zákonnost postupu v rámci jeho pravomoci obhajovat prostřednictvím vlastních zaměstnanců. Soud proto rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

VI. Vrácení přeplatku soudního poplatku

Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč.

Podle položky 14a, bodu 2, písm. d) Sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.s.p.“), činí soudní poplatek za žalobu ve věcech správního soudnictví v ostatních případech (vyjma žaloby proti rozhodnutí správního orgánu; na určení ,že návrh na registraci stanov nebo změny stanov politické strany nebo politického hnutí nemá nedostatky; na znovuobnovení politické strany nebo politického hnutí) částku 1.000,- Kč. Podle § 10 odst. 1, věty druhé, z.s.p. soud vrátí z účtu soudu přeplatek soudního poplatku, bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost .

Vzhledem k tomu, že žalobce zaplatil soudní poplatek 2.000,- Kč, ačkoli jeho poplatková povinnost činila pouze 1.000,- Kč, rozhodl soud podle § 10 odst. 1, věty druhé, z.s.p. tak, že žalobci vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustná kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s. ř. s., kterou lze podat do dvou týdnů po jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něho jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

V Brně dne 17. 2. 2011

David Raus, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Gazdová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru