Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

62 A 99/2012 - 201Rozsudek KSBR ze dne 24.10.2013


přidejte vlastní popisek

62 A 99/2012-201

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců JUDr. Jany Kubenové a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobců: a) I. H., bytem …………., a b) AGROS Vedrovice, s. r. o., se sídlem Vedrovice 317, oba zastoupeni Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou Advokátní kancelář Helbichová, Spitzová, Stejskalová & partners, s.r.o. se sídlem Brno, Heršpická 5, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Praha, Husinecká 11a, za účasti: 1. Obec Vedrovice, se sídlem Vedrovice 326, 2. V. Ž., bytem ……, a 3. P. S., bytem ………, o žalobách proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 3. 8. 2012, č. j. 112491/2012-MZE-13311, sp. zn. 2RP22650/2012-13311,

takto:

I. Žaloby se zamítají.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů

řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se samostatně podanými žalobami domáhali zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 3. 8. 2012, č. j. 112491/2012-MZE-13311, sp. zn. 2RP22650/2012-13311.

Dne 13. 12. 2012 byly zdejším soudem spojeny žaloby ke společnému projednání.

I. Podstata věci

Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 3. 8. 2012, č. j. 112491/2012-MZE-13311, sp. zn. 2RP22650/2012-13311, byla zamítnuta odvolání mj. podaná žalobci a potvrzeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Znojmo ze dne 7. 3. 2012, č. j. 777536-KPÚ/3099/06-Po/55/12, o schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy v k. ú. Zábrdovice u Vedrovic a k. ú. Vedrovice, na části k.ú. Jezeřany, na části Kubšice a části k. ú. Moravský Krumlov, a to podle § 11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pozemkových úpravách).

II. Shrnutí procesních stanovisek účastníků

Žalobci předně namítají, že v jejich případě nebyl naplněn § 2 zákona o pozemkových úpravách, neboť nebyly vytvořeny podmínky pro racionální hospodaření žalobců na pozemcích, a že se s touto námitkou žalovaný v napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádal.

Žalobci dále poukazují na porušení zásady rovnosti, kterou spatřují mj. v tom, že obdrželi pozemky zcela nevhodně tvarově uspořádané, účelově vybrané a nesrovnatelné s původními pozemky. Žalobci rovněž namítají, že jiní účastníci pozemkových úprav, kteří jsou zemědělskými podnikateli, získali vhodnější pozemky pro hospodaření.

Žalobce a) také namítá, že pozemkový úřad pochybil, pokud mu zaslal dne 2. 3. 2012 přepracovaný návrh pozemkových úprav a k vyjádření mu poskytl lhůtu do závěrečného projednání, které se konalo 6. 3. 2012. Tento přípis si žalobce vyzvedl 5. 3. 2012 (v pondělí) a lhůta jednoho dne tak není lhůtou přiměřenou.

Žalobce b) namítal, že konkretizovaný návrh obdržel žalobce b) až 13. 9. 2011. Až do této doby neměl žalobce b) ucelený soubor grafických a popisných informací o pozemcích, které měl nabýt. Ze spisu podle žalobce plyne, že někteří účastníci tyto informace měli již v červenci 2011. Pozemkový úřad stanovil v citovaném přípisu žalobci lhůtu k vyjádření se k návrhu do 15 dnů, což žalobce b) učinil. Podle žalobce však zpracovatel předal návrh pozemkovému úřadu ještě před uplynutím této lhůty a jeho námitky tak nebyly brány v potaz. Žalobce b) také uvádí, že byl členem poradního sboru, a že jednání poradního sboru bylo „toliko formální“.

Žalobci dále namítají, že podle § 9 odst. 9 zákona o pozemkových úpravách má být plán společných zařízení schválen na veřejném zasedání zastupitelstva obce. V napadeném rozhodnutí je uvedeno, že k tomuto schválení zastupitelstvem obce Vedrovice došlo 4. 5. 2011. Jak ale plyne z webových stránek obce, tohoto dne se žádné veřejné zasedání zastupitelstva nekonalo.

Žalobci se rovněž v části žalob označených pod písm. c) vyjadřují k jednotlivým pozemkům, které po pozemkových úpravách získali, a namítají, že se jedná o pozemky nevhodné pro zemědělské hospodaření, neboť jsou erozně ohrožené, podmáčené, skeletovité či blízko lesa. Ve vztahu k některým pozemkům je namítáno též porušení § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách.

Napadené rozhodnutí žalovaného navrhují zrušit.

Žalovaný s podanými žalobami nesouhlasí, podrobně se vy¨jadřuje k jednotlivým žalobním bodům a navrhuje obě žaloby zamítnout.

Ve věci se vyjádřily i osoby na řízení zúčastněné, které žaloby rovněž považují za nedůvodné a navrhují jejich zamítnutí. Zároveň požádaly o přednostní projednání věci; mj. uvedly, že do rozhodnutí zdejšího soudu o žalobách nemohou vlastníci dotčených pozemků s pozemky disponovat, obec je omezena ve správě a údržbě vodních toků, jsou omezeny investiční aktivity obce i její rozvoj, je znemožněna výstavba pozemních komunikací.

Žalobci ve svých replikách zopakovali a rozvedli tvrzení obsažená v žalobách. Žalobci tedy považují napadené rozhodnutí žalovaného za nezákonné a na svém procesním stanovisku setrvali po celou dobu řízení před soudem.

III. Posouzení věci

Žaloby byly podány včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní /dále též „s. ř. s.“/), osobami oprávněnými (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), přitom jde o žaloby přípustné (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného podle § 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.

S účinností zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, se žalovaným stal Státní pozemkový úřad (§ 69 s. ř. s.).

Soud vyhověl žádosti osob na řízení zúčastněných a o žalobách rozhodl přednostně, tedy mimo pořadí věcí, jak připouští § 56 odst. 1 s. ř. s. Důvody, které pro přednostní projednání osoby na řízení zúčastněné uvedly, soud považuje za dostatečně závažné pro takový postup.

Při posuzování jednotlivých žalob soud vyšel z příslušných zákonných ustanovení a ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu.

Podle § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), pozemkovými úpravami jsou změny v uspořádání pozemků v určitém území provedené za účelem vytvoření půdně ucelených hospodářských jednotek podle potřeb jednotlivých vlastníků půdy a s jejich souhlasem a podle celospolečenských požadavků na tvorbu krajiny, životního prostředí a na investiční výstavbu. O provedení pozemkových úprav a v souvislosti s tím o výměně nebo přechodu vlastnických práv, o určení hranic pozemků nebo o zřízení, popřípadě zrušení věcného břemene k dotčeným pozemkům rozhoduje pozemkový úřad na základě dohody vlastníků. V případě, že se vlastníci nedohodnou, rozhoduje pozemkový úřad za podmínek stanovených zákonem. Rozhodnutí pozemkového úřadu přezkoumá na návrh účastníka soud.

Podle § 2 zákona o pozemkových úpravách se pozemkovými úpravami ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako nezbytný podklad pro územní plánování.

Podle § 3 odst. 1 a 2 téhož zákona jsou předmětem pozemkových úprav všechny pozemky v obvodu pozemkových úprav bez ohledu na dosavadní způsob využívání a existující vlastnické a užívací vztahy k nim. Obvod pozemkových úprav je území dotčené pozemkovými úpravami, které je tvořeno jedním nebo více celky v jednom katastrálním území. Bude-li to pro obnovu katastrálního operátu třeba, lze do obvodu pozemkových úprav zahrnout i pozemky, které nevyžadují řešení ve smyslu § 2, ale je u nich třeba obnovit soubor geodetických informací. Je-li to k dosažení cílů pozemkových úprav vhodné, lze do obvodu pozemkových úprav zahrnout rovněž pozemky v navazující části sousedícího katastrálního území.

Z § 5 odst. 1 písm. a) zákona o pozemkových úpravách vyplývá, že účastníky řízení o pozemkových úpravách jsou vlastníci pozemků, které jsou dotčeny řešením v pozemkových úpravách podle § 2 a fyzické a právnické osoby, jejichž vlastnická nebo jiná věcná práva k pozemkům mohou být řešením pozemkových úprav přímo dotčena; za takové osoby se nepovažují vlastníci, pro jejichž pozemky se v pozemkových úpravách pouze obnovuje soubor geodetických informací podle § 3 odst. 2 citovaného zákona.

Podle § 6 odst. 1, 2 a 3 citovaného zákona pozemkový úřad posuzuje podané požadavky na zahájení pozemkových úprav. K těmto požadavkům se vyjádří v písemném sdělení do 30 dnů. Shledá-li důvody, naléhavost a účelnost provedení pozemkových úprav za opodstatněné, zahájí řízení o pozemkových úpravách. Pozemkový úřad může v odůvodněných případech zahájit řízení i bez podaných požadavků. Řízení o pozemkových úpravách se považuje vždy za řízení zahájené z podnětu pozemkového úřadu. Pozemkový úřad zahájí řízení o pozemkových úpravách vždy, pokud se pro to vysloví vlastníci pozemků nadpoloviční výměry zemědělské půdy v dotčeném katastrálním území.

Z § 10 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách vyplývá, že vlastníkům pozemků navrhne pozemkový úřad nové pozemky tak, aby odpovídaly jejich původním pozemkům přiměřeně cenou, výměrou, vzdáleností a podle možností i druhem pozemku. Porovnání ceny, výměry a vzdálenosti navrhovaných pozemků s původními pozemky se provádí celkem za všechny pozemky vlastníka řešené v pozemkových úpravách (§ 2 téhož zákona).

Podle § 10 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách je cena přiměřená, pokud není ve srovnání s původní cenou vyšší nebo nižší o více než 4 %. Podle odst. 3 tohoto ustanovení jsou nově navrhované pozemky v přiměřené výměře, pokud rozdíl výměry původních a navrhovaných pozemků nepřesahuje 10 % výměry původních pozemků. V souladu s odst. 4 tohoto ustanovení jsou nově navrhované pozemky v přiměřené vzdálenosti, pokud rozdíl ve vzdálenosti původních a navrhovaných pozemků není vyšší nebo nižší než 20 %. Vzdálenost se stanoví jako vážený aritmetický průměr vzdáleností jednotlivých pozemků měřených vzdušnou čarou od původní zemědělské usedlosti. Neexistuje-li tato usedlost, dohodne se pro tyto případy se sborem, je-li zvolen, nebo s vlastníky, není-li sbor zvolen, místo, od kterého se vzdálenost bude měřit (například střed obce, hranice souvisle zastavěné části obce).

Podle § 11 odst. 1, 3 a 4 uvedeného zákona pozemkový úřad oznámí na úřední desce, kde je možno po dobu 30 dnů nahlédnout do zpracovaného návrhu; návrh musí být vystaven též v obci. O vystavení návrhu pozemkový úřad vyrozumí známé účastníky a současně jim sdělí, že v této době mají poslední možnost uplatnit k návrhu své námitky a připomínky u pozemkového úřadu. K později podaným námitkám a připomínkám se nepřihlíží. Po uplynutí doby podle odstavce 1 pozemkový úřad svolá závěrečné jednání, na kterém zhodnotí výsledky pozemkových úprav a účastníky seznámí s návrhem, o kterém bude rozhodnuto. Pozemkový úřad rozhodne o schválení návrhu pozemkových úprav tehdy, pokud s ním souhlasí vlastníci alespoň tří čtvrtin výměry půdy pozemků, které jsou řešeny ve smyslu § 2 v pozemkových úpravách. Váha hlasu podílového spoluvlastníka odpovídá jeho podílu na celkové výměře pozemků.

V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (k tomu srovnej rozsudek ze dne 13. 2. 2009, č. j. 7 As 26/2007-278, nebo rozsudek ze dne 16. 6. 2010, č. j. 9 As 31/2010-117, oba dostupné na www.nssoud.cz) zdejší soud nejdříve podotýká, že řízení o pozemkových úpravách je správním řízením (§ 24 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách), jedná se však o řízení velmi specifické. To je způsobeno především předmětem tohoto řízení, ve kterém jde o změnu vlastnického práva a jiných věcných práv k pozemkům v řádech stovek případů, tak i okruhem účastníků, kdy je toto řízení většinou vedeno s mnoha desítkami osob, ale především jeho samotným účelem. Účel předmětného řízení, který vyplývá z výše citovaného § 2 zákona o pozemkových úpravách, totiž charakterizuje předmětné řízení jako řízení ve veřejném zájmu. Dané konečně pramení rovněž ze skutečnosti, že toto řízení je vždy zahajováno z moci úřední (§ 6 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách), přestože podnět k zahájení mohou vyslovit právě vlastníci pozemků nadpoloviční výměry zemědělské půdy v dotčeném katastrálním území.

Veřejný zájem je nutno shledávat v účelu řízení o zajištění podmínek pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny, jednak ve vytvoření podmínek pro racionální hospodaření vlastníků půdy. K této problematice se již vyjadřoval také Ústavní soud, např. v nálezu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97, publikovaném pod č. 152/1998 Sb. Závěry uvedené v tomto plenárním nálezu se sice vztahují k předcházející úpravě pozemkových úprav [tj. k zákonu č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý zákon o pozemkových úpravách“)], jsou však použitelné i pro účinnost právě aplikované právní úpravy, neboť ta je vystavěna na stejných principech. V citovaném nálezu je mimo jiné uvedeno, že „…je nepochybně ve veřejném zájmu, aby byla odstraněna nepřehlednost ve vlastnických a užívacích vztazích, napravení dlouhodobě neřešeného chaotického právního stavu…“ Právě z důvodů existence převažujícího veřejného zájmu na předmětném řízení je na základě zákona o pozemkových úpravách omezeno vlastnické právo jednotlivých vlastníků pozemků, které je nutno v rámci pozemkových úprav řešit.

K otázce veřejného zájmu a omezení vlastnického práva v souvislosti s pozemkovými úpravami Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu konstatoval, že pozemkové úpravy nelze ztotožnit s pojmem vyvlastnění; ve své podstatě se totiž jedná o hromadnou dobrovolnou směnu vlastnických práv dotčených pozemků. Nicméně dále uvedl, že se však jedná o natolik intenzivní zásah do stávajících vlastnických vztahů k nemovitostem, že při jeho realizaci je nutno uplatňovat ústavní kautely vyplývající z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, které připouštějí vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva pouze ve veřejném zájmu, na základě explicitního zákonného zmocnění a za odpovídající náhradu. Ústavní soud uvedl, že „ čl. 11 Listiny na ústavně právní úrovni zaručuje vlastnické právo, tj. právně zabezpečuje, že každý může být vlastníkem a nikdo ve svém vlastnictví nesmí být diskriminován ve vztahu k jiným vlastníkům, jak již Ústavní soud konstatoval v usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 249/95. Tento princip napadená ustanovení (starého zákona o pozemkových úpravách – pozn. soudu) neporušují. Čl. 11 odst. 1 totiž neobsahuje generální klauzuli omezení vlastnického práva zákonem, proto na něj navazují další odstavce reglementující taxativně možnosti omezení. Mezi ně patří podmínky pro vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4). Z výše formulovaných důvodů nelze přisvědčit navrhovatelům, že zásahy do vlastnického práva postrádají veřejný zájem. Naopak důsledky dlouhodobě neřešených vztahů a jejich poměrně vysoká četnost neumožňují dokončení pozemkových úprav. Přitom je nepochybně evidentní, že pozemkové úpravy jsou determinovány souborem veřejných zájmů, z nichž je dominujícím zájem na dalším rozvoji zemědělské výroby při respektování odůvodněných ekologických požadavků.

V souladu s tímto názorem se již dříve vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 3. 2007, č. j. 5 A 27/2002 – 86 (dostupném na www.nssoud.cz). V citovaném rozsudku (opět ovšem ve vztahu ke starému zákonu o pozemkových úpravách) Nejvyšší správní soud uvedl, že „z vlastního vymezení cíle a účelu pozemkových úprav plyne celková náročnost tohoto procesu, projevující se např. v tom, že se neaplikují lhůty podle správního řádu, jeho náklady platí stát, atd. Posouzení, zda bylo skutečně dosaženo cílů a účelu pozemkových úprav, přitom nespadá jen do sféry jednotlivých účastníků, nýbrž celé společnosti, což se projevuje i existencí veřejného zájmu na provádění pozemkových úprav.“

Ve vztahu k veřejnému zájmu a samotnému procesu schvalování návrhu pozemkových úprav dále Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl: „Obdobně i z vlastního procesu schvalování návrhu pozemkových úprav plyne, že podle § 9 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách (starého zákona o pozemkových úpravách, totožně § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách – pozn. soudu) je rozhodující souhlas s navrženými pozemkovými úpravami vlastníky, kteří představují 2/3 výměry půdy dotčené pozemkovými úpravami (podle zákona o pozemkových úpravách vážené hlasy vlastníků alespoň 3/4 výměry půdy pozemků pojatých do pozemkové úpravy – pozn. soudu). V tomto případě však nezbývá vlastníkům v menšině, než provedení pozemkových úprav respektovat. A to jednak proto, že souhlas dali vlastníci představující požadovanou většinu výměry zahrnutých pozemků, ale také s ohledem na veřejný zájem na provedení pozemkových úprav; především však i proto, že by podle požadavků přiměřenosti, vyjádřených v § 8 odst. 6 zákona o pozemkových úpravách (starého zákona o pozemkových úpravách, dnes § 10 zákona o pozemkových úpravách – pozn. soudu) ve spojení s § 12 nařízení vlády č. 4/2000 Sb., neměli být zasaženi na svých právech podstatným způsobem, neboť i k jejich prospěchu byly pozemkové úpravy plánovány a provedeny. I těmto vlastníkům má realizace pozemkových úprav přinést užitek, byť se sami můžou cítit poškozeni a znevýhodněni. Podmínky k racionálnímu hospodaření je třeba též posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též k celku a ke všem vlastníkům. Nelze je posuzovat zcela jednotlivě a individuálně; racionálnější hospodaření, i s ohledem na zmíněný veřejný zájem, musí být většinové.“

Z uvedeného je tedy zřejmé, že každý vlastník nemovitostí vstupujících do pozemkové úpravy musí akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo správným procesním postupem a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy. Nejvyšší správní soud pak ve svém rozsudku ze dne 16. 6. 2010, č. j. 9 As 31/2010 – 117, dospěl k závěru, že „nesouhlas stěžovatelů s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy, který byl v dané věci schválen vlastníky 94,4 % výměry půdy dotčené navrhovanou komplexní pozemkovou úpravou, nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o jejím schválení (§ 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách), neopírá-li se o tvrzení o porušení shora uvedených zákonných požadavků vyplývajících z § 10 téhož zákona. Na věci nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelé s řízením nesouhlasili a nikdy nedali k předmětnému řízení souhlas. Z ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o pozemkových úpravách totiž vyplývá, že účastníky řízení o pozemkových úpravách jsou vlastníci pozemků, které jsou dotčeny řešením v pozemkových úpravách podle § 2 a fyzické a právnické osoby, jejichž vlastnická nebo jiná věcná práva k pozemkům mohou být řešením pozemkových úprav přímo dotčena; za takové osoby se nepovažují vlastníci, pro jejichž pozemky se v pozemkových úpravách pouze obnovuje soubor geodetických informací podle § 3 odst. 2 citovaného zákona. Stěžovatelé jsou vlastníci pozemků spadajících do katastrálního území …. (dotčeného pozemkovými úpravami – pozn. soudu), a proto se automaticky, bez jejich výslovného souhlasu, stali účastníky předmětného řízení o komplexních pozemkových úpravách.“

Právě uvedené se pak stalo východiskem zdejšího soudu při posuzování jednotlivých žalobních námitek.

III.a)

Soud nejprve posuzoval námitku, že v daném případě nebyl naplněn § 2 zákona o pozemkových úpravách, neboť nebyly vytvořeny podmínky pro racionální hospodaření žalobců na pozemcích. Žalobci rovněž namítali, že se s touto námitkou žalovaný v napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádal.

Ze správního spisu vyplynulo, že se žalovaný k této námitce skutečně vyslovil poměrně stroze (na str. 7 a 8 napadeného rozhodnutí). Na druhou stranu jednoznačně uvedl, že soulad s § 2 zákona o pozemkových úpravách shledává, neboť původní uspořádání pozemků představovalo značné množství řemenovitých parcel s roztříštěnou vlastnickou strukturou, nevhodných k obhospodařování současnou technikou, většinou bez zajištěného přístupu. Zároveň také na str. 4 rozhodnutí žalovaný uvedl, že s předloženým návrhem pozemkových úprav souhlasili vlastníci 95,68 % výměry pozemků pozemkovou úpravou řešených, a na str. 7 a na str. 13 žalovaný poukázal na § 10 zákona o pozemkových úpravách a na to, že rozdíly mezi původním a navrhovaným stavem pozemků ve vlastnictví žalobce a) i žalobce b) jsou v limitech citovaného ustanovení.

Byť má zdejší soud za to, že se žalovaný předmětnou odvolací námitkou žalobců mohl zabývat podrobněji, nezpůsobuje strohost jeho vypořádání nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že žalovaný námitku porušení § 2 zákona o pozemkových úpravách důvodnou neshledává a rovněž proč (tj. podle žalovaného nové uspořádání pozemků již není tvořeno řemenovitými pozemky s roztříštěnou vlastnickou strukturou a ve svém celku se jedná o uspořádání vhodnější k obhospodařování pozemků).

Zdejší soud se přitom se závěrem žalovaného, že k porušení § 2 zákona o pozemkových úpravách nedošlo, ztotožňuje. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 21. 3. 2007, č. j. 5 A 27/2002 – 86: „Podmínky k racionálnímu hospodaření je třeba posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též k celku a ke všem vlastníkům. Nelze je posuzovat zcela jednotlivě a individuálně; racionálnější hospodaření, i s ohledem na zmíněný veřejný zájem, musí být většinové.“ Ustanovení § 2 zákona o pozemkových úpravách tak podle názoru zdejšího soudu nelze aplikovat toliko ve vztahu k jednomu nebo několika účastníkům pozemkových úprav, jak se zřejmě domnívají žalobci, nýbrž je třeba otázku naplnění podmínky racionálního hospodaření posuzovat vždy ve vztahu k většině vlastníků pozemků dotčených pozemkovými úpravami.

Pokud v daném případě s předloženým návrhem souhlasili vlastníci 95,68 % výměry pozemků pozemkovou úpravou řešených (což žalovaný uvádí v napadeném rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě a žalobci tuto skutečnost nezpochybňují), současně zákon o pozemkových úpravách požaduje souhlas vlastníků alespoň 3/4 výměry půdy pozemků pojatých do pozemkové úpravy, nelze jinak, než dospět ke stejnému závěru, jako učinil Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 21. 3. 2007, tj. že „nezbývá vlastníkům v menšině, než provedení pozemkových úprav respektovat. A to jednak proto, že souhlas dali vlastníci představující požadovanou většinu výměry zahrnutých pozemků, ale také s ohledem na veřejný zájem na provedení pozemkových úprav“. Byť by tedy žalobci na některých svých nových pozemcích po pozemkové úpravě neměli vytvořeny racionální podmínky pro hospodaření, nijak by to nemohlo zákonnost napadeného rozhodnutí zvrátit, neboť ve vztahu k většině dotčených pozemků byl cíl zakotvený v § 2 zákona o pozemkových úpravách (tj. vytvoření podmínek pro racionální hospodaření vlastníků půdy) splněn. Právě to je z hlediska dodržení citovaného ustanovení rozhodující. Splnění tohoto cíle přitom plyne právě ze souhlasu vlastníků více jak 3/4 výměry dotčených pozemků.

To samé je pak třeba uvést i ve vztahu k námitce týkající se porušení zásady rovnosti, kterou žalobce a) i žalobce b) spatřují mj. v tom, že obdrželi pozemky zcela nevhodně tvarově uspořádané, účelově vybrané a nesrovnatelné s původními pozemky. Podle žalobců přitom jiní zemědělští podnikatelé získali pozemky pro hospodaření vhodnější.

I zde je třeba poukázat na charakter institutu pozemkových úprav a na to, že je tento institut prováděn ve veřejném zájmu. Veřejný zájem je pak nutno shledávat jak v zajištění podmínek pro zlepšení životního prostředí, pro ochranu a zúrodnění půdního fondu, pro řádné vodní hospodářství a pro zvýšení ekologické stability krajiny, tak ve vytvoření podmínek pro racionální hospodaření vlastníků půdy. Jak již je uvedeno výše, racionální hospodaření vlastníků půdy je pak vždy posuzováno nikoli z hlediska jednotlivce (jednoho či několika vlastníků nebo dokonce jednoho nebo několika pozemků), ale vždy z hlediska celku, resp. alespoň vlastníků 3/4 většiny výměr pozemků zahrnutých do pozemkových úprav.

Pokud je pak namítáno, že žalobci získali pozemky, které nejsou srovnatelné s pozemky původními, je třeba poukázat na to, že jak v případě pozemků žalobce a) tak v případě pozemků žalobce b) byly naplněny požadavky přiměřenosti kvality, výměry a vzdálenosti původních a navrhovaných pozemků podle § 10 zákona o pozemkových úpravách (str. 7, 13 a 14 napadeného rozhodnutí). Přiměřenost zásahu do vlastnického práva se v případě vlastníka, který návrh pozemkové úpravy neodsouhlasil, posuzuje dle toho, zda byly vlastníkovi pozemků navrženy do vlastnictví přiměřené pozemky ve smyslu § 10 zákona o pozemkových úpravách (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2009, č. j. 6 A 185/2002 – 86). Za této situace nelze tuto žalobní námitku považovat za důvodnou, neboť srovnatelnost pozemků je dána právě splněním kritérií přiměřenosti podle § 10 zákona o pozemkových úpravách. Dílčí výkyvy v ceně, vzdálenosti a výměře u jednotlivých pozemků jsou možné, ale nejsou podstatné. Rozhodující je celkový finální stav (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 1 As 96/2011).

V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2009, č. j. 6 A 185/2002-86, nemohou být v případě splnění kritérií přiměřenosti podle § 10 zákona o pozemkových úpravách důvodné ani námitky, že po komplexní pozemkové úpravě, mají žalobci pozemky umístěné po celém katastru obce, což jim neumožňuje racionální hospodaření, a že nabývané pozemky jsou bonitně horší než pozemky původní.

Na právě uvedené nemůže mít žádný vliv ani tvrzení žalobce, že jiní zemědělci dostali pozemky vhodnější. I kdyby tomu tak bylo, nemohlo by to závěr o přiměřenosti zásahu do vlastnických práv žalobců a splnění požadavků § 2 zákona o pozemkových úpravách jakkoli zvrátit.

III.b)

Žalobci dále namítají, že v případě určitých pozemků žalovaný porušil § 3 odst. 4, resp. odst. 3 zákona o pozemkových úpravách.

Jak již uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 13. 2. 2009, č. j. 7 As 26/2007-278, každý vlastník nemovitostí vstupujících do pozemkové úpravy musí akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo správným procesním postupem a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy (§ 10 zákona o pozemkových úpravách). Nesouhlas účastníka řízení (zde vlastníka pozemků dotčených pozemkovou úpravou) s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o jejím schválení (§ 11 odst. 4 téhož zákona), neopírá-li se o tvrzení o porušení shora uvedených zákonných požadavků.

Z uvedeného rozsudku plyne, že nespokojený účastník pozemkové úpravy má povinnost akceptovat nově nastolený stav mj. toliko tehdy, bylo-li ho dosaženo správným procesním postupem. Pod slovní spojení „správný procesní postup“ lze jistě zahrnout i respektování § 3 odst. 3 a 4 zákona o pozemkových úpravách.

Podle § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách pozemky určené pro těžbu vyhrazených nerostů na základě stanoveného dobývacího prostoru, pozemky určené pro obranu státu, pozemky zastavěné stavbou ve vlastnictví státu, pozemky vodních toků a pozemky chráněné podle zvláštních předpisů lze řešit v pozemkových úpravách (§ 2) jen se souhlasem jejich vlastníka a příslušného správního úřadu. Pozemky zastavěné stavbou, která není ve vlastnictví státu, pozemek funkčně související s touto stavbou včetně přístupové cesty, oplocené pozemky, zejména zahrady, pozemky v zastavěném území, pozemky v zastavitelných plochách a pozemky, na nichž se nacházejí hřbitovy, lze řešit v pozemkových úpravách jen se souhlasem jejich vlastníka. Pozemky podle tohoto odstavce se pro účely pozemkových úprav v případě jejich směn oceňují podle druhu původních pozemků; nelze-li toto zjistit, oceňují se podle druhu nejbližšího zemědělského pozemku. Pozemky nesměňované se neoceňují.

Podle § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách pozemky s prokazatelně sníženým zemědělským využitím, například zvýšenou balvanitostí, zvýšeným výskytem stožárů elektrického zařízení, potřebou odvodnění, lze v pozemkových úpravách směňovat jen se souhlasem dotčených vlastníků.

Smyslem naposled uvedeného ustanovení (§ 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách) tak je, aby pozemky „s prokazatelně sníženým zemědělským využitím“, získali v rámci pozemkových úprav toliko takové osoby, které s tím vysloví souhlas. Slovní spojení „pozemky s prokazatelně sníženým zemědělským využitím“ je pak dle názoru soudu třeba vykládat restriktivně, jak tomu nasvědčuje použitý pojem „prokazatelně“ i příkladmý výčet situací, které pod tento pojem spadají. Podle názoru soudu tedy „pozemkem s prokazatelně sníženým zemědělským využitím“ nebude toliko pozemek, který by byl zemědělsky obtížněji využitelný, ale toliko pozemek, jehož zemědělské využití je na první pohled zvlášť obtížné. Takovým pozemkem tedy nebude pozemek se zvýšeným poměrem skeletu, ale toliko pozemek se zvýšenou balvanitostí; nebude jím lehce podmáčený pozemek, ale toliko takový pozemek, který by bylo třeba odvodnit.

Soud se tedy zabýval, zda jednotlivé pozemky, na něž žalobci poukazují, a které jim byly přiděleny, spadají pod pojem „pozemky s prokazatelně sníženým zemědělským využitím“, event. zda pozemkový úřad porušil § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách.

Pozemky žalobce a)

Žalobce a) konkrétně namítal, že pozemek p.č. 2392 v k.ú. Vedrovice má být pozemkem erozně ohroženým, narozdíl od původního pozemku, který žalobce a) v této lokalitě vlastnil. Navíc má část tohoto pozemku zvýšený podíl skeletu.

Pokud jde o zvýšenou skeletovitost, tak se soud plně ztotožňuje se žalovaným, že bezskeletovitost, případně slabá skeletovitost (tj. 10 - 25 %), která se podle BPEJ (2.19.11) na části pozemku (jak žalobce uvedl u jednání, jedná se o část o velikosti cca 600 m2 z 3300 m2) má vyskytovat, neřadí předmětný pozemek mezi pozemky s prokazatelně sníženým zemědělským využitím. Příloha č. 4 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 327/1998 Sb., kterou se stanoví charakteristika bonitovaných půdně ekologických jednotek a postup pro jejich vedení a aktualizaci, rozeznává čtyři úrovně skeletovitosti. Daný pozemek, resp. jen jeho část je zařazena mezi úroveň první a druhou. Označuje-li zákon o pozemkových úpravách pozemkem s prokazatelně sníženým zemědělským využitím pozemek se zvýšenou balvanitostí, zásadně nemůže být pozemkem ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách pozemek, u něhož balvanitost není žádná, a je jen slabě skeletovitý.

Namítá-li žalobce a), že se jedná o pozemek erozně ohrožený, tak toto svoje tvrzení dovozuje z poznámky EO uvedené ve vztahu k tomuto pozemku v soupisu nových pozemků. Podle vysvětlivek k této poznámce se jedná o pozemek „erozně ohrožený s nutným zavedením protierozního osevního postupu“. Zpracovatel pozemkové úpravy poukázal na to, že při „dodržení zásad správné zemědělské praxe je tento pozemek normálně zemědělsky využitelný“. Jak již zdejší soud uvedl výše, aby byl určitý pozemek pozemkem s prokazatelně sníženým zemědělským využitím, musí být jeho zemědělské využití skutečně výrazně ztíženo. Podle názoru soudu ani skutečnosti, které žalobce a) uvádí v žalobě, nejsou takového rázu, aby předmětný pozemek řadily mezi pozemky s prokazatelně sníženým zemědělským využitím. Případný protierozní osev a další postupy totiž nejsou natolik zásadní komplikací, aby zemědělské využití pozemku prokazatelně snižovaly. Ostatně, jak sám žalobce a) uvedl při jednání, na předmětném pozemku hospodaří žalobce b) dlouhodobě (od poloviny 90. let minulého století).

Porovnává-li žalobce a) předmětný pozemek p.č. 2392 s původním pozemkem, který v dané lokalitě žalobce vlastnil, jedná se o okolnost, která není podstatná. Byť je povinností pozemkového úřadu navrhovat vlastníkům pozemků nové pozemky tak, aby odpovídaly jejich původním pozemkům přiměřeně cenou, výměrou, vzdáleností a podle možností i druhem pozemku, porovnání ceny, výměry a vzdálenosti navrhovaných pozemků s původními pozemky se provádí celkem za všechny pozemky vlastníka řešené v pozemkových úpravách (§ 10 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách). Nelze tedy porovnávat jednotlivé pozemky, ale vždy celkově všechny nově navržené pozemky. V případě žalobce a) přitom byly zákonné limity přiměřenosti splněny.

Dále žalobce a) namítal, že pozemky p.č. 3297 a 3298 k.ú. Vedrovice (pozn. soudu: v žalobě žalobce uváděl p.č. 3298 s 3298, nicméně ze spisu a z logiky věci vyplynulo, že se jedná o pozemky p.č. 3297 a 3298) jsou erozně ohrožené z důvodu výrazné svahovitosti (sklonitosti). Žalobce poukázal na to, že pozemek, který měl v dané lokalitě původně, zasahovala sklonitost toliko v 1933 m2, zatímco nové pozemky jsou zasaženy v 5574 m2. Podíl sklonitosti se tedy zvýšil o 288 %.

Ani v případě těchto pozemků se však soud neztotožnil se žalobcem v tom, že dané pozemky disponují prokazatelně sníženým zemědělským využitím. Podle BPEJ se v daném případě jedná o pozemky se středním sklonem, tedy sklonem v polovině tabulky v příloze č. 3 vyhlášky č. 327/1998 Sb. (ze šesti úrovní je daným pozemkům přiřazena úroveň třetí). Zároveň je z celkové výměry pozemku p.č. 3297, která činí 2,358 ha, sklonitostí zasaženo 0,2534 ha a v případě pozemku p.č. 3298, který má výměru 1,5 ha, se sklonitost týká 0,304 ha. Z celkové výměry obou pozemků je tak zasaženo sklonitostí cca 14 % jejich výměry, navíc se jedná o sklonitost toliko střední. Za tohoto stavu soud považuje předmětné pozemky za řádně zemědělsky využitelné.

Pokud žalobce namítá nezbytnost protierozních opatření, považuje soud ta opatření, jaká žalobce zmiňuje v žalobě, za přiměřená a nijak se nevymykající hospodaření v dané oblasti. Tím spíše, pokud žalobce a) v předmětné lokalitě erozně zatížené a sklonité pozemky vlastnil i dříve. Navýšení podílu sklonitých pozemků ve vlastnictví žalobce a) (oproti předchozímu stavu) je přitom nerozhodné. Jak již je uvedeno výše, přiměřenost je posuzována ve vztahu ke všem pozemkům a nikoli k pozemkům jednotlivým. Za tohoto stavu soud nepovažoval za nutné nechat si ve vztahu k předmětným pozemkům vyhotovit znalecký posudek, jak žalobce a) požadoval.

Ani skutečnost, že se na „nezanedbatelné části pozemků“ nachází trvalý travní porost, přestože je pozemek označen jako orná půda, nezpůsobuje podle názoru soudu prokazatelné snížené využití pozemků ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách. I louky a pastviny totiž tvoří zemědělsky obhospodařované pozemky (§ 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu). Podle názoru soudu tedy existence trvalého travního porostu na části pozemku bez dalšího nijak nesnižuje zemědělské využití takového pozemku.

Žalobce a) dále namítá, že pozemek p.č. 2328 je v jarních a podzimních měsících často podmáčen a navíc je situován mezi lesy. Žalobce poukazuje na to, že pokud proběhla prohlídka pozemku na podzim 2011, jednalo se o období sucha. V replice žalobce přislíbil, že se pokusí pořídit příslušnou fotodokumentaci. Tu však ve vztahu k tomuto pozemku nedodal.

V daném případě zpracovatel provedl v dané lokalitě dne 21. 11. 2011 podrobný průzkum terénu podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 545/2002 Sb. Podle tohoto ustanovení se podrobný průzkum terénu provede v celém obvodu pozemkových úprav, a pokud je to potřebné z hlediska ochrany pozemků před vodní erozí a před povodněmi nebo pro řešení dalších opatření v oblasti vod, provede se i v lokalitách na něj navazujících tak, aby byl zjištěn skutečný stav využívání území z hlediska zemědělské výroby, ochrany půdy, krajinného prostředí a všech faktorů, které mohou ovlivnit plán společných zařízení, nové polohové uspořádání pozemků a změny pozemků podle jejich druhů. Podle odst. 3 tohoto ustanovení jsou k podrobnému průzkumu terénu přizváni zástupci orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, státní správy lesů a popřípadě dalších dotčených orgánů

Při zjišťování stavu pozemků tedy nebylo postupováno podle správního řádu, ale podle zvláštního právního předpisu (zákona o pozemkových úpravách a prováděcí vyhlášky č. 545/2002 Sb.). Takový postup přitom zákon o pozemkových úpravách v § 24 odst. 1 zakotvuje. Pozemkový úřad ani zpracovatel tedy nepochybili, pokud žalobce k provádění terénních úprav nepřizvali. Podle soudu je přitom nerozhodné, zda listopad 2011 byl „podprůměrný co do srážek“ a není tedy třeba provádět dokazování žalobcem navrženými webovými stránkami. Není totiž možné, aby zpracovatel s průzkumem terénu vyčkával na období jiné, např. na další podzim.

Žalobce tedy nedoložil, že by předmětný pozemek byl v jarních a podzimních měsících podmáčen, navíc ani netvrdí, že by byl natolik podmáčen, aby vyžadoval odvodnění. Pokud § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách právě potřebu odvodnění pozemku uvádí jako příklad pozemku, jehož zemědělská využitelnost je prokazatelně snížena, má zdejší soud za to, že toliko částečné sezónní podmáčení neřadí daný pozemek do kategorie pozemků, k jejichž směně by žalobce musel dát výslovný souhlas. Podle soudu takovou skutečností, která by pozemek mezi pozemky podle § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách řadila, není ani blízkost lesa. Soud zde souhlasí se žalovaným, že blízkost lesa a možné poškozování porostu lesní zvěří nesnižuje zemědělské využití pozemku ve smyslu citovaného ustanovení. Byť je třeba souhlasit se žalobcem, že vlastnictví takového pozemku může pro vlastníka znamenat „další starosti a nevýhody“, nejedná se o nevýhody takové intenzity, aby žalobci výrazně znemožňovaly zemědělské využití pozemku.

Žalobce a) dále poukazuje na neobhospodařovatelnost pozemků p.č. 3036 a 3306, k nimž mu má vzniknout spoluvlastnické právo. V tomto případě se jedná o pozemky o výměře 18 m2 a 258 m2, které se nacházejí v těsné blízkosti areálu zemědělského družstva. Podle žalovaného se jedná o pozemky, které vznikly proto, aby nedošlo k oddělení původních pozemků p.č. 154/1 a 897/6 od přístupové komunikace. Soud v případě těchto pozemků souhlasí se žalobcem, že se nejedná o pozemky, které by byly využitelné pro zemědělskou výrobu. Na druhou stranu se však s ohledem na jejich velikost a umístění ani o zemědělsky využitelné pozemky (ve smyslu pěstování plodin, resp. jiné zemědělské výroby) jednat nemůže. Za tohoto stavu tedy nelze § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách na dané pozemky aplikovat. Citované ustanovení totiž dopadá na směnu pozemků, které se zemědělsky využívají, ale jejich využití je prokazatelně sníženo. Předmětné pozemky mají sloužit k tomu, aby nedošlo k oddělení určitých pozemků od přístupové komunikace, nikoli k zemědělské výrobě. Není přitom rozhodné, zda žalobce další výjezd z areálu potřebuje či nikoli, ani zda je na předmětných pozemích umístěna trafostanice. Podstatné je, že na předmětné pozemky citované ustanovení nedopadá.

Žalobce a) rovněž nesouhlasí s přiřazením pozemku p.č. 2171, který je označen jako orná půda, přestože velkou část tohoto pozemku zabírá ovocný sad.

Ve vztahu k tomuto pozemku žalovaný ve vyjádření uvádí, že žalobce předmětný pozemek s ovocným sadem (původní pozemek p.č. 90/18 k.ú. Vedrovice o výměře 7446 m2) koupil v průběhu provádění pozemkových úprav, přičemž původní vlastnice požadovala zařadit pozemek mezi ornou půdu s tím, že stromy budou odstraněny. Při jednání u zdejšího soudu bylo mezi žalovaným a žalobcem vyjasněno, že žalobce sice koupil původní pozemek p.č. 90/18, nicméně zde se stromy podle žalobce již nenacházely. Nový pozemek p.č. 2171 je však tvořen vedle původního pozemku ještě dalším pozemkem, event. pozemky (celková výměra pozemku p.č. 2171 je totiž cca 1,32 ha), a právě na této části se podle žalobce ovocný sad nachází.

Z výpisu z LV k pozemku p.č. 90/18, který je obsažen ve správním spisu, nicméně vyplynulo, že i ve vztahu k tomuto pozemku je jako druh pozemku uveden ovocný sad.

Předně je třeba souhlasit se žalovaným, že i ovocné sady tvoří zemědělsky obhospodařované pozemky (§ 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu) a existence ovocného sadu na části pozemku bez dalšího nijak nesnižuje zemědělské využití takového pozemku. A to ani v případě, že se jedná o sad starý, který má být vyklučen. Podle soudu totiž ani potřeba vyklučení sadu neřadí takový pozemek mezi pozemky ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách. V daném případě tím spíše, pokud žalobce pozemek p. č. 90/18, který byl rovněž ovocným sadem, koupil.

Pokud jde o námitku, že je u pozemku p. č. 2171 nepřípadné označení orná půda, nachází-li se na části pozemku ovocný sad, souhlasí soud se žalovaným. I soud má totiž za to, že za situace, kdy původní vlastnice pozemku s takovým postupem vyslovila souhlas, resp. jej požadovala a žalobce a) tento pozemek koupil až těsně před vystavením návrhu k veřejnému nahlédnutí (ke vkladu práva došlo dokonce již v době vystavení návrhu), aniž by o tom pozemkový úřad vůbec informoval, nelze pozemkovému úřadu nic vytknout. Žalobce přitom nemusel pozemkový úřad informovat až v okamžiku, kdy se stal vlastníkem pozemku, ale mohl tak učinit již při podpisu kupní smlouvy.

Žalobce rovněž namítá nesprávné ocenění stromů ovocný sad tvořících. Domnívá se, že jsou-li stromy určeny k likvidaci, měly by být bezcenné. V daném případě však byly oceněny částkou 7 254 Kč. Soud k tomu uvádí, že ani případné nesprávné ocenění by nemohlo nic změnit na závěru, že v případě tohoto pozemku nedošlo k porušení § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách. Navíc je soud toho názoru, že i stromy určené k likvidaci mohou mít určitou hodnotu, minimálně jako otop.

Námitky vtahující se k jiným původním vlastníkům části pozemku p. č. 2171, uplatnil žalobce poprvé až v podané replice. Jedná se tak o námitky podané opožděně, k nimž se soud vyjadřovat nemůže (§ 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 s. ř. s.).

Pozemky žalobce b)

Žalobce b) poukazuje na pozemek p. č. 2969, který pro něho nemá žádné zemědělské využití, neboť se jedná o ostatní plochu. Ani v tomto případě však soud neshledal na straně pozemkového úřadu žádné pochybení. Je-li uprostřed tohoto pozemku, který má výměru 383 m2, stavba ve vlastnictví žalobce, je zcela racionální a správné, aby se stal žalobce i vlastníkem pozemku pod touto stavbou. Žalovaný přitom poukazuje i na fakt, že žalobce b) byl o tom, že se stane vlastníkem pozemku p. č. 2969, informován dne 13. 9. 2011, aniž by proti tomu podal jakoukoli námitku. Toto tvrzení přitom žalobce nepopírá.

Na správnosti a zákonnosti postupu pozemkového úřadu v tomto případě nemůže nic změnit ani skutečnost, že v jiném případě se žalobce b) nestal vlastníkem pozemku p. č. 2954, který se rovněž nacházel pod jeho stavbou (záložních vrtů na vodu). Tento pozemek totiž není předmětem soudního přezkumu a soudu tak nepřísluší posuzovat, co pozemkový úřad vedlo k odlišnému postupu. I kdyby však v případě pozemku p. č. 2954 pozemkový úřad pochybil, nic by to nezměnilo na skutečnosti, že v případě posuzovaného pozemku p. č. 2969 postupoval správně, pokud jej přiřknul do vlastnictví žalobce, jakožto vlastníka stavby na něm umístěné.

Další pozemek, u něhož žalobce b) namítá porušení § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, je p. č. 3176, o výměře 2700 m2. Podle žalobce b) se jedná o pozemek podmáčený se sníženou možností zemědělského využití a potřebou odvodnění.

Ze spisu vyplynulo, že předmětný pozemek vznikl z pozemků p. č. 594/3, 592 a 597, přičemž pozemek p. č. 594/3 o výměře 1841 m2 byl před pozemkovými úpravami ve vlastnictví žalobce a podle žalovaného na něm žalobce standardně hospodaří. Při jednání soudu přitom žalobce b) výslovně potvrdil, že na celém pozemku p. č. 3176 dlouhodobě hospodaří (cca od poloviny 90. let). K dotazu soudu rovněž uvedl, že pozemek neodvodňuje. Žalobce namítá, že se nejedná o standardní využívání pozemku, neboť „s každým větším deštěm a také v jarním období dochází k zaplavení dané oblasti, což se projevuje i tak, že se vytvářejí trvalejší místa s vodou, stroje se bortí do bahna, jejich pohyb je velmi ztížen a místy zcela omezen“.

Jak plyne z § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, pokud by musel být určitý pozemek odvodňován, aby mohl být zemědělsky využíván, jednalo by se o pozemek s prokazatelně sníženým zemědělským využitím ve smyslu tohoto ustanovení. Stejně tak je třeba souhlasit se žalobcem v tom, že pokud by v rámci pozemkových úprav byly k jeho původnímu pozemku, jehož zemědělské využití by bylo prokazatelně sníženo, přidány další pozemky rovněž s prokazatelně sníženým zemědělským využitím, byl by ve vztahu k těmto pozemkům nezbytný souhlas žalobce podle § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách. Tento souhlas by nemusel být vyžadován ve vztahu k původnímu žalobcovu pozemku, neboť zde ke směně pozemků nedochází, ale musel by být vyžádán ve vztahu k pozemkům nově přiřazovaným, tj. v daném případě ve vztahu k původním pozemkům p. č. 592 a 597, které tvoří cca 32 % nově vymezeného pozemku p. č. 3176.

V daném případě však soud neshledal, že by se tyto pozemky musely pro zemědělské využívání odvodňovat, jak požaduje § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, což ostatně žalobce výslovně potvrdil, pokud uvedl, že na těchto pozemcích dlouhodobě hospodaří, aniž by je odvodňoval. Byť předložené fotografie, o nichž žalobce tvrdí, že se k pozemku vztahují, dokládají zamokření určité části pozemku, skutečnost, že žalobce b) na pozemku dobrovolně dlouhodobě hospodaří, aniž by pozemek musel odvodňovat, dokládá, že se nejedná o zamokření takového rázu, které by předmětný pozemek řadilo mezi pozemky ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách. Ani případné místní šetření by tak žalobní tvrzení o takovém podmáčení pozemků, které by vyžadovalo jejich odvodnění, nemohlo prokázat.

Soud nezpochybňuje, že předmětný pozemek určitým způsobem podmáčen je, nejedná se však o tak intenzivní podmáčení, které by předmětný pozemek zařadilo mezi pozemky s prokazatelně sníženým zemědělským využitím.

K otázce provádění terénního šetření se soud vyjádřil již výše při vypořádávání námitek žalobce a) a na tuto část svého odůvodnění tedy odkazuje.

Žalobce b) nesouhlasí také s pozemkem p. č. 3356. Podle jeho názoru se jedná o pozemek nevhodného tvaru (cca šíře 4m a délka 10 m), který zasahuje cca 1 m své šíře pod stavbu silážního žlabu žalobce, aniž by k tomu dal žalobce souhlas.

Ze správního spisu vyplynulo, že se jedná o pozemek o výměře 58 m2. S ohledem na velikost tohoto pozemku a jeho umístění se o zemědělsky využitelné pozemky (ve smyslu pěstování plodin, resp. jiné zemědělské výroby) jednat nemůže. Za tohoto stavu tedy nelze § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách na dané pozemky aplikovat. Citované ustanovení totiž dopadá na směnu pozemků, které se zemědělsky využívají.

Pokud se žalobce dovolává aplikace § 3 odst. 3 věty druhé zákona o pozemkových úpravách, souhlasí soud s pozemkovým úřadem, že původní vlastník Římskokatolická farnost Vedrovice s řešením pozemku v pozemkových úpravách souhlas dala. To ostatně ani žalobce b) nezpochybňuje. Namítá však, že s ohledem na chybějící datum tohoto souhlasu, není postaveno najisto, zda byl souhlas dán v době, kdy k tomu byla farnost oprávněna. Soud je však toho názoru, že samotné chybějící datum bez dalšího nezpochybňuje, že souhlas dala v době podpisu souhlasu oprávněná osoba. Bez přistoupení dalších okolností, které by oprávněnost této osoby vylučovaly nebo alespoň zpochybňovaly, nelze dospět k opačnému závěru Žádné takové okolnosti však žalobce netvrdí.

Skutečnost, zda žalobce b) vytvoření tohoto pozemku požadoval či nikoli, je za tohoto stavu nepodstatná. Stejně jako sdělení pozemkového úřadu ze dne 9. 1. 2012, který uvedl, že se pozemky u silážních žlabů žalobce směňovat nebudou.

Žalobce b) rovněž namítá, že pozemek p. č. 2434, jehož má být polovičním spoluvlastníkem, je pozemkem erozně ohroženým. Poukazuje na zkratku EO v soupisu nových pozemků, na BPEJ, podle něhož se jedná o pozemky se středním až výrazným svahem, a na systém LPIS, jehož výpis doložil, podle něhož se pozemek nachází v lokalitě mírně erozně ohrožené. Podle žalobce systém SOWAC GIS označuje danou oblast stupněm 12-20 z 30 stupňového faktoru erodovatelnosti. Podle žalobce se jedná o nejvyšší kopec ve Vedrovicích a hospodaření na tomto pozemku tak vyžaduje nákladnější protierozní osev a postupy.

Žalovaný poukazuje na mapu erozního ohrožení, podle níž se pozemek v erozně ohrožené oblasti nenachází.

V daném případě soud dospěl k závěru, že i kdyby bylo pravdivé tvrzení žalobce, a pozemek se nacházel v lokalitě mírně erozně ohrožené (jak tomu ostatně žalobcem doložené listiny nasvědčují), nejednalo by se o pozemek s prokazatelně sníženým zemědělským využitím. Podle BPEJ se v daném případě z pozemku o výměře 6750 m2 nachází ve střední sklonitosti (7-12 stupňů) cca 2600 m2 a ve sklonitosti vyšší (výrazné) 1980 m2, zbytek pozemku se nachází v rovině či sklonitosti mírné. Převážná část pozemku je tedy nejvýše se sklonem středním, tedy v polovině tabulky podle přílohy č. 3 vyhlášky č. 327/1998 Sb. Střední sklon pozemku a žalobcem doložené listiny tak ukazují na mírnou erozní ohroženost pozemku. Na takto erozně ohroženém pozemku lze přitom dle názoru soudu (i zpracovatele pozemkové úpravy – jak plyne ze soupisu nových pozemků) po zavedení protierozního osevního postupu řádně zemědělsky hospodařit. Nutnost zavedení protierozního osevního postupu přitom ještě bez dalšího neznamená, že je takový pozemek pozemkem s prokazatelně sníženým zemědělským využitím. To ostatně potvrzuje i sám žalobce b), který na předmětném pozemku dobrovolně dlouhodobě hospodaří. Za tohoto stavu soud nepovažoval za nutné nechat si ve vztahu k tomuto pozemku vyhotovit znalecký posudek, jak žalobce b) požadoval.

Žalobce b) dále namítá, že pozemek p. č. 3049 je funkčně spojen s hospodářským střediskem žalobce, konkrétně s jeho rampou, pro jejíž obsluhu je tento pozemek třeba využívat.

Z předložených fotografií však plyne, že zpevněná betonová plocha, kterou žalobce b) nazývá rampou, je od bezprostředně sousedícího pozemku oddělena pletivovým plotem, přičemž předmětný pozemek o šíři cca 3 m je zarostlý a zjevně nijak nevyužívaný. Na tuto část pozemku pak navazuje kukuřičné pole. Za tohoto stavu soud nepovažuje pozemek p. č. 3049 za pozemek funkčně související se stavbou ve vlastnictví žalobce b), neboť žalobcem předložené fotografie neprokazují jeho tvrzení, že by pozemek byl nezbytný k obhospodařování stavby (rampy), a to ani ta jeho část s rampou bezprostředně související ani ta část, kde se nachází kukuřičné pole. Funkční spojitost s rampou je de facto vyloučena existencí plotu, který pozemek od rampy odděluje. Rovněž z předložené fotografie plyne, že pozemek ve vztahu k „obhospodařování rampy“ nijak využíván není. Pozemkový úřad tedy nepochybil, pokud si nevyžádal souhlas žalobce k řešení tohoto pozemku v pozemkových úpravách ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách.

Zdejší soud tedy uzavírá, že pozemkový úřad ve vztahu k žádnému z konkrétních pozemků, na něž žalobci poukázali, neporušil § 3 odst. 3 ani § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách.

III. c)

Žalobce a) dále namítá, že pozemkový úřad pochybil, pokud mu zaslal dne 2. 3. 2012 přepracovaný návrh pozemkových úprav a k vyjádření mu poskytl lhůtu do závěrečného projednání, které se konalo 6. 3. 2012. Tento přípis si totiž žalobce vyzvedl až 5. 3. 2012 (v pondělí) a lhůta jednoho dne tak není lhůtou přiměřenou.

Podle § 11 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách pozemkový úřad oznámí na úřední desce, kde je možno po dobu 30 dnů nahlédnout do zpracovaného návrhu; návrh musí být vystaven též v obci. O vystavení návrhu pozemkový úřad vyrozumí známé účastníky a současně jim sdělí, že v této době mají poslední možnost uplatnit k návrhu své námitky a připomínky u pozemkového úřadu. K později podaným námitkám a připomínkám se nepřihlíží. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pokud jsou na základě námitek a připomínek podle odstavce 1 provedeny úpravy návrhu, je pozemkový úřad povinen vyžádat si nové vyjádření od dotčených účastníků. Podle odst. 3 svolá pozemkový úřad po uplynutí doby podle odstavce 1 závěrečné jednání, na kterém zhodnotí výsledky pozemkových úprav a účastníky seznámí s návrhem, o kterém bude rozhodnuto.

Podle § 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách je zpracovatel návrhu povinen v průběhu zpracování návrhu projednávat nové uspořádání pozemků s dotčenými vlastníky pozemků a vlastníci jsou povinni se k návrhu vyjádřit. Pokud se vlastník ve lhůtě stanovené pozemkovým úřadem k novému uspořádání pozemků nevyjádří, má se za to, že s ním souhlasí. Pozemkový úřad svolá všechny vlastníky, požádá-li o to nejméně jedna třetina vlastníků nebo sbor, byl-li zvolen.

Jak vyplynulo ze správního spisu, veřejnou vyhláškou vyvěšenou v Kubšicích od 26. 1. 2012 do 15. 3. 2012, ve Vedrovicích od 16. 1. 2012 do 7. 3. 2012, v Jezeřanech - Maršovicích od 16. 1. 2012 do 7. 3. 2012 a na úřední desce Města Moravský Krumlov (i způsobem umožňujícím dálkový přístup) od 16. 1. 2012 do 6. 3. 2012 bylo oznámeno, že od 30. 1. 2012 do 28. 2. 2012 bude vystaven k veřejnému nahlédnutí zpracovaný návrh Komplexní pozemkové úpravy v k. ú. Zábrdovice u Vedrovic a k. ú. Vedrovice, na části k. ú. Jezeřany, na části Kubšice a části k. ú. Moravský Krumlov na Obecním úřadě ve Vedrovicích, Obecním úřadě v Kubšicích, Obecním úřadě v Jezeřanech – Maršovicích, na Městském úřadě v Moravském Krumlově a na Pozemkovém úřadě Znojmo. Současně bylo oznámeno, že v téže lhůtě lze uplatnit námitky a připomínky u Pozemkového úřadu Znojmo. Současně bylo svoláno na 6. 3. 2012 v sále kulturního domu ve Vedrovicích závěrečné jednání, na kterém pozemkový úřad zhodnotí výsledky komplexní pozemkové úpravy a seznámí účastníky s návrhem komplexní pozemkové úpravy, o kterém bude rozhodnuto. Žalobci b) bylo vyrozumění o vystavení návrhu doručeno dne 17. 1. 2012 a žalobci a) dne 16. 1. 2013.

Žalobce a) s návrhem pozemkových úprav nesouhlasil. V námitkách ze dne 26. 1. 2012 poukazoval na erozní ohrožení pozemku p. č. 2392, na nadměrné podmáčení pozemku p. č. 2328 a na skeletovitost pozemku p. č. 3292. Podáním ze dne 3. 2. 2012 se k námitkám žalobce a) vyjádřil zpracovatel pozemkových úprav, který žalobcovy námitky důvodnými neshledal. Pozemkový úřad následně pozval žalobce a) na 15. 2. 2012 k projednání jeho námitek. Dne 15. 2. 2012 proběhlo na pozemkovém úřadu jednání, kde se projednávaly námitky žalobce b) (tohoto projednávání se žalobce a/ jakožto jednatel žalobce b/ zúčastnil), avšak z jednání odešel dříve, než došlo k projednání námitek žalobce a).

Dne 5. 3. 2012 byly žalobci a) doručeny dva přípisy pozemkového úřadu. V prvním ze dne 28. 2. 2012 pozemkový úřad uvedl, že u žádného z pozemků, na něž žalobce poukazuje, nebylo shledáno nadměrné podmáčení ani zvýšená skeletovitost či erozní ohrožení. Pozemky jsou tedy normálně zemědělsky využitelné. Vzhledem k tomu žalobcovým námitkám nevyhověl. Ve druhém přípisu ze dne 1. 3. 2012 byl žalobce a) vyzván k vyjádření k návrhu komplexích pozemkových úprav a to nejpozději ve lhůtě do 5. 3. 2012.

Přestože je třeba souhlasit se žalobcem a) v tom, že lhůta, která mu byla k vyjádření stanovena v přípisu ze dne 1. 3. 2012 je lhůtou nepřiměřeně krátkou, nemohla v daném případě tato skutečnost jakkoli žalobce a) zkrátit na jeho právech. Jak vyplynulo ze správního spisu, pozemkový úřad postupoval podle § 11 zákona o pozemkových úpravách a návrh řádně nechal vystavit. Současně žalobce poučil o možnosti podat námitky a připomínky. S návrhem se žalobce seznámil, svého práva využil a námitky podal. Tyto námitky pozemkový úřad posoudil, nechal si k nim vypracovat vyjádření od zpracovatele a pozval žalobce a) k projednání námitek. Pokud se žalobce a) tohoto projednání nezúčastnil, resp. z něho odešel dříve, než došlo k projednávání jeho námitek, nelze to přičíst k tíži nikomu jinému, než právě žalobci a). Následně pozemkový úřad žalobcovým námitkám nevyhověl, což mu také řádně sdělil. Za této situace, kdy žalobcovým námitkám vyhověno nebylo, a nedošlo tedy ke změně dotčených pozemků žalobce a) oproti stavu, který byl zachycen v původním návrhu, který byl vyvěšován v lednu 2012, nebylo již třeba, aby se žalobce k tomuto návrhu vyjadřoval. Ve vztahu k pozemkům žalobce a) se totiž jednalo o totožný návrh, k němuž svoje námitky již podal (a pozemkový úřad jim nevyhověl). Byť tedy pozemkový úřad stanovil žalobci a) lhůtu, v níž bylo takřka nemožné se k návrhu vyjádřit, neboť lhůta k vyjádření uplynula téhož dne, kdy se žalobce s výzvou k vyjádření seznámil, nijak tím nebyla zkrácena jeho práva, neboť se ve vztahu k „jeho“ pozemkům návrh nijak nezměnil a žalobce a) tedy nebyl dotčeným vlastníkem ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách. Ve vztahu k § 9 odst. 17 tohoto zákona se žalobce k návrhu vyjadřoval opakovaně, naposledy přípisem ze dne 26. 1. 2012.

Tuto námitku tak soud důvodnou neshledal.

Žalobce b) pak namítal, že konkretizovaný návrh obdržel až 13. 9. 2011 (přípisem ze dne 18. 8. 2011), přičemž až do této doby neměl žalobce b) ucelený soubor grafických a popisných informací o pozemcích, které měl nabýt. Ze spisu podle žalobce plyne, že někteří účastníci tyto informace měli již v červenci 2011. Pozemkový úřad stanovil v citovaném přípisu žalobci lhůtu k vyjádření se k návrhu do 15 dnů, což žalobce b) učinil. Podle žalobce však zpracovatel předal návrh pozemkovému úřadu ještě před uplynutím této lhůty a jeho námitky tak nebyly brány v potaz.

Jak vyplynulo ze správního spisu, přípisem ze dne 18. 8. 2011 doručeným žalobci b) 13. 9. 2011 byl žalobci zaslán soupis nových pozemků a grafická příloha návrhu nových pozemků. Žalobce byl vyzván k vyjádření se k návrhu do 15 dnů. Přípisem ze dne 26. 9. 2011, doručeným pozemkovému úřadu dne 29. 9. 2011, vyjádřil žalobce nesouhlas s novým uspořádáním pozemků. Dne 24. 10. 2011 obdržel žalobce b) pozvánku k projednání jeho námitky k návrhu nových pozemků. Projednání se uskutečnilo dne 2. 11. 2011. Přípisem ze dne 9. 1. 2012 sdělil pozemkový úřad žalobci b) svoje vyjádření k žalobcovým námitkám a zaslal mu přepravovaný návrh nových pozemků, k němuž se žalobce měl možnost vyjádřit do 30. 1. 2012. Tento přípis žalobce obdržel 17. 1. 2012. Vyjádřením ze dne 26. 1. 2012 žalobce b) vyslovil nesouhlas s přepracovaným návrhem. Pozemkový úřad žalobce b) pozval na ústní projednání jeho námitek, které se mělo konat 15. 2. 2012. Tento přípis žalobce obdržel 7. 2. 2012. Dne 15. 2. 2012 proběhlo na pozemkovém úřadu jednání, kde se projednávaly námitky žalobce b).

Z uvedeného plyne, že se žalobcem b) nelze souhlasit, že by se nemohl k návrhu vyjádřit, ani že by jeho námitky nebyly pozemkovým úřadem posuzovány. Jak vyplynulo ze správního spisu, pozemkový úřad návrh pozemkových úprav žalobci b) zaslal k vyjádření, žalobce se vyjádřil a následně byly jeho námitky projednány na ústním jednání a žalobci bylo zasláno vyjádření pozemkového úřadu k jeho námitkám spolu s přepracovaným návrhem. I k tomuto přepracovanému návrhu byla pak žalobci b) dána možnost se vyjádřit, což žalobce b) učinil. I toto jeho vyjádření pak bylo řádně pozemkovým úřadem projednáno. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žádné právo žalobce b) zkráceno nebylo.

Pokud žalobce b) namítá, že někteří účastníci pozemkových úprav se s návrhem seznámili dříve, je to jistě možné a s ohledem na velké množství účastníků i logické. Tato skutečnost však podle názoru soudu nijak žalobci nezabránila kvalifikované vyjádření ve stanovené lhůtě podat a ani nijak neovlivnila projednání žalobcových námitek pozemkovým úřadem. Žalobce byl s návrhem seznámen nejpozději v září 2011 a závěrečné projednání se konalo až začátkem března 2012.

Soud tak ani ve vztahu k žalobci b) neshledal, porušení § 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách.

Pokud žalobce b) namítá, že byl členem sboru zástupců a že jednání poradního sboru bylo „toliko formální“, nejedná se o námitku, která by mohla zákonnost napadeného rozhodnutí jakkoli ovlivnit, a to ani v případě, že by byla shledána důvodnou.

Podle § 9 odst. 5 zákona o pozemkových úpravách si vlastníci pozemků řešených v pozemkových úpravách zvolí na dobu provádění pozemkových úprav sbor zástupců (dále jen "sbor"), který zastupuje vlastníky v rozsahu činností uvedených v odstavci 6, popřípadě jedná za vlastníky na základě a v rozsahu jejich zplnomocnění. Sbor se volí po zahájení řízení o pozemkových úpravách na úvodním jednání. Pro účely volby sboru připadá spoluvlastníkům jen 1 hlas. Sbor je zvolen nadpoloviční většinou přítomných vlastníků. Při jednoduchých pozemkových úpravách lze od volby sboru upustit. Nepodaří-li se sbor při komplexních pozemkových úpravách ani opakovaně zvolit a trvá-li potřeba těchto úprav, lze od volby sboru upustit.

Podle odst. 6 tohoto ustanovení nesmí být členství ve sboru odmítnuto vlastníkovi, jehož pozemky zahrnují alespoň 10 % z výměry pozemků, na kterých budou prováděny pozemkové úpravy, pokud o to požádá nejpozději v den konání volby sboru. Dalším nevoleným členem sboru je ředitel pozemkového úřadu nebo jím pověřený pracovník pozemkového úřadu a zástupce obce. Sbor zvolí ze svého středu předsedu, který svolává schůze sboru a řídí jejich jednání. Podle odst. 7 počet členů sboru, který musí být lichý, stanoví pozemkový úřad v rozsahu 5 až 15 členů podle celkového počtu vlastníků a podle rozsahu řešeného území.

Podle odst. 8 tohoto ustanovení sbor spolupracuje při zpracování návrhu pozemkových úprav, posuzuje jeho jednotlivé varianty a navrhovaná opatření, vyjadřuje se k plánu společných zařízení, k podaným připomínkám v průběhu pozemkových úprav, k návrhu pozemkových úprav a spolupracuje při realizaci schválených pozemkových úprav.

Jak plyne z uvedené zákonné úpravy, činnost sboru zástupců nijak nenahrazuje právo účastníka podat k návrhu vyjádření a tomuto právu odpovídající povinnost pozemkového úřadu se s tímto vyjádřením vypořádat (§ 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách). Jakákoli činnost sboru zástupců (ať už formální či naopak) tak nemá na tuto povinnost pozemkového úřadu žádný vliv. Jak již je uvedeno výše, pozemkový úřad ve vztahu k oběma žalobcům této povinnosti dostál.

Namítá-li žalobce b), že s ním zpracovatel nevedl žádné jednání, jak mu ukládá § 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách, jedná se o tvrzení, které nijak nedokládá. Naopak proti tomu stojí vyjádření projektanta (zpracovatele) ze dne 5. 10. 2011, kde je poukázáno na to, že jednatel žalobce b) se zúčastnil jednání konaného dne 12. 11. 2010, kterého se účastnili „velcí vlastníci a uživatelé“ pozemků. Dále poukázal na účast jednatele žalobce b) na jednáních dne 13. 6. 2011 a 22. 6. 2011. současně zpracovatel poukázal na to, že si s jednatelem žalobce b) opakovaně telefonicky pokoušel domluvit schůzku, nicméně většinou marně. Zpracovatel vyslovil rovněž domněnku, že žalobci b) vyhovuje současný nepřehledný stav pozemků a pokouší se proto pozemkové úpravy co nejvíce zdržet. Soud k tomu dodává, že jednatel žalobce b) byl členem sboru zástupců a s přípravou pozemkových úprav byl tak podrobně obeznámen. Je třeba poukázat rovněž na výše uvedená jednání dne 2. 11. 2011 a dne 15. 2. 2012. Ani tuto námitku tedy soud důvodnou neshledal.

III. d)

Žalobci dále namítají, že podle § 9 odst. 9 zákona o pozemkových úpravách má být plán společných zařízení schválen na veřejném zasedání zastupitelstva obce. V napadeném rozhodnutí je uvedeno, že k tomuto schválení zastupitelstvem obce Vedrovice došlo 4. 5. 2011. Jak ale plyne z webových stránek obce, tohoto dne se žádné veřejné zasedání zastupitelstva nekonalo.

Podle § 9 odst. 9 zákona o pozemkových úpravách plán společných zařízení posoudí sbor nebo vlastníci, není-li sbor zvolen, a schválí jej zastupitelstvo obce na veřejném zasedání.

Jak vyplynulo ze správního spisu v napadeném rozhodnutí je skutečně uvedeno, že plán společných zařízení byl schválen zastupitelstvem obce Vedrovice 4. 5. 2011. Součástí správního spisu je však zápis o průběhu zasedání zastupitelstva obce Vedrovice ze dne 4. 5. 2010, kde je uvedeno, že plán společných zařízení pro komplexní pozemkovou úpravu byl zastupitelstvem schválen na tomto zasedání. Z uvedeného je zřejmé, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí je chyba v psaní, týkající se data konání zasedání zastupitelstva obce Vedrovice, na němž měl být schválen plán společných zařízení. Namísto 4. 5. 2010 je zde uvedeno datum 4. 5. 2011. Totožně se ostatně k této žalobní námitce vyjádřil i žalovaný. Tato chyba v psaní, a to ani v případě, že by nebyla opravena řádným postupem podle správního řádu, nemůže mít žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Je totiž zřejmé, že plán společných zařízení byl řádně schválen, jak požaduje § 9 odst. 9 zákona o pozemkových úpravách. Za tohoto stavu nebylo třeba provádět důkaz navrženou webovou stránkou obce. Je totiž nerozhodné, zda se 4. 5. 2011 konalo zasedání zastupitelstva obce Vedrovice či nikoli.

III. e)

Žalobci dále namítají, že v daném případě vlastníci pozemků neodsouhlasili celý návrh pozemkových úprav, jak požaduje § 11 zákona o pozemkových úpravách.

Zdejší soud s touto námitkou nesouhlasí. Jak vyplynulo ze správního spisu, návrh pozemkových úprav byl v souladu s § 11 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách vystaven v dotčených obcích a na úřední desce byla tato informace řádně zveřejněna. Současně o tom byli účastníci (včetně žalobců) řádně vyrozuměni a byli též vyzváni k případnému uplatnění námitek a připomínek s tím, že k později podaným námitkám a připomínkám se již nebude přihlížet. Pozemkový úřad tedy v souladu s § 11 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách zpracovaný návrh zveřejnil a všichni účastníci se s jeho podobou mohli seznámit. Jestliže si před komplexním zpracováním návrhu vyžadoval vyjádření od jednotlivých účastníků k určitým dílčím částem pozemkových úprav, postupoval zcela v souladu se zákonem o pozemkových úpravách, neboť takovýto postup mu přímo ukládá § 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách (podle něhož je zpracovatel návrhu povinen v průběhu zpracování návrhu projednávat nové uspořádání pozemků s dotčenými vlastníky pozemků a vlastníci jsou povinni se k návrhu vyjádřit. Pokud se vlastník ve lhůtě stanovené pozemkovým úřadem k novému uspořádání pozemků nevyjádří, má se za to, že s ním souhlasí). Ostatně jiný přístup ani s ohledem na obsáhlost a složitost pozemkových úprav není možný. Před celkovým zpracováním návrhu je totiž vždy třeba průběžných konzultací s vlastníky dotčených pozemků. Soud tedy souhlasí s postupem pozemkového úřadu, který si ještě před vystavením zpracovaného návrhu vyžadoval vyjádření a souhlasy od dotčených vlastníků k jednotlivým dílčím částem zpracovaného návrhu.

Jestliže pak žalobce namítá, že návrh nebyl řádně schválen, pokud si pozemkový úřad nenechal od každého účastníka výslovně schválit celý zpracovaný návrh, nelze s ním souhlasit. Jak již je uvedeno výše, zákon o pozemkových úpravách výslovně požaduje průběžné projednávání a dílčí vyslovování souhlasů s novým uspořádáním pozemků. Závěrečné vystavení zpracovaného návrhu podle § 11 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách pak zajišťuje možnost každého účastníka pozemkových úprav se s uceleným návrhem seznámit. Pokud by se zpracovaným návrhem některý z účastníků nesouhlasil, má právo podat námitky či připomínky, jak k tomu byl pozemkovým úřadem vyzván, a to bez ohledu na to, zda s návrhem v jeho některé rané fázi souhlas vyslovil či nikoli.

Jak správně uvádí žalovaný ve svém vyjádření, v případě, že vlastník s návrhem původně vyslovil souhlas, ale později při jeho vystavení uplatnil námitky, kterým nebylo možno vyhovět, je pozemkový úřad povinen ověřit, zda vlastník s návrhem nadále souhlasí, nebo zda svůj souhlas bere zpět (§ 10 odst. 6 vyhlášky č. 545/2002 Sb., o postupu při provádění pozemkových úprav a náležitostech návrhu pozemkových úprav). Je tedy zřejmé, že pokud vlastník původně s návrhem souhlasil (byť s jeho dílčí částí) a po jeho celkovém vystavení dospěl k závěru opačnému, je oprávněn podat námitku a svůj souhlas vzít případně zpět. Pokud však námitky či připomínky účastník nepodá, lze jeho nečinnost považovat za souhlas s návrhem (§ 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách).

Soud má tedy za to, že účastníci pozemkových úprav jsou oprávněni vyslovit souhlas s návrhem pozemkových úprav i ve fázi, kdy ještě návrh není zpracován do finální fáze. Takovému výkladu jednoznačně nasvědčuje i § 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách. Seznámení všech účastníků s celým zpracovaným návrhem je totiž garantováno právě § 11 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách a po tomto seznámení mohou účastníci svůj dříve daný souhlas vzít případně zpět. Byť tedy účastník svůj souhlas původně vysloví toliko ve vztahu k rozpracovanému návrhu či jeho dílčí části a nikoli k finální fázi zpracovanému návrhu, vždy má možnost se s celkovým zpracovaným návrhem seznámit, vyjádřit se k němu a případně dříve vyslovený souhlas vzít zpět.

Ani tuto námitku tedy soud důvodnou neshledal.

IV. Závěr

Jak již uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 13. 2. 2009, č. j. 7 As 26/2007-278, každý vlastník nemovitostí vstupujících do pozemkové úpravy musí akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo správným procesním postupem a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy (§ 10 zákona o pozemkových úpravách). V daném případě zdejší soud nezjistil, že by pozemkový úřad postupoval v rozporu se zákonem o pozemkových úpravách, současně bylo zjištěno, že v případě obou žalobců byly naplněny požadavky přiměřenosti podle § 10 zákona o pozemkových úpravách a návrh pozemkových úprav byl odsouhlasen vlastníky více než tří čtvrtin výměry půdy pozemků, které byly pozemkovými úpravami řešeny (§ 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách).

Zdejší soud tedy uzavírá, že zásah do vlastnického práva žalobců, k němuž schválením návrhu pozemkové úpravy došlo, byl přiměřený, neboť nové pozemky navržené do vlastnictví žalobců splňují kritéria stanovená v § 10 zákona o pozemkových úpravách. Soud pouze dodává, že přiměřenost pozemků původních a pozemků nových je vždy třeba posuzovat ve vztahu ke všem pozemkům jednotlivých vlastníků a nikoli k jednotlivým pozemkům.

Na závěr lze snad jen znovu ocitovat tu část již opakovaně zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, podle níž i vlastníkům, kteří s pozemkovými úpravami nesouhlasí, „má realizace pozemkových úprav přinést užitek, byť se sami můžou cítit poškozeni a znevýhodněni“.

Z právě uvedených důvodů tedy podle zdejšího soudu není žaloba důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. v celém rozsahu zamítl.

IV. Náklady řízení

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci ve věci úspěšní nebyli, proto jim náhrada nákladů řízení nepřísluší. Ta by příslušela žalovanému, neboť ten měl ve věci plný úspěch. Soud však neshledal, že by žalovanému vznikly náklady, jež by převyšovaly náklady jeho jinak běžné úřední činnosti. Proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady řízení vznikly. Soud ani neshledal žádný vážný důvod, pro který by mohl osobám na řízení zúčastněným právo na náhradu nákladů řízení přiznat (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 24.10.2013

JUDr. David Raus, Ph.D., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru