Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

62 A 63/2012 - 38Rozsudek KSBR ze dne 14.08.2013

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 As 66/2013 (zrušeno + zrušení rozhodnutí spr. orgánu)

přidejte vlastní popisek

62 A 63/2012-38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Šebka a JUDr. Jany Kubenové v právní věci žalobce: ALOFY s.r.o., se sídlem Praha 8 – Libeň, Pod Labuťkou 952/13, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Jihlava, Masarykovo nám. 5, o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne 29.6.2012, č.j. 03759-9/2012-ERÚ,

takto:

I. Rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne 29.6.2012, č.j. 03759-9/2012-ERÚ, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 000 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce napadá rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne 29.6.2012, č.j. 03759-9/2012-ERÚ, kterým byl zamítnut žalobcův rozklad a potvrzeno předchozí prvostupňové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 23.4.2012, č.j. 03759-3/2012-ERÚ, jímž byla částečně odmítnuta žalobcova žádost o poskytnutí informací.

I. Podstata věci

Žalobce v režimu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“), požádal o „…poskytnutí informace k protokolu či jinak nazvanému dokumentu, který byl vyhotovován v záležitosti společnosti ALOFY s.r.o. vůči ČEZ Distribuce, a.s. a jeho finálního závěru a dále zaslání kopií spisu v písemnostech (listinách), které dodal ČEZ Distribuce, a.s. a které vyhotovoval kontrolní orgán…“.

Část tohoto žalobcova požadavku byla ze strany žalovaného splněna, avšak v části, v níž žalobce požadoval poskytnutí kopií listin z kontrolního spisu, které žalovanému v rámci jeho kontrolní činnosti poskytla společnost ČEZ Distribuce, a.s., poukázal žalovaný na § 11 odst. 3 InfZ a dovodil, že jsou kumulativně splněny všechny podmínky pro neposkytnutí informací podle § 11 odst. 3 InfZ. Podstatou odmítnutí těchto informací byla úvaha žalovaného, podle které jde o informace, které žalovaný získal od třetí osoby (v tomto případě od držitele licence na distribuci elektřiny) v rámci výkonu kontrolní činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu a ve vztahu k nimž mají zaměstnanci žalovaného povinnost mlčenlivosti. Ta podle žalovaného plyne z § 12 odst. 2 písm. f) zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“), a z § 17 odst. 13 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“).

Částečné odmítnutí poskytnutí uvedených informací, pocházejících od společnosti ČEZ Distribuce, a.s., pak věcně potvrdilo i nyní napadené rozhodnutí předsedkyně žalovaného o rozkladu žalobce.

II. Shrnutí žaloby

Žalobce namítá, že mu měl být poskytnut kontrolní spis z toho důvodu, že je „…produktem…“ žalovaného, tedy informací, která vznikla při plnění úkolů žalovaného jeho činností. Podle žalobce se všechna zjištění žalovaného musela objevit v kontrolním protokolu, přitom zdrojem těchto zjištění jsou i podklady pocházející z listin, které byly žalovanému předloženy ze strany kontrolovaného subjektu. V protokolu však nic znepřístupněno nebylo a tedy odmítá-li žalovaný s poukazem na mlčenlivost poskytnout uvedené listiny, pak buď měla být zjištění z nich plynoucí zachycena v protokolu a znepřístupněna, nebo se nejednalo o listiny, z nichž by plynula relevantní zjištění, a v takovém případě jimi nebylo možno ze strany žalovaného argumentovat. Nadto žalobce dodává, že i ČEZ Distribuce, a.s. je povinnou osobou.

Žalobce navrhoval soudu, aby byl žalovaný (konkrétně jeho předsedkyně) uznán povinným poskytnout kopie listin, které žalobce po žalovaném požadoval.

Žalobce setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

Žalovaný setrvává na svých závěrech, které jsou obsaženy už v napadeném a jemu předcházejícím prvostupňovém rozhodnutí, žalobcovu argumentaci odmítá a žalobu jako nedůvodnou navrhuje zamítnout.

Žalovaný mimo jiné polemizuje se žalobcem v tom, že by správní spis byl „…výsledkem činnosti…“ žalovaného v tom smyslu, jak jej podává žalobce, a tedy že mu nutně musí být předložen celý správní spis. Správní spis podle žalovaného představuje soubor materiálů pro rozhodnutí ve věci, a tedy je výsledkem činnosti správního orgánu (tu žalovaného), nikoli však již jeho obsah, tedy podklady samotné. Nadto žalovaný dodává, že je-li podle žalobce společnost ČEZ Distribuce, a.s. povinným subjektem, pak měla být žádost o informace podána přímo u této společnosti.

I žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem.

IV. Posouzení věci

Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

Zdejší soud rozhodoval ve věci bez jednání za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Podstatou věci je neposkytnutí kopií listin z kontrolního spisu, které žalovanému v rámci jeho kontrolní činnosti poskytla společnost ČEZ Distribuce, a.s., a sice na základě zákonem uložené mlčenlivosti podle § 12 odst. 2 písm. f) zákona o státní kontrole a podle § 17 odst. 13 energetického zákona.

Zdejší soud se neztotožňuje s extenzívním pojetím povinnosti žalovaného poskytnout žalobci coby žadateli o poskytnutí informací v režimu InfZ „celý správní spis“, neboť takto absolutně založená povinnost kohokoli opatřit si za všech okolností kompletní správní spis v jeho kopii (nejvýše po „začernění“ či jiném znepřístupnění údajů podle zvláštních pravidel plynoucích především z § 38 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů), aniž by se jej věc jakkoli týkala, by fakticky vždy a za všech okolností mohla vést k obejití pravidla podávaného z § 38 odst. 2 správního řádu, podle kterého je třeba k nahlédnutí do spisu (s nímž je spojeno právo na výpisy a na kopie podle § 38 odst. 4 správního řádu) jinou osobou než účastníkem či jeho zástupcem třeba prokázat právní zájem či jiný vážný důvod, přitom nahlédnutí do spisu je v případě prokázání právního zájmu či jiného vážného důvodu je umožněno za podmínky, že tím nebude porušeno právo některého z účastníků, popř. dalších dotčených osob anebo veřejný zájem. Takto absolutně koncipované právo kohokoli, aniž by musel správnímu orgánu cokoli prokazovat, na „kopii spisu“ (tu kontrolního spisu) ani InfZ nemohl zamýšlet; pravidla o nahlížení do spisu stanovená v § 38 správního řádu by totiž v takovém případě ztrácela jakýkoli rozumný smysl.

Ve věci právě posuzované však není fakticky sporu o to, zda měl být žalobci zpřístupněn celý spis (tu kontrolní spis), nýbrž to, zda mu měly být poskytnuty kopie listin z kontrolního spisu, které žalovanému v rámci jeho kontrolní činnosti poskytla společnost ČEZ Distribuce, a.s., resp. zda mu mohly být neposkytnuty na základě uložené mlčenlivosti. V této otázce zdejší soud dospívá k závěru, že důvod pro odepření (odmítnutí) jejich poskytnutí s využitím § 11 odst. 3 InfZ dán nebyl.

Prvním širším východiskem závěru zdejšího soudu je právní názor, který zaujal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 9.2.2012 ve věci sp. zn. 1 As 141/2011 (č. 8/2012 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud v bodech 36. a 37. uvedeného rozsudku akcentoval, že právo na informace je jednou z právních záruk zákonnosti ve veřejné správě; podle soudu doktrína obdobně konstatuje, že jedním z hlavních významů subjektivního práva na informace je, že dává občanům možnost vykonávat kontrolní funkce ve vztahu k fungování veřejné moci, což představuje jeden ze základních atributů liberálně-demokratického státu. Přičemž nejen reálné poskytování informací, „ale již pouhý právní stav umožňující v zásadě komukoliv, aby získal informace o činnosti orgánů veřejné správy, vede k růstu odpovědnosti při výkonu veřejné moci, ke zvyšování její kvality a transparentnosti, čímž zároveň působí jako významný (ne-li nejvýznamnější) preventivní prvek předcházející nežádoucím situacím, motivům a jevům v politice a veřejné správě (…) Dostatečně rozsáhlý, jednoduchý a rychlý přístup veřejnosti k informacím má rovněž příznivý vliv na důvěru občanů v demokratické instituce a na jejich ochotě podílet se na veřejném životě (…) Naopak situace, kdy již samotné získávání podkladových informací z veřejné správy činí občanům potíže (…) vedou k poklesu ztotožňování se veřejnosti s politickým systémem, k izolacionismu a postupné rezignaci na veřejné dění…“ (Korbel, F. Právo na informace. Komentář. 2005, Praha: Linde, str. 48). Nejvyšší správní soud konstatoval, že v poslední době lze v České republice ve zvýšené míře pozorovat, jak dochází k uskutečňování nastíněné vize poklesu ztotožnění se občanů s politickým systémem a k dalším souvisejícím negativním jevům. Lze se přitom domnívat, že svůj podíl na tom nese i přesvědčení nemalé části veřejnosti, že ve veřejné správě příliš nefungují vnitřní kontrolní mechanismy, že není zřejmé, které konkrétní osoby nesou odpovědnost za jednotlivá pochybení, k nimž při výkonu veřejné správy dochází apod. Při povědomí o realitě fungování české veřejné správy považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné, aby správní soudy svou rozhodovací činností přispívaly k maximálnímu naplnění principu otevřenosti (publicity) veřejné správy, který stojí v základu úpravy práva na informace. Jedině tak může právo na informace efektivně plnit svou výše popsanou kontrolní funkci, a tím i přispívat ke zvyšování kvality výkonu veřejné správy a k růstu její důvěryhodnosti v očích veřejnosti.

Druhým širším východiskem závěru zdejšího soudu je jeho silné přesvědčení, že za situace, kdy je ze strany žalovaného vykonávána kontrola a kdy tato kontrola nedospěje k výsledkům pro kontrolovaný subjekt nepříznivému (proti němuž by se sám kontrolovaný subjekt bránil), pak okolnosti takto pro kontrolovaný subjekt příznivého závěru by v případě správnosti výkladu žalovaného zůstaly mimo zcela jakoukoli vnější kontrolu. Okolnosti prováděné kontroly a výsledků, opíraly-li by se o podklad poskytnutý kontrolovaným subjektem, by tak navždy mohly zůstat před kýmkoli třetím absolutně utajeny. Aplikovat shora uvedený princip otevřenosti (publicity) veřejné správy je i v tomto případě podle zdejšího soudu zcela namístě.

Třetím širším východiskem závěru zdejšího soudu je podle jeho názoru potřeba takového výkladu, podle něhož existují-li pro aplikaci omezujících podmínek pro poskytnutí informací podle InfZ dva odlišné výklady, pak je obecně zapotřebí přisvědčit tomu, který je z pohledu naplnění principu otevřenosti (publicity) veřejné správy pro žadatele o informace příznivější. Postup podle InfZ je realizací ústavně zaručeného práva na informace, garantovaného čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Ostatně závěr, podle něhož je třeba jakákoli možná omezení poskytování informací vykládat restriktivním způsobem, lze dovodit z judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 24.1.2007 ve věci sp. zn. I. ÚS 260/06, www.nalus.cz) i Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 10.10.2003 ve věci sp. zn. 5 A 119/2001, www.nssoud.cz, č. 74/2004 Sb. NSS). Opačný postup, tedy volba extenzivnějšího výkladu podmínek, za kterých InfZ umožňuje právo na poskytnutí informací omezit a informace neposkytnout, namísto výkladu restriktivnějšího, by směřoval proti vlastnímu smyslu a účelu jak samotného InfZ, tak i ústavně zaručeného veřejného subjektivního práva garantovaném čl. 17 Listiny základních práv a svobod. V moderním demokratickém právním státě představuje právo na informace jednu ze záruk zákonnosti a bez informací nelze účinně vykonávat kontrolu.

Čtvrtým východiskem závěru zdejšího soudu, tu již východiskem bezprostředně souvisejícím se specifickými okolnostmi posuzované věci, je smysl kodifikace mlčenlivosti podle § 12 odst. 2 písm. f) zákona o státní kontrole a podle § 17 odst. 13 energetického zákona.

Podle § 12 odst. 2 písm. f) zákona o státní kontrole jsou kontrolní pracovníci povinni zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli při výkonu kontroly a nezneužít znalosti těchto skutečností.

Podle § 17 odst. 13 energetického zákona zaměstnanec zařazený do Energetického regulačního úřadu nebo osoba v jiném právním vztahu k Energetickému regulačnímu úřadu (dále jen „zaměstnanec Energetického regulačního úřadu“), na jehož základě vykonává pro Energetický regulační úřad činnost, při níž se dozví skutečnost tvořící předmět obchodního tajemství nebo důvěrnou informaci, je povinna o nich zachovat mlčenlivost. Tato povinnost trvá i po skončení pracovněprávního nebo jiného vztahu k Energetickému regulačnímu úřadu. Povinnost mlčenlivosti neplatí, jestliže tyto osoby podávají o takových skutečnostech a údajích svědectví orgánům činným v trestním řízení nebo v řízení před soudem, popřípadě jestliže na výzvu těchto orgánů nebo soudu podávají písemné vyjádření. Porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost není poskytnutí informací a údajů Komisi, Agentuře, regulačním orgánům členských států, ministerstvu, jiným správním orgánům a operátorovi trhu pro účely výkonu jejich působnosti nebo povinností a pro plnění úkolů Energetického regulačního úřadu. V takovém případě je příjemce povinen zajistit stejnou úroveň důvěrnosti informací a údajů jako předávající.

Přestože dikce obou právě citovaných ustanovení je odlišná, smysl je stejný; jde totiž o pravidlo mlčenlivosti vztahující se k jednotlivým fyzickým osobám, které by se za situace, kdy by se nepodílely na činnosti žalovaného, k takovýmto informacím nedostaly. Tyto osoby jsou těmito pravidly mlčenlivosti vázány ve svém osobním životě, přitom jde o pravidla mlčenlivosti, která mají především zabránit, aby osoba, na kterou se mlčenlivost vztahuje, získanou informací využívala ku vlastnímu prospěchu či ku prospěchu kohokoli jiného. Jednoduše a snad srozumitelně řečeno jde o pravidla mlčenlivosti, která mají bránit konkrétním fyzickým osobám v postavení zaměstnanců žalovaného (ve smyslu legislativní zkratky obsažené v § 17 odst. 13 energetického zákona) se získanými informacemi jakkoli „obchodovat“ ve svém osobním životě, popř. jich využívat ve smyslu „Poslyš, Miluško, k jakým kontrolním zjištěním jsme dnes v práci dospěli…“.

Osoby, na které se povinnost mlčenlivosti vztahuje, jsou tedy v rámci veškerých interakcí mimo výkon pravomocí a působnosti žalovaného touto mlčenlivostí vázány, avšak poskytováním informací žalovaným coby orgánem moci veřejné (a především povinným subjektem podle InfZ), jež nutně pramení ze zdrojů, k nimž se vždy dostal personální substrát žalovaného, jenž fakticky výkon pravomocí a působnosti žalovaného realizuje, není tato povinnost mlčenlivosti porušena – a z logiky věci být ani nemůže. Je tomu tak již proto, že každá informace, s níž disponuje žalovaný coby povinný subjekt podle InfZ, vznikla tak, že ji „získal“, resp. se s ní seznámil některý z jeho zaměstnanců v postavení oprávněné úřední osoby. Využívat institutu mlčenlivosti vážící se k jednotlivým zaměstnancům žalovaného pro neposkytnutí informace (pro odmítnutí jejího poskytnutí) podle InfZ by tak, dovedeno ad absurdum, znamenalo nikdy nikomu žádnou informaci podle InfZ neposkytnout.

Ostatně z § 19 InfZ výslovně plyne, že umožnění přístupu k informacím nebo poskytnutí informací za podmínek a způsobem stanoveným tímto zákonem (rozuměno InfZ) není porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost uložené zvláštními zákony. I z tohoto důvodu není argumentace žalovaného mlčenlivostí podle § 12 odst. 2 písm. f) zákona o státní kontrole a podle § 17 odst. 13 energetického zákona namístě.

Kromě toho se vztahem mlčenlivosti podle zvláštních zákonů a povinnosti poskytovat informace podle InfZ zabýval v minulosti i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 16.5.2007 ve věci sp. zn. 3 Ads 33/2006 (www.nssoud.cz, č. 8/2007 Sb. NSS) dospěl k závěru, že povinnost mlčenlivosti (tam stanovená v § 24a zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a v § 23 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů) nemá ve svém důsledku omezit aplikaci InfZ. Byť se v tamní věci jednalo o svojí podstatou zčásti odlišný charakter mlčenlivosti, tento závěr lze v otázce vztahu InfZ a zvláštních pravidel mlčenlivosti plynoucích ze zvláštních zákonů k výkladu § 19 InfZ analogicky aplikovat i na právě posuzovanou věc.

Již ze shora uvedeného plyne, že jestliže žalovaný dovodil, že jsou ohledně listin získaných v rámci kontrolních pravomocí od společnosti ČEZ Distribuce, a.s. kumulativně splněny všechny podmínky pro neposkytnutí informací podle § 11 odst. 3 InfZ, jde o závěr nezákonný, založený nesprávnou aplikací § 11 odst. 3 InfZ v kontextu s § 19 InfZ, vyvolávající nezákonnost napadeného rozhodnutí. Listiny získané žalovaným v rámci jeho kontrolních pravomocí od společnosti ČEZ Distribuce, a.s. nejsou informacemi, jejichž poskytnutí by bylo lze odmítnout s poukazem na povinnost mlčenlivosti podle § 12 odst. 2 písm. f) zákona o státní kontrole a podle § 17 odst. 13 energetického zákona. Tato mlčenlivost neprolamuje obecnou povinnost žalovaného informace podle InfZ poskytnout a nemůže být nástrojem pro odmítnutí poskytnutí informací.

Za tohoto stavu je již bezpředmětné zabývat se zbylými dílčími argumentačními body žaloby i napadeného rozhodnutí a vyjádření žalovaného, jejichž vypořádání by na podstatě shora vytknuté nezákonnosti napadeného rozhodnutí ničeho nezměnilo.

Ve vztahu k dalšímu řízení před žalovaným však zdejší soud považuje za potřebné ke shora uvedenému dodat, že disputace v tom směru, zda kontrolovaný subjekt, tedy společnost ČEZ Distribuce, a.s., je či není povinným subjektem podle InfZ, není namístě, neboť byla-li informace podle InfZ žádána u žalovaného, který povinným subjektem je, pak ji musí on jako povinný subjekt vyřídit postupem podle InfZ, aniž by bylo jakkoli relevantní zjištění, zda i někdo jiný (tu tedy společnost ČEZ Distribuce, a.s.) je podle InfZ povinným subjektem.

Dále je zapotřebí dodat, že pokud byly listiny získané žalovaným v rámci jeho kontrolních pravomocí od společnosti ČEZ Distribuce, a.s. podkladem pro závěr učiněný v rámci kontrolních pravomocí, jenž se materializoval v Protokolu č. K004711 pořízeném o výsledku kontroly, podle něhož společnost ČEZ Distribuce, a.s. v postavení provozovatele distribuční soustavy při připojování fotovoltaické výrobny elektřiny žalobce neporušila energetický zákon, pak jde o listiny, které vznikly kontrolní činností žalovaného. Touto kontrolní činností sice „nevznikly“ samotné úkony, jež jsou na originálech listin zachyceny, avšak ty listiny, které byly v rámci kontroly subjektem, který byl kontrolován, vyhotoveny a předány žalovanému, jsou listinami vyhotovenými a předanými žalovanému v rámci kontroly, jimiž mělo být prokazováno, že k porušení energetického zákona nedošlo. Tyto listiny založené v kontrolním protokolu tedy vznikly k prokázání dodržení energetického zákona ze strany kontrolovaného subjektu v přímé souvislosti s uskutečňováním kontroly ze strany žalovaného a jejich vznik je tedy dán kontrolní činností žalovaného. Ani s odkazem na § 11 odst. 3 věty druhé InfZ je tedy nelze ze strany žalovaného neposkytnout.

Samotným obsahem těchto listin se však napadené rozhodnutí nezabývá, na obsahu těchto listin není vystavěno ani samotné rozhodnutí o částečném odmítnutí jejich poskytnutí ani napadené rozhodnutí, tyto listiny nejsou ani součástí spisu o vyřízení žalobcovy žádosti, a tedy zdejším soudem nelze bez dalšího prima vista posoudit, zda není dán jiný důvod pro jejich neposkytnutí vyplývající z ochrany jejich obsahu. Proto zdejší soud nemohl, fakticky „za žalovaného“, posoudit existenci některého z dalších žalovaným neaplikovaných důvodů pro jejich neposkytnutí, a tedy v daném případě s ohledem na důvody částečného odmítnutí, kterými žalovaný argumentoval, nebylo namístě postupovat podle § 16 odst. 4 InfZ a žalovanému bez dalšího nařídit celé tyto listiny žalobci poskytnout. Důvody, které žalovaný aplikoval, nicméně obstát nemohou, jak je shora uvedeno, a na žalovaném bude zabývat se samotným obsahem uvedených listin a poskytnout je po zvážení dalších důvodů pro případné omezení jejich poskytnutí v rozsahu, který bude odpovídat zjištěním žalovaného ohledně jejich samotného obsahu.

Zdejší soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí je zatíženo nezákonností, což je důvodem pro jeho zrušení podle § 78 odst. 1 s.ř.s. a pro vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení podle § 78 odst. 4 s.ř.s., aniž by zdejší soud mohl postupovat podle § 16 odst. 4 InfZ. Nápravy nechť je dosaženo ve stádiu řízení před žalovaným o žalobcově rozkladu, kde bude žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu podle § 78 odst. 5 s.ř.s., a to jak v otázkách důvodů, o které opřel své rozhodnutí, tak v návodu dalšího postupu zahrnujícího posouzení samotného obsahu žalobcem požadovaných listin.

V. Náklady řízení

Výrok o nákladech řízení účastníků se opírá o § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný ve věci úspěšným nebyl, a proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalobce byl ve věci úspěšným, a proto mu náleží právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti žalovanému. Za účelně vynaložené náklady, tedy náklady, které byly v řízení před zdejším soudem žalobcem vynaloženy důvodně, zdejší soud pokládá náklady na zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. K zaplacení byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 14.8.2013

JUDr. David Raus, Ph.D., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Eva Drlová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru