Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

62 A 38/2012 - 71Rozsudek KSBR ze dne 05.12.2013


přidejte vlastní popisek

62 A 38/2012-71

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: P. E., zastoupeného JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem Uherské Hradiště, Moravní nábř. 1205, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem Zlín, třída Tomáše Bati 21, za účasti: Lesy České republiky, s. p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 28. 3. 2012, č. j. KUZL 18401/2012, sp. zn. KUSP 1745/2012 ÚP-Ha,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 28. 3. 2012, č. j. KUZL 18401/2012, sp. zn. KUSP 1745/2012 ÚP-Ha, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 12 712 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Marie Šupkové, advokátky se sídlem Uherské Hradiště, Moravní nábř. 1205.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. KUSP 1745/2012 ÚP-Ha, č. j. KUZL 18401/2012.

I. Podstata věci

Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2012, č. j. KUZL 18401/2012, sp. zn. KUSP 1745/2012 ÚP-Ha, bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Staré Město, odboru stavebního úřadu a územního plánu, ze dne 28. 11. 2011, č.j. MeUSM/06078/2011, sp.zn. SÚ/02312/2011/On. Tímto rozhodnutím bylo žalobci a J. E., nařízeno odstranit stavbu „Část oplocení u rekreačního objektu č. e. 46 v obci Salaš, která zasahuje na pozemek parc.č. 1045“ na pozemku p. č. 1045 v k.ú. Salaš u Velehradu, provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Současně byla žalobci a J. E., jakožto vlastníkům této stavby, uložena povinnosti nahradit náklady řízení.

II. Shrnutí procesních stanovisek účastníků

Žalobce v podané žalobě namítá, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť potvrdilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterému však předcházelo řízení vykazující zásadní procesní vady. Žalobce se domnívá, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se stavebním zákonem a zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, a navíc ve věci, kterou je oprávněn rozhodovat pouze soud.

Dle přesvědčení žalobce se v daném případě jedná o stavbu neoprávněnou, avšak povolenou, a tedy stavbu, která nespadá do pravomoci stavebního úřadu. Zásah do vlastnického práva na ochranu vlastníka, na jehož pozemku někdo zřídí stavbu, je upraven v § 135c zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Žalovaný tedy neměl důvod postupovat podle § 129 stavebního zákona a zahájit řízení o odstranění stavby s tvrzením, že jde o stavbu provedenou v rozporu s vydaným povolením, ale naopak měl vyslovit svou věcnou nepříslušnost v dané věci a odkázat dotčeného vlastníka pozemku k příslušnému soudu.

Žalobce rovněž poukázal na to, že je výlučným vlastníkem stavby pro rodinnou rekreaci č. e. 46 k.ú. Salaš u Velehradu včetně součástí a příslušenství této stavby, a tedy i vlastníkem sporného oplocení. Má tedy za to, že jeho matka J. E. neměla být ve správním řízení účastníkem, kterému by byla ukládána povinnost odstranit předmětnou stavbu oplocení.

Svůj nesouhlas vyslovil žalobce i ve vztahu k výroku č. II. prvostupňového rozhodnutí, kterým mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení podle § 79 odst. 5 správního řádu. Žalobce poukazuje na to, že jako dědic nemovitostí (i oplocení) žádnou právní povinnost neporušil.

Žalobce proto navrhuje, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na svém závěru setrval v podané replice i po celou dobu řízení před zdejším soudem.

Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasí a namítá, že stavba oplocení byla provedena v rozporu s vydaným souhlasem k ohlášení drobné stavby, a tedy v rozporu se stavebně-právními předpisy. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, tak připouští pochybení a souhlasí s jeho zrušením. Ve zbytku navrhuje žalobu zamítnout.

III. Podstatné skutečnosti

Ze spisu vyplývá, že žalobce se stal výlučným vlastníkem stavby pro rodinnou rekreaci e. č. 46 na pozemku p. č. 1075 v k.ú. Salaš u Velehradu, na základě rozhodnutí o dědictví.

Stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby oplocení na základě podnětu státního podniku Lesy České republiky, v němž bylo uvedeno, že předmětné oplocení je postaveno i na pozemku p. č. 1045 v k.ú. Salaš u Velehradu, který je ve vlastnictví tohoto podniku.

Stavební úřad vyzval žalobce k předložení dokladů osvědčujících stavbu oplocení v souladu se stavebně technickými předpisy. Žalobce předložil sdělení MNV Velehrad ze dne 24. 11. 1987, že proti ohlášené drobné stavbě – oplocení na pozemku p. č. 1125/65, MNV nemá námitek.

Stavební úřad však dospěl k závěru, že oplocení na pozemku p. č. 1045 je stavbou provedenou v rozporu s tímto sdělením a poučil žalobce o tom, že může požádat o dodatečné povolení stavby. To žalobce neučinil.

Rozhodnutím ze dne 28. 11. 2011 tak stavební úřad nařídil odstranění drátěného oplocení na ocelových sloupcích založených na betonových patkách o délce 30,45 m na p. č. 1045 v k.ú. Salaš u Velehradu, neboť dospěl k závěru, že předmětné oplocení bylo povoleno na pozemku p. č. 1125/65 – nyní pozemek p. č. 1076. Na pozemku p. č. 1045 v k.ú. Salaš u Velehradu oplocení povoleno nebylo, a proto jde z hlediska stavebního zákona o stavbu oplocení provedenou v rozporu s vydaným sdělením k ohlášení drobné stavby ze dne 24. 11. 1987.

IV. Posouzení věci

Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), přitom jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a shledal, že žaloba je důvodná. O žalobě přitom rozhodl bez jednání, neboť k tomu byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

Nejprve se soud zabýval tím, zda byly v daném případě splněny podmínky pro nařízení odstranění stavby oplocení podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.

Podle tohoto ustanovení stavební úřad nařídí odstranění mj. takové stavby, která byla provedena v rozporu s rozhodnutím nebo opatřením nebo jiným úkonem vyžadovaným stavebním zákonem.

V daném případě bylo nařízeno odstranění části oplocení na p. č. 1045. Žalobce k výzvě stavebního úřadu doložil souhlas s ohlášením stavby oplocení na pozemku p. č. 1125/65. Ze spisu přitom vyplynulo (z výpisů LV č. 407 a 466), že pozemek p. č. 1045 byl původně pozemkem p. č. 1125/35 a pozemek p. č. 1076 byl pozemkem p. č 1125/65. Tuto skutečnost žalobce v žalobě nerozporuje. Lze tedy vyjít z toho, že byla-li souhlasem z roku 1987 povolena výstavba oplocení na pozemku p. č. 1125/65, byla stavba povolena na dnešním pozemku p. č. 1076. O tom, že by byla povolena stavba oplocení i na pozemku p. č. 1045 (resp. podle dřívějšího označení na pozemku p. č. 1125/35), správní spis neobsahuje žádný podklad.

Ohlášení a následné sdělení ze dne 1987 tedy opravňovalo stavebníka vybudovat oplocení pouze na pozemku p. č. 1125/65 (nyní p. č. 1076). Odstranění této části oplocení přitom nebylo napadeným rozhodnutím nařízeno. Napadeným rozhodnutím bylo nařízeno odstranění pouze té části oplocení, která se nachází na p. č. 1045. Ve vztahu k ní žalobce žádného dokladu nepředložil. Žalobce tak neprokázal, že bylo oplocení na pozemku p. č. 1045 postaveno v souladu s veřejnoprávními předpisy a ani nepředložil požadované doklady k tomu, aby mohlo být zahájeno řízení o dodatečném povolení stavby. Ostatně ani o zahájení řízení o dodatečné povolení stavby nepožádal. Stavební úřad tak nemohl postupovat jinak, než že nařídil odstranění stavby, neboť stavba oplocení na pozemku p. č. 1045 nebyla předmětem tehdejšího ohlášení a sdělení MNV, a bylo-li oplocení na tomto pozemku postaveno, stalo se tak v rozporu se souhlasem z roku 1987 a tedy v rozporu s úkonem stavebního úřadu ve smyslu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Soud tedy neshledal na straně stavebního úřadu ani žalovaného žádnou nezákonnost.

Pokud jde o otázku vlastnictví pozemku p.č. 1045, jedná se o otázku v daném řízení zcela nepodstatnou. Předmětem řízení o odstranění stavby totiž nebylo posuzování toho, kdo je vlastníkem tohoto pozemku, ale toliko toho, zda bylo oplocení postaveno v souladu s veřejnoprávními předpisy na úseku stavebního zákona.

Je totiž třeba rozlišovat mezi stavbou „neoprávněnou“ a „nepovolenou“. K rozdílu mezi nepovolenou a neoprávněnou stavbou se vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24.10.2000, sp. zn. II. ÚS 325/2000, dostupném na www.nalus.usoud.cz, který uvedl: „Ustanovení § 135c občanského zákoníku řeší případy, kdy stavebník postaví na pozemku stavbu neoprávněně, tj. není-li k tomu z hlediska předpisů občanského práva oprávněn. Z hlediska občanskoprávního může zřídit občan stavbu především na základě práva vlastnického. Pokud tento předpoklad není splněn, jde z občanskoprávního hlediska o tzv. neoprávněnou stavbu. Podle § 135c obč. zák. se tedy rozhoduje o tom, zda má stavebníku vlastnictví ke stavbě zůstat nebo zda bude se stavbou naloženo jinak v případě, že stavebník - vlastník stavby neměl potřebné občanskoprávní oprávnění. Od občanskoprávního oprávnění zřídit stavbu je třeba rozlišovat, zda stavebník je oprávněn stavbu zřídit i podle předpisů správního práva, stavebních předpisů. Od neoprávněné stavby je tedy třeba odlišovat nesplnění některé z náležitostí, které při stavbě vyžadují stavební předpisy - zda tedy na stavbu bylo vydáno územní rozhodnutí, zda bylo vydáno rozhodnutí o přípustnosti stavby čili stavební povolení atd.“. Zjednodušeně řečeno: stavba neoprávněná je stavbou umístěnou na cizím pozemku, aniž by k tomu dal vlastník pozemku souhlas, zatímco stavba nepovolená je stavbou postavenou v rozporu se stavebním zákonem, a to bez ohledu na to, zda na pozemku ve vlastnictví stavebníka či někoho jiného.

Stavební úřad přitom nemá pravomoc hodnotit vlastnické právo a nemůže tedy ani určit, zda se v daném případě jednalo o neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c občanského zákoníku a případně na základě takového závěru nařídit odstranění stavby. Ostatně stavební úřad tak v daném případě ani nečinil, toliko posuzoval, zda byla stavba oplocení na pozemku p. č. 1045 stavbou nepovolenou ve smyslu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy stavbou provedenou bez rozhodnutí, opatření nebo jiného úkonu stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem nebo v rozporu s ním.

V daném případě tedy nebylo předmětem řízení to, zda je předmětná stavba oplocení i stavbou neoprávněnou ve smyslu § 135c občanského zákoníku, ale toliko to, zda se jedná o stavbu nepovolenou ve smyslu stavebního zákona. K posouzení této otázky stavební úřad oprávněný i příslušný je a toliko tuto otázku posuzoval.

Soud souhlasí se žalovaným i v tom, že je pro dané řízení o odstranění stavby zcela nepodstatné, že vlastník pozemku p. č. 1045 po více než dvě desetiletí nevznesl proti stavbě oplocení žádnou námitku. Soud má totiž v rozporu se žalobcem za to, že stavební úřad je oprávněn nařídit odstranění nepovolené stavby bez časového omezení. Je totiž ve veřejném zájmu, aby stavby, které jsou postaveny v rozporu s veřejnoprávními předpisy (se stavebním povolením či jiným úkonem stavebního úřadu), byly buď dodatečně povoleny, nebo odstraněny.

Uvádí-li žalobce, že v současné době pro stavbu oplocení není třeba stavebního povolení ani ohlášení, je třeba poukázat na § 96 odst. 2 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 (jak ostatně učinil i žalovaný), podle něhož pro stavby, které nevyžadují stavební povolení ani ohlášení podle § 103 odst. 1 a 2 stavebního zákona (tedy i ploty a oplocení - § 103 odst. 1 písm. d/ bod 6 a 7 stavebního zákona), postačí územní souhlas. Z uvedeného je zřejmé, že stavba plotu i za současné právní úpravy není zcela bez kontroly, ale je třeba územního souhlasu stavebního úřadu ve smyslu § 96 stavebního zákona. Jak je uvedeno výše, soud nesouhlasí s tím, že se ohlášení a sdělení MNV z roku 1987 vztahuje na tu část oplocení, která se nachází na pozemku p. č. 1045, a proto by ve vztahu k této části oplocení byl územní souhlas nezbytný.

Námitku, že stavební úřad rozhodoval mimo rámec své pravomoci, tak soud důvodnou neshledal.

Jinak tomu ale bylo, pokud šlo o námitku týkající se výroku II. prvostupňového rozhodnutí, kterým byla žalobci i J. E. uložena povinnost k náhradě nákladů řízení podle § 79 odst. 5 správního řádu. Tuto námitku totiž soud shledal důvodnou.

Podle § 79 odst. 5 správního řádu uloží správní orgán povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Prováděcí právní předpis stanoví výši paušální částky nákladů řízení a výši paušální částky nákladů řízení ve zvláště složitých případech nebo byl-li přibrán znalec. V případech hodných zvláštního zřetele lze výši paušální částky na požádání snížit.

V případě řízení o odstranění stavby je třeba považovat za osobu, která toto řízení porušením své právní povinnosti vyvolala, toho, kdo stavbu v rozporu se stavebním zákonem jako stavebník realizoval (tj. toho, kdo oplocení na pozemku p. č. 1045 jako stavebník postavil). V daném případě to nebyl žalobce, ale zřejmě jeho právní předchůdce. Žalobce se totiž vlastníkem oplocení stal až na základě dědické dohody v roce 2003, zatímco oplocení bylo vybudováno dávno předtím (zřejmě v roce 1987). Za této situace nelze považovat žalobce za účastníka, který je ve smyslu § 79 odst. 5 správního řádu povinen platit náklady řízení. Ke shodnému závěru ostatně dospívá i žalovaný ve vyjádření k žalobě, neboť souhlasí se zrušením výroku II. prvostupňového rozhodnutí. Právě toto pochybení je tedy důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Soud k tomu pouze podotýká, že v daném případě mu nezbývá, než zrušit druhostupňové rozhodnutí jako celek, neboť druhostupňové rozhodnutí potvrdilo jedním výrokem celé prvostupňové rozhodnutí (tj. oba jeho výroky).

Soud dále hodlal vážit, zda stavební úřad správně uložil povinnost odstranit stavbu oplocení žalobci i jeho matce J. E., přestože výlučným vlastníkem stavby pro rodinnou rekreaci je žalobce. Podle názoru soudu však takovou námitku žalobce účinně uplatnit nemůže, neboť se nijak nedotýká jeho práv. I kdyby se stavební úřad dopustil žalobcem tvrzeného pochybení, nemohl by jím být dotčen ve svých právech žalobce, ale toliko J. E., které bylo odstranění stavby uloženo, ačkoli podle tvrzení žalobce není vlastníkem stavby oplocení. Toliko v jejích právech se tak mohlo nesprávné posouzení této otázky odrazit a toliko J. E. - jako žalobkyně - by tak byla oprávněna tuto námitku účinně vznést. Vzhledem k tomu se soud touto námitkou zabývat nemůže.

S ohledem na to, že je rozhodnutí žalovaného rušeno, považuje soud za potřebné se ve vztahu k dalšímu průběhu řízení před žalovaným k této otázce přesto vyjádřit.

Podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařídí stavební úřad odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena.

Uvedené ustanovení tak umožňuje nařídit odstranění stavby vlastníkovi stavby, případně s jeho souhlasem stavebníkovi stavby.

Ze spisu vyplynulo, že sice pozemek p. č. 1076 je v podílovém spoluvlastnictví žalobce a Jarmily Erbanové, nicméně stavba pro rodinnou rekreaci je ve výlučném vlastnictví toliko žalobce.

S ohledem na tvrzení žalobce tedy bude v novém řízení na žalovaném (případně na stavebním úřadu), aby postavil najisto, zda je vlastníkem předmětného oplocení žalobce i Jarmila Erbanová z titulu spoluvlastnictví k pozemku p. č. 1076 nebo toliko žalobce jako výlučný vlastník stavby pro rodinnou rekreaci, která je umístěna uprostřed tohoto pozemku (na pozemku p. č. 1075). Při tom mu může být inspirací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 370/2010, v němž je poukázáno na to, že dřívější právní názor, že stavby vedlejší (kůlny, stodoly, oplocení, žumpy) plní doplňkovou funkci ke stavbě hlavní a jsou jejím příslušenstvím, uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, a judikatura z něj nadále nevychází (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 30 Cdo 63/2003).

V usnesení ze dne 27. 6. 2011 Nejvyšší soud uvedl, že „názor o tom, že oplocení je příslušenstvím domu, má kořeny ve starších stavebních předpisech, jak plyne z užití obratu „stavby, které plní doplňkovou funkci ke stavbě hlavní“ (viz § 55 zákona č. 50/1976 Sb.). Toto vymezení však sloužilo jen k účelům stavebního práva, vymezovalo pro účely stavebního řízení tzv. drobné stavby a navíc podléhalo vývoji. Z § 3 vyhlášky č. 85/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se podává, že drobnými stavbami se rozumí doplňkové stavby ke stavbě hlavní uvedené v odstavci 1 a také další (tedy nikoliv již doplňkové) stavby uvedené v odstavci 2, včetně oplocení. Stavební předpisy navíc neurčují, co je a co není příslušenstvím podle § 120 obč. zák.; pro klasifikaci věci jako příslušenství záleží vždy na konkrétních okolnostech věci“. Nejvyšší soud zde dovodil, že základní funkcí oplocení je ochrana pozemku (a jen nepřímo domu na něm postaveného), a že tedy v určitých případech může být oplocení příslušenstvím pozemku, na kterém stálo.

Zdejší soud k tomu dodává, že otázku vlastnictví oplocení je třeba vždy posuzovat individuálně na základě konkrétních skutkových zjištění. V daném případě tedy bude třeba vážit, zda je oplocení příslušenstvím pozemku p. č. 1076 nebo stavby pro rodinnou rekreaci. Nikoli zanedbatelnou úlohu při tom bude mít i sdělení žalobce a J. E. k otázce vlastnictví oplocení.

V. Závěr

Soud tedy uzavírá, že se žalovaný dopustil žalobcem namítané nezákonnosti, neboť uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení v rozporu s § 79 odst. 5 správního řádu. Soud tak dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Napadené rozhodnutí tak zrušil podle § 78 odst. 1 a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

VI. Náklady řízení

O nákladech řízení účastníků rozhodl zdejší soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný úspěšný nebyl, právo na náhradu nákladů řízení nemá. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu byla přiznána náhrada nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek (tj. 4 000 Kč) a za právní zastoupení (tři úkony právní služby po 2 100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 – převzetí věci a příprava zastoupení, podání žaloby a repliky – společně se třemi režijními paušály po 300 Kč, tj. 8 712 Kč. Vzhledem k tomu, že je advokát plátcem DPH, byla částka za odměnu a náhrady navýšena o DPH. Celkem je tedy žalovaný povinen zaplatit 12 712 Kč. K zaplacení byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta.

Pokud se žalobce domáhá přiznání náhrady nákladů podle předložených příjmových dokladů, je třeba uvést, že soud je v řízení podle s. ř. s. oprávněn přiznat náhradu nákladů řízení pouze podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.

Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady řízení vznikly (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 5.12.2013

JUDr. David Raus, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru