Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

62 A 2/2015 - 47Rozsudek KSBR ze dne 25.08.2016


přidejte vlastní popisek

62A 2/2015-47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: Plakát MB, s.r.o., se sídlem Pohraniční Stráže 1156, Varnsdorf, zastoupený JUDr. Robertem Vargou, advokátem advokátní kanceláře Varga, Vacík & Partners advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 27.10.2014, sp. zn. KUSP 53955/2014 ÚP-Vác, č.j. KUZL 62814/2014,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 27.10.2014, č.j. KUZL 62814/2014, sp. zn. KUSP 53955/2014 ÚP-Vác, a rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru stavebních a dopravních řízení, ze dne 23.7.2014, č.j. MMZL 115164/2014, sp.zn. MMZL-SÚ-045851/2014/So, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 228 Kč k rukám JUDr. Roberta Vargy, advokáta se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27.10.2014, sp.zn. KUSP 53955/2014 ÚP-Vác, č.j. KUZL 62814/2014, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru stavebních a dopravních řízení (dále jen „stavební úřad“), ze dne 23.7.2014, č.j. MMZL 115164/2014, sp.zn. MMZL-SÚ-045851/2014/So, kterým stavební úřad zamítl žádost žalobce o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby „Plakátovací plochy“ na pozemcích st.p. 6571, 6905, 7658 a p.č. 2216/11, v k.ú. Zlín a na pozemcích st.p. 86/2, 970/2, 976/6, 1173, 1311/1, 1781 a p.č. 1922/39 v k.ú. Malenovice u Zlína. Stavební úřad svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nezískal nezbytný podklad pro umístění propagačního zařízení, kterým je výjimka z obecně závazné vyhlášky č. 8/2005, vydané statutárním městem Zlín, o požadavcích pro umísťování informačních, reklamních a propagačních zařízení, ve znění obecně závazné vyhlášky č. 15/2006, kterou se mění obecně závazná vyhláška č. 8/2005 o požadavcích pro umísťování informačních, reklamních a propagačních zařízení (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 8/2005“).

Proti shora uvedenému rozhodnutí žalobce podal odvolání, které žalovaný zamítl s tím, že nedošlo k porušení zásady zákonnosti; podle žalovaného obecně pro správní orgány platí, že jsou při své činnosti vázány celým právním řádem, všemi právními předpisy, tedy i těmi podzákonnými. Stavební úřad tak byl při svém rozhodování povinen respektovat obecně závaznou vyhlášku č. 8/2005.

Závěry žalovaného a stavebního úřadu nyní žalobce napadá podanou žalobou.

I. Shrnutí žaloby

Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalovaný v rozporu s § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), aplikoval ustanovení obecně závazné vyhlášky č. 8/2005, jež je v rozporu s ústavním pořádkem. Žalobce zdůrazňuje, že předmětná vyhláška byla vydána podle § 71 odst. 6 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“), který platil do 31.12.2006. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „nový stavební zákon“), který předchozí zákon nahradil, však již takové zákonné zmocnění k vydání obecně závazné vyhlášky nezná.

Žalobce v této souvislosti poukazuje na to, že podle článku 4 obecně závazné vyhlášky č. 8/2005 povoluje výjimku k umístění reklamního zařízení mimo vyhláškou vymezená místa Rada města Zlína. Ze znění vyhlášky však podle žalobce nevyplývají konkrétní kritéria, za nichž lze výjimku udělit, a nelze tak předvídat, jak Rada města Zlína rozhodne. Takto udělované výjimky jsou podle žalobce nepřezkoumatelné a dochází tím též k porušení principu právní jistoty, předvídatelnosti práva a zákazu libovůle veřejné moci. Žalobce poukazuje na to, že na základě žádosti o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, mu byl poskytnut seznam udělených výjimek, z něhož vyplynulo, že Rada města Zlína zjevně zvýhodňuje subjekty, které jsou založeny či zřízeny statutárním městem Zlín. Přitom nejméně jeden z těchto subjektů provozuje výdělečnou činnost, účastní se tudíž hospodářské soutěže a získává tak neoprávněnou výhodu oproti jiným soutěžitelům. Tento postup je proto podle žalobce nejen v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7.9.2011, Pl. ÚS 56/10, č. 151/2011 Sb. ÚS, ale i s § 19a odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů.

Z výše uvedených důvodů se žalobce domáhá zrušení jak napadeného rozhodnutí žalovaného, tak i jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí. Na svém procesním postoji žalobce setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

Žalovaný uvádí, že napadené rozhodnutí je zákonné. Vzhledem k tomu, že navrhované plakátovací plochy měly plochu do 8 m, jednalo se o reklamní zařízení podléhající obecně závazné vyhlášce č. 8/2005. Vzhledem k tomu, že žádost žalobce o povolení výjimky pro umístění propagačně – informační plakátovací plochy ve 20 lokalitách na území statutárního města Zlín byla usnesením Rady města Zlína č. 63/19R/2013 dne 23.9.2013 zamítnuta, byla ve smyslu § 51 odst. 3 správního řádu zamítnuta i žalobcova žádost o umístění stavby.

Podle žalovaného není stavební úřad ani žalovaný oprávněn zkoumat zákonnost předmětné obecně závazné vyhlášky č. 8/2005, stejně tak jako nejsou oprávněni posuzovat zákonnost výjimky udělené Radou města Zlína. Podle žalovaného k přezkoumání podzákonných právních předpisů a jejich souladu se všemi právními předpisy je oprávněn pouze soud, přičemž žalovaný a stavební úřad jsou všemi podzákonnými právními předpisy striktně vázáni.

Taktéž žalovaný setrval na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před zdejším soudem. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III. Právní posouzení věci

Žaloba byla podána včas (§ 72 zákona č. 150/2003 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného, bez jednání za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Podstatou žalobní argumentace je otázka ústavnosti a zákonnosti aplikace obecně závazné vyhlášky č. 8/2005; žalovaný zastává názor spočívající ve striktním dodržování všech podzákonných právních předpisů, a míní tím i obecně závaznou vyhlášku č. 8/2005.

Obecně závazná vyhláška č. 8/2005 byla vydána na základě § 71 odst. 6 starého stavebního zákona, ve spojení s § 10 písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“), podle něhož povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou, stanoví-li tak zvláštní zákon.

Podle § 71 odst. 6 starého stavebního zákona může obec obecně závaznou vyhláškou vydanou v samostatné působnosti stanovit své požadavky pro umísťování zařízení ve svém územním obvodu z hlediska místních podmínek.

Starý stavební zákon tak umožňoval obcím regulovat umisťování informačních, reklamačních a propagačních zařízení na základě daných místních podmínek, a to prostřednictvím požadavků obsažených v obecně závazných vyhláškách.

Od 1.1.2007 nabyl účinnosti nový stavební zákon. Podle § 197 bodu 3. tohoto zákona se zrušuje i starý stavební zákon, přičemž nový stavební zákon ve svých přechodných a závěrečných ustanovení neobsahuje přechodná ustanovení, jež by se vztahovala k obecně závazným vyhláškám vydaným podle starého stavebního zákona.

Podle § 169 odst. 1 nového stavebního zákona jsou právnické osoby, fyzické osoby a příslušné orgány veřejné správy povinny při územně plánovací a projektové činnosti, při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb respektovat záměry územního plánování a obecné požadavky na výstavbu [§ 2 odst. 2 písm. e)] stanovené prováděcími právními předpisy.

Jedním z těchto prováděcích právních předpisů je i vyhláška s celostátní působností č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), která mimo jiné stanoví podmínky pro umisťování staveb pro reklamu a reklamní zařízení (§ 24d vyhlášky č. 501/2006 Sb.).

Je proto nezbytné primárně posoudit otázku, zda poté, co byl zrušen starý stavební zákon, který obsahoval zákonné zmocnění k vydání obecně závazné vyhlášky, jejímž předmětem byla mimo jiné regulace umisťování propagačních zařízení, mohla být obecně závazná vyhláška č. 8/2005 nadále aplikována a vynucována.

Zdejší soud plně reflektuje ústavní právo dané obcím k přijímání právní regulace v rámci samostatné působnosti obce (článek 104 odst. 3 Ústavy). Obce jsou na základě tohoto článku Ústavy zmocněny k originární normotvorbě spočívající ve vydávání obecně závazných vyhlášek (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 11.12.2007, Pl. ÚS 45/06, č. 218/2007 Sb. ÚS a ze dne 11.6.2003, Pl. ÚS 11/02, č. 87/2003 Sb. ÚS.).

Stanovení mezí samostatné působnosti obce svěřila Ústava zákonu, kterým je zákon o obcích, který v § 10 stanoví věcné oblasti, v nichž jsou obce oprávněny vydávat obecně závazné vyhlášky. Podle § 10 může obec v samostatné působnosti ukládat povinnosti obecně závaznou vyhláškou k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány (písm. a/), pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku (písm. b/), k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti (písm. c/) a stanoví-li tak zvláštní zákon (písm. d/).

Pravomoc obcí k vydávání obecně závazných vyhlášek je tedy založena přímo v Ústavě, ovšem zákonné zmocnění upravené v § 10 zákona o obcích vymezuje uplatnění této pravomoci co do rozsahu a zejména obsahu. Jinými slovy, svoji pravomoc (tu normotvornou) může obec prostřednictvím zastupitelstev realizovat pouze v mezích zákona.

V nyní projednávané věci byla vydána obecně závazná vyhláška na základě § 10 písm. d) zákona o obcích, tedy na základě zákonného zmocnění, které umožňuje zastupitelstvu vydat obecně závaznou vyhlášku též na základě výslovného zmocnění v jiném zvláštním zákoně; tu šlo konkrétně o § 71 odst. 6 starého stavebního zákona. Nutno podotknout, že tento zákonný odkaz nestanovil obcím imperativ k vydání obecně závazné vyhlášky. I nadále bylo na vůli zastupitelstva obce, zda danou problematiku upraví s ohledem na místní specifika či nikoli.

Situace u obecně závazných vyhlášek vydávaných na základě § 10 písm. d) zákona o obcích je proto specifická v tom smyslu, že taková obecně závazná vyhláška, se svým charakterem spíše blíží prováděcímu právnímu předpisu ke starému stavebnímu zákonu, avšak s omezenou místní působností.

Na zodpovězení otázky „normativního života“ obecně závazné vyhlášky vydané na základě § 10 písm. d) zákona o obcích po zrušení zmocňovacího ustanovení ve zvláštním zákoně lze podpůrně aplikovat závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho nálezu ze dne 20.10.2004, Pl. ÚS 52/03, č. 152/2004 Sb. ÚS., v němž Ústavní soud posuzoval právní osud vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí po zrušení zmocňovacího ustanovení zákona.

Ústavní soud tu mimo jiné konstatoval: „[p]okud zákonodárce zruší příslušné zmocňovací ustanovení zákona, nelze […] sice hovořit o tom, že taková derogace rovněž bez dalšího vyvolává formální derogaci prováděcích právních předpisů, je však třeba v takové situaci vždy zkoumat materiální předpoklady existence a působení (účinnosti) takového odvozeného právního předpisu. Takový právní předpis – dokud nebude formálně právně zrušen jiným normativním právním aktem – sice zůstává platným právním předpisem, při jeho aplikaci je však třeba přihlížet ke skutečnosti, že zde chybí materiální předpoklad působení takového předpisu, tedy konkrétní zákonné zmocnění. Jen na okraj k tomu Ústavní soud poznamenává, že pokud je pak v takové situaci soudní moc konfrontována s otázkou, zda příslušný právní předpis aplikovat, musí se nutně vypořádat právě s absencí materiálních předpokladů působení takového právního předpisu, tj. jeho účinnosti, a takovému předpisu odepřít aplikaci (čl. 95 odst. 1 Ústavy).“.

Zdejší soud není nadán pravomocí k tomu, aby zrušil obecně závaznou vyhlášku č. 8/2005, avšak ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Na straně jedné tedy obecně závazná vyhláška č. 8/2005 formálně existuje, absentuje však její materiální působení (účinnost), které by se opíralo o konkrétní zákonné zmocnění, neboť došlo k jeho derogaci. Proto tato obecně závazná vyhláška nemůže být na danou věc aplikována, neboť účinky, jimiž by zasáhla do osobní či majetkové sféry práv jejích adresátů, by postrádaly jakoukoli zákonnou oporu.

Žalobcova argumentace zastávající názor o neaplikovatelnosti obecně závazné vyhlášky č. 8/2005 je proto správná a důvodná. Je třeba žalobci přisvědčit, že na posouzení umístění stavby „Plakátovací plochy“ na pozemcích st.p. 6571, 6905, 7658 a p.č. 2216/11, v k.ú. Zlín a na pozemcích st.p. 86/2, 970/2, 976/6, 1173, 1311/1, 1781 a p.č. 1922/39 v k.ú. Malenovice u Zlína, stavební úřad a žalovaný nemohli vůbec tuto vyhlášku aplikovat, neboť v době podání žádosti o vydání územního rozhodnutí, tj. ke dni 4.4.2014, bylo již zákonné zmocnění k jejímu vydání derogováno.

Vzhledem k tomu stavební úřad a žalovaný nepostupovali správně, neboť požadovali po žalobci pro vydání kladného rozhodnutí o umístění stavby nad rámec zákona splnění podmínek obecně závazné vyhlášky č. 8/2005, tedy podmínek postrádajících jakoukoli zákonnou oporu. Žalobce však nemohl být pravidly obsaženými v této obecně závazné vyhlášce jakkoli vázán a po žalobci tak bylo bezdůvodně vyžadováno splnění povinnosti nad rámec zákona.

Správní orgány se v každé věci musí vždy předně zabývat tím, zda na právě posuzovanou věc je konkrétní podzákonný právní předpis aplikovatelný, a to tím spíše v případech, kdy je již z textu takového předpisu zřejmé, že byl vydán na základě zákona, který již před několika lety pozbyl platnosti a účinnosti. Přijetím nesprávného právního názoru ohledně aplikace předmětné vyhlášky zatížil jak stavební úřad tak žalovaný své rozhodnutí nezákonností spočívající v zásadním rozporu jeho rozhodnutí se zásadou legality ve smyslu § 2 odst. 1 správního řádu ve spojení s čl. 2 odst. 4 Ústavy.

S ohledem na to, že výše uvedený postup žalovaného a stavebního úřadu zásadním způsobem atakoval zákonnost jak napadeného rozhodnutí žalovaného, tak prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu, soud se již dále nezabýval dalšími dílčími žalobními námitkami a za této situace považoval rovněž za nadbytečné provádět k těmto námitkám dokazování, které se týkalo nepřezkoumatelného a neférového udělování výjimek Radou města Zlín.

Soud proto zrušil jak napadené rozhodnutí žalovaného (§ 78 dost. 1 s.ř.s.), tak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (§ 78 odst. 3 s.ř.s.), a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (dle § 78 odst. 4 s.ř.s.). V novém řízení je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

IV. Náklady řízení

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s.ř.s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Žalovaný ve věci nebyl úspěšný, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto mu náleží právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady ve výši 3 000 Kč za zaplacený soudní poplatek, dále náklady za právní zastoupení za dva úkony právní služby po 3 100 Kč spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a sepsání žaloby (§ 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), společně se dvěma režijními paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky) a částce 1 428 Kč odpovídající výši daně z přidané hodnoty, kterou je zástupce povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., celkem tedy 11 228 Kč. K zaplacení byla neúspěšnému žalovanému stanovena přiměřená lhůta.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 25. srpna 2016

Za správnost vyhotovení:
David Raus,v.r. Romana Lipovská
předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru