Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

62 A 10/2011 - 21Rozsudek KSBR ze dne 06.10.2011

Prejudikatura

7 As 58/2003 - 104


přidejte vlastní popisek

62 A 10/2011-21

USNESENÍ

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců JUDr. Jany Kubenové a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobců a) Ing. L. K. a b) A. K.é, oba zastoupeni Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem Rokycany, Míru 17, proti žalovanému Energetickému regulačnímu úřadu, se sídlem Jihlava, Masarykovo náměstí 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu ze dne 1. 7. 2011, č. j. 11987-23/2010-ERU,

takto:

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhají vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu ze dne 1. 7. 2011, č. j. 11987-23/2010-ERU, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 4. 2011, č.j. 11987-17/2010-ERÚ. Rozhodnutím ze dne 1. 7. 2011 předseda Energetického regulačního úřadu zamítl rozklad žalobců a potvrdil rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 4. 2011, kterým byl podle § 17 odst. 5 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 17. 8. 2011, zamítnut návrh žalobců, aby Energetický regulační úřad stanovil smlouvu o připojení mezi žalobci a společností ČEZ Distribuce, a. s., jako provozovatelem distribuční soustavy, ve znění, které je přílohou návrhu ze dne 11. 11. 2010.

Vzhledem k tomu, že žalobci označili jako žalovaného předsedu Energetického regulačního úřadu, považuje krajský soud za nezbytné předně vyjasnit otázku, kdo je v daném řízení žalovaným – zda Energetický regulační úřad nebo jeho předseda. Tuto otázku však již vyřešil Nejvyšší správní soud. Učinil tak sice ve vztahu k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, avšak podle názoru soudu zdejšího jsou jeho závěry plně aplikovatelné i na danou situaci. Energetický regulační úřad i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže jsou totiž ústředními orgány státní správy a z hlediska řešení této otázky jsou ve stejné situaci. Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 7 Afs 87/2007, www.nssoud.cz, uvedl, že označovat jako žalovaného předsedu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a nikoliv Úřad, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2006, č. j. 4 As 57/2005 – 64, a ze dne 15. 1. 2004, č. j. 6 A 11/2002 – 26, www.nssoud.cz). „Vždy je třeba rozlišovat, proti jakému rozhodnutí je žaloba podávána a kdo je účastníkem řízení. V dané věci je nepochybné, že žaloba byla podaná proti rozhodnutí předsedy Úřadu, ale tato skutečnost nezakládá jeho pasivní legitimaci v řízení o žalobě. Předseda Úřadu není samostatným správním orgánem, ale pouze funkční složkou Úřadu, která mimo jiné přezkoumává v rozkladovém řízení rozhodnutí v případě, že Úřad vydal jako ústřední orgán státní správy správní rozhodnutí v I. stupni. Správní orgán rozhodující o rozkladu i správní orgán I. stupně představují stejný správní orgán vymezený zákonným rámcem jeho věcné příslušnosti. Rozdílné je pouze to, komu z hlediska vnitřního organizačního uspořádání správního orgánu zákon zakládá funkční příslušnost rozhodovat o rozkladu. Proto je žalovaným ve smyslu § 69 s. ř. s. Úřad, byť je žalobou napadáno rozhodnutí jeho předsedy (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, č. 534/2005 Sb. NSS)“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalovaným v daném případě není předseda Energetického regulačního úřadu, jak se domnívají žalobci, ale Energetický regulační úřad.

Předtím, než mohl soud přistoupit k věcnému posouzení žaloby, musel se zabývat její přípustností (zejména § 65, § 68 a § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní - dále též „s. ř. s.“).

Jeden z důvodů nepřípustnosti žaloby je zakotven v § 68 písm. b) s.ř.s., podle něhož je žaloba nepřípustná také tehdy, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu.

V případě, že by soud shledal, že žaloba směřuje proti rozhodnutí v soukromoprávní věci, nemohl by ji posoudit věcně, ale musel by ji podle § 46 odst. 2 s.ř.s. odmítnout. Podle tohoto ustanovení soud návrh odmítne také tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.

Právě nepřípustnost žaloby z důvodu, že směřuje proti rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu, přitom zdejší soud v daném případě shledal.

Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že se správní řízení a tedy i napadená rozhodnutí týkají sporu, kdy mezi účastníky správního řízení (žalobci jako žadateli o uzavření smlouvy o připojení a společností ČEZ Distribuce, a. s. jako provozovatelem distribuční soustavy) nedošlo k uzavření smlouvy o připojení, neboť nedošlo k dohodě o tom, zda jsou dány podmínky nezbytné pro uzavření smlouvy. Žalovaný ve věci rozhodoval podle § 17 odst. 5 písm. a) energetického zákona, ve znění účinném do 17. 8. 2011, podle něhož rozhoduje spory, kdy nedojde k uzavření smlouvy podle tohoto zákona mezi jednotlivými držiteli licence, nebo mezi držitelem licence a jeho zákazníkem, anebo spory o poskytnutí náhrady za nedodržení stanovených standardů kvality dodávek a služeb a spory o omezení nebo přerušení dodávek elektřiny, plynu nebo tepelné energie z důvodu neoprávněného odběru. Ve znění energetického zákona účinném do 3. 7. 2009 bylo obdobné ustanovení obsaženo v § 17 odst. 8 písm. a) (Energetický regulační úřad dále rozhoduje spory, kdy nedojde k dohodě o uzavření smlouvy mezi jednotlivými držiteli licencí a mezi držiteli licencí a jejich zákazníky, nebo kdy nedojde k dohodě o podstatných náležitostech smlouvy, jedná-li se o změnu smlouvy).

V daném případě tedy žalovaný ve správním řízení vystupoval v působnosti správního orgánu podle § 141 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (podle něhož ve sporném řízení správní orgán řeší spory z veřejnoprávních smluv a v případech stanovených zvláštními zákony spory vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů) a podle § 17 odst. 5 písm. a) energetického zákona rozhodoval spor ve věci uzavření smlouvy o připojení. K tomu srov. např. H., D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha : C. H. B., 2009, 207 až 208 s.: „Spory v záležitostech týkajících se dodávek energie, poskytování tzv. podpůrných služeb, odmítnutí připojení do sítě, odmítnutí přenosu elektřiny, přepravy plynu, odmítnutí přidělení kapacity mezinárodních propojovacích vedení přenosové nebo distribuční soustavy, odmítnutí přidělení kapacity plynovodů spojujících plynárenskou soustavu se zahraničními plynárenskými soustavami, odmítnutí uzavření smlouvy o prodeji energie nebo bezdůvodného přerušení dodávky energie rozhoduje Energetický regulační úřad (§ 11 odst. 2, § 17 odst. 8 písm. a), b) EnerZ).“

Energetický zákon definuje v § 1 předmět úpravy tak, že upravuje podmínky podnikání, výkon státní správy a regulaci v energetických odvětvích, kterými jsou elektroenergetika, plynárenství a teplárenství, jakož i práva a povinnosti fyzických a právnických osob s tím spojené. Z toho lze dovodit, že ačkoli je energetický zákon především předpisem obsahujícím veřejnoprávní normy, není tomu tak výlučně, neboť jsou v něm obsaženy i normy soukromoprávní povahy. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.10.2004, č. j. 7 As 58/2003-104, publikovaný ve Sb. NSS pod č. 466/2005, v němž Nejvyšší správní soud uvedl: „Předně je třeba konstatovat, že energetický zákon není předpisem upravujícím výlučně jen veřejnoprávní normy. Předmětem úpravy energetického zákona jsou totiž podmínky podnikání, výkonu státní správy a regulace v energetických odvětvích, kterými jsou elekroenergetika, plynárenství a teplárenství, jakož i práva povinnosti fyzických a právnických osob s tím spojených (§ 1 energetického zákona). Jinými slovy zákon obsahuje normy jak veřejnoprávní (výkon státní správy), tak i soukromoprávní povahy (podmínky podnikání). Rozhodujícím kritériem pro rozlišení, o jaký vztah se jedná, je metoda úpravy, tedy zda jde o úpravu vztahů postavených na rovnosti, tj. vztahy mezi držiteli licencí a jejich zákazníky nebo o vztahy ryze vrchnostenského charakteru, kam patří např. rozhodování ve věcech udělení, změn či zrušení licencí. Podle § 17 odst. 8 písm. a) energetického zákona Energetický regulační úřad rozhoduje spory, kdy nedojde k dohodě o uzavření smlouvy mezi jednotlivými držiteli licencí a popřípadě i jejich zákazníky. V těchto případech, kdy ERÚ rozhoduje podle citovaného ustanovení, např. mezi jednotlivými držiteli licencí, popř. jejich zákazníky, se předpokládala vždy pravomoc soudu rozhodující v občanskoprávním řízení, a to do 31.12.2002 podle § 97 energetického zákona a po 1.1.2003 podle úpravy obsažené podle § 244 a násl. o.s.ř. Proto námitka opírající se o výlučně veřejnoprávní charakter energetického zákona je nedůvodná.“ Obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2008 č.j. 30 Cdo 1724/2006.

Právě citovaný rozsudek tedy plně dopadá na danou situaci, neboť žalovaný rozhodoval spor mezi žalobci jako žadateli o uzavření smlouvy o připojení (a tedy zákazníky) a společností ČEZ Distribuce, a. s. jako provozovatelem distribuční soustavy a držitelem licence na distribuci elektřiny o tom, zda jsou dány podmínky nezbytné pro uzavření smlouvy o připojení. Takový případ nepochybně spadá do kategorie soukromoprávních vztahů upravovaných energetickým zákonem. Projednávání a rozhodování ve věcech soukromoprávních náleží s účinností od 1.1.2003 obecným soudům, které postupují podle novelizované části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Tato úprava poskytuje soukromým právům větší ochranu, neboť soudní řízení zde důsledně vychází z principů a zásad řešení soukromoprávních sporů. Soud neprovádí pouze přezkum správního rozhodnutí, jak je činěno ve správním soudnictví, ale je povolán k tomu, aby případně sám rozhodl o věci.

Vzhledem k tomu, že žalobou bylo napadeno rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu, soud dospěl k závěru, že se jedná o žalobu nepřípustnou ve smyslu § 68 písm. b) s.ř.s. Dále pak postupoval v souladu s § 46 odst. 2 s.ř.s. a žalobu odmítl s odůvodněním, že ve správním soudnictví je poskytována ochrana jen veřejným subjektivním právům, kdežto subjektivním právům soukromým je poskytována ochrana v civilním soudním řízení podle části páté o.s.ř.

Současně soud poučuje žalobce o tom, že ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení může podat žalobu podle části páté o.s.ř., přičemž věcná příslušnost soudu k projednání a rozhodnutí sporu je dána § 249 odst. 1 s.ř.s., kdy k řízení v prvním stupni jsou příslušné okresní soudy a místní příslušnost soudu pak vyplývá z § 250 odst. 1 s.ř.s.

Podle § 6a odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soud nevybíral soudní poplatek za tuto žalobu, neboť žaloba byla před prvním jednáním odmítnuta.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 3, věta prvá, s.ř.s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.

Poučení: Žalobce může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat v této věci žalobu podle části páté o.s.ř. k příslušnému okresnímu soudu. Jestliže tak žalobce v této lhůtě učiní, platí, že soudní řízení podle části páté o.s.ř. o takové žalobě bylo zahájeno dnem, kdy takový návrh došel soudu ve správním soudnictví.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustná kasační stížnost za podmínek podle § 102 a násl. s. ř. s., kterou lze podat do dvou týdnů po jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

Podání kasační stížnosti nestaví lhůtu pro podání žaloby podle části páté o.s.ř.

V Brně dne 6.10.2011

JUDr. David Raus, Ph.D., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Gazdová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru