Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 A 67/2011 - 45Rozsudek KSBR ze dne 10.11.2011

Prejudikatura

2 Afs 202/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 As 110/2012 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

57A 67/2011-45

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: M.B., bytem, zastoupen Mgr. Petrem Langem, advokátem se sídlem Jakubská 121/1, 602 00 Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Tř. T. Bati 21, 761 90 Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalované,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci:

Rozhodnutím Městského úřadu Uherský Brod ze dne 3.3.2011 č.j. OD/2144/9/10/Po byl žalobce uznán vinen tím, že dne 11.5.2010 v 19:21 hod. na komunikaci I/50 mezi obcemi Veletiny a Uherský Brod v katastru obce Drslavice cca 73-74 km komunikace, ve směru jízdy na Uherský Brod řídil motorové vozidlo zn. AUDI A6, r.z. 7B1 5220, kdy silničním radarovým rychloměrem RAMER 7M-M mu byla naměřena rychlost jízdy 147 km/hod. v úseku, kde je povolena nejvyšší rychlost jízdy 90 km/hod. Tímto překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy mimo obec o 57 km/hod. Po odečtu povolené odchylky měřícího zařízení ± 3% byla stanovena jako nejnižší rychlost jízdy 142 km/hod, čímž překročil rychlost jízdy mimo obec nejméně o 52 km/hod. Tedy porušil ust. § 18 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a tím se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) č. 2 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění platných předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) a za to mu bylo uloženo podle ust. § 22 odst. 7 zákona o přestupcích v návaznosti na ust. § 11 odst. 1 písm. b) ust. § 11odst. 1 písm. c) a ust. § 14odst. 1 zákona o přestupcích pokuta ve výši 6.000,-Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6-ti měsíců.

Proti rozhodnutí podal žalobce odvolání. Rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 1.5.2011 č.j. KUZL-25495/2011, sp. zn. KUSP-25495/2011/DOP/Ti v souladu s ust. § 90 odst. 1 písm. c) zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) bylo rozhodnutí správního orgánu ze dne 3.3.2011, č.j. OD/2144/9/10/Po (dále jen „správního orgánu I. stupně“) změněno tak, že výrok o započtení kauce nově zněl: „kauce složená M.B. na místě přestupku v částce 7.000,-Kč se podle ust. § 125a odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, započte po nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku na uloženou sankci pokuty v částce 6.000,-Kč. Zbylá částka 1.000,-Kč se vrátí obviněnému, popř. se použije k úhradě nákladů spojených s projednáním přestupku, pakliže obviněný s taktovým postupem vysloví souhlas.

II.
Základní argumenty stížních námitek:

Žalobou ze dne 15.6.2011, doručenou Krajskému soudu v Brně dne 15.6.2011 namítl žalobce, že rozhodnutí žalovaného ze dne 1.5.2011, doručoval žalovaný tak, že dne 1.5.2011 učinila úřední osoba pokus o doručení zmocněnci žalobce, přičemž ten nebyl úřední osobou zastižen. Dne 9.5.2011 byla žalovanému doručena výpověď plné moci, kterou dne 10.4.2011 udělil žalobce T.B. ………………………….., pro zastupování v předmětném přestupkovém řízení. Žalovaný použil pro doučení předmětného rozhodnutí fikci doručení podle ust. § 24 odst. 1 správního řádu, když vyznačil právní moc na den 11.5.2011, a to ve spojení s ust. § 75 odst. 1 správního řádu.

Podle ust. § 34 odst. 1 správního řádu existoval právní vztah mezi žalobcem a jeho zmocněncem do 9.5.2011, kdy nastaly účinky doručení výpovědi plné moci vůči správnímu orgánu. V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a to na rozsudek ze dne 30.9.2010, č.j. 7 As 61/2010, www.nssoud.cz.

Z hlediska vlastních vad rozhodnutí žalovaného poukázal žalobce na skutečnost, že žalovaný ve svém rozhodnutí odmítl provést důkazy spočívající v pochybnosti žalobce o správnosti měření radarovým rychloměrem. Správní orgán porušením této základní vyšetřovací zásady zcela zásadním způsobem zkrátil práva žalobce, i při vědomí toho, že rychlost uvedená v písemnostech policejního orgánu, je rychlostí hraniční a pokud by zejména prokázáním rozporů ve výrobních číslech došlo k opravě provedeného měření o pouhé 3 km/hod směrem dolu, pak by šlo o zcela jinou skutkovou podstatu přestupku při zcela jiné sankci. Žalovaný neučinil žádný úkon směřující k vyvrácení všech pochybností o správnosti provedeného měření, které žalobce v odvolání uvedl a omezil se pouze na teoretické úvahy, které nepodložil žádným důkazním materiálem.

Dále odmítl závěr žalovaného, že nelze připustit pochybnosti o způsobilosti policistů k provádějícímu měření. Je zcela běžnou správní praxí, že policejní orgány při oznámení o podezření ze spáchání přestupku dokládají osvědčení o odborné způsobilosti příslušné úřední osoby provádět měření radarovým rychloměrem. Stejně je třeba odmítnout tvrzení žalovaného, že fungování a provádění měření mobilním radarem je naprosto automatické.

Nelze se ztotožnit ani s odmítnutím provedení důkazu, zda-li protokol o ústním jednání byl proveden při konání ústního jednán. Správní orgán I. stupně podle odůvodnění rozhodnutí konal dvě ústní jednání v předmětném přestupkovém řízení, a to dne 21.6. a 8.9.2010. Žalobce navrhoval provedení kontroly spisové služby, zda-li byly protokoly o ústním jednání sepsány v den konání. Vzhledem ke skutečnosti, že konání ústního jednání byť v nepřítomnosti obviněného je nutnou zákonnou podmínkou pro legálnost vedení řízení a její nedodržení, má za následek nezákonnost vydaného rozhodnutí, považoval neprovedení tohoto důkazu za zcela zásadní nedostatek. V této souvislosti se naskýtá otázka, zda-li žalovaný nebyl motivován snahou rozhodnout ve věci, s cílem stihnout roční lhůtu pro projednání přestupku na místo toho, aby se vypořádal se všemi námitkami v podaném odvolání, čímž porušil zásadu provádění důkazů pro i proti obviněnému.

Z výše uvedených důvodů navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

III.
Podstatné argumenty žalovaného:

V písemném vyjádření ze dne 30.8.2011 neuznal žalovaný nároky uplatněné v žalobě.

K jednotlivým žalobním námitkám uvedl následující:

Dne 1.5.2011 vypravil žalovaný k doručení stejnopis přezkoumávaného rozhodnutí a to tehdejšímu zmocněnci žalobce T.B., rozhodnutí podepsaná úřední osoba dne 1.5.2011 zavezla jmenovanému do Brna na adresu Jakubské nám. 580/4, kde se jej neúspěšně pokusila doručit, neboť jmenovaného nezastihla. Bylo zjištěno, že T.B., ani M.B., osobně neměli označenou schránku svými jmény, proto na bytových dveřích i na stěně s poštovními schránkami bylo zanecháno poučení adresáta o jeho právech a povinnostech při doručování písemnosti podle správního řádu. T.B., byl upozorněn na to, že zásilku si může převzít u žalovaného v explicitně uvedeném časovém období s připojením telefonního čísla, na němž bylo možno dohodnou i jinou dobu předání zásilky.

Právní účinky doručení uplynutím lhůty podle ust. § 24 odst. 1 správního řádu ničeho nemění na tom, že v mezidobí, kdy byl T.B., doručován stejnopis rozhodnutí bylo na podatelnu žalovaného dne 9.5.2011 doručeno oznámení o výpovědi plné moci jmenovanému ze strany jeho bratra M.B. V této souvislosti žalovaný připomenul rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.4.2009 č.j. 1 As 32/2009-59, v němž je poznamenáno, že vypovězení plné moci nabývá účinnosti až v momentu, kdy mu bylo oznámeno. V daném případě bylo doručováno dne 1.5.2011, zatímco oznámení výpovědi plné moci došlo do dispozice správního orgánu dne 9.5.2011, čili 8 dní poté, co správní orgán předmětný úkon učinil. Dle názoru žalovaného jeho úkon je formálně označený jako výpověď

plné moci a je fakticky obstrukcí, jejímž cílem není zlepšení právního postavení žalobce, ale toliko zmaření smyslu a účelu řízení. Dle názoru žalovaného na daný případe nelze aplikovat rozsudek NSS ze dne 30.9.2010, č.j. 7 As 61/2010-89, jímž žalobce popírá své námitky, neboť rozsudek řeší jiný právní případ. V tehdy souzeném případě šlo o to, že zmocněnec obviněného z přestupku vypověděl plnou moc k zastupování, o čemž správní orgán I. stupně vyrozuměl dne 9.11.2009, zatímco orgán odvolací teprve dne 16.11.2009 vydal rozhodnutí, které doručoval onomu účastníku již nezastupujícímu zmocněnci. Na projednávanou věc proto dopadá již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 32/2009-59 a obdobně i rozsudek č.j. 1 As 27/2011-81 ze dne 4.5.2011, argumenty v něm obsažené ohledně účinnosti doručování cituje. Podle názoru žalovaného postup žalobce je jednoznačně zneužitím práva tak, jak doznal Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 10.11.2005, č.j. 1 Afs 107/2004-48.

Pokud se týká právního výkladu žalobce v této souvislosti, poukázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.8.2005, č.j. 2 Afs 202/2004-43, jehož podstatnou část citoval.

Přestupek, který byl předmětem odvolacího řízení se stal dne 11.5.2010, rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 11.5.2011, tedy v poslední den uvedené lhůty. Došel-li žalovaný k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí může být potvrzeno či změněno a potvrzeno, pak takovýto krok může být smysluplný jen tehdy, pokud je učiněn právě ve lhůtě, kdy trvá odpovědnost pachatele za přestupek. Žalovaný je tedy skutečně motivován uzavřít přestupkové řízení v této lhůtě, neboť ostatně pro tuto činnost je společností zřízen a daňovými poplatníky financován. Z tohoto důvodu rozhodl tak, jak rozhodl a zvolil způsob doručení normovaný správním řádem tak, aby dosáhl účelu jím vedeného řízení, přičemž dle svého soudu literu zákona naplnil. Tím vyloučil, že by upřednostnil neoprávněný zásah do práv žalobce vydáním chybného rozhodnutí před základními zásadami správního řízení.

K námitce žalobce, že nebyly provedeny jím navržené důkazy způsobem a v rozsahu jak upřesňuje v žalobě, žalovaný sdělil, že skutkový stav byl zjištěn v souladu se zásadou materiální pravdy, tak i se zásadnou oficiality, v této souvislosti odkázal na rozsudek NSS ze dne 3.3.2011, č.j. 7 As 18/2011-54. Svědectví zasahujících policistů nebylo potřebné pro naplnění zásady rovnosti zbraní, přičemž jejich schopnosti či oprávnění odborně obsluhovat zařízení RAMER 7M-M jsou dány skutečně již tím, že jsou policisté zařazení do výkonu služby dopravní policie. Argumentace žalobce, že rychlost vozidla měla být zjištěna jiným měřidlem rovněž nemůže založit sebemenší rozumnou a důvodnou pochybnost, tedy nikoliv hypotetickou možnost, že tomu tak opravdu mohlo být, když fotografie, tedy výstup ze záznamového zařízení měřidla jednoznačně obsahuje ty identifikační znaky, které pak jsou obsahem celého přiloženého spisového materiálu. Již bez svědeckých výpovědí by bylo možno argumentaci žalobce vyvrátit objektivní skutečností. K samotnému měření rychlosti žalovaný uvedl, že podepsaná úřední osoba je držitelem osvědčení, č. 2130/2010 vydaného Autorizovaným metrologickým střediskem K22 při společnosti Ramet C.H.M., a.s. o absolvování odborné přípravy pro užívání silničních rychloměrů typů RAMER 7, AD 9 a Polam ve všech modifikacích. Této osobě je známo, že nutnost dodržet při měření rychlosti z jedoucího vozidla určitý limitovaný rozptyl v rychlosti policejního vozu se vztahuje toliko na měření rychlosti vozidel jedoucích stejným směrem a tzv. srovnávací metodou, tedy bez použití radaru, který měří rychlost pomocí odrazu vlnění. Srovnávací metoda spočívá buď v tzv. úsekovém měření nebo srovnání rychlosti měřícího vozidla s vozidlem měřeným tak, že nedochází k nepřiměřenému přibližování obou vozidel. Žalobci byla rychlost měřena tzv. na příjezdu, tedy v situaci, kdy jel proti policejnímu vozidlu, které navíc používalo právě radarový rychloměr RAMER 7M-M, přičemž žalovaný zdůrazňuje, že z logiky věci nelze srovnávací metodu použít u měření protijedoucího vozidla, neboť v daném případě nelze srovnávat rychlost měřícího a měřeného vozu. O zohlednění jakékoliv odchylky mimo metrologické (3% při rychlostech nad 100 km/hod) se nemůže jednat, stejně jako o nepřesnosti měření. Žalobci byla změřena rychlost 147 km/h, přičemž po zohlednění, včetně zaokrouhlení směrem dolů bylo možno konstatovat, že žalobce jel rychlostí nejméně 142 km/h. Žalovaný dále odkázal i na rozsudek NSS ze dne 12.5.2011 9 As 76/2010-76, kde byla řešena obdobná otázka se stejným závěrem.

Pokud se týká žalobcovy námitky, že byla porušena zásada dvojinstančnosti, žalovaný zcela odmítl, že změnou výroku již provedl započtení kauce pouze na uloženou pokutu, když vyloučil její započtení i na náklady řízení, by tuto zásadu porušil. Upozornil na to, že zásadou dvojinstančnosti, která ovládá správní řízení je míněno to, aby o téže věci mohly rozhodovat dvě instance, jejichž vztah podřízenosti a nadřízenosti je omezen pouze na otázky vlastního předmětu řízení a kontrolní činnosti spojené právě s těmito řízeními. Byť žalobce namítá porušení dvojinstančnosti řízení neuvádí však, v čem konkrétně mu změnou napadeného rozhodnutí vznikla nová povinnost. Žalovaný naopak z moci úřední akcentoval nutnost příznivějšího postupu vůči žalobci, neboť ustanovení § 125a odst. 5 zákona o silničním provozu neumožňuje, než kauci řidiči vrátit v plné výši, nebyl-li v řízení o přestupku shledán vinným z jeho spáchání. V opačném případě se kauce započte na zaplacení uložené pokuty. Pokud tedy žalovaný původní nesprávné rozhodnutí změnil tak, aby napravil původní protiprávní stav, kdy žádnou novou povinnost žalobci neuložil, naopak rozsah jeho povinnosti snížil, pak nemohl zásahu dvojinstančnosti nijak porušit.

K námitce týkající se protokolu o ústním jednání žalovaný uvedl, že ústní jednání dne 21.6.2010 vůbec neproběhlo, neboť správní orgán žalobcovu omluvu, byť zcela nadbytečně a nadstandardně uznal, zatímco jeho omluvu z ústního jednání konaného dne 8.9.2010 nikoliv. Povinností správního orgánu bylo tedy toliko vyhotovit jeden protokol z ústního jednání konaného v nepřítomnosti obviněného, u něhož byly provedeny důkazy toliko spisovým materiálem a listinami jej obsahujícími. Žalovanému ani není jasné, v čem konkrétně spočívá deficit průkaznosti o ústním jednání, když ten obsahuje veškeré náležitosti ve smyslu ust. § 18 správního řádu a v čem spatřuje vliv na průběh či závěr řízení. Uvedený žalobní bod proto žalovaný neshledával důvodným, naopak byl toho názoru, že je nepodstatný. Žalobce neuvedl jaká újma je mu působena tím, že žalovaný odmítl se zabývat kontrolou spisové služby podřízeného správního orgánu, která mu navíc nepřísluší.

Z výše uvedených důvodů proto žalovaný navrhl zamítnutí předmětné žaloby pro její nedůvodnost.

IV.

Ze správního spisu vyplývají pro posouzení věci následující podstatné
skutečnosti:

Správní orgán I. stupně vydal dne 3.3.2011 č.j. OD/2144/9/10/Po rozhodnutí ve věci žalobce, jehož obsah je citován již v odůvodnění soudního rozhodnutí. Dne 6.4.2011 bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno odvolání žalobce, o němž žalovaný rozhodl dne 1.5.2011. Ve spise se dále nachází plná moc k zastupování, kterou udělil žalobce T.B., ze dne 10.4.2011. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1.5.2011 č.j. KUZL-25495/2011, sp. zn. KUSP-25495/2011/DOP/Ti bylo doručováno tomuto právnímu zástupci na uvedenou adresu a to prostřednictvím úřední osoby, doručení se však nepodařilo realizovat, neboť jak vyplývá z úředního záznamu ze dne 3.5.2011 zástupce (zmocněnec) žalobce ani žalobce neměli označenou schránku svými jmény. Proto u bytových dveří označených vizitkou M.B., bez odezvy na dvojí zazvonění, přilepil poučení o uložení doporučené zásilky do vlastních rukou doručované podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů. Učiněné poučení o uložení doporučené zásilky, kterou si zmocněnec žalobce může převzít u žalovaného správního orgánu uvedeném časovém období s připojením telefonního čísla, na němž bylo možno dohodnout i jinou dobu předání zásilky opakovaně vyfotografoval. Citované poučení následně včetně ústřižku z obálky s písemností přilepil na stěnu vedle poštovních schránek ve vstupní chodbě, což rovněž ofotografoval stejně tak i vstup do domu, uvedené doklady jsou součástí správního spisu.

Ve spise je dále založena výpověď plné moci, kterou vypovídá žalobce T.B., ze dne 6.5.2011 doručená žalovanému dne 9.5.2011. Na rozhodnutí žalovaného je vyznačena doložka právní moci ze dne 11.5.2011.

V.

Při posouzení věci vycházel Krajský soud v Brně z následujících skutečností,
úvah a právních závěrů:

Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zák.č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobami oprávněnými (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68, § 70 s.ř.s.).

Žaloba byla přezkoumána v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, odst. 2 s.ř.s.).

Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek dle § 51 odst. 1 s.ř.s.

Žalobní námitka, dle které žalobce brojí proti nesprávnému postupu žalovaného při vyznačení právní moci na přezkoumávaném rozhodnutí s argumentací, že tímto postupem došlo k nezákonnému zásahu správního orgánu, neboť byl přímo zkrácen na svých právech tím, že od 12.5.2011 de iure pozbyl řidičské oprávnění, byla podrobně řešena v další věci o přestupku žalobce vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 57 A 65/2011 a to v rozsudku ze dne 27.9.2011, v němž soud neshledal relevantnost uvedené námitky z důvodů blíže a podrobně popsaných v odůvodnění citovaného rozhodnutí, na které soud v plném rozsahu odkazuje.

K další námitce týkající se pochybnosti žalobce o správnosti měření radarovým rychloměrem soud uvádí, že správním orgánům nepřísluší jakkoliv hodnotit aktivitu policie ČR při provádění dohledu nad bezpečností provozu na pozemních komunikacích. Příslušníkům policie ČR patří dohled nad bezpečností silničního provozu, resp., zda jsou na pozemních komunikacích, které jsou předmětem obecného užívání dodržována zákonem stanovená pravidla jednání. K tomu jsou ze zákona oprávněni k měření, kdy bezpečnost silničního provozu je zájmem veřejným a právě zadokumentování přestupků na videozáznam a nepřetržitý kontakt policejní hlídky s vozidlem přestupce umožňuje spolehlivé zjištění pachatele a přestupku, kdy daného účelu nelze dosáhnout stacionárními měřícími zařízeními. Je tedy dle názoru soudu nadbytečné zjišťovat, zda k obsluze neřízení zařízení jsou policisté oprávněni a proškoleni či nikoliv. To už je záležitostí policejních orgánů, aby ke službě, která má dbát na dodržování právních předpisů na veřejných komunikacích bylo dohlíženo ze strany kvalifikovaně odpovědných policistů. V této souvislosti nutno citovat i z rozsudku NSS ze dne 3.3.2011 č.j. 7 As 18/2011-54, dle kterého: „……správní soud ve správním soudnictví přezkoumává zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a nikoliv, zda policisté splňují předpoklady pro výkon jednotlitých funkcí.“ Nutno přisvědčit argumentaci žalovaného, že svědectví zasahujících policistů tedy nebylo ani potřebné pro naplnění zásady rovnosti zbraní, přičemž jejich schopnosti či oprávnění odborně obsluhovat zařízení RAMER 7M-M jsou dány skutečně již tím, že jsou policisté zařazení do výkonu služby dopravní policie. Lichá je i výtka, jestliže žalovaný tvrdil, že fungování a provádění měření mobilním radarem je naprosto automatické. Z rozhodnutí žalovaného je totiž zřejmé, o jaké poklady se při svém rozhodování opřel (str. 3 a 7), a jak je hodnotil. Mimo jiné se opřel i o ověřovací list č. 188/09, založený ve správním spise, podle nějž vozidlo splňuje podmínky stanovené metrologickými předpisy a měření bylo provedeno v době platnosti ověření (konec platnosti dne 27.8.2010).

V tomto řízení především soud přezkoumává, zda se žalobce přestupku dopustil či nikoliv. Jmenovanému byla policisty z dopravního Inspektorátu Policie ČR, Uherské Hradiště změřena rychlost jízdy 147 km/h., tato skutečnost je zjevná z fotografie pořízené radarem RAMER 7M-M, která zachycuje předmětné vozidlo v okamžiku přestupku. Každé měřící zařízení, které Policie ČR používá, musí odpovídat zákonu č. 505/1990 Sb., o metrologii ve znění pozdějších předpisů a jeho prováděcím vyhláškám. Měřidla musí mít platné typové schválení a každý kus musí být pravidelně ověřován. Radary jsou v ČR schvalovány s jednotnou odchylkou ± 3 km/h, pokud je zjištěná rychlost do 100 km/h, resp. ± 3% při rychlostech nad 100 km/h. Tato odchylka musí být zohledněna buď policistou nebo správním orgánem projednávajícím přestupek. K samotnému měření rychlosti žalovaný uvedl, že podepsaná úřední osoba je držitelem osvědčení č. 2130/2010 vydaného Autorizovaným metrologickým střediskem K22 při společnosti Ramet C.H.M., a.s. o absolvování odborné přípravy pro užívání silničních rychloměrů typů RAMER 7, AD 9 a Polam ve všech modifikacích. Byla-li tedy žalobci změřena rychlost 147 km/h, přičemž po zohlednění včetně zaokrouhlení směrem dolů bylo možno konstatovat, že žalobce jel rychlostí nejméně 142 km/h., to znamená, že žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost minimálně o 52 km/h. Dle názoru soudu byl skutkový stav zjištěn v souladu s požadavky ust. § 2 a § 3 správního řádu, z předložených důkazů shora citovaných je tedy nepochybné překročení dané rychlosti, naměřená rychlost byla naměřena správně, byla naměřena zařízením, které bylo také doloženo ověřovacím listem, soud proto nemá důvod pochybovat o výsledcích měření. Nelze proto než konstatovat, že správní orgán dostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci, vyhodnotil získané důkazy, určil správnou právní kvalifikaci protiprávního jednání.

Pokud se týká žalobní námitky týkající se protokolu o ústním jednání, ze správního spisu je zřejmé, že první ústní jednání v přestupkovém řízení bylo nařízeno na den 21.6.2010, jednání se však nekonalo, ve spise se nachází písemná omluva žalobce doručená správnímu

orgánu I. stupně dne 23.3.2011, v níž oznamuje, že až do konce června roku 2011 se nachází v zahraničí. Je sice pravdou, že o ústním jednání se sepisuje protokol (ust. § 18 odst. 1 správního řádu), absence provedení tohoto úkonu je sice vadou správního řízení, nemá však vliv na nezákonnost. Další jednání se konalo dne 8.9.2010, protokol z ústního jednání konaného v nepřítomnosti žalobce je založen ve správním spise s uvedením, že žalobce byl písemností ze dne 20.8.2010 řádně předvolán k ústnímu jednání na uvedený den. Písemnost předvolání si jmenovaný nepřevzal, tato byla uložena a připravena k vyzvednutí na příslušné poště dne 23.8.2010 a tato písemnost byla dne 3.9.2010 vložena do poštovní schránky, kdy toto je i datum doručení dle správního řádu. K ústnímu jednání se nedostavil. Jeho písemná omluva podaná na poštovním úřadě v Antibez, Centre Ville, Francie dne 26.8.2010 nebyla vyhodnocena jako nenáležitá. Obsahem omluvy byla sdělení, že „žalobce byl informován svým bratrem, který má trvalé bydliště na své adrese jako žalobce, že správní orgán I. stupně mu zaslal písemnost dle správního řádu. Úložní doba této písemnosti končí příští týden. Sdělil tímto, že se do konce listopadu roku 2010 z pracovních důvodů nebude nacházet na území ČR, písemnost si tudíž nemůže vyzvednout“. Správní orgán se rozhodl uvedenou omluvu neakceptovat, projednávanou věc posoudil v souladu s ust. § 74 odst. 1 přestupkového zákona v nepřítomnosti žalobce.

Dle názoru soudu bylo ve správním řízení bylo bezpečně zjištěno, že žalobce byl řidičem vozidla, jemuž bylo naměřeno překročení nejvyšší dovolené rychlosti mezi obcemi Veletiny a Uherský Brod v katastru obce Drslavice, kdy mu byla naměřena rychlost jízdy 147 km/hod, v úseku, kde je povolena nejvyšší rychlost jízdy 90 km/hod. Dle ust. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích „přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.“ Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je povinností správních orgánů v uvedené lhůtě nejen vydat rozhodnutí ve věci, ale také docílit jeho právní moci, čímž je dána i perfektnost autoritativního projevu orgánu veřejné moci. Rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 11.5.2011, tedy poslední den uvedené lhůty. Motivací žalovaného je tedy uzavřít přestupkové řízení v dané lhůtě, tzn., aby žalovaný dosáhl účelu jím vedeného řízení, pak je jeho volbou, jaký zvolí způsob doručení odpovídající ust. § 19 odst. 1 správního řádu.

Soud musel přisvědčit argumentaci žalovaného a sice, že žalobce nebyl zkrácen na svých právech nezákonným zásahem správního orgánu, neboť zcela správně právní stanovisko žalovaného mělo oporu v judikatuře Nejvyššího správního soudu.

Určitá obecná východiska svých úvah k institutu doručování vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 18.8.2008, č.j. 2 Afs 202/2004-43, www.nssoud.cz, v němž mimo jiné uvedl, že „právní výklad prováděný k tomu specializovanými orgány nemá vést k praktickým důsledkům, jež se zásadně odlišují od běžného vnímání tohoto institutu ve společnosti. Jakkoliv totiž je institut doručování v právním řádu značně významný, operuje i s některými abstraktními termíny (např. tzn. fikce doručení) a má celou řadu konkrétních právních dopadů, nelze zároveň přehlížet fakt, že svojí podstatou se jedná o komunikační prostředek, kdy doruční slouží k seznámení účastníků konkrétního řízení s určitými úkony, provedenými vrchnostenským orgánem. Jestliže tedy na straně jedné je nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručováno, neboť v opačném případě účastníci řízení mohou být výrazně dotčeni na svých právech, na straně druhé nelze přijmou formalistický přístup těchto

účastníků, dosahující svojí intenzitou až procesních obstrukcí, jehož důsledkem je faktické znemožňování efektivní činnosti orgánů ochrany práva.“

IV.
Závěr:

Z uvedeného plyne, že přezkoumávané správní rozhodnutí žalovaného poskytuje dostatečnou oporu pro právní závěr, že netrpí vadou nedostatečného zjištění skutečného stavu věci, ani vadou chybného posouzení právní otázky a proto ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. žaloba jako nedůvodná byla zamítnuta.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení nemá právo požadovat. Žalovanému v souvislosti s tímto řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřednické činnosti nevznikly, náklady řízení nežádá, soud proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení: Rozsudek nabývá právní moci dnem doručení (§ 50 odst. 5 s.ř.s.). Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ust. § 102 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2,4 s.ř.s.).

V Brně dne 10. listopadu 2011

JUDr. Eva Lukotková, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru