Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 A 65/2010 - 38Rozsudek KSBR ze dne 14.11.2011

Prejudikatura

1 As 27/2008 - 67


přidejte vlastní popisek

57A 65/2010 – 38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Jarmilou Ďáskovou v právní věci žalobkyně R. U. , zastoupené Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem AK 665 01 Rosice, Palackého nám. 19, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, se sídlem 601 82 Brno, Žerotínovo nám. 3/5, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 9.6.2010, č.j. JMK 69221/2010, sp. zn. S-JMK 69221/2010/OÚPSŘ se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náklady soudního řízení ve výši 10.640,-Kč k rukám právního zástupce Mgr. Ladislava Veselého, advokáta AK, 665 01 Rosice, Palackého nám. 19, do 30-ti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Městského úřadu Ivančice, odbor regionálního rozvoje ze dne 2.4.2010, č.j. S-MI 719/2010 – SÚ – Co – 5 byla žalobkyně uznána vinnou přestupkem podle ust. § 178 odst. 1 písm. l), zákona č. 183/2006 Sb., o územním a stavebním řádu (dále jen stavební zákon), kterého se dopustila tím, že ode dne 7.1.2010 do 25.3.2010 užívala část stavby ,,novostavba obytného domu včetně přípojky na veřejný vodovod, nepropustné jímky na vyvážení a elektroinstalace na pozemku parc. č. st. ….., k. ú. …………“, k bydlení bez kolaudačního rozhodnutí. Podle § 179 písm. c) stavebního zákona s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů jí byla uložena pokuta ve výši 50.000,-Kč a podle § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jí byla uložena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000,-Kč.

Pokračování
-2-
57A 65/2010

Proti citovanému rozhodnutí stavebního úřadu podala žalobkyně dne 19.4.2010 odvolání.

Rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu ze dne 9.6.2010, č.j. JMK 69221/2010, sp. zn. S-JMK 69221/2010/OÚPSŘ bylo napadené rozhodnutí stavebního úřadu dle ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změněno v části tak, že se následující text uvedený na straně první v odstavci prvním, výrokové části napadeného rozhodnutí ve znění ,,stavební úřad Městského úřadu v Ivančicích jako stavební úřad příslušný podle § 13 odst. 1 písm. f) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ve znění pozdějších předpisů rozhodl podle ust. § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění pozdějších předpisů v souladu s ust. § 74 odst. 1

zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů po provedeném ústním jednání a zhodnocení důkazů ve věci přestupku podle ust. § 178 odst. 1 písm. l) stavebního zákona takto“:

nahrazuje textem ve znění: ,,Stavební úřad Městského úřadu v Ivančicích jako stavební úřad příslušný podle § 13 odst. 1 písm. f) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu dále jen stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů rozhodl ve smyslu ust. § 67 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění pozdějších předpisů v souladu s ust. § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, po provedeném ústním jednání a zhodnocení důkazů ve věci přestupku podle ust. § 178 odst. 1 písm. l) stavebního zákona takto“:

Ve zbytku se napadené rozhodnutí stavebního úřadu č.j. S-MI 719/2010 – SÚ-Co – 5 ze dne 2.4.2010 se podle ust. § 90 odst. 5 správního řádu potvrzuje a odvolání žalobkyně se zamítá.

Žalobou ze dne 1.7.2010, doplněnou podáním ze dne 25.7.2010 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

V žalobních bodech bylo namítnuto, že zvolená konstrukce výroku rozhodnutí žalovaného je neurčitá a neodpovídá požadavkům na preciznost této části správního rozhodnutí, neboť každé správní rozhodnutí musí samozřejmě obsahovat výrokovou část, ve které má být správní delikt popsán tak, aby nebylo možné ho zaměnit s jiným skutkem, tedy měl být popsán jasně a úplně, což v daném případě nebylo učiněno, když stavební úřad neuvedl, co konkrétně žalobkyně porušila resp. toto nebylo uvedeno dostatečně a dále rovněž, když stavební úřad dovodil, že by se mělo v tomto případě jednat o trvající správní delikt nesprávně nevymezil, v jakém časovém období mělo dojít k jeho páchání, resp. udržování protiprávního stavu. Odvolala se v tomto případě na judikaturu NSS 2As 34/2006 – 73. Popis skutku ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu je nedostačující a skutek tak není dostatečně individualizován, což je obecně v příkrém rozporu s požadavky kladenými na správní trestání, zejména zde také není řešena otázka zavinění, která je, jakož to subjektivní stránka, zcela zásadní. Odůvodnění rovněž nenaplňuje všechny požadavky, které na tuto Pokračování
-3-
57A 65/2010 – 39

část rozhodnutí klade ust. § 68 odst. 3 s.ř.s., zejména zde nebyly dosti přesvědčivě vysvětleny důvody, které stavební úřad vedly k předmětnému rozhodnutí a taktéž zde chybí přesvědčivé vypořádání se s návrhy, námitkami a vyjádřeními účastníka řízení.

Dle žalobkyně nebyla naplněna základní zásada správního řízení uvedená v ust. § 3 správního řádu. Ač byla žalobkyně v souladu s ust. § 33 odst. 1 s.ř.s. správního řádu zastoupena v předmětném řízení zmocněncem, na základě plné moci založené ve spisu, pak dle názoru žalobkyně mělo být doručováno jak zmocněnci tak žalobkyni a kdy se tak stalo mohlo dojít ke zkrácení práv obhajoby.

K rozsahu dokazování namítla, že nebyly podklady pro rozhodnutí správního orgánu shromážděny v dostatečném rozsahu tak, aby správnímu orgánu umožňovaly správné a spravedlivé rozhodnutí ve věci a naplnění zásady materiální pravdy.

S ohledem na skutečnost, že ohledně kolaudačního řízení proběhlo několik jednání, přesto nebylo vyhověno návrhu na dokazování správním spisem, z kterého by bylo patrné, proč byl návrh na kolaudaci zamítnut a jaké závažné nedostatky nebyly odstraněny a došlo tak k porušení mimo jiné také ust. § 3 správního řádu.

Žalobkyně v předmětné nemovitosti po léta fakticky bydlí, je zde spolu se svou rodinou hlášena k trvalému pobytu, platí všechny příslušné poplatky a v dobré víře zde její manžel podniká, kdy jeho podnikání je v podstatě jediným zdrojem příjmů a zásah do této oblasti by měl existenční důsledky, přičemž zároveň plní i veškeré další své zákonné povinnosti, jak vůči městu Ivančice, navrhla, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek.

Pokud jde o označení místa spáchání přestupku i zde spatřovala jisté nedostatky, neboť novostavba obytného domu na stavební parcele č. 107 katastrálního území Alexovice, Pod Hájkem č. 91, Ivančice, má přiděleno i číslo popisné 94. Tuto skutečnost potvrdil i Okresní úřad Brno – venkov ve svém vyjádření k šetření pod č.j. S-22/2002 ze dne 21.5.2001 a rovněž tato skutečnost plyne i z evidence obyvatel, neboť žalobkyně je spolu se svým manželem JUDr. P. U. na této adrese evidována k trvalému pobytu, kdy v této věci bylo i

vyhověno žalobkyni v podané správní žalobě, proti rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu.

Dle předmětných zpráv v rozhodnutí měla žalobkyně stíhaný přestupek spáchat v období od 7.1.2010 do 25.3.2010. K tomu žalobkyně uvádí, že novostavbu užívá od roku 2002 jak k trvalému bydlení, tak následně i k podnikání. Tyto skutečnosti byly stavebnímu úřadu oznámeny písemně 21.1.2002 a stavební úřad je vzal na vědomí. Dále přehledně popsala postup správních orgánů v rámci řízení o stavebním povolení a řízení kolaudačním. Konstatovala, že skutečnost, že po několika letech trvání kolaudačního řízení nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, není možné klást k tíži účastníka, neboť ona veškeré své zákonné povinnosti splnila, pouze díky opakovaným procesním pochybením a nečinnosti stavebního Pokračování
-4-
57A 65/2010

úřadu k vydání kolaudačního rozhodnutí nedošlo. V činnosti stavebního úřadu je shledána celá řada procesních i věcných pochybení, nezákonnost a nečinnost.

Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 19.10.2010 v žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí bylo na základě odvolání žalobkyně změněno tak, že změna spočívala v uvedení správného zákonného ustanovení dle přestupkového zákona, na jehož podkladě stavební úřad rozhodoval. Ve zbytku napadené rozhodnutí dle ust. § 90 odst. 5 zákona 500/2004 Sb., správní řád v platném znění potvrdil.

Citovaným rozhodnutím stavební úřad – správní orgán I. stupně – uložil žalobkyni pokutu ve výši 50.000,-Kč za protiprávní jednání charakteru přestupku proti stavebnímu řádu podle ust. § 178 odst. 1, písm. l) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu v platném znění, kterého se žalobkyně dopustila tím, že od 7.1.2010 do 25.3.2010 užívala část stavby ,,novostavba obytného domu včetně přípojky na veřejný vodovod, nepropustné jímky na vyvážení a elektroinstalace“ na pozemku parc. č. stavební 107 k.ú. Alexovice, Pod Hájkem č. 91 k bydlení bez kolaudačního rozhodnutí včetně povinnosti nahradit náklady řízení spojené s projednáváním uvedeného přestupku.

Celý spisový materiál, včetně prvoinstančního, týkající se kolaudace uvedené stavby, byl z důvodu žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra pro místní rozvoj č.j. 10263/2008 – 83/602 ze dne 20.5.2008 předán opatřením č.j. JMK 149 584/2008 ze dne 28.11.2008 Ministerstvu pro místní rozvoj k jeho č.j. 35889/2008 – 83/2377 ze dne 14.11.2008. Z vlastní správní činností je stavebnímu úřadu Krajského úřadu dostatečně známo, že na uvedenou stavbu výše popsanou nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, neboť kolaudační řízení (vedené na základě žádosti manželů U. ze dne 17.5.2001) bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu č.j. 1532/01/SÚ – Ko/4 ze dne 10.6.2005 zamítnutím návrhu stavebníků na kolaudaci, které nabylo právní moci dnem 26.9.2005 spolu s odvolacím rozhodnutím Krajského úřadu č.j. JMK 30328/2005 ze dne 19.9.2005.

Žalovaný má za prokázané, že žalobkyně se dopustila výše uvedeného protiprávního jednání, které má charakter přestupku proti stavebnímu řádu podle ust. § 178 odst. 1 písm. l) stavebního zákona. Z celé spisové dokumentace i vyjádření žalobkyně je patrné, že toto jednání vědomě provádí již několik let, přestože je jí známo, jednak z poučení stavebního úřadu, krajského úřadu, tak i soudních orgánů, že za nezákonný stav užívání nezkolaudované stavby je odpovědný pouze stavebník nebo uživatel a že dokončenou stavbu lze ust. § 76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí. Náprava je tedy možná pouze podáním návrhu na kolaudaci této stavby u příslušného správního orgánu. Krajský úřad proto navrhl zamítnutí žaloby, neboť ji neshledává důvodnou.

V replice došlé soudu 12.11.2010 podané ke stanovisku žalovaného se žalobkyně vrací opětovně k situaci stavebního řízení ohledně kolaudace. Opětovně zdůrazňuje, že své zákonné povinnosti splnila již v roce 2001, návrh na kolaudaci obytného domu podala 17.5.2001, poslední vyžádaný zákonný doklad předala na stavební úřad 8.10.2001 a nezbytné místní Pokračování
-5-
57A 65/2010 – 40

šetření spojené s ústním jednáním provedli čtyři pracovníci stavebního úřadu 11.12.2001 v rámci kolaudačního řízení. Protože stavební úřad při kolaudačním řízení zahájeném 17.5.2001 nezjistil žádný nedostatek v předložených zákonných dokladech, ani při místním šetření spojeném s ústním jednáním dne 11.12.2001 do protokolu neuvedl, že by stavba byla postavena v rozporu se stavebním povolením ani se schválenou projektovou dokumentací, nevydal žádnou výzvu, kde by specifikoval jakýkoliv nedostatek bránící užívání stavby či vydání kolaudačního rozhodnutí, či prokázal právní důvod k opakování některých zákonných povinností tak, jak mu to přikazují zvláštní předpisy stavebního zákona v ust. § 81, § 82, kdy žalovaný je povinen vydat kolaudační rozhodnutí na obytný dům na stavební parcele č. 107 v k.ú. Alexovice, obec Ivančice. Stavební úřad své zákonné povinnosti nesplnil a v průběhu 9 let se dopustil celé řady procesních i věcných pochybení a byla mu prokázána opakovaná nezákonnost na nečinnost. Jedná se tedy o nesprávný úřední postup, za který nese odpovědnost stát a nelze jí řešit k tíži stavebníka. Uvedla, že ve stejné věci probíhaly soudní řízení s jejím manželem pod č.j. 57A 64/2010, kde obdobným způsobem byla popsána všechna jednání týkající se kolaudačního řízení. Popřela, že by žalobkyně se správním orgánem nespolupracovala a na výzvu žalobkyně, jaké podklady má ještě ke kolaudačnímu řízení předložit, jí bylo správním orgánem sděleno, že musí podat pouze novou žádost. Trvá na tom, že prokázané vady v kolaudačním řízení stavebního úřadu nelze řešit k tíži stavebníků.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 9.11.2010 zrekapituloval argumenty, jsou obsaženy v napadeném rozhodnutí a na toto rozhodnutí odkázal. K žalobním námitkám uvedl, že na uvedenou stavbu na pozemku p.č. ………… k.ú. ………….. nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, neboť kolaudační řízení bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 10.6.2005, č.j. 1532/01/SÚ – Ko/4, a to zamítnutím návrhu stavebníků na kolaudaci a nabylo právní moci dnem 26.9.2005. Důvodem zamítnutí žádosti byla skutečnost, že stavebníci neumožnili provést stavebnímu úřadu v novém projednání místní šetření, které je v kolaudačním řízení povinným úkonem. Další návrh na kolaudaci uvedené stavby stavebníci, ač řádně a opakovaně správními orgány všech stupňů poučení nepodali.

Žalovaný trvá na tom, že ze správního spisu je naprosto prokazatelné, že žalobkyně se dopustila výše uvedeného protiprávního jednání, které má charakter přestupku proti stavebnímu řádu podle ust. § 178 odst. 1 písm. l) stavebního zákona. Ve výrokové části rozhodnutí stavebního úřadu byl skutek přesně popsán v souladu s ust. § 77 zákona o přestupcích, který stanoví obsah výroku rozhodnutí, jímž je obviněný z přestupku uznán

vinným a kdy výrok rozhodnutí musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání vyslovení viny, druh a výměru sankce.

Časové období je ve výrokové části rozhodnutí stavebního úřadu uvedeno naprosto konkrétně dle zjištění stavebního úřadu tj. od 7.1.2010 do 25.3.2010, místem skutku byla část stavby specifikované výše stavebním úřadem při kontrolní prohlídce provedené dne 25.3.2010 a zároveň vyznačené ve výkresové dokumentaci stavby.

Pokračování
-6-
57A 65/2010

Stavební úřad se dostatečně vypořádal s námitkami žalobkyně. U přestupku nemohlo dojít k prekluzi, neboť od spáchání přestupku (7.1 až 25.3.2010) dosud neuplynul rok. Nemohlo jít ani o překážku řízení podle ust. § 48 správního řádu, neboť v případě přestupku spáchaného v roce 2005 se jednalo o jiné časové období trvajícího přestupku žalobkyně než období uvedené v rozhodnutí stavebního úřadu o přestupku.

Byl zjištěn řádně stav věci a správní orgán přesně uvedl náležitosti uvedené v § 77 přestupkového zákona a § 67 až 69 správního řádu.

K námitce doručování se žalovaný odvolává na ust. § 34 odst. 1 správního řádu, z něhož vyplývá, že zástupce podle ust. § 33 správního řádu v řízení vystupuje jménem zastoupeného a z úkonu zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Doručování písemností zastupovaných účastníků provedl správní orgán v souladu s ust. § 34 odst. 2 správního řádu, a to pouze zmocněnci. Další odůvodnění vychází z opětovně prováděného kolaudačního řízení tak, jak bylo výše specifikováno a s ohledem na výše uvedené navrhuje žalovaný, aby žaloba žalobkyně byla zamítnuta.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25.10.2010, č.j. 57A 65/2010 – 30 soud žalobě ze dne 1.7.2010 podané proti rozhodnutí žalovaného nepřiznal odkladný účinek. Důvody, které soud k tomu vedly uvedl ve svém odůvodnění k tomuto usnesení, na které odkazuje.

Soud ve věci nařídil jednání na den 14.11.2011, kde provedl důkaz spisovým materiálem Městského úřadu Ivančice, odboru regionálního rozvoje – spisem č.j. S-MI 719/2010 – SÚ – Co i spisovým materiálem žalovaného Krajského úřadu

Jihomoravského kraje č.j. SPZ S-JMK 69221/2010. Dále provedl důkaz spisem Krajského soudu v Brně 57A 64/2010, které bylo vedeno ve stejné věci proti manželu žalobkyně JUDr. P. U. . Bylo konstatováno, že ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 12.5.2011

č.j. 57A 64/2010 – 65 zrušením napadeného rozhodnutí. V tomto řízení bylo soudem provedeno rozsáhlé dokazování týkající se vydání kolaudačního rozhodnutí u Městského úřadu Ivančice. Pro účely tohoto řízení soud považuje za důležité pouze zjištění, že dne 24.9.2002 vydal stavební úřad rozhodnutí, jímž návrh na kolaudaci zamítl s tím, že stavba je provedena i na pozemku stavební p.č. … k.ú. ……., ke kterému stavebník nemá vlastnické či jiné právo a toto nezískal ani prohlášením vlastníka tohoto pozemku přímo do protokolu ze dne 16.8.2002, což znamená, že provedení stavby je v rozporu se stavebním povolením, ověřenou dokumentací a rozhodnutími o změně nedokončené stavby. Na základě odvolání manželů U. vydal Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu dne 13.2.2003 rozhodnutí č.j. JMK 20/2003/OÚP – Ka, jímž předmětné odvolání bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno s odůvodněním, že v kolaudačním řízení bylo prokázáno, že část stavby se nachází na pozemku p.č. …… k.ú…., stavební povolení ovšem bylo vydáno ke stavbě na pozemku p.č. ……. k.ú. ……, z čehož vyplývá rozpor mezi skutečným provedením stavby a původním povolením stavebních prací, tudíž stavebníci nemají na vydání kolaudačního rozhodnutí nárok. Následně stavebníci uplatnili podnět k přezkoumání rozhodnutí rozhodnutím

Pokračování
-7-
57A 65/2010 – 41

Ministerstva pro místní rozvoj, jehož rozhodnutím bylo napadené rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje změněno v jeho výrokové části tak, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Poté stavební úřad pokračoval v kolaudačním řízení a nařídil ústní jednání na den 11.5.2005 ve věci bylo rozhodnuto stavebním úřadem 10.6.2005 č.j. ORR – 1532/01/SÚ – Ko/4, a to tak, že návrh na kolaudaci byl zamítnut. Po podaném odvolání odvolací orgán svým rozhodnutím ze dne 19.9.2005, č.j. JMK 30328/2005 OÚPSŘ odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10.6.2005 potvrdil. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že v kolaudačním řízení je konání místního šetření naprosto nezbytné a odvolatelé – vlastníci stavby na pozemku p.č. ………. v k.ú. ………… opakovaně nezpřístupnili předmětnou stavbu a tím zmařili naplnění účelu kolaudačního řízení o stavbě. Rozhodnutí stavebního úřadu Ivančice ze dne 10.6.2005 tak nabylo právní moci dnem 26.9.2005.

Z přestupkového spisu žalobkyně vedeného u Městského úřadu Ivančice bylo zjištěno, že na základě podnětů žalobkyně ze dne 30.10.2009 a ze dne 15.12.2009 dal Krajský úřad Jihomoravského kraje stavebnímu úřadu pokyn, aby provedl kontrolní prohlídku na místě za účelem prošetření skutečností v podnětech uvedených. Stavební úřad při kontrolní prohlídce konané dne 7.1.2010 zjistil užívání stavby na pozemku stavební parcela č. 107 k.ú. Alexovice manželi U. bez kolaudačního rozhodnutí. Správní orgán zahájil proto správní řízení o přestupku na základě oznámení ze dne 3.2.2010 a zároveň oznámil jednotlivě vlastníkům stavby a provozovateli části stavby předvolání k ústnímu jednání na den 25.2.2010. Toto oznámení žalobkyně převzala dne 4.2.2010.

V protokolu o ústním jednání a výpovědi žalobkyně ze dne 25.2.2010 bylo zjištěno, že žalobkyně spolu se svým manželem užívá stavbu na p.č. ………. v k.ú. …………. od roku 2002 k bydlení tak, jak již písemně i ústně informovali stavební úřad, neboť splnili všechny zákonné podmínky ve stavebního zákona. Poslední zákonný doklad předložili 8.10.2001, ústní jednání spojené s místním šetřením v rámci kolaudačního řízení proběhlo 11.12.2001. Pracovníci stavebního úřadu nezjistili žádnou závadu ani nedostatek bránící užívání stavby, což potvrdil i nadřízený orgán Krajský úřad JMK v rozhodnutí ze dne 20.2.2002. S uvedeným stanoviskem souhlasilo i MMR, odbor územního a stavebně správního rozhodnutí, sice v rozhodnutí ze dne 18.6.2004. Názor Ministerstva potvrdilo i pravomocné rozhodnutí ministra, které nabylo právní moci dne 2.11.2004. Doposud však na základě uvedené pravomocného rozhodnutí nebylo řízení zahájeno a návrhové kolaudační řízení nebylo ukončeno. Z uvedeného vyplývá, že za nečinnost a nezákonnost stavebního úřadu nenese stavebník – žalobkyně žádnou odpovědnost.

Po ústním jednání provedl stavební úřad dne 25.3.2010 následnou kontrolní prohlídku předmětné stavby a opětovně zjistil, že žalobkyně nadále užívá část stavby k bydlení. Na této prohlídce byla tato část stavby podrobně popsána a žalobkyně potvrdila užívání označených částí stavby.

Po shromáždění veškerých podkladů pro vydání rozhodnutí oznámil toto stavební úřad žalobkyni sdělením ze dne 25.3.2010 a stanovil jí lhůtu pro vyjádření k těmto podkladům. Pokračování
-8-
57A 65/2010

Právní zástupce žalobkyně se dostavil na stavební úřad 31.3.2010, kde mu byly předloženy veškeré podklady pro vydání rozhodnutí, ke kterým se vyjádřil tak, že podklady jsou shromážděny a dle jeho přesvědčení v rozsahu nedostatečném, z podkladů nevyplývá jednoznačně závěr o odpovědnosti žalobce, dále že ze strany stavebního úřadu nebyl po dobu 8 let učiněn žádný krok – výzva vůči žalobci, co má v souvislosti s kolaudačním řízením doložit.

Na to bylo vydáno rozhodnutí správním orgánem I. stupně, kterým byla žalobkyně uznána vinnou přestupkem podle § 178 odst. 1 písm. l) stavebního zákona, kterého se dopustila tím, že ode dne 7.1.2010 do 25.3.2010 užívala část stavby ,,novostavba obytného domu včetně přípojky na veřejný vodovod, nepropustné jímky na vyvážení a elektroinstalace“ na pozemku p.č. ………… v k. ú. …………………., ačkoliv tuto stavbu může užívat dle ust. § 190 odst. 5 stavebního zákona pouze na základě pravomocného kolaudačního rozhodnutí. Za spáchaný přestupek jí byla uložena pokuta ve výši 50.000,-Kč.

Přes podané odvolání žalovaný správní orgán rozhodl napadeným rozhodnutím tak, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, jak je výše uvedeno a v dalším rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil a odvolání žalobkyně zamítl.

Žaloba byla přezkoumána v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s.ř.s.).

Po výše popsaném provedeném dokazování soud konstatuje, že řízení o přestupcích je ovládáno v podstatě dvěma procesními normami, správním řádem (zákon č. 500/2004 Sb.) a zákonem o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb.). Správní řád je přitom obecnou procesní

normou, jež se užije ve všech správních řízeních za předpokladu, že pro některá zvláštní řízení neupravuje dílčí procesní kroky speciální zákon. V daném případě se jedná o zákon stavební.

Základním principem pro interpretaci právního textu je interpretace ve prospěch účelu, který právní norma plní. Normuje-li tedy ust. § 178 odst. 1 písm. l) stavebního zákona, že fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že užívá stavbu bez kolaudačního rozhodnutí, pokud bylo takové rozhodnutí třeba, pak je skutečným obsahem právní normy zjištění stavu, aby byla užívána stavba toliko na základě kolaudačního rozhodnutí, pokud bylo takové rozhodnutí třeba. V opačném případě pak ten, kdo se daného přestupku dopustí, je sankcionován pokutou do výše 1.000 000,-Kč (§ 179 písm. c) stavebního zákona).

Žalobkyně ve stížných bodech namítala mimo jiné, že konstrukce výroku rozhodnutí žalovaného je neurčitá a neodpovídá požadavkům ust. § 68 odst. 2 správního řádu, neboť popis skutku ve výrokové části je nedostačující a skutek není dostatečně individualizován, zejména není řešena otázka zavinění, která je jakožto subjektivní stránka zcela zásadní. Pokračování
-9-
57A 65/2010 – 42

Námitky směřovaly i do odůvodnění rozhodnutí, které rovněž nenaplňuje požadavky na ně kladené ust. § 68 odst. 3 správního řádu.

V této souvislosti soud konstatuje, že soudní přezkum rozhodnutí je založen na principech vyplývajících z judikatury NSS, například v rozsudku ze dne 22.3.2005 sp. zn. 4As 56/2003, z kterého vyplývá, že samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly lidského usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímé opačno závěry.

Krajský soud v Brně pokládá z důvodu komplexnosti za nezbytné uvést následující:

O spáchání citovaného přestupku bylo ze strany správního orgánu pravomocně rozhodnuto. Řízení před správním soudem není pokračováním správního řízení. Soud nerozhoduje, zda žalobce spáchal přestupek, ale v závislosti na žalobních námitkách posuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení je zahajováno na návrh žalobce, na kterém je, aby uvedl veškeré důvody, pro které shledává napadené rozhodnutí nezákonné. Žalobce tedy nese břemeno tvrzení a je na něm, zda z pochybení napadeného rozhodnutí mimo jiné tím, že případně uvede vlastní verzi skutečnosti. Rozsah jeho tvrzení pak určuje rozsah soudního přezkumu ve správním soudnictvím (rozsudek NSS ze dne 31.1.2011, č.j. 8As 27/2010 – 75).

Kategorie správních deliktů je kategorií trestního práva v širším slova smyslu, tudíž se i pro správní delikty uplatní povinnost správního orgánu zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také, zda jednání vykazuje daný stupeň společenské škodlivosti, tedy materiální stránku správního deliktu.

Přestupkem je podle legální definice obsažené v § 2 odst. 1 zákona o přestupcích zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výsledně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů a nebo o trestní čin. Přestupek je tedy konstruován kombinací znaků formálních a materiálních. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva jsou trestním obviněním ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) řízení o veškerých sankcích ukládaných správními orgány fyzickým osobám za přestupek nebo jiný správní delikt, jakož i o sankcích ukládaných v řízení disciplinárním nebo kárném. V řízení o přestupku je tudíž rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba zkoumat nejen naplnění, jak již shora uvedeno, formálních znaků přestupku, ale také, zda jednání vykazuje daný stupeň nebezpečnosti, tedy materiální stránku přestupku. NSS v rozsudku ze dne 17.2.2005, č.j. 7As 18/2004 – 47 judikoval, že ,,je třeba každý konkrétní přestupek posuzovat nejen z toho hlediska, zda po formální stránce naplnil skutkovou podstatu, ale i z hlediska materiálního korektivu. Zákon o přestupcích materiální korektiv vyjadřuje v § 2 odst. 1 slovy zaviněné jednání, které porušuje nebo Pokračování
-10-
57A 65/2010

ohrožuje zájem společnosti, např. trestní zákon užívá materiálního korektivu – stupně nebezpečnosti činu pro společnost.

Správní delikty představují ve srovnání s trestními činy jinou formu protiprávního společensky nebezpečného jednání. Podstatou správních deliktů je postih za jednání v rozporu s právem. K jeho trestnosti však nedostačuje, že jednání po normální stránce vykazuje znaky skutkové podstaty deliktů, pokud zároveň není jednáním společensky nebezpečným (škodlivým). Jinými slovy, aby mohlo být určité protiprávní jednání kvalifikováno jako správní delikt, musí být kromě formálních znaků deliktního jednání naplněna i materiální stránka deliktu a jednání musí vykazovat určitou míru společenské nebezpečnosti ve vztahu k porušené povinnosti, stanovené zákonem na ochranu odpovídajících hodnot. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit skutečnost, že zákony upravující správní delikty stricto sensu materiální stránku deliktu neupravují (na rozdíl od právní úpravy trestních činů a přestupků). Materiální stránka protiprávního jednání se tak i v případě správních deliktů musí projevit nejen při stanovení výše sankce, ale již při posuzování trestnosti právně závadného jednání (srov. rozsudek NSS ze dne 31.5.2007, č.j. 8As 17/2007 – 135, publikovaný ve Sb., NSS pod číslem 1338/2007).

V daném případě je zřejmé, že žalobkyně po formální stránce naplnila skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 178 odst. 1 písm. l) stavebního zákona. Při formálním náhledu na spáchání tohoto přestupku bylo dáno i zavinění žalobkyně ve vztahu ke skutkové podstatě § 178 odst. 1 písm. l) cit. zákona. V přezkoumávaném rozhodnutí žalovaného taktéž i správního orgánu I. stupně však po stránce materiálně zcela chybí zhodnocení, zda a jak

žalobce tím, že užívá v rozhodnutí vymezené stavby bez kolaudačního rozhodnutí porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti. Oba správní orgány v odůvodnění rozhodnutí vyvozují, že byl porušen nebo ohrožen zájem společnosti pouze z toho, že daný skutek je v § 178 odst. 1 písm. l) stavebního zákona jako přestupek výslovně uveden a uložená sankce je zákonem stanovena do výše 1.000 000,-Kč. Zabývají se tudíž jen typovou nebezpečností, která je vyjádřena v zákonem stanovené skutkové podstatě. V rozhodnutích obou správních orgánů je zcela opomíjena otázka, zda charakter a stupeň konkrétní nebezpečnosti daného jednání se vůbec nachází v hranicích typové nebezpečnosti dané ve znacích jeho skutkové podstaty.

Z judikatury NSS vyplývá, že je třeba vždy zkoumat materiální stránku deliktu, a to ve všech řízeních, ve kterých je rozhodováno o odpovědnosti za veřejnoprávní delikt a o sankci za něj. Pokud dochází k překrývání formálních znaků, např. správních deliktů a trestních činů či přestupků a trestných činů, slouží společenská nebezpečnost k odlišení těchto druhů deliktů (rozs. NSS č.j. 7As 18/2004 – 47). V této souvislosti lze poukázat i na další rozsudek NSS ze dne 16.4.2008, č.j. 1As 27/2008 – 67, v němž je uvedeno, že bez materiálního korektivu by mohlo docházet i k tomu, že by za správní delikty byli postihováni ti, kteří se jich dopustili i v případě, že by jejich jednání postrádalo znak společenské nebezpečnosti. I když tak není materiální korektiv pro správní delikty v zákoně výslovně stanoven, není v souladu s jednotícími principy právního řádu, aby nebyl použit. Postavení pachatele jiného správního deliktu by totiž v takovém případě bylo v mnoha ohledech zejména z hlediska výše sankce, která mu za určitý typ deliktního jednání hrozí, bez věcných důvodů horší, než je tomu u přestupku, či dokonce v některých přestupcích u méně závažného trestného činu, třebaže Pokračování
-11-
57A 65/2010 – 43

jsou mnohdy postihována obdobná či společensky nebezpečnější jednání. Nemožnost posouzení materiální stránky správního deliktu by byla rovněž v rozporu s požadavkem spravedlivé rovnováhy mezi ochranou zájmu společnosti a imperativem ochrany základních práv a svobod jednotlivců. Vykazuje-li tedy jednání sice formální znaky správního deliktu, který ale nedosahuje určitý minimální stupeň nebezpečnosti, daný zejména povahou chráněného zájmu, nelze jej označit jako správní delikt. Správním deliktem je tedy pouze jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti.

Je třeba uvést, že zpravidla nelze považovat jednání pachatele deliktu za nebezpečné již jen proto, že je protiprávní, neboť typová nebezpečnost vyjádřená v zákonem stanovené skutkové podstatě nepostačí a je třeba věc konkretizovat a zkoumat, zda charakter a stupeň konkrétní nebezpečnosti daného jednání se vůbec nachází v hranicích typové nebezpečnosti dané ve znacích jeho skutkové podstaty. Lze si totiž představit případy, kdy porušení veřejného zájmu je zcela minimální a jedná se o jednání, které vzhledem ke konkrétním okolnostem nevykazuje daný stupeň společenské nebezpečnosti (materiální stránky deliktu) stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je přitom určován zejména závažností správního deliktu, kterou lze posoudit zejména s ohledem na způsob jeho spáchání a jeho následky, okolnosti, za níž byl spáchán, na formu a míru zavinění za předpokladu, že zavinění je zákonným znakem deliktu a v neposlední řadě též s ohledem na osobu pachatele a případné pohnutky, které jej ke spáchání vedly.

Při přenesení výše uvedených úvah na posuzovanou věc musí krajský soud konstatovat, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně absentuje úvaha o prokázání a vyhodnocení míry společenské nebezpečnosti jednání žalobkyně a tedy míry její viny na protiprávním jednání, čili jakkoliv správní orgány hovoří o rozsahu zavinění žalobkyně – vyhodnocení materiální stránky přestupku je slabinou jejich rozhodnutí – nedostatečně rozlišuje mezi zaviněním a materiální stránkou přestupku (srov. rozsudek NSS ze dne 16.1.2007, č.j. 2As 19/2006 – 89). V tomto směru odůvodnění rozhodnutí žalovaného vykazuje vadu, taktéž rozhodnutí správního orgánu I. stupně je kusé, argumentující toliko v obecné rovině. Obě rozhodnutí tudíž nemají dostatečně přesvědčivou vypovídající hodnotu.

Jak již bylo výše uvedeno v obdobné věci bylo krajským soudem v Brně rozhodováno ve věci 57A 64/2010. Ústavní soud setrvale judikuje, že účastník řízení má právo na předvídatelné rozhodnutí a jednotný náhled soudu na stejný právní problém. Předvídatelnost výsledku soudního rozhodování napomáhá právní jistotě a zajišťuje obecnou důvěru v právo. Pokud soud rozhodl ve více rozhodnutích téže nebo podobné věci na základě totožných nebo obdobných skutkových zjištění diametrálně odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasahuje do práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 26.11.2002 sp. zn. II. ÚS 296/01).

Z výše uvedených důvodů soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, nepřezkoumatelnost spočívala v nedostatku důvodů rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.). Soud proto přezkoumávané rozhodnutí žalovaného zrušil (ust. § 78 odst. 3 s.ř.s.) pro vady Pokračování
-12-
57A 65/2010

řízení s tím, že vyslovil současně, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Žalovaný se v dalším postupu bude zabýva t především tím, zda byly spolehlivě dány předpoklady pro vyslovení viny žalobkyně a tedy i důvody pro uložení sankce, přičemž přihlédne i ke všem okolnostem, za kterých byl přestupek spáchán. Lze shrnout, že z pohledu viny musí správní orgán dojít k jednoznačnému závěru, zda se charakter a stupeň konkrétní nebezpečnosti daného jednání vůbec nachází v hranicích typové nebezpečnosti dané ve znacích jeho skutkové podstaty nebo zda z nich nevybočil, např. směrem, který nebezpečnost jednání pachatele bagatelizuje (ust. § 78 odst. 5 s.ř.s.).

Shledá-li soud napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. (nedostatek důvodů rozhodnutí) nemohl se dále zabývat ostatními žalobními body přednesenými žalobkyní, tedy ani těmi, které směřovaly do samotného hmotně právního posouzení věci.

Žalobkyně ve věci samé byla úspěšná, její právní zástupce účtoval na nákladech řízení za 3 úkony právní služby po 2.100,-Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), 3x režijní paušál po 300,-Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky), soudní poplatek 2.000,-Kč. Dle § 19 a) odst. 1, 2 vyhl. č. 110/2004 Sb., v platném znění byla zvýšena odměna o částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20%, fotokopie osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty, vystavená Finančním úřadem v Ivančicích (s účinností od 1.2.2011) byla připojena, takže celková výše odměny a náhrada nákladů řízení uvedeného právního zástupce činila 10.640,-Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jmenovaného právního zástupce.

Poučení: Tento rozsudek nabývá právní moci dnem doručení. Lze proti němu podat kasační stížnost do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a 106 odst. 2 s.ř.s.).

V Brně dne 14. listopadu 2011

JUDr. Jarmila Ďásková, v. r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Marie Šeregelyová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru