Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 A 6/2011 - 30Rozsudek KSBR ze dne 30.09.2011

Prejudikatura

4 As 56/2003

5 Azs 47/2003

7 A 82/2002


přidejte vlastní popisek

57 A 6/2011-30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: Ing. K .U. , zastoupen Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem Arne Nováka 4, 602 00 Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, oddělení dopravy a správních agend, se sídlem tř. T. Bati 21, 761 90 Zlín, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci:

Rozhodnutím Městského úřadu Valašské Meziříčí ze dne 29.7.2010, č.j. R/D/1320/63019/2009/Fi byl žalobce uznán vinen tím, že dne 10.12.2009 ve 12:30 hod v obci Lešná řídil motorové vozidlo Volkswagen Multivan RZ …… a při řízení uvedeného vozidla držel v ruce mobilní telefon. Tímto jednáním porušil ust. § 7 odst. 1 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen ,,zákon o silničním provozu“) a tím se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) č. 1, zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,přestupkový zákon“),

Pokračování
-2-
57 A 6/2011

neboť v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla držel v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Z přestupku mu byla uložena pokuta podle ust. § 11 odst. 1 písm. b) a § 22 odst. 9 přestupkového zákona ve výši 2.000,-Kč splatná do 30-ti dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

Proti rozhodnutí podal žalobce odvolání.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 8.11.2010, č.j. 60486/2010, sp. zn. KUSP – 60486/2010/DOP/Ti bylo odvolání žalobce v souladu s ust. § 90 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,správní řád“) zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. Citované rozhodnutí žalovaného je předmětem přezkumného soudního řízení:

II.

Shrnutí základních argumentů uvedených v žalobě:

V žalobě ze dne 7.1.2011 namítl žalobce, že žalovaný neprovedl dokazování úplně, nevyhověl jeho důkazním návrhům, provedenými důkazy je skutkový děj popisován zcela odlišně. Správní orgán při posuzování věci měl vycházet ze zásady in dubio pro reo. Žalovaný namísto toho ovšem zcela nekriticky a mimo jakýkoliv zákonný rámec presumuje správnost a pravdivost výpovědi zasahujících policistů, pominul možnost jejich omylnosti či nesprávného nebo nedokonalého vnímání situace. Ze zásady volného hodnocení důkazu vyplývá povinnost správního orgánu posuzovat každý důkaz jak jednotlivě, tak v jeho souvislosti s dalšími provedenými důkazy a hodnotit je, co do jejich závažnosti, pravdivosti, věrohodnosti. Důkaz získaný výpovědí policisty nelze mít za důkaz „kvalitnější“, či věrohodnější než důkaz získaný výpovědí kohokoliv jiného jen proto, že byl získán výslechem policisty, který měl zjistil přestupek při výkonu služby. Za zcela nemístný lze mít v neposlední řadě závěr žalovaného v tom smyslu, že není třeba zadokumentovat jednání, z něhož vyvstává podezření ze spáchání přestupku, vhodnými technickými prostředky, neboť by to odporovalo v zásadě procesní ekonomie. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k novému projednání.

III.
Právní stanovisko žalovaného:

Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 15.4.2011 uvedl, že s obsahem žaloby nesouhlasí, neboť má za to, že jeho rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci v souladu s ust. § 3 správního řádu a že k dokazování bylo použito všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci a které jsou v souladu s právními předpisy. Žalovaný se opíral o důkazy ve formě svědeckých výpovědí zasahujících policistů, jakož i svědků navržených žalobcem, které si opatřil v průběhu přestupkového řízení. Zároveň bylo zohledněno to, co uvedl žalobce při ústním jednání, z jeho vyjádření v průběhu řízení i obsahu podaného odvolání. Žalobce vyčítá správním orgánům neprovedení znaleckého posudku či vyšetřovacího pokusu. Žalovaný má za to, že dostatečně v naříkaném rozhodnutí odůvodnil, proč je jiného názoru a nemá zapotřebí žalobci své argumenty opakovat. Dále žalovaný uvedl, že existence rozporu mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně Pokračování
-3-
57 A 6/2011 – 31

protichůdných skutkových verzí. V této souvislosti poukázal na judikaturu NSS sice rozsudek ze dne 25.7.2006, č.j. 6As 47/2005 – 84, www.nssoud.cz. Předmětnou judikaturou je zdůrazněno, že nezáleží na kvantitě ale kvalitě provedených důkazů. Hodnocení kvality je právě úkolem správních orgánů popř. soudů. V situaci, kdy oba svědci navrženi žalobcem jsou jeho podřízenými práci, přičemž jejich přítomnost na místě je vyvrácena oběma policisty a k podnětu žalovaného bylo s těmito svědky zahájeno řízení o přestupku dle ust. § 21 odst. 1 písm. g) přestupkového zákona pro podání úmyslně nepravdivé svědecké výpovědi, nelze konstatovat přetrvávající stav důvodných pochybností, který by měl být odstraňován prováděním dalšího dokazování. Dále žalovaný odkázal i na další judikáty NSS, které jsou uvedeny v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. Byl toho názoru, že jak odvolací orgán, tak i správní orgán I. stupně se s námitkami žalobce vznesenými v průběhu řízení vypořádaly dostatečně. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

IV.

Ze správního spisu vyplývají pro posouzení věci následující podstatné skutečnosti:

Ve správním spise je založeno oznámení přestupku ze dne 10.12.2009 vydané Policii ČR, obvodní oddělení Valašské Meziříčí obsahující popisovaný skutkový děj, dále vysvětlení žalobce, který nesouhlasil s tvrzením Policie ČR, že dne 10.12.2009 v čase 12:30 hod v obci Lešná měl držet za jízdy hovorové zařízení (mobilní telefon). Uvedl, že mobilní telefon nedržel, neboť v levé ruce měl v držení chladící tekutinu z důvodu bolesti zubů. Zároveň namítl, že příslušník policie č. 272929 vystupoval nepřiměřeně ze svých pravomocí. Uvedené vysvětlení vlastnoručně podepsal. Dále je ve spise založena evidenční karta řidiče, z níž je zřejmé, že má záznam v přestupcích, a to ze dne 28.5.2004, 28.8.2008 a 25.2.2009, které byly řešeny v rámci blokového řízení. Ve spise se dále nachází protokol o ústním jednání dne 13.1.2010 sepsaný se svědky prap. K. B. a prap. P. J.. Žalobce se k jednání písemně omluvil dne 12.1.2010 z důvodu pracovní stáže v zahraničí. Další jednání se konalo dne 15.4.2010, k němuž se žalobce osobně dostavil. Další protokolace se svědky byla učiněna dne 10.5.2010, a to opakovaně s prap. P. J. prap. K. B. Vyslechnut byl i svědek navržený žalobcem Ing. Z. D., další žalobcův svědek Ing. Z. M. se telefonicky omluvil dne 10.5.2010, opětovně byl předvolán, a to na den 31.5.2010. Dne 29.7.2010 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí o vině a sankci žalobce, obsah tohoto rozhodnutí je citován výše v odůvodnění tohoto soudního rozhodnutí. Dne 17.8.2010 podal žalobce odvolání, které na základě výzvy k odstranění vad podání doplnil dne 1.9.2010. Ve spise je dále založeno rozhodnutí žalovaného ze dne 8.11.2010, které je předmětem přezkumného soudního řízení.

V.

Při posouzení věci soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů:

Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen ,,s.ř.s.“), osobami oprávněnými (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), jde o žalobu přípustnou (§65, § 68, § 70 s.ř.s.).

V souladu s ust. § 75 odst. 1 a odst. 2 s.ř.s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, Pokračování
-4-
57 A 6/2011

přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Předmětná věc byla projednána bez nařízení jednání, neboť byly splněny zákonné podmínky ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s.

Žaloba není důvodná.

Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného ze dne 8.11.2010, č.j. KUZL – 60486/2010, sp. zn. KUSP – 60486/2010/DOP/Ti, resp. jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byl žalobce za popisovaný skutkový děj uznán vinen porušením ust. § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu a ust. § 22 odst. 1 písm. f) č. 1 přestupkového zákona s tím, že podle ust. § 11 odst. 1 písm. b) a ust. § 22 odst. 9 přestupkového zákona mu byla uložena pokuta ve výši 2.000,-Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 8.11.2010 č.j. KUZL – 60486/2010, sp. zn. KUSP-60486/2010/DOP/Ti odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

Mezi účastníky není sporu, že žalobce dne 10.12.2009 ve 12:30 hod v obci Lešná řídil motorové vozidlo Volkswagen Multivan RZ …… . Spornou otázkou zůstává, zda při řízení vozidla držel v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení či nikoliv.

Podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích v přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu řidič nesmí při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

Podstatou právního posouzení případu je otázka, zda popisované jednání žalobce je jednáním protiprávním ve smyslu ust. § 22 odst. 1 písm. f) č. 1 zákona o přestupcích či nikoliv. Otázkou jež měla být dle žalobcova názoru posouzena nesprávně je, zda lze na základě výpovědi svědků (policistů, pro jejichž oznámení bylo správní řízení zahájeno) považovat přestupek za dostatečně prokázaný i vzhledem k rozpornosti z výpovědí svědků navržených žalobcem. Žalobce vyslechnutý při ústním jednání dne 15.4.2010 sdělil, že v uvedeném čase a na uvedeném místě byl zastaven hlídkou Policie ČR a po kontrole dokladů byl obviněn z předmětného přestupku. Argumentoval tím, že v době zastavení držel v ruce láhev od coly, který mu sloužila jako chladící kapalina v rámci tišení bolesti zubů, což uvedl i v oznámení přestupku. Pro prokázání své neviny navrhoval odzkoušení příslušenství sady hands-free.

Svědek prap. P. J. při jednání dne 13.1.2010 i při jednání 10.5.2010 vypověděl, že dne 10.12.2009 v obci Lešná spolu s kolegou prap. K. B. prováděli kontrolu bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, s policejním vozem stáli u výjezdu z parkoviště u kostela v Lešné. Kolem cca 12:25 hod viděli směrem od Palačova projíždět vozidlo zn. Volkswagen Multivan, jasně a zřetelně viděl, jak řidič drží v pravé ruce u pravého

Pokračování
-5-
57 A 6/2011 – 32

ucha mobilní telefon. Řidič se podíval jejich směrem, otočil se na ně, proto se za vozidlem rozjeli a chtěli s řidičem předmětný přestupek vyřešit. Potvrdil, že řidič byl ve vozidle sám. Svědek prap. Karel Blažek v protokolaci ze dne 13.1.2010 a 10.5.2010 uvedl, že dne 10.12.2009 v popisovanou hodinu a na popisovaném místě zpozoroval vozidlo zn. Volkswagen Multivan jedoucí směrem od Palašova. Jasně a zřetelně viděl, že řidič drží v pravé ruce u pravého ucha mobilní telefon. Když projížděl s vozidlem kolem nich, otočil se na ně, proto se také rozhodli za vozidlem jet a daný přestupek s řidičem řešit. Nesouhlasil s tvrzením žalobce na oznámení přestupku, kdy tvrdil, že držel v ruce pet-lahev od Coca Coly, kterou si chladil bolavý zub a pet-lahev měl držet, nýbrž v levé ruce. Potvrdil, že ve vozidle byl řidič sám.

Svědek Ing. Z. D. vyslechnutý dne 10.5.2010 uvedl, že dne 10.12.2009 jel s žalobcem jako spolujezdec, seděl na zadní sedačce společně s Ing. M.. Do vozidlem byl přibrán během dopoledne v Ostravě. V té době již Ing. M. ve vozidle seděl. Potvrdil, že žalobce je jeho přímý nadřízený. Při průjezdu obcí Lešná je žalobce upozornil na hlídku Policie ČR, které však svědek nevěnoval bližší pozornost, protože probírali pracovní záležitosti. Hlídka PČR vozidlo zastavila, s řidičem řešila něco ohledně telefonu, poté žalobce z vozidla vystoupil. Co bylo předmětem hovoru nevěděl, neboť hovor neslyšel. Poté, co žalobce přišel zpět do vozidla sdělil, že ho hlídka obvinila z telefonování za jízdy, což pravda nebyla, neboť za jízdy nedržel telefonní přístroj v ruce, jelikož ve vozidle má namontovanou hands-free sadu.

Svědek Ing. Z. M. při výslechu dne 31.5.2010 (z úředního záznamu o telefonickém hovoru ze dne 10.5.2010 vyplynulo, že svědek se z nařízeného ústního jednání na den 10.5.2010 telefonicky omluvil, důvodem neúčasti byla pracovní vytíženost) vypověděl, že dne 10.12.2009 jel s žalobcem z Brna vozidlem značky Volkswagen Multivan, po celou dobu řídil žalobce. V Ostravě přistoupil Ing. D., s kterým seděl v zadní části vozu, řešili pracovní záležitosti, takže si ani nevšimli v obci Lešná, kde hlídka PČR stála, na toto je upozornil žalobce s tím, že za jeho vozidlem policie jede. Někde asi na konci obce Lešná je policejní hlídka zastavila, nevěnoval tomu pozornost, teprve poté, co žalobce řekl, že byl obviněn, že držel mobil, tak se nad touto informací společně s Ing. Darebníkem pozastavili, protože žalobce komunikoval přes sadu hands-free, a to se svoji manželkou. Tvrdil, že žalobce za jízdy v inkriminovanou dobu v ruce mobilní telefon nedržel. V pracovním vztahu k žalobci uvedl, že je svědek jeho podřízeným.

Otázkou jak již výše uvedeno a jež měla být dle žalobcova názoru posouzena nesprávně je, zda lze na základě výpovědi svědků – policistů – považovat přestupek za dostatečně prokázaný i vzhledem k výpovědi dalších svědků. Žalobce byl toho názoru, že v ruce neměl hovorové zařízení, nýbrž láhev od coca coly sloužící k utišení bolesti zubů. Těžiště problému se tak posouvá do hodnocení důkazů; jednalo se o situaci, kdy na jedné straně stojí tvrzení policistů podepřené podepsaným oznámení o přestupku na straně druhé tvrzení žalobce a jím navržených svědků.

Na tomto místě nutno zdůraznit, že řízení o přestupcích je ovládáno v podstatě dvěma procesními normami: správním řádem (zákon č. 500/2004 Sb.) a zákonem o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb.). Správní řád je přitom obecnou procesní normou, jež se užije ve všech správních řízení za předpokladu, že pro některá zvláštní řízení neupravuje dílčí procesní

Pokračování
-6-
57 A 6/2011 kroky speciální zákon. Řízení o přestupcích je tímto zvláštním zákonem právě zákon o přestupcích.

Základním principem pro interpretaci právního textu je interpretaci ve prospěch účelu, který právní norma plní. Normu je-li tedy ust. § 6 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, že řidič při jízdě vozidlem nesmí držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení, pak je skutečným obsahem právní normy zajištění stavu, aby se tomuto jednání při řízení vozidla vyvaroval. Smyslem zákona o provozu na pozemních komunikacích je, jak je zřejmé z celého obsahu normy, zajištění bezpečnosti účastníků silničního provozu. Nelze přehlédnout, že tento zákon byl přijat v reakci na neuspokojivý a stále se zhoršující stav bezpečnosti silničního provozu vnímaný společností jako vážný problém, a posílen nastolit této oblasti obrat.

Žalobce jednak kritizuje nesprávnost hodnocení důkazu provedených správními orgány, jednak upozorňuje, že tu jsou vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve zjištěném stavu věci, správní orgán důsledně nerespektoval zásadu ,,in dubio pro reo“, nepovažoval za relevantní důkazy, které měly prokazovat pravdivost tvrzení žalobce, tudíž ze všech těchto důvodů mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno.

Na tomto místě je třeba upozornit na rozsáhlou judikaturu NSS, který již opakovaně judikoval, že „…provádění důkazů v přestupkovém řízení je především úkolem správních orgánů“. Správní orgán je povinen přesně a úplně zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a za tím účelem si opatřit podklady pro vydání rozhodnutí. Volba, množství a druh prováděných důkazů je věcí správního uvážení. Stejnou zásadou je ovládáno i následné hodnocení provedených důkazů. Pokud je odpovědnost za přestupkové jednání

dovozována z nepřímých důkazů, musí tyto důkazy tvořit ucelený logický provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Logická a ničím nenarušovaná soustava vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů musí spolehlivě prokazovat všechny okolnosti spáchaného skutku, majícího znaky skutkové podstaty přestupku, nadevší rozumnou pochybnost stavět na možnost jiného závěru“ (viz. rozsudek ze dne 3.5.2007, č.j. 8As 10/2006 – 48, www.nssoud.cz).

Dle názoru NSS vysloveného v jiném rozsudku sice ze dne 25.7.2006, č.j. 6As 67/2005 – 84, www.nssoud.cz: ,,existence rozporu mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí“.

Posouzením postupu správních orgánů se k žalobním námitkám zaobíral krajský soud a neshledal na jejich hodnocení žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, naopak potvrdil závěry žalovaného, že hodnověrnějšími se jeví výpovědi policistů podpořené oznámením o přestupku, který žalobce byť se skutkovým zjištěním nesouhlasil podepsal, než verze předestřená žalobcem sice, že nedržel v ruce mobil, nýbrž láhev coca coly jako chladící tekutiny za účelem utišení bolesti zubů. Už skutečnost, že žalobce argumentoval rozdílným způsobem sice v oznámení přestupku uvedl, že chladící tekutinu z důvodu bolesti zubů držel v levé ruce, naproti tomu při ústním jednání dne 15.4.2010 tvrdil, že láhev coly držel Pokračování
-7-
57 A 6/2011 – 33

v pravé ruce, vyvolává pochybnost o věrohodnosti uváděných argumentů. Naproti tomu výpovědi obou policistů, kteří byli vyslechnuti jako svědci ve správním řízení byli konzistentní a ve vzájemném souladu, pokud se týká shodného tvrzení, že žalobce jasně a zřetelně viděli, jak drží v ruce uváděné hovorové zařízení. Zcela vyloučili, že by žalobce konal jinou činnost, především tu, kterou uváděl. Rovněž tak vyvrátili, že by ve vozidle mimo žalobce seděli další spolujezdci.

K vyhodnocení věrohodnosti výpovědi svědků – policistů soud odkazuje i na judikaturu NSS, který v rozsudku ze dne 27.9.2007, č.j. 4As 19/2007 – 114, www.nssoud.cz konstatoval následující: ,,k osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od žalobce neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jímž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem. Nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil“. Uvedené závěry lze aplikovat i na daný případ, neboť je zde Krajský soud v Brně neshledal žádnou okolnost, která by vedla k domněnce o zaujatosti svědků – policistů.

Na tomto místě nutno i zdůraznit, že pokud žalobce v oznámení přestupku tvrdil, že jeden z příslušníků Policie ČR vystupoval nepřiměřeně vzhledem k jeho pravomocem, toto tvrzení ničím nedoložil ani neprokázal.

Žalobce je toho názoru, že nebyl zjištěn skutečný stav věci, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné, že svědectví policistů bylo zvýhodněno, tudíž rozhodnutí správního orgánu je nezákonné, neboť bylo rozhodnuto v neprospěch žalobce i přesto, že nebyl prokazatelně zjištěn skutkový stav. Krajský soud v Brně konstatuje, že

podle ust. § 3, § 32 odst. 1 a § 46 zákona o správním řízení (správní řád) je třeba vést správní řízení tak, aby posilovalo důvěru občanů ve správnost rozhodování, přijatá rozhodnutí správních orgánů musí být přesvědčivá a musí vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Správní orgány jsou také povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí a uplatnit své návrhy. Platí tzv. zásady vyhledávací, podle které za účelem úplného zjištění skutečného stavu věci, je správní orgán povinen opatřit si potřebné podklady pro rozhodnutí a přitom není vázán jen návrhy účastníky řízení. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již dostatečně vyložil, jakým způsobem přezkoumává napadená správní rozhodnutí a sice např. v rozsudku ze dne 22.3.2005, sp. zn. 4As 56/2003, www.nssoud.cz uvedl: ,,pokud je z odůvodnění napadeného rozsudku soudu zřejmé, proč v souladu se správním spisem shledal zjištění skutkového stavu žalovaným za úplné a spolehlivé, jakými úvahami se řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů, či

utváření závěru o skutkovém stavu, a z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci žalobce v žalobě, potom není důvodná námitka, že skutková podstata z níž správní orgán vycházel nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu“. Také v rozhodnutí ze dne 22.1.2004, sp. zn. 5Azs 47/03, www.nssoud.cz NSS rozvedl: ,,v otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle níž a v jejich rámci se může uskutečnit volba včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí Pokračování
-8-
57 A 6/2011

podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisi takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn s týž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné názory“. Lze tedy shrnout, že rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodování určuje správní orgán a je na jeho úvaze, které

důkazy za účelem zjištění skutkového stavu věci provede a které nikoliv. Také soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž opět jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Podstatné je, že v každém jednotlivém případě se musí správní orgán i soud dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádat s navrženými důkazními prostředky, tzn., že pokud je neprovede vyložit proč tak neučinil, jelikož v opačném případě by se jednalo

o tzv. opomenutý důkaz, což by představovalo procesní deficit zásadního rázu.

Na základě těchto obecnějších úvah dospěl v nyní projednávané věci krajský soud k závěru, že nevyhověl žalobě žalobce, neboť ve světle konzistenčnosti výpovědi svědků – policistů, kteří dne 10.12.2009 ve 12:30 hod v obci Lešná prováděli kontrolu shodně vypověděli, že žalobce držel v pravé ruce u pravého ucha mobilní telefon. V odůvodnění rozhodnutí žalovaného jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z níž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů. Pokud jde o vyhodnocení důkazů, nelze v rozhodnutí žalovaného nic vytknout. V postupu správního orgánu neshledal soud žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu (žalobce či žalovaného) odpovídá skutečnosti, naopak potvrdil závěry žalovaného, že hodnověrnějšími se jeví výpovědi policistů podpořené oznámením o přestupku jež žalobce byť vznesl výhrady podepsal než verze předestřená žalobcem, byť podpořená svědky Ing. Z. D. a Ing. Z. M., kteří jak shodně uvedli, jsou podřízenými žalovaného, tudíž nelze vyloučit absenci zájmu na věci. Nehledě na to oba svědci – policisté v opakovaném výslechu potvrdili, že v uvedeném vozidle seděl výlučně řidič sám. Jak dále vyplynulo z písemného vyjádření žalovaného ze dne 15.4.2011 z podnětu žalovaného bylo s těmito svědky zahájeno řízení o přestupku dle ust. § 21 odst. 1 písm. g) přestupkového zákona pro podání úmyslné nepravdivé svědecké výpovědi. Nelze rovněž přehlédnout, že policisté žádný důvod pro nepravdivé označení a osvědčení žalobce z přestupku nemají. Ve spojení s obsahem jednotlivých tvrzení pak lze dospět k jednoznačnému náhledu na věrohodnost uváděných tvrzení svědků – policistů.

Podle názoru Krajského soudu v Brně nevznikají pochybnosti o tom, že žalobce svým jednáním porušil ust. § 22 odst. 1 písm. f) č. 1 přestupkového zákona, neboť bylo dostatečně prokázáno, že při řízení vozidla držel v ruce hovorové zařízení (mobil) to znamená, že svým jednáním porušil i zákon o silničním provozu, dle kterého je povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem. Svým jednáním se tak žalobce dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle citovaného právního ustanovení zákona o přestupcích. K tvrzené nezákonnosti spočívajícím v nesprávném posouzení právní otázky nesprávnému zjištění skutkového stavu věci, tudíž dle názoru soudu nedošlo.

Pokud žaloba obsahuje námitku spočívající v neprovedení důkazních návrhů, které by objasnilo rozdílné výpovědi obou skupin svědků, aby bylo možné dostatečně prověřit jejich pravdivost zejména žalobce argumentuje nesprávnost závěru žalovaného v tom smyslu, že Pokračování
-9-
57 A 6/2011 – 34

není třeba zadokumentovat jednání, z něhož vyvstává podezření ze spáchání přestupku vhodnými technickými prostředky, neboť by to odporovalo v zásadě procesní ekonomie, soud se v tomto směru zcela ztotožňuje s argumentací žalovaného vyjádřenou v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí.

Pro úplnost lze odkázat i na rozsudek NSS ze dne 25.11.2003 sp. zn. 7A 82/2002, www.nssoud.cz, dle kterého: ,,dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorie důkazní, která by předepisovala správním orgánům jakou váhu, ke kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, které je předmětem dokazování. Dokazování i ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů, jež je pozitivně právně vyjádřena v § 34 odst. 5 s.ř.s. V souladu se zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy je povinností správního orgánu zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán je tedy povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, avšak ve vztahu k předmětu dokazování, tj. k určitému skutku; skutečnosti, které stojí v ně předmětu dokazování nezjišťuje, neboť nemají pro rozhodnutí věci význam. V některých případech bude nezbytné, aby správní orgán obstaral a posléze provedl řadu důkazů, jindy bude určitý skutek bezpečně prokázán na základě důkazního prostředku jediného“.

Žalobce dále namítá, že rozhodnutí žalovaného nerespektoval zásadu in dubio pro reo. K tomu soud uvádí – Ústavní soud ve své rozhodovací praxi v oblasti trestního práva tuto zásadu vyjádřil takto. ,,Podle pravidla in dubio pro reo, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu dané pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnou ve prospěch obviněného. Hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu se rozumí hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů, hodnocení její závažnosti, jakož i hodnocení její zákonnitosti. Volné hodnocení důkazů je pak procesní maximou, dle níž trestním řádem není dán apriorní hierarchie váhy či důkazní síly, důkazních prostředků (nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24.2.2004). Obdobně v Nálezu ze dne 19.8.2004 sp. zn. III. ÚS 224/04 Ústavní soud uvedl, že obecné soudy by v trestním řízení měly zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ,,…a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy musí zhodnotit podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud by ani po doplněném dokazování nebylo možno dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. pokud by v daném kontextu zůstaly důvodné pochybnosti jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, bylo by nutno v souladu se zásadou presumpce neviny (§ 2 odst. 2 trestního řádu) a z ní vyplývající zásadou in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch obžalovaného“.

Výše uvedená judikatura z oblasti trestního práva plně dopadá i na posuzovaný případ správního trestání, kdy předmětem správního řízení bylo prošetření a projednání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Současně však nic nemění na závěru, že bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že žalobce daný přestupek spáchal.

Podanou žalobou napadl žalobce celý výrok rozhodnutí žalovaného, konkrétní žalobní body však směřovaly především do výroku o vině nikoliv do výroku o sankci. Soud proto Pokračování
-10-
57 A 6/2011

pouze pro upřesnění konstatuje, že druh a výměra sankce uložené podle ust. § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, musí odpovídat závažnosti přestupku, která vyplývá zejména ze všech v zákoně demonstrativně uvedených kritérii. Podle ust. § 22 odst. 9 přestupkového zákona za uvedený přestupek se ukládá pokuta v rozmezí od 1.500 – 2.500,-Kč. Pokud prvoinstanční správní orgán uložil sankci ve výši 2.000,-Kč neshledal pro uložení sankce pokuty na samé spodní hranici zákonného rozpětí dostatek důvodů, a to zejména s ohledem na počet záznamu v evidenční kartě řidiče. Soud se plně ztotožňuje s touto argumentací, výše uložené sankce tak plně odpovídá citovaným zákonným podmínkám.

VI.
Závěr:

Z uvedeného plyne, že přezkoumávané správní rozhodnutí žalovaného, poskytuje dostatečnou oporu pro právní závěr, že netrpí vadou chybného posouzení právní otázky a proto ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. žaloba jako nedůvodná byla zamítnuta.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení nemá právo počkat. Žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřednické činnosti nevznikly, náklady řízení nežádá, soud proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení:

Rozsudek nabývá právní moci dnem doručení (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů ode dne doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel, který nemá vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2, § 106 odst. 2 s.ř.s.).

V Brně dne 30. září 2011

JUDr. Eva Lukotková, v. r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Marie Šeregelyová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru