Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

56 Az 84/2010 - 77Rozsudek KSBR ze dne 10.08.2011

Prejudikatura

3 Azs 48/2008 - 57

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Azs 2/2012 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

56Az 84/2010 - 77

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci žalobkyně D. L., zast. Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Ostrava, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.6.2010, č. j. OAM-218/ZA-14-ZA09-2010,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 8.640,-Kč od 30-ti dnů od právní moci rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobkyně, státní příslušnice Ukrajiny, podala dne 9.6.2010 žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. Na odůvodnění uvedla, že svou vlast opustila z ekonomických důvodů.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 17.6.2010, č. j. OAM-218/ZA-14-ZA09-2010, byla její žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů.

V zákonem stanovené lhůtě podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalobu. Namítla, že žalovaný porušil § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 3 a 2, § 52 a § 68 odst. 3 správního řádu. Dále dle žalobkyně nebyly naplněny zákonné důvody pro zamítnutí její žádosti jako

zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. f). Domnívá se, že uvedla okolnosti odůvodňující udělení azylu dle § 12 písm. b) či minimálně doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný nepostupoval v souladu se zásadou materiální pravdy, neopatřil si dostatek podkladů k vydání rozhodnutí, ani nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Podstatně pečlivěji měl zkoumat žalobkyní tvrzené soukromé vazby na území České republiky. Žalobkyně namítla, že udělení doplňkové ochrany z důvodu hrozby vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. d) dopadá i na případ, kdy je vycestování v rozporu s právem na rodinný život ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný se nijak nezabýval jí tvrzenými soukromými vazbami na území ČR, pouze stručně v odůvodněni konstatoval několik nepřesných skutečností, zejména domněnku, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podává pouze účelově. Odůvodnění rozhodnutí a jeho podklady pokládá žalobkyně za zcela nedostatečné. Je toho názoru, že v situaci nedostatečné dostupnosti ochrany ze strany státu původu, kdy je notoricky známá míra korupce, není možné mluvit o ochraně, kterou by jí před vážnou újmou mohly státní orgány poskytnout. Žalobkyně poukázala na Směrnici Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, (,‚kvalifikační směrnice“), podle které se mohou stát původci pronásledování či vážné újmy i nestátní původci.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Bylo prokázáno, že žalobkyní tvrzené skutečnosti nejsou relevantní ve smyslu ustanovení § 12 ani § 14a zákona o azylu. Její potíže s věřiteli nesouvisely s žádným z důvodů vyjmenovaných v § 12 zákona o azylu. Z obecně známých informací a z úřední činnosti je žalovanému a rovněž soudu známo, že na Ukrajině existují prostředky, kterými žalobkyně mohla své obavy řešit a požádat o pomoc již v zemi svého původu, o což se vůbec nepokusila. Z řízení jednoznačně vyplynulo, že její odchod z vlasti ani obavy, kvůli kterým se odmítá vrátit, nelze ustanovením zákona o azylu podřadit. Námitku hrozby vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu považuje žalovaný za nedůvodnou. Žalobkyně se pouze okrajově zmínila, že má v ČR přítele, zároveň však sdělila, že spolu nežijí ve společné domácnosti, pracují každý v jiném městě a nemají na sebe čas. Naopak je z její výpovědí zřejmé, že veškeré zázemí má na Ukrajině, kde žije její dcera, rodiče, sourozenci. Do ČR přicestovala proto, aby si vydělala na splacení dluhu . O udělení mezinárodní ochrany požádala až poté, co jí byla zrušena platnost víza, které jí opravňovalo k legálnímu pobytu. Závěr o nedůvodnosti žádosti se tedy vztahuje i na § 14a zákona o azylu. Žalovaný neshledal důvodnost aplikace jiného ustanovení než § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu.

Ve věci proběhlo dne 3. 12. 2010 jednání před Krajským soudem v Brně. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a průběhu řízení Krajský soud v Brně žalobě rozsudkem č. j. 56Az 84/2010-36 ze dne 3. 12. 2010 vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť dospěl k závěru, že v dané věci bylo rozhodnuto na základě nedostatečných skutkových zjištění. Povinností žalovaného bylo zabývat se podrobně všemi skutečnostmi, které žalobkyně uvedla v žádosti o mezinárodní ochranu a během pohovoru, zejména posoudit její obavy z jednání věřitelů. V této souvislosti soud připomněl, že podle judikatury NSS mohou být původci pronásledování i vážné újmy rovněž soukromé osoby. Dále soud žalovanému vytkl, že si neobstaral informace o tom, zda se žalobkyně mohla účinně domáhat

pomoci u příslušných orgánů, pokud by se na ně obrátila. Žalobkyně totiž uváděla, že v důsledku vysoké míry korupce v zemi lze předpokládat, že by bez poskytnutí úplatku zůstala policie nečinná. Konstatování žalovaného, že je dostupnost vnitrostátní ochrany na Ukrajině obecně známou skutečností, považoval soud za nedostatečné.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný včas kasační stížnost. Je přesvědčen, že postupoval správně, pokud vyhodnotil žádost žalobkyně jako zjevně nedůvodnou. Existence důvodů pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany byla zkoumána v rozsahu odpovídajícím obsahu výpovědi žalobkyně. Jeho povinností nebylo posuzovat situaci na Ukrajině nad rámec tvrzení uvedených v žádosti. Žalobkyně uvedla, že má obavy z věřitelů, kteří po ní budou po návratu do vlasti požadovat vrácení dlužné částky. Žalobce připomněl, že podle judikatury NSS mohou být soukromé osoby původci pronásledování pouze za podmínky, že příslušné orgány státu, na jehož území tyto osoby působí, nejsou schopny poskytnout tamním obyvatelům před jejich aktivitami dostatečnou ochranu. Žalobkyně v daném případě neuvedla žádné konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že by ji ukrajinské orgány nebyly schopny ochránit před případným nezákonným jednáním věřitelů, nebo že by jí měla být požadovaná pomoc odepřena. Sama skutečnost, že budou po žalobkyni její věřitelé po jejím návratu do vlasti požadovat splacení dluhu, nemůže být bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, kterou spatřuje v nedostatku jeho důvodů.

Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost zčásti důvodnou a napadené rozhodnutí krajské ho soudu rozsudkem č.j. 56Azs 6/2011-52 ze dne 19. 5. 2011, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2011 zrušil.

V odůvodnění uvedl, že ze správního spisu zjistil, že žalobkyně v žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 9. 6. 2010 a ve vlastnoručně psaném prohlášení tvrdila, že jediným důvodem jejího odchodu z vlasti byla snaha o zlepšení ekonomické situace, respektive potřeba získat finanční prostředky na úhradu dluhu. Uvedla rovněž, že se v současné době obává toho, jakým způsobem budou vůči ní postupovat její věřitelé po jejím případném návratu na Ukrajinu. Stěžovatel s žalobkyní vedl dne 15. 6. 2010 pohovor, během kterého jmenovaná potvrdila, že do České republiky přicestovala s cílem vydělat peníze, které dlužila svým známým na Ukrajině. Žádné potíže se státními orgány a ostatně ani se soukromými osobami ve vlasti před emigrací neměla; Ukrajinu opustila pouze z ekonomických důvodů. K dotazu žalovaného proč žádá o mezinárodní ochranu, výslovně uvedla: „Když se vrátím, budou moji věřitelé chtít vrátit peníze a nevím, co od nich mohu

čekat.“ Žalovaný proto dotyčné kladl další otázky ohledně možnosti obrátit se na ukrajinské státní orgány v případě, že by jí bylo skutečně vyhrožováno, a ohledně toho, co by se podle jejího mínění stalo po jejím návratu do vlasti. Žalobkyně vyloučila možnost obrátit se s žádostí o pomoc na ukrajinskou policii, což odůvodnila tím, že v důsledku vysoké míry korupce v zemi lze předpokládat, že by bez poskytnutí úplatku zůstala policie nečinná. Na přímý dotaz žalovaného, zda měla ve vlasti sama takovou zkušenost, uvedla, že nikoliv. Při pohovoru dále vyšlo najevo, že má dotyčná od svých rodičů, kteří na Ukrajině žijí, zprávy tom, že se věřitelé opakovaně ptají, kdy lze předpokládat její návrat. Závěrem pak uvedla, že neví, co by následovalo, pokud by se musela do vlasti vrátit. Žádné další skutečnosti nesdělila.

Nejvyšší správní soud vzhledem k uvedenému konstatoval, že je nepochybné, že žalovaný dostál své povinnosti umožnit žalobkyni uvést všechny důvody a všechny podstatné skutečnosti. Dále uvedl, že jakkoliv mohou být soukromé osoby původci pronásledování i vážné újmy, postižená osoba se musí v zásadě vždy obrátit nejprve s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout. V nyní projednávané věci žalobkyně vyloučila, že by mohla této možnosti využít. Uvedené tvrzení však bylo v rozporu s obecně známou skutečností, že na Ukrajině existuje právní systém poskytující obětem kriminální činnosti právní prostředky, jejichž prostřednictvím se lze vůči takovému jednání u příslušných státních orgánů bránit. Žalobkyně neuvedla žádný konkrétní důvod, který by uvedený závěr vyvracel, a jenž by svědčil naopak o tom, že jí ukrajinské státní orgány nebudou schopny či ochotny v případě potřeby požadovanou pomoc poskytnout, s výjimkou výše zmíněných spekulativních úvah o nezbytnosti poskytnutí úplatku. Tvrzení žalobkyně byla jen velmi obecná, uvedla, že má z věřitelů obavy, které však zjevně pramenily pouze z toho, že pravděpodobně nebude schopna splatit svůj dluh, a nezakládaly se na žádné konkrétní negativní zkušenosti s těmito osobami. Žalobkyně ostatně ani nespecifikovala, čeho konkrétně se z jejich strany obává, ačkoliv žalovaný své otázky formuloval tak, aby co nejpřesněji objasnil důvody její žádosti. Za této situace tedy nebylo nutné, aby si žalovaný k dané otázce obstaral podrobné informace. NSS v této souvislosti poukázal na svou existující judikaturu.

Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný postupoval správně, pokud žádost žalobkyně zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Proto Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Po zrušení původního rozsudku Nejvyšším správním soudem ve věci proběhlo dne 29.6.2011 jednání před Krajským soudem v Brně. Soud shrnul dosavadní průběh řízení, sdělil obsah zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

. Krajský soud v Brně je v souladu s ust. §110 odst. 3 s.ř.s. vázán právním názorem, vysloveným ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k uvedené tedy krajský soud žalobu zamítl, neboť Nejvyšší správní soud vyslovil jednoznačný závěr, že žalovaný postupoval správně, pokud žádost žalobkyně zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Soud odkazuje na výše uvedené citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu a v podrobnostech na samotný rozsudek.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému vznikly náklady řízení, neboť v případě prvního rozhodnutí krajského soudu byl soudem zavázán uhradit žalobkyni náklady ve výši 8. 640,- Kč, které jí vznikly souvislosti se zastoupením advokátem. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v řízení byla nakonec neúspěšná, je povinna tyto náklady žalovanému uhradit.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není kasační stížnost podle §104, odst. 3 písm. a) s.ř.s. přípustná.

V Brně dne 29. června 2011

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru