Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

56 Az 67/2010 - 71Rozsudek KSBR ze dne 07.09.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 Azs 8/2012 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

56Az 67/2010-71

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou ve věci žalobce M. M., proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 3. 5. 2010, č.j. OAM-163/ZA-06-PA03-2010,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Odměna tlumočnice PhDr. Marie Lipnerové, bytem Brno, Herčíkova 13, se určuje částkou 700,-, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30-ti od právní moci rozhodnutí.

Odůvodnění:

Dne 5.11.2010 podal žalobce, občan …. , opakovanou, třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že důvodem jeho žádosti je současný režim v zemi původu, zase se tam zabíjí, má strach z násilí. Celý svět ví o tom, co se v jeho zemi děje.

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 3. 5. 2010, č.j. OAM-163/ZA-06-PA03-2010 bylo rozhodnuto, že uvedená žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu). Zároveň bylo rozhodnuto, že se řízení o udělení mezinárodní

ochrany zastavuje podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Žalovaný dospěl k závěru, že byly naplněny předpoklady pro rozhodnutí dle těchto ustanovení.

V zákonem stanovené lhůtě podal žalobce proti oběma výrokům tohoto rozhodnutí žalobu. Má za to, že správní orgán porušil § 3 a § 50 odst. 2, § 68 odst. 3 správního řádu a pochybil při aplikaci § 10a písm. e) zákona o azylu. Je přesvědčen, že okolnosti skutkového stavu odůvodňují podání jeho opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a tím rozhodnutí správního orgánu o nepřípustnosti jeho žádosti považuje za nezákonné. Dále se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, neboť mu hrozí smrt v důsledku občanské války. Jeho vycestování by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, a to mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, konkrétně čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání, čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přednost závazků ze smluv o ochraně lidských práv v případě kolize závazků a mezinárodních smluv vyplývá především z obsahu těchto smluv v návaznosti na ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Domnívá se rovněž, že žalovaný si za účelem zjištění skutkového stavu věci neopatřil dostatečné podklady potřebné pro rozhodnutí, a to i ve vztahu k odůvodnění výroku rozhodnutí o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany dle § 25 písm. i) a nepřípustnosti mé žádosti o mezinárodní ochranu dle § 10a písm. e) zákona o azylu. Rozhodnutí je nepřesvědčivé. Žalovaný nepostupoval důsledně při získávání informací o zemi původu. Proto výrok rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany považuje za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Rozhodnutí považuje žalobce za nepřezkoumatelné rovněž proto, že došlo k neúplnému překladu jeho vlastnoručního písemného prohlášení. Žalovaný spekulativně konstatoval, že žalobcem uvedené skutečnosti by zcela jistě neměli zásadní vliv na posouzení žádosti. Dle žalobce je tento závěr mylný a důsledkem je nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce dále namítl, že uvedl nové skutečnosti v podobě nových důkazních materiálů a proto nebylo rozhodnutí žalovaného na místě. Konstatoval, že ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu není koncipováno proto, aby byl žadatel nucen konstruovat nové důvody obav, ale jde o speciální úpravu možné obnovy řízení. Zdůraznil, že žalovaný má povinnost podle čl. 4 odst. 3 písm. c) Směrnice Rady 2004/83/ES při správním řízení zohlednit konkrétní postavení a osobní situaci žadatele, skutečnost, že žadatel byl již vystaven pronásledování či hrozbě vážné újmy je závažným ukazatelem jeho reálných obav, pokud neexistují vážné důvody se domnívat, že takovému jednání vystaven nebude. Žalobce doložil zprávu, která dokládá, že splňuje podmínku existence pronásledování a vážné újmy.

Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Uvedl, že rozhodoval plně v souladu s použitými ustanoveními zákona o azylu, tj. s § 25 písm. i) a § 10a písm. e) zákona. Důvody, které žalobce vyslovil ve správním řízení, byly již žalovaným posouzeny, nebyly však shledány azylově relevantní. Žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, které nebyly bez jeho zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany a které by mohly změnit závěr předchozího rozhodnutí žalovaného o nenaplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Své důvody pro podání nové žádosti žalobce obsáhle uvedl za přítomnosti kvalifikované tlumočnice v žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Dle žalovaného nemělo zásadní vliv na řízení to, že nebylo možno přeložit část vlastnoručně sepsaného prohlášení žalobce. Jednalo se pouze o některá ojedinělá slova. Z prohlášení žalobce je zcela zřejmé, že zopakoval, že situace v zemi původu není dobrá, dále vyjádřil své pocity a prosbu o pomoc.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce zopakoval, že žalovaný pochybil při zjišťování skutkového stavu, nevypořádal se s provedenými důkazy. Zdůraznil, že okolnosti skutkového stavu odůvodňovaly podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

Současně s podáním žaloby žalobce navrhl, aby byl podané žalobě přiznán odkladný účinek. Usnesením č.j. 56Az 67/2010-20 ze dne 22. 7. 2010, které nabylo právní moci dne 28. 7. 2010 soud tomuto návrhu žalobce vyhověl.

Ve věci proběhlo dne 7. 9. 2011 jednání před Krajským soudem v Brně. Účastníci setrvali na svých dosavadních stanoviscích k věci. Žalobce doplnil, že do Sýrie se nemůže vrátit rovněž s ohledem na aktuální situaci, která tam panuje. Jeho rodinní příslušníci odešli do Turecka.

V řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst.1 a odst. 2 věta první s. ř. s.). Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Ze správního spisu soud zjistil, dne 27. 4. 2010 podal žalobce, občan …… opakovanou, třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. Uvedl, že svou vlast opustil v roce 1991, posléze pobýval v Angole, Rusku, na Ukrajině , Moldavsku a Rumunsku. Do České republiky přicestoval v roce 1994. Ze své vlasti odešel z politických důvodů, nesouhlasil s tamním režimem. Měl také náboženské problémy, protože nesouhlasí se šamany. Lidé se ho stranili a on se necítil v takovém prostředí dobře. Opakovaně žádá nyní o mezinárodní ochranu rovněž z politických důvodů, nesouhlasí s režimem, jejich prezident mluví jen anglicky, nezná jazyk tamních lidí. V jeho vlasti se zase začalo zabíjet, není tam klid. Žádost podává také z náboženských důvodů, nyní je z něho husita.

Součástí správního spisu jsou rovněž písemnosti týkající se předešlých žádostí žalobce o mezinárodní ochranu, respektive azyl. První žádost podal žalobce 13. 9. 1994, nebyl úspěšný, řízení skončilo rozhodnutím Vrchního soudu ze dne 9. 3. 1999 o zamítnutí žaloby. Toto rozhodnutí nabylo právní moc dne 19. 3. 1999.

Druhou žádost podal žalobce dne 24. 1. 2007. V žádosti žalobce uvedl, že zemi žil v Kinshase, odejel proto, že se mu nelíbil režim který tam panoval, politika tam není dobrá. Odjel poté, co začaly nepokoje, později tvrdil, že byl hledán. Následně ještě doplnil, že byl

členem UDPC. Vrátit se nechce, stále tam není klid. O mezinárodní ochranu požádal proto, že má problémy s neteří žijící České republice a také s lidmi z konžské ambasády. V řízení správní orgán žádost žalobce posoudil dle §12 a následujících zákona o azylu. Žalovaný ve věci rozhodl rozhodnutím ze dne 24. 1. 2007 č.j. OAM-10-37/LE-C09-2007, které nabylo právní moci dne 7. 3. 2007. Neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z jejích forem, výpověď o členství v politické straně shledal zcela nevěrohodnou. Žalobcem podaná žaloba byla zamítnuta krajským soudem a kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem rozhodnutím ze dne 29. 5. 2008, které nabylo právní moci dne 20. 6. 2008, odmítnuta pro nepřijatelnost.

Pokud jde o žalobní body vytýkající žalovanému porušení §3 a § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, nemůže soud žalobci přisvědčit. V řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany řádné zjištění skutkového stavu věci spočívá především v tom, že žadateli je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění vlasti. Žalobci byl poskytnut prostor aby uvedl veškeré skutečnosti, které ho k podání žádosti vedly. Rozsah dokazování byl v tomto případě určen tím, že se jednalo o opakovanou žádost. Žalobce rovněž vlastnoručně napsal své důvody, pro které žádá o mezinárodní ochranu. V překladu tlumočník označil některá slova za nesrozumitelná. Ovšem z textu je zcela zřejmé, že žalobce v obecné rovině odkazoval na dění v Kongu s tím, že situace tam je známa celému světu, uváděl, že je špatný člověk, žádal o odpuštění a sděloval, že se modlí k bohu. Nelze tak přisvědčit námitce žalobce, že v důsledku neúplného překladu jeho prohlášení došlo k takové vadě, která způsobila nezákonnost rozhodnutí.

Žalovaný své rozhodnutí dostatečně srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, zabýval se všemi rozhodnými skutečnostmi, z odůvodnění je patrno, jakými právními úvahami se při rozhodování řídil, pokud žádost shledal nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona o azylu a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Vzhledem k tomu soud shledal nedůvodnou rovněž námitku porušení § 68 odst. 3 správního řádu. V postupu žalovaného neshledal soud žádné pochybení.

Žalobce v žalobě avizoval, že předkládá důkazy – informace o zemi původu, které nikterak nekonkretizoval, uvedl, že je zasílá v příloze. Žaloba však žádné přílohy neměla. Až v replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl „zdroje ke svým tvrzením“. Jednalo se o zprávy získané z internetu, přičemž žalobce uvedl příslušné internetové adresy. Uvedené zprávy měly prokázat, že situace v zemi původu žalobce je takového charakteru, že se žalovaný měl zabývat posouzením možnosti udělení doplňkové ochrany. Soud při jednání sdělil obsah žalobcem uvedených citací z těchto zpráv. Jednalo se o tři zprávy v obecné rovině informující o bezpečnostní situaci na severovýchodě a východě Demokratické republiky …… a jednu zprávu o smrti výkonného ředitele jedné z největších lidskoprávních organizací v Kinshase. K dotazu soudu, jaký vztah mají uvedené zprávy k jeho osobě, žalobce uvedl, že není pravdou, že by k násilí docházelo pouze v oblasti uvedené ve zprávách, špatní lidé se pohybují po celém území ……. Násilí je jako nákaza. Dle názoru soudu z těchto informací o zemi původu nevyplývá, že by v roce 2010 došlo k nějaké významné změně v bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce, která by mohla ovlivnit rozhodování ve věci.

V daném případě bylo základem rozhodnutí žalovaného správního orgánu a následně i krajského soudu ověření naplnění předpokladů pro možnou aplikaci § 10a písm. e) zákona o azylu. Soud se napadeným rozhodnutím žalovaného zabýval v mezích vznesených žalobních námitek a dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro rozhodnutí dle výše uvedeného ustanovení zákona o azylu.

Soud se při rozhodování inspiroval rozsudkem Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 30. 6. 2009, čj. 4 Azs 23/2009-64 „Podává-li žadatel o mezinárodní ochranu opakovanou žádost, stanoví zákon č. 283/1991 Sb., o azylu, pro věcné posouzení žádosti podmínku tvrzení nových skutečností či zjištění. Je tedy povinností žadatele, aby takovéto nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti uvedl. V opačném případě je nucen správní orgán na základě § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, posoudit žádost jako nepřípustnou.“

Soud se ztotožňuje se žalovaným, že žalobce v opakované žádosti netvrdil žádné nové skutečnosti, které by vyžadovaly nové věcné posouzení žádosti. Žalobce pouze zopakoval, že nesouhlasí s politickou situací v zemi svého původu s tím, že s tam zase zabíjí. Netvrdil však, že došlo k nějaké změně situace proti minulosti, i v předchozím řízení hovořil o špatné bezpečnostní situaci. Pokud žalobce hovořil o tom, že měl v minulosti v zemi původu potíže se šamany, nejedená se o tvrzení, které by nemohl uvést již v předchozí žádosti. Pokud tvrdil, že je z něho nyní husita, nijak nespecifikoval, jaké konkrétní důvody by kvůli tomu mohl mít v zemí původu. Soud tedy neshledal důvodnou námitku žalobce, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí podle §10a písm. e) § 25 písm. i) zákona o azylu.

Žalobce žalovanému především vytýkal, že se v napadeném rozhodnutí nezabýval posouzením možnosti udělení doplňkové ochrany. Argumentoval přitom porušením mezinárodních závazků, s nimiž by jeho případné vycestování bylo v rozporu a žalovanému v této souvislosti rovněž vytýkal, že neopatřil informace o zemi jeho původu. Krajský soud zjistil, že žalovaný se skutečně nezabýval posouzením otázky doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Otázkou ovšem je, zda to vzhledem ke splnění podmínek pro zastavení řízení podle § 10a) písm. e) vůbec povinností žalovaného bylo.

Hlavní otázkou, kterou je tedy třeba v projednávané věci posoudit, je to, zda žalovaný pochybil, pokud se v napadeném rozhodnutí nezabýval možností udělení doplňkové ochrany. Soud si je vědom, že při posouzení předmětné otázky jak zdejší soud , tak i Nejvyšší správní soud postupovaly v minulosti rozporně. Například z rozsudku Nejvyššího správního soud ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Azs 4/2010 – 122 , z usnesení ze dne 7. května 2010, č. j. 5 Azs 8/2010 – 43 a z usnesení ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 Azs 29/2010 - 63, plyne, že v případě zastavení řízení žalovaný není povinen rozhodovat o udělení doplňkové ochrany. Naproti tomu z rozsudku ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Azs 16/2010 – 47 vyplývá, že ani naplnění podmínek uvedených v § 10a písm. e) zákona o azylu nezbavuje správní orgán povinnosti zabývat se tím, zda žadateli nehrozí při návratu do země původu závažná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu.

V případě žalobce bylo v případě předchozím řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany o doplňkové ochraně rozhodováno, jak je výše uvedeno, rozhodnutí bylo přezkoumáno jak v řízení o žalobě, tak i v kasačním řízení. Soud je toho názoru, že pokud byly naplněny podmínky pro zastavení řízení podle § 25 písm. i) ve spojení s § 10a písm. e) zákona o azylu, žalovaný nebyl povinen rozhodovat o udělení doplňkové ochrany.

Soud se tedy ztotožňuje s názorem uvedeným v usnesení ze dne 7. května 2010, č. j. 5 Azs 8 /2010 - 43, příst. na www.nssoud.cz , podle kterého „pokud bylo řízení zastaveno, žalovaný nebyl povinen rozhodovat o udělení doplňkové ochrany, když o důvodech znemožňujících vycestování je povinna si vyžádat závazné stanovisko žalovaného policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění“.

S ohledem na uvedený názoru soud neshledal důvodnými námitky, že žalovaný pochybil, pokud neposuzoval otázku možnosti udělení doplňkové ochrany s ohledem na možné porušení mezinárodních závazků v případě vycestování žalobce a v této souvislosti si neopatřil příslušné podklady rozhodnutí.

Krajský soud uvádí, že je mu známo, že Nejvyšší správní soud usnesením č.j. 3 Azs 6/2011 – 87 ze dne 14. 4. 2011 postoupil k rozhodnutí rozšířenému senátu otázku, „Zda je či není správní orgán povinen posoudit udělení doplňkové ochrany a odůvodnit své rozhodnutí v tomto směru i v případě, že zastavuje řízení podle § 25 písm. i) ve spojení s § 10a písm. e)

zákona o azylu.“ K datu vydání rozhodnutí krajského soudu však Nejvyšší správní soud o předmětné otázce nerozhodnul.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem a žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady řízení nevznikly.

V souladu s § 59 odst. 2 s.ř.s. byla přiznána odměna tlumočnice v celkové výši 700,- Kč za 2 hodiny tlumočení u jednání soudu dne 7. 9. 2011. (1 hodina tlumočení za 350,- Kč podle § 17 odst. 1 položka 1 vyhl. č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti tomuto rozsudku, který nabývá právní moci dnem doručení (§ 54 odst. 5 s.ř.s.) je přípustná kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a následujících s.ř.s., která musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel, který nemá vysokoškolské právnické vzdělání,musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.)

V Brně dne 7. září 2011

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru