Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

56 Az 6/2008 - 66Rozsudek KSBR ze dne 13.02.2009

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Azs 29/2009 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

56Az 6/2008-66

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci žalobce Emil MURADOV, nar. 19.6.1973, st. příslušnost Gruzie, e.č. V055834, t.č. bytem PoS Zastávka, Havířská 514, 664 84 Zastávka u Brna, zast. JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou se sídlem Bartošova 4, Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 18.12.2007, č.j. OAM-961/VL-10-K02-2006,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Zástupkyni žalobce JUDr. Pěvě Skýbové, advokátce se sídlem v Brně, Bartošova 4, se přiznává odměna ve výši 5.712,- Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Tlumočnici PhDr. Haně Urbánkové, bytem Zeyerova 20, Brno, se přiznává odměna za tlumočnický úkon ve výši 350,-Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím žalovaného ze dne 18.12.2007, č.j. OAM-961/VL-10-K02-2006, nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, §14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).

V zákonem stanovené lhůtě podal žalobce proti tomuto rozhodnutí žalobu, a to v rozsahu výroků o neudělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. Namítl, že žalovaný porušil § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 50 odst. 3 a 4, § 68 odst. 3 správního řádu a dále § 12 a § 14a zákona o azylu, zejména nedostatečně zjistil skutkový stav. Pochybil hlavně při provádění druhého pohovoru. Ze strany tázající se osoby došlo ke zesměšňování a verbálnímu zpochybňování výpovědí žalobce, které se týkaly konkrétních jmen osob. Žalobce byl pod psychickým tlakem, který byl umocněn chováním osoby provádějící pohovor. V protokolu je uvedeno, že žalobce nechce odpovědět na dotaz ohledně konkrétních dat, které v předešlém pohovoru uvedl. S tím žalobce nesouhlasí, sdělil, že si přesná data nepamatuje. Při překladu jeho výpovědích došlo v důsledku neúplného tlumočení k obsahové redukci. Při obou pohovorech byly žalobci kladeny návodné a úskočné otázky, mající za cíl najít v jeho výpovědích nesrovnalosti, pro které by byla zpochybněna jeho důvěryhodnost. Protokol o pohovoru byl opatřen jeho podpisem, ale jako

cizinec neovládající v dostatečné míře český jazyk nebyl schopen posoudit, zda je protokol sepsán řádně. Nesouhlasí se závěrem žalovaného, že spolupracoval s tajnou službou dobrovolně. Jeho spolupráce byla vynucená, byla zahájena teprve po jeho fyzickém napadení, což zpochybňuje závěr o dobrovolnosti spolupráce. Nesprávné je použití některých expresivních formulací žalovaným. Např.na str. 8 správního rozhodnutí uvádí, že „spolupracoval s kontrarozvědkou ve smyslu donášení...“. Takto formulovaný závěr svědčí o zaujatosti vůči němu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné, žalovaný uvádí popisy skutkových dějů, které nemají oporu v jeho výpovědích. Podle názoru žalobce z jeho výpovědí vyplývá, že byl vystaven závažnému porušování lidských práv a psychickému nátlaku ve smyslu § 2 odst. 8 zákona o azylu. Psychický nátlak vyplýval především z jednání příslušníků kontrarozvědky. Byl nucen k činnostem, které se příčily jeho přesvědčení. Neustálá představa, že bude muset ze strachu o své zdraví a život učinit věci příčící se jeho morálnímu profilu, se pro něj stala nesnesitelnou. Správní orgán nezajistil dostatek zpráv o zemi původu, které by byly podkladem pro učinění závěru, zda osoby mající obdobnou charakteristiku jako žalobce jsou v Gruzii využívány a popsaným způsobem pronásledovány orgány zpravodajských služeb. Jako člen sociální skupiny žurnalistů s opozičními názory a lidí odmítajících spolupráci byl pro zpravodajskou službu velice cenným spolupracovníkem. Správní orgán se omezil na pouhou citaci jeho výpovědi, že jeho pronásledování přímo nesouvisí s politickými postoji, ani s jeho národností. Žalobce se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany, jelikož je osobou, které hrozí vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Má za to, že v případě

jeho navrácení do země původu by došlo k porušení mezinárodního závazku České republiky respektovat soukromý život. Jeho soukromí bylo narušeno

působením osob pracujících pro kontrarozvědku. Toto jednání zakládá porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb., která má aplikační přednost před ustanoveními českého právního řádu.

V doplnění žaloby, které bylo soudu doručeno dne 17. 1. 2008 žalobce žalovanému vytkl, že nevzal v úvahu, v jaké situaci se v Gruzii nacházeli svobodně působící žurnalisti v době odjezdu žalobce a nepoužil informace , jako je např. zpráva MZ USA z 8. 3. 2007. Žalobce uvedl citace z této zprávy v angličtině, posléze zaslal soudu jejich překlad. Soud zjistil, že žalobce uvedenou zprávu špatně označil, správně se jedná o zprávu MZ USA z 8. 3. 2006 o dodržování lidských práv v Gruzii za rok 2005, která byla jedním z podkladů, které žalovaný při svém rozhodování použil.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ze skutečností, které žalobce sdělil v průběhu řízení, nebylo zjištěno, že by jeho potíže ve vlasti měly původ v některém z azylově relevantních důvodů a bylo je možno označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Za pronásledování nelze označit jeho spolupráci s kontrarozvědkou, které předával informace, což se mu dle jeho slov „vzhledem k profesi žurnalisty nepříčilo, nevadilo mu to“. Žalobce v žalobě uvádí, že jeho spolupráce byla vynucená a zahájena teprve po jeho fyzickém napadení. Fyzické napadení, (měl být pořezán na krku), kterému přikládá vzhledem k jeho následné a dle jeho slov vynucené spolupráci s tajnou službou značnou důležitost, popsal žalobce v průběhu řízeni třemi odlišnými způsoby (v žádosti se o něm vůbec nezmiňuje, v pohovoru hovoří o roce 2000, v doplňujícím pohovoru o roce 2003). Dle názoru žalovaného to nelze označit za běžné zapomínání. Vzhledem k dalším rozporům v žalobcových výpovědích vznikly pochybnosti o věrohodnosti celého žalobcova příběhu. Jak bylo v průběhu správního řízeni zjištěno, žalobce nebyl omezen ve výkonu profese novinaře, ani ve výkonu jiných práv. Za opodstatněné nelze uznat ani jeho nyní vznesené námitky týkající se vedení pohovoru a dle jeho slov nedůsledného tlumočení. Tyto argumenty nevznesl v průběhu správního řízení. S protokoly o pohovorech byl seznámen v ruském jazyce, jejich doplnění nežádal a vše stvrdil svým vlastnoručním podpisem. Po celé správní řízení měl právo seznámit se s obsahem celého spisového materiálu. Jeho námitky vznesené v žalobě považuje žalovaný za ryze účelové. Žalovaný se podrobně zabýval všemi tvrzeními žalobce, provedl s ním několik pohovorů a v obsáhlém rozhodnutí všechna tvrzení a výpovědi žalobce zhodnotil a posoudil na pozadí informací o situaci v zemi původu. Jak dokládá soudní judikatura, základem pro posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany je vždy vlastní příběh a vlastní výpověď žadatele, které správní orgán porovnává s obecnými informacemi o situaci v zemi původu. O právním postavení uprchlíků se musí rozhodovat případ od

případu a žadatel musí prokázat, že má důvody obávat se pronásledování jako jedinec. Žalovaný u žalobce neshledal podmínky pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z jejích forem, ani ve formě doplňkové ochrany. Vzhledem ke skutečnostem zjištěným v průběhu správního řízení nedospěl správní orgán k závěru, že by vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodnímu závazky. Žalovaný na okraj uvádí, že žalobce ve vlasti zanechal přítelkyni i svého nezletilého syna.

Ve věci proběhlo dne 13. 2. 2009 jednání před Krajským soudem vBr ně. Účastníci setrvali na svých dosavadních stanoviscích k věci. Žalobce doplnil, že nesrovnalosti v jeho výpovědích vznikly jednak tím, že má velmi špatnou paměť na data a jména, jednak tím, že byl následkem své situace ve stresu.

V řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst.1 a odst. 2 věta první s. ř. s.). Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Protože žalobce vytkl žalovanému, že k zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu došlo v důsledku porušení procesního předpisu, musel se soud zabývat tím, zda k tvrzenému porušení procesního předpisu v postupu žalovaného skutečně došlo a pokud se tak stalo, zda taková vada řízení mohla mít za následek nezákonnost či nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí, popřípadě, zda v dané věci nejsou jiné procesní vady, které žalobce nemohl bez své viny uplatnit a které mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí.

Pokud jde o žalobní body vytýkající žalovanému porušení § 2 odst. 1 a 4, §3 a § 50 odst. 3 a 4 správního řádu, nemůže soud žalobci přisvědčit. Žalovaný v průběhu řízení o žádosti žalobce postupoval v souladu s právními předpisy, kterými je vázán, s ohledem na specifika azylového řízení, obdobně jako ve skutkově podobných věcech a v souladu s veřejným zájmem. Postupoval tak, aby byl zjištěn stav věci o kterém nejsou důvodné pochybnosti. V řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany řádné zjištění skutkového stavu věci spočívá především v tom, že žadateli je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění vlasti. Žalobci byl poskytnut dostatečný prostor aby uvedl vše, co považuje za důležité pro rozhodování o žádosti . Protože se ve výpovědích žalobce objevily nejasnosti a nesrovnalosti,

provedl s ním žalovaný i doplňující pohovor. Z obsahu správního spisu nebylo soudem zjištěno, že by námitky, vznesené žalobcem ke způsobu vedení obou pohovorů a k chování pracovnice žalovaného, která s ním vedla doplňující pohovor, byly oprávněné. Otázky, na které odpovídal v rámci prvního i doplňujícího pohovoru mu byly kladeny takovým způsobem, aby byly objasněny všechny relevantní skutečnosti a vysvětleny nesrovnalosti. Žalobce byl poučen o svých právech, potvrdil, že byl seznámen s protokoly pohovorech v ruském jazyce, souhlasil s jejich obsahem a nežádal doplnění. Ani později v průběhu správního řízení nevznesl žádné námitky. Žalovaný ve věci provedl dostatečné dokazování. S ohledem na obsah tvrzení žalobce žalovaný opařil další podklady rozhodnutí, informace o zemi původu. S veškerými podklady pro rozhodnutí žalovaný žalobce seznámil, k dotazu žalovaného žalobce sdělil, že se s jejich obsahem nechce seznamovat, neboť situaci v Gruzii zná. Podklady rozhodnutí žalovaný řádně vyhodnotil, přihlédl ke všem podstatným skutečnostem, které vyšly najevo.

Žalovaný své rozhodnutí dostatečně srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, zabýval se všemi rozhodnými skutečnostmi, skutkové závěry vyplynuly z výpovědí žalobce i dalšího dokazování. Z odůvodnění je patrno, jakými právními úvahami se žalovaný při rozhodování řídil. Vzhledem k tomu soud shledal nedůvodnou rovněž námitku porušení §68 odst. 3 správního řádu.

Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 23. 8. 2006. Svou vlast – Gruzii opustil dne 6. 8. 2006. Žalobce uváděl, že od roku 1996 pracoval ve své vlasti jako novinář, od roku 2003 byl členem politické strany Ahordzineba, od roku 2002 členem národnostní organizace Svaz Jezidů v Gruzii. Příčinou problémů, pro které opustil Gruzii, bylo, že spolupracoval s kontrarozvědkou,. Poskytoval informace o novinách, ve kterých pracoval, o tom, jak budou členové strany Ahordzineba postupovat při volbách, kdo bude kandidátem, jaké o tom budou v novinách články, dále informace týkající se Svazu Jezidů. Pracovníci kontrarozvědky mu vyhrožovali, že pokud nebude poskytovat veškeré informace, bude mít velké problémy, Dostal strach, že na něho mohou kdykoliv nastražit léčku, zatknout ho a uvěznit, uvědomil si, že ho zachrání pouze odjezd ze země. Pozvání do ČR mu poslala známá.

Výše uvedené skutečnosti vyplývají z tvrzení žalobce v průběhu celého správního řízení. V řadě dalších údajů se však objevily rozpory, některé skutečnosti měnil, o některých zpočátku nehovořil vůbec. Žalobce popisoval své důvodu které ho vedly k podání žádosti o udělení mezinárodní ochran jednak v žádosti, jednak je popsal ručně psaném vyjádření, byly s ním vedeny dva pohovory.

Pokud se týká počátku je spolupráce s kontrarozvědkou, v žádosti ji popsal tak, že v roce 2003 byl telefonicky kontrarozvědkou kontaktován a požádán o schůzku, která se uskutečnila v kavárně, byl přemlouván ke spolupráci, což odmítal. Sešli se mnohokrát, se spoluprací souhlasil asi na desáté schůzce. Při pohovoru počátek spolupráce vylíčil tak, že byl asi třikrát či čtyřikrát zván bezpečnostními orgány na schůzku, na což nereagoval, pokud si však vzpomněl na své napadení v roce 2000 po sepsání článku o pašerácích aut, na schůzku radši šel, protože mu vyhrožovali, že by ho zase někdo mohl přepadnout, podepsal spolupráci.

Pokud se týká vyhrožování ze strany kontrarozvědky, v žádosti žalobce uvedl, že mu bylo sděleno, že pokud jim nebude poskytovat veškeré informace, bude mít problémy. Bál se možného uvěznění a proto odešel. V ručně psaném prohlášení rovněž uvedl, že po něm byly požadovány informace o lidech. Vůbec se nezmínil, že by po něm ze strany kontrarozvědky byly požadovány provokace. To uvedl až při pohovorech, v konkrétnostech se však lišil. Při prvním pohovoru uvedl, že posledním impulsem pro jeho odchod bylo, že po něm bylo požadováno, aby zorganizoval provokaci proti Liberálů, konkrétně proti Romanu Kajfadžanovi, což odmítl, protože to již dále nešlo oddalovat, z Gruzie odešel. V doplňujícím pohovoru uvedl, že poslední provokace, kterou měl učinit, směřovala proti pracovníkovi ruského velvyslanectví jménem Vnukov, kterému měl nabídnou služby jako agent. Měl za ním přicházet s lidmi, žijícími v Gruzii, kteří mají zájem o ruské zbraně. V prvním pohovoru se o provokaci související se zbraněmi nezmínil.

Další významný rozpor se týká toho, zda a kdy byl žalobce vystaven fyzickému násilí, což mělo být důvodem jeho obav a toho, proč souhlasil se spoluprací. V prvním pohovoru uvedl, že v roce 2000 byl zmlácen a pobodán, dodnes má jizvy na krku. Tenkrát napsal článek o bandě pašeráků aut, které měl krýt podplukovník státní bezpečnost. S ním se žalobce pohádal, poté došlo k uvedenému útoku. Když si na tuto událost žalobce vzpomněl, souhlasil se schůzkou a podepsal souhlas se spoluprací. O jiném fyzickém útoku vůči sobě nehovořil. V doplňujícím pohovoru uvedl, že v době parlamentních voleb v listopadu 2003 po něm kontrarozvědka chtěla, aby dělal provokatéra vůči lidem ze strany Obroda Gruzie, kteří pracovali ve státní správě, když to odmítl, byl dvakrát zmlácen neznámými lidmi, byl pořezán na krku, ležel 6-7 měsíců v nemocnici, do konce roku 2004 marodil. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany se žalobce vůbec nezmínil o tom, že by byl podroben fyzickému násilí. Vzhledem k uvedenému pokládá soud za nevěrohodné tvrzení žalobce, že jeho souhlas se spoluprací s kontrarozvědkou byl důsledkem obav, způsobených předešlým násilným jednáním.

Žalobce v žalobě a při soudním jednání namítl, že rozpory vznikly v důsledku jeho stresu a špatné paměti, vinou neúplného tlumočení a dále kvůli tomu, že mu žalobce kladl úskočné a návodné otázky. S těmito námitkami se soud neztotožňuje. Jak vyplývá z výše uvedeného rozboru rozporů, které soud pokládá za nejdůležitější, jedná se o nesrovnalost takového charakteru, že nemohou být způsobeny výpadky paměti či dalšímu skutečnosti, namítanými žalobcem. Nejde pouze o rozdíly ve jménech, datech i počtech, jde o líčení naprosto jiných událostí. Vzhledem k tomu, že došlo ke znevěrohodnění okolností spolupráce žalobce s kontrarozvědkou, nelze přisvědčit námitce žalobce, že se žalovaný nedostatečně zabýval situací opozičních žurnalistů a osob odmítajících spolupráci s kontrarozvědkou.

Soud odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2006, č.j. 60 Az 86/2005-30, podle kterého „ Nevěrohodnost tvrzení, zejména vzhledem k jejich rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele o azyl podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006. č.j. 48 Az 44/2005-25 , podle kterého „ Posouzení věrohodnosti žadatele o udělení azylu je výsledkem celkového hodnotícího procesu a úvah správního orgánu o osobnosti žadatele s přihlédnutím k míře reálnosti, resp. věrohodnosti jím tvrzených důvodů odchodu ze země původu v konfrontaci s obecnými informacemi o situaci v zemi původu. Rozhodující pro závěr o nevěrohodnosti žadatele nemohou být jen některé dílčí nepřesnosti nebo pouhým omylem vysvětlitelné nejasnosti v tvrzeních žadatele, nýbrž jen zásadní rozpory v jeho výpovědích, které správní orgán shledá.“ Po posouzení skutečností tvrzených žalobcem soud shledal, že v jeho případě jde o vícečetné rozpory, které ve svém souhrnu činí jeho výpověď nevěrohodnou. Soud ve shodě se správním orgánem dospěl k závěru, že rozpory ve výpovědích žalobce jsou natolik významné, že znemožňují shledal u žalobce podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu podle §12 zákona o azylu.

Soud doplňuje, že sám žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že s náboženským přesvědčením, členstvím ve straně Ahordzineba a Svazu Jezidů v Gruzii jeho problémy přímou souvislost neměly, v profesi novináře rovněž nebyl omezován. V žalobě namítá, že vzhledem ke své charakteristice byl pro zpravodajskou službu velice cenným spolupracovníkem. Označuje se za příslušníka sociální skupiny žurnalistů s opozičními názory a rovněž sociální skupiny osob odmítajících spolupráci se zpravodajskou službou. Lze jistě polemizovat s tím, zda skutečně jde o sociální skupiny. Za rozhodující v tomto řízení však soud pokládá, že souhlasí s názorem žalovaného o nevěrohodnosti okolností spolupráce se zpravodajskou službou. Pokud se týká profese novináře, žalobce netvrdil, že by byl kvůli ní cíleně pronásledován. Za těchto okolností nebylo nutné, aby žalovaný v této souvislosti zajišťoval zprávy o zemi původu.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného rovněž ve výroku o neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, žaloba však neobsahovala žádnou konkrétní námitku k k institutu humanitárního azylu se vztahující. Soud proto pouze konstatuje, že se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že žalobce neuvedl žádné okolnosti, pro které by mu humanitární azyl mohl být udělen.

V souvislosti s rozhodnutím žalovaného o neudělení doplňkové ochrany žalobce namítá, že v případě jeho navrácení do země původu by došlo k porušení mezinárodního závazku České republiky respektovat soukromý život. Jeho soukromí bylo narušeno působením osob pracujících pro kontrarozvědku. Soud rovněž v souvislosti s doplňkovou ochranou připomíná zjištěnou nevěrohodnost příběhu žalobce a odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Azs 88/2005- 77 ze dne 24. 8. 2005, www.nssoud.cz , podle kterého „…správní orgán posoudil existenci překážek vycestování správně, neboť nemohl nepřihlédnout k tomu, že při rozhodování o udělení či neudělení azylu podle §12 zákona o azylu zhodnotil příběh stěžovatele nevěrohodným “. Soud odkazuje rovněž na odůvodnění ve vztahu k §12 zákona o azylu. Vzhledem na nevěrohodnost okolností spolupráce s kontrarozvědkou nelze rovněž přisvědčit námitce žalobce o porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Krajský soud v Brně konstatuje, že vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem a žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Žalobci splňujícímu podmínky § 35 odst. 8 s.ř.s. ustanovil soud zástupcem advokátku. Ve smyslu citovaného ustanovení v tomto případě platí náklady spojené se zastupováním stát a pokud je zástupcem advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměna za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního předpisu. Právní zástupkyně doložila osvědčení o registraci plátce DPH. Soud určil odměnu částkou 4.200-,- Kč za dva úkony právní služby po 2 100,- Kč, náhradu hotových výdajů částkou 600,- Kč rovněž za dva úkony po 300,- Kč (podle vyhlášky č. 276/2006 Sb., §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a g), §13 odst. 3), celkem 4.800 - Kč. Tato odměna byla zvýšena o DPH ve výši 19% na částku 5.712,- Kč.

V souladu s § 59 odst. 2 s.ř.s. byla přiznána odměna tlumočnici ve výši 350,- Kč za 1 hodinu tlumočení u jednání soudu dne 13. 2. 2009 (§ 17 odst. 1 položka 1 vyhl. č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů ).

Poučení:

Rozsudek nabývá právní moci dnem doručení (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů ode dne doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel, který nemá vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2, § 106 odst. 2 s.ř.s.).

V Brně dne 13. února 2009

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení:

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru