Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

56 Az 40/2011 - 20Rozsudek KSBR ze dne 31.10.2011

Prejudikatura

9 Azs 5/2009 - 65


přidejte vlastní popisek

56Az 40/2011 - 20

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci žalobce K.H., zast. Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2011, č.j. OAM-144/LE-PA03-PA03-2011,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 12. 7. 2011, č.j. OAM-144/LE-PA03-PA03-2011 žalovaný rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle ust. § 10a písm. e) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“) a zároveň bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno podle ust. § 25 odst. i) citovaného zákona. Bylo prokázáno, že se jedná o žádost opakovanou a žalovaný dospěl k závěru, že nejsou důvody pro nové meritorní posouzení věci.

Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 26. 7. 2011 se žalobce domáhal přezkoumání uvedeného rozhodnutí. Namítl, že rozhodnutím žalovaného byl přímo zkrácen na svých právech, neboť je založeno na nesprávném posouzení skutkového stavu. Správní orgán v řízení nepostupoval tak, aby byla chráněna jeho práva a oprávněné zájmy, neprováděl dokazování, kterým by došlo ke zjištění skutečného stavu věci a naopak ho vedl tak, aby řízení bylo zastaveno z důvodu nepřípustnosti. Žalobce je rovněž toho názoru, že jsou v jeho případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů. Jeho žádost žalovaný posoudil formálně a skutkové okolnosti hodnotil tak, aby bylo nepochybné, že se okolnostmi uváděnými žalobcem již dostatečně zabýval a mohl tak žádost vyhodnotit jako nepřípustnou podle § 10a písm. e) zák. č. 325/1999 Sb. a řízení pak následně zastavit podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Nesouhlasí se závěrem žalovaného uvedeným v napadeném rozhodnutí, že má možnost si legalizovat pobyt v ČR za využití běžných typů pobytů, která mu dává právní řád ČR k dispozici, zejména pak zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, v platném znění. Podle žalobce toto odůvodnění neodpovídá skutkovým okolnostem, neboť žalobce nemůže využít možnosti požádat o dlouhodobé vízum za účelem zaměstnání, neboť byl nezákonně zařazen do evidence nežádoucích osob a bylo mu vydáno nezákonné rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce informoval žalovaného o tom, že má zájem vyřešit svoje pobytové problémy a požádat o pobyt v ČR v souladu se z. č. 326/1999 Sb., před vycestováním z ČR chtěl proto vyřešit svoje nezákonné zařazení do evidence nežádoucích osob a na ně navazující správní vyhoštění z 27.12.2010. Žalobce využil zákonné prostředky ochrany – stížnost a přezkumné řízení, avšak cizinecké policie, jako orgán proti kterému stížnost a podnět směřuje, mu neumožnila účastnit se řízení, která by o nich měla být vedena a proto podal žalobce žádost o mezinárodní ochranu. Byl to v dané situaci jediný prostředek, který mu zůstal k ochraně jeho práv.

Ve vyjádření ze dne 12. 9. 2011 žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a žalobce nebyl zkrácen na svých právech. V řízení nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by nebyly předmětem zkoumaní v předchozím pravomocně ukončeném řízení, a které by tak odůvodnily nové meritorní posouzení žádosti. Za takové nelze považovat existenci osobního a pracovního zázemí v ČR ani skutečnost, že žalovaný s příslušnými orgány řeší své zařazení do evidence nežádoucích osob a s tím související správní vyhoštění. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na rozsudek ze dne 11.6.2009 č.j. 9Azs 5/2009-65, z něhož vyplývá, že institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení.“

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž vyšel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu /§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.)/. Po splnění podmínek ust. § 51 s. ř. s. rozhodl o věci samé bez nařízení jednání. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobce podal první žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 24. 9. 2008. Důvodem byly obavy z jednání bývalého nápadníka přítelkyně a snaha o legalizaci pobytu. Žalovaný ve věci rozhodl rozhodnutím ze dne 8. 10. 2011, č. j. OAM-684/VL-07-11-2008, žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou, která byla rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 63Az 79/2008 zamítnuta. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí soudu kasační stížnost, ta byla Nejvyšším s právním soudem odmítnuta pro nepřijatelnost rozhodnutím ze dne 16. 9. 2010, č.j. 2Azs 36/2010-68.

Druhou žádost, na základě které bylo vydáno rozhodnutí, které je předmětem přezkumu v tomto řízení, podal žalobce dne 1. 7. 2011. Uvedl, že k opuštění vlasti ho vedly obavy z jednání bývalého nápadníka své přítelkyně. Konstatoval, že tuto skutečnost sdělil již v předchozím řízení. Jako důvod pro podání současné žádosti uvedl snahu získat čas k vyřešení problémů. V české republice nechce zůstat natrvalo, přál by si však vyřešit zde záležitosti s pobytem, za pomoci zástupkyně řeší správní vyhoštění. Chtěl by získat cestovní doklad a potom by odjel do Albánie. Do Kosova se vrátit nemůže, lidé tam jsou nebezpeční a jsou schopní zabíjet.

Žalobce žalovanému vytýkal, že nepostupoval tak, aby byla chráněna jeho práva a oprávněné zájmy, neprováděl dokazování, kterým by došlo ke zjištění skutečného stavu věci a naopak ho vedl tak, aby řízení bylo zastaveno z důvodu nepřípustnosti, jeho žádost posoudil formálně a skutkové okolnosti hodnotil účelově. Jedná se tedy o námitky, že došlo k porušení §2, § 3 a § 50 správního řádu. Uvedené námitky pokládá soud po přezkoumání správního řízení a napadeného rozhodnutí za nedůvodné. Žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, kterými je povinen se řídit, nikterak neporušil práva žalobce. Postupoval tak, aby byl náležitě zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. V řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany řádné zjištění skutkového stavu věci spočívá především v tom, že žadateli je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění vlasti. Žalobci byl poskytnut dostatečný prostor aby uvedl vše, co považuje za důležité pro rozhodování o žádosti. V daném případě byl průběh řízení jednak ovlivněn tím, že se jednalo o žádost opakovanou, jednak tím, jaké skutečnosti žalobce v této opakované žádosti tvrdil. Žalovaný tedy rovněž zjistil, co žalobce uvedl jako důvody své předchozí žádosti. Vzhledem ke konkrétním tvrzením žalobce v současném řízení žalovaný nijak nepochybil, pokud se žalobcem nevedl pohovor k žádosti. Skutkový stav byl dostatečně zjištěn ze skutečností, které žalobce uvedl v žádosti a dále jejich porovnáním s tím, co tvrdil v žádosti předchozí. Žalovaný ve věci provedl dostatečné dokazování a v jeho postupu neshledal soud žádné pochybení.

Žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla shledána nepřípustnou dle § 10a písm. e) zákona o azylu a z tohoto důvodu bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany dle § 25 písm. i) téhož zákona zastaveno. Základem rozhodnutí žalovaného správního orgánu a následně i krajského soudu bylo tedy ověření naplnění skutečností pro možnou aplikaci ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu.

Při přezkumu napadeného rozhodnutí soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9Azs 5/2009 - 65, www.nssoud.cz, kde tento konstatoval, že: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávaní opakovaných žádostí.“

Důvody, pro které žalobce opustil zemi původu a nechce se tam vrátit byly stejné jako v předchozím řízení. Žalovaný nijak nepochybil, pokud je znovu neposuzoval.

Jako novou skutečnost uvedl žalobce snahu získat podáním žádosti čas na vyřízení „svých záležitostí“, kterými mínil rozhodnutí orgánů cizinecké policie ve věci jeho správního vyhoštění. Dále by chtěl získat cestovní doklad. Soud konstatuje, že tyto nové důvody nelze posoudit jak nové azylově relevantní skutečnosti. To, že žalobce chce získat cestovní doklad a požádat o pobyt podle zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců nelze řešit za pomoci zákona o azylu, který slouží ke zcela jiným účelům než k legalizaci pobytu.

K námitce žalobce, že jsou u něj dány důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodu, podle §14 zákona o azylu soud uvádí, že ji považuje za nedůvodnou. Dle názoru soudu žalobce netvrdil žádné skutečnosti, které by zakládaly důvod pro posouzení jeho žádosti dle uvedeného ustanovení. Žalobce ani v žalobě netvrdil konkrétní důvody, pro které by mu měl být humanitární azyl udělen.

Žalobcem tvrzené skutečnosti nezakládaly ani důvod k tomu, aby jeho žádost byla posouzena podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalovaný žalobci nepoužití tohoto ustanovení sice v žalobě vytkl, ani v tomto případě však nekonkretizoval, proč měl pochybit, pokud toto ustanovení nepoužil. Soud připomíná, že žalobce v žalobě argumentoval důvody, pro které by měl žalobce setrvat v České republice. Jednalo se o vyřešení pobytu dle zákona č. 326/1999 Sb. I tento zákon však pamatuje na situace, kdy by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky. Pokud tedy žalobce hodlá svůj pobyt upravit dle tohoto zákona, má možnost využít jeho ustanovení.

Otázkou je, zda je žalovaný i v případě, že ve věci rozhoduje dle §10a písm. e) zákona o azylu a řízení zastavuje povinen vždy rozhodovat o možnosti udělení doplňkové ochrany podle §14a. Soud si je vědom, že při posouzení předmětné otázky jak zdejší soud , tak i Nejvyšší správní soud postupovaly v minulosti rozporně. Například z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Azs 4/2010 – 122 , z usnesení ze dne 7. května 2010, č. j. 5 Azs /2010 – 43 a z usnesení ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 Azs 29/2010 - 63, plyne, že v případě zastavení řízení žalovaný není povinen rozhodovat o udělení doplňkové ochrany. Naproti tomu z rozsudku ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Azs 16/2010 – 47 vyplývá, že ani naplnění podmínek uvedených v § 10a písm. e) zákona o azylu nezbavuje správní orgán povinnosti zabývat se tím, zda žadateli nehrozí při návratu do země původu závažná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu.

V případě stěžovatele bylo v případě předchozího řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany o doplňkové ochraně rozhodováno, jak je výše uvedeno, rozhodnutí bylo přezkoumáno jak v řízení o žalobě, tak i v kasačním řízení. Soud je toho názoru, že pokud byly naplněny podmínky pro zastavení řízení podle § 25 písm. i) ve spojení s § 10a písm. e) zákona o azylu, žalovaný nebyl povinen rozhodovat o udělení doplňkové ochrany. Soud se tedy ztotožňuje s názorem uvedeným v usnesení ze dne 7. května 2010, č. j. 5 Azs 8 /2010 - 43, příst. na www.nssoud.cz , podle kterého „pokud bylo řízení zastaveno, žalovaný nebyl povinen rozhodovat o udělení doplňkové ochrany, když o důvodech znemožňujících vycestování je povinna si vyžádat závazné stanovisko žalovaného policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění“.

Krajský soud v Brně na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, proto byla ve smyslu ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnuta.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst.l s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení nemá, žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku, který nabývá právní moci dnem doručení (§ 54 odst. 5 s.ř.s.) je přípustná kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a následujících s.ř.s., která musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel, který nemá vysokoškolské právnické vzdělání,musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.)

V Brně dne 31. října 2011

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru