Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

56 Az 4/2011 - 31Rozsudek KSBR ze dne 08.04.2011

Prejudikatura

3 Azs 259/2005

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Azs 18/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

56 Az 4/2011-31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci žalobce E. N., proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.2.2011, č. j. OAM-58/ZA-ZA06-ZA14-2011,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Dne 15.2.2011 podal žalobce, občan Slovenské republiky, žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Uvedl, že svou vlast opustil proto, že Policií Slovenské republiky bylo po jeho osobě vyhlášeno pátrání a rovněž proto, že z důvodu pronásledování jeho osoby kvůli příslušnosti k židovské a křesťanské církvi byla porušována jeho práva a svobody zakotvená v Ústavě Slovenské republiky.

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 16.2.2011, č.j.OAM-52/ZA-ZA06-ZA04-2011, bylo rozhodnuto, že uvedená žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), neboť byla podána občanem Evropské unie, který nesplňuje podmínky stanovené právem Evropských společenství. Zároveň bylo rozhodnuto, že se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje podle § 25 písm. i) zákona o azylu.

Žalobou ze dne 18.2.2001, která byla podána včas, se žalobce prostřednictvím právního zástupce, kterému udělil plnou moc, domáhal zrušení tohoto rozhodnutí. Je si vědom skutečnosti, že Slovenská republika je členským státem EU. V jeho případě však došlo k jednání ze strany státních institucí, kterými byla porušena jeho základní lidská práva a svobody. Konkrétně své problémy popsal v žádosti. Žalovaný tedy neměl zkoumat pouze právní stav v zemi původu, ale i stav faktický, tedy, zda existuje reálná šance, aby se žalobce domohl svých práv. Ze stanoviska rady EU vyplývá, že otázka, zda jsou obavy z pronásledování odůvodněné, se musí posuzovat s ohledem na okolnosti každého případu. Pokud se prokáže pravdivost prohlášení, není nutno usilovat o další potvrzení skutečnosti a v případě pochybností se rozhodne ve prospěch žadatele o azyl. Z preambule Ústavy České republiky, která stojí nad obecnými zákony, tedy i nad zákonem o azylu, vyplývá, že je postavena na nedotknutelných hodnotách lidské důstojnosti a svobody a vědomí povinnosti vůči druhým, netýká se tedy pouze občanů České republiky, dále na odpovědnosti vůči celku a odhodlání řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, tedy nikoliv pouze zákony. S ohledem na uvedené žalobce ve smyslu čl. 5 Směrnice rady 2005/85/ES požádal žalovaného o použití příznivější normy pro udělení mezinárodní ochrany, kterou může být i sama Ústava ČR. S ohledem na uvedené bylo navrženo, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

Vlastním podáním, které bylo soudu doručeno dne 28.2.2011 se žalobce opět odvolal na Ústavu ČR s tím, že žádal, aby mu soud udělil mezinárodní ochranu na dobu 7 let.

Dále žalobce zaslal soudu nedatovanou kopii vlastnoručního prohlášení, kde popsal důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Soud zjistil, že toto podání je obsahově shodné s důvody podání žádosti, které žalovaný vlastnoručně sepsal na výzvu žalovaného dne 15.2.2011 a které jsou součástí žádosti o udělení mezinárodní ochrany (jsou založeny na č.l. 20-25 správního spisu).

Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta v plném rozsahu. V průběhu správního řízení bylo nepochybně zjištěno, že žalobce je státním občanem Slovenské republiky, která je členským státem EU. Z tohoto důvodu byla žalobcova žádost podaná na území České republiky, jako členského státu EU, ve smyslu ustanovení § 10a písm. a) zákona o azylu, považována za nepřípustnou a vzhledem k této skutečnosti bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 25 písm. i) téhož zákona, zastaveno. Žalovaný v tomto směru plně odkazuje na dostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se rovněž vypořádal s žalobcovými připomínkami a námitkami.

Žalobce současně s podáním žaloby prostřednictvím svého právního zástupce navrhl, aby soud podané žalobě ve smyslu ust. § 73 s.ř.s. přiznal odkladný účinek, neboť výkon rozhodnutí by pro něho představoval nenahraditelnou újmu. Zdůraznil, že ze Slovenska musel uprchnout v krajní nouzi.

Žalovaný na výzvu soudu ve svém podání ze dne 24. 3. 2011 sdělil, že s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí, neboť žalobce neprokázal předpoklad vzniku nenahraditelné újmy.

Vzhledem k tomu, že soud ve věci rozhodl neprodleně po obdržení nutných podkladů, nepovažoval za nezbytné o návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodovat. Dle jeho názoru za této situace nemohly skutečnosti tvrzené žalobcem v návrhu na přiznání odkladného účinku nastat. (soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Azs 3/2003-44 ze dne 28.8.2003, který je vydán ve Sb. NSS pod č. 173/2004). Soud však přesto uvádí, že dle jeho názoru žalovaný neosvědčil, že by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro něho nenahraditelnou újmu, tak jak to předpokládá § 73 odst. 2 s.ř.s

Žalovaný i žalobce prostřednictvím svého právního zástupce soudu sdělili, že souhlasí s tím, aby soud rozhodl o věci bez nařízení jednání. Soud tedy v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.) rozhodl o žalobě bez nařízení jednání.

V řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede.

Ze správního spisu soud zjistil, že dne 15. 2. 2011 podal žalobce, který je občanem Slovenské republiky, žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Uvedl, že ve své vlasti pobírá invalidní důchod. Vyznává křesťanství a asi před pěti lety byl členem Slovenské demokratické a křesťanské unie. Svou vlast opustil dne 7. 2.2011, protože po něm bylo vyhlášeno pátrání Policií Slovenské republiky, i když se nedopustil žádného přestupku, přečinu ani trestného činu a proto, že byla porušována jeho práva a svobody zakotvená v Ústavě Slovenské republiky. Byl pronásledován z důvodu svého náboženského vyznání. O udělení mezinárodní ochrany se rozhodl požádat, jelikož ve vlasti mu byla způsobena státními institucemi újma na zdraví a obává se tam tedy o svůj život. Po udělení mezinárodní ochrany má v úmyslu iniciovat na území Slovenské republiky zákonodárný proces, a to za pomoci zástupců lidu a parlamentu, aby se již nikdy neopakovalo to, co se stalo jemu. Žalobce ve vlastnoručně psaném prohlášení uvedl, že jeho problémy nastaly před deseti lety, kdy sdělil faráři v obci H.S. že dokáže vysvětlit záhadu vzniku tzv. Turínského plátna. V souvislosti s tím korespondoval i s papežem (toto tvrzení doložil děkovným listem Svatého Otce z Vatikánu ze dne 14. 12. 1999). Farář jej požádal, aby v jeho doprovodu navštívil psychiatrickou ambulanci. To žalobce učinil a závěrem lékařů bylo, že trpí psychickou poruchou. Následně měl nařízenu ambulantní psychiatrickou léčbu, došlo k rozvodu a také k problémům v práci, jež vyústili v jeho propuštění ze zaměstnání. Zasvětil tedy svůj život Bohu. Lidé v jeho okolí nerespektovali jeho svobodu vyznání, nelíbilo se jim, že když není knězem, nosí místo civilního oděvu běžně kněžské roucho. Byl opakovaně hospitalizován na psychiatrii, dostával silné léky, které poškozovaly jeho zdraví, bylo mu po nich velmi špatně. V roce 2002 nebo 2003 byl trestně stíhán pro neplacení výživného, byla mu uložena ambulantní psychiatrická léčba. Soudem byl i částečně zbaven způsobilosti k právním úkonům, a to v oblasti zdravotní péče o svou osobu, opatrovníkem mu byla ustanovena obec H. S.. V září 2010 byl na vlastní žádost hospitalizován na psychiatrickém oddělení trenčínské nemocnice, podal stížnosti proti podávání léků, které mu poškozovali zdraví. Stížnost nebyla přijata, protože v oblasti zdravotní péče má ustanoveného opatrovníka. Po opuštění nemocnice přestal docházet na ambulantní psychiatrickou léčbu, z léků mu bylo

špatně. Lékařka z ambulance tedy podala žádost k soudu o nařízení ústavní léčby. Opatrovník mu vyřídil umístění do diagnostického centra, kde se nachází nevidomé osoby a deviantní pacienti. Žalobce si to nepřál a rozhodl se opustit Slovensko. Opatrovník dal na policii podnět k zahájení pátrání po jeho osobě. V případě návratu do vlasti se žalobce obává umístěni do psychiatrického zařízení, kde se nachází pacienti s uznaným čtvrtým stupněm postižení.Dále žalobce žalovaného požádal, aby ve smyslu čl. 5 Směrnice rady 2005/85/ES použil příznivější normy pro udělení mezinárodní ochrany.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí rozhodl tak, že žádost žalobce je nepřípustná podle § 10a písm. a) zákona o azylu a zároveň řízení zastavil podle §25 písm. i) téhož zákona. Rozhodnutí odůvodnil především tím, že žalobce je občan Evropské Unie, který nesplňuje podmínky stanovené právem Evropských společenství. K návrhu žalobce, aby ve smyslu čl. 5 Směrnice rady 2005/85/ES použil příznivější normy pro udělení mezinárodní ochrany žalovaný uvedl, že dle tohoto ustanovení členské státy mohou zavést nebo zachovat příznivější normy nebo řízení o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, jsou-li takové normy slučitelné s touto směrnicí. Směrnice není přímo použitelná, závisí pouze na její transpozici do národního právního řádu, tedy do zákona o azylu. Směrnice určuje pouze minimální standard, který musí členské státy dodržet.

Podle § 10a písm. a) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, byla-li podána občanem Evropské unie, který nesplňuje podmínky stanovené právem Evropských společenství.

V řízení je nesporné, že žalobce je státním příslušníkem členského státu Evropské unie. Právo Evropských společenství je v této souvislosti zakotveno v Protokolu o poskytování azylu státním příslušníkům členským státům Evropské unie, který byl vyhlášen pod č. 44/2004 Sb. m. s. (Tento protokol byl připojen ke Smlouvě o založení Evropského společenství Amsterdamskou smlouvou. Podle něho se členské státy navzájem považují za bezpečné země původu. )

V protokolu je stanoveno, že žádost příslušníka členského státu o azyl může jiný členský stát přijmout pouze v taxativně vypočtených případech, a to:

a) jestliže se členský stát, jehož příslušníkem je žadatel, rozhodl poté, co vstoupila Amsterdamská smlouva v platnost, využívaje článku 15 EULP, přijmout opatření, která se na jeho území odchylují od povinností vyplývajících z Úmluvy;

b) jestliže bylo zahájeno řízení podle čl. F.1 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a Rada o něm ještě nerozhodla; c) jestliže Rada na základě čl. F.1 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii rozhodla, že se členský stát, jehož příslušníkem je žadatel, dopouští závažného a dlouhotrvajícího porušování základních zásad uvedených v čl. F odst. 1;

d) jestliže členský stát s ohledem na žádost státního příslušníka jiného členského státu o azylu rozhodl jednostranně; v takovém případě bude Rada neprodleně informována; při zkoumání žádosti se vychází z domněnky, že žádost je zjevně nedůvodná, aniž je jakýmkoliv způsobem ohrožena rozhodovací pravomoc členského státu.

V projednávané věci je zřejmé, že skutkový stav věci nenasvědčoval tomu, že by nastal některý z uvedených důvodů. Ostatně ani žalobce v žalobě v této souvislosti nevznesl žádné námitky. Soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný rozhodl správně, že žádost žalobce je nepřípustná podle §10a písm. a) zákona o azylu. Soud podotýká, že uvedené ustanovení bylo zavedeno do zákona o azylu zákonem č. 57/2005 Sb. Tímto ustanovením byl do zákona o azylu promítnut právě výše uvedený Protokol o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie. Tento protokol představuje přímo účinný hmotněprávní předpis komunitárního práva, jenž má aplikační přednost před právem vnitrostátním.

K aplikační přednosti uvedeného Protokolu soud cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu 3 Azs 259/2005-42 ze dne 19. 6. 2006, který byl publikován ve Sb. NSS pod č. 977/2006.„ Protokol o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie (vyhlášený pod č. 44/2004 Sb. m. s.) je přímo účinným hmotněprávním předpisem komunitárního práva, jenž má aplikační přednost před právem vnitrostátním. Povinností správního orgánu je aplikovat Protokol za užití s ním konformní vnitrostátní procesní normy, kterou bylo v době před účinností zákona č. 57/2005 Sb. ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“

Žalobce ve správním řízení a následně i v žalobě žádal, aby při posuzování jeho žádosti ve smyslu čl. 5 Směrnice rady 2005/85/ES byla použita příznivější norma pro udělení mezinárodní ochrany. Soud k této námitce uvádí, že Směrnice rady 2005/85/ES, (tedy Procedurální směrnice), v čl. 5 uvádí, že „Členské státy mohou zavést nebo zachovat příznivější normy pro řízení o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, jsou-li takové normy slučitelné s touto směrnicí.“ Jedná se tedy pouze o doporučení, nikoliv stanovení povinnosti. Uvedená směrnice stanovuje normy minimální, přičemž nebylo namítáno, že by v daném případě došlo k odchýlení od těchto minimálních norem, žalobce se domáhal použití norem příznivějších, konkrétně se dovolával Ústavy České republiky. K tomu soud dodává, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že v případ žalobce došlo k porušení Ústavy České republiky, v této souvislosti nebyly žalobcem tvrzeny ani v žalobě žádné konkrétní skutečnosti.

Soud dodává, že sám žalobce ve správním řízení uváděl, že poté, co v ČR obdrží mezinárodní ochranu, bude ve Slovenské republice iniciovat prostřednictvím zástupců lidu zákonodárný proces, aby se nikomu nemohlo stát to, co jemu. Je tedy zřejmé, že nemá pochybnosti o tom, že v jeho zemi původu jsou zachovávány zásady demokracie.

Dále žalobce žalovanému vytýkal, že nezkoumal, zda se žalobce ve své vlasti mohl reálně domoci ochrany. Soud k tomu především konstatuje, že s ohledem na použité ustanovení zákona o azylu, dle kterého žalovaný rozhodl a které s ohledem na zjištěný skutkový stav použil správně, nebylo jeho povinností se otázkou dostupnosti ochrany v zemi původu žalobce zabývat. Soud podotýká, že žalobce má být dle svého tvrzení částečně zbaven způsobilosti k právním úkonům. Uváděl, že obec H. S. podala návrh na jeho zbavení způsobilosti, soud však nechal vypracovat znalecký posudek a došlo pouze k omezení jeho způsobilosti v oblasti zdravotní péče. Dále tvrdil, že mu byla soudem uložena ambulantní psychiatrická léčba, kterou nerespektoval a tak mu byla změněna na ústavní. Netvrdil však, že by proti rozhodnutím soudu podával opravné prostředky, ani neuváděl, že by tak učinit nemohl. Správnost rozhodnutí soudu nezpochybňoval. Je tedy zřejmé, že nevyužil zákonem dané prostředky, pokud se domníval, že jeho práva byla porušena. Uváděl pouze, že si stěžoval na postup jednotlivých lékařů. Jak však sám uvedl, v oblasti zdravotní péče je jeho způsobilost omezena.

Soud konstatuje, že námitky žalobce neshledává důvodnými. Žalovaný rozhodl zcela správně, pokud po zjištění skutkového stavu dospěl k závěru, že žádost žalobce je nepřípustná podle §10a písm. a) zákona o azylu. Vzhledem k uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly žádné náklady řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku, který nabývá právní moci dnem doručení (§ 54 odst. 5 s.ř.s.) je přípustná kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a následujících s.ř.s., která musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel, který nemá vysokoškolské právnické vzdělání,musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 8. dubna 2011

Za správnost vyhotovení:
JUDr. Zuzana Bystřická,v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru