Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

56 Az 128/2007 - 92Rozsudek KSBR ze dne 20.03.2009

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Azs 20/2010 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

56Az 128/2007-92

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci žalobců: a) Assiya Kanatbayeva, nar.11. 9. 1978, b) nezl. Dias Nagimzhan, nar. 27. 8. 2001, c) nezl. Rajymbek Kanatbayev, nar. 24.4.2004, žalobci ad b) a c) zastoupeni žalobkyní ad a) jako zákonnou zástupkyní, všichni státní příslušnost Kazašská republika, t.č. bytem PoS Zastávka u Brna, Havířská 514, Zastávka u Brna, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.6.2007, č.j.OAM-1-422/VL-10-P13-2007,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Tlumočnici PhDr. Haně Urbánkové, bytem Zeyerova 20, Brno, se přiznává odměna za tlumočnický úkon ve výši 700,- Kč, která jí bude vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky č.j. ze dne 20.6.2007, č.j. OAM-1-422/VL-10-P13-2007, nebyla žalobcům udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).

Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně v zákonem stanovené lhůtě se žalobci domáhají přezkoumání citovaného rozhodnutí v celém rozsahu, jeho Pokračování
- 2 -
56 Az 128/2007

zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítají porušení § 4 odst. 1, § 50 odst. 4, § 68 odst. 3 správního řádu s tím, že mají zato, že splňují zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu stanovené v § 12 zákona o azylu i podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Žalobkyně a), která v řízení zastupuje jako zákonná zástupkyně i ostatní žalobce, svoje děti, uvedla, že Kazachstán opustili z důvodu pronásledování jejího manžela ze strany místní policie v důsledku jeho náboženského vyznání, neboť odmítal chodit do mešity a své náboženství praktikoval v soukromí. Příslušníky policie mu bylo sděleno, že v případě odmítání docházení do mešity a praktikování islámu v soukromí bude zdiskreditován tím, že bude obviněn z přechovávání zbraní či drog. Následně žalobkyně a) nalezla doma po návštěvě policisty sáček s obsahem neznámé rostliny. Jelikož se tlak policie zvyšoval, raději zemi původu opustili, aby požádali v České

republice o azyl.

Při posuzování žádosti žalobců se správní orgán zabýval pouze okolností, že vylíčené jednání policistů vůči jejímu manželovi nelze považovat za pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Svůj závěr opírá o úvahu, že odpovědné kazašské orgány v současné době vyhlásily boj proti náboženskému terorismu, a proto probíhá stálá kontrola z jejich strany. Správní orgán přitom sám výslovně konstatuje paradoxní situaci vzniklou rozporem znění Zákona o svobodě vyznání a náboženských sdružení proti znění kazašského právního řádu, jež nařizuje registraci všech náboženských sdružení, což nakonec vede k častému zneužívání ze strany orgánů státní správy Kazachstánu snažících se přívržence neregistrovaných církví pokutovat či jinak stíhat. Dle informací Zastupitelského úřadu ČR v Almatě, které správní orgán použil jako jeden z podkladů pro rozhodnutí, je plnění Zákona o svobodě vyznání od ledna 2006 tvrdě prosazováno zejména Výborem národní bezpečnosti, jehož úředníci jsou prý oprávněni zcela bez ohlášení, na základě podezření či udání vykonat domovní prohlídku v místech, kde se konají obřady neregistrovaných stoupenců jakéhokoliv náboženského s tím, že k vyšší koncentraci takových případů dochází zejména v jižní a západní oblasti. Taková praktika je v rozporu s mezinárodně zaručeným právem na ochranu soukromí a obydlí (např. v čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Zhodnocení situace žalovaným neprokazuje, že popsaný stav je obvyklý v demokratické společnosti a žalobkyni a) znepokojuje, že si správní orgán nevzal v úvahu např. závěry zpráv norské zpravodajské agentury Forum 18, rovněž citované v rozsudku, která uvádí, že „přijetím nových zákonů o „extremizmu a „národní bezpečnosti“ v roce 2005 došlo v Kazachstánu z legislativního hlediska ke značnému zhoršení situace v oblasti náboženské svobody“ a povinná registrace činí zakotvení svobody vyznání v ústavě jen prázdnou literou. Vzhledem k tomu vyznívá naprázdno argument správního orgánu, že manžel žalobkyně a) islám od roku 2005 soukromě i veřejně v Kazachstánu praktikoval, přičemž forma praktikování nebyla v rozporu s platnou legislativou KR.

Pokračování
- 3 -
56 Az 128/2007-93

Žalobkyně a) dále konstatovala, že ač si správní orgán pořídil podklady pro rozhodování, využil je nedostatečně nebo jen ve prospěch svého záměru zamítnout žádost o udělení mezinárodní ochrany, což je v rozporu se zásadami dokazování stanovených správním řádem. Ve zprávách agentury Fórum 18 se uvádí i skutečnost, že přijetí dotčených zákonů bylo pokaždé předem ostře kritizováno jak ze strany organizací pro ochranu lidských práv, tak i ze strany mezinárodní organizace OBSE, čímž je jasně dán rozpor dané legislativy s mezinárodními dokumenty, k jejichž dodržování se Kazachstán zavázal. Ani proklamovaná ochrana veřejné bezpečnosti či veřejného pořádku, nebo boj proti terorizmu, nemohou zastřít skutečnost, že církve fungují pod značným vlivem vlády, a tím se vlastně vytrácí ústavní zaručení oddělení státu od církve. Žádná z podstatných novel navíc nebyla předložena před jejich přijetím Ústavní radě ke schválení. Tyto skutečnosti potvrzuje Zpráva MZV USA o mezinárodní náboženské svobodě v Kazachstánu za rok 2005, kterou si správní neopatřil. Správním orgánem opatřená zpráva agentury Fórum 18 ze dne 8. prosince 2005 vidí za uváděnými novelizacemi úmysl vládní garnitury brojit proti vzniku opozice ze strany na vládě nezávislých církví v rámci prezidentských voleb, a tedy nemělo docházet k reálnému provádění těchto zákonů v praxi. Ani volby nesplňovaly mezinárodní standardy a novější zprávy agentury Fórum 18, (např. ze dne 9.6.2006), z nichž však již správní orgán nečerpal informace k vydání rozhodnutí, potvrzují intruzívní charakter registrací, stále sílící nátlak státní moci na provádění registrací náboženských sdružení, byt‘ bez skutečně vyřešené zákonnosti povinnosti registrace, jakož i ukládání velkých, nesplatitelných pokut. Reálné provádění mezinárodně neuznaných a ústavě odporujících zákonů skutečně probíhá. V roce 2005 byl přijat i Zákon o mezinárodních úmluvách, který umožňuje v případě rozporu kazašského zákona s mezinárodní úmluvou, aby tato byla změněna, její ratifikace pozastavena nebo ukončena. Toto je v rozporu nejen s Ústavou Kazachstánu, ale i s Vídeňskou úmluvou OSN o přednosti mezinárodních úmluv. Za takových okolností nelze zaručit, že v případě návratu do Kazachstánu nebudou žalobci vystaveni dalšímu pronásledování z důvodu odporu vůči zaregistrování náboženského uskupení, nebo i z jiných, vykonstruovaných důvodů.

Žalobci nesouhlasí se závěrem správního orgánu, že nevyužili pro svou ochranu dostupných prostředků proti překročení policejní pravomoci.Nešlo totiž o zkorumpovanost policistů, proti které by vláda bojovala, ale o celovládní, prezidentem podporovanou snahu ovládnout netradiční náboženská vyznání dostupné právní mechanismy Správní orgán nepřihlédl pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co žalobkyně a) jako účastník uváděla, v důsledku toho nemohl správně odpovědět na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět.

Dále žalobci zpochybňují tvrzení správního orgánu, že vylíčená interpretace incidentu s podstrčením sáčku s rostlinami neznámého původu, nepřekročila rovinu Pokračování
- 4 -
56 Az 128/2007

domněnky. Manželovi žalobkyně a) bylo vyhrožováno, že v případě neuposlechnutí a neupuštění od praktikování náboženství v soukromí, bude mu něco „podstrčeno“ a bude tak obviněn například z přechovávání zbraní či drog. Výše uvedený incident pak plně odpovídal scénáři, kterým mu bylo vyhrožováno. Žalobkyně a) v této souvislosti poukázala na příručku UNHCR čl. 196 a judikaturu ohledně dokazování a důkazního břemena.

Žalobci jsou také přesvědčeni, že správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí nedostatečně posoudil žádost ve smyslu ustanovení § 14 zákona o azylu, uvedl pouze, že nezjistil žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu ve smyslu tohoto ustanoví. Nesouhlasí ani s s posouzením žádosti ve smyslu ustanovení § 14a zákona o azylu. Správní orgán vycházel ze stejných závěrů jako v případě posuzování žádosti ve smyslu § 12 zákona o azylu a konstatoval, že případě neshledal, že by byli v případě návratu do Kazachstánu ohroženi na životě či svobodě, a tedy

neshledal splnění zákonných podmínek pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a výše uvedeného zákona. Žalobkyně a) přesvědčena, že v případě návratu do země původu by vzhledem k tam panujícím poměrům a k pronásledování jejího manžela byla ohrožena práva, která jsou zakotvena jako základní lidská práva v řadě mezinárodních dokumentů. Zejména se jedná o práva čl.. 5 — Právo na svobodu a osobní bezpečnost“, jakož i o práva čl. 9 — „Právo na svobodu vyznání“, zakotvená v Evropské úmluvě o lidských právech a svobodách. Dále žalobkyně odkázala na znění čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv, jejímž signatářem je i Kazachstán, a dle kterého má každý právo „na svobodu myšlení, svědomí a náboženství.“

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl jako nedůvodnou. Po provedeném dokazování nebylo prokázáno, že by situace žalobců odůvodňovala obavy z pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalobkyni a) nebylo žádným způsobem bráněno ve vyznávání víry. Žalobci odešli z vlasti proto, že následovali otce rodiny. Ani jeho potíže však nenaplňují podmínky pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Za neopodstatněnou námitku žalovaný považuje, že se nemohli obrátit ke státním orgánům své vlasti se žádostí o pomoc. Sama žalobkyně a) uvedla několik možností, jak se domáhat ochrany svých práv. Jako důvod své nečinnosti uvedla, že by se to protahovalo a bylo by třeba mnoho peněz. Z toho však neplyne, že by státní orgány v případě žádosti nebyly schopny nežádoucímu jednání zabránit. Žalobci se rovněž domnívají, že splňuje důvody pro udělení humanitárního azylu. Žádné okolnosti, které by vedly správní orgán k úvaze, že by jim měl být udělen tento zcela mimořádný druh azylu, v azylovém řízení neuvedli a neuvádí je ani v žalobě. Forma odůvodnění, kterou správní orgán zvolil, nemá žádný vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Správní orgán posoudil žádost žalobců také z hlediska možného udělení doplňkové ochrany podle ustanovení § 14a zákona o azylu. Dospěl k závěru, že jim nehrozí v případě návratu do vlasti skutečné nebezpečí vážné újmy z žádného důvodu Pokračování
- 5 -
56 Az 128/2007-94

stanoveného v § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dle názoru žalovaného rovněž legální odjezd jejich rodiny nenasvědčuje tomu, že by se reálně mohli obávat pronásledování .

Ve věci proběhlo dne 20. března 2009 jednání před Krajským soudem v Brně. Účastníci setrvali na svých dosavadních stanoviscích.

Žalobkyně a) doplnila, že není pravda, že by účastníci byli při podávání žádosti o mezinárodní ochranu zdraví a v pořádku, děti byly nemocné – při odjezdu z vlasti měly neštovice, všichni byli ve stresu a nepohodě. Příjezd do Vyšních Lhot byl pro všechny stresující, první noc byli nuceni trávit v jedné místnosti s mnoha lidmi, ženy společně s muži, děti plakaly. Po takto prožité noci došlo k sepsání žádosti, vše v rychlosti, spěchu. Pohovor proběhl asi za 15 dnů, žalobkyně a) na něj nebyla nikterak připravena. Samotný pohovor proběhl v klidu, i když měla pocit, že některé otázky jsou zavádějící. Nedostala dostatečný prostor, aby uvedla všechny důvody. Z rozhodnutí žalovaného se dozvěděla, že z vlasti odjela se svým mužem, kvůli jeho problémům, to nebyla pravda. Kazachstán opustila z vlastních důvodů, kvůli problémům v zaměstnání, pracovala v kartotéce prokuratury a věděla o tom, že zde dochází k nelegálním praktikám. Následně také zjistila, že protokol neobsahuje všechny informace, které sdělila, například zde nejsou všechny okolnosti týkající se podstrčení narkotik. Nesouhlasí také se stanoviskem žalovaného, že byli příslušníky neregistrované církve. Byli muslimové, což je oficiální církev, pouze se modlili doma. Pouze tím se odlišovali od většiny a stali se podezřelými. Známý na ministerstvu vnitra jim doporučoval, že pokud nechtějí změnit způsob života, musejí odjet. Dále žalobkyně a) namítla, že pokud se týká podkladů, které žalovaný použil pro své rozhodnutí, jedná se o různé zprávy o Kazachstánu, kde nejsou žádná razítka, ani podpisy. Nesouhlasí se závěry vyplývajícími z těchto informací, které vyznívají tak, že Kazachstán je demokratický stát.

Žalovaný v plném rozsahu odkázal na písemní vyjádření k žalobě. Ke skutečnostem, sděleným na úvod jednání žalobkyní a) konstatoval, že se vesměs jedná o nová tvrzení, nezmiňovaná ani v žalobě. Následně zdůraznil, že ve správním řízení bylo zjištěno, že potíže žalobkyně se odvíjejí od potíží jejího manžela a v tomto duchu byla podána i žaloba.

V řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s.ř.s., přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a odst. 2 věta první s.ř.s.). Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Pokračování
- 6 -
56 Az 128/2007

Protože žalobci vytkli žalovanému, že k zamítnutí jejich žádosti o mezinárodní ochranu došlo v důsledku porušení procesního předpisu, musel se soud v této věci zabývat tím, zda k tvrzenému porušení procesního předpisu v postupu žalovaného skutečně došlo a pokud se tak stalo, zda taková vada řízení mohla mít za následek nezákonnost či nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí, popřípadě, zda v dané věci

nejsou jiné procesní vady, které žalobci nemohli bez své viny uplatnit a které mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí.

Žalobci namítli porušení § 4 odst. 1 a § 50 odst. 4 správního řádu. Těmto námitkám nelze přisvědčit. Žalovaný ve věci postupoval s ohledem na specifika řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán žalobkyni a) vycházel vstříc, poskytl jí veškerá potřebná poučení a umožnil jí dostatečným způsobem uplatňovat práva a oprávněné zájmy. Poskytl jí prostor aby uvedla vše, co považuje za důležité pro rozhodování o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, otázky, na které odpovídala jí byly kladeny takovým způsobem, aby byly objasněny možné azylově relevantní skutečnosti.

Pokud žalobkyně a) při projednání věci namítala, že ani při podání žádosti, ani při pohovoru neměla dostatečný prostor k tomu, aby uvedla veškeré důvody své žádosti, soud především konstatuje, že se jedná o opožděně podanou žalobní námitku. V žalobě v této souvislosti žádné námitky nevznesla .Veškeré žalobní námitky je nutno vznést ve lhůtě k podání žaloby. I přesto však soud konstatuje, že ze správního spisu nevyplývá, že by žalobkyně byla při podání žádosti při pohovoru omezena. V žádosti uvedla své důvody stručně, při pohovoru uvedla další podrobnosti, vypovídala konzistentně, vždy ve smyslu, že Kazachstán opustila z důvodu obav o manžela, vysloveně uvedla, že ona problémy neměla. Žalovaný s ohledem na její tvrzení obstaral dostatek informací o zemi původu, tvrzené skutečnosti porovnal s reálnou situací v zemi původu a všechny zjištěné skutečnosti v souladu s příslušnými právními předpisy náležitě vyhodnotil, přihlédl ke všem skutečnostem, které vyšly najevo a vztahovaly se k věci. Své rozhodnutí žalovaný náležitě odůvodnil, prezentoval zde úvahy, na základě kterých postupoval při hodnocení skutkového stavu a při výkladu právních předpisů. K porušení §68 odst. 3 správního řádu dle názoru soudu nedošlo.

Žalovaný opatřil Výroční zprávu MZ USA o svobodě vyznání v Kazachstánu za rok 2006 z 15. 9. 2006, za rok 2005 z 8. 11. 2005, Zprávu MZ USA o dodržování lidských práv za rok 2006 z 6. 3.2007a za rok 2005 z 8. 3. 2006, Informace MZV ČR, č.j. 117038/2007-LP ze dne 25. května 2007 k č.j. OAM- 535/2007,, č.j. 126774/2006-LP z 28. srpna 2006, č.j. 108861/2005-LP z 15. 3. 2005, Informace OAMP z 8. 7. 2005 a 13. 10. 2005, Informace UNHCR, č.j. OAM-569/2006 ze dne 18. května 2006. znění zákona KR o zanesení změn a doplnění některých zákonodárných aktů Republiky Kazachstán v otázkách zajištění národní bezpečnosti, zprávy organizace

Pokračování
- 7 -
56 Az 128/2007-95

Fórum 18 ze 7. 7. 2005, 20. 7. 2005, 23. 8. 2005, 14. 10. 2005, 8. 12. 2005, zprávu Human Rights Watch z ledna 2006, Kazachstán – informace IHF z 19. 5: 2005, informace Kazachstán Radio Free Europe z 27. 5 2005 a aktuální informace ČTK. Žalobkyně a) dostala možnost seznámit se s veškerými podklady, nevznesla vůči nim žádné námitky. Pokud při soudním jednání namítala, že podklady nebyla opatřeny podpisy a razítky, soud uvádí, že se opět jedná o opožděně uplatněnou žalobní

námitku. I přes tuto skutečnost však uvádí, že dle § 51 odst. 1 správního řádu „k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny vr ozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.“ Z uvedeného je zřejmé, že není nezbytné, aby použité podklady byla opatřeny razítkem či podpisem. Prioritou je zjištění stavu věci, k čemuž lze užít všech důkazních prostředků. Správnímu orgánu tedy nic nebrání, aby použil ty materiály, které si opatřil. Podstatné je, že tyto podklady pocházejí z různých zdrojů, na sobě nezávislých, a ve svém souhrnu poskytují dostatečně objektivní informace. Pokud žalobci namítají, že žalovaný podklady použil nedostatečně, soud konstatuje, že se jedná o nedůvodnou námitku. Podklady- informace o zemi původu slouží k tomu, aby byla porovnány skutečnosti tvrzené účastníkem s reálným stavem. To žalovaný učinil. Není jeho úkolem, aby posuzoval další aspekty, o kterých účastníci nehovoří.

Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně a) požádala pro sebe i ostatní žalobce o udělení mezinárodní ochrany dne 22. května 2007. Od počátku řízení konzistentně tvrdila, že ona sama ve své vlasti žádné potíže neměla.Kazachstán s celou rodinou opustili proto, že manžel začal mít problémy a hrozilo mu nebezpečí uvěznění a trestního stíhání. Policie by mu mohla něco podstrčit. Jako důvod jeho problémů uváděla, že přestal chodit do mešity a praktikoval islámskou medicínu. Modlení doma není zakázáno, stát však chce mít vše pod kontrolou. Manžel nebyl nikdy obviněn v souvislosti s náboženstvím ani ničím jiným, bylo mu však vyčítáno, že se modlí doma, bylo mu vyhrožováno diskreditací jeho osoby. Jedenkrát se mu doma pokusili podstrčit drogy. Po návštěvě policisty u nich doma žalobkyně a) našla podezřelý balíček s rostlinami, připomínajícími drogy a okamžitě ho vyhodila. Dle názoru žalobkyně a) postupovali policisté vůči jejímu manželovi nezákonně. V jednom případě, když byl zadržen na čtyři hodiny, přičemž zákon připouští zadržení pouze na tři hodiny, obrátila se žalobkyně se stížností na prokuraturu. Věc však nebyla vyřešena do doby jejich vycestování do ČR. Žalobkyně a) k dotazu žalovaného uvedla, že v Kazachstánu existují instituce, na které je možnost v případě obdobných problémů obrátit, je to možné i na městskou prokuraturu a dále na vyšší instance. Kromě uvedené stížnosti se nikam neobrátili, vše by se táhlo, člověk by se musel věnovat pouze tomu a stálo by to mnoho financí.

K dotazu správního orgánu žalobkyně a) potvrdila, že uvedla všechny důvody své žádosti. Pokud byla cíleně dotázána na problémy své osoby, uvedla pouze, že jí Pokračování
- 8 -
56 Az 128/2007

zaměstnavatel nechtěl dát potvrzení k vydání dokladů k cestě do ČR, což spojovala s tím, že nosí šátek. Uvedla, že ona sama neměla nikdy problémy se státními orgány ve své vlasti. Při pohovoru žalobkyně a) osvědčila znalost islámské věrouky.

V souvislosti s možným návratem do Kazachstánu žalobkyně a) vyslovila obavy, že manžela by mohli uvěznit a ona by zůstala sama s dětmi.

Pokud se týká nezletilých dětí žalobkyně a), tedy ostatních žalobců, sdělila, že důvodem žádosti je snaha, aby děti byly společně s rodiči.

Žalobci ve věci podali obsáhlou žalobu. U zdejšího soudu byla projednávána rovněž žaloba manžela žalobkyně a), pana Nurlana Kanatbayeva , vedená pod spisovou značkou 56 Az 127/2007 se kterou je soud z úřední činnosti seznámen. Bylo zjištěno, že obě žaloby jsou téměř shodné. Žalobní námitky žalobců především reagují na rozhodnutí žalovaného ve věci pana Nurlana Kanatbayeva ze dne 20.6.2007, č.j. OAM-1-423/VL-10-P13-2007, z větší části vytýkají žalovanému úvahy a závěry, které v rozhodnutí, které se týká žalobců, nejsou obsaženy. Ve věci žalobců však žalovaný vycházel ze zcela jiného skutkového stavu, který je výše shrnut a zabýval se hodnocením jiných skutečností, než v případě pana Nurlana Kanatbayeva.

Žalobkyně a) v žalobě především namítá, že se žalovaný zabýval pouze okolností, že jednání policistů vůči jejímu manželovi nelze považovat za pronásledování a obsáhle rozebírá, proč žalovaný dle jejího názoru v této souvislosti pochybil. Uvádí v této souvislosti rozsáhlou argumentaci. Tato námitka je zcela nedůvodná, neboť touto záležitostí se žalovaný ve vztahu k žalobcům v odůvodnění rozhodnutí nezabýval. Neměl k tomu důvod, neboť žalobkyně a) ve vztahu ke své osobě ani k ostatním žalobcům obdobné jednání policistů neuváděla. Žalovaný se zabýval incidentem, kdy zaměstnavatel žalobkyni nevydal potřebné potvrzení, v této souvislosti však nebyla vzneseny žádné žalobní námitky.

Žalovaný vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu posuzoval danou věc zcela správně především podle §12 písm. b) zákona o azylu. Posuzoval, zda se žalobci mohli opodstatněně obávat pronásledování z důvodu náboženství. Žalovaný dospěl ke správnému závěru, pokud konstatoval, že v jejích případě důvody obav z pronásledování nejsou dány. Především je nutno uvést, že ani žalobkyně a) sama nespojoval žádné obavy se svou osobou, opuštění vlasti i podání žádosti odůvodňovala obavami o bezpečnost svého manžela. Pokud se týká dětí, nesdělila rovněž žádné individuální důvody. Je ovšem jasné, že vzhledem k jejich věku se jejich důvody odvíjejí od důvodů matky, jejich zákonné zástupkyně. Z výpovědí žalobkyně a) jednoznačně vyplynulo, že veškerá pozornost policie byla soustředěna na jejího manžela, žalobkyně se nikdy nezmínila, že by se obavy z uvěznění týkaly její osoby.

Pokračování
- 9 -
56 Az 128/2007-96

Pokud hovořila o incidentu s podstrčením balíčku rostlin, o kterém byla přesvědčena, že jde o drogu, sama ho hodnotila jako pokus o diskreditaci jejího manžela. Jako o jediném svém osobním problému hovořila o tom, že jí zaměstnavatel odmítl vydat potvrzení, potřebné k vycestování z vlasti, což spojovala se nošením šátku, podle kterého bylo možno rozpoznat její náboženské přesvědčení. Příslušné potvrzení si pak opatřila jinak. K tomu soud konstatuje, že tento jediný problém nelze ani co do intenzity, ani co do charakteru, (nelze to označit za jednání přičitatelné státu), za pronásledování považovat. Žalovaný v této souvislosti rovněž správně konstatoval, že pokud žalobkyně a) považovala jednání svého zaměstnavatele z diskriminační, mohla využít možnosti stížnosti.

Žalobkyně a) vyslovila nesouhlas s interpretací incidentu s podstrčením sáčku s rostlinami, vytýká žalovanému závěr, že se jednalo pouze o domněnku. Soud vté to souvislosti považuje za podstatné, že žalobkyně v tento incident označila za pokus o diskreditaci manžela, nikoliv své osoby.

Až při jednání před Krajským soudem Brně žalobkyně tvrdila, že ji kod chodu z vlasti vedly obavy z vykonstruovaného nařčení z nezákonného jednání při výkonu zaměstnání na prokuratuře. Tvrdila, že ve správním řízení neměla dostatečný prostor, aby tyto skutečnosti uvedla. Soud opakuje, že ze správního spisu nebylo zjištěno, že by žalobkyně neměla možnost sdělit všechny svoje důvody, opakovaně byla dotazována na důvody své žádosti, v souvislosti se zaměstnání uvedla pouze, že jí zaměstnatel odmítl vydat potvrzení. Uvedené problémy neuvedla ani v žalobě, která je velmi obsáhlá. Za těchto okolností není možno, aby soud k uvedeným skutečnostem přihlédl.

Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2003, č.j: 3 Azs 23/2003-61, www.nssoud.cz, podle kterého „Žadatel o azyl musí uvést skutečnosti a důvody, pro které o azyl žádá, již ve správním řízení……“ .

Soud pouze na okraj uvádí, Kazašská republika přijala zákony o „extremizmu“, které žalobci zmiňují v žalobě s ohledem na skutečnost, že se jedná o zemi s mnoha náboženstvími, s cílem zajistit rovnováhu mezi nimi a vzhledem k výskytu extremistických skupin. Takové důvody jsou legitimní. I když lze připustit, že k jistému stupni diskriminace v Kazachstánu dochází, ne každá diskriminace představuje pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Je nutno vyhodnotit, jaký má vliv na život konkrétního člověka. Ze skutečností sděleních žalobkyní a) nelze ani dovodit, že by žalobci osobně byli v důsledku uvedených zákonů jakkoliv diskriminování.

Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného rovněž v rozsahu neudělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, v žalobě namítali nedostatečnost

Pokračování
- 10 -
56 Az 128/2007

odůvodnění tohoto výroku. Soud konstatuje, že azyl z humanitárního důvodu lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Rozhodnutí správního orgánu o udělení či neudělení humanitárního azylu je výsledkem správního uvážení. Je tedy na správním orgánu, aby zvážil, zda se ve světle konkrétních událostí jedná o „případ hodný zvláštního zřetele“. Soud pouze přezkoumává, zda uvážení správního orgánu je v souladu se správním řádem, nevybočilo z jeho mezí a zda se k výsledku došlo správným procesním postupem. Soud konstatuje, že postup správního orgánu byl řádný a § 14 zákona o azylu nebyl porušen. Žalobci netvrdili žádné skutečnosti, které by udělení humanitárního azylu odůvodňovaly, žalovaný uvedl, z kterých hledisek se jejich situací zabýval. Až při projednání věci před soudem žalobkyně a) hovořila o nemoci žalobců b) a c) v době opuštění vlasti o svém stresu. Soud konstatuje, že jednak se jedná o opožděně tvrzené skutečnosti, jednak jde o věci, které nepředstavují důvody hodné zvláštního zřetele.

Žalovaný se v dostatečném rozsahu zabýval posouzením možnosti udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu. Poukázal na čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, při interpretaci pojmu „nelidské či ponižujíc ízacházení nebo trest“ se opíral o rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vilvarajah a ostatní z roku 1991, A-215 a ve věci Costello-Roberts z roku 1993, A-247-C. Správně konstatoval, že žalobkyní a) uváděné skutečnosti není možné posuzovat jako ohrožení podřaditelné pod ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu, nelze je považovat za vážnou újmu. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že z podkladů vyplynulo, že v Kazachstánu je v případě potřeby reálná možnost nalézt před neadekvátním jednáním policejních složek právní ochranu. V dané věci je však rozhodující, že žalobci osobně se nedostali do takové situace, aby byli nuceni ochranu vyhledat. Pokud žalobkyně a), čelila problému se svým zaměstnavatelem, tento nevykazoval znaky vážné újmy, věc neřešila. V souvislosti s možném návratem žalobkyně a) ve správním řízení vyslovila pouze obavu, že manžel by mohl být zatčen a ona by zůstala sama s dětmi. Ani toto tvrzení není podřaditelné pod pojem vážné újmy. Žalovaný rovněž vyšel ze zpráv MZ USA o dodržování lidských práv Kazachstánu z března 2007, ze kterých vyplývá, že v Kazachstánu je zaručeno právo emigrovat a právo vrátit se do vlasti, přičemž vláda toto právo obecně respektuje. Tuto zprávu potvrzuje i informace MZV ČR č.j. 117038/2007-LP z 25.5.2007. Žalobci v žalobě argumentovali, že v případě návratu do Kazachstánu jsou ohroženi pronásledováním, jehož následkem je porušování lidských práv zakotvených v Evropské úmluvě o lidských právech a svobodách. Soud odkazuje na odůvodnění k §12 zákona o azylu a uvádí, že nebylo shledáno, že by žalobci byli před svým odjezdem z vlasti pronásledováni ve smyslu zákona o azylu a není žádný důvod k tomu, aby se tak stalo v případě jejich návratu do vlasti.

Pokračování
- 11 -
56 Az 128/2007-97

Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného rovněž v rozsahu výroku o neudělení mezinárodní ochrany dle § 13 a §14b zákona o azylu, k těmto výrokům však nesměřoval žádný konkrétní žalobní bod.

Žalovaný se možností udělení mezinárodní ochrany dle těchto ustanovení zabýval. Soud je tohoto názoru, že skutkový stav zjištěný především z výpovědí žalobkyně a) směřoval spíše k možnostem udělení mezinárodní ochrany za účelem sloučení rodiny. Žalobkyně a) se obávala především o svého manžela, hovořila o možnostech jeho uvěznění. Ani jemu však mezinárodní ochrana žalovaným udělena nebyla, Krajský soud v Brně podanou žalobu zamítl. Nebyla splněna základní podmínka, a to udělení azylu rodinnému příslušníkovi. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, čj. 4 Azs 147/2004-81, publikovaný ve sbírce NSS 388/2004, www.nssoud.cz, podle kterého „ Udělení azylu rodinnému příslušníku azylanta podle §13 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu je možné jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o azyl.“

Krajský soud v Brně na závěr konstatuje, že vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem a žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci neměli ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

V souladu s § 59 odst. 2 s.ř.s. byla přiznána odměna tlumočnice , a to 700,- Kč za 2 hodiny tlumočení u jednání soudu dne 20. března 2009 ( 1 hodina tlumočení za 350 Kč podle §17 odst. 1 položka 1 vyhl. č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších

předpisů).

Poučení: Proti tomuto rozsudku, který nabývá právní moci dnem doručení (§ 54 odst. 5 s.ř.s.) je přípustná kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a následujících s.ř.s., která musí být podána do dvou týdnů po

doručení rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel, který nemá vysokoškolské právnické vzdělání,musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 20. března 2009

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru