Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

56 Az 126/2010 - 37Rozsudek KSBR ze dne 29.06.2011

Prejudikatura

3 Azs 303/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Azs 31/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

56Az 126/2010 - 37

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci žalobce R. A., proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.11.2010, č. j. OAM-241/LE-PA03-2010,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Odměna tlumočnice Doc. Ing. Marianny Dražanové, CSc., bytem Brno, Borodinova 16, se určuje částkou 350,-Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30-ti od právní moci rozhodnutí.

Odůvodnění:

Dne 26.10.2010 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že po předchozím řízení se vrátil do Běloruska, kde měl problémy kvůli předání harddisku s informacemi o prezidentu Lukašenkovi. Proto odjel do Švédska, odkud byl však na základě mezinárodních dohod transferován do České republiky.

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 16.11.2010, č. j. OAM-241/LE-PA03-2010, nebyla žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) udělena. Žalovaný neshledal důvody pro její udělení v žádné z jejích forem.

V zákonem stanovené lhůtě podal žalobce žalobu, vymezil, že ji podává proti výroku o neudělení mezinárodní ochrany podle §12 a §14a zákona o azylu. Podle žalobce žalovaný v průběhu správního řízení porušil § 3, § 50 odst. 2 a 4, správního řádu, § 12 ve spojení s § 2 odst. 8 zákona o azylu a § 14a zákona o azylu, nevypořádal se s žalobcovými námitkami ohledně nebezpečí, které mu hrozí po případném návratu v zemi původu. Má za to, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v § 12 zákona o azylu, resp. minimálně podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Dále namítl porušení čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy práva na svobodu a osobní bezpečnost, čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že při hodnocení situace v zemi původu vycházel ze zprávy společnosti Člověk v tísni ze dne 10.7.2006, z informace MZV ČR ze dne 22. 9. 2009 a z informací České tiskové kanceláře. Přehled o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv v Bělorusku nelze dle názoru žalobce získat ze zprávy staré 4 roky (zpráva Člověka v tísni). Jednotlivé použité zprávy a informace v rozhodnutí nejsou blíže specifikovány a není jasné, které informace správní orgán použil k závěru o tom, že žalobce nebyl vystaven pronásledování a že mu v případě návratu do Běloruska nehrozí vážná újma. Žalobce má za to, že vzhledem k tomu nelze rozhodnutí žalovaného považovat za přezkoumatelné. Žalobce poukázal na to, že v nedávné době byl v Bělorusku přijat zákon, který zavádí trestní odpovědnost za diskreditaci republiky. Žalovaný si je vědom jeho existence, přesto k němu nepřihlédl z důvodu, že ,,případy zmíněných paragrafů a případů neúspěšných žadatelů po návratu do vlasti nejsou známy.“ Vzhledem k tomu, že žalovaný orgán informace o zemi původu čerpal ze 4 roky staré zprávy Člověka v tísni, materiálu MZV a blíže v rozhodnutí nespecifikovaných zpráv ČTK, není divu, že případy použití ustanovení o trestní odpovědnosti za diskreditaci republiky (či vlastizrady), nezná. Žalobce dále poukázal na znění §2 odst. 8 a §12 zákona o azylu. Zdůraznil, že státní orgány v zemi původu ho považují za člena opozice, politické přesvědčení mu tedy připisují, myslí si, že spolupracoval se západními organizacemi. V důsledku toho na něj činili nátlak a byl zadržen policií. Žalobce v této souvislosti citoval ze zpráv, získaných na internetu o postupu běloruských orgánů vůči opozici a o politické situaci v Bělorusku. Dále žalobce ocitoval znění §14a zákona o azylu s tím, že je přesvědčen o tom, že vzhledem k tomu, že je považován státními orgány za politického oponenta, je v případě návratu do země původu ohrožen vážnou újmou. Domnívá se rovněž, že by v případě jeho návratu bylo ohroženo jeho právo na svobodu a osobní bezpečnost zakotvené v čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, zakotvující pravidlo o nevyhoštění uprchlíka.

Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta v plném rozsahu. V případě žalobce se jedná již o třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž správní orgán ani v prvním správním řízení neshledal obavy žalobce odůvodněnými, navíc po provedeném řízení shledal existenci nesrovnalostí v jeho výpovědích. Žalobce po svém návratu do Běloruska v roce 2009 neměl žádné potíže související s jím tvrzenými obavami. Současnou žádost odůvodňuje žalobce novými skutečnostmi, které měly nastat po jeho návratu do Běloruska v únoru 2009. Podle žalovaného skutečnosti, které žalobce v průběhu současného řízení popsal, nenaplňují definici pronásledování ani nesouvisí z žádným z důvodů taxativně vyjmenovaných v § 12 zákona o azylu. Údajné sledování neznámými osobami poté, co předal zásilku jistému muži, nelze dle názoru žalovaného považovat za jednání takového charakteru, intenzity ani opakování, aby naplnilo definici pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Kromě žalobcova osobního pocitu nelze hovořit ani o náznaku intenzivnějšího jednání vůči jeho osobě a vůbec ne jednání dosahující intenzity pronásledování.V žalobě jmenovaný opakuje, že toto jednání souviselo především se skutečností, že jej běloruské státní orgány považují za člena opozice. Dle názoru žalovaného se jedná o pouhé domněnky a spekulace žalobce. Žalovaný tedy neshledal opodstatněnost obav žalobce z pronásledování z hlediska zákona ani existenci skutečného nebezpečí vážné újmy v případě jeho návratu do vlasti. Žalovaný je přesvědčen, že odůvodnění jeho rozhodnutí je zcela v souladu se zákonem a jsou z něj patrné všechny závěry i úvahy, jimiž byl při vyslovování závěrů veden. Za důvodnou nelze považovat ani námitku porušení § 50 odst. 2 správního řádu. Žalovaný shromáždil dostatečné množství podkladů, zahrnujících situaci v Bělorusku v období 2006 – 2010 (nejedná se tedy o pouhé tři informace, jak je uvedeno v žalobě). Jsou vyhodnoceny v souladu s právními předpisy a je zřejmé, jaké závěry z nich žalovaný vyvodil. Jednoznačně z nich vyplývá, že nejsou známy případy aplikace čl. 369-1 trestního zákona (,,Diskreditace republiky“), a ti ani v případě neúspěšného žadatele o azyl v případě návratu do Běloruska. Samotná žádost o azyl v zahraničí po návratu do Běloruska rovněž není důvodem k pronásledování, pokud k tomu nejsou jiné konkrétní důvody.

Ve věci proběhlo dne 29. 6. 2011 jednání před Krajským soudem v Brně. Řádně předvolaný žalobce se k jednání nedostavil, svoji neúčast neomluvil. Soud tedy jednal v jeho nepřítomnosti. Žalovaný setrval na svém dosavadním stanovisku k věci.

V řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst.1 a odst. 2 věta první s. ř. s.).

Nejprve se soud zabýval námitkami žalobce vůči procesnímu postupu žalovaného v průběhu správního řízení a tyto námitky pro přezkoumání průběhu správního řízení neshledal oprávněnými. Žalovaný v řízení neporušil ustanovení §3 a § 50 odst. 2 a 4 správního řádu, jak mu je žalobcem vytýkáno. V řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany řádné zjištění skutkového stavu věci spočívá především v tom, že žadateli je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění vlasti. Žalobci byl poskytnut dostatečný prostor aby uvedl vše, co považuje za důležité pro rozhodování o žádosti, otázky, na které odpovídal v rámci pohovoru mu byly kladeny takovým způsobem, aby byly objasněny všechny relevantní skutečnosti. S ohledem na tvrzení žalobce obstaral žalovaný rovněž další podklady rozhodnutí, a to informace o zemi původu žalobce. Jednalo se o informace od roku 2006 až do června 2010, s tím, že aktuální informace potvrdily, že od roku 2006 nedošlo ke změně a je možnost tedy vycházet rovněž z informací z roku 2006. Za těchto okolností je přípustné, aby žalovaný vycházel i ze starších podkladů. V rozhodnutí žalovaný podklady dostatečně specifikoval, je zřejmé, jaké poznatky z kterého podkladu čerpal. Žalovaný přihlédl k veškerým skutečnostem, které zjistil a které vyšly najevo v průběhu správního řízení. V odůvodnění rozhodnutí jasně vyslovil své závěry, které náležitě odůvodnil. Rozhodnutí je tedy přezkoumatelné. V procesním postupu soud neshledal žádné nedostatky.

Ze správního soud zjistil, že dne 26. 10. 2010 podal žalobce, občan Běloruské republiky opakovanou, v České republice v pořadí třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl že od 1. 1. 2005 do února 2009 pobýval v České republice, kde požádal poprvé dne 6. 1. 2005 o mezinárodní ochranu. V řízení, které skončilo v říjnu 2007, nebyl úspěšný. Během tohoto řízení se pokoušel dostat za bratrem do Severního Irska, při kontrole ve Francii byl zadržen a na základě mezinárodních dohod vrácen do České republiky. Dne 12. 3. 2008 podal opakovanou, druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ve které ke svému odchodu z vlasti uvedl stejné důvody jako ve své výše zmíněné první žádosti, proto bylo řízení zastaveno pro nepřípustnost žádosti. Rozhodnutí správního orgán potvrdil i v tomto případě krajský soud zamítnutím žaloby proti němu. Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 29. 9. 2009. Dle svého tvrzení pak žalobce v únoru 2009 opustil Českou republiku a odcestoval s vlastním pasem přes Polsko do Běloruska, kde pobýval do června 2010. Neví, proč se rozhodl vrátit do Běloruska i přesto, že mu tam podle jeho prohlášení během obou předcházejících řízení o mezinárodní ochraně hrozilo pronásledování. Dle svého vyjádření měl plné zuby toho, být v České republice, proto odjel domů, táhlo ho to tam. Se vstupem do Běloruska neměl žádné problémy. Na dotaz, zda se po návratu do Běloruska potvrdily jeho obavy z pronásledování, které vyslovil v předchozích řízeních odpověděl, že v jeho vlasti postupně řadu ,,pohlavárů“ pozavírali. Podle jeho názoru byli jakousi mafií, kterou sám prezident rozprášil a dosadil si na jejich místa své lidi. V Bělorusku po návratu pobýval v domě rodičů a nic nedělal. Žil z peněz, které domů posílal bratr z Irska, který se posléze také vrátil domů. Spolu stavěli dům za městem, protože chtěli být doma v Bělorusku. Chtěli postavit ještě jeden dům, ale nedošlo k tomu, protože žalobce musel odjet. V prosinci 2009 si žalobce udělal týdenní kurz pro řízení taxíku, a od prosince do ledna 2010 pracoval v Grodnu jako taxikář. Bělorusko v červnu 2010 opětovně opustil proto, že měl problémy kvůli předání harddisku s informacemi o prezidentu Lukašenkovi. Sám však nevěděl, o co šlo. Harddisk mu předal začátkem ledna jeden člověk, kterého poslal žalobcův příbuzný, jenž se zabývá politikou. Věděl, že se jedná o něco zakázaného, ale konkrétní jeho obsah neznal. Měl ho nechat u sebe a čekat, až se o něj přihlásí adresát. Předání mělo vypadat tak, jako že si žalobce i příslušného člověka vyzvedne dárek pro bratra. V květnu 2010 telefonicky přišla očekávaná výzva. Žalobce večer zajel na příslušnou adresu nechal tam balíček s harddiskem. U adresáta poseděl jednu hodinu u čaje, při tom vedli spolu obecné řeči, a potom odešel. Při vycházení z domu cítil, že ho sledují dva muži. Zrychlil a nasedl do auta. Po výjezdu viděl, jak za ním vyjela dvě auta. Poté nabyl přesvědčení, že je sledován, hlídali ho při pobytu v jeho bytě, před domem se střídali muži, sledoval to ze svého okna. Asi za dva dny se mu podařilo z bytu dostat tím způsobem, že večer zatelefonoval od svého souseda, bývalého spolužáka, kamarádovi, který přijel zezadu k domu a odvezl ho k příteli na chatu. Tam žalobce pobýval asi jeden měsíc a během té doby se nic neudálo. Dozvěděl se jen, že člověka, kterému předal harddisk, zatkli. Za pomoci přátel se rozhodl odjet z Běloruska. Až na chatu pro něj přijel kamion, nachystali mu cestovní doklad. Tímto způsobem se dostal do Švédska, kde požádal o mezinárodní ochranu. Vlastní cestovní doklad, ve kterém měl i české vízum, ztratil během svého pobytu v Bělorusku. Po třiapůlměsíčním pobytu byl dne 5.10.2010 ze Švédska transferován na základě mezinárodních dohod letecky do České republiky.

V protokolu o podání vysvětlení č.j. CPR-3628-6/PŘ-2010-004112, který s ním sepsal ICP letiště Praha-Ruzyně, uvedl, že po příjezdu do Běloruska zjistil, že tam nemůže být, a proto vycestoval do Švédska.

První žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce dne 6.1.2005, a to pod jménem Andrej Džus, což později odůvodnil tím, že se bál pronásledování. Uvedl, že svoji vlast opustil proto, že se obával policie, která u nich provedla dne 28.6.2000 poté co po organizování mítinku v květnu 2000 zmizel jeho bratr, domovní prohlídku, při které nalezla drogy. Žalobce byl za to odsouzen k dvouletému trestu omezení svobody. V roce 2002 byl propuštěn a od té doby žil v klidu až do srpna 2004,kdy byl na ulici před domem dle svého vyjádření napaden policisty, zraněn a následně na měsíc se zlomenou čelistí hospitalizován. V říjnu 2004 u nich policie provedla další domovní prohlídku a zabavila mu doklady, dle jeho tvrzení proto, aby neodjel bratrem do USA. V průběhu tohoto řízení žalobce nelegálně vycestoval do Francie, odkud byl dne 11. 5. 2005 vrácen. Žalovaný ve věci rozhodl dne 23. 4. 2007 rozhodnutím č.j. OAM-31/VL-20-C09-2005. Neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z jejích forem, přičemž zčásti označil tvrzení žalobce za nevěrohodná. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, které byla krajským soudem odmítnuta pro nesplnění podmínek řízení.

Dne 12.3.2008 podal žalobce v České republice druhou, opakovanou žádost ze stejných důvodů jako v prvním případě, nově uvedl, že proti němu mělo být v Bělorusku zahájeno trestní stíhání kvůli odcizení automobilu. Dle svého tvrzení o této skutečnosti v prvním řízení nehovořil z důvodu toho, že nad touto možností nepřemýšlel. Řízení bylo rozhodnutím ze dne 27.3.2008 č.j. OAM-230/VL-07-19-2008 zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu, v platném znění pro nepřípustnost jeho žádosti podle § 10a písm. e) téhož zákona. Žaloba podaná žalobcem byla zamítnuta Krajským soudem v Ostravě rozsudkem č.j. 63Az 30/2008-34 ze dne 14.9.2009, který nabyl právní moci dne 29.9.2009.

Žalobce namítal, že žalovaný porušil §12 zákona o azylu, neboť skutkové důvody, které uváděl, jsou podřaditelné pod toto ustanovení. Této námitce nemůže soud přisvědčit. Soud se zcela ztotožňuje se závěrem správního orgánu, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro udělení azylu dle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Žalobce v žalobě tvrdil, že státní orgány v zemi původu ho považují za člena opozice, připisují mu politické přesvědčení jako oponentovi režimu a myslí si, že spolupracoval se západními organizacemi, v důsledku toho na něj činili nátlak a byl zadržen policií. Tyto námitky soud shledává zcela nedůvodnými. Žalobce totiž ve správním řízení netvrdil nic o tom, že by po návratu do Běloruska v roce 2009 byl zadržen a činěn na něho nějaký nátlak nebo že by byl jinak policií nebo jinými státními orgány kontaktován.

V souvislosti s návratem neměl žádné problémy, žil doma a stavěl dům, pracoval jako taxikář, až po předání harddisku který měl obsahovat materiály proti prezidentovi a režimu měl pocit, že je sledován. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval hodnocením obav žalobce kvůli tomu, že měl být podle svého tvrzení sledován, neshledal, že by se jednalo o pronásledování nebo odůvodněný strach z pronásledování a tento svůj názor odůvodnil. Proti těmto úvahám žalobce nevznesl žádné námitky.

Soud připomíná, že předmětem současného řízení byly důvody, pro které žalobce pustil vlast roce 2010. Důvody, které žalobce uváděl v předchozích řízení, již byly v těchto řízeních posouzeny. V průběhu pohovoru dne 9. 11. 2010 žalobce na základě otázek žalovaného hovořil opětovně i o tom, proč v roce 2005 opustil vlast. Žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na řadu rozporů mezi tím, co v souvislosti s tehdejším odchodem žalobce uváděl v předchozích řízení a tím, co uvádí nyní. Soud toto pokládá za nadbytečné, dle jeho názoru nebylo nutné, aby žalovaný opakovaně posuzoval skutečnosti, které byly předmětem předchozích řízení. Souhlasí však s tím, že zjištěné rozpory značně snižují věrohodnost žalobce. Tuto snižuje rovněž i fakt, že i když žalobce v předchozích řízeních

tvrdil, že se do své vlasti vrátit nemůže, vrátil se tam a nemělo to pro něho žádné nepříznivé následky. Absolvoval taxikářský kurz a pracoval jako taxikář, stavěl dům.

Je nesporné, že v Bělorusku dochází k četným a závažným porušením lidských práv, nelze však učinit závěr, že by se tak stalo v případě žalobce.

Soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6.11.2003 č.j. 6Azs 12/2003-49, dostupný na www.nssoud.cz, podle kterého „smyslem práva azylu je poskytnout žadateli ochranu. Nejde však o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodu vypočtených v § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“

Dále soud poukazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího právního soudu ze dne 21.7.2005, 3 Azs 303/2004-79, dostupný na www.nssoud.cz, podle kterého „pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec netvrdí, tak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a to i přes skutečnost, že pochází ze země z nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politické názory. “

Žalobce v žalobě vyslovil rovněž přesvědčení, že bude v případě návratu vystaven nebezpečí vážné újmy ze strany státu vzhledem k jeho pobytu v zahraničí, poukázal na to, že v nedávné době byl v Bělorusku přijat zákon, který zavádí trestní odpovědnost za diskreditaci republiky. Žalovaný si je vědom jeho existence, přesto k němu nepřihlédl z důvodu, že ,,případy zmíněných paragrafů a případů neúspěšných žadatelů po návratu do vlasti nejsou známy.“ Žalobce v této souvislosti žalovanému vytkl, že tyto informace čerpal ze 4 roky staré zprávy Člověka v tísni, materiálu MZV a blíže v rozhodnutí nespecifikovaných zpráv ČTK. S touto námitkou soud nesouhlasí. Dle názoru soudu se žalovaný s touto otázkou vypořádal dostatečným způsobem. Je pravdou, že použil rovněž zprávu společnosti Člověk v tísni z roku 2006, použil rovněž i zprávu MZV z roku 2009, která potvrzuje údaje uvedené ve zprávě z roku 2006 a dokládá tak, že se situace nezměnila. Tato zpráva je potvrzena navíc i zcela aktuální informací MZV ČR č.j. 106469/2010-LPTP z 2. 6. 2010. Soud k tomu dodává, že příkladem, že čl. 369-1 Trestního zákoníku o diskreditaci republiky není v případě návratu neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu užíván, je i sám žalobce, který se po víceletém pobytu v zahraničí a podání opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu do Běloruska v roce 2009 vrátil, aniž to pro něho mělo jakékoliv následky.

Soud dále uvádí, že se žalovaný zabýval rovněž posouzením otázky, zda by bylo možno udělit žalobci doplňkovou ochranu rovněž z hlediska žalobcem tvrzených problémů, které měl mít před posledním odjezdem z Běloruska, tedy kvůli předání uvedeného harddisku. Neshledal, že by se v souvislost s tou skutečností žalobce během svého pobytu setkal s pronásledováním nebo okolnostmi, nasvědčujícímu tomu, že by se pronásledování mohl reálně obávat, není tedy důvodu, aby kvůli stejné skutečnosti v případě návratu byl ohrožen vážnou újmou. Soud se s jeho hodnocením ztotožňuje.

Žalobce v žalobě poukázal rovněž na to, že by jeho vycestování mohlo znamenat porušení mezinárodních závazků, a sice čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Ani tyto námitky nejsou důvodné. V předchozích řízeních bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobcem tvrzené zbavení osobní svobody není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce neprokázal, že by byl orgány v Bělorusku považován za člena opozice, o čemž svědčí i jeho návrat do Běloruska v roce 2009. Není tedy důvod k tomu, aby tomu bylo jinak v případě jeho případného dalšího návratu do Běloruska. Žalobcem uvedený čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků zakotvuje zásadu non-refoulement. Aby bylo možno tuto zásadu vztáhnout na osobu žalobce, musel by být uprchlíkem ve smyslu uvedené Úmluvy. Muselo by se tedy jednat o osobu, která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodu příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu své vlasti“. Jak vyplývá z odůvodnění ve vztahu k §12 zákona o azylu, v řízení nebylo shledáno, že by byl žalobce ve sví vlasti v uvedeném smyslu osobou pronásledovanou. K porušení uvedeného závazku tedy nemůže dojít. Soud v tomto směru poukazuje na rozsudek NSS ze dne 4. 8. 2005, č.j. 2 Azs 343/2004-56, publikovaný pod č. 721/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz, podle kterého „V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb. ) a § 91 zákona č. 325/1999Sb., o azylu má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá.“

Žalobce navrhoval,aby soud ve věci doplnil dokazování zprávami o situaci v Bělorusku, které jsou dostupné na internetu. Konkrétně se jednalo o zprávy World Bank Indicators 2010, zprávu US Department of State - Human Rights Report - Belarus, March 11, 2010, zprávu Freedom House – Freedom in the World 2010- Belarus, 3 May 2010. V žalobě z těchto zpráv citoval. Z obsahu citací je zřejmé, že tyto zprávy podávají informace o situaci a problémech příslušníků opozice, což není případ žalobce. Dále obecně informují o situaci v Bělorusku. Je nesporné, že v Bělorusku dochází k porušování demokracie. Jak je již výše uvedeno, tato obecná situace nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Soud tedy důkazní návrhy žalobce při soudním jednání zamítl.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem a žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly žádné náklady řízení.

V souladu s § 59 odst. 2 s.ř.s. byla přiznána odměna tlumočnici ve výši 350 ,- Kč za 1 hodinu tlumočení u jednání soudu dne 29. 6. 2011. (350 Kč za 1 hodinu tlumočení podle § 17 odst. 1 položka 1 vyhl. č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku, který nabývá právní moci dnem doručení (§ 54 odst. 5 s.ř.s.) je přípustná kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a následujících s.ř.s., která musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel, který nemá vysokoškolské právnické vzdělání,musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.)

V Brně dne 29. června 2011

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru