Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

56 Az 122/2010 - 23Rozsudek KSBR ze dne 29.04.2011

Prejudikatura

3 Azs 12/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 Azs 31/2011 (zastaveno)

přidejte vlastní popisek

56Az 122/2010 - 23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci žalobce Y. A., proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne … ,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Dne 10.8.2010 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že svou vlast opustil poprvé v roce 2003, podruhé v roce 2006. V případě návratu se obává nedobrovolného umístění v psychiatrické léčebně.

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne …. , nebyla žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) udělena. Žalovaný neshledal důvody pro její udělení v žádné z jejích forem.

V zákonem stanovené lhůtě podal žalobce proti výroku o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §14 a §14a žalobu. Podle žalobce žalovaný v průběhu správního řízení porušil § 3, § 50 odst. 2 a 4, správního řádu, § 12 ve spojení s § 2 odst. 8 zákona o azylu a § 14a zákona o azylu, nevypořádal se s žalobcovými námitkami ohledně nebezpečí, které mu hrozí po případném návratu v zemi původu. Má za to, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v § 12 zákona o azylu, humanitárního azylu dle §14, resp. minimálně podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Dále namítl porušení čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy práva na

svobodu a osobní bezpečnost, článku 8 Směrnice Rady 2005/85/ES (dále jen ,,procedurální směrnice“), jelikož žalovaný v řízení neopatřil přesné a aktuální informace ze země původu. Rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné, protože nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem týkajícím se případného návratu na Ukrajinu. Rozhodnutí žalovaného neobsahuje v tomto směru objektivní hodnotící úvahu. Rozhodnutí považuje za nepřesvědčivé, neboť žalovaný nepostupoval důsledně při získávání informací o zemi původu. Tato povinnost přitom plyne z ustanovení čl. 4 kvalifikační směrnice ( směrnice č. 2004/83/ES ) a také z ustanovení čl.8 procedurální směrnice. Porušil svou povinnost posuzovat žádosti o mezinárodní ochranu jednotlivě a nestranně, získat přesné a aktuální informace z různých zdrojů, zohlednit významné skutečnosti týkající se země původu v době rozhodování o žádosti, včetně právních předpisů země původu a způsobu jejich uplatňování. Výrok rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany a humanitárního azylu považuje za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Nesouhlasí rovněž se závěrem o nepřesvědčivosti a rozporech svých tvrzení. Minimální rozpory v jeho výpovědích mohou být způsobeny abnormální chemickou aktivitou jeho mozku kdy postižený člověk není schopen jasně myslet, setrvávat u jedné myšlenky, koncentrovat se vybavovat si včas pojmy a události a správně je řadit a logicky uvažovat. Nesouhlasí rovněž s hodnocením svého zdravotního stavu, který je dle jeho názoru důvodem pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.

Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta v plném rozsahu. Pokud se chtěl žalobce vymanit z vlivu své matky, mohl tak zcela jistě učinit na Ukrajině. Měl možnost s pomocí příslušných orgánů své vlasti dosáhnout ochrany svých práv, což vyplynulo i z použitých informací. Obavy z doživotního umístění v psychiatrické léčebně nelze vzhledem k dosavadnímu postupu jeho léčby na Ukrajině považovat za pravděpodobné. Žalovaný si rovněž obstaral informace ze země původu týkající se poskytování lékařské péče, ze kterých mj. vyplynulo, že ochrana duševního zdraví je součástí základní zdravotní péče a léčba duševních poruch je na základní úrovni dostupná. Státní politika v oblasti duševního zdraví byla na Ukrajině vyhlášena již v roce 1988 a její součástí je prevence, léčba a rehabilitace. Ukrajinské státní orgány i zdravotnická zařízení jsou schopny poskytnout žalobci dostatečnou pomoc a ochranu před jím zmíněními potížemi osobního i zdravotního rázu. Žalovaný s ohledem na uvedené posoudil žádost žalobce rovněž z hlediska možnosti udělení azylu z humanitárních důvodů, neshledal však, že by jím uváděné důvody byly zvláštního zřetele hodné, aby odůvodnily udělení této mimořádné formy azylu. Žalovaný se rovněž v dostatečné míře zabýval možností udělení doplňkové ochrany, dospěl k závěru, že žalobce v případě návratu není ohrožen skutečným nebezpečím vážné újmy.

Žalovaný souhlasil s tím, aby soud rozhodl o věci bez nařízení jednání, žalobce se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Soud tedy v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.) rozhodl o žalobě bez nařízení jednání.

V řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst.1 a odst. 2 věta první s. ř. s.).

Ze správního soud zjistil, že dne 10. 8. 2010 podal žalobce, občan Ukrajiny, v České republice opakovanou, třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany. Z Ukrajiny odešel poprvé v září roku 2003. Po příchodu do České republiky podal svoji první žádost o udělení azylu.

Ve své první žádosti žalobce uváděl, jaké měl problémy jeho otec s mafií, jak se i on setkal s „bandity“. Dále tvrdil, že jejich rodina byla sledována neznámými osobami a on se dozvěděl, že má zemřít, což bylo pro něho důvodem odjezdu do ČR. Rozhodnutím odboru azylové a migrační politiky MV ČR …. byla žádost žalobce zamítnuta podle § 16 odst. 1 písm. e) tehdejšího znění azylového zákona, neboť bylo objasněno, že žalobce mohl požádat o azyl již v Polsku, odkud přicestoval do ČR. Přicestoval totiž z tzv. třetí bezpečné země, kde měl možnost o azyl požádat. Správnost rozhodnutí žalovaného byla potvrzena rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 24Az 2171/2003 ze dne 22. 3. 2004, který nabyl právní moci dne 1. 4. 2004. Řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zastavil usnesením č.j. 6Azs 35/2005-53 ze dne 3. 3. 2005, které nabylo právní moci dne 6. 5. 2005.

Žalobce uváděl, že po skončení prvního řízení se vrátil na Ukrajinu, ale v září 2005 nelegálním způsobem přicestoval zpět do České republiky, po asi deseti měsících pobytu odcestoval bez oprávnění do Německa, odkud se po třech měsících nelegálního pobytu vrátil v říjnu 2006 na Ukrajinu, kde měl dle svých slov pobývat více jak dva roky. Toto tvrzení žalobce je v rozporu s faktem, že žalobce podal v říjnu 2007 v České republice svoji druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž ve své žádosti uváděl, že přicestoval již v říjnu 2006.

Z dokladů týkajících se druhé žádosti žalobce osud zjistil, že žádost podal žalobce dne 25. 10. 2007. Tvrdil, že svou vlast opustil v říjnu roku 2006 kvůli tomu, že jej matka nechala umístit na psychiatrii a lékař mu řekl, že si ho na Ukrajině všude najdou. K tomu mělo dojít ještě před jeho prvním odjezdem do České republiky v roce 2003. Dále uváděl, že se důvody jeho žádosti od prvního řízení změnily, posléze uvedl, že se nic nezměnilo, že mu to jen poradili kamarádi . O udělení mezinárodní ochrany se opakovaně rozhodl požádat až po svém zadržení Policií České republiky. Problémy s psychiatrem měl mít proto, že psychiatr přišel na žádost jeho matky, která se ho chtěla zbavit, protože chtěla mít dům jen pro sebe a pro svou vlastní dceru. Do nemocnice měl být odvezen v dubnu roku 2003, v květnu roku 2003 byl propuštěn, neobdržel žádnou lékařskou zprávu. Po propuštění z nemocnice mu kamarád poradil, aby odjel do České republiky. V prvním řízení tyto věci neuváděl proto, že nevěřil tomu, že by to bylo pro azyl zajímavé. Důvodem jeho opakovaného odjezdu z vlasti byla obava z jeho opětovného umístění na psychiatrii. Vzhledem k tomu, že žalobce tyto skutečnosti nezmínil v prvním řízení, ačkoliv mu byly známy, žalovaný shledal naplnění důvodů pro zamítnutí žádosti dle ustanovení § 16 odst. 1 písm.d) zákona o azylu,v tehdy platném znění, jelikož žadatel v opakovaně podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl skutečnosti v zásadě shodné či obdobné jako v žádosti předchozí anebo uvedl skutečnosti jiné, které mu však byly či musely být známé již před podáním předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutí žalovaného č.j. …… nabylo právní moci dne 22. 11.2007, podanou žalobu Krajský soud v Praze zamítl rozsudkem č.j. 47 Az 36/2007-27 ze dne 13. 3. 2008, který nabyl právní moci dne 3. 4.2008, Nejvyšší správní soud svým usnesením č.j. 6Azs 68/2008-69 ze dne 22. 1. 2009, které nabylo právní moci 20. 2. 2009 řízení o kasační stížnosti zastavil.

Ke své současné žádosti, na základě které bylo vydáno napadené rozhodnutí žalobce uvedl, že Ukrajinu opustil opět ze stejných důvodů jako v minulosti. Jeho matka ho za pomoci místní policistů umístila do psychiatrické léčebny, které se mu jevila jako vězení, na oknech byly umístěny mříže a nemohl se tam ani projít. Má informace o tom, že člověka tam drží, jak dlouho chtějí, a ví také o léčebnách, kde jsou lidé zavřeni za mřížemi na doživotí. Maminka mu řekla, že existují specializované kliniky, kde by mohl zůstat nastálo, sdělila mu, že ho na celoživotní pobyt v léčebně bude připravovat. Je tedy přesvědčen, že mu takový typ léčebny hrozil, právě proto utekl z Ukrajiny. Žalobce má schizofrenii a ví, že se lidé s tímto onemocněním dříve nebo později dostávají do těžší léčebny, pokud se o ně nikdo nechce starat. Dle svého názoru na Ukrajině neměl žádná lidská práva. V případě návratu se obává zavření do léčebny, odkud by se nemusel nikdy dostat. Bojí se toho, že přijde policie a odvezou ho. Dále tvrdil, že poprvé požádal o azyl, aby si zde zajistil pobyt, protože se nechtěl vrátit na Ukrajinu, kde měl problémy s ,,mafiány“. Ty problémy souvisely s podnikáním jeho otec a rodina se těch lidi bála. Po návratu z České republiky již problémy s mafií neměl. Podruhé požádal o azyl proto, že po rozvodu zůstal bez bydlení a ocitl se na ulici, protože ho rodiče nemohli podporovat. Byl na tom psychicky špatně a vlastní matka místo toho, aby ho psychicky podržela, tak na něj zavolala lékaře. Přijeli sanitáři s policisty a proti jeho vůli ho odvezli do nemocnice. Prodělal měsíční léčebnou kůru a následně ho propustili. V nemocnici mu dávali injekce a on se nebránil, protože kolem sebe viděl, že by mu to stejně nebylo nic platné. Žalobce sdělil, že v důsledku svých psychických potíží v první azylové proceduře uváděl, že jeho matka byla Čečenka, ale to není pravda. Nemůže si ale vzpomenout, jak to všechno bylo. Nepamatuje si ani to, že o události s psychiatrem a s matkou a o své hospitalizaci hovořil až ve svém druhém řízení, kdy vypověděl, že se to stalo ještě před jeho prvním odchodem z Ukrajiny v roce 2003. Nepamatuje si ani, že ve druhém řízení informoval správní orgán o tom, že tyto skutečnosti v prvním řízení úmyslně neuvedl. Jeho matka ho dle jeho tvrzení chce stále dostat do ústavu, dle jeho názoru pomáhala jeho sestře, ale jemu ne. Během svého posledního pobytu na Ukrajině v nemocnici nebyl, ale matka jednou telefonovala z ulice, aby to neviděl a neutekl. V době, kdy nebyl v domě, tak přijela sanitka, kterou zahlédl. Odešel kolem nich, protože oni ho neznali, jejich auto však poznal. To bylo těsně před jeho posledním odjezdem z Ukrajiny. Odjel proto, že se začal bát, že ho opět dají do psychiatrické léčebny. Již si ale nepamatuje, kdy k němu poprvé pozvala psychiatra. Matka tak podle jeho názoru jednala proto, že se nejprve se svými sny svěřoval jí a ona usoudila, že potřebuje pomoc. V nemocnici byl tedy hospitalizován celkem dvakrát po měsíci, jedenkrát před prvním azylovým řízením, podruhé mezi prvním a druhým azylovým řízením. Při propuštění mu pouze sdělil, že má paranoidní schizofrenii a že to nejde léčit. Nikdy neužíval žádné léky, i když mu lékaři něco předepsali. Necítil se nemocen a na postup lékařů si podle svého názoru teoreticky mohl stěžovat, ale prakticky ne, protože lékař napsal odborný nález a žadatel by proti němu neměl žádnou šanci. Nikdy mu však žádnou lékařskou zprávu nedali, i když o ni žádal. Do nemocnice ho v obou případech odvedli násilím s pouty, ale na posteli se choval klidně, tak ho již nepoutali. Psychiatr na něho nebyl zlý, jen říkal, že všichni mají děti, že on to dělá kvůli bezpečnosti . Hovořil ve smyslu, že společnost by se měla očistit od takových, jako je on. Žalobce se však nemocný nikdy necítil. S cestou do České republiky mu nikdo nepomáhal, sám si vydělal peníze na cestu. Na Ukrajině se neobrátil s žádostí o pomoc na žádné státní orgány ani nevládní organizace, podle svého názoru nemohl svůj problémy vyřešit přestěhováním na jiné místo, protože psychiatr ho upozornil, že ho na Ukrajině všude najdou. Žalobce připustil, že před prvním opuštěním své vlasti měl nějaké

psychické problémy, dle jeho názoru to bylo v důsledku jeho rozchodu s přítelkyní, nyní se cítí v pořádku.

Nejprve se soud zabýval námitkami žalobce vůči procesnímu postupu žalovaného. Pokud jde o žalobní body vytýkající žalovanému porušení §3 a § 50 odst. 2 a 4 správního řádu, nemůže soud žalobci přisvědčit. V řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany řádné zjištění skutkového stavu věci spočívá především v tom, že žadateli je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění vlasti a k podání žádosti. Žalobci byl poskytnut prostor aby uvedl veškeré skutečnosti, které ho k podání žádosti vedly. Protože se jednalo již o třetí žádost žalobce o poskytnutí mezinárodní ochrany, vyšel žalovaný rovněž ze skutečností zjištěných v předchozích dvou řízeních. Žalobce nejprve uvedl svoje důvody do žádosti, následně s ním byl veden obsáhlý pohovor, kdy byl konkrétně dotazován na skutečnosti uvedené v žádosti, dále byl dotazován na změny, které nastaly po jeho předchozí žádosti. S ohledem na žalobcem uváděné důvody opatřil žalovaný další podklady rozhodnutí, a to vybrané částí Zprávy MZ USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2008 ze dne 25. 2. 2009, informace Švýcarské organizace pro pomoc uprchlíkům (SHF), říjen 2005, ze dne 1. 2. 2007, Informace MZV ČR č.j. 111193/2009-LP ze dne 29. 7. 2009 a č.j. 113176/2009-LP ze dne 23. 7. 2009. Dále žalovaný vycházel z aktuálních informací ohledně situace na Ukrajině obsažených v databázi České tiskové kanceláře. Uvedené podklady pocházely z různých na sebe nezávislých zdrojů a byly zcela dostatečné k tomu, aby žalovaný mohl posoudit tvrzení žalobce. Nelze dát za pravdu žalobci, že by podklady byl nedostatečné a žalovaný v důsledku toho porušil kromě ustanovení správního řádku rovněž příslušná ustanovení procedurální směrnice a kvalifikační směrnice. Tyto podklady, jakož i materiály týkající se předchozích řízení žalovaný žalobci předložil za účasti tlumočníka k seznámení, žalovaný k nim neměl žádné připomínky ani doplnění. V postupu žalovaného neshledal soud žádné pochybení.

Soud se ztotožňuje se žalovaným, že v žalobcem sdělených důvodech žádosti o mezinárodní ochranu nelze shledat podmínky pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z jejích forem. ¨

Žalobce namítal, že žalovaný pochybil, pokud jeho výpovědi hodnotil jako nepřesvědčivé a vyslovil pochybnosti o jejich věrohodnosti. Soud konstatuje, že dle jeho názoru výpovědi žalobce ve svém celku působily nesourodě, nicméně žalobce vypovídal s drobnými odchylkami konsistentně. I když se ale soud zcela neshoduje se závěrem žalovaného, že výpověď žalobce je nevěrohodná, nevidí soud v tomto pochybení žalovaného důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný totiž tento svůj názoru vyslovil, nicméně nevěrohodnost nebyla důvodem, pro který žalovaný neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany. I přes tento názor totiž žalovaný žádost žalobce meritorně posoudil podle příslušných ustanovení zákona o azylu, přičemž zvažoval důvody udělené žalobcem.

Žalobce vznesl námitky proti neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §14 a §14a zákona o azylu.

Ve vztahu k §12 žalovaný důkladně odůvodnil, proč nebyly naplněny podmínky pro udělení azylu dle tohoto ustanovení. Žalobcem uvedené důvody totiž nešly podřadit pod žádný z taxativně uvedených důvodů. Pronásledování žalobce spatřoval v tom, že byl násilným způsobem doživotně umístěn do psychiatrické léčebny, přičemž to měl být záměr jeho matky. Žalovaný správně vyhodnotil, že se o pronásledování nejednalo. Žalobce byl v minulosti v psychiatrické léčebně dvakrát, byť tvrdil, že tam byl odvezen násilně, připustil, že zejména v prvním případě trpěl psychickými problémy, nikterak nezpochybňoval, že by mu nebyla poskytnuta lékařská péče, z léčebny byl vždy po měsíci propuštěn. Připustil, že neužíval naordinované léky. I přes svou opakovanou hospitalizaci vždy bez problémů znovu z Ukrajiny vycestoval a nelze považovat tedy za důvodné obavy, že by cílem bylo hospitalizovat ho na doživotí. Žalovaný ve svých úvahách rovněž správně vycházel z výše uvedené zprávy MZ USA, na základě které vyslovil oprávněný názor, že v případě problémů se soukromými osobami by žalobce měl možnost ve své vlasti vyhledat pomoc.

Rovněž správně vyhodnotil žalovaný možnost udělení humanitárního azylu. Zabýval se zdravotním stavem žalobce s tím, že dle žalobce je jeho zdravotní stav v pořádku. V minulosti však byl dvakrát ve své vlasti hospitalizován na psychiatrii, přičemž mu mělo být sděleno, že trpí schizofrenií, nepředložil však žádné lékařské zprávy. Při pobytech v ČR nikdy lékaře nevyhledal. Žalovaný se zabýval stavem a dostupností psychiatrické léčby na Ukrajině, a to na základě informací získaných ze zprávy MZ USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2008 ze dne 25. 2. 2009, materiálu Švýcarské organizace pro pomoc uprchlíkům ze dne 1. 2. 2007, informace MZV ČR č.j. 111193/2009-LP ze dne 29. 7. 2009. Přihlédl rovněž k tomu, že žalobce nijak nezpochybňoval, že mu lékařská péče byla poskytnuta. Úvahy žalovaného ve vztahu k možnosti udělení humanitárního azylu pokládá soud za logické, vyplývaly ze zjištěného skutkového stavu.

V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.10.2003 č.j. 3 Azs 12/2003-38 podle kterého ,,Na udělení azylu z humanitárních důvodu podle § 14 zákona č. 325/1990 Sb., o azylu ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů .“(§78 odst. 1 s. ř. s.).

Žalobce žalovanému především vytýkal, že nepřihlédl ke skutečnostem, týkajícím se jeho případného návratu na Ukrajinu. Rozhodnutí žalovaného dle jeho názoru neobsahuje v tomto směru objektivní hodnotící úvahu, je nepřesvědčivé, neboť žalovaný nepostupoval důsledně při získávání informací o zemi původu. Ani tyto námitky neshledal soud důvodnými. Žalobce v souvislosti s možným návratem na Ukrajinu vyslovil obavy, že v případě jeho návratu bude po intervenci své matky proti své vůli doživotně umístěn do psychiatrické léčebny. Žalovaný se zabýval reálností těchto obav, neboť aby mohla být doplňková ochrana udělena, musí existovat důvodné obavy, že mu v případě návratu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Soud se shoduje s hodnocením žalovaného, že se v případě návratu nejedná o reálné nebezpečí. Souhlasí s tím, že žalobce se před svým odjezdem ani nepokusil před tvrzeným svévolným jednáním své matky nějakým způsobem bránit. Soud dodává, že především žalobce neprokázal reálnost svých obav z umístění v psychiatrické léčebně na doživotí. V minulosti by hospitalizován dvakrát, vždy byl po měsíci propuštěn, nikdo ho neomezoval v jeho osobním životě, mohl bez problémů cestovat. Žalobce netvrdil, že by s ním v léčebně bylo zacházeno způsobem, který by byl ztotožnitelný s vážnou újmou tak, jak to má na mysli zákon o azylu. Je pravdou, že ve svých úvahách vztahujících se k doplňkové ochraně žalovaný necitoval konkrétně podklady, ze kterých vycházel. Poukázal pouze na “výše zmíněné informace“ a následně hodnotil situaci na Ukrajině. Dle názoru soudu je tento odkaz dostačující. Odůvodnění správního rozhodnutí tvoří jednotný celek. V předchozí části rozhodnutí žalovaný použité informační zdroje označil dostatečným způsobem, uvedl, jaké informace z nich získal. Ve vztahu k tvrzením žalobce se jednalo o informace dostatečné.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem a žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly žádné náklady řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku, který nabývá právní moci dnem doručení (§ 54 odst. 5 s.ř.s.) je přípustná kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a následujících s.ř.s., která musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel, který nemá vysokoškolské právnické vzdělání,musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.)

V Brně dne 29. dubna 2011

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru