Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

56 Az 114/2010 - 24Rozsudek KSBR ze dne 28.07.2011

Prejudikatura

47 Az 5/2006 - 30

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 Azs 35/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

56Az 114/2010 - 24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci žalobce N. T. H.,, zast. Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31.8.2010, č. j. OAM-249/ZA-06-ZA14-2010,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Dne 2.7.2010 podal žalobce v pořadí druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Uvedl, že svou vlast opustil již v roce 1996, kdy odešel za svým bratrem do ČR, protože ve Vietnamu již nikoho neměl, neměl ani práci. Důvodem žádosti je především to, že se v České republice chce starat o své děti, manželku a těhotnou přítelkyni.

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 31.8.2010, č. j. OAM-249/ZA-06-ZA14-2010, nebyla žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) udělena. Žalovaný neshledal důvody pro její udělení v žádné z jejích forem.

V zákonem stanovené lhůtě podal žalobce proti celému výroku o neudělení mezinárodní ochrany žalobu. Především žalobce považuje za nepřezkoumatelné odůvodnění žalovaného ohledně neudělení mezinárodní ochrany dle ust. § 14 zákona o azylu, tedy

neudělení tzv. humanitárního azylu. Žalobce citoval z odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že toto odůvodnění považuje za naprosto odporující ust. § 68 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., neboť není vůbec zřejmé, jakým způsobem se žalovaný zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací, zdravotním stavem a věkem žalobce a jakými úvahami se řídil při hodnocení těchto hledisek. Použití výrazu zejména naznačuje, že se žalovaný zabýval při hodnocení otázky i dalšími hledisky, není však zřejmé, jakými. Rodinný život žalobce žalovaný hodnotil v souvislosti s doplňkovou ochranou dle ust. 14a odst. 2 zák. Č. 325/1999 Sb., a tyto úvahy nelze vztáhnout i na institut humanitárního azylu, který slouží k jiným účelům. Smysl institutu udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu spočívá v tom, že žalovaný má možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádný z důvodů předpokládaných taxativními výčty ustanovení zák. č. 325/1999 Sb., ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Dle judikatury NSS se soudní přezkum pohybuje pouze v tom směru, zda správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Proto musí správní orgán řádně zdůvodnit, proč usoudil, že individuální situace žalobce není případ hodný zvláštního zřetele. Jen tak se dá zabránit zneužití institutu správního uvážení. V rozsudku Nejvyššího správního soudu, č.j. 5 As 51/2007-105, ze dne 13.3.2008 bylo uvedeno, že každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd., tudíž i když správní orgán rozhoduje na základě volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního orgánu nevybočil. Dále má žalobce za to, že žalovaný při posouzení doplňkové ochrany dle ust. § 14a odst. 2 písm. d) zák. č. 325/1999 Sb. nevycházel ze zjištěného skutkového stavu věci. Žalobce poukázal na důvodovou zprávu k ust. § 14a novely zákona o azylu č. 165/2006 Sb., podle které za “vážnou újmu“ se bude považovat např. i situace, kdy vycestování není možné s ohledem na respektování soukromí a rodinného života, tak jak je zakotveno v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv z roku 1950. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č. 1230 uveřejněného ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 7/2007 „Právo na ochranu soukromého a rodinného života (dle Čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) náleží i faktickému svazku muže a ženy před uzavřením manželství.“ Úvaha žalovaného, že „Ve vztahu k přítelkyni a dceři jmenovaného je nutno konstatovat, že ochrana mezinárodního práva ... se vztahuje pouze na skutečné rodinné vazby, tedy manželství, které je zákonné, tak „nefiktivní“, což bylo potvrzeno i judikaturou ESLP. “, je tedy naprosto mylná. Žalobce žije v dlouhodobém vztahu s přítelkyní, má s ní již jednu dceru a očekávají narození dalšího potomka. Takovému svazku náleží ochrana dle Čl. 8 Úmluvy stejně jako manželství. S ohledem na stejné znění ust. § 179 odst. 1, 2 zák. č. 326/1999 Sb. a ust. § 14a odst. 1, 2 zák. č. 325/1999 Sb. má žalobce za to, že na jeho případ lze aplikovat názor, jež vyslovil žalovaný sice ve správním řízení vedeném dle zákona o pobytu cizinců, ale který dopadá i na situaci žalobce, a to v závazném stanovisku k č.j. MV-343-1243/OAM-2008 ze dne 23. 6. 2008, že je sice nesporné, že samotná existence vztahu osoby s osobou blízkou legálně žijící v České republice a stejně tak i společné sdílení domácnosti automaticky neznamená existenci důvodů znemožňujících vycestování ve smyslu § 179 zák. č. 326/1999 Sb. (nebo zde ve smyslu ust. § 14a zák. č. 325/1999 Sb.), ale z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že objektivní okolnosti nemožnosti vycestování tu jsou v případě existence dlouhodobého intenzivního vztahu s vysokým stupněm integrace jednotlivých členů rodiny do společnosti a naopak již nemožnost zpětné integrace v zemi původu cizince. S

určitostí se pak bude jednat o déle trvající manželství, ve kterém jsou navíc vychovávány děti. Za takových okolností by odloučení těchto osob představovalo natolik vážný zásah do jejich vztahů, že by vycestování takové osoby bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, zejména pak s Úmluvou o právech dítěte a Čl. 8 úmluvy o ochraně lidských práv. Žalobce v České republice žije již 14 let, má zde vytvořeno sociální a materiální zázemí, a to na rozdíl od Vietnamu. Jeho vztah s družkou je vážný a dlouhodobý, očekávají narození druhého potomka. Úvaha žalobce, že družka i jejich dcera jsou vietnamské národnosti a proto jim nic nebrání, aby se s žalobcem vrátily do Vietnamu, je nesprávná. Jejich integrace do české společnosti je natolik hluboká, že u obou by nutnost návratu do Vietnamu znamenala vážný zásah do jejich života dosahující intenzity porušení či. 8 Úmluvy. Žalovaný vedl správní řízení pouze s žalobcem, a pokud vyslovil názor, že se žalobce má vrátit do Vietnamu i se svou družkou a jejich dětmi, aby nebyl narušen jejich soukromý a rodinný život, zasahuje tak do osobní sféry jiných osob, než se kterou vedl správní řízení, tedy překročil svou pravomoc vyslovením výše uvedené domněnky. Žalovaný v rámci rozhodnutí o doplňkové ochraně nevycházel tudíž ze skutečně zjištěného stavu, porušil tak ust. § 28 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., neboť se se zjištěnými skutečnostmi nevypořádal nebo se s nimi vypořádal v rozporu s obsahem správního spisu. Napadené rozhodnutí tak trpí nepřezkoumatelností a tedy nezákonností. Žalobce také považuje za porušení ust. § 68 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb. konstatování žalovaného, že „Navrhovatel nemá žádné doklady, jež by osvědčovaly jeho paternitu k dceři své družky“ a tedy za nezákonné, že k danému tvrzení žalobce a jeho družky nepřihlížel. V řízení o udělení mezinárodní ochrany je důkazní břemeno rozloženo specifickým způsobem. „Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to bud‘ zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.“ (viz, rozsudky Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Azs 50/2003-89 nebo 5 Azs 66/2008-70, dostupné z www.nssoud.cz) Zvláštností řízení o udělení mezinárodní ochrany je tak obdobně jako V trestním právu pravidlo „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu“ (obdobně též naposledy citované rozsudky NSS). Žalovaný se tak nevypořádal řádně s tvrzením žalobce, pouhé konstatování nedoložení dokladu o paternitě nepostačí, bylo na žalovaném, aby uvedl, co ho vedlo k tomu nepřihlížet k tomuto tvrzení. Vzhledem k tomu je i v této části napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a tedy nezákonné.

Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta v plném rozsahu. Úmyslem zákonodárce a smyslem zákona o azylu je poskytnout ochranu cizincům pronásledovaným v zemi původu, příp. cizincům, kterým v případě návratu do vlasti hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Existence rodinného života neznamená automaticky povinnost správního orgánu udělit žadateli ochranu za účelem možnosti jeho realizace. Je rovněž třeba zkoumat všechny okolnosti daného případu. V případě žalobce je zřejmé, že zákona o azylu využívá, resp. zneužívá k prosté legalizaci svého pobytu ve chvíli, kdy možnosti jeho dalšího pobytu v ČR jsou ztíženy. Nelze přehlédnout laxní přístup žalobce k úpravě jeho rodinných poměrů (např. neučinil doposud žádné kroky k zapsání svého osoby do rodného listu dcery), potažmo i jeho pobytu na území ČR (uvedl, že podal žádost o dlouhodobý a trvalý pobyt, ale neví, jakým způsobem o nich bylo rozhodnuto). Za takové situace nelze hovořit o důvodech hodných

zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu ani o hrozbě vážné újmy v podobě porušení mezinárodních závazků ČR. Dle názoru žalovaného je napadené rozhodnutí řádně odůvodněno a s ohledem na ostatní části rozhodnutí je i zdůvodnění §§14 a 14a zákona o azylu plně přezkoumatelné. Rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany neodlučuje žalobce od jeho přítelkyně a nebrání ani realizaci jejich společného života - oba mohou pobývat v místě, kde budou mít možnost legálního pobytu, což nepochybně nemusí být výhradně území České republiky. Je svrchovaným právem každého suverénního státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizím státním příslušníkům na své území. Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území ČR a nelze je zaměňovat S jinými legálními formami pobytu cizinců, tak jak jsou upraveny zákonem Č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, jehož institutů ostatně jmenovaný mohl, při splnění daných podmínek, využívat.

Účastníci se vyslovili, že na nařízení jednání ve věci netrvají. Soud tedy v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.) rozhodl o žalobě bez nařízení jednání.

V řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst.1 a odst. 2 věta první s. ř. s.).

Ze správního soud zjistil, že dne 2.7.2010 podal žalobce, státní příslušník Vietnamu, žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Z Vietnamu odjel 19. 6. 1996 za bratrem do ČR, protože tam nikoho neměl, neměl tam ani práci. Žádné problémy se státními orgány ve vlasti neměl. Několik týdnů po příjezdu do ČR získal oprávnění k trvalému pobytu. Asi po sedmi letech mu byl trvalý pobyt na území ČR odňat a následně si odpykával trest odnětí svobody, byl odsouzen za loupež k šesti letům, asi po třech a půl letech byl v únoru 2006 propuštěn. Do Vietnamu se již nevrátil, ani se tam vrátit nechce, podmínky tam nejsou příznivé. V ČR žije 15 let, je zde zvyklý. Navíc má povinnost postarat se o své děti, manželku a těhotnou přítelkyni, kteří všichni žijí v ČR. Manželka, občanka Vietnamu, má tři děti, z nichž nejstarší dcera je občankou ČR a dva synové mají spolu se svou matkou udělen trvalý pobyt. Žalobce není biologickým otcem manželčiných dětí, ale vzhledem k sňatku přijal povinnost k jejich výchově a výživě a poskytuje jim tedy výživné. S manželkou uzavřel sňatek 23. 6. 2008, nebydlí spolu, žalobce za nimi asi dvakrát týdně dojíždí na návštěvu. Jeho družka je rovněž občanka Vietnamu, v ČR má povolení k trvalému pobytu. Seznámili se v roce 2006. Žijí spolu ve společné domácnosti od roku 2007. Dne 3. 2. 2009 se jim narodila dcera, žalobce však není zapsán v jejím rodném listě jako otec. Na počátku listopadu 2010 očekávají narození dalšího dítěte. Po jeho narození chce dát do pořádku rodné listy dětí. V červenci 2006 poprvé žalobce požádal v ČR o mezinárodní ochranu, ale nebyl úspěšný. Neví již, jak svou žádost tehdy zdůvodnil. Řízení skončilo v listopadu 2008 a až do současnosti žalobce pobýval v ČR na základě víza za účelem strpění pobytu. Nyní se rozhodl znovu podat žádost o mezinárodní ochranu, protože mu nebylo prodlouženo vízum. K dotazu žalovaného, zda se v současnosti pokouší legalizovat svůj pobyt jiným způsobem, uvedl, že v roce 2008 podal žádost o dlouhodobý i trvalý pobyt, na základě toho obdržel vízum na strpění pobytu, neví však, jakým způsobem bylo o těchto podáních rozhodnuto. V případě návratu do vlasti se obává, že by to jeho přítelkyně psychicky neunesla, je gravidní a nemá nikoho jiného, kdo by se o ni postaral. Je povinností žalobce postarat se v ČR o všechny své děti, jejich podmínky k životu by bez jeho přítomnosti nebyly dobré. Jo zdravotní stav je dobrý.

Dále soud ze správního spisu zjistil, že Policie ČR provedla dne 13. 7. 2010 pobytovou kontrolu na adrese …. , bylo zjištěno, že zde bydlí paní N. T. T. T., která uvedla, že zde žije společně se žalobcem a jejich dcerou N. H. N. a v současné době spolu očekávají narození dalšího dítěte. Tuto skutečnost potvrdila další spolubydlící a majitel domu.

Dále bylo zjištěno, že žalovaný se rovněž pokoušel prošetřit, zda je žalovaný v kontaktu se svou manželkou a jejími dětmi a jaký charakter mají tyto kontakty. Pokud bylo prováděno šetření na adrese uváděné žalobcem, bylo zjištěno, že paní P.H.L.T. K., manželka žalobce, na této adrese již nebydlí a nepodařilo se zjistit její aktuální bydliště. Městský úřad Rumburk prováděl šetření n 13. 10. 2009, bylo zjištěno, že s rodinou žije již několik let přítel matky pan H. T. C..

Za účelem posouzení žádosti opatřil žalovaný další podklady rozhodnutí, a to Informace MZV ČR čj 103424-13/2008-LPTP ze dne 21 4 2008 k č.j. MV-31648-1/OAM-2008 a aktuální informace z infobanky ČTK. Tyto podklady jsou součástí správního spisu a žalobce s nimi byl seznámen, jakož i s výsledky šetření v domácnosti manželky a přítelkyně.

Žalobce především namítal pochybení žalovaného při posuzování možnosti udělení humanitárního azylu. Rozhodnutí žalovaného pokládá za nepřezkoumatelné.

Soud při přezkumu rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003-48, podle kterého „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu.“

Dle uvedeného rozsudku rovněž „V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.“

Správní orgán v azylovém řízení nepřekročil ani nezneužil meze správního uvážení, neshledal-li ve zjištěných skutečnostech ohledně soukromého a rodinného života žalobce důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu je nepřezkoumatelné.

Žalovaný náležitým způsobem zjistil skutkový stav ohledně soukromého a rodinného života žalobce. V části odůvodnění rozsudku, ve které je shrnut zjištěný skutkový stav, žalovaný uvedl veškeré skutečnosti, které v průběhu správního řízení byly zjištěny o soukromém a rodinném životě žalobce. Následně žalovaný správně konstatoval, že právě rodinný soukromý život a společenské vazby jsou důvody, pro které žalobce o udělení mezinárodní ochrany v České republice žádá. Poté stručně konstatoval, že tyto důvody nejsou relevantní ani ve vztahu k §12 zákona o azylu, ani ve vztahu k §14 uvedeného zákona. V odstavci věnovaném humanitárního azylu žalovaný pouze stručně uvedl, že „Správní orgán se v této věci zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací výše jmenovaného, přihlédl k jeho zdravotnímu stavu a věku“ a dále uzavřel, že důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu nezjistil. Uvedené hodnocení, byť stručné, bylo dle názoru soudu postačující, a to s ohledem na předchozí podrobný popis zjištěného skutkového stavu ohledně soukromého a rodinného života žalobce. Soud nepokládá za nepatřičné ani použití slova „zejména“ v odůvodnění týkajícím se humanitárního azylu. Je zřejmé, že žalovaný vzal zejména v úvahu rodinnou, sociální a ekonomickou situaci žalobce, a dále jeho zdravotní stav a věk.

Žalovaný se podrobně zabýval soukromým a rodinným životem žalobce ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany, neboť žalobce sám uvedl, že s ohledem na rodinné a soukromé vazby v ČR se nemůže vrátit do země původu.

Soud se zcela ztotožňuje s tím, jakým způsobem žalovaný vyhodnotil vztahy žalobce s jeho manželkou. Sňatek měl žalobce uzavřít v době, kdy již dle svého tvrzení žil s přítelkyní, se kterou dle svého tvrzení žije dosud a se kterou má dceru narozenou v únoru 2009 a v době správního řízení očekávali narození dalšího potomka. Žalobce neprokázal své tvrzení, že by se svou manželkou a jejími třemi dětmi byl v kontaktu, nebo že by dětem poskytoval výživné, jak uváděl, byť nejsou jeho dětmi a nemá k nim vyživovací povinnost. Rodina manželky v době správního řízení ani nežila na adrese uváděné žalobcem a ze šetření prováděného v roce 2009 vyplynulo, že tvrzení žalobce o vzájemných kontaktech nejsou pravdivá. Soud souhlasí se závěrem žalovaného, že se nejedná o skutečnou rodinnou vazbou a jsou zde známky, že sňatek byl uzavře účelově. Žalobce ostatně v této souvislosti nevznesl konkrétní žalobní námitky.

Za zčásti důvodné pokládá soud námitky žalobce, pokud se jedná o hodnocení vztahu žalobce s jeho družkou. Je pravdou, že žalobce není zapsán v rodném listě dítěte, o kterém tvrdí, že je jeho dcerou. Žalovaný však dostatečně nevzal v úvahu výsledek místního šetření, který sám v odůvodnění uvedl, při kterém družka žalobce i další osoby potvrdily, že žalobce se svou družkou trvale žije, mají společnou dceru a očekávají narození již druhého dítěte. Nelze tedy jejich vztah označit za fiktivní, byť nejsou manželé. Nicméně toto pochybení nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný, byť se o možné fiktivnosti vztahu zmínil a žalobci vytkl neexistenci dokladu o otcovství, následně správně konstatoval, že žalobci nic nebrání v tom, aby se do země původu vrátil i s přítelkyní a jejich dcerou a tam realizovali rodinný život.

Žalobce namítal, že úvaha žalobce, že družka i jejich dcera jsou vietnamské národnosti a proto jim nic nebrání, aby se s žalobcem vrátily do Vietnamu, je nesprávná. Jejich integrace do české společnosti je totiž natolik hluboká, že u obou by nutnost návratu do Vietnamu znamenala vážný zásah do jejich života dosahující intenzity porušení či. 8 Úmluvy.

Dle názoru soudu uvedená argumentace nemůže obstát v případě posuzování možnosti udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Je nutno mít na mysli účel zákona o azylu. Ten zajišťuje ochranu lidem, kteří z azylově relevantních důvodů nemohou žít v zemi svého původu. Pokud tento předpoklad splněn není, tak jak tomu je v případě žalobce, bylo na žalobci, aby argumentaci o intenzitě svazku s družkou, společném dítěti a integraci do české společnosti použil v řízení podle zákona o pobytu cizinců, který rovněž obsahuje ustanovení, ukládající povinnost při rozhodování zkoumat možnost nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života. Jak sám žalobce uvedl, řízení je dle tohoto zákona rovněž vedeno.

V daném případě nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že žalobce v minulosti měl v České republice povolen trvalý pobyt, dle jeho tvrzení asi 7 let, který mu byl odňat v důsledku trestního odsouzení. (Dle jeho tvrzení za trestný čin loupeže).

Soud v této souvislosti připomíná rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, čj. 47 Az 5/2006-30, který na situaci žalobce zčásti dopadá. „ Zabývá-li se správní orgán komplexně posouzením otázky existence překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nemůže obstát námitka žalobce poukazující na porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (právo na respektování rodinného a soukromého života), zvláště za situace, kdy žalobce měl možnost žít na území České republiky legálně na základě povolení k trvalému pobytu, které mu však nebylo prodlouženo v důsledku trestního odsouzení, a jestliže navíc ani péče o nezletilého syna (občana České republiky) není bez závad. “

Soud na závěr shrnuje, že není možno, aby se žalobce v daných souvislostech domáhal ochrany podle zákona o azylu. Smysl zákona o azylu je totiž zcela jiný, slouží ochraně osob, které z azylově relevantních důvodů (buď pro pronásledování, nebo ohrožení vážnou újmou) nemohou žít v zemi původu a plnohodnotně tam realizovat svá práva, tedy i právo na soukromý a rodinný život. Soud si je vědom, že dle §14a odst. 2 písm. d) se za vážnou újmu považuje, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Soud však konstatuje, že právo na soukromý a rodinný život, tak jak je garantováno mezinárodním právem, nezaručuje právo na výběr nejvhodnějšího místa

k rozvíjení rodinného života. Soud tedy pokládá vzhledem k situaci žalobce za nedůvodné jeho námitky, týkající se porušení mezinárodních závazků garantujících právo na ochranu a realizaci soukromého a rodinného života. Pokud si žalobce přál realizovat svůj soukromý život v České republice, bylo na něm, aby se podrobil režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Tento zákon obsahuje ustanovení, které ukládá zkoumat možnost nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života a dle těchto ustanovení měl žalobce, který není uprchlíkem a nebyly u něho shledány podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, postupovat.

Pokud by žalobce již neměl možnost zlegalizovat svůj pobyt v České republice podle uvedeného zákona, žádný azylově relevantní důvod mu nebrání v návratu do země původu, kam ho může ho jeho družka, občanka Vietnamu, která v České republice žije legálně, společně s jejich dětmi následovat. Z podkladů opatřených žalobcem (Informace MZV ČR čj 103424-13/2008-LPTP ze dne 21 4 2008) vyplynulo, že vietnamské orgány umožňují neúspěšným žadatelům o azyl reintegraci, při návratu nejsou nijak postihováni.

Dále žalobce namítl, že žalovaný vedl správní řízení pouze s ním, a pokud vyslovil názor, že se žalobce má vrátit do Vietnamu i se svou družkou a jejich dětmi, aby nebyl narušen jejich soukromý a rodinný život, zasahuje tak do osobní sféry jiných osob, než se kterou vedl správní řízení, tedy překročil svou pravomoc vyslovením výše uvedené domněnky. K této námitce soud konstatuje, že správní orgán, stejně tak i soud, pouze poukázaly na možnost realizace práva na soukromý život žalobce, jeho přítelkyně a jejich dětí v zemi jejich původu.

Soud pokládá za vhodné zaujmout stanovisko k úvaze žalobce týkající se důkazního břemena v azylovém řízení, byť to pro posouzení věci není podstatné. Žalovaný žalobci vytkl, že nemá žádné doklady, jež by osvědčovaly jeho paternitu k dceři své družky. Žalobce v této souvislosti argumentoval judikaturou NSS s tím, že platí, že „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu“. Toto pravidlo by se jistě použilo za situace, že by se jednalo o prokázání skutečnosti, která se stala nebo existuje v zemi původu žalobce, která je nedemokratická a je obtížné zajistit potřebné doklady a důkazy. Nelze s ním však argumentovat, pokud se jedná o prokázání paternity k dítěti, narozenému v České republice, kdy v případě, že dojde k narození dítěte mimo manželství, je otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů na příslušném úřadě a následně dojde k zapsání otce do rodného listu dítěte. V případě žalobce není dán žádný důvod pro to, aby tímto způsobem nemohl otcovství uznat a zajistit si tak příslušný doklad o svém otcovství.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem a žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly žádné náklady řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku, který nabývá právní moci dnem doručení (§ 54 odst. 5 s.ř.s.) je přípustná kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a následujících s.ř.s., která musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel, který nemá vysokoškolské právnické vzdělání,musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.)

V Brně dne 28. července 2011

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru