Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

56 Az 112/2010 - 63Rozsudek KSBR ze dne 28.11.2011

Prejudikatura

48 Az 44/2005 - 25

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Azs 5/2012 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

56Az 112/2010 - 63

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci žalobkyně N.S., proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.9.2011, č.j. OAM-268/ZA-14-ZA10-2010,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Dne 27. 7. 2010 podala žalobkyně opakovanou, druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uvedla, že vlast opustila 26.10.2007, do ČR přicestovala na základě pracovního víza. Zopakovala stejné důvody pro podání žádosti, jaké uvedla ve své předchozí žádosti a to že se nechce vrátit do vlasti kvůli obavám z manžela. Nově uvedla, že má obavy z čínské a mongolské policie, neboť ta ji hledala, protože přesvědčila svou kamarádku z Vnitřního

Mongolska (Čína), kde je křesťanství zakázáno, aby se stala křesťankou (stejnou víru vyznává i žalobkyně) a vyřídila jí povolení s pomocí svého bratra povolení k pobytu v Mongolsku. Dále uvedla, že místo, kam chodila v Mongolsku na shromáždění, bylo zavřeno a také jí bylo zakázáno pokračovat v činnosti.

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 8.9.2010, č. j. OAM-268/ZA-14-ZA10-2010, nebyla žalobkyní mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) udělena. Žalovaný neshledal důvody pro její udělení především s ohledem na rozpory v jejích tvrzeních.

Pokračování
-2-
56Az 112/2010

Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně v zákonem stanovené lhůtě se žalobkyně domáhala přezkoumání citovaného rozhodnutí v celém rozsahu výroku, jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítla porušení § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 3 a

2, § 52 a § 68 odst. 3 správního řádu a § 14a zákona o azylu, podle ní si žalovaný si neopatřil řádné podklady pro tuto část výroku rozhodnutí a odůvodnění neobsahuje objektivní hodnotící úvahu ohledně její situace v případě nuceného návratu do země původu. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný si za účelem zjištění skutečného stavu věci neopatřil podklady potřebné pro rozhodnutí, a to i ve vztahu k odůvodnění výroku rozhodnutí o nevztažení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a a § 14b zákona o azylu a že výrok napadeného rozhodnutí v této části není patřičně odůvodněn. Žalovaný podle žalobkyně nepostupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, porušil svou povinnost

postupovat se zásadou materiální pravdy, když si neopatřil dostatek podkladů k vydání rozhodnutí, ani nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Podle žalobkyně žalovaný, pokud v odůvodnění nepřikládal váhu jejím tvrzením o nebezpečí ze strany čínských státních orgánů, měl dospět k závěru, že se její žádost zamítá dle § 16, resp. že je její žádost ve smyslu § 10a zákona o azylu nepřijatelná. Výrok rozhodnutí však směřuje na neudělení mezinárodní ochrany, podle žalobkyně mělo být proto ve odůvodnění rozhodnutí mnohem podrobněji a přesvědčivěji zdůvodněno, proč se jí tvrzené skutečnosti žalovanému nejeví dostatečnými pro udělení mezinárodní ochrany, zejména měl žalovaný podle žalobkyně zkoumat, zda je možné, aby čínské státní orgány měly dosah na území Mongolska a jestli jsou v tomto směru žalobkyní poskytnuté informace důvěryhodné. Žalovaným učiněný závěr o její nedůvěryhodnosti je zatížen vadou, jelikož žalovaný k němu dospěl na základě z kontextu vytržených jednotlivostí případně na základě úvah, které žalobkyně vyvrátila. Obecně lze, podle žalobkyně, říci, že informace o zemi původu, ze kterých žalovaný vycházel, jsou nedostatečné, jelikož Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA je spíše obecným dokumentem majícím jistým způsobem politickou povahu, zprávy z ČTK postrádají relevanci a jsou pouze obecného charakteru. Podle žalobkyně se žalovaný dopustil vážné nepřesnosti ovlivňující přesvědčivost rozhodnutí, když jí přičítá k tíži, že o zájmu čínských orgánů a potížích, které měl její bratr, zmínila až v průběhu druhého řízení. V průběhu prvního řízení však tyto skutečnosti nemohly být žalobkyni známy, když k nim došlo až během roku 2009. Žalobkyně je přesvědčena, že není možné mluvit o ochraně ze strany státu původu před pronásledováním či vážnou újmou v situaci nedostatečné dostupnosti této ochrany. Za takové situace se v souladu se Směrnicí Rady 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004 (tzv. kvalifikační směrnice) mohou stát původci pronásledování či vážné újmy i nestátní původci.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť podle něj nebylo žalobou zpochybněno rozhodnutí správního orgánu o neudělení mezinárodní ochrany, když v rozhodnutí řádně odůvodnil, proč obavy žalobkyně nejsou relevantní z hlediska zákona o azylu. Po provedeném řízení žalovaný neshledal, že by žalobkyně splňovala důvody pro udělení mezinárodní ochrany v některé z jejích forem. Její obavy nesouvisí s žádným z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Potíže s manželem ani údajné náboženské potíže nejsou takového

charakteru, aby je bylo možno považovat za opodstatněné ve smyslu zákona o azylu. Žalobkyně se v případě ohrožení svých práv může obrátit na kompetentní orgány své vlasti, což potvrzují i použité podklady, rovněž uvádějí, že v Mongolsku je zaručena svoboda vyznání, proto i potíže v tomto směru může žalobkyně řešit pomocí právních nástrojů, které jí poskytuje právní řád její vlasti. S informacemi o zemi původu měla žalobkyně možnost se seznámit a vznést k nim připomínky. Žalovaný zdůraznil, že Mongolsko bylo v průběhu roku Pokračování
-3- 56Az 112/2010 – 64

2010 zařazeno na seznam bezpečných zemí původu, tj. zemí, kde státní moc dodržuje lidská práva a je způsobilá zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů, které jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v § 12 nebo § 14a. Jedná se o zemi, která ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv.

Žalovaný souhlasil s tím, aby soud rozhodl o věci bez nařízení jednání, žalobkyně se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Soud tedy v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.) rozhodl o žalobě bez nařízení jednání.

V řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst.1 a odst. 2 věta první s. ř. s.).

Protože žalobkyně nenavrhovala žádné nové dokazování, vyšel soud při přezkumu napadeného rozhodnutí z obsahu správního spisu. Zjistil, že dne 27. 7. 2010 podala žalobkyně, občanka Mongolska, opakovanou, v České republice v pořadí druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uvedla, že vlast opustila 26. 10. 2007 a od té doby pobývá neustále v ČR, chtěla by zde pracovat a žít. Po roce pobytu však přišla o vízum, neboť nestihla doložit všechny dokumenty na cizinecké policii kvůli jeho prodloužení a dostala zákaz pobytu. Požádala tedy poprvé o mezinárodní ochranu, ale neúspěšně. Má strach vrátit se do Mongolska, neboť se obává manžela, který je moc žárlivý, bil ji a ona ho už nechce, chtěla by vzít do ČR i svoje dítě. Problémy spolu měli i kvůli tomu, že ona je křesťanka a manžel buddhista. Protože ji manžel i bil, obrátila se s žádostí o pomoc na policii. Tam jí

doporučili, aby se rozvedla, ale manžel s rozvodem nesouhlasil. Když byla konfrontována s tím, že v předchozím řízení uváděla, že se nikdy neobrátila kvůli potížím s manželem na policii, sdělila, že neví, proč to tenkrát řekla.

Dále žalobkyně tvrdila, že měla problémy kvůli ženě, se která pracovala ve stejné továrně a se kterou se spřátelila. Společně chodily do kostela, žalobkyně je křesťanka. Uvedenou ženu hledala čínská policie, neboť pochází z Vnitřního Mongolska. Žalobkyně jí za pomoci bratra zajistila povolení k pobytu. Posléze bratra kontrolovala mongolská policie, která hledala i žalobkyni, ptali se, proč uvedené ženě vyřizovali doklady. Žalobkyni hledali proto, že tuto ženu přesvědčila, aby se stala křesťankou. V žádosti k výslovnému dotazu správního orgánu žalobkyně uvedla, že nikdy proti ní nebylo, ani v současnosti není, vedeno trestní stíhání.

Při pohovoru pak žalobkyně uvedla, že dotyčná žena tvrdila, že ztratila doklady. Žalobkyně jí je zařídila za pomoci bratra, který pracoval na úřadě a ten kvůli tomu přišel o práci. Jednalo se o pas a doklad o občanství. Později vyšlo najevo, že ta osoba dřív žádné

takové doklady nevlastnila. Bratr žalobkyně tedy vystavil mongolské doklady cizímu státnímu příslušníkovi a žalobkyně je té ženě poskytla a vlastně dala podnět k jejich vydání. Posléze zjistila, že po dotyčné ženě se v Číně pátralo, dozvěděli se, že je v Mongolsku a odvezli ji zpět. Od bratra se žalobkyně dověděla, že se ho ptají, kde se nachází . Čína žádá Mongolsko, Pokračování
-4-
56Az 112/2010

aby osoba, která zajistila uvedené ženě doklady, byla vydána. Žalobkyně má proto obavy z čínské policie. Žalobkyně dále uvedla, že na ni byl v lednu 2009 vydán zatykač pro falšování dokladů, který její bratr viděl. Ona se o něm dozvěděla v únoru 2009. Její bratr byl od února 2009 6 měsíců ve vazbě.

Pokud byla žalobkyně dotázána, proč v žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 27. 7. 2010 uvedla, že proti ní není vedeno trestní stíhání, odpověděla, že to asi řekla, neví ale proč a diví se tomu.

Pokud byla dotázána, proč o svých problémech v souvislosti s náboženstvím nehovořila v předchozím řízení, uvedla, že to bylo vše rychlé, musel odpovídat pouze ano a ne, myslela si, že později bude ještě podrobněji vypovídat. Navíc v roce 2008 neměla problémy s vírou.

Dále bylo soudem ze správního spisu zjištěno, že první žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR podala žalobkyně dne 2.10.2008. Odůvodnila ji výhradně tím, že má problémy s manželem a dále snahou o legalizaci pobytu v ČR. O této žádosti rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 14.10.2008, č.j OAM-702/VL-07-12-2008, kterým tuto žádost žalobkyně zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaného podala žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji rozsudkem ze dne 16. 2. 2010, č.j. 63Az 80/2008-53 zamítl jako nedůvodnou. Žalobkyně podala proti uvedenému rozsudku kasační stížnost, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu č.j. 4Azs 17/2010 - 83 ze dne 26. 5. 2010 odmítnuta pro nepřijatelnost.

Nejprve se soud zabýval námitkami žalobce vůči procesnímu postupu žalovaného v průběhu správního řízení a tyto námitky pro přezkoumání průběhu správního řízení neshledal oprávněnými. Žalovaný v řízení neporušil ustanovení §2, 3 a § 50 odst. 2 a 3, §52 a §68 odst. 3 správního řádu, jak mu je žalobkyní vytýkáno. V průběhu řízení dodržoval předpisy, kterými je povinen se řídit. Posupoval s cílem zjistit řádně skutkový stav věci. V řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany řádné zjištění skutkového stavu věci spočívá především v tom, že žadateli je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění vlasti. Žalobkyni byl poskytnut dostatečný prostor aby uvedla vše, co považuje za důležité pro rozhodování o žádosti, otázky, na které odpovídala v rámci pohovoru jí byly kladeny takovým způsobem, aby byly objasněny všechny relevantní skutečnosti. Průběh řízení byl ovlivněn i tím, že se jednalo o žádost opakovanou, žalovaný tedy správně vyšel i ze skutečností, zjištěných v předchozím řízení. Porovnal tvrzení žalobkyně v předchozím a současném řízení, upozornil žalobkyni na nesrovnalosti v jejích tvrzeních a pokusil se o jejich objasnění. S ohledem na tvrzení žalobkyně obstaral žalovaný rovněž další podklady rozhodnutí, a to informace o zemi původu žalobkyně. Jednalo se o zprávy MZV ČR č.j. 122588/2007-LP z 18. 7. 2007 a Zprávu o dodržování lidských práv Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických za rok 2009 ze dne 11. 3. 2010 a dále použil informace z Infobanky o vývoji Mongolska od roku 1997. S těmito podklady seznámil žalobkyni a tedy tyto důkazy i provedl. Svým obsahem a rozsahem plně odpovídaly potřebám řízení a došlo tak k náležitému zjištění skutkového stavu věci. Nelze souhlasit s námitkou žalobkyně, že by tyto doklady nebyly dostatečné. Nebylo třeba, aby

Pokračování
-5- 56Az 112/2010 – 65

žalovaný důkladně prošetřoval, zda čínské orgány mají možnost působit na území Mongolska. Žalobkyně totiž o tomto nepředložila žádné důkazy a sama obavu z čínských orgánů označila za domněnku. Podstatné je, že z dokladů opatřených žalovaným vyplynulo, že v případě ohrožení práv je možnost obrátit se v Mongolsku na kompetentní orgány. V rozhodnutí žalovaný podklady dostatečně specifikoval, je zřejmé, jaké poznatky z kterého podkladu čerpal. Žalovaný přihlédl k veškerým skutečnostem, které zjistil a které vyšly najevo v průběhu správního řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyslovil své závěry, které náležitě odůvodnil. Rozhodnutí je tedy plně přezkoumatelné. V postupu žalovaného soud neshledal žádné nedostatky.

Žalobkyně namítala, že žalovaný pochybil při aplikaci §12 a §14a zákona o azylu. Soud nepokládá tuto námitku za důvodnou. Žalovaný v souvislosti s §12 zákona o azylu, který taxativně uvádí důvody pro udělení azylu, vyhodnotil všechna odpovídající tvrzení žalobkyně. Vyhodnotil problémy s manželem. Správně poukázal na rozpory v jejích výpovědích, kdy žalobkyně v předchozím řízení uvedla, že se kvůli násilí manžela nikdy neobrátila na policii, přičemž v současném řízení uvedla, že žádala policii o pomoc. Důvody nevysvětlila. Dále žalovaný rovněž správně poukázal na to, že v prvním řízení neuváděla nic o tom, že by problémy s manželem měla kvůli tomu, že ona je křesťanka a on buddhista. To uvedla až v žalobě a kasační stížnosti v předchozím řízení. Žalobkyně to vysvětlila tím, že kvůli křesťanství neměla dříve potíže. Toto vysvětlení nemůže obstát, protože se svým manželem nebyla v kontaktu od doby, kdy opustila Mongolsko.

Dále žalovaný posuzoval tvrzení žalobkyně o problémech, který jí měly vzniknout v důsledku její pomoci se získáním dokladů pro přítelkyni z vnitřního Mongolska. Žalovaný správně poukázal rovněž na rozpory v tvrzeních žalobkyně v této souvislosti. V žádost vysloveně uvedla, že nikdy nebyla trestně stíhána, při pohovoru uvedla, že je trestně stíhána a byl na ni vydán zatykač kvůli uvedeným dokladů. Důvod těchto rozporů nevysvětlila. I když přislíbila předložení dokladů o tom, že je trestně stíhána, ve stanovené lhůtě ve správním řízení to neučinila a soud dodává, že to neučinila ani v řízení před soudem.

Ve vztahu k možnosti udělení do žalovaný zvažoval existenci vážné újmy v případě návratu žalobkyně do Mongolska. Zdůraznil, že jak v případě problémů s manželem, tak i v případě problémů kvůli falšování dokladů se žalobkyně má možnost obrátit na příslušné

orgány. Dále rovněž uvedl, že v zemi původu má žalobkyně zaručeno právo na spravedlivý veřejný soudní proces vedený soudcem.

Soud se plně ztotožňuje se žalovaným, že ve správním řízení nebyly zjištěny důvody pro udělení azylu podle §12 zákona ani doplňkové ochrany podle §14a azylu. Soud souhlasí rovněž se závěry žalovaného o nevěrohodnosti tvrzení žalobkyně.

Soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího právního soudu ze dne 26.1.2006, 48Az 44/2005-25, publikovaného pod evidenční značkou Ejk 630/2006, dostupný na www.nssoud.cz, podle kterého „posouzení věrohodnosti žadatele o udělení azylu je výsledkem celkového hodnotícího procesu a úvah správního orgánu o osobnosti žadatele s přihlédnutím k míře reálnosti, resp. věrohodnosti jím tvrzených důvodů odchodu ze země původu v konfrontaci s obecnými informacemi o situaci v zemi původu. Rozhodující pro závěr o nevěrohodnosti žadatele nemohou být jen některé dílčí nepřesnosti nebo pouhým omylem Pokračování
-6-
56Az 112/2010

vysvětlitelné nejasnosti v tvrzení žadatele, nýbrž jen zásadní rozpory v jeho výpovědích, které správní orgán shledá.“

Soud dále dodává, že dle jeho názoru rozpory ve výpovědích žalobkyně byly zásadního rázu. Zejména otázka, zda byla či nebyla trestně stíhána, je zásadní. Stejně tak podstatné je, zda se kvůli problémům s manželem obrátila či neobrátila na policii. Ve spojitosti s dalšími okolnostmi případu, které jsou uvedeny výše bylo na místě závěr o nevěrohodnosti učinit.

I přes zjištěné nesrovnalosti v tvrzeních žalobkyně žalovaný posuzoval otázky svobody vyznání, situaci v dodržování lidských práv a situaci v justici v zemi původu žalobkyně. Použil k tomu zprávu MZV ČR č.j. 122588/2007-LP z 18. 7. 2007 a Zprávu o dodržování lidských práv Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických za rok 2009 ze dne 11. 3. 2010. Z uvedených zpráv vyplývá, že v Mongolsku existuje svoboda vyznání, je tam zaručeno právo na spravedlivý proces a v případě porušování práv je možno se obrátit na kompetentní orgány. Případné problémy se soukromými osobami nebo jinými než státními orgány tedy nejsou státu přičitatelné. Za těchto okolností by nebyly dány důvody pro udělení azylu podle §12 a doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu ani za situace, že by se žalobkyni podařilo vysvětlit nesrovnalost ve výpovědích.

Dále žalobkyně namítala, že pokud žalovaný nepřikládal váhu jejím tvrzením o nebezpečí ze strany čínských státních orgánů, měl dospět k závěru, že se její žádost zamítá dle § 16, resp. že je její žádost ve smyslu § 10a zákona o azylu nepřijatelná. Ani tato námitka není důvodná. Rozhodnutí dle §16 zákona o azylu je nutno učinit dle odst. 3 tohoto ustanovení nejpozději do 30 dnů ode dne zahájení řízení, v daném případě však bylo rozhodováno později. Protože žalobkyně tvrdila nové skutečnosti, které bylo nutno posoudit, nemohl žalovaný rozhodnout o nepřípustnosti žádosti podle §10a písm. e) zákony o azylu. Žalovaný postupoval správně, pokud žádost žalobkyně posoudil podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu.

Dále žalobkyně žalovanému vytkla nesprávnost úvahy, pokud jí přičetl k tíži, že o potížích se státními orgány Číny a bratrových potížích hovořila až v současném řízení. V minulém je zmínit nemohla, neboť nastaly až během roku 2009. Konstatování žalovaného, že by se o těchto skutečnostech jistě vyjádřila v řízení před soudem, je spekulativní a pochybné. Soud především zdůrazňuje, že se plně ztotožňuje s názorem žalovaného, který

vyslovil podiv nad tím, že ač žalobkyně v rámci předchozího řízení při jednání před Krajským soudem v Ostravě dne 16. 2. 2010 zcela nově začala hovořit o náboženských potížích, nezmínila tak důležitou skutečnost, že na ni byl vydán zatykač. I když je soudu známá zásada koncentrace řízení, svědčí uvedené o nevěrohodnosti tvrzení žalobkyně. I pokud by žalobkyni zásada koncentrace byla známa, přesto jí to nebránilo, aby řízení před soudem nově uváděla a náboženské problémy. Jistě by tedy zmínila existenci zatykače, neboť se jednou o věc podstatného významu. Soud také konstatuje, že z tvrzení žalobkyně jednoznačně nevyplynulo, že by se o všech skutečnostech týkajících se dokladů pro přítelkyni měla dozvědět až v roce 2009. Z její výpovědi vyplynulo pouze, že v té době se měla dozvědět o rozsudku, příkazu k zatčení a o vazbě bratra.

Pokračování
-7- 56Az 112/2010 – 66

Krajský soud v Brně na závěr konstatuje, že vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem a žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly žádné náklady řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku, který nabývá právní moci dnem doručení (§ 54 odst. 5 s.ř.s.) je přípustná kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a následujících s.ř.s., která musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel, který nemá vysokoškolské právnické vzdělání,musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.)

V Brně dne 28. listopadu 2011

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru