Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

41 Az 25/2019 - 41Rozsudek KSBR ze dne 15.04.2020

Prejudikatura

3 Azs 6/2011 - 96


přidejte vlastní popisek

41 Az 25/2019-41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci

žalobce: D. T., nar. X., státní příslušnost X.

pobytem X. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky sídlem poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2019, č. j. OAM-452/ZA-ZA11-ZA22-2019,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Včas doručenou žalobou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2019, č. j. OAM-452/ZA-ZA11-ZA22-2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jimž bylo rozhodnuto, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění (dále jen „zákon o azylu“) a řízení o žádosti se podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje.

2. Podle napadeného rozhodnutí je aktuální žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany již druhá v pořadí. Žalovaný vycházel především z výpovědi žalobce, informací ze spisového materiálu předchozí žádosti č. j. OAM-270/ZA-ZA11-2017, a z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Gruzii, konkrétně z Informace OAMP – Gruzie: Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 3. 7. 2018, Informace MZV ČR, č. j. 98834/2015-LPTP ze dne 17. 6. 2015, z Informace MZV ČR, č. j. 103507/2016-LPTP ze dne 3. 6. 2016 a z Informace MZV ČR, č. j. 122554/2017-LPTP ze dne 2. 1. 2018. Dle žalovaného žalobce uvádí naprosto stejný motiv svého odchodu z vlasti a neochoty se do Gruzie opětovně vrátit, jako uváděl i v průběhu správního řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný konstatoval, že s uvedenými problémy žalobce se již zaobíral v minulém řízení. Vzhledem k absenci nových důvodů žádosti o mezinárodní ochranu v České republice je žalovaný přesvědčen, že hlavním motivem je snaha žalobce zůstat i nadále na území České republiky.

3. K žalobcovým tvrzením o zhoršených poměrech v Gruzii žalovaný uvedl, je mu z uvedených informací známo, že obecně nedošlo k takové zásadní změně politické a bezpečnostní situace, která by mohla nyní založit opodstatněnost jeho nové žádosti. Žalobce je státním příslušníkem země, která je dle vyhlášky č. 328/2015 Sb. považována za tzv. bezpečnou zemi původu podle § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.

4. Žalobce žalobou namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a to proto, že žalovaný neposoudil změny bezpečnostní situace v zemi původu žalobce, změny politické situace a případný dopad nově uvedeného rozvodu žalobce, který nechává žalovaný bez jakékoliv odezvy. Dle žalobce žalovaný pouze obecně odkazuje na tři zprávy o situaci v zemi původu, jejichž obsah však nijak nepřibližuje. Není tedy jasné, jakým způsobem je žalovaný v řízení využil, ani jak splnil svou zákonnou povinnost zjistit skutečný stav věci, především azylově relevantních skutečností v případě návratu žalobce do Gruzie. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96, kde jsou specifikovány náležitosti, které musí obsahovat správní rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti.

5. Žalobce má za to, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení, neboť zde existují nové skutečnosti, které nebyly předmětem posuzování v rámci řízení o jeho dřívější žádosti. Žalobce navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení.

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že neshledává oprávněnost žalobních námitek, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil některé ustanovení správního řádu či zákona o azylu. Žalovaný odkazuje na obsah správního spisu. Dle žalovaného žalobce neuvedl žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, proto navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

Posouzení věci krajským soudem

7. Žaloba není důvodná.

8. Krajský soud v prvé řadě zkoumal, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž v této souvislosti shledal, že žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), ve lhůtě stanovené ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu, a rovněž se jedná o žalobu přípustnou.

9. Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (nevyjádřili svůj výslovný nesouhlas s tímto postupem) a krajský soud nepovažoval ústní projednání věci za nezbytné.

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) podle skutkového a právního stavu zjištěného s přihlédnutím k čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Ze správního spisu zjistil krajský soud následující skutečnosti relevantní pro posouzení věci.

12. Dne 13. 5. 2019 podal žalobce v pořadí druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany, k níž uvedl, že je gruzínské národnosti, dorozumí se gruzínsky, anglicky a rusky. Vyznává pravoslavné křesťanství a není členem žádné politické strany, ani není politicky aktivní. Ke svému rodinnému stavu sdělil, že je svobodný a bezdětný. Z vlasti vycestoval automobilem na Ukrajinu, odkud pokračoval do Běloruska, následně s bratrem odjel nelegálně nákladním automobilem do Švédska, kam vstoupil dne 17. 1. 2017 a požádal o mezinárodní ochranu. V rámci dublinského řízení byl ze Švédska dne 6. 4. 2017 letecky přemístěn do České republiky. Žalobce je fyzicky v pořádku a cítí se dobře. K důvodům žádosti uvedl, že žádá o mezinárodní ochranu ze stejných důvodů jako v předchozím řízení. Podle jeho informací se situace v zemi původu zhoršila a nemá se vracet. V médiích se sice mluví o lepšící se situaci, ale dle žalobce to není pravda.

13. Dne 6. 4. 2017 podal žalobce první žádost o mezinárodní ochranu, v níž označil za důvod podání skutečnost, že měl obavu z lidí, kteří ho nutili prodávat drogy členům opozičních politických stran.

14. Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 10. 2017, č. j. OAM-270/ZA-ZA11-2017, žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, 13, 14, 14a a 14b zákona o azylu neudělil. Podle tohoto rozhodnutí žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Nedospěl ani k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Uvedl, že při posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany z hlediska důvodů pro udělení azylu vycházel z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Gruzii, konkrétně z Informace MZV ČR, č. j. 93168/2016-LPTP, ze dne 26. 2. 2016, Informace MZV ČR č. j. 126131/2015-LPTP ze dne 26. 2. 2016, Informace MZV ČR č. j. 123646/2016-LPTP ze dne 15. 12. 2016, Výroční zprávy Human Rights Watch 2017 - Gruzie ze dne 12. 1. 2017, Výroční zprávy Freedom House 2016 - Gruzie ze dne 27. 1. 2016. Žalovaný konstatoval, že žalobce měl ve své vlasti možnost řešit své potíže za pomoci státních orgánů. Této možnosti však dobrovolně nevyužil. Dodal, že posoudil i to, zda žalobce splňuje podmínky pro přiznání azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu a pro přiznání humanitárního azylu podle § 14 téhož zákona, ani tento azyl neudělil. Dle žalovaného v jeho případě nebyly dány ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a a §14b zákona o azylu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 11. 2017.

15. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 12. 2017, č. j. 28 Az 16/2017-43, zamítl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla Nejvyšším správním soudem usnesením ze dne 25. 4. 2019, č. j. 7 Azs 25/2019-36, odmítnuta pro nepřijatelnost.

16. Žalobce žalobou předně namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný řádně neposoudil bezpečnostní situaci v Gruzii.

17. Otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (zejména pak rozhodnutí ve správním soudnictví) je věnována rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost kupříkladu tehdy, jestliže z něj jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Dále pak lze v tomto smyslu za nepřezkoumatelné považovat rozhodnutí, jehož odůvodnění je vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním, či pokud z výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl. Mimo to se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. např. rozsudky ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, či ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130. Soudní judikatura pak věnuje nemalou pozornost též otázce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, či ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64), přičemž v tomto ohledu je za nepřezkoumatelné považováno

především takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil, či kupříkladu rozhodnutí, které se opomíjí vypořádat s argumentací účastníka řízení. Přitom je nutno zdůraznit, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je zásadně založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Jakkoliv se shora zmiňovaná judikatura týká zejména nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudních, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 11. 2012, č. j. 7 As 163/2012-18, dovodil, že v zásadě tytéž podmínky platí i pro posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů.

18. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztahovat jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Jak je už i shora uvedeno, správní orgány nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí.

19. Krajský soud v daném případě neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí trpělo vadami zakládajícími jeho nepřezkoumatelnost. Důvody, které žalovaného vedly k jeho závěrům, jsou z odůvodnění napadeného rozhodnutí seznatelné. Žalovaný vylíčil konkrétní skutkové okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy, kterými se řídil při posouzení věci, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěl.

20. Soud se tak dále zabýval posouzením žalobcem tvrzené nezákonnosti napadeného rozhodnutí spočívající v nesplnění podmínek pro zastavení řízení v případě opakované žádosti žalobce o mezinárodní ochranu.

21. Podle ustanovení § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.

22. Dle § 10a odst. 2 zákona o azylu je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.

23. Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu platí, že podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

24. Dle § 25 písm. i) zákona o azylu je důvodem pro zastavení řízení to, že je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

25. Soud nejprve na úvod odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96, který se k otázce rozhodnutí o opakovaných žádostech vyjádřil takto: „Odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správnost těchto závěrů správního orgánu podléhá v plném rozsahu kognici správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“

26. Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, podle nějž podaná opakovaná žádost nebyla přípustná. Okruh důvodů žádosti, spočívající v tom, že se žalobce nechce vrátit do Gruzie a to z důvodu zhoršující se situace v zemi.

27. Z dikce citovaných ustanovení zákona o azylu lze tedy dovodit nutnost kumulativního splnění tří podmínek pro to, aby bylo možné opakovanou žádost věcně projednat:

a) žadatel musí uvést nebo se musí objevit nové skutečnosti nebo zjištění;

b) musí se přitom jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení;

c) takové skutečnosti či zjištění musí svědčit o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

28. Je tomu tak proto, že „institut opakované žádosti neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly azylově relevantním způsobem ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Dospěl-li tedy žalovaný k závěru, že nynější opakovaná žádost stěžovatele těmto podmínkám nevyhovuje, užil správně ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu, ve spojení s § 25 písm. i) zákona o azylu, aniž by znova meritorně posuzoval stěžovatelem uváděné shodné důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu z hlediska všech forem mezinárodní ochrany“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 178/2016-24).

29. Ve vztahu k uvedeným podmínkám věcného projednání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je zároveň třeba vyjít z toho, že v rámci azylového řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Nejvyšší správní soud k tomu ve svém rozsudku ze dne 7. 2. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005-86, uvedl: „Zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.“ Pro úplnost lze ještě odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009-64, dle kterého „podává-li žadatel o mezinárodní ochranu opakovanou žádost, stanoví zákon o azylu pro věcné posouzení žádosti podmínku tvrzení nových skutečností či zjištění. Je tedy povinností žadatele, aby takovéto nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti uvedl. V opačném případě je nucen správní orgán na základě citovaného § 10a písm. e) zákona o azylu posoudit žádost jako nepřípustnou.“

30. Z výše podaného souhrnu je zjevné, že žalobce ve své nové žádosti o mezinárodní ochranu neuvedl žádné nové skutečnosti, které by mohly mít negativní dopad do jeho hmotněprávního postavení. Pokud žalobce svá tvrzení o obavách z možných problémů při návratu do vlasti nijak nekonkretizoval, pouze zmínil, že žádost podává ze stejných důvodů jako v předchozím řízení, nemohl se s nimi žalovaný nijak vypořádat.

31. Žalovaný při zjišťování skutkového stavu a dokazování postupoval v souladu s § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu. Nebyly splněny podmínky pro opětovné meritorní posuzování otázky udělení některé z forem mezinárodní ochrany, relevantní skutečnosti ve vztahu k této otázce byly posuzovány již v rámci předchozího azylového řízení.

32. Pokud jde o námitku, že se žalovaný nezabýval bezpečnostní situací v Gruzii, je nedůvodná. Ze správního spisu ani z tvrzení žalobce neplynou žádné konkrétní okolnosti, pro které by měl soud uzavřít, že žalobci hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, resp. že by se v posledních týdnech až měsících měla situace v Gruzii výrazně zhoršit. Z tvrzení žalobce pak nevyplývá žádná okolnost, pro kterou by bylo možné důvodně předpokládat, že by právě jemu mělo hrozit nebezpečí vážné újmy po návratu do vlasti. Žalobce pouze poukazoval na to, že má informace o zhoršující se situaci v Gruzii bez bližší specifikace. Žalobce tak neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, s níž by se měl žalovaný konkrétně zabývat a pro niž by bylo možno uzavřít, že došlo k podstatné změně okolností v zemi původu.

33. Zákon o azylu u nepřípustných (§ 10a) a zjevně nedůvodných žádostí (§ 16) počítá s aplikací konceptu tzv. bezpečných zemí - jedná se o bezpečnou zemi původu, bezpečnou třetí zemi a evropskou bezpečnou třetí zemi. Definice těchto pojmů lze nalézt v § 2. Základem úpravy je unijní procedurální směrnice. Bezpečnost dané země nelze podle unijního práva stanovovat ad hoc, ale je třeba, aby existoval seznam takových zemí. Tyto seznamy včetně hodnocení zařazených zemí obsahuje vyhláška č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců (dále jen „prováděcí vyhláška“). V současné době existuje pouze seznam bezpečných zemí původu a velmi krátký seznam evropských bezpečných třetích zemí.

34. Podle § 2 bod 7 prováděcí vyhlášky považuje Česká republika Gruzii za bezpečnou zemi původu.

35. Vzhledem k tomu, že však prováděcí vyhláška k zákonu uvedenou zemi výslovně zmiňuje ve svém § 2 bodu 7, žalovaný mohl rovnou přistoupit ke konstatování splnění podmínek bezpečnosti Gruzie jako země původu. I přesto jsou však součástí správního spisu Informace OAMP – Gruzie: Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 3. 7. 2018, Informace MZV ČR, č. j. 98834/2015-LPTP ze dne 17. 6. 2015, z Informace MZV ČR, č. j. 103507/2016-LPTP ze dne 3. 6. 2016 a z Informace MZV ČR, č. j. 122554/2017-LPTP ze dne 2. 1. 2018, lze současně spolu s prováděcí vyhláškou ověřit, že Gruzie je možné považovat za bezpečnou zemi původu. Žalovaný tedy splnil své povinnosti týkající se řádného zjištění skutkového stavu, neboť žalobce není osobou, jež by pocházela ze států, jež za „bezpečné země původu“ ani „bezpečné třetí země“ považovat nelze.

36. Pokud jde o námitku, že se žalovaný nezabýval žalobcovým rozvodem, tak tato skutečnost ve správním řízení ani jednou žalobcem nezazněla, proto není soudu zřejmé, jak by o ní žalovaný měl vědět, natož se jí zabývat jako možného azylově relevantního důvodu.

37. Krajský soud zdůrazňuje, že udělení mezinárodní ochrany je pouze specifickým způsobem legalizace pobytu na území České republiky, a to z přesně vymezených důvodů. V ostatních případech je však nutno vycházet z režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Azylovým řízením za žádných okolností nelze nahradit smysl a účel úpravy obsažené v zákoně o pobytu cizinců. Mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoli však před jakýmikoli negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně o azylu.

38. V uváděných důvodech nebylo možno shledat takovou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodů odchodu žalobce z vlasti a rovněž obav z návratu do vlasti. Jelikož žalobce neuvedl žádné nové relevantní skutečnosti či zjištění, které by bez vlastního zavinění nemohl uvést v předchozím řízení, byly tudíž naplněny podmínky uvedené v § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (žádost nepřípustná) a řízení o takové žádosti bylo po právu zastaveno dle § 25 písm. i) zákona o azylu.

39. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud rozhodl o žalobě tak, že ji v plném rozsahu zamítl jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s., jak je ve výroku I uvedeno. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti, a proto mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 15. dubna 2020

JUDr. Jana Kubenová, v. r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: B. Z.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru