Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

41 Ad 29/2011 - 20Rozsudek KSBR ze dne 07.12.2011

Prejudikatura

3 Ads 130/2008 - 204

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 Ads 18/2012 (zastaveno)

přidejte vlastní popisek

41Ad 29/2011 – 20

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobkyně J.S., bytem … , proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o dorovnání starobního důchodu, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 18.2.2011, č.j. …

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníku se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 18.2.2001 žalovaná podle § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., a podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítla námitky žalobkyně proti rozhodnutí ČSSZ č.j. … ze dne 15.12.2010 a toto rozhodnutí potvrdila. Uvedeným rozhodnutím přiznala žalobkyni starobní důchod od 1.1.2010 podle § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění do 31.12.2010 a s přihlédnutím k čl. 45 a 46 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, od 1.5.2010 s přihlédnutím k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 a č. 987/2009, a to ve výši … měsíčně, od 1.1.2011 ve výši … měsíčně.

Šetřením zjistila, že žalobkyni byl rozhodnutím Sociální pojišťovny v Bratislavě ze dne 5.8.2010 přiznán od 24.7.2008 starobní důchod ve výši … měsíčně. Pro nárok a výši tohoto důchodu jí byla ve smyslu čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení hodnocena doba zaměstnání (pojištění)

Pokračování
-2-
41Ad 29/2011

získaná na území ČSFR před 1.1.1993 Slovenským nositelem pojištění, neboť ke dni 31.12.1992 byla výdělečně činná na území Slovenské republiky. Dne 21.10.2009 uplatnila žalobkyně žádost o starobní důchod podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb., s datem přiznání od 1.1.2010 (nárok na starobní důchod podle českých právních předpisů jí vznikl dnem 24.12.2009). Z evidence ČSSZ vyplývá, že žalobkyně v českém důchodovém pojištění získala dobu pojištění v rozsahu 5 966 dní, ve slovenském důchodovém 9 497 dní. Po zhodnocení pouze české doby pojištění by žalobkyni tedy nárok na starobní důchod podle českých právních předpisů nevznikl pro nesplnění podmínky potřebné doby pojištění. Ve smyslu čl. 45 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a čl. 46 odst. 2 téhož nařízení pro stanovení výše důchodu žalobkyně nejdříve určila teoretickou výši starobního důchodu, při jejímž výpočtu přihlížela i k dobám pojištění získaným ve Slovenské republice před 1.1.1993 i po tomto datu. Z této teoretické výše starobního důchodu poté určila skutečnou výši starobního důchodu v poměru délky dob pojištění získaných před vznikem nároku na důchod. Základní a procentní výměra starobního důchodu v teoretické výši pak ve smyslu č.l. 46 odst. 2

nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 dílčena na částku odpovídající poměru délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů v rozsahu 5 966 dní, k celkové době pojištění získané v České i Slovenské republice v rozsahu 15 463 dní, a to uvedeným způsobem:

- základní výměra 2 170 x (5 966 / 15 463) = 838,-Kč měsíčně

- procentní výměra 10 179 x (5 966 / 15 463) = 3.928,-Kč měsíčně

Starobní důchod žalobkyně stanovený podle čl. 45 a 46 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 tak činí měsíčně … měsíčně a na této výši se nic nezměnilo ani po srovnávacím výpočtu podle nařízení Evropského parlamentu Rady (EHS) č. 883/2004 č. 987/2009.

Žalobkyně v žalobě nesouhlasila s výši vypočteného starobního důchodu. Tím, že zákonem stanovený výpočet dílčího důchodu je diskriminující, nespravedlivý, a to v oblasti česko – slovenských důchodů. Uváděla, že v rozhodnutí ČSSZ o námitkách je uvedeno, že pro dobu zaměstnání určující dobu důchodového zabezpečení, resp. pojištění je rozhodující sídlo zaměstnavatele pojištěnce ke dni zániku společného státu. Uváděla, že v letech 1975 – 1993 (do 30.8.1993) pracovala ve Slovenské republice. Za tyto odpracované roky jí byl vyměřen důchod ve výši … měsíčně. Vyrovnávací příspěvek, o jehož přiznání ke ,,slovenskému důchodu“ oprávněně žádá, je dávkou vyrovnávající nevýhody smluv založených na principu tzv. ,,dílčích důchodů“, kde nevýhody vznikají právě při srovnání se smlouvami na principu teritoriálním. Uváděla, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 konstatoval: ,,Česká a Slovenská vznikly k k 1.1.1993 rozdělením společného československého státu. Tento společný stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění a tak z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které
části československého státu byl občan zaměstnán, resp. kde měl sídlo jeho zaměstnavatel.

Pokračování
-3-
41Ad 29/2011 – 21

Ústavním zákonem č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní republiky, Česká republika v ústavní rovině přijala princip kontinuity právního řádu, přičemž na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu nelze nahlížet jako na zaměstnání v cizině“. Ostatně v letech od 1.9.1975 – 31.8.1993 neplatila žalobkyně žádné dávky do nějakého ,,separátního slovenského fondu“ důchodového pojištění na své budoucí ,,slovenské zabezpečení“, nýbrž do rozpočtu unitárního a následně federativního československého státu ,,Vyrovnávací přídavek“ není žádnou zvláštní dávkou důchodového zabezpečení. Jeho přiznání ovšem vyplývá z důsledného provedení zásady nepoškodit občana uzavřením sociální smlouvy. Žalobkyně má za to, že jí musí být zajištěna alespoň taková výše důchodu, která by jí náležela dle přepisů státu, kde měla do 1.9.1975 a má od 1.9.1993 trvalý pobyt. Měla vždy a má české občanství. Tím, že jí byl přiznán dílčí důchod v ČR a dílčí důchod v SR, došlo k porušení zásady právní jistoty a rovněž k diskriminaci a nerovnému zacházení ve srovnání s ostatními občany ČR, neboť byla prokazatelně zaměstnána v bývalém Československu a podle jeho československých zákonů. Dílčí slovenský důchod je nižší nejen kvůli kurzu eura, ale zejména proto, že do konce roku 2003 se v SR používala odlišná metodika výpočtu pro stanovení výše důchodu než v ČR. Proto oprávněně očekávala, že nároky z této skutečnosti vyplývající pro budoucí zabezpečení žalobkyně zaručí stát, ve kterém trvale žije a který je nástupcem ,,Československa“.

V doplňku žaloby pak uvedla, že žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvádí důvody, proč nebylo vyhověno námitkám žalobkyně podaným proti rozhodnutí o starobním důchodu a dovolává se kromě jiného na nařízení Rady (EHS) č. 1408/71. Žalobkyně uvádí, že na problematiku posouzení nároků občanů České republiky plynoucích ze sociálního zabezpečení, jejichž zaměstnavatel měl před 31.12.1992 sídlo na území Slovenské republiky jako součástí České a Slovenské Federativní republiky, relevantní evropské právo nedopadá. Uvedený závěr plyne i z ustanovení čl. 2 předmětného Nařízení, vymezující okruh osob, kterých se nařízení týká. Toto Nařízení nemá vliv na povinnosti vyplývající z ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení. Argumentuje-li tedy ČSSZ odkazem na nařízení Rady č. 1408/71, je tento odkaz nepřípadný a nesprávný. Dále poukázala na nález Ústavního soudu z 25.1.2005, sp. zn. III.ÚS 252/04, kde je konstatováno, že ČSSZ je povinna zabezpečit pobírání důchodové dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů a má rozhodnout o dorovnání výše důchodu pobíraného od druhé smluvní strany do zákonného nároku podle českých právních předpisů. Ústavní soud tehdy rozhodl o tom, že jak úřady, tak soudy svými verdikty české občany, kteří pracovali do 31.12.1992 na území Slovenské republiky, pobírající důchod ze Slovenské republiky, diskriminují. Podle Ústavního soudu je nepřípustné rozdělovat občany podle toho, zda v dobách federace pracovali pro slovenské firmy nebo ne. Takové zaměstnání podle Ústavního soudu nelze považovat za práci v zahraničí. Tento postup, jak uvádí, vyplývá z materiálního pojetí právního státu.

Domáhala se tedy toho, aby Krajský soud v Brně rozhodl tak, že rozhodnutí ČSSZ z 18.2.2011 zruší, věc vrátí tomuto orgánu k dalšímu řízení, v němž rozhodne ČSSZ tak, že stanoví ,,dorovnávací příspěvek“ ve výši, která při součtu s důchodem, který pobírá žalobkyně ze Slovenské republiky bude odpovídat výši starobního důchodu, který by žalobkyni náležel, Pokračování
-4-
41Ad 29/2011

pokud by veškeré doby pojištění, jež žalobkyně má, byly počítány v českém systému důchodového pojištění.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně uplatnila dne 21.10.2009 žádost o starobní důchod podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb., s datem přiznání od 1.1.2010. Vzhledem k tomu, že ke dni 31.12.1992 byla zaměstnána u zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky, je k hodnocení doby zabezpečení před 1.1.1993 příslušný slovenský nositel pojištění dle čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení. Žalovaná tak pro výši důchodu žalobkyně mohla dle čl. 20 Smlouvy hodnotit pouze dobu pojištění získanou na území České republiky po 31.12.1992. Doba zabezpečení (pojištění získaná v ČSFR před 1.1.1993) byla hodnocena pouze pro nárok na dávku. Na základě výše uvedených skutečností byl žalobkyni rozhodnutím ze dne 15.12.2010 přiznán od 1.1.2010 starobní důchod podle § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., s přihlédnutím k čl. 45 a 46 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a počínaje 1.5.2010 i s přihlédnutím k nařízení Evropského parlamentu a Rady

(ES) č. 883/2004 a k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ve výši … měsíčně. Rozhodnutím sociální pojišťovny v Bratislavě ze dne 5.8.2010 byl žalobkyni přiznán starobní důchod od 24.7.2008 podle § 65 a § 82 odst. 2 zákona č. 461/2003 Z.z. ve výši … měsíčně (z odůvodnění tohoto rozhodnutí není zřejmé, zda Sociální pojišťovna provedla srovnávací výpočet důchodu dle koordinačních předpisů a zda žalobkyni skutečně přiznala vyšší dávku, která jí dle čl. 46 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 náleží).

Žalovaná uvedla, že při stanovení výše důchodu vycházela především z čl. 20 odst. 1 Smlouvy, podle něhož se doby zabezpečení (pojištění) získané přede dnem rozdělení ČSFR považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Podle čl. 15 Správního ujednání o provádění Smlouvy se sídlem zaměstnavatele rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána

v obchodním rejstříku. Ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství je tato ustanovení nutno aplikovat i po vstupu České republiky do Evropské unie.

S přihlédnutím k výše uvedenému žalobkyně získala v českém důchodovém systému dobu pojištění v rozsahu 5 966 dnů, ve slovenském důchodovém systému 9 497 dnů, celkem tedy 15 463 dnů.

Dle čl. 45 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 instituce členského státu, jehož právní předpisy podmiňují získání, zachování nebo opětné nabytí nároku na dávky získáním dob pojištění, přihlíží v nezbytné míře k dobám pojištění získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, jako by byly získány podle jí uplatňovaných právních předpisů. Čl. 46 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 pak stanoví, že pokud jsou podmínky vyžadované předpisem členského státu ohledně získání nároku na dávky splněny jen po aplikaci čl. 45 tohoto nařízení, vypočte příslušná instituce členského státu nejdříve teoretickou Pokračování
-5-
41Ad 29/2011 – 22

výši důchodu, na kterou by dotyčná osoba mohla uplatnit nárok, pokud by všechny doby pojištění získané podle právních předpisů členských států, které se na ni vztahovaly, byly získány v dotyčném státě a podle právních předpisů uplatňovaných institucí v době přiznání dávky. Potom příslušná instituce členského státu určí skutečnou výši dávky na základě teoretické výše v poměru délky dob pojištění získaných před vznikem pojistné události podle jí uplatňovaných právních předpisů k celkové délce dob pojištění získaných před vznikem pojistné události podle právních předpisů všech členských států, kterých se to týká.

Pro stanovení výše starobního důchodu žalobkyně je tedy nutno nejdříve určit teoretickou výši starobního důchodu, při jejímž výpočtu se přihlíží i k dobám pojištění získaným ve Slovenské republice před 1.1.1993 i po tomto datu. Z této teoretické výše starobního důchodu se poté určí skutečná výše starobního důchodu v poměru délky dob pojištění získaných před vznikem nároku na důchod podle českých právních předpisů k celkové délce dob pojištění získaných před vznikem nároku na důchod podle právních předpisů České i Slovenské republiky.

Pokud tedy teoretická výše základní výměry starobního důchodu žalobkyně činí … a teoretická výše procentní výměry … , pak ve smyslu čl. 46 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 se tyto částky dílčí na částku odpovídající poměru délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů v rozsahu 5 966 dnů k celkové době pojištění získané v České i Slovenské republice v rozsahu 15 463 dnů, a to tímto způsobem: 2 170 x (5 966 / 15 463) = 883,-Kč, 10 179 x ( 5 966 / 15 463) = 3.928,-Kč. Starobní důchod žalobkyně stanovený podle čl. 45 a 46 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 tak k datu přiznání činí celkem … měsíčně.

Žalovaná uvedla, že požadavku žalobkyně na přiznání vyrovnávacího příspěvku nemůže žalovaná v současnosti vyhovět, neboť dle jejího názoru dosavadní judikatura Ústavního soudu nedopadá na případy, kdy byl důchod přiznán, resp. nárok na něj vznikl po vstupu České republiky do Evropské unie. Ústavní soud na základě právní argumentace, kterou předestřel v odůvodnění svých nálezů (zejména, že na dobu zaměstnání získanou před 1.1.1993 na území tehdejšího Československa nelze nahlížet jako na dobu zaměstnání v cizině), vyslovil právní názor, že pokud občan splňuje všechny zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle citované smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takový výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů a rozhodl o dorovnání výše důchodu pobíraného od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu přiznaných ze stejného důvodu od dvou různých nositelů pojištění (srov. Pl. ÚS 4/06). NSS se s výše uvedeným stanoviskem neztotožnil (srov. obsáhlé odůvodnění rozsudku tohoto soudu ze dne 26.5.2005, č.j. 3Ads 2/2003 – 112, dostupné na www.nssoud.cz), nicméně s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy byl nucen jej respektovat, a proto ve svém následném rozsudku ze dne 24.10.2007, č.j. 3Ads 2/2003 – 118, www.nssoud.cz, uvedl, že ,, ...Ústavní soud ve svém plenárním nálezu

konstituoval pro posouzení dob pojištění nové kritérium – státní občanství pojištěnce, které není upraveno ani ve vnitrostátních předpisech ČR a SR, ani ve smlouvě o sociálním zabezpečení uzavřené mezi těmito dvěma státy, zákonná úprava takovouto situaci nepředvídá Pokračování
-6-
41Ad 29/2011

a neexistují proto v oblasti pozitivního práva žádná pravidla, jak jí řešit. Samotný nález Ústavního soudu k této otázce závazný právní názor nedává, nijak se k ní nevyjadřuje ani v rámci případné poznámky obiter dictum a ani z kontextu nelze adekvátní postup dovodit. Za této situace není NSS oprávněn chybějící soubor pravidel jakkoliv dotvářet a názor Ústavního soudu dále svévolně interperačně rozvíjet, zvláště ne poté, co mu byl podobný postup v předcházejícím průběhu řízení Ústavním soudem vytčen. Bude tedy na správním orgánu, aby tuto otázku sám originálně posoudil“.

Vlastní úprava podmínek nároku na dorovnání a určení konkrétních nástrojů pro stanovení jeho výše byla tedy ponechána na posouzení českého nositele pojištění, který je však při svém rozhodování vázán nejen nálezy Ústavního soudu podle § 89 odst. 2 Ústavy, ale též právními předpisy a mezinárodními smlouvami. Z nálezů Ústavního soudu nelze dovodit jednoznačné podmínky pro přiznání nároku na dorovnání (kromě podmínky státního občanství České republiky, event. i trvalého pobytu na území České republiky); ostatně roli ,,pozitivního zákonodárce“ Ústavní soud výslovně odmítl a uzavřel, že nemá oprávnění do činnosti správních orgánů a obecných soudů zasahovat, pokud tyto ,,nepřekročí jisté tolerované úvahy (margín of appreciation)“(viz. 97. bod nálezu IV. ÚS 301/05). V této souvislosti lze odkázat i na právní názor, který Ústavní soud vyjádřil v jiné (byť skutkově odlišné) kauze, tedy že v případě předpisů o sociálním zabezpečení, resp. důchodového pojištění není možné použít rozšiřující výklad právních předpisů. Nárok na dávku důchodového pojištění je možné přiznat jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Rozšiřující výklad zákonných podmínek vzniku nároku by bylo v rozporu se zájmy ostatních pojištěnců (II. ÚS 376/2000). Ústavní soud též judikoval, že rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění nedůvodných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo (Pl. ÚS 15/02). Za této situace nelze rozumě požadovat po správním orgánu, aby domýšlel, resp. extenzivně interpretoval stávající judikaturu Ústavního soudu a aplikoval ji i na okruh případů, na které nedopadá, popř. je nejisté, zda na ně dopadá a v jakém rozsahu.

Vzhledem k tomu, že dorovnání není upraveno žádným právním předpisem a z nálezu Ústavního soudu ani jiných nálezů vydaných tímto soudem v obdobných případech nelze dovodit, jakým způsobem by žalovaná měla přistoupit ke kolizi základních ústavních hodnot v podobě jednostranné ochrany státních občanů ČR (srov. např. I. ÚS 294/06) se zásadou rovného zacházení zakotvené již v primárním právu Evropských společenství, nezbylo žalované než posoudit a stanovit podmínky pro přiznání dorovnání tak, aby se jednalo o objektivní kritéria aplikovatelná ve všech relevantních případech a jež by byla v souladu s platnými právními předpisy a koordinačními nařízeními, a zároveň vycházela z respektu k ústavněprávní argumentaci Ústavního soudu, který se však do všech důsledků nezabýval vztahem vnitrostátních předpisů a koordinačních nařízení, především principem zákazu diskriminace ostatních migrujících pracovníků na základě státní příslušnosti. Přiznání starobního důchodu v ČR je totiž vázáno pouze na splnění podmínky získání potřebné doby českého důchodového pojištění a dosažení důchodového věku (srov. § 29 zákona č. 155/1995 Sb.); státní občanství žadatele o důchod je nerozhodné, k čemuž je žalovaná (jak výše uvedeno) na rozdíl od Ústavního soudu povinna přihlédnout. Ve smyslu aplikačního pravidla Pokračování
-7-
41Ad 29/2011 – 23

Ústavního soudu je proto jednou z podmínek pro přiznání dorovnání i vznik nároku na důchod podle právních předpisů České a Slovenské republiky před vstupem obou zemí do Evropské unie, tj. před 1.5.2004. Tuto podmínku však žalobkyně nesplňuje.

Pokud žalobkyně namítá, že neplatila žádné dávky do nějakého ,,separátního slovenského fondu“ důchodového pojištění, je nutno podotknout, že neplatila dávky ani do žádného českého fondu důchodového pojištění. Nástupcem ČSFR přitom není pouze Česká republika, ale i Slovenská republika, přičemž oba státy shodnou vůlí přijaly pro řešení nároků z důchodového systému kritéria uvedena v čl. 20 Smlouvy a čl. 15 Správního ujednání.V této souvislosti srov. kupř. právní názor Ústavního soudu vyjádřené v jiném případě: ,,… Česká republika není pokračovatelem Československa, ale pouze nástupnickým státem, na

něhož přecházejí práva a povinnosti státu – předchůdce, v souladu s normami mezinárodního práva o sukcese státu a v rozsahu, které v mezinárodní právo vymezuje. (…) Čl. 4 cit. ústavního zákona č. 4/1993 Sb., dále uvádí, že ,,Majetková a jiná práva a závazky České a Slovenské Federativní republiky přecházejí jejím zánikem na Českou republiku v rozsahu

stanoveném ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou“. Toto ustanovení zakotvuje rozsah sukcese v českém právním řádu (na úrovni ústavního pořádku). Jeho obsah (ve spojení s čl. 5) odpovídá platnému mezinárodnímu právu, podle nějž není ČR pokračovatelem ČSFR, a tudíž nepřebírá všechny majetkové závazky ČSFR, nýbrž jen některé z nich (jejich převzetí jí ukládá Československý ústavní zákon, smlouva se SR nebo mezinárodní právo)“. (II. ÚS 214/98).

Žalovaná uzavřela, že zákonný nárok na přiznání vyrovnávacího příspěvku neupravuje ani zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (srov. § 4 citovaného zákona), ani Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení. Vyrovnávací příspěvek nejen že je tedy zvláštní dávkou důchodového pojištění, je dokonce i dávkou legislativně neupravenou a právní nárok na její přiznání dovodil pouze Ústavní soud

z jím provedené ústavní ,,interpretace“ čl. 20 Smlouvy. Podmínky, které musí být pro přiznání dorovnání naplněny, tj. především vznik nároku na důchod podle právních předpisů České a Slovenské republiky před vstupem obou zemí do Evropské unie, žalobkyně nesplňuje.

Vzhledem k této skutečnosti nezbylo žalované než námitky žalobkyně uplatněné proti rozhodnutí ze dne 15.12.2010 zamítnout. Žalovaná pak dodala, že v obdobném případě byla usnesením NSS ze dne 23.9.2009, č.j. 3Ads 130/2008 – 107 (dostupné na www.nssoud.cz) podána tzv. předběžná otázka k Soudnímu dvoru EU, o níž nebylo dosud rozhodnuto. Za současného stavu věci žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s..

popř. přerušení řízení podle § 48 odst. 2 písm. e) s.ř.s. do vydání rozhodnutí NSS ve věci č.j. 3 Ads 130/2008.

Z dávkového spisu žalobkyně soud zjistil, že věkovou podmínku pro nárok na starobní důchod žalobkyně splnila 24.12.2009. Uplatnila nárok na přiznání starobní důchodu od 1.1.2010. Podle osobního listu důchodového pojištění vystaveného dne 2.12.2010 žalobkyně získala celkem dobu pojištění do 23.12.2009 15 455 dnů, tj. 42 roků a 125 dnů. Doba pojištění po vzniku nároku na starobní důchod dle § 29 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., činí celkem 8 dnů. Žalobkyně získala do 23.12.2009 ve Slovenské republice dobu pojištění 9 497 dnů (a to do 31.8.1993) a v České republice (od 1.9.1993) celkem dobu pojištění 5 966 dnů. Pokračování
-8-
41Ad 29/2011

Dále bylo zjištěno z dávkového spisu, že rozhodnutím Slovenské pojišťovny, ústředí Bratislava ze dne 5.8.2010 byl žalobkyni dle § 65 a § 82 zákona č. 461/2003 Z.z. o sociálním pojištění ve znění zákona č. 555/2007 Z.z. přiznán od 24.7.2008 starobní důchod ve výši … měsíčně. Starobní důchod, jak uvedeno, je přiznáván dle čl. 46 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systému sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby samostatně výdělečně činné osoby a členy jejich rodin pohybujících se v rámci společenství. Uvedeno, že starobní důchod vzniká získáním 15-ti roků důchodového pojištění a dosažením důchodového věku. Protože žalobkyně vychovala 3 děti a věku 54 let dosáhla 24.4.2006, důchodový věk dosáhla dle § 65 odst. 5 zákona č. 461/2003 Z.z. připočtením 27 kalendářních měsíců k věku 54 roků, 24.7.2008.

Ze shora uvedených zjištění vyplývá, že žalobkyně věkovou podmínku pro nárok na starobní důchod splnila v českém systému důchodového pojištění 24.12.2009, ve slovenském systému důchodového pojištění dne 24.7.2008 a uplatnila přiznání důchodových dávek v obou státech po vstupu České i Slovenské republiky do Evropské unie. Slovenská pojišťovna přiznala žalobkyni starobní důchod od 24.7.2008. V obou případech byli nositelé pojištění proto povinni přiznat dávku, která odpovídá čl. 45 a 46 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, v případě přiznané částky starobního důchodu žalovanou s přihlédnutím k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 a č. 987/2009. Při aplikaci těchto unijních předpisů, které jsou pro oba systémy důchodového pojištění v tomto případě závazné, žalobkyně nesplnila potřebnou dobu pojištění podle § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. (nejméně 25 let) ke dni splnění věkové podmínky pro nárok, tj. k 24.12.2009. K tomuto dni bylo zhodnoceno žalovanou 9 497 dní získaném ve slovenském systému důchodového pojištění a pouze 5 966 dnů získaných v českém důchodovém pojištění, celkem 15 463 dnů, tj. 42 roků a 125 dní. Teoretickou výši starobního důchodu vypočtenou pro účely dílčení důchodu ve smyslu čl. 46 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ve výši 15 463 dnů žalovaná dílčila v poměru doby pojištění získané podle českých předpisů v rozsahu 5 966 dnů k celkové době pojištění získané v České i Slovenské republice v rozsahu 15 463 dnů. Zvlášť pro základní výměru … a zvlášť pro procentní výměru …

Problematikou slovenských důchodů se podrobně zabývá NSS v rozsudku čj. 3Ads 130/2008 – 24 ze dne 25.8.2011. Pro posouzení žaloby je zásadní kritérium to, že důchodová dávka byla slovenským nositelem pojištění přiznána po 1.5.2004, po vstupu Slovenské republiky do EU a českým nositelem pojištění od 1.1.2010, rovněž po vstupu České republiky do EU. Četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se nároků na dávky před vstupem obou států do EU i po vstupu obou států do EU, NSS ve svém rozhodnutí rozebírá poté, co Soudní dvůr Evropské unie rozsudkem ze dne 22.6.2011, č. C-399/09 odpověděl na předběžné otázky NSS ze dne 23.9.2009, č.j. 3Ads 130/2008 – 107. Touto svou žalobou se žalobkyně vlastně domáhá aplikace pravidla vytvořeného Ústavním soudem, podle něhož je český nositel pojištění povinen započíst doby zaměstnání získané účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31.12.1992 v českém systému důchodového pojištění vždy u skupiny účastníků s českým státním občanstvím a trvalým pobytem na území ČR, když Ústavní soud deklaroval vůli uplatňovat toto pravidlo i u nároků na dávky vzniklé po vstupu České republiky do EU v nálezu I. ÚS 1375/07 ze dne 3.3.2009 a III. ÚS 939/10 ze dne 3.8.2010. Podle prvního uvedeného nálezu, jak zjistil Nejvyšší správní soud u žalované, nebyly přiznány žádné vyrovnávací příspěvky a pro nároky na dávky vzniklé po 30.4.2004 Pokračování
-9-
41Ad 29/2011 – 24

nebyla vydána ani žádná meritorní směrnice, jež by upravovala postup v obdobných případech a nahrazovala chybějící právní předpis. Z rozboru rozsudku Soudního dvora Evropské unie uvedeného v rozsudku NSS nevyplývá, že by měl být žalobkyni přiznán starobní důchod výhradně Českou správnou sociálního zabezpečení za všechny doby pojištění, neboť pravidlo pro rozdělování dob podle čl. 20 Smlouvy mez ČR a SR o sociálním zabezpečení nebylo ve shora uvedeném rozsudku Soudního dvora Evropské unie zpochybněno, neboť cílem judikatury Ústavního soudu je pouze českou dávku ve stáří

přiznanou podle Smlouvy zvýšit, aby bylo dosaženo úrovně výše dávky, která by byla přiznána pouze na základě vnitrostátního práva. Dále Soudní dvůr Evropské unie uvedl, že nález Ústavního soudu II. ÚS 252/04 s sebou nese přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, jakož i nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti vyplývající z kritéria bydliště vůči těm, kteří využili práva na volný pohyb. Soudní dvůr dále uvedl, že po konstatování diskriminace, která je v rozporu s právem unie, a dokud nebyla přijata opatření k obnovení rovného zacházení, lze dodržení zásady rovnosti zaručit pouze tím, že osobám patřícím do znevýhodněné kategorie jsou přiznány stejné výhody, jako jsou ty, jejichž využívají osoby patřící do zvýhodněné kategorie, což je režim, který je v případě, že nedochází ke správnému uplatňování práva Unie, jediným platným referenčním kritériem. Jak dále NSS uvedl: …,, Za podstatnou pro rozhodnutí ve věci pak NSS považuje dále skutečnost, že diskriminační pravidlo nebylo doposud při posuzování nároků na dávky vzniklých po 30.4.2004 nositelem pojištění používáno (což se týká i z projednávaného případu) a nejsou zde tedy doposud žádné osoby, které by z něho měly prospěch. Je tomu tak proto, že nositel pojištění neměl v době od 1.5.2004 do vydání nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1375/07 ze dne 3.3.2009 důvod domnívat se, že Ústavním soudem zformulované pravidlo by měl uplatňovat i pro nároky vzniklé po vstupu České republiky do Evropské unie, neboť dle jeho názoru bylo v rozporu se základními zásadami Nařízení; poté vyčkával na výsledek řízení o předběžné otázce u Soudního dvora Evropské unie. V důsledku toho nositel pojištění do současné doby nevydal ani žádný ,,náhradní“ předpis obdobný Meritorní směrnici ředitelky ČSSZ č. 2/2008, na jehož základě by vůbec bylo technicky možné takovouto dávku vyměřit. Zmiňovaná směrnice byla totiž omezena pouze na nároky vzniklé do 1.5.2004 a reflektovala jen právní předpisy do tohoto data platné a účinné na území České republiky“.

Jak je zřejmé ze shora uvedeného, ani rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22.6.2011, č. C – 399/09 nelze aplikovat ve prospěch žalobkyně. Jak již soud konstatoval shora, žalobkyni nemůže vzniknout nárok na starobní důchod výhradně za českou dobu pojištění (od 1.9.1993 do 31.12.2009), když doba pojištění do 31.12.1992 nemůže být v důsledku čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení hodnocena jako česká doba pojištění, neboť nesplnila jednu z podmínek pro vznik nároku na tento důchod podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb.

Po posouzení žalobní námitky soud tedy dospěl k závěru, že žaloba důvodná není a proto jí ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Pokračování
-10-
41Ad 29/2011

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1, 2 s.ř.s., když úspěšná žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona.

Poučení: Tento rozsudek nabývá právní moci dnem doručení. Lze proti němu podat kasační stížnost do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a 106 odst. 2 s.ř.s.).

V Brně dne 7. prosince 2011

JUDr. Jana Kubenová

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru