Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

41 A 85/2020 - 23Rozsudek KSBR ze dne 19.02.2021

Prejudikatura

6 Azs 333/2020 - 30

1 Azs 431/2020 - 24

9 Azs 166/2020 - 27

9 Azs 165/2020 - 27


přidejte vlastní popisek

41A 85/2020-23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobkyně: H. F.

st. příslušnost: …… t. č. bytem: ……… zastoupena JUDr. Petrem Novotným advokátem se sídlem Archangelská 1, 100 00 Praha 10 proti

žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, P. O. Box 78, 130 51 Praha 3

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 12. 2020, č. j. CPR-30333-2/ČJ-2020-930310-V217

takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 15. 12. 2020, č. j. CPR-30333-2/ČJ-2020-930310-V217, a rozhodnutí Krajského ředitelství policie Zlínského kraje ze dne 11. 8. 2020, č. j. KRPZ-80267-22/ČJ-2020-150026-SV, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6.800 Kč do 30 (třiceti) dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Novotného, advokáta se sídlem Archangelská 1, 100 00 Praha 10.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně vstoupila na území ČR v rozporu s ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví. Správní orgán jí za to uložil správní vyhoštění na šest měsíců z důvodu. Odůvodnil to hrozbou, že by mohla při pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalovaná její odvolání zamítla. Žalobkyně nepopírá, že porušila ochranné opatření. Má ale za to, že toto jednání nelze kvalifikovat jako narušení veřejného pořádku. Krajský soud musel posoudit, zda má žalobkyně pravdu.

II. Rozhodnutí správních orgánů a související skutkové okolnosti 2. Žalobkyni kontrolovala policie dne 10. 8. 2020 v Boršicích u Uherského Hradiště. Na území schengenského prostoru vstoupila podle přechodového razítka v cestovním dokladu dne 21. 6. 2020. Přes maďarský hraniční přechod, na základě biometrického cestovního dokladu Ukrajiny. Za normálních okolností by proto mohla pobývat v schengenském prostoru bezvízově po dobu 90 dnů. Uvedla, že do ČR přicestovala ten samý den.

3. V té době bylo v platnosti ochranné opatření vydané Ministerstvem zdravotnictví České republiky ze dne 12. 6. 2020 pod č. j. MZDR 20599/2020-8/MIN/KAN („ochranné opatření). Účinné bylo od 00:00 hodin dne 15. 6. 2020. Jeho účelem byla ochrana před zavlečením onemocnění Covid-19 . Toto ochranné opatření nařizuje zákaz vstupu na území ČR pro všechny cizince, kteří neměli ke dni 12. 3. 2020 na území České republiky přechodný pobyt nad 90 dnů, nebo trvalý pobyt, pokud tito cizinci nespadají pod tímto ochranným opatřením stanovené výjimky. Žalobkyně pod žádnou z těchto výjimek nespadala.

4. Krajské ředitelství policie Zlínského kraje toto jednání vyhodnotilo jako závažné narušení veřejného pořádku. Žalobkyni proto rozhodnutím ze dne 11. 8. 2020, č. j. KRPZ-80267-22/ČJ-2020-150026-SV („rozhodnutí krajského ředitelství“), uložilo správní vyhoštění založené na § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky („zákon o pobytu cizinců“). Stanovilo jí zákaz vstupu na šest měsíců a lhůtu k vycestování v délce sedmi dnů.

5. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Sle žalovaná jej potvrdila. Poukázala na to, že žalobkyně v den vstupu do ČR nedisponovala negativním PCR testem na Covid-19. I pokud by jím disponovala, nic by to na věci neměnilo. Žalobkyně totiž nemá na území ČR stálou adresu a může se zde nekontrolovatelně pohybovat. Pro společnost představuje významnou hrozbu, protože by se mohla podílet na šíření onemocnění Covid-19. Tím může ohrozit zdraví ostatních obyvatel ČR, což je ve svém důsledku ohrožení důležitého veřejného zájmu. Bylo proto nezbytné rozhodnout o vyhoštění žalobkyně. K odvolací námitce žalobkyně, že se obává na Ukrajinu vrátit, protože tam pořád probíhá ozbrojený konflikt, žalovaná uvedla, že žalobkyně je ze Zakarpatské oblasti, Tam jí žádné nebezpečí nehrozí. Ve vztahu k této oblasti je Ukrajina bezpečnou zemí původu.

III. Žaloba a vyjádření žalované

6. Žalobkyně nesouhlasí, že by její vstup do ČR v rozporu s ochranným opatřením představoval ohrožení veřejného pořádku. Během řízení žalobkyně jednoznačně deklarovala, že podstoupí provedení testu na Covid-19. To jí však policie znemožnila, protože ji hned zajistila. Žalobkyně navíc zcela legálně vstoupila do schengenského prostoru a po celou dobu zde pobývala oprávněně. Pandemická situace na Ukrajině se dá srovnat s ČR. V jejím případě proto neexistuje nebezpečí, že by mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

7. Žalobkyně dále napadá závěr správních orgánů o neexistenci překážek vycestování na Ukrajinu. Situace na východě země je neustále napjatá. Dochází tam k bezpečnostním incidentům. Separatisté se dopouští válečných zločinů, včetně mučení a mimosoudních poprav. Prostředí nestability, nejistoty a beztrestnosti dopadá na civilní obyvatelstvo na celém území země.

8. Žalovaná odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí, které je podle ní v souladu se zákonem.
9. IV. Posouzení věci krajským soudem

10. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, „s. ř. s.“) v zákonné lhůtě (§ 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). O žalobě krajský soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání.

11. Žaloba je důvodná. 12. Žalobkyně zpochybňuje zákonnost rozhodnutí žalované ze dvou důvodů – (i) namítá nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání jako ohrožení veřejného pořádku a (ii) nesouhlasí s jejími závěry o neexistenci překážky vycestování.

13. V řízení mezi stranami není sporu o tom, že žalobkyně vstoupila do ČR v rozporu s ochranným opatřením. Otázkou je pouze to, zda toto jednání samo o sobě vzbuzuje důvodné nebezpečí, že by žalobkyně mohla při svém pobytu na území ČR závazným způsobem narušit veřejný pořádek. A zda jí za toto jednání lze uložit správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Nelze.

14. Krajský soud ze své úřední činnosti ví, že případ žalobkyně není ojedinělý. Žalovaná totiž dlouhodobě zastává právní názor, podle kterého cizincům, kteří na území ČR vstoupí v rozporu s ochranným opatřením ministerstva zdravotnictví, lze uložit správní vyhoštění (a případně je i zajistit) z důvodu potenciálního ohrožení veřejného pořádku. Judikatura správních soudů, kterou lze v tuto chvíli považovat již za ustálenou, však dává jednoznačně najevo, že tento právní názor žalované je nesprávný.

15. Odkázat lze na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 6 Azs 333/2020-30, v němž soud dospěl k závěru, že pokud jediný prohřešek cizince spočívá v tom, že na území ČR vstoupil v rozporu s ochranným opatřením, pak „[t]oto jednání ani samo o sobě nelze kvalifikovat jako skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého základního zájmu společnosti a rozhodně nesvědčí o tom, že by stěžovatel představoval takové ohrožení v budoucnu“ (viz bod 14 rozsudku). Nejvyšší správní soud také podotkl, že takový cizinec může v okamžiku svého vstupu na území představovat jisté riziko pro veřejné zdraví. Po dvouměsíčním pobytu v ČR však již podle soudu nebyl o nic rizikovější než kdokoli jiný, kdo ochranné opatření neporušil.

16. Veřejné zdraví ovšem zákon o pobytu cizinců chrání prostřednictvím § 119 odst. 1 písm. c) bodu 3. Ten umožňuje uložit správní vyhoštění cizinci, který by mohl při pobytu na území závažným způsobem ohrozit veřejné zdraví tím, že trpí nemocí uvedenou v požadavcích opatření před zavlečením infekčního onemocnění. Nejvyšší správní soud dovodil, že „[t]oto ustanovení však lze použít pouze v případě, že cizinec nemocí, kvůli níž bylo vydáno ochranné opatření podle § 68 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, skutečně trpí. A i v takovém případě lze se správním vyhoštěním spojit zákaz vstupu na území členských států Evropské unie nejdéle na tři roky. Bylo by nelogické, aby bylo možné případy, kdy cizinec veřejné zdraví neohrožuje, protože infekčním onemocněním netrpí, postihovat prostřednictvím přísnějšího § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců chránicího veřejný pořádek, umožňujícího zakázat vstup na území členských států Evropské unie až na deset let.“ Ke stejnému závěru dopěl Nejvyšší správní soud ve vztahu k vyhoštění také v rozsudku ze dne 22. 12. 2020, č. j. 1 Azs 431/2020-24 a ve vztahu k zajištění cizince za účelem správního vyhoštění v rozsudcích ze dne 21. 10. 2020, č. j. 9 Azs 166/2020-27 a ze dne 29. 10. 2020, č. j. 9 Azs 165/2020-27.

17. Stejně jako tomu bylo v citovaném judikatuře, ani žalobkyně se kromě vstupu do ČR v rozporu s ochranným opatřením nedopustila žádného dalšího protiprávního jednání. Nic takového minimálně neplyne z rozhodnutí správních orgánů. Policie ji kontrolovala v době, kdy v ČR pobýval již téměř dva měsíce. Za této situace lze proto plně vyjít z uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu. Jednání žalobkyně nelze považovat za potenciální závažné ohrožení veřejného pořádku do budoucna. Pro rozhodnutí o jejím správním vyhoštění na základě § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců proto nebyl důvod. Rozhodnutí žalované, stejně jako rozhodnutí krajského ředitelství, je tudíž nezákonné.

18. Vzhledem k tomu, že již první žalobní námitku shledal soud důvodnou pro zrušení rozhodnutí žalované, bylo by nadbytečné zabývat se i námitkou směřující k posouzení existenci důvodů znemožňujících vycestování žalobkyně.

V. Závěr a náklady řízení

19. Krajský soud tedy uzavírá, že na základě zjištěných skutečností žalobkyni nelze považovat za hrozbu pro veřejný pořádek, a proto jí nelze uložit správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud proto zrušil rozhodnutí žalované pro nezákonnost a věc jí vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že nezákonnost se týká i rozhodnutí krajského ředitelství, zrušil krajský soud i toto rozhodnutí (§ 78 odst. 3 s. ř. s.).

20. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně byl ve věci úspěšná, proto jí vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované. Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 6.800 Kč. Tato částka se skládá z odměny zástupce za dva úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb č. 177/1996 Sb. („advokátní tarif“)] a sepisu podání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní pomoci činí 3.100 Kč [§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. K tomu je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč [§ 13 odst. 3 advokátního tarifu]. Žalovaná ve věci nebyla úspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.

Brno 19. února 2021

Martin Kopa, v. r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru