Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

41 A 69/2016 - 23Rozsudek KSBR ze dne 04.01.2017

Prejudikatura

5 Azs 98/2015 - 32

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
10 Azs 35/2017

přidejte vlastní popisek

41 A 69/2016 - 23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobkyně V.S., …………………, zast. Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem AK Jugoslávkých partyzánů 1603/23, Praha 6, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, Poštovní schránka 21/OAM 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2016,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou žalobkyně napadala rozhodnutí vydané Ministerstvem vnitra ČR, Odborem azylové a migrační politiky dne 19.9.2016, č.j. ……….., kdy žalovaný rozhodl tak, že zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, přijímací středisko cizinců Zastávka pod č.j. ………. ze dne 16.7.2016 a toto rozhodnutí potvrdil.

Pokud jde o prvostupňové rozhodnutí, bylo jím žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zák. o pobytu cizinců.

Toto rozhodnutí žalované z 19.9.2016 žalobkyně napadla žalobou, přičemž současně napadala i výrok rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu.

Žalobkyně spatřuje v rozhodnutí o správním vyhoštění a v rozhodnutí o odvolání následující vady, čímž specifikuje žalobkyní body.

1) Správní orgán nesprávně zjistil skutkové otázky. 2) Správní orgán nevyhodnotil správně vazby žalobkyně na Českou republiku. 3) Správní orgán nepřihlédl k proporcionalitě rozhodnutí ve smyslu 174a zákona 326/1999.Sb.

Ad. 1) Skutkové otázky Správní orgán nesprávně zaznamenal, že pobytová oprávnění manžela žalobkyně jsou v České republice pouze do června 2016. Toto se nezakládá na pravdě, protože manžel žalobkyně, I. S., má povolen pobytový status do roku 2017.

Ad.2) Správní orgán nevyhodnotil správně vazby žalobkyně na Českou republiku. Žalobkyně má za to, že integrace její rodiny probíhá velmi dobře, protože jak manžel, tak syn hovoří velmi dobře česky, manžel podniká v oboru stavebnictví jako živnostník‚ obkladač a instalatér. Syn mluví perfektně česky a navštěvuje základní školu. Manželé plánují zakoupit byt na hypotéku, ale tu zatím nemohou obdržet‚ protože banky vyžaduji trvalý pobyt žadatele.

Ad. 3) Rozhodnutí správního orgánu neodpovídá principu proporcionality. Žalobkyně se domnívá, že její vyhoštění by pro ni znamenalo zásadní dopad do rodinného života. Manžel a syn by zůstali v České republice a ona by jela na Ukrajinu. Takovýto postup odporuje základním principům rodinného, ale i cizineckého práva. Prvořadým cílem je sjednocení rodin a řádná výchova potomků, tak, aby se v produktivním věku zapojili do procesu rozvinuté dělby práce a přispívali svým dílem k obecnému rozvoji společnosti.

Žalobkyně v průběhu posledních let začala trpět psychickou poruchou, kvůli které byla hospitalizována v psychiatrické léčebně a v současnosti se ambulantně léčí a bere medikaci. Tedy v případě vyhoštění na Ukrajinu by mohlo dojít k závažnému zhoršení jejího zdravotního stavu s možnými nevratnými následky.

Žalobkyně se tedy domnívá, že jsou u ní naplněny předpoklady pro použití ustanovení § 174a zákona 326/1999 Sb. o přiměřenosti rozhodnutí. Žalobkyně je v České republice delší dobu, má nezletilé dítě navštěvující povinnou školní docházku. V České republice žije rovněž bratr manžela se svou rodinou.

Rozhodnutí prvoinstanční i žalovaného proto napadá žalobkyně pro jejich nezákonnost.

V písemném vyjádření v žalobě žalovaný popírá oprávněnost námitek uvedených v žalobě a současně s nimi nesouhlasí, neboť neprokazují nezákonnost vydaných rozhodnutí. Odkazuje na obsah správního spisu, na přiložená rozhodnutí správních orgánů, zejména na rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, jako správního orgánu, který postupoval v souladu se zákonem o pobytu cizinců na území ČR a jednotlivými ustanoveními správního řádu.

Žalovaný konstatuje, že smyslem a účelem úpravy správního vyhoštění je zájem státu na tom, aby na jeho území nevnikaly a nepobývaly osoby, které by mohly ohrožovat jeho bezpečnost, celistvost a veřejný pořádek. Jedná se tedy o specifické opatření v oblasti kontroly přistěhovalectví. Z obsahu shromážděných spisových materiálů m.j. vyplývá, že rozhodnutím PČR ŘSCP PSC Zastávka, č.j. ………………… bylo žalobkyni dne 16.7.2016 uloženo správní vyhoštěni podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců na území ČR po dobu jednoho roku, neboť tato v poměrně dlouhém období ode dne 22. 12. 2014 do dne 5. 7. 2016 pobývala na území ČR bez platného víza či jiného oprávnění k pobytu, ač k tomuto nebyla oprávněna. Tímto svým nezákonným jednáním žalobkyně porušila povinnost stanovenou v ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců na území ČR, čímž naplnila důvod pro aplikaci ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců na území ČR.

V souvislosti s námitkou týkající se rodinného a soukromého života zmiňovaného v žalobě je třeba konstatovat, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti žalobkyně věděla, že zde žije neoprávněně a že jí hrozí vyhoštění z území ČR, přičemž o udělení mezinárodní ochrany požádala účelově až v červenci 2016 (legalizace pobytu), kdy jí hrozilo vyhoštění z území České republiky. Podle přesvědčení žalovaného napadeným rozhodnutím nedošlo k nepřiměřenému zásahu do jejího rodinného či soukromého života. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti bylo napadené rozhodnutí jednoznačně vydáno v souladu se zákonem a nejedná se tedy o nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života. Ustanovení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi, rodinný i soukromý život tedy mohou společně vést také v zemi původu. Pokud se jedná o zdravotní stav žalobkyně, konkrétně o psychické obtíže, ambulantně se tato může léčit i na Ukrajině, jako ostatní v tomto směru psychicky nemocní spoluobčané. Ve smyslu ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a zařadí cizince do informačního systému členských států, až na tři roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn nebo bez platného oprávnění k pobytu, přičemž toto ustanovení se právě vztahuje na případ žalobkyně. Obsahem spisových materiálů je rovněž Závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR OAMP ze dne 11. 7. 2016, které potvrzuje možnost vycestování žalobkyně z území ČR. Dle názoru žalovaného se odvolací správní orgán dostatečným způsobem vypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, rovněž napadené rozhodnutí je odůvodněno velice podrobně a v předmětném rozhodnutí se žalovaný uceleně zabýval soukromými i rodinnými vazbami žalobkyně na území ČR, včetně zásady přiměřenosti a proporcionality ve vztahu k tomuto případu.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem se žalovaný nedomnívá, že by správní orgán při svém postupu porušil některé ustanovení správního řádu nebo zákona o pobytu cizinců a nedomnívá se, že by v této souvislosti bylo napadené rozhodnutí MV ČR OAMP nezákonné, nepřiměřeně přísné (žalobkyni bylo uloženo správní vyhoštění pouze na dobu jednoho roku), nesprávné či vadné nebo že by žalobkyně byla nějakým způsobem zkrácena na svých právech. V podrobnostech žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Pokud jde o napadené rozhodnutí žalobou, jedná se o rozhodnutí vydané žalovaným 19.9.2016, pod č.j. …….., kdy bylo zamítnuto tímto rozhodnutím odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka pod č.j. …………. Pokud jde o prvostupňové rozhodnutí ze dne 16.7.2016, tímto rozhodnutím bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na 1 rok. Současně bylo stanoveno, že nebude-li postupováno podle § 128 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, stanovuje se současně v souladu s § 118 odst. 1 a § 118 odst. 3 v návaznosti na § 119 odst. 7 téhož zákona doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů po nabytí právní moci rozhodnutí o vyhoštění z území členských států Evropské unie nebo od okamžiku, kdy cizinec pozbude postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany a toto rozhodnutí bude pravomocné.

Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného pak vyplývá, že dne 5.7.2016 byla účastnice řízení kontrolována policisty Přijímacího střediska cizinců Zastávka, kam se dostavila s úmyslem požádat o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. Účastnice řízení předložila cestovní pas Ukrajiny s platností od 20.12.2013 do 20.12.2023. V tomto cestovním dokladu neměla účastnice řízení žádné vízum či jiné povolení, které by ji opravňovalo k pobytu na území ČR. Provedením lustrací v dostupných evidencích bylo zjištěno, že účastnici řízení bylo uděleno poslední vízum — výjezdní příkaz s platností od 3.12.2014 do 21.12.2014.

Vzhledem k těmto zjištěním bylo s účastnicí řízení zahájeno dne 9.7.2016 správní řízení za účelem správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců.

Do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 9.7.2016 účastnice řízení mimo jiné uvedla, že do ČR přicestovala za svým manželem v roce 2007 na základě uděleného víza, přičemž svůj pobyt následně prodlužovala. Dále uvedla, že jezdila pravidelně na Ukrajinu za svým synem, který zůstal v péči jejich rodičů a následně v roce 2014 s tímto přicestovala do ČR, přičemž tento v současnosti navštěvuje základní školu. Během platnosti posledního výjezdního příkazu požádala o dlouhodobý a trvalý pobyt, přičemž ani jeden pobytový titul neobdržela. V současnosti vede soudní spor ohledně své žádosti o pobyt. Dále účastnice řízení uvedla, že v létě 2015 kvůli své situaci se psychicky zhroutila a v současné době se ambulantně léčí u psychiatra. Dále pak uvedla, že se na Ukrajinu nechce vrátit, jelikož se tam válčí, nikoho zde nemá, syn s manželem jsou v ČR. Dále pak uvedla, že má v ČR také švagra s rodinou, který je občanem ČR.

Správní orgán I. stupně tedy na základě shromážděného spisového materiálu došel jednoznačně k závěru, že účastnice řízení pobývala od 22.12.2014 do 5.7.2016 na území České republiky bez platného víza či jiného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyla oprávněna. Z výše uvedeného tak správní orgán I. stupně učinil jednoznačný závěr o tom, že je dán důvod pro uložení správního vyhoštění účastnici řízení dle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o

pobytu cizinců a tedy dne 16.7.2016 bylo účastnici řízení uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku.

Podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala účastnice řízení v zákonné lhůtě odvolání. V předmětném odvolán namítá, že vždy řádně požádala o prodloužení svých pobytových oprávnění a že vůči ní byly uplatněny zpětně zrušovací ustanovení a podobně postupoval i Městský soud v Praze v průběhu řízení o správní žalobě, který nejprve tvrdil, že soudní poplatky nebyly zaplaceny a zastavil řízení a následně se soudní poplatky objevily jako zaplacené a NSS argumentoval, že měla být podána kasační stížnost proti zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Ústavní soud se pak přidržel čistě formalistického přístupu a ústavní stížnost zamítl.

Dále účastnice řízení namítá, že zásadní otázkou je v jejím případě otázka přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Uvedla, že její rodina je integrována do českého prostředí, syn chodí do základní školy a manžel podniká v oboru stavebnictví.

Dále účastnice řízení uvedla, že nejzávažnější překážkou jejího vycestování je skutečnost, že tato trpí psychikou poruchou, pro kterou se léčí ve zdravotnickém zařízení ESET, přičemž tato také uvádí, že byla hospitalizována v psychiatrické léčebně v Bohnicích.

Dále účastnice řízení uvedla, že důkazy na podporu svých tvrzení doloží cca 16.8.2016, přičemž tak v uvedeném datu ani do dnešního dne neučinila. Zároveň tato navrhla, aby odvolací orgán napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil.

Odvolací správní orgán, jak uvedeno, přezkoumal napadené rozhodnutí a průběh správního řízení před správním orgánem I. stupně v souladu s § 89 odst. 2 správní řád a dospěl na základě spisového materiálu k následujícím závěrům.

Správní orgán I. stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a postupoval v souladu s právními předpisy, když uložil účastnici řízení v souladu s § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku.

Odvolací správní orgán se nejdříve zabýval skutečností, zda je dán v případě účastnice řízení důvod pro uložení správního vyhoštění vyjádřený v § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť v případě, že by tento důvod naplněn nebyl, rozhodnutí by bylo nezákonné. V této souvislosti odvolací správní orgán konstatoval, že správní orgán I. stupně

nepochybně zjistil stav věci, když došel k závěru, že účastnice řízeni se nachází na území ČR od 22.12.2014 do 5.7.2016 neoprávněně, tj. pobývala na území bez víza, ač k tomu nebyla oprávněna nebo bez platného oprávnění k pobytu a byl tedy prokazatelně naplněn důvod pro uložení správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 výše citovaného zákona.

K jednotlivým námitkám účastnice řízení žalovaný zaujal následující stanovisko.

Námitka účastnice řízení o tom, že tato vždy řádně požádala o prodloužení pobytových oprávněni a že pro formalistický přístup soudů byla její žádost zamítnuta, je nedůvodná. Odvolací správní orgán není orgánem, kterému by příslušelo posuzovat přezkum soudních rozhodnutí, jakož i důvody, pro které neměla účastnice řízení ve věci úspěch. Navíc v situaci, kdy účastnice řízení nedosáhla v rámci přezkumu ve věci úspěchu, lze uzavřít, že její žádost nemohla být řádně podána a vést ke kladnému rozhodnuti, jak tato deklaruje. Námitka účastnice řízení je tak zjevně rozporná a tedy i nedůvodná.

Odvolací správní orgán se ztotožňuje s názorem účastnice řízení o tom, že posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců je nezbytnou součástí vydaného rozhodnutí o uložení správního vyhoštění, nicméně námitku účastnice řízení o tom., že by vydané rozhodnutí bylo v jejím případě nepřiměřené, shledává nedůvodnou. Samotné tvrzení účastnice řízení o tom, že tato pobývala na území po dlouhou

dobu, syn navštěvuje školu a manžel podniká v oboru, neosvědčuje závěr o tom, že by vydané rozhodnutí bylo nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného a soukromého života.

Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se správní orgán I. stupně zabýval přiměřeností vydaného rozhodnutí, když zdůvodnil, že toto je přiměřené zákonem porušené povinnosti. Ze spisového materiálu, jakož i z evidenčních systémů správního orgánu je zřejmé, že na území ČR pobývá manžel účastnice řízení, kterému byla dne 19.10.2015 zamítnuta žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu OAM-77481/DP-2011, přičemž o této žádosti je v současnosti vedeno odvolací řízení. Nezletilému synovi účastnice řízení nebylo v minulosti uděleno žádné pobytové oprávnění na území ČR a tento je v současnosti taktéž žadatelem o

mezinárodní ochranu. Odvolací správní orgán při posouzení přiměřenosti zásahu vydaného rozhodnutí odkazuje na judikaturu ESLP, dle kterého by se muselo jednat o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, aby i s ohledem na stupeň integrace jednotlivých členů rodiny a naopak již nemožnost zpětné integrace v zemi původu cizince bylo možno zcela vyloučit

reálnou možnost případného následování ostatních členů rodiny do země původu vyhošťované osoby, přičemž v případě účastnice řízení žádná taková okolnost není dána, když sama účastnice řízení syna na Ukrajině v minulosti pravidelně navštěvovala, přičemž s tímto přicestovala a že roce 2014 na území ČR. Lze tak učinit závěr o tom, že manželovi a synovi účastnice řízení nebrání v návratu do domovského státu takové překážky, které by vylučovaly možnost integrace v zemi původu a dopad vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění je tak ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců přiměřený.

Námitka účastnice řízení o tom, že nejzávažnější překážkou jejího vycestování je skutečnost, že tato trpí psychikou poruchou, pro kterou se léčí ve zdravotnickém zařízení ESET, přičemž tato také uvádí, že byla hospitalizována v psychiatrické léčebně v Bohnicích, je taktéž nedůvodná. Účastnice řízení na jedné straně tvrdí psychické problémy, na straně druhé jsou tyto deklarovány pouze v obecné rovině, přičemž účastnice řízení tyto nijak nespecifikovala, jakož ani neuvedla, resp. neprokázala, jak by tyto potíže mohly odůvodňovat nemožnost jejího návratu do země původu, a tak nepřiměřenost vydaného rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Stejně tak účastnice řízení neposkytla žádné důkazy na podporu svého tvrzení, přičemž dále ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu platí, že k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že relevantní skutečnosti byla účastnice řízení povinna tvrdit a na podporu svých tvrzení doložit důkazními prostředky v řízení před správním orgánem I. stupně.

Odvolací správní orgán dospěl po posouzení všech zjištěných skutečností nepochybně k závěru, že správní orgán I. stupně řádně provedl veškeré procesní úkony, jakož i správně aplikovat právní předpisy, když vzhledem k charakteru protiprávního jednání, uložil účastnici řízení sankci v dolní třetině zákonné sazby. Odvolací správní orgán je tedy toho názoru, že správní orgán I. stupně hodnotil zásah vydaného rozhodnutí v souladu s § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a v souladu se zákonem považoval rozhodnutí s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti za přiměřené porušení zákonem stanovené povinnosti, a z toho důvodu rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

Ze správního spisu, a to z Protokolu o vyjádření účastníků správního řízení ze dne 9.7.2016 bylo zjištěno toto: Účastnice řízení za přítomností tlumočnice před právním orgánem uvedla, že do ČR přicestovala poprvé v roce 2007 s platným vízem na 1 rok za svým manželem, který už zde pobýval. Svůj pobyt v ČR dále legálně prodlužovala. Jezdila pravidelně na Ukrajinu za svým synem, který zůstal v péči u rodičů. Teprve když začala na Ukrajině válka, v roce 2014 přijela do ČR se synem. Během platnosti posledního víza požádala o dlouhodobý i trvalý pobyt. To však bylo zamítnuto kvůli tomu, že žalobkyně neměla vízum nad 90 dnů, avšak její vízový štítek v pase, platný do 31.1.2.2014, v té době nebyl zneplatněn, takže se domnívá, že splnila podmínky. Toto vše nyní řeší se svým právním zástupcem a to již od roku 2014. Její spor o splnění podmínek pro žádost o pobyt je nyní až u Ústavního soudu. Po skončení platnosti výjezdního příkazu 21.12.2014 již další oprávnění k pobytu neobdržela. V létě 2015 se ze své situace psychicky zhroutila a do současné doby je léčena ambulantně u psychiatra. Pokud jde o syna, kterého dovezla do ČR v roce 2014, ten zde navštěvuje ZŠ. Nakonec se v rodině dohodli řešit situaci tím, že žalobkyně se synem požádá o azyl v ČR, jakmile dokončí školní rok.

Na dotaz, zda si je vědoma, že pobývala na území ČR nelegálně uvedla, že si je toho vědoma. Za tento přestupek je ochotna zaplatit blokovou pokutu. Dále sdělila, že v ČR má manžela, syna, dále švagra s rodinou, který je občanem ČR. Dále sdělila, že se nechce vrátit do domovského státu proto, že tam nikoho nemá, na Ukrajině se válčí, manžel žije v ČR a již měl 3x povolávací rozkaz. V ČR žila 8 let a chce zde zůstat.

Dle 11.7.2016 pak Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky vydal závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince, a to paní V. S. Uvedl, že vycestování je možné.

V odůvodnění mj. uvedeno, že případné vycestované účastnice řízení pak po posouzení skutečností jí sdělených nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR. Cizinka není rodinným příslušníkem občana EU (dále jen EU), ani s občanem EU nežije ve společné domácnosti. Její manžel a syn jsou občané Ukrajiny. Manžel má na území ČR povolen pobyt na základě víza nad 90 dnů za účelem podnikání – OSVČ, syn spolu s matkou žádá o udělení mezinárodní ochrany. Správní orgán podotýká, že samotná existence vztahu vyhošťované osoby s občanem Ukrajiny, který má na území ČR povolený pobyt, stejně jako případné sdílení společné domácnosti, či deklarovaná hloubka citů mezi posuzovanými osobami, neznamená ještě automaticky shledání nemožnosti vycestování cizince (ve smyslu § 179 zák. o pobytu cizinců) který je předmětem řízení o správním vyhoštění. Existence vztahu výše jmenované cizinky k manželovi a synovi rozhodně není vázána toliko na pobyt v ČR. Pokud bude jmenovaná chtít dále žít se svým manželem a synem, má k tomu bezesporu možnost kdekoliv v místě, kde budou mít všichni povolen pobyt. Jistě tomu nemusí být pouze na území ČR, její případné vyhoštění tedy nelze považovat za nepřiměřený zásah do jejich rodinného či soukromého života. Ani dosavadní pobyt jmenované na území ČR nelze považovat za takový stupeň integrace, který by znemožňoval její návrat do vlasti. Z její výpovědi vyplývá, že na Ukrajinu za synem pravidelně jezdila, zná ukrajinský jazyk a naopak český jazyk evidentně neovládá natolik, aby mohla vést správní řízení v tomto jazyce.

OAMP MV ČR si je vědom skutečnosti, že každé nucené vycestování cizince do země jeho původu může být zásahem do jeho soukromého a rodinného života. V případě žalobkyně je pak přesvědčen, že takovýto zásah nebude, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem zásahem nepřiměřeným.

S ohledem na výše uvedené OAMP MV ČR konstatuje, že v případě žalobkyně neexistují překážky jejího vycestování do země původu a toho je z hlediska ust. § 120a zák. o pobytu cizinců možné.

Posouzení věci krajským soudem

Žaloba není důvodná.

Žalobkyni bylo uloženo rozhodnutím PČR ze dne 16.7.2016 správní vyhoštění na dobu 1 roku, a to dle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zák. č. 326/1999 Sb.

Podle tohoto zákonného ustanovení policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 3 roky pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

Podle § 174a odst. 1 zák. č. 326/1991 Sb., při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí podle tohoto zákona, správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

Podle § 179 odst.1 zák. č. 326/1991 Sb., vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

Podle odst. 2 § 179 za vážnou újmu podle tohoto zákona se považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti,

b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR.

Krajský soud v Brně po prostudování připojených správních spisů dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně důvodná není, a to z následujících důvodů.

Bylo prokázáno správními orgány a nezpochybňovala to ani samotná žalobkyně, že v období od 22.12.2014 do 5.7.2016 pobývala na území ČR bez platného víza nebo jiného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyla oprávněna. Žalobkyně tedy sama připustila, že v uvedeném období pobývala na území ČR nelegálně.

Pokud jde o její námitku týkající se posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí, dle ust. § 174a zák. o pobytu cizinců, soud dospěl k závěru, že otázku přiměřenosti dopadů rozhodnutí na žalobkyni se správní orgány zabývaly.

Pokud jde o žalobkyni, ta uvedla, že na území ČR pobývá od roku 2007 s platným vízem na 1 rok s tím, že svůj pobyt zde si dále legálně prodlužovala. Uvedla však také, že jezdila pravidelně na Ukrajinu za svým synem, který tam žil a po odchodu žalobkyně zůstal v péči u rodičů. Teprve v roce 2014 s ním žalobkyně přijela do ČR.

Na území ČR, tedy kromě žalobkyně pobývá i její manžel a jejich společný syn.

Soud však uvádí, že všichni tři, tedy i manžel a syn jsou státními příslušníky Ukrajiny a pokud žalobkyně argumentuje tím, že pokud by byla ona nucena vrátit se na Ukrajinu a syn s manželem zůstali v ČR, nemohli by společně vést rodinný život, soud zde uvádí, že s ohledem na to, že všichni tři jsou státní příslušníci Ukrajiny, nic jim nebrání v tom, aby společný rodinný život vedli na Ukrajině, kam by mohl vycestovat i syn a manžel. Žalobkyně se svou rodinou má na Ukrajině zázemí, žijí tam rodiče, kteří se 7 let starali o syna žalobkyně, neboť žalobkyně s manželem ho tam zanechali rodičům a žili na území ČR. Syn žalobkyně pobývá s žalobkyní a jejím manželem na území ČR teprve od roku 2014, tedy teprve 2 roky, takže prostředí Ukrajiny mu není cizí, má zde blízké rodinné příbuzné, kteří ho po dobu 7 let vychovávali a pečovali o něho a ani pro žalobkyni nemůže být prostředí Ukrajiny cizí, neboť sama uvedla, že za synem jezdívala na Ukrajinu na návštěvu, takže od roku 2007 do roku 2014 pobývala nejenom na území ČR, ale i na Ukrajině a navíc na Ukrajině má zázemí, když sama uvedla, že tam žijí rodiče. Skutečnost, že její manžel na území ČR podniká, není na závadu vedení rodinného života na Ukrajině, neboť rozhodně pracovat nebo podnikat by mohl také na Ukrajině a syn by tam mohl také navštěvovat školu, ukrajinský jazyk zajisté zná, když na Ukrajině žil až do roku 2014. Pokud pak žalobkyně namítala, že od roku 2014 má psychické problémy vzhledem k její nevyřešené pobytové situaci a navštěvuje ambulantně psychiatra, i touto otázkou se žalovaný i správní orgán I. stupně zabývali. Pokud má žalobkyně psychické problémy a ambulantně se léčí v ČR, nic by jí nebránilo v tom, aby v léčbě pokračovala na Ukrajině, navíc žalobkyně v průběhu správního řízení po celou dobu a ani v průběhu řízení soudního nedoložila, o jaké psychické problémy se jedná a jakou léčbu podstupuje. Nicméně soud zdůrazňuje, že pokud léčba žalobkyně probíhá ambulantně, mohla by tuto léčbu žalobkyně zajisté podstupovat i na Ukrajině.

Bylo posouzeno také ze strany správních orgánů, zda na straně žalobkyně neexistují důvody znemožňující vycestování, jak jsou upraveny v ust. § 179 odst. 1 a 2 zák. o pobytu cizinců. Správní orgán si jednak vyžádal Závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobkyně od Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky, vydané dne 11.7.2016, z něhož jednoznačně vyplývá, že žádná vážná újma, tak jak je stanovena v ust. § 179 odst. 2 zák. o pobytu cizinců žalobkyni nehrozí a tyto skutečnosti neuváděla ani samotná žalobkyně.

Soud tedy posoudil danou věc tak, že skutkový stav byl zjištěn náležitě a také správně právně posouzen, a proto žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) zamítl. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s.

Žalobkyně ve věci neměla úspěch, náklady řízení jí proto nebyly přiznány, pokud jde o žalovaného, tomu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti mu nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 4.1.2017

JUDr. Jana Kubenová, v.r.

Za správnost vyhotovení:
samosoudkyně Veronika Smékalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru