Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

41 A 63/2018 - 92Rozsudek KSBR ze dne 29.01.2020

Prejudikatura

8 As 110/2015 - 46

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 As 90/2020

přidejte vlastní popisek

41 A 63/2018-92

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci

žalobce: K. R.

bytem X zastoupený advokátem JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D. sídlem Karlovo náměstí 28, 120 00 Praha

proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo nám. 449/3, 601 82 Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2018, č. j. JMK 134672/2018, sp. zn. S-JMK 111258/2018/OD/Bo,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný rozhodnutím označené v záhlavní tohoto rozsudku rozhodoval o odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností ze dne 9. 7. 2018, č. j. ODSČ-40349/17-84, kdy rozhodl ve výroku označeném 1. tak, že rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností ze dne 9. 7. 2018, kterým byl obviněný uznán vinným, že dne 28. 12. 2016 ve 21:43 hod. řídil autobus tovární značky X, SPZ: X v Brně na ulici Kamenice směrem ke křižovatce s Jihlavskou a při odbočování doleva na Jihlavskou směrem k Vídeňské nedal přednost v jízdě protijedoucímu osobnímu automobilu X, SPZ: X, řízenému po ulici Dlouhé směrem k ulici Kamenice X, přičemž ke střetu vozidel nedošlo, řidič X reagoval objetím autobusu a vyjel vpravo na chodník, o jehož hranu si poškodil vozidlo; tímto jednáním obviněný porušil § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, čímž se z nedbalosti dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 8 téhož předpisu, a kterým mu za to bylo uloženo podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v souladu s § 11 a § 12 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, jako sankce pokuta 2 500 Kč a dále podle § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., povinnost nahradit náklady řízení v částce 1 000 Kč, přičemž splatnost nákladů řízení byla stanovena do 30 dnů od právní moci rozhodnutí a splatnost pokuty byla stanovena s odkazem na § 125e odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2017, rovněž do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, obojí na označený účet, se podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu mění ve výrokové části tak, že ve výroku o nákladech řízení se odkaz na § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky, nahrazuje odkazem na § 1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, ve znění vyhlášky č. 340/2003 Sb.,

ve zbytku, tj. ve výrocích o vině, a sankci a ve zbylé části výroku o nákladech řízení se v bodě 1. popsané rozhodnutí podle § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu potvrzuje (výrok 2).

2. Včas podanou žalobou žalobce napadal rozhodnutí označené v záhlaví tohoto rozsudku. Žalobce pak uvedl, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které bylo na základě odvolání žalobce v podstatě „potvrzeno“, je již druhým rozhodnutím v této věci správního orgánu I. stupně. Správní orgán I. stupně poprvé rozhodl dne 24. 8. 2017 (poprvé i podruhé rozhodl stejně), proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, žalovaný dne 24. 1. 2018 vydal rozhodnutí pod č. j. JMK 12301/2018, kterým dle ust. § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil Magistrátu města Brna k novému projednání.

3. Žalobce v žalobě uvedl, že po vrácení věci k novému projednání bylo rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 9. 7. 2018, rozhodnuto znovu, proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, a žalovaný pak dne 20. 9. 2018 rozhodl tak, jak v odůvodnění svého rozsudku nyní cituje krajský soud. Toto rozhodnutí tedy pak žalobce napadl žalobou a napadené rozhodnutí, stejně tak jako řízení tomuto rozhodnutí předcházející, žalobce považuje za nesprávné a nezákonné. Má za to, že žalovaný svým postupem porušil ust. § 2 odst. 3, 4 a 5 správního řádu a také ust. § 3 správního řádu, dle kterého, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Žalovaný porušil dle žalobce také ust. § 52 správního řádu, podle kterého správní orgán vždy provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.

4. Žalobce rozhodnutí žalovaného napadá, neboť je přesvědčen, že jeho vina nebyla v tomto řízení spolehlivě prokázána a navíc trvá na tom, že se výše uvedeného přestupku nedopustil.

5. Žalobce spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí a nezákonnost řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, v tom, že správní orgán I. stupně nedostatečně a nesprávně zjistil skutkový stav věci, což se odrazilo i v jeho nesprávných právních závěrech, přičemž tato pochybení prvoinstančního správního orgánu nenapravil ani žalovaný.

6. Poté, co byla věc prvoinstančnímu správnímu orgánu vrácena žalovaným k novému projednání, prvoinstanční správní orgán závazný právní názor žalovaného (žalovaný správnímu orgánu I. stupně vytkl to, že řádně neprověřil obhajobu žalobce spočívající v tom, že přes horizont mohl přijíždějící automobil X vidět až na poslední chvíli) příliš nerespektoval a otázkou, jestliže žalobce mohl přijíždějící automobil X za horizontem vidět či nikoliv, se zabýval pouze formálně, aniž by učinil vše potřebné pro objektivní zodpovězení této otázky.

7. Správní orgán I, stupně totiž namísto toho, aby objektivně na místě samém (na místě nehody) prověřil, zda mohl žalobce vozidlo řízené X vidět, tuto záležitost vyřešil takovým způsobem, že z provedených důkazů (z obsahu spisu) stále není možné přezkoumat, jestli žalobce mohl přijíždějící automobil X za horizontem vidět či nikoliv.

8. Správní orgán I. stupně totiž k prokázání této okolnosti provedl jako důkaz pouze „fotodokumentaci z místa DN vytisknutou z internetových stránek www.mapy.cz“. Z tohoto důkazu pak prvoinstanční správní orgán měl za prokázané, že žalobce musel vozidlo X za horizontem vidět. Tento závěr prvoinstančního správního orgánu pak „posvětil“ a označil za správný také žalovaný (aniž by vyhověl návrhu žalobce na provedení vyšetřovacího pokusu – rekonstrukce nehody – na místě činu). Žalobce je však přesvědčen, že takovéto provedení důkazu, jak to učinil prvoinstanční orgán, je nezákonné a neobjektivní. Z takto provedeného důkazu totiž vůbec nelze zjistit, z jaké výšky byla fotodokumentace z internetu pořízena (přesněji řečeno, z jaké výšky byl náhled na dané místo uskutečněn), zda z výšky 30 cm, 50 cm, 1 m, 2 m, 3 m či z jiné výšky, takže nelze vůbec ověřit, jestli byl tento náhled na dané místo uskutečněn za takových podmínek a z takové výšky, z jaké mohl danou křižovatku vnímat žalobce sedící jako řidič v autobuse. V tomto směru správní orgán ve svém rozhodnutí ze dne 9. 7. 2018 neuvádí vůbec nic, dokonce ani to, z jaké výšky žalobce křižovatku pozoroval.

9. Za této situace proto nelze vůbec porovnat, zda žalobce viděl křižovatku tak, jak byla tato křižovatka znázorněna na „fotodokumentaci z místa DN“, kterou si správní orgán I. stupně pořídil z internetových stránek www.mapy.cz.

10. Žalobce je proto přesvědčen, že správní orgán I. stupně neprovedl ohledně zmiňované stěžejní otázky řádné dokazování, které by splňovalo veškeré zákonem stanovené náležitosti, a které by splňovalo kritéria spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 dost. 1 Listiny základních práv a svobod. Je proto přesvědčen, že rozhodnutí založené na takto nesprávně provedeném dokazování nemůže z hlediska jeho práva na spravedlivý proces obstát, i přesto, žalobce výše uvedenou námitku uplatnil i v rámci svého odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu ze dne 9. 7. 2018, žalovaný na tuto bezesporu důvodnou námitku nebral zřetel, což odůvodnil tím, že z fotodokumentace pořízené na místě nehody vyplývá, že z místa nehody byl na ulici Dlouhou (odkud přijížděl X) dobrý rozhled. Ani žalovaný však v napadeném rozhodnutí neuvádí, z jaké přesné výšky byly tyto fotografie pořízeny.

11. Žalovaný sice v napadeném rozhodnutí uvádí, že tyto fotografie byly pořízeny „evidentně z výše přibližně kabiny osobního automobilu“, žalobce je však přesvědčen, že závěr správního orgánu o tom, z jaké výšky byly fotografie pořízeny, nemůže vycházet pouze z nepodložených domněnek a dedukcí správního orgánu, ale musí být podložen řádně provedeným dokazováním. Pokud je totiž ve fotodokumentaci uvedeno, z jaké výšky byly fotografie pořízeny, lze tento údaj považovat za prokázaný. Jestliže ale ve fotodokumentaci údaj o tom, z jaké výšky byly fotografie pořízeny, chybí, nelze tento údaj bez řádného prověření nahrazovat nepodloženými úvahami správního orgánu.

12. Kromě toho je třeba připomenout, že pro posouzení toho, zda žalobce mohl přijíždějící vozidlo X vidět, není podstatné, zda na ulici Dlouhou je vidět z předmětné křižovatky, ale podstatné je, zda na ulici Dlouhou bylo dobře vidět ještě před vjetím do křižovatky. Řidič vyjíždějící do křižovatky totiž musí dopravní situaci hodnotit ještě předtím, než do křižovatky vjede, nikoliv až v době, kdy už se v křižovatce nachází. Podle názoru žalobce by proto měla být otázka, zda je na ulici Dlouhou v Brně vidět či nikoliv, posuzována z místa, kde se autobus řízený žalobcem nacházel ještě před vjetím do křižovatky, nikoliv tedy až ze samotné křižovatky.

13. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je proto žalobce přesvědčen, že žalovaný stejně tak jako správní orgán I. stupně pochybil, když o meritu věci rozhodl, aniž by provedl vyšetřovací pokus – rekonstrukci předmětné události – na místě samém. Pouze v případě, že by totiž byla provedena rekonstrukce předmětné události na místě samém, by mohl správní orgán objektivně posoudit všechny okolnosti předmětné nehody, tedy posoudit, zda žalobce mohl ze svého sedadla v kabině autobusu vidět na dostatečně dlouhý úsek ulice Dlouhé v Brně, zda mohl za tmy vidět světla automobilu přijíždějícího z ulice Dlouhé, a především, zda mohl přijíždějící vozidlo vidět za takové dopravní situace, jaká byla v daném místě v době předmětné dopravní nehody.

14. Je totiž nutné poukázat na to, že ulice Dlouhá v Brně se od předmětné křižovatky stáčí mírně doprava (z pohledu žalobce) a proto na výhled žalobce mohlo mít vliv také to, zda se v levém odbočovacím pruhu nacházejícím se na ulici Dlouhé (tedy v jízdním pruhu, ze kterého se z ulice Dlouhé odbočuje doleva na ulici Jihlavskou) nacházel nějaký dopravní prostředek či nikoliv. Pokud by totiž dopravní orgány provedly rekonstrukci předmětné události na místě samém, zjistily by, že pokud by v levém odbočovacím pruhu na ulici Dlouhé stálo byť jen jediné vozidlo, nebyl by přes toto vozidlo automobil přijíždějící v prostředním pruhu určeném pro přímou jízdu (tedy v pruhu, ve kterém ke křižovatce přijížděl X) vůbec vidět.

15. Vzhledem k tomu, že správní orgány rozhodující v předmětné věci o vině žalobce vyšetřovací pokus – rekonstrukci předmětné události – na místě samém neprovedly, a ani z fotodokumentace pořízené na místě činu ani z fotodokumentace pořízené ze stránek www.mapy.cz neučinily žádný závěr ohledně toho, zda výhledu žalobce do ulice Dlouhé v Brně nemohly bránit případné dopravní prostředky nacházející se na ulici Dlouhá v levém odbočovacím pruhu, jsou rozhodnutí správních orgánů vydané v této věci nesprávná a vycházející z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.

16. Žalobce je proto přesvědčen, že již z tohoto důvodu lze napadené rozhodnutí žalovaného považoval za nesprávné a nezákonné, když toto rozhodnutí dokonce porušuje právo žalobce na spravedlivý proces.

17. Žalobce je také přesvědčen, že správní orgány obou stupňů dostatečně nezohlednily rychlou jízdu automobilu řízeného L. N. a její vliv na vznik dopravní nehody.

18. Rychlost jízdy vozidla řízeného X je přitom pro posouzení, zda se žalobce odpustil přestupku či nikoliv, velmi podstatná. Kdyby totiž vozidlo řízené X jelo rychlostí převyšující nejvyšší dovolenou rychlost, případně rychlostí nepřiměřenou dané dopravní situaci, bylo by to možné považovat za okolnost, kterou žalobce nemohl při realizaci odbočovacího manévru předvídat a předpokládat.

19. Správní orgány obou stupňů však ve vztahu ke skutečné rychlosti vozidla řízeného X neprovedly v podstatě vůbec žádné dokazování, přestože by rychlost jízdy vozidla X bylo možné zjistit např. znaleckým zkoumáním, založeném mj. na rozsahu a mechanismu poškození vozidla a obrubníku, když natolik rozsáhlé poškození vozidla a obrubníku, k němuž v uvedeném případě došlo, mohlo vzniknout jedině v případě vysoké rychlosti vozidla X.

20. Žalobce se každopádně domnívá, že správní orgány obou stupňů měly dostatek indicií (či dokonce důkazů) a informací o tom, že vozidlo řízené X přijíždělo ke křižovatce nepřiměřenou rychlostí, a proto měly za účelem správného a úplného zjištění skutkového stavu věci zjistit, jak vysoká tato rychlost byla.

21. I přes výše uvedené skutečnosti však správní orgány obou stupňů skutečnou rychlost vozidla řízeného X znalecky zkoumat nenechaly a rychlost vozidla X určily (či spíše odhadly) podle videozáznamu předmětné události samy, když tuto rychlost vypočetly (či spíše odhadly) z posledních několika metrů jízdy automobilu X, když dospěly k závěru, že v těchto posledních několika metrech jelo vozidlo X rychlostí přibližně 47 km/hod.

22. V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že rychlost, kterou vozidlo X přijíždělo ke křižovatce, nelze určovat podle posledních několika metrů jízdy tohoto vozidla, neboť je samozřejmé, že těchto posledních několik metrů jízdy X brzdil, aby se vyhnul střetu vozidel. Jakou rychlostí vozidlo X ke křižovatce přijíždělo, však z videozáznamu zjistit nelze.

23. Žalobce je tedy přesvědčen, že způsob, jakým správní orgány obou stupňů určovaly rychlost vozidla X, je naprosto nesprávný a neobjektivní, neboť nezohledňuje rychlost vozidla řízeného X před tím, než se toto vozidlo náhle objevilo v křižovatce, ale určuje (odhaduje) pouze rychlost tohoto vozidla v posledních metrech před nárazem do obrubníku.

24. Rychlost, jakou jelo vozidlo X v posledních metrech jízdy, tedy až v křižovatce, však není pro tuto věc až tak důležitá, neboť pro posouzení otázky viny žalobce je důležité pouze a jenom to, jakou rychlostí jelo vozidlo X před tím, než se v křižovatce nečekaně a náhle objevilo. Ohledně rychlosti vozidla X před vjetím do křižovatky však správní orgány žádné dokazování neprováděly.

25. Správní orgány dále pochybily také v tom, že si rychlost vozidla řízeného X posuzovaly samy, přestože nejsou znalcem z oboru dopravy a dopravních nehod.

26. Stejně tak lze správním orgánům vytknout, že při hodnocení skutkového stavu věci zcela pominuly výpovědi žalobce a svědka X o tom, že vozidlo řízené X vjelo do křižovatky vysokou rychlostí, která zcela zjevně překračovala nejvyšší povolenou rychlost.

27. V této souvislosti uvedl, že podle výpovědi X viděl tento vozidlo, které jelo před autobusem a taktéž odbočovalo doleva, na vzdálenost asi 100 m. Pokud by tedy X skutečně jel rychlostí 50 km/hod., jak uváděl ve své výpovědi, znamenalo by to, že jeho rychlost byla cca 14 metrů za sekundu.

28. Jestliže vozidlo, které jelo před autobusem řízeným žalobcem, X viděl vjíždět do křižovatky ze vzdálenosti asi 100 m, vjel by X svým vozidlem do křižovatky – při předpokládané rychlosti 50 km/hod. (14 m za sekundu) – za cca 7 vteřin od okamžiku, kdy vozidlo jedoucí před autobusem řízeným žalobcem vjelo do křižovatky. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že 7 vteřin je natolik dlouhá doba, že by křižovatkou za tuto dobu pohodlně projelo nejen vozidlo jedoucí před autobusem řízeným žalobcem, ale taktéž i autobus řízený žalobcem a případně i řada dalších vozidel. Jestliže ale za dobu, za kterou vozidlo řízené X ujelo oněch 100 m, stihlo křižovatkou projet pouze jedno vozidlo, znamená to, že rychlost vozidla řízeného X několikanásobně převyšovala nejvyšší povolenou rychlost 50 km/hod., neboť v opačném případě by měl autobus řízený žalobcem dostatek času pro realizaci odbočovacího manévru.

29. I tvrzení samotného X, že viděl vozidlo jedoucí před autobusem řízeným žalobcem vjíždět do křižovatky na vzdálenost asi 100 m, tedy jednoznačně svědčí o tom, že X přijížděl ke křižovatce extrémně vysokou rychlostí, několikanásobně převyšující nejvyšší povolenou rychlost, což má zásadní vliv na posouzení, zda se žalobce přestupku nedání přednosti v jízdě dopustil či nikoliv.

30. Kromě toho je nutné uvést, že pakliže správní orgány z videozáznamu pořízeného při dopravní nehodě odhadovaly, že vozidlo X vjíždělo do křižovatky rychlostí přibližně 47 km/hod., jednalo se s ohledem na to, že se událost odehrála v nepřehledné a velmi frekventované křižovatce, o rychlost bezesporu nepřiměřeně vysokou.

31. Jak z provedeného dokazování (zejména pak z výpovědi žalobce a X) vyplývá, že jakmile se vozidlo X v křižovatce objevilo, žalobce autobus zastavil a v jízdě nepokračoval, čímž umožnil X se autobusu vyhnout a křižovatkou projet. Toto je ostatně patrné nejen z výpovědi žalobce a svědka X, ale taktéž i ze všech dalších ve věci provedených důkazů, ze kterých vyplynulo, že autobus v křižovatce zastavil a v odbočovacím manévru nepokračoval, díky čemuž nedošlo ke střetu autobusu s vozidlem X.

32. Z provedených důkazů tedy vyplývá, že pokud by X jel přiměřenou rychlostí (a to rychlostí odpovídající nepřehlednosti a frekventovanosti křižovatky), autobusu by se bez jakékoli kolize vyhnul (případně by před autobusem dokázal své vozidlo zastavit) a k žádné nehodě by nedošlo.

33. Žalobce je přesvědčen, že povinnost počínat si obezřetně a opatrně má nejen řidič vozidla, které odbočuje na křižovatce vlevo (a který by tedy měl dávat přednost protijedoucím vozidlům), ale tuto povinnost má i řidič vozidla majícího při projíždění křižovatkou přednost v jízdě. Pokud si totiž takový řidič při projíždění křižovatkou nepočíná obezřetně a do křižovatky vjede vysokou rychlostí překračující nejvyšší povolenou rychlost, případně i rychlostí nepřiměřenou dané dopravní situaci, vytváří tím situaci, kdy protijedoucí vozidla, která jsou povinna mu dát přednost, mají značně ztíženou možnost reagovat na jeho nepřiměřenou rychlost, takový řidič tak vytváří velice nebezpečnou dopravní situaci.

34. Žalobce má tedy za to, že pro správné a spravedlivé rozhodnutí o meritu věci je velmi podstatné, zda vozidlo řízené X vjelo do křižovatky vysokou rychlostí převyšující nejvyšší povolenou rychlost, případně rychlostí nepřiměřenou dané dopravní situaci, neboť tato okolnost má zásadní vliv především pro posouzení subjektivní stránky jednání žalobce. Pokud by totiž bylo zjištěno, že vozidlo řízené X přijíždělo ke křižovatce nepřiměřenou rychlostí, což žalobce rozhodně nemohl předvídat a očekávat, nebyla by v případě jeho jednání naplněna subjektivní stránka předmětného přestupku, tedy zavinění ve formě nedbalosti.

35. Jak již bylo výše uvedeno, správní orgány při svém rozhodování o meritu věci dostatečně nezohlednily vertikální členění terénu.

36. Správní orgány obou stupňů totiž nebraly příliš v úvahu, že terén v okolí předmětné křižovatky je vertikálně členěn tak, že ulice Jihlavská i s přiléhající částí ulice Kamenice se nachází na rovině (ve vodorovné poloze), zatímco ulice Dlouhá vede od předmětné křižovatky z kopce dolů.

37. Přitom tato okolnost je pro posouzení, zda žalobce mohl vozidlo řízené X po celou dobu jeho jízdy vidět, velmi podstatná. Vezmeme-li totiž v úvahu, že se událost stala v pozdních večerních hodinách – za plné tmy, je zřejmé, že z vozidla X mohly být ve tmě vidět jenom přední reflektory. Protože se reflektory vozidla X nacházejí jen několik desítek centimetrů nad vozovkou, je z vertikálního členění terénu zřejmé, že se reflektory (světla) vozidla X musely alespoň po krátkou dobu před projetím křižovatky nacházet – z pohledu žalobce – za horizontem, a proto po určitou dobu nemohly být z pozice, ve které v autobuse seděl žalobce, vidět.

38. Pokud by tedy vozidlo řízené X skutečně jelo vysokou rychlostí, jak je patrné z řady ve věci provedených důkazů, mohlo by to potvrzovat výpovědi žalobce a svědka X o tom, ž se vozidlo X najednou, zpoza horizontu, objevilo v křižovatce, do které doslova vlétlo nepřiměřenou rychlostí.

39. Tuto okolnost však správní orgány obou stupňů nebraly vůbec v úvahu, když v tomto ohledu provedly jako důkaz pouze fotodokumentaci pořízenou z internetových stránek www.mapy.cz, z které však není možné posoudit, jestli žalobce mohl vozidlo řízené X před křižovatkou vidět.

40. Skutkové závěry obou správních orgánů tedy vycházejí z nedostatečně zjištěného stavu věci, když správní orgány řádně neprověřily možnost, že vozidlo řízené X nemuselo být v daný okamžik před vjetím do křižovatky vidět, neboť se nacházelo za horizontem.

41. Žalobce proto v tomto ohledu oběma správním orgánům navrhl, aby bylo dokazování doplněno o vyšetřovací pokus na místě samém, ze kterého by mohlo být zjištěno, zda žalobce musel z pozice, ve které se nacházel, vidět světla vozidla řízeného X, a to po celou dobu, kdy se toto vozidlo blížilo po ulici Dlouhá k předmětné křižovatce. Správní orgány obou stupňů však tomuto důkaznímu návrhu žalobce bez dostatečného vysvětlení nevyhověly, čímž porušily právo žalobce na spravedlivý proces.

42. Jak z meritorních rozhodnutí správních orgánů a taktéž i z provedených důkazů vyplývá, lze důkazy provedené v této věci tedy rozdělit na dvě skupiny.

43. První skupinu tvoří výpovědi žalobce a svědka X, které hovoří o tom, že vozidlo řízené X vjelo do křižovatky nečekaně a vysokou rychlostí a že toto vozidlo nebylo při zahájení odbočovacího manévru žalobce za křižovatkou vidět.

44. Do druhé skupiny důkazů lze pak zařadit pouze a jenom výpověď X, který tvrdil, že jel rychlostí přibližně 50 km/hod., a že do křižovatky neočekávaně nevjel.

45. Jak je tedy vidět, důkazní situaci lze v naznačeném směru charakterizovat jako „tvrzení proti tvrzení“, když jedna verze skutkového děje je založená na tvrzení dvou osob (žalobce a X), zatímco druhá verze je založena na tvrzení jedné osoby (X).

46. Správní orgány, aniž by se zabývaly věrohodností jednotlivých výpovědí, se při svém rozhodování o meritu věci přiklonily k verzi popisované X, přestože proti této verzi stojí tvrzení dvou dalších osob, jejichž věrohodnost nebyla jakkoli zpochybněna.

47. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani odkaz žalovaného na videozáznam předmětné dopravní nehody, ze kterého žalovaný dovozoval, že rychlost vozidla X nepřiměřená nebyla. Jak již totiž bylo výše uvedeno, rychlost, kterou vozidlo X přijíždělo ke křižovatce, nelze určovat podle posledních několika metrů jízdy tohoto vozidla zachyceného na videozáznamu, neboť je samozřejmé, že těchto posledních několik metrů jízdy X brzdil, aby se vyhnul střetu vozidel. Jakou rychlostí vozidlo X ke křižovatce přijíždělo, pak z videozáznamu zjistit nelze.

48. Žalobce je proto přesvědčen, že skutkové závěry obou správních orgánů nevychází ze spolehlivě prokázaných skutečností, ale toliko z nepodložených domněnek správního orgánu, které si z provedených důkazů vybraly pouze to, co bylo možné použít v neprospěch žalobce, přičemž skutečnosti svědčící v jeho prospěch vůbec nevzaly v úvahu. Tímto postupem tedy správní orgány obou stupňů porušily zásadu „in dubio pro reo“, čímž zásadním způsobem zasáhly do ústavně zaručených práv žalobce.

49. S ohledem na skutečnosti shora uvedené proto navrhoval žalobce, aby krajský soud vydal rozsudek, kterým napadené rozhodnutí žalovaného zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení.

50. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný s žalobou nesouhlasil a uvedl, že žalobce v žalobě většinou pouze opakuje svoje stanovisko ze správního řízení, nijak konkrétně nereaguje na jejich vypořádání provedené žalovaným v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 20. 9. 2018.

51. Žalovaný jako vypořádání žalobních námitek zejména odkázal na odůvodnění svého žalobou napadeného rozhodnutí (resp. i rozhodnutí správního orgánu I. stupně), v němž jsou všechna tvrzení a všechny návrhy žalobce vyvráceny a vypořádány.

52. Kromě souhrnného vypořádání žalobních námitek pak žalovaný k jednotlivým žalobním námitkám žalobce uvedl toto:

53. K výhradě žalobce, že se prvoinstanční správní orgán neřídil závazným názorem žalovaného vyslovený v rozhodnutí ze dne 24. 1. 2018, žalovaný uvedl, že odkazuje zejména na bod 7 odůvodnění svého žalobou napadeného rozhodnutí. V něm se zabýval totožnou námitkou žalobce a přijal závěr, že: „Prvoinstanční orgán pak v řízení následujícím po vrácení věci splnil vše, co bylo ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 24. 1. 2018 stanoveno – provedl dokazování k dohlednosti do ulice Dlouhé (viz č.l. 76 – 79 a 83 spisu), ověřil údaje v protokolu o nehodě a plánku k nehodě (č.l. 58 – 61 spisu) a vyhodnotil rychlost jízdy X z videozáznamu (odůvodnění napadeného rozhodnutí). Fakt, že s výsledkem tohoto dokazování a hodnocení důkazů ze strany prvoinstančního orgánu obviněný nesouhlasí, neznamená, že se prvoinstanční orgán neřídil názorem odvolacího orgánu obsaženým ve zrušujícím rozhodnutí.“ Žalovaný tedy jen opětovně konstatuje, že prvoinstanční orgán se při svém druhém rozhodování ve věci řídil jeho závazným právním názorem a obstaral podklady potřebné pro řádné posouzení věci.

54. Pokud jde o další žalobní námitku týkající se přehlednosti resp. nepřehlednosti uvedené křižovatky a výhledu do ulice Dlouhé, žalovaný k tomuto žalobnímu bodu uvádí následující:

55. Odkazuje zejména na body 11 – 13 odůvodnění svého rozhodnutí. V nich se podrobně zabýval vyhodnocením podkladů, které dávaly informace o přehlednosti křižovatky a výhledu do ulice Dlouhé. Šlo o několik fotografií, a to jednak obsažených na CD, které bylo součástí policejního spisu, a jednak fotografii z veřejně dostupných zdrojů (www.mapy.cz, listy č. 77 - 79 spisu prvoinstančního orgánu) a dále o výsledek měření na tomto portále (www.mapy.cz, list č. 76 spisu). Výslovně např. žalovaný k otázce, zda jsou takové fotografie průkazné ve vztahu k dohlednosti a možnosti obviněného vidět protijedoucí vozidlo, uvedl, že fotografie na CD jsou pořízeny z pozice řidiče osobního automobilu, což vyplývá ze srovnání s ostatními osobními automobily na fotografiích. Fotografie z veřejně dostupných zdrojů (č.l. 77 – 79 spisu) pak evidentně byly pořízeny z pozice vyšší, než je pozice řidiče osobního automobilu, a to přibližně z polohy těsně nad střechou osobního automobilu, přičemž to je pozice srovnatelná s pozicí řidiče autobusu, jak byl žalobce. Vyšší pozice žalobce, než je pozice řidiče osobního automobilu potom vyplynula z videozáznamu, kde byly vedle sebe současně zachyceny osobní automobil řidiče X a autobus řízený obviněným. Na fotografiích dokumentujících výhled z pozice řidiče osobního automobilu potom je vidět protijedoucí automobil v ulici Dlouhé (zejména fotka č. 3 na CD), a to jeho přední kapota motoru, přední světla a kabina řidiče. Z fotografií z veřejně dostupných zdrojů (č.l. 77 – 79 spisu) pořízených z pozice vyšší, než je pozice řidiče osobního automobilu (obdobné pozici řidiče autobusu) vyplynulo, že je vidět celá vozovka ulice Dlouhé až k zábradlí na mostu v ulici Dlouhé nad tramvajovou tratí (č.l. 79), k němuž prvoinstanční orgán prostřednictvím webové služby změřil vzdálenost 248 km (č.l. 76 spisu). Ze všech těchto fotografií vyhodnocených v souladu se skutečnostmi patrnými z videozáznamu vyplynulo, že výhled do ulice Dlouhé měl žalobce dobrý, a nic mu nemohlo zůstat skryto v důsledku horizontu (vertikálního členění terénu). Jednotlivé podklady je potřeba vyhodnocovat ve vzájemné souvislosti, nikoli izolovaně, jako to činí žalobce, když namítá, že není patrné, z jaké přesně výšky byly fotografie pořizovány. Není sice zaznamenána přesná výška snímacího zařízení u jednotlivých snímků, jež jsou součástí spisu, ale z toho, jak jsou na nich nasnímána okolní vozidla, případně okolí celkově, lze učinit velmi spolehlivý závěr, o pozici snímacího zařízení a s ohledem na obsah videozáznamu je také možné učinit závěr o tom, že žalobce měl jako řidič autobusu vyšší pozici, než je pozice řidiče osobního automobilu. Pro účely závěru o dohlednosti do ulice Dlouhé byly shromážděny podklady dostatečné, byly v rámci rozhodnutí žalovaného podrobně interpretovány (viz např. zmíněné body 11 – 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a žalovaný tak oprávněně učinil závěr, že „Fotografie z internetových stránek i fotografie předané policisty prokazují výhled z křižovatky do ulice Dlouhé; fakt, že fotografie z internetových stránek jsou pohledem z vyšší pozice, než je pozice řidiče osobního automobilu, není na závadu, neboť i obviněný byl při řízení autobusu výš, než je pozice řidiče osobního automobilu (což je patrné např. z videozáznamu, kde jsou obě vozidla v určitý okamžik vedle sebe). Obsah těchto fotografií je tedy ve vztahu ke zjištění výhledu obviněného relevantní, ba přímo vhodný. Je z něho potom patrné, že na ulici Dlouhé není žádné místo, které by bylo skryto za horizontem, naopak pozorovatel v pozici vyšší, než je pozice řidiče standardního osobního automobilu, vidí i vozovku ulice Dlouhé“ (viz také bod 37 odůvodnění rozhodnutí žalovaného). Proto je oprávněným i závěr žalovaného, že důkaz rekonstrukcí byl za daných okolností nadbytečný (bod 39 rozhodnutí žalovaného).

56. Poklud žalobce namítal, že jeho dohlednost do ulice Dlouhé měla být zkoumána pro stav, kdy byl ještě před nájezdem do křižovatky, je třeba uvést, že fotografie na CD (zejména č. 1 – 3), jak je z toho, co zobrazují, patrné, dávají informace právě ještě z místa před křižovatkou z ulice Kamenice [viz definice hranice křižovatky podle § 2 písm. x) zákona č. 361/2000 Sb.]. Mimo to povinnost dát přednost v jízdě není omezena na okamžik před najetím do křižovatky. Tato povinnost existuje po celou dobu jízdního manévru odbočování – viz znění § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. Žalobce tedy měl povinnost buď nezahájit jízdní úkon, nebo v něm nepokračovat, pokud by musel řidič s právem přednosti v jízdě náhle měnit směr nebo rychlost jízdy – viz § 2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb. Neboli pokud by se jeho rozhledové poměry významně měnily v průběhu nájezdu do křižovatky nebo průjezdu přes ni, měl tomu přizpůsobit svoji jízdu.

57. Prostřednictvím poukazů na vertikální členění terénu žalobce zpochybňoval a opět v žalobě zpochybňuje svoje zavinění na nedání přednosti v jízdě. Není pravdou, že by charakter místa nebyl ze strany správních orgánů zohledněn. Žalovaný se podrobně zabýval místem nehody i s ohledem na fakt, že ulice Dlouhá se od křižovatky svažuje. Z provedených důkazů fotografiemi místa vyvodil, že do ulice Dlouhé je dobrý výhled i přesto, že se svažuje a nic nezůstává skryto za horizontem. K tomu podrobněji body 12 a 37 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a shrnutí a citace výše v bodě 7 tohoto vyjádření. Žalobce sám kromě toho při své výpovědi před prvoinstančním orgánem dne 24. 8. 2017 potvrdil, že měl do ulice Dlouhé do protisměrného pruhu dostatečný rozhled, viděl před sebe do protisměrného pruhu daleko (č.l. 38 spisu).

58. Dále se žalovaný vyjádřil k existenci zavinění žalobce i tak, že „dopravně technický stav komunikace je skutečností, které musí řidič přizpůsobit svoji jízdu [§ 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.]. V případě, že by měl řidič s povinností dát přednost v jízdě omezený výhled směrem, odkud přijíždějí vozidla s právem přednosti v jízdě, pak musí daným místem projíždět o to opatrněji. Omezený výhled sám o sobě automaticky neznamená nedostatek zavinění na porušení povinnosti dát přednost v jízdě.“ Viz bod 13 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

59. Totéž lze konstatovat k dalšímu tvrzení žalobce, ač to neuvádí výslovně, reálně míří na otázku svého zavinění na nedání přednosti v jízdě, a sice že jeho výhled mohlo omezit vozidlo v ulici Dlouhé, které by se nacházelo v levém odbočovacím pruhu (směrem na Jihlavskou). I pokud by to tak bylo, nic by to neměnilo na zavinění žalobce, protože jestliže mu ve výhledu na jízdní pruh, odkud se mohlo blížit protijedoucí vozidlo s právem přednosti v jízdě, něco bránilo, měl tomu své odbočování přizpůsobit, tedy nerozjíždět se do křižovatky až do doby, kdy by bylo zřejmé, že žádné vozidlo s právem přednosti v jízdě se neblíží (viz k tomu také bod 13 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí). Z videozáznamu nadto vyplývá, že po rozsvícení zeleného signálu pro směr z ulice Kamenice žádné vozidlo do ulice Dlouhé neodbočovalo, a to ani v relevantní souvislosti poté, co došlo k nedání přednosti v jízdě ze strany žalobce. Řidič X se hned po události v noci 29. 12. 2016 vyjádřil tak, že před ním, ani za ním, ani vedle v jízdních pruzích nejela žádná vozidla (viz č.l. 5 spisu). A zejména ani obviněný nikdy ve správním řízení neuplatnil tvrzení, že by mu výhled do ulice Dlouhé zakrývalo vozidlo odbočující z dlouhé doleva na Jihlavskou. Naopak, jak uvedeno v bodě 9, při své výpovědi před prvoinstančním orgánem dne 24. 8. 2017 potvrdil, že měl dostatečný rozhled, viděl před sebe daleko do protisměrného pruhu (č.l. 38 spisu). V žalobě hypotetickou konstrukci, že se v ulici Dlouhé mohlo nacházet v levém odbočovacím pruhu vozidlo, naznačuje poprvé, byť z formulace („…zda se v levém odbočovacím pruhu nacházejícím se na ulici Dlouhé … nacházel nějaký dopravní prostředek …“) není zřejmé, jestli tvrdí, že to tak bylo, nebo to netvrdí. Žalobce nemůže vytýkat správním orgánům, že neprověřovaly skutečnosti, které sám jako účastník události neuplatnil. Viz k tomu stejně jako v prvním rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2018, závěr Nejvyššího správního soudu vyjádřený v usnesení jeho rozšířeného senátu č. j. 10 As 24/2015-71, že správní orgán není povinen, ani reálně nemůže, za účastníka domýšlet všechna myslitelná nebo i nepravděpodobná tvrzení. Lze tak po zvážení všech naznačených souvislostí konstatovat, že se žádné vozidlo v levém odbočovacím pruhu na ulici Dlouhé nenacházelo, tedy nebránilo žalobci ve výhledu.

60. Ohledně další žalobní námitky týkající se rychlosti jízdy protijedoucího vozidla X, žalovaný uvedl, že odkazuje zejména na body 14 – 23 odůvodnění svého rozhodnutí. v nich se otázkou rychlosti jízdy řidiče X podrobně zabýval. Jelikož tyto žalobní námitky žalobce jsou opět pouze opakováním dříve ve správním řízení uplatněných tvrzení, žalovaný opakuje svoji reakci na ni. Především tedy – rychlost jízdy druhého řidiče může být ve vztahu k posouzení odpovědnosti žalobce za nedání přednosti v jízdě významná za určitých předpokladů (viz body 9, 18 a 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobcova povinnost by ovšem existovala i ve vztahu k řidiči, který by překročil dovolenou rychlost, podstatná z hlediska odpovědnosti žalobce by rychlost jízdy vozidla s právem přednosti v jízdě byla až v okamžiku, když by žalobci znemožnila dát přednost v jízdě.

61. Není dále pravdou, že by ohledně rychlosti jízdy řidiče X nebyly provedeny žádné důkazy. Závěry týkající se rychlosti jízdy byly činěny z videozáznamu, z charakteru místa (dohlednost do ulice Dlouhé), k rychlosti jízdy se vyjadřovaly všechny osoby, které byly v souvislosti s nehodou vyslechnuty. Správní orgány dospěly k závěru, že z podkladů bez pochybností vyplývá, že rychlost jízdy řidiče X nebyla extrémní a neznemožňovala žalobci splnit povinnost dát přednost v jízdě (viz např. body 14 – 20 a 38 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí).

62. Není pravdou, že by si správní orgány nemohly učinit vlastní skutkový závěr o rychlosti jízdy řidiče X, a že by k takovému závěru bylo nutně třeba znaleckého zkoumání. K tomu blíže bod 14 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Závěr o rychlosti jízdy řidiče X bylo potřeba učinit v tom směru, zda tato rychlost nebyla natolik vysoká, že žalobci znemožnila splnit povinnost dát přednost v jízdě. Ve vztahu k tomuto závěru bylo možno využít videozáznam, zjištění o charakteru místa (dohlednosti), poškození vozidla řidiče X a vyjádření osob k nehodě vyslechnutých. Odečtení rychlosti jízdy z videozáznamu bylo triviální matematickou operací, k níž není třeba žádných odborných znalostí. Znalecký posudek je třeba ve správním řízení zajistit pouze tehdy, jestliže rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž úřední osoby nemají odborné znalosti a nelze je opatřit od jiného správního orgánu.

63. Jestliže žalobce tvrdí, že správní orgány pominuly jeho vlastní vyjádření a vyjádření svědka X k rychlosti jízdy X, není to pravdou. Ze všech pasáží odůvodnění rozhodnutí žalovaného (a koneckonců i prvoinstančního orgánu), které se věnovaly rychlosti jízdy řidiče X, je jednoznačně patrné, že a proč správní orgány verzi žalobce o extrémní rychlosti jízdy X nepřijaly. Krom toho se žalovaný věrohodností tvrzení žalobce zabýval speciálně i v bodech 16, 17 a 25 odůvodnění svého žalobou napadeného rozhodnutí a věrohodností svědka X v bodě 24.

64. Jestliže žalobce dovozuje vysokou rychlost X z jeho tvrzení, že viděl vozidlo jedoucí před žalobcem na vzdálenost 100 m, přičemž pokud by jel rychlostí 50 km/hod., musel by žalobce již křižovatkou projet, pak tato úvaha má nedostatky v tom, že jednak se údaj X nevztahuje k vozidlu řízenému žalobcem, ale především vychází z údaje s neověřenou správností (tj. že N.viděl vozidlo, které odbočovalo před autobusem právě na vzdálenost 100 m). Šlo o pouhý odhad („asi…“) řidiče X, který učinil při výpovědi dne 25. 65. 2017, ovšem zda byl tento odhad správný, není ověřitelné. Subjektivní vnímání fyzikálních veličin je záležitost velmi individuální a údaj osoby o vzdálenosti (případně jiných fyzikálních veličinách) je vždy třeba brát s rezervou. Naopak úvahy o rychlosti jízdy řidiče X, které vedly správní orgány, vycházejí nikoli z neověřitelných a přirozeně sotva přesných odhadů osob, nýbrž z údajů exaktních – primárně z videozáznamu, který obsahuje měření času, dále z protokolu o nehodě, který obsahuje údaje o rozměrech místa a z výsledku měření vzdálenosti pomocí webové služby. Ostatně jestliže žalobce vychází z údaje X o vzdálenosti, na kterou viděl v křižovatce vozidlo, jako z údaje přesného, proč zpochybňuje jeho jiný údaj týkající se jeho rychlosti jízdy. Úvahy žalobce v tomto směru jsou tedy značně selektivní.

65. Žalobce v žalobě stejně jako dříve ve správním řízení tvrdí, že i rychlost jízdy 47 km/hod. by byla nepřiměřená okolnostem. K tomu se žalovaný podrobně vyjádřil v bodě 23 odůvodnění svého rozhodnutí. Může nyní jen zopakovat, že „konkrétní okolnosti spočívaly v tom, že křižovatka je v zásadě přehledná [k dohlednosti obviněného viz bod (11)], provoz nebyl hustý. Jak vyplývá z videozáznamu – obviněný byl v dané frekvenci semaforu druhým odbočujícím vozidlem, řidič N. byl prvním vozidlem, které jelo přímo, žádné vozidlo před těmito vozidly nejelo přímo směrem z ulice Kamenice, žádné neodbočovalo z Dlouhé doleva. Místo bylo osvětleno veřejným osvětlením, žádné negativní vlivy dohlednost a viditelnost nezhoršovaly. Na dostatečnost veřejného osvětlení lze usuzovat na základě videozáznamu i fotografie č. 4 na CD; tomu odpovídá i informace z protokolu o nehodě – v době ohledání noční doba, jasno, veřejné osvětlení v činnosti bez závad. Viditelnost a rozhledové podmínky dobré. Nelze se tedy ztotožnit s odvolacím poukazem obviněného na „plnou tmu“ a možnost vidět jen reflektory – fotografie i videozáznam prokazují, že veřejné osvětlení umožňovalo vidět i neosvětlené, resp. nesvítící předměty. Nebyly tedy dány žádné okolnosti, které jsou typické pro situace, kdy dovolená rychlost jízdy může být nepřiměřenou (kluzký povrch vozovky, překážky bránící rozhledu, hustý provoz, v to počítán i provoz chodců). Odvolací orgán, ačkoli neposuzuje jednání řidiče N. z hlediska jeho odpovědnosti za přestupek, může opět [stejně jako v bodech (19), (20), nebo (22)] konstatovat, že jeho rychlost jízdy se nejeví jako nepřiměřená dané situaci, a už vůbec ne jako výlučná příčina toho, že nedostal od obviněného přednost v jízdě.“

66. K námitkám obsaženým v žalobě týkající se toho, že v důsledku nedovolené a nepřiměřené rychlosti jízdy řidiče X, není u obviněného dána subjektivní stránka přestupku, žalovaný uvedl, že žalobce tedy namítá absenci svého zavinění na nedání přednosti v jízdě, a to tím, že pokud jel protijedoucí řidič ke křižovatce nepřiměřenou rychlostí, žalobce to nemohl předvídat a očekávat, čímž byl u něj dán nedostatek zavinění na nedání přednosti v jízdě. Toto tvrzení je nepřípadné už proto, že žalobce podle svých vyjádření protijedoucí vozidlo vůbec před příjezdem do křižovatky neviděl. Příčinou nedání přednosti jízdy tedy nemohlo být, že nečekal, že pojede tak rychle, ale fakt, že ho vůbec neviděl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 903/2016). Krom toho na žádnou extrémní rychlost jízdy řidiče X nic objektivního neukazuje (pouze subjektivní tvrzení žalobce a jeho spolujezdce), viz podrobněji body 14 – 20, 22 a 23 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

67. Jestliže žalobce uvádí, že umožnil protijedoucímu řidiči vyhnout, pak je faktem, že nedošlo ke střetu, což je nutno ovšem přičíst i reakci řidiče X, který před autobusem vyhnul ze své trajektorie jízdy. Zdůvodnění, proč i za takových okolností jde ze strany žalobce o nedání přednosti v jízdě, žalovaný podal zejména v bodech 10 a 32 odůvodnění svého rozhodnutí. podstatné je, že žalobce protijedoucího řidiče donutil k náhlému zásahu do řízení, což ani sám nezpochybňuje.

68. Žalobce pak v žalobě se snaží naznačit, že ohledně události byly dány jen dvě protichůdné skupiny důkazů spočívající ve vyjádření zúčastněných osob. S tím v žádném případě žalovaný nesouhlasí. Uvedl, že velmi podrobně analyzoval všechny shromážděné, ve věci relevantní podklady a svoje úvahy rozvedl ve svém rozhodnutí. Z něho je patrné, že právě vyjádření zúčastněných osob bylo hodnoceno velmi kriticky a že rozhodujícími podklady byl videozáznam a fotografie hodnocené spolu s údaji o místu nehody z protokolu o nehodě. Z videozáznamu, který je bezprostředním, nezprostředkovaným důkazem o průběhu nehodového děje, lze vyvozovat rychlost jízdy X (s použitím údajů z protokolu o nehodě), z fotografií lze vyvozovat, jaké měl žalobce rozhledové možnosti. Vzájemným porovnáním videozáznamu a fotografií pak lze dovozovat, že fotografie jsou k učinění závěru o dohlednosti do ulice Dlouhé vhodné, protože žalobce jako řidič autobusu měl vyšší pozici než řidič osobního automobilu (viz videozáznam) a některé z fotografií jsou pořízeny právě z vyšší pozice, než je pozice řidiče osobního automobilu. Z videozáznamu lze potom bez pochybností dovodit i to, že žalobce při podání vysvětlení dne 2. 1. 2017 uváděl nepravdivé údaje ohledně průběhu událostí poté, co došlo k minutí vozidel.

69. Žalovaný je přesvědčen, že jeho rozhodnutí je ve spojení s rozhodnutím prvoinstančního orgánu zákonné a správné a žaloba není důvodná.

70. Krajský soud žalobu shrnuje tak, že žalobce má v podstatě dvě žalobní námitky, tvrdí, že se přestupkového jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil a že k dopravní nehodě, při níž bylo poškozeno vozidlo řidiče X došlo tak, že tento řidič doslova „vletěl“ do křižovatky, jel tedy dle žalobce rychlostí, která značně převyšovala povolenou rychlost a navíc situace v křižovatce byla značně ztížena tím, že terén v křižovatce není dostatečně přehledný, když událost se odehrála tedy v nepřehledné a značně frekventované křižovatce, kdy řidič autobusu přes horizont neviděl přijíždějící automobil řidiče X, a spatřil ho až na poslední chvíli.

Posouzení věci krajským soudem

71. Žaloba není důvodná.

72. Soud konstatuje, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, „dále jen s.ř.s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s.ř.s.).

73. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

74. V dané věci se žalobce podanou žalobou domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně (bylo změněno pouze ve výroku o nákladech řízení).

75. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami.

76. Krajský soud v Brně měl k dispozici správní spisy obou orgánů, když součástí správního spisu je i spis policejní, v němž se nachází oznámení přestupku, úřední záznam o podání vysvětlení X, úřední záznam o podání vysvětlení X, úřední záznam ohledně stanoviska k dopravní nehodě X, Protokol o nehodě v silničním provozu vy pracovaný dne 29. 12. 2016 Dopravním inspektorátem Policie ČR, Městské ředitelství Brno, včetně plánku křižovatky, dále pak fotodokumentace plus videozáznam, výpis z evidenční karty řidiče X. Správní orgán zahájil řízení o přestupcích dne 2. 5. 2017 a předvolal k ústnímu jednání oba řidiče, a to XiX.

77. Oba byli v průběhu správního řízení vyslechnutí, oba se k věci podrobně vyjádřili a dále byl proveden výslech svědka X, spolujezdce na předním sedadle v autobuse, který řídil X a dále se pak ve správním spise nachází opětovně plánek uvedené křižovatky, včetně tří fotografií uvedené křižovatky pořízené dne 18. 4. 2018.

78. Po zhodnocení všech uvedených důkazů soud dospěl k závěru, že skutkový stav ze strany správních orgánů byl náležitě zjištěn, bylo postaveno na jisto, že žalobce se přestupkového jednání, tedy nedání přednosti v jízdě protijedoucímu osobnímu motorovému vozidlu, tak jak je popsán ve výroku prvostupňového rozhodnutí, dopustil.

79. Má za to, že ani jedna z žalobních námitek důvodná není.

80. Pokud žalobce namítá, že k dopravní nehodě, kdy došlo k poškození vozidla X, došlo zejména v důsledku značného překročení rychlosti jízdy řidiče X, kdy tento se dle žalobce doslova „vřítil“ do křižovatky, v žádném případě prokázáno nebylo. Pokud jde o samotného žalobce, ten v úředním záznamu o podání vysvětlení z 2. 1. 2017, tedy pouze několik dnů po uvedené dopravní nehodě, policií sdělil, že se necítí vinen za dopravní nehodu, druhého řidiče vůbec neviděl, ačkoliv se do protisměru díval před samotným započetím úkonu odbočení a jeho rychlost dle názoru žalobce nebyla 50 km/hod.

81. Pokud jde o řidiče X, ten od počátku uváděl, že jeho jízda byla kolem 50 km/hod. a pokud jde o spolujezdce žalobce svědka X, ten v úředním záznamu z 2. 1. 2017 o rychlosti jízdy X vůbec nehovořil.

82. Teprve s odstupem času v průběhu správního řízení, kdy žalobce byl vyslýchán po 8 měsících od uvedené události, začal hovořit o tom, že rychlost vozidla X musela být vysoká, neboť toto auto doslova „vylétlo“ do křižovatky, a proto ho řidič X, když do křižovatky najížděl, vůbec neviděl, a totéž uváděl pak svědek X dne 24. 7. 2017, tedy 7 měsíců od uvedené dopravní nehody, uvedl, že řidič X, poté, co se žalobce rozjel, proti nim vyjel nepřiměřenou rychlostí.

83. Jak žalobce, tak svědek X, spolujezdce žalobce, však shodně u výslechu před správním orgánem uvádí, že před najetím do křižovatky měl žalobce řádný rozhled do protisměru, do křižovatky bylo vidět, jak oba shodně uvedli, daleko, takže v tomto směru má soud za to, že v žádném případě nemohl jet řidič X nepřiměřenou rychlostí, tedy rychlostí značně převyšující 50 km/hod., když žalobce sám uváděl, že měl do křižovatky řádný rozhled, viděl daleko, takže pokud by řidič N. vyjel do křižovatky nepřiměřenou rychlostí, a žalobce nemohl stačit zareagovat, nenastala by taková situace, jak nastala, a to i ohledně poškození vozidla řidiče X.

84. Pokud jde o poškození vozidla řidiče X, k němuž došlo, dle názoru soudu, a vyplývá to ze všech důkazů (tedy z výslechu žalobce, X, svědka X, i z Protokolu o nehodě v silničním provozu vypracovaný policií, jednalo se v případě vozidla X o drobnější poškození vozidla, které bylo způsobeno tím, že řidič N. v křižovatce při vyhýbání se vozidlu – autobusu řidiče X, narazil do obrubníku.

85. Kdyby jel řidič X nepřiměřenou rychlostí a doslova „vlétl“ do křižovatky, rozhodně by následky uvedené dopravní nehody byly zcela jiné, zřejmě by musel dojít ke střetu vozidel a poškození vozidla X by bylo zcela jiného charakteru, než drobné poškození, když po uvedené dopravní nehodě. na „první pohled“, kdy vozidlo shlédl jak žalobce, tak řidič X, došlo k poškození pouze předního kola s diskem (později X, při podrobnější prohlídce vozidla zjistil ještě další drobnější poškození vozidla a spojil se telefonicky s žalobcem).

86. Soud tedy uvádí, že vzhledem k tomu, že nedošlo ke střetu vozidel, jak by tomu s největší pravděpodobností bylo, pokud by řidič X výrazně překročil povolenou rychlost a došlo by tedy minimálně k mnohem většímu poškození vozidla, tuto námitku soud pokládá za nedůvodnou, když navíc v okamžiku, kdy oba řidiči zastavili, oba si prohlédli poškození vozidla X, žalobce souhlasil s tím, že zaplatí řidiči X částku, kterou požadoval, jako náhradu škody za poškozené vozidlo ve výši 2 000 Kč, což také učinil a shodně takto o tom hovoří oba řidiči.

87. Je zarážející, že řidič X, který je profesionálním řidičem, pokud by si nebyl vědom porušení silničního zákona ze své strany, by „jenom tak“ předal druhému řidiči 2 000 Kč a tím pokládal celou věc za vyřízenou. V této situaci by bylo zcela logické, že by řidič X, pokud by byl přesvědčen, že on neporušil žádnou povinnost danou mu silničním zákonem, a že to byl naopak řidič X, který svým způsobem jízdy zapříčinil dopravní nehodu, mu dával finanční prostředky a nesouhlasil s tím, že tím je věc vyřízena a nikdo z nich nebude volat policii.

88. Soud má za to, že je logické, že by řidič X řidiči X žádné finanční prostředky nedával, pokud by byl jednoznačně přesvědčen, že on dopravní nehodu nezavinil a navíc žalobce přímo na dotaz ve správním řízení, proč částku 2 000 Kč X za poškození vozidla dával, uvedl, že neví, že řidič X po něm tuto finanční částku chtěl.

89. Soud tedy tuto žalobní námitku s ohledem na shora uvedené skutečnosti uzavírá tak, že nebylo ničím prokázáno, že řidič N. výrazně porušil rychlost jízdy, která v dané křižovatce byla 50 km/hod., a že tím by došlo ke vzniku dopravní nehody.

90. Soud ani nesouhlasí s námitkou žalobce, že vznik dopravní nehody zapříčinila verifikace terénu v uvedené křižovatce, když to způsobilo, že nebyla dobrá dohlednost v uvedené křižovatce, právě v důsledku terénu, který nebyl zcela rovný s tím, že k dopravní nehodě navíc došlo ve večerních hodinách, kdy byla tma, což dohlednost ještě zhoršovala.

91. Soud ani s touto námitkou nesouhlasí. Z provedeného dokazování a to pokud popis dopravní nehody policií, a předložené fotografie, vyplývá, že se o žádnou nepřehlednou křižovatku nejednalo. K dopravní nehodě sice došlo ve večerních hodinách, nicméně jednalo se o křižovatku ve městě, která byla osvětlená, řidič X i svědek X navíc přímo ve správním řízení shodně tvrdili, že do křižovatky měl řidič X dobrý výhled, že bylo vidět daleko, což rozhodně nesvědčí o tom, že by v uvedené křižovatce byla špatná viditelnost, když tomu nenasvědčovaly v daný den ani povětrnostní podmínky a křižovatka byla osvětlená.

92. Ani z fotografií nevyplývá, že by se jednalo o křižovatku nepřehlednou, navíc nebylo ani zjištěno, že by v uvedené křižovatce byl značný provoz. Naopak bylo prokázáno, že před vozidlem řízeném žalobcem odbočovalo pouze jedno osobní vozidlo, žádné jiné vozidlo křižovatkou neprojíždělo a navíc, pokud jde o žalobce, ten řídil autobus, seděl tedy ve vyšší pozici, než sedí řidič osobního automobilu, což znamená, že z vyšší pozice má do křižovatky lepší rozhled než řidič osobního automobilu, který v takovém případě pak zaujímá pozici nižší. Řidič autobusu tedy rozhodně ze své vyšší pozice má do dálky větší rozhled než řidič osobního automobilu. Navíc se jednalo o křižovatku, kterou žalobce dobře znal. Pokud by si myslel, že se jedná o křižovatku nepřehlednou, měl odbočovacímu manévru věnovat daleko zvýšenou pozornost. To, že tuto křižovatku žalobce dobře zná, soud usuzuje z toho, že ve správním řízení žalobce uváděl, že touto křižovatkou projíždí zpravidla 1x týdně nebo 1x za 14 dnů.

93. Soud má tedy za to, a uzavírá tuto námitku tak, že se o žádnou nepřehlednou křižovatku nejednalo, jednalo se o křižovatku, kde v uvedenou dobu byla normální viditelnost, křižovatka byla osvětlená, žalobce ji znal a sám uváděl, že před vjezdem do křižovatky viděl do dálky, tedy o křižovatce měl dostatečný přehled.

94. Ani jedna z žalobních námitek žalobce důvodná není a rozhodně má soud za to, že nebylo ve věci třeba provádět žádné další dokazování, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, že tedy nebylo třeba ve věci provádět vyšetřovací pokus, jak žalobce navrhoval.

95. Soud věc uzavírá tak, že žalobce se přestupkového jednání popsaného ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně dopustil, když nedal přednost v jízdě protijedoucímu osobnímu motorovému vozidlu řidiče X, a tedy jednoznačně naplnil z nedbalosti znaky přestupku, který je ve výroku prvostupňového rozhodnutí uveden.

96. Ani výše uložené pokuty není v rozporu se zákonem a je řádně zdůvodněna.

97. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti soud žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) zamítl.

98. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, náklady řízení mu proto nebyly přiznány, pokud jde o žalovaného, tomu kromě běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 29. ledna 2020

JUDr. Jana Kubenová, v. r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: B. Z.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru