Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

41 A 46/2014 - 24Rozsudek KSBR ze dne 15.09.2015

Prejudikatura

2 As 56/2007 - 71

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 As 261/2015

přidejte vlastní popisek

41A 46/2014-24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobkyně: J. M., bytem ……….., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2014, č. j. KUJI 17275/2014, sp. zn. OOSČ 42/2014 OOSC/14/JN,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou žalobkyně napadá rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, Oddělení ostatních správních činností ze dne 13. 3. 2014, č. j. KUJI 17275/2014, sp. zn. OOSČ 42/2014 OOSC/14/JN, kterým bylo dle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy (dále jen správní orgán prvního stupně) ze dne 15. 10. 2013, č. j. MMJ/OD/16839/2013-11; JID: 128864/2013/MMJ. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu), jehož skutkovou podstatu naplnila porušením ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu tím, že dne 9. 7. 2013 v 18:01 hod. jako řidička osobního motorového vozidla zn. ………….., překročila na silnici č. ………, nejvyšší dovolenou rychlost v obci Jihlava, městská část Červený Kříž (50 km/hod), o 22 km/hod. Hlídkou OSD Policie ČR Jihlava jí byla silničním laserovým rychloměrem zn. ……… naměřena rychlost 75 km/hod. Po odečtu možné odchylky měřícího zařízení byla stanovena jako nejnižší možná naměřená rychlost vozidla rychlost 72 km/hod. Rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy č. j. MMJ/OD/12052/2013 ze dne 11. 7. 2013 je doloženo, že tento přestupek spáchala v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců opakovaně.

Žalobkyni byla podle ust. § 125c odst. 4 písm. e) a odst. 5 zákona o silničním provozu s odkazem na ust. § 11 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích) uložena pokuta v částce 5.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 4 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Podle ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích s odkazem na ust. § 1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení v částce 1.000 Kč.

Žalobkyně namítá, že Policie ČR a následně správní orgány prvního i druhého stupně nedostatečně zjistily místo protiprávního jednání. Podle názoru žalobkyně nestačí, aby v popisu skutku bylo místo deliktu určeno pouze označením silnice č. I/38, směrem jízdy a částí obce Jihlava, tj. Červený Kříž. Místo údajného protiprávního jednání mělo být podle jejího názoru zjištěno a označeno např. pomocí souřadnic GPS, číslem kilometru silnice nebo číslem metru silnice v rámci části obce Červený Kříž, nebo označením objektu, před kterým mělo dojít k protiprávnímu jednání. V řízení o přestupku tak nebyl dostatečně zjištěn skutek, ve kterém je spatřován přestupek, ačkoliv zjištěn být mohl a měl, přičemž žalobkyni byla znemožněna řádná obhajoba. Na podporu své argumentace žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010-56, kdy takto nepřesné označení místa bylo soudem posouzeno jako nepřezkoumatelné. K tomu žalobkyně doplňuje, že ani specifikace místa uvedená v rozhodnutí nemá oporu ve spisech. Dle oznámení o přestupku byla žalobkyni toliko zastavena v obci Červený Kříž, měřena měla být v měřeném úseku na blíže neurčeném místě. Není tak vůbec zřejmé, zda bylo měřeno v úseku obce či mimo obec, a tedy zda právní kvalifikace správního orgánu je přiléhavá. Skutečnost, že by žalobkyně byla změřena na území obce, nemá ve spisovém materiálu oporu, naopak dle úředního záznamu policie bylo měřeno měřeným úsekem na blíže neurčeném místě. Žalobkyně uvádí, že komunikace č. I/38 je městským obchvatem vedoucím převážně mimo zastavěné území, kde okolní krajinou jsou převážně lesy a pole. Má za to, že správní orgány jí absolutně znemožnily argumentovat absencí materiální stránky skutkové podstaty přestupku. Jen stěží totiž může argumentovat, že byla měřena uprostřed lesa, nevyplývá-li z rozhodnutí ani z úředních záznamů policie, kde ve skutečnosti byla měřena. Není tak zřejmé, zda k měření došlo na území ohraničeném dopravní značkou IS12a a IS12b.

Žalobkyně dále namítá, že správní orgány porušily její právo na spravedlivý proces tím, že nedostatečně identifikovaly rozhodnutí, ze kterého je dovozováno, že žalobkyně spáchala přestupek v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců opakovaně. Za podstatnou chybu žalobkyně považuje, že v popisu skutku není uvedeno, že by rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy ze dne 11. 7. 2013, č. j. MMJ/OD/12052/2013-9 nabylo právní moci, a pro jaké skutkové jednání měla být shledána vinnou a jaké tresty byly žalobkyni uloženy. Žalobkyně rovněž namítá, že předmětné rozhodnutí není vykonatelné, neboť jeho vykonatelnost byla odložena do doby přezkoumání rozhodnutí soudem. Dle žalobkyně není možné v takovém případě konstatovat recidivu jednání. Pokud by totiž soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, byl by žalobkyni žalovaným rozhodnutím vysloven zákaz řízení neoprávněně a nezákonně, neboť by nebyla pravda, že její jednání bylo recidivní.

Další pochybení spatřuje žalobkyně v tom, že napadené rozhodnutí je postaveno na nespolehlivém důkazu. Žalobkyně vylučuje možnost, že by dne 9. 7. 2013 po silnici č. I/38 jela rychlostí 72 km/hod. Uvádí, že jela jako vždy se zapnutou navigací vybavenou zvukovou návěstí při překročení dovolené rychlosti, vzniká tak důvodné podezření na nesprávnost policejního měření rychlosti. Namítá, že na snímku pořízeném laserovým měřičem je za vozidlem žalobkyně vidět další vozidlo; jediným možným vysvětlením podle žalobkyně je, že bylo změřeno toto vozidlo za vozidlem žalobkyně, na kterém je umístěno měřící kolečko, ale při opoždění pořízení snímku se pohnulo měřící zařízení v rukách obsluhy. Podle názoru žalobkyně tak vzniklo důvodné podezření, že snímek z měření vznikl chybou obsluhy a nejedná se o výstup z měření vozidla žalobkyně, ale o chybnou koláž s údaji vozidla jedoucího za vozem žalobkyně, ale s fotografií vozidla žalobkyně. K potvrzení nebo vyvrácení této pochybnosti může sloužit kontrola vzdálenosti od místa měření k možnému výskytu vozu. Protože místo měření nebylo Policií zadokumentováno a nebylo jej možné identifikovat podle satelitních snímků, navrhuje žalobkyně doplnění přesné polohy, případně ohledání místa měření za přítomnosti správního orgánu a obsluhy měřícího zařízení, zaměření této polohy správním orgánem a jejich následné poskytnutí zmocněnci. Žalobkyně má za to, že správní orgány měly tuto skutečnost seznat samy, a proto mělo být dokazování doplněno minimálně o svědeckou výpověď policistů, kteří prováděli měření. K tomu žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115. Dle názoru žalobkyně nemá oznámení o přestupku, resp. fotografie z měřícího zařízení v žádném případě postavení privilegovaného důkazu mezi ostatními důkazy. Žalobkyně má za to, že právě svědecké výpovědi policistů, ve kterých by policisté uvedli místo, ze kterého měřili, by mohly zcela přesvědčivě prokázat pravdivost tvrzení žalobkyně, že bylo ve skutečnosti měřeno jiné vozidlo než vozidlo zobrazené na fotografii. Správní orgány tedy podle názoru žalobkyně neprovedly řádné dokazování tak, aby ve věci nebyly důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu.

Pochybení spatřuje žalobkyně i v tom, že spisový materiál neobsahuje kopii návodu k laserovému měřícímu zařízení TruCAM LTI 20/20. Žalobkyně nemá možnost si jakkoliv ověřit, zda měření rychlosti proběhlo řádně v souladu s návodem k obsluze. Jako obviněné z přestupku jí proto mělo být umožněno se seznámit s návodem k obsluze v průběhu řízení, aby mohla případně uplatnit námitku nesprávnosti měření.

Další zásadní vadou řízení podle žalobkyně bylo, že součástí spisové dokumentace není protokol o proškolení osoby, která obsluhovala měřící zařízení. Pokud příslušník Policie nebyl proškolen k manipulaci s měřicím zařízením a přesto s ním manipuloval, porušil povinnost dle ust. § 45 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru, a takto získaný důkazní prostředek nelze provést jako důkaz. Tato skutečnost má zásadní vliv na správnost rozhodnutí, zejména s přihlédnutím k tomu, že v oznámení o přestupku ani v jiné části spisové dokumentace není tvrzeno, která osoba měla obsluhovat měřící zařízení. Není tak přezkoumatelné, zda měření bylo provedeno v souladu s ust. § 79a zákona o silničním provozu.

Z uvedených důvodů žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a navrhuje, aby soud rozsudkem rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že námitky žalobkyně nejsou dle jeho přesvědčení způsobilé atakovat zákonnost napadeného rozhodnutí či řízení, které jeho vydání předcházelo. Spáchání přestupku, ze kterého byla žalobkyně uznána vinnou, bylo v průběhu řízení jednoznačně prokázáno na základě podkladů, které měly správní orgány k dispozici.

Žalovaný je přesvědčen, že žaloba není důvodná, a navrhuje, aby byla zamítnuta.

V reakci na vyjádření žalovaného byla soudu doručena replika, v níž žalobkyně zcela setrvala na své žalobní argumentaci.

Soud konstatuje, že ve správním spisu se nachází mimo jiné oznámení přestupku Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Odboru služby dopravní policie, Oddělení silničního dohledu Jihlava ze dne 10. 7. 2013, oznámení přestupku sepsané na místě přestupku ze dne 9. 7. 2013, úřední záznam Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Odboru služby dopravní policie, Oddělení silničního dohledu Jihlava ze dne 9. 7. 2013 sepsaný pprap. Markem Dočkalem, záznam o přestupku pořízený silničním laserovým rychloměrem TruCAM LTI 20/20, ověřovací list č. 8012-OL-70335-12 silničního laserového rychloměru TruCAM LTI 20/20, výr. č. TC002010 s dobou platnosti do 4. 12. 2013, a výpis z evidenční karty řidiče žalobkyně.

Dne 11. 9. 2013 bylo žalobkyni doručeno oznámení o zahájení správního řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 25. 9. 2013 v 09:00 hod.

Dne 19. 9. 2013 byla z e-mailové adresy …………. na e-podatelnu správního orgánu prvního stupně doručena zpráva opatřená zaručeným elektronickým podpisem, ve které se zmocněnec žalobkyně omluvil z nařízeného jednání z důvodu kolize s nařízeným ústním jednáním MÚ Rýmařov. Dne 24. 9. 2013 v průběhu ústního jednání v jiné věci správní orgán zmocněnci žalobkyně předal předvolání k ústnímu jednání na jím navržený termín dne 9. 10. 2013. K nařízenému ústnímu jednání se zmocněnec žalobkyně řádně dostavil a v jeho průběhu správní orgán provedl dokazování listinami nacházejícími se ve správním spisu. V závěru jednání byl zmocněnec žalobkyně seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí a bylo mu umožněno se k nim vyjádřit ve lhůtě do 14. 10. 2013.

Protože do dne 14. 10. 2013 nebylo správní orgánu doručeno žádné vyjádření zmocněnce žalobkyně, dne 15. 10. 2013 bylo vydáno rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy, č. j. MMJ/OD/16839/2013-11 JID: 128864/2013/MMJ, proti němuž podal zmocněnec žalobkyně včasné blanketní odvolání, které nebylo ani na základě výzvy správního orgánu prvního stupně doplněno. O odvolání rozhodl Krajský úřad Kraje Vysočina, Oddělení ostatních správních činností rozhodnutím ze dne 313. 3. 2014, č. j. KUJI 17275/2014, sp. zn. OOSČ 42/2014 OOSC/14/JN, které je předmětem tohoto soudního přezkumu.

Soud konstatuje, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.).

V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

Žaloba není důvodná.

Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobkyně uznána vinnou z toho, že dne 9. 7. 2013 v 18:01 hod. jako řidička osobního motorového vozidla zn. ……, překročila na silnici č. I/38, ve směru jízdy Jihlava – Havlíčkův Brod, nejvyšší dovolenou rychlost v obci Jihlava, městská část Červený Kříž (50 km/hod), o 22 km/hod. Hlídkou OSD Policie ČR Jihlava jí byla silničním laserovým rychloměrem zn. TruCAM LTI 20/20 naměřena rychlost 75 km/hod. Po odečtu možné odchylky měřícího zařízení byla stanovena jako nejnižší možná naměřená rychlost vozidla rychlost 72 km/hod. Žalobkyně namítla, že takto vymezeným skutkem nebylo dostatečně určeno místo spáchání protiprávního jednání.

Podle § 77 zákona o přestupcích, musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat mimo jiné popis skutku s označením místa a času jeho spáchání. Je třeba přisvědčit žalobkyni, že judikatura Nejvyššího správního soudu ve věcech správního trestání klade relativně přísné požadavky na preciznost formulace výroků rozhodnutí správních orgánů. V rozsudku ze dne 16. března 2010, č. j. 1 As 92/2009 - 65, bod 14, dostupném na www.nssoud.cz Nejvyšší správní soud konstatoval, že výrok správního rozhodnutí je „klíčovou normativní částí rozhodnutí, na kterou musí být kladeny vysoké formální požadavky.“ Podobně i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. ledna 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz uvedl: V rozhodnutí trestního charakteru […] je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.

Takto přesné vymezení skutku však není samoúčelné. Nejvyšší správní soud opakovaně vysvětlil, že hlavním důvodem, proč judikatura vyžaduje, aby byl skutek ve výroku správního rozhodnutí ve věci správního trestání vymezen pokud možno co nejpřesněji, je právní jistota (viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 92/2009 - 65, bod 14), a to za účelem vyloučení nebezpečí záměny skutku, a tím i opakovaného postihu za týž skutek (čímž by došlo k porušení zásady ne bis in idem), a současně umožnění posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu za daný skutek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. dubna 2013, č. j. 1 As 180/2012 - 43, bod 21, dostupný na www.nssoud.cz). Na specifikaci skutku ve výroku rozhodnutí o přestupku je tedy třeba klást přísné nároky, současně se však nemůže jednat o nároky přemrštěné, které by odhlížely od výše vyloženého smyslu a účelu přesné specifikace skutku. Přehledně tento závěr vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. května 2013, č. j. 9 As 68/2012 – 23, dostupném na www.nssoud.cz: „Popisem skutku je slovní vyjádření jednání či skutkových okolností, které lze subsumovat (podřadit) pod jednotlivé znaky přestupku uvedené v zákoně. Je třeba, aby popis skutku obsahoval v rámci možností přesný popis podstatných okolností, které jsou významné z hlediska právní kvalifikace jednání jako přestupku a které zároveň dovolují toto jednání nezaměnitelným způsobem identifikovat a odlišit od jiných jednání. Zároveň je však nutno zdůraznit, že i přes zásadní roli výroku rozhodnutí o přestupku nelze popis skutku hodnotit přehnaně formalisticky, ale je nutno zohlednit, zda ve svém komplexu výrok naplňuje kritéria dostatečné specifikace a určitosti.“ V jiném rozhodnutí Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, bod 28, dostupný na www.nssoud.cz).

Ve světle citované judikatury je zřejmé, že určitost místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku je třeba hodnotit individuálně s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem daného případu, přičemž je vždy nutné posoudit, nakolik formulace výroku umožňuje či neumožňuje individualizaci skutku z hlediska výše zmíněných zájmů na právní jistotě, zabránění porušení principu ne bis in idem atp.

Na základě popsaných východisek zdejší soud dospěl k závěru, že formulace výroku rozhodnutí o přestupku v nyní projednávané věci obstojí. Správní orgán ve výroku identifikoval nejenom předmětnou obec (Jihlava, resp. její městská část Červený Kříž) a pozemní komunikaci (č. I/38), ale i směr jízdy (Jihlava – Havlíčkův Brod). Společně s uvedením času a způsobu spáchání přestupku výrok konkretizuje skutek tak, že nemůže být zaměněn s jiným. Formulace skutkové věty v předmětném rozhodnutí o přestupku je proto dostatečná a nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí.

Soud připouští, že zpravidla je možné místo spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí vymezit přesněji, než tomu bylo v nyní posuzované věci, a to např. uvedením čísla popisného budovy v blízkosti místa spáchání přestupku, popř. zmíněním blízkého dominantního objektu či za pomoci souřadnic GPS. Na druhou stranu nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku (z fotografie je zřejmé, že rychlost vozidla žalobkyně byla změřena v blízkosti křižovatky, na základě čehož je jistě možné přesné místo na území městské části Červený Kříž určit). V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným. V posuzované věci dospěl soud k závěru, že tomu tak bylo.

Pokud žalobkyně v žalobě odkázala na závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 4 As 28/2010 – 56, soud má za to, že tyto závěry nelze na danou věc vztáhnout. Zatímco v případě řešeném Nejvyšším správním soudem bylo přesné místo spáchání přestupku důležité z důvodu nejasného umístění dopravní značky označující konec obce, v daném případě nebylo v průběhu správního řízení žalobkyní, resp. jejím zmocněncem nijak zpochybněno, že k měření rychlosti došlo na území obce, kde byl rychlostní limit 50 km/hod. V této souvislosti neobstojí ani argumentace objevující se poprvé v žalobě, že ve spisovém materiálu nemá oporu, že by rychlost vozidla žalobkyně byla měřena na území obce. Ačkoli žalobkyně namítá, že z oznámení přestupku a z úředního záznamu sepsaného policisty vyplývá toliko skutečnost, že vozidlo žalobkyně bylo na území obce zastaveno, měřeno však mělo být na blíže neurčeném místě, soud naproti tomu konstatuje, že jak v oznámení přestupku, tak v úředním záznamu je výslovně uvedeno, že měření rychlosti bylo prováděno právě na území obce Červený Kříž, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod.

Neobstojí ani námitka znemožnění řádné obhajoby žalobkyně. Soud konstatuje, že z jednání žalobkyně bezprostředně po přestupku ani z jednání jejího zmocněnce v průběhu ústního jednání nevyplynul žádný náznak pochybností, že by žalobkyně nevěděla, jaký skutek je jí kladen za vinu. Při ústním jednání se zmocněnec žalobkyně seznámil se spisovým materiálem obsahujícím mimo jiné záznam o přestupku s fotografií vozidla žalobkyně pořízenou měřícím zařízením, v reakci na což pouze navrhl výslech zakročujících policistů ke kladení otázek k objektivnímu posouzení přestupku, aniž by však blíže konkretizoval, že právě místo spáchání přestupku mělo být vymezeno neurčitě a nedostatečně. Právo na obhajobu žalobkyně tedy podle názoru soudu nebylo nijak dotčeno. Tuto námitku naopak soud považuje s ohledem na pasivitu žalobkyně i jejího zmocněnce v průběhu správního řízení za zjevně účelovou.

Soud nevyhověl ani námitce, že v popisu skutku bylo nedostatečně identifikováno rozhodnutí, ze kterého je dovozováno, že žalobkyně spáchala přestupek v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců opakovaně. V rozhodnutí o přestupku je jednoznačně uvedeno, že skutečnost, že žalobkyně spáchala přestupek podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců opakovaně, byla doložena rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy ze dne 11. 7. 2013, č. j. MMJ/OD/12052/2013, které nabylo právní moci dne 4. 10. 2013. Takovéto vymezení považuje zdejší soud za zcela dostačující. Jako nadbytečné by naopak považoval opakované vymezování skutkového jednání a uložených trestů v tomto předcházejícím přestupkovém řízení. Jedinou okolností, která byla pro nyní projednávanou věc podstatná, byla právě skutečnost, že žalobkyně naplnila opakovaně tutéž skutkovou podstatu přestupku (§ 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu) a kdy se tak stalo poprvé (4. 5. 2013, tj. v období posledních 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců).

Pokud žalobkyně namítá, že rozhodnutí o přestupku ze dne 11. 7. 2013, které má osvědčovat, že se přestupku v období 12 měsíců dopustila opakovaně, není vykonatelné z důvodu rozhodnutí o odložení vykonatelnosti do doby přezkoumání rozhodnutí soudem, soud má za to, že tato skutečnost nemůže mít žádný vliv na posouzení věci ve smyslu ust. § 125c odst. 5 třetí věty zákona o silničním provozu.

Podle ust. § 83 odst. 1 zákona o přestupcích požádá-li účastník, který podal návrh na přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem, o odložení výkonu rozhodnutí, správní orgán jeho žádosti vyhoví. V zákoně uvedená poznámka pod čarou odkazuje na § 75 správního řádu z roku 1967, který stanovil: „Orgán provádějící výkon rozhodnutí může ze závažných důvodů na návrh účastníka řízení nebo z vlastního, popřípadě jiného podnětu výkon rozhodnutí odložit; pokud národní výbor provádí výkon rozhodnutí jiného správního orgánu, vyžádá si jeho vyjádření.“ Správní řád z roku 1967 byl ovšem nahrazen nyní účinným správním řádem z roku 2004, a proto je třeba vzít v souvislosti s § 83 odst. 1 přestupkového zákona subsidiárně v potaz úpravu současného správního řádu. Přestupkový zákon ustanovením § 83 odst. 1 obsahově navazuje na § 113 nyní účinného správního řádu, který tak jako § 75 správního řádu z roku 1967 upravuje odložení a přerušení exekuce. Ustanovení § 83 odst. 1 zákona o přestupcích stanoví další důvod pro odložení výkonu rozhodnutí nad rámec správního řádu, přičemž se jedná o důvod obligatorní (JEMELKA, L.; VETEŠNÍK, P. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení: komentář. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 401). Pokud účastník řízení požádá o odložení výkonu rozhodnutí a současně doloží, že k soudu podal návrh na přezkum rozhodnutí o přestupku, má správní orgán povinnost jeho žádosti o odložení výkonu rozhodnutí vyhovět, aniž by zkoumal důvody či závažnost okolností pro to svědčící.

Vzhledem k současnému znění relevantních ustanovení správního řádu je nutno rozlišovat mezi vykonatelností rozhodnutí a jinými právními účinky rozhodnutí; s touto kategorizací pracuje též ustanovení § 74 odst. 3, resp. § 74 odst. 1 správního řádu. Rozlišování výkonu rozhodnutí a jiných právních účinků rozhodnutí přijaly za své ve správním soudnictví krajské soudy (rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2013, č. j. 17 A 54/2011 - 40 a ze dne 16. května 2013, č. j. 17 A 79/2011 - 40) i Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 31. srpna 2012, č. j. 4 Ads 176/2011 - 129 rozhodoval, zda odložení vykonatelnosti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti zabraňuje vydání rozhodnutí o propuštění příslušníka bezpečnostního sboru ze služebního poměru, neboť uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti je důvodem, pro nějž příslušník bezpečnostního sboru musí být propuštěn [§ 42 odst. 1 písm. e) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů]. Nejvyšší správní soud konstatoval, že je třeba rozlišit vykonatelnost ve smyslu § 74 odst. 1 správního řádu a jiné právní účinky rozhodnutí ve smyslu § 74 odst. 3 téhož předpisu: „Vykonatelnost představuje exekuční proveditelnost, je možná pouze u takových správních aktů, které ukládají nějakou povinnost k plnění. Toto plnění může být peněžitého nebo nepeněžitého charakteru, vždy však ve formě povinnosti něco dát (dare), konat (facere), něco strpět (omittere) nebo se něčeho zdržet (pati). Vykonatelnost naopak nepřipadá v úvahu např. u rozhodnutí o osobním stavu, rozhodnutí deklarujícím existenci právního stavu či statusu určité movité či nemovité věci apod.; v případě rozhodnutí tohoto druhu nastupují namísto atributu vykonatelnosti jiné právní účinky ve smyslu § 74 odst. 3 správního řádu (VEDRAL, J. Správní řád: Komentář. 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 646, 648).“ Ustanovení § 196 odst. 2 zákona o služebním poměru stanoví: „Byla-li podána žaloba […] proti pravomocnému rozhodnutí služebního funkcionáře, kterým se ukládá kázeňský trest, náhrada škody nebo povinnost vrátit bezdůvodné obohacení, odkládá se vykonatelnost tohoto rozhodnutí do nabytí právní moci rozhodnutí soudu.“ Dané ustanovení tedy obsahově přiměřeně odpovídá § 83 odst. 1 přestupkového zákona. Ve vztahu k § 196 odst. 2 zákona o služebním poměru Nejvyšší správní soud v citovaném judikátu čtvrtého senátu uvedl, že „upravuje toliko odklad vykonatelnosti jako exekuční proveditelnosti (vymahatelnosti) rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Žádným způsobem však nezakotvuje jakousi specifickou formu odkladného účinku žaloby proti takovému rozhodnutí, který by měl za následek, že do pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě nelze ... vydat jiné navazující správní rozhodnutí, jakým je rozhodnutí o propuštění příslušníka ze služebního poměru.

Krajský soud v Brně proto i v nyní projednávaném případu, na který z hlediska podstatných aspektů citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu dopadá, vyšel ze zde provedeného výkladu ust. § 74 odst. 1 a § 74 odst. 3 správního řádu. Z důvodu samostatné zmínky o kategorii jiných právních účinků rozhodnutí v ust. § 74 odst. 3 správního řádu je třeba rozlišovat vykonatelnost rozhodnutí od jeho jiných právních účinků. Rozhodnutím podle ust. § 83 odst. 1 zákona o přestupcích sice žalobkyně dosáhla odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o přestupku ve smyslu odkladu vykonatelnosti jeho exekuční proveditelnosti (vymahatelnosti). V žádném případě však v důsledku tohoto rozhodnutí nebylo možné docílit takového následku, že do doby přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem nelze vydat jiné navazující rozhodnutí, resp. jako v nyní projednávaném případě toto rozhodnutí zohlednit v jiném řízení o přestupku týkající se téže skutkové podstaty. Výklad nastíněný žalobkyní by naopak byl proti smyslu a účelu ust. § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu, jelikož pouhým podáním žaloby a současně podáním žádosti o odložení výkonu rozhodnutí podle ust. § 83 odst. 1 zákona o přestupcích by bylo lehce možné se s ohledem na relativně dlouhou běžnou délku řízení před soudem vyhnout přísnější sankci za opakované spáchání téže skutkové podstaty přestupku.

Další námitkou žalobkyně směřovala k otázkám náležitého zjištění skutkového stavu, resp. ke správnosti provedeného dokazování. Žalobkyně především namítala, že existují pochybnosti o správnosti měření rychlosti vozidla žalobkyně, resp. namítala nedostatečně provedené dokazování spočívající především v absenci provedení svědeckých výpovědí zasahujících policistů.

Soud obecně konstatuje, že otázky dokazování ve správním řízení (řízení o přestupku) jsou upraveny ve správním řádu. V § 3 je uvedeno, že správní orgán má postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu, tedy s požadavky na zákonnost jeho postupu. Ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu pak správnímu orgánu ukládá povinnost i bez návrhu zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu v řízení z moci úřední správní orgán ukládá nějakou povinnost. Správní orgán podklady pro rozhodnutí, zejména důkazy, hodnotí podle své úvahy, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 50 odst. 4 správního řádu). Samotný postup správního orgánu při provádění dokazování pak upravuje § 51 a násl. správního řádu (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2009, č. j. 1 As 44/2009 - 101). Obecně je vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu svých námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o chybách měření jevit dle kontextu věci i jako účelová. V každém případě však platí, že obviněný z přestupku může uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy i v odvolání; přičemž omezení stanovené v § 82 odst. 4 správního řádu na řízení o přestupku nedopadá (viz rozsudek č. j. 1 As 96/2008 – 115). Právo obviněného na obhajobu (§ 73 odst. 2 zákona o přestupcích) tedy pojmově vylučuje uplatnění striktní zásady koncentrace v přestupkovém řízení. Správní orgány se musí vždy vypořádat se všemi tvrzeními a důkazními návrhy obviněného z přestupku, přičemž jen relevantní a pro materiální zjištění skutkového stavu podstatné důkazní návrhy je třeba v přestupkovém řízení provést.

V rozsudku ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43, Nejvyšší správní soud uvedl, že jakkoliv je správní soudnictví podrobeno principu plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. Jinak řečeno, účastník správního řízení nemůže svoji liknavost zhojit až v řízení soudním. V takovém případě by byla totiž popřena samotná koncepce správního soudnictví založená na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. Tyto závěry jsou podle názoru zdejšího soudu plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc.

Soud zdůrazňuje, že otázka řádného zjištění skutkového stavu ani způsob měření rychlosti nebyla žalobkyní v průběhu správního řízení nijak rozporována. Jedinou námitku v tomto smyslu uplatnil při ústním jednání zmocněnec žalobkyně, který navrhl předvolání zakročujících policistů jako svědků za účelem „kladení otázek k objektivnímu objasnění přestupku“. Tuto vágní argumentaci však již nijak blíže nespecifikoval, například tím, k vyjasnění jakých otázek by měl být výslech policistů proveden. Správní orgán prvního stupně na tento blíže neupřesněný důkazní návrh reagoval ve svém rozhodnutí tak, že důkazy byly v daném případě pořízené v souladu se zákonem a měření bylo provedeno dle návodu k obsluze, že o zjištěném přestupku nejsou žádné pochybnosti, a proto správní orgán nepřistoupil k výslechu zakročujících policistů; jejich výpověď by totiž nemohla přinést žádné nové skutečnosti, a v důkazech nebyl shledán žádný rozpor, který by bylo nutné vyvrátit. Takovémuto zdůvodnění neprovedení důkazu svědeckými výpověďmi nelze s ohledem na vágnost důkazního návrhu ničeho vytknout. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně prostřednictvím svého zmocněnce blanketní odvolání, které ani přes výzvu ve stanovené lhůtě nedoplnila. Žalobkyně mohla veškeré své námitky, které nyní předkládá v žalobě, uplatnit již v řízení o odvolání, což však v důsledku své pasivity, resp. pasivity svého zmocněnce neučinila.

Jako podklady pro napadené rozhodnutí sloužily především oznámení přestupku podané Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie kraje Vysočina, ze dne 10. 7. 2013, č. j. KRPJ-70158-2/PŘ-2013-160007, oznámení přestupku ze dne 9. 7. 2013 sepsané na místě přestupku, úřední záznam ze dne 9. 7. 2013 sepsaný službu konajícím policistou pprap. M. D. o popisu dané události; záznam pořízený měřicím zařízením TruCAM včetně fotografie vozidla žalobkyně (na něž je zaměřen měřící bod), z něhož vyplývá, že zachycenému vozidlu reg. zn. 4J9 6812 byla dne 9. 7. 2013 v 18:01 hod. naměřena rychlost jízdy 75 km/h, ověřovací list č. 8012-OL-70335-12, podle něhož silniční laserový rychloměr TruCAM výr. č. TC002010 byl ověřen jako stanovené měřidlo a lze jej používat k měření rychlosti silničních vozidel, a to s platností od 5. 12. 2012 do 4. 12. 2013. Soud tedy zjistil, že měření bylo prováděno pomocí certifikovaného silničního rychloměru, jehož funkčnost byla ověřena Českým metrologickým institutem. Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011–54, dostupném na www.nssoud.cz dospěl k závěru, že takové důkazní prostředky (tj. důkazy dodané policií) jsou v zásadě dostatečné k objasnění skutkového stavu věci, a to zvláště za situace, kdy přestupce nepopírá, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě, a toliko tvrdí, že nesouhlasí s naměřenou rychlostí.

Jelikož žalobkyně i její zmocněnec zůstali v řízení nečinní, žalovaný v rámci odvolacího řízení přezkoumal rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v rámci revizního principu (§ 89 odst. 2 správního řádu) a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy (srov. rozsudek ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 As 56/2007 – 71, publ. pod č. 1580/2008 Sb. NSS). Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43, od jehož závěrů nemá zdejší soud důvod se jakkoli odchylovat, odvolání jako řádný opravný prostředek je plně v dispozici toho, kdo jej podal. Je to odvolatel, který má vymezit, s jakým okruhem otázek se má odvolací orgán vypořádat v souladu s příslušnou právní úpravou; nikdo jiný proto jeho úlohu a pozici nemůže nahradit. Pro odvolání ve správním (přestupkovém řízení) platí, pokud jde o rozsah přezkumu, tzv. omezený revizní princip. Při uplatnění tohoto principu přezkoumává odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy v plném rozsahu. Správnost rozhodnutí však přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání nebo tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Řada skutkových otázek a v návaznosti i právních otázek, které je třeba řešit, totiž může být známa po přečtení odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pouze odvolateli. V případě, je-li podáno toliko blanketní odvolání, bez uplatnění jakýchkoli právních nebo skutkových námitek, je povinností správního orgánu přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy.

V nyní projednávané věci žalovaný usoudil, že správní orgán prvního stupně opatřil dostatek důkazů o tom, že žalobkyně naplnila skutkovou podstatu přestupku, který jí byl kladen za vinu. Žalovaný se ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně, a jelikož neshledal nesoulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, odvolání žalobkyně zamítl.

Soud na základě zhodnocení správního spisu dospěl ve shodě se správními orgány k závěru, že skutkový stav byl zjištěn tak, aby mohla být žalobkyně bez důvodných pochybností uznána vinnou ze spáchání popsaného přestupku. Soud má stejně jako správní orgány za to, že spáchání přestupku bylo žalobkyni prokázáno.

S ohledem na shora uvedený právní názor, že úkolem správního soudnictví není suplovat řízení před správním orgánem, a rovněž s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení nelze v řízení před správními soudy posoudit důvodnost námitek zpochybňujících zjištěný skutkový stav, resp. provedené dokazování, které byly účelově uplatněny až v řízení před zdejším soudem. Pokud se žalobkyně domnívala, že správní orgány v tomto ohledu jakkoli pochybily, nic jí nebránilo skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení. Jelikož však nyní namítané skutečnosti ohledně správnosti provedeného měření, resp. provedeného dokazování, nebyly ve správním řízení žádným způsobem rozporovány a nevyvolávaly tak pochybnosti, nebylo povinností správních orgánů se těmito otázkami nijak blíže zabývat, a to ani v řízení v prvním stupni, ani v řízení odvolacím. Smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. Vzhledem k pasivitě žalobkyně v průběhu celého správního řízení nelze tyto námitky v řízení před soudem projednat, jelikož nebyly uplatněny v průběhu správního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43 nebo obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014-39).

Jako zjevně nadbytečné by soud považoval i provádění dokazování návodem k obsluze radarového měřicího zařízení. Spisový materiál neindikoval nic, z čeho by se dalo usuzovat, že měření rychlosti vozidla žalobkyně neproběhlo korektně, a žalobkyně ostatně v průběhu správního řízení funkčnost radaru či jeho nesprávné nastavení nenamítala. Zjevně není smyslem přestupkového řízení, aby správní orgány prokazovaly, že policisté měřili rychlost v souladu s návodem k použití měřicího přístroje, když v řízení nevyvstala žádná konkrétní pochybnost, proč by tomu tak nemělo být.

Neobstojí ani námitka, že součástí spisového materiálu není protokol o proškolení osoby, která obsluhovala měřicí zařízení. I kdyby policista obsluhoval měřící zařízení bez „proškolení“ k obsluze měřícího zařízení, tak to samo o sobě bez dalšího neznamená, že by k takové činnosti nebyl oprávněn. Příslušníkům Policie ČR patří dohled nad bezpečností silničního provozu, resp. nad tím, zda jsou na pozemních komunikacích, které jsou předmětem obecného užívání, dodržována zákonem stanovená pravidla jednání. K tomu jsou ze zákona oprávněni k měření, kdy bezpečnost silničního provozu je zájmem veřejným a právě zadokumentování přestupků ve fotodokumentaci a nepřetržitý kontakt policejní hlídky s vozidlem přestupce umožňuje spolehlivé zjištění pachatele a přestupku. Je tedy dle názoru soudu nadbytečné zjišťovat, zda k obsluze zařízení jsou policisté oprávněni a proškoleni či nikoliv. To už je záležitostí policejních orgánů, aby ke službě, která má dbát na dodržování právních předpisů na veřejných komunikacích, bylo dohlíženo ze strany kvalifikovaně odpovědných policistů. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011 č. j. 7 As 18/2011-54, dostupný na www.nssoud.cz, dle kterého: „…správní soud ve správním soudnictví přezkoumává zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a nikoliv, zda policisté splňují předpoklady pro výkon jednotlivých funkcí.“ S tímto závěrem se soud ztotožňuje a zastává jej i konstantní soudní judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 As 110/2012-26, dostupný na www.nssoud.cz).

Ze všech uvedených důvodů soud rozhodl tak, že žalobu ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, nárok na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšná žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení nemá. Žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřednické činnosti nevznikly, náklady řízení nežádal, soud proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 15. září 2015

JUDr. Jana Kubenová, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru